Pátky s judikaturou 10/01/25
Při určení, kdy se oprávněná osoba objektivně mohla dozvědět o tom, že valná hromada přijala určité usnesení valné hromady, je třeba vycházet z okolností konkrétního případu a dále z vědomosti, jakou si důvodně osvojí při vynaložení obvyklé míry pečlivosti (opatrnosti) osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí byly (musely být) v jejím postavení známy (srov. § 4 odst. 2 o. z.).
V úpravě této lhůty pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady se promítá povinnost společníků i členů volených orgánů společnosti chovat se ke své společnosti čestně a loajálně (§ 212 odst. 1 věta první, § 159 odst. 1 o. z.).
Má-li kterýkoliv ze společníků (či členů volených orgánů vypočtených v § 191 odst. 1 větě první z. o. k.) za to, že jsou zde důvody, pro které by soud mohl vyslovit neplatnost usnesení přijímaných valnou hromadou, a hodlá-li kvůli tomu podat návrh na zahájení řízení podle § 191 z. o. k., je jeho povinností „vyložit karty na stůl“ a učinit tak bez zbytečných průtahů. Stejně jako u úpravy protestu zde zákonodárce „sleduje vigilantibus iura, a tedy vyšší tlak na samotné účastníky valné hromady“, a „zvyšuje bezpečnost vztahů, kdy bude vyšší jistota ohledně platnosti nebo neplatnosti usnesení valné hromady“.
Je-li společníku doručena řádně a včas pozvánka na valnou hromadu, je mu současně známo, kdy, kde a o jakých záležitostech má valná hromada rozhodovat, a jaká usnesení má přijmout (srov. § 184 z. o. k.). Již v tento okamžik může zpravidla důvodně předpokládat (při vynaložení obvyklé míry pečlivosti, resp. opatrnosti), že navrhovaná usnesení valná hromada v určený den přijme. To platí i tehdy, nezúčastní-li se z vlastní vůle zasedání valné hromady; věděl-li (či vědět měl a mohl) o tom,
kdy a kde se koná valná hromada, o jakých záležitostech bude jednat a o jakých usneseních bude hlasováno, mohl (při vynaložení obvyklé míry pečlivosti a opatrnosti) vědět, že v tento den valná hromada tato usnesení přijala.
Společník, který své právo účastnit se zasedání (jednání) valné hromady bez dalšího nevyužívá, nemůže mít (ve vztahu k oprávnění dovolat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady) lepší postavení než společník, jenž se zasedání (jednání) valné hromady řádně a poctivě účastní.
Proto lze uzavřít, že společníku, který se z příčin na vlastní straně neúčastní zasedání valné hromady, byť na ni byl řádně a včas pozván, započne běh nepravé subjektivní tříměsíční lhůty pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zásadně v den, kdy se konalo zasedání (jednání) valné hromady; v tento den se společník mohl objektivně dozvědět o přijatých usneseních (§ 259 o. z.).
V poměrech projednávané věci byla dovolateli pozvánka na valnou hromadu, obsahující náležitosti podle § 184 z. o. k., doručena řádně a včas dnem, kdy si zásilku mohl poprvé vyzvednout; „možnost vyzvednout“ si zásilku je přitom třeba posuzovat objektivně.
Skutečnost, že si zásilku s pozvánkou na zasedání valné hromady společnosti na adrese uvedené v seznamu společníků nepřevzal ani nevyzvedl v úložní době, nemůže jít k tíži společnosti. Odešle-li společnost pozvánku včas, tj. tak, aby se při obvyklém běhu věcí mohla dostat do sféry dispozice společníka minimálně ve lhůtě 15 dnů před konáním valné hromady, a společník se s pozvánkou neseznámí z příčin spočívajících na jeho straně, nelze dovozovat, že by lhůta pro doručení pozvánky nebyla dodržena.
Společnost totiž učinila vše, co po ní lze spravedlivě požadovat, aby se společník o konání valné hromady dozvěděl včas, tj. ve lhůtě stanovené zákonem, popř. společenskou smlouvou.
Mohl-li se dovolatel z řádně a včas doručené pozvánky dozvědět o tom, že se dne 14. 7. 2017 koná v sídle společnosti zasedání (jednání) valné hromady, jaké záležitosti mají být projednány a jaká usnesení mají být přijata, mohl se (při vynaložení běžné míry pečlivosti, resp. opatrnosti) dozvědět, že tento den valná hromada navrhovaná usnesení přijala. Skutečnost, že se to reálně nedozvěděl, je nutno přičíst k tíži dovolatele, a nemá vliv na počátek běhu tříměsíční prekluzivní lhůty k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, přijatých na zasedání (jednání) valné hromady společnosti dne 14. 7. 2017.
Podal-li návrh na zahájení řízení až 19. 1. 2018, učinil tak po marném uplynutí tříměsíční lhůty určené ustanoveními § 191 odst. 1 věty první z. o. k. a § 259 o. z.; marným uplynutím této lhůty přitom dovolateli právo podat návrh na vyslovení neplatnosti napadených usnesení valné hromady zaniklo. Dovolatelem zdůrazňovaná okolnost, že objektivní roční lhůta byla zachována, je bez právního významu, neboť marným uplynutím kterékoliv ze lhůt upravených v § 259 o. z. právo podat návrh na zahájení řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zaniká, bez ohledu na to, zda druhá lhůta dosud neuplynula.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož byl žalobce po celou dobu členem žalovaného a nájemcem družstevního bytu, v důsledku čehož byl povinen platit nájem a platby spojené s užíváním družstevního bytu a takto zaplacené platby nepředstavují skutečnou škodu, odpovídá (soudy nižších stupňů i dovolatelem citované) ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Z té se podává, že na základě dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na nabyvatele přechází též práva a povinnosti vyplývající z dosavadního nájemního vztahu (právo nájmu družstevního bytu); daný nájemní vztah nezaniká, ale namísto nájemce do něj vstupuje nabyvatel členského podílu.
Uzavřel-li dovolatel dne 6. 5. 2010 s převodcem J. R. smlouvu o převodu členských práv a povinností (včetně práva nájmu družstevního bytu) v žalovaném družstvu, vstoupil do postavení nájemce, na něhož (mimo jiné) přešly práva a povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a předchůdcem dovolatele (převodcem), tj. i právo družstevní byt užívat a povinnost platit nájemné a zálohy za služby dle stanov žalovaného.
Ostatně sám dovolatel vycházel z toho, že je členem žalovaného bytového družstva a je oprávněn družstevní byt užívat. Uvedené potvrdil i Vrchní soud v Olomouci, který (k žalobě dovolatele) usnesením ze dne 2. 6. 2016, č. j. 5 Cmo 199/2015-305 (na č. l. 41-44), určil, že dovolatel je členem žalovaného s právem nájmu k družstevnímu bytu.
Jakkoliv žalovaný (vycházeje z tehdejšího stavu judikatury) měl za to, že převodce nebyl v okamžiku uzavření převodní smlouvy členem žalovaného, a proto se jím nestal (nemohl stát) ani dovolatel, žádné kroky, jimiž by bránil dovolateli v užívání družstevního bytu, neučinil. Měl-li dovolatel za to, že mu žalovaný odmítnutím uzavření nájemní smlouvy brání v užívání družstevního bytu, měl (a mohl) uplatnit právo na poskytnutí slevy, popř. právo na prominutí nájemného.
Vycházel-li dovolatel (správně) z toho, že je členem žalovaného a nájemcem družstevního bytu a hradil-li řádně nájemné a platby za služby spojené s užíváním bytu, plnil toliko své smluvní povinnosti (povinnosti člena bytového družstva); takto zaplacené částky tudíž nepředstavují skutečnou škodu jemu vzniklou.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že se oba účastníci projednávané věci ocitli v obtížné situaci v důsledku změny judikatury a s tím spojené změny výkladu právních předpisů. Žalovaný nejprve vycházel ze závěrů starší judikatury, jde-li o okamžik zániku účasti člena bytového družstva, je-li jeho družstevní podíl postižen exekučním příkazem, díky čemuž měl za to, že převodce (jehož podíl byl postižen exekučním příkazem) nebyl ke dni převodu družstevního podílu na dovolatele členem žalovaného.
A posléze vycházel žalovaný ze starší judikatury, podle které dohodou o převodu družstevního podílu nepřechází právo nájmu k družstevnímu bytu a je nutné uzavřít novou nájemní smlouvu.
I kdyby však bylo možné uvažovat o tom, že se na projednávanou věc nevztahuje obecný princip incidentní retrospektivy, podle něhož výklad právních předpisů přijímaný v rozhodovací činnosti soudů zásadně dopadá na všechny dosud neukončené případy, a že jsou zde závažné důvody, pro které by takový přístup neměl být aplikován, nemohlo by to ničeho změnit na posouzení žalobou uplatněného nároku. Částky zaplacené dovolatelem (jakožto členem žalovaného a nájemcem družstevního bytu) nemohou představovat škodu ani bezdůvodné obohacení žalovaného. Měl-li dovolatel za to, že mu žalovaný nezákonně brání v užívání družstevního bytu, měl – jak zdůrazněno výše – k dispozici právní nástroj v podobě práva na prominutí nájemného.
Nelze vyloučit, že dovolateli mohla v důsledku této situace (a jednání žalovaného, jakkoliv v danou dobu opodstatněnému, resp. vycházejícímu z tehdejší judikatury) vzniknout škoda např. proto, že musel vynakládat další prostředky za užívání jiného bytu. Tuto škodu ovšem dovolatel netvrdí a právo na její náhradu neuplatňuje. Ostatně ze skutkových tvrzení samotného dovolatele plyne, že družstevní byt neměl v úmyslu užívat sám, ale hodlal jej dále podnajímat.
Lze dodat, že ustálené judikatuře Nejvyšší soudu odpovídá i závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobou uplatněná částka nepředstavuje ani ušlý zisk, vzniklý tím, že dovolatel nemohl družstevní byt podnajmout. Nebyl-li žalovaný povinen udělit souhlas s podnájmem družstevního bytu, nelze ani uvažovat o tom, že nemožností uzavřít podnájemní smlouvu dovolateli ušel zisk (ostatně dovolatel ani netvrdil, že by měl reálnou možnost družstevní byt podnajmout).
Dovolání je přípustné pro posouzení prodlení žalobkyně se zhotovením díla, jež je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a je proto i důvodné. Žalobkyně namítala, že jí žalovaným nebylo umožněno odstranit vadu díla v podobě vychýlené středové zdi jí navrhovaným způsobem, a proto se nedostala do prodlení s řádným zhotovením díla (resp. s odstraněním vady díla).
Žalobkyni lze dát za pravdu, že judikatura Nejvyššího soudu v zásadě vychází ze závěru, že zhotovitel odpovídá za to, že dílo bude mít vlastnosti sjednané nebo obvyklé, a pokud tyto vlastnosti dílo nemá, je vadné, a je na zhotoviteli, aby uplatněné vady odstranil. Odpovědnost za to, že vady díla budou odstraněny řádně, leží na zhotoviteli díla. Obecně tedy platí, že způsob odstranění vady díla přísluší zhotoviteli. To však nevylučuje, že objednatel se může domáhat bezplatného odstranění vady konkrétním postupem, jenž odpovídá její povaze. Objednatel má dále právo odstranit sám vady díla nebo nechat si je odstranit jiným a domáhat se po zhotoviteli úhrady nákladů takového odstranění tehdy, byl-li takový způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady sjednán, dále uplatnil-li slevu, případně za situace, kdy se zhotovitel odmítl zabývat odstraněním řádně reklamované vady díla. V takovém případě má objednatel právo na slevu z ceny díla, i když si nechal vadu odstranit třetí osobou a o této skutečnosti před odstraněním vady zhotovitele neuvědomil.
V souladu s § 2615 o. z. odkazujícím na úpravu práv z vadného plnění u kupní smlouvy (§ 2106 o. z.) je na objednateli, aby si zvolil, jakým zákonem připuštěným způsobem bude požadovat nápravu vadného plnění, v daném případě zjevně odstraněním vad či slevou. Podle § 2106 odst. 2 o. z. provedenou volbu nelze změnit bez souhlasu zhotovitele.
Současně pak podle § 2615 ve spojení s § 2106 o. z. platí, že neodstraní-li zhotovitel vady v přiměřené lhůtě či oznámí-li objednateli, že vady neodstraní, může objednatel požadovat místo odstranění vady přiměřenou slevu, nebo může od smlouvy odstoupit. Jestliže objednatel zvolí jako způsob odstranění vady díla opravu, je na zhotoviteli, aby opravu na svou odpovědnost provedl, aniž by bylo třeba dalšího souhlasu objednatele. Pokud by za těchto okolností objednatel neumožnil provedení opravy, pak by v souladu s obecnou úpravou v § 1968 o. z. prodlení na jeho straně vylučovalo prodlení zhotovitele.
V daném případě soudy vyšly ze zjištění, že účastníci se opakovaně sešli k jednání o předání a převzetí díla, žalovaný vytýkal postupně různé vady, z nichž nejzávažnější byla vychýlená nosná stěna, a dohadovali se o tom, jak by měla být oprava stěny provedena. Žalovaný požadoval vybudování ztužující kolmé příčky podle návrhu statika, žalobkyně odmítala opravu provést tímto způsobem, za dostatečnou pokládala instalaci dodatečného podpěrného sloupku, přičemž především odmítala uznat, že by mělo jít o vadu funkční, pokládala ji jen za záležitost estetickou.
Skutečnost, že středová stěna neměla potřebnou tuhost a nevykazovala nezbytné statické vlastnosti pro zaručení stability domu, však byla prokázána posudkem znalce Páleníka z června 2018, Výzkumného a vývojového ústavu dřevařského ze srpna 2018, doplněným v prosinci 2018, jakož i posudkem znalců Kotašky a Píši z 19. 12. 2018, a konečně i zprávou společnosti Jokl Appraisal s.r.o. z října 2019, podle nichž předmětná stěna ohrožuje statickou funkci nosné konstrukce.
Vzhledem k závažnosti vady a její povaze lze uzavřít, že se jednalo o obdobnou situaci jako ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, jež opravňovala výjimečně objednatele k tomu, aby trval na opravě vady způsobem vyhovujícím stavebně technickým předpisům, konkrétně požadavkům statického výpočtu.
Pro posouzení otázky, zda povaze dané vady odpovídalo její odstranění způsobem navrhovaným žalobkyní, chybí skutkové podklady. Nevyjasnil-li odvolací soud, zda by oprava vady navrhovaná žalobkyní vyhověla statickým požadavkům a dovodil-li prodlení žalobkyně bez dalšího jen proto, že neprovedla opravu způsobem odsouhlaseným žalovaným, je jeho závěr o prodlení žalobkyně s dokončením díla (odstraněním vad) předčasný. Za této situace je zřejmé, že je předčasný i závěr o důvodnosti nároku na smluvní pokutu vázanou na její prodlení a nároku na slevu z ceny díla v rozsahu nákladů vynaložených žalovaným na nápravu vady středové stěny, i závěr o absenci prodlení žalovaného a nedůvodnosti požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za pozdní úhradu ceny díla.
Dovolání žalobkyně tedy bylo důvodně podáno ve vztahu k části rozhodnutí o vzájemném návrhu žalovaného, jímž mu bylo přiznáno právo na smluvní pokutu za prodlení žalobkyně s dokončením díla, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty žalovaným a jímž bylo rozhodnuto o požadavku žalovaného na slevu z ceny odpovídající vadě středové zdi. V tomto rozsahu, tedy ve výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba co do 89 970 Kč na doplatek ceny díla, ve výroku II, jímž byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba co do 478 000 Kč, a ve výroku IV, jímž byl změněn výrok IV rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému smluvní pokutu za pozdní dokončení díla 149 000 Kč, jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení proto Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 243e o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Ve zbývající části dovolání ze shora uvedených důvodů podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Jak vyplývá z obsahu dovolání a z formulace předložených otázek, dovolatelka zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, který ujednání čl. I odst. 4 dohody ze dne 4. 10. 2018 vyložil tak, že splatnost dosud neuhrazené části dluhu je podmíněna tím, že se žalovaná dostala do prodlení se třemi splátkami, aniž by v daném okamžiku musela být splněna podmínka trvajícího prodlení s jejich úhradou.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce výkladu citovaného ujednání dohody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Přípustným dovolací soud shledal dovolání též proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky, zda se na dohodu ze dne 4. 10. 2018 a na závazky z ní vzniklé použijí ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem.
Nejprve je třeba uvést, že dovolací soud nepřisvědčil námitkám dovolatelky týkajícím se správnosti závěru odvolacího soudu, který – oproti tomu, jak věc posoudil soud prvního stupně – dovodil, že na dotyčné sporné ujednání dohody se nevztahuje § 1931 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
Z dohody, která byla sjednána mezi stranami sporu vyplývá, že v ní bylo sice sjednáno plnění kupní ceny ve splátkách, smluvními stranami však nebyla pro případ nezaplacení více než dvou splátek ve sjednané lhůtě dohodnuta pouhá ztráta výhody splátek. Bylo ujednáno, že v takovém případě se stane zbývající část kupní ceny splatnou dnem splatnosti druhé nezaplacené splátky. Doba splatnosti zůstatku kupní ceny tak byla smluvními stranami konkrétně dojednána a měla nastat v okamžiku, na kterém se dohodly. Žalobkyně by tedy byla podle smlouvy oprávněna žádat celý zbytek dluhu poprvé dne, který následoval po dni, který smluvní strany určily za okamžik splatnosti celého zůstatku kupní ceny. Potud jsou závěry odvolacího soudu správné.
Posouzení podmíněnosti splatnosti zbytku dluhu trváním prodlení dlužníka je otázkou výkladu dotyčného ujednání, který připouští jak možnost, aby splatnost zbytku dluhu byla podmíněna trvajícím prodlením dlužníka s více jak dvěma splátkami, tak i možnost, že splatnost zbytku dluhu nastane v okamžiku prodlení s třetí splátkou, aniž by dlužník ve stejném okamžiku byl v prodlení s předchozími splátkami (tedy aniž by šlo o trvající prodlení), jak dovodil odvolací soud.
Nejvyšší soud připomněl, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Uvedl, že „ustanovení § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování.“
„Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.“
Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou subjekt občanskoprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání.
V projednávaném případě žalobkyně a žalovaná v dotyčné dohodě sjednaly, že dostane-li se žalovaná do prodlení s více než dvěma splátkami, stává se nesplacená část dluhu splatnou ke dni splatnosti druhé takto nezaplacené splátky; v takovém případě bude nesplacená část dluhu podléhat zákonnému úroku z prodlení.
Odvolací soud pro výklad tohoto ujednání shledal relevantním, že žalovaná byla v prodlení se dvěma staršími včas nezaplacenými splátkami a do prodlení se dostala (dne 28. 9. 2020) tím, že nezaplatila včas třetí splátku, čímž se stala splatnou celá nesplacená část dluhu. Učinil tak za situace, kdy z textu dotyčného ujednání není jednoznačně zřejmé, za jakých podmínek je podmíněna splatnost celého zbytku dluhu, neboť každá ze stran nahlížela na dotyčné ujednání odlišně, a přiklonil se k výkladu zastávanému žalobkyní, aniž odůvodnil, proč tento výklad upřednostnil oproti výkladu žalované. Odvolací soud neuvedl, jakými úvahami se při právním posouzení uvedené otázky výkladu dotyčného ujednání řídil a jak aplikoval pravidla vyplývající z ustanovení § 555 a násl. o. z. Právní posouzení uvedené otázky je proto neúplné a tudíž (zatím) nesprávné.
Nejvyšší soud (v situaci, kdy si doba splatnosti zůstatku dluhu byla konkrétně sjednána a měla nastat v okamžiku prodlení s jedinou splátkou) dovodil, že na konkrétně sjednaném datu splatnosti kupní ceny, resp. jejího zůstatku, a smluvní pokuty nemůže nic změnit ani částečné plnění dluhu poskytnuté žalovaným již po datu splatnosti kupní ceny, resp. jejího zůstatku. Jde však o odlišnou situaci než v projednávané věci, kdy je splatnost zbytku dluhu podmíněna prodlením s vícero splátkami, aniž by bylo zřejmé, zda pro splatnost zbytku dluhu postačuje, že se dlužník dostal do prodlení se splátkami opakovaně, nebo zda se vyžaduje prodlení trvající.
Nejvyšší soud dovodil, že spotřebitel je vymezen jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně za úplatu. Pouhá skutečnost, že předmět plnění je hodnotný a že tato osoba má i určité podnikatelské zkušenosti a znalosti, neznamená, že nejedná jako spotřebitel.
Již jen s přihlédnutím k výše uvedenému neobstojí závěr odvolacího soudu, že žalovaná v postavení spotřebitele nebyla proto, že dotyčná smlouva pro ni byla „extrémně výhodná ohledně výše splátek“. Nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění a absenci skutkových zjištění je odvolacím soudem zmíněný důvod, že se nejednalo o „standardní“ smlouvu „s ohledem na okolnosti jejího uzavření“.
V poměrech projednávané věci (jak správně uzavřel odvolací soud) lze ujednání obsažené v zakladatelském právním jednání dovolatelky, jakkoliv formulované velmi obecně, vyložit (za použití pravidel výkladu zakladatelských právních jednání) tak, že předmětem podnikání dovolatelky jsou obory živnosti volné, vyjmenované v příloze číslo 4 živnostenského zákona pod body 1 až 81, a to ve znění účinném ke dni, kdy bylo ujednání takto vymezující předmět podnikání vloženo do zakladatelského právního jednání (v případě dovolatelky ke dni jejího založení). Následné změny živnostenského zákona (jeho přílohy číslo 4) nemají na obsah zakladatelského právního jednání dovolatelky (v části vymezující předmět podnikání) vliv. Nejde tudíž o ujednání neurčité.
Ostatně skutečnost, že jejím úmyslem bylo vymezit jako předmět svého podnikání právě tyto činnosti, potvrzuje dovolatelka v projednávané věci jak v odvolání, tak i v dovolání. Nejvyšší soud zde ponechává stranou, zda jde o ujednání racionální.
Nejvyšší soud pak dodává, že v projednávané věci (na rozdíl od věci řešené označeným usnesením) není namístě zvažovat, zda lze pomocí pravidel výkladu právního jednání (vymezujícího předmět podnikání společnosti) část textu příslušného ujednání „eliminovat“ tak, aby byl zohledněn skutečný úmysl „stran“. A toliko na základě listin) nelze dospět k závěru, že úmyslem zakladatele v projednávané věci nebylo vymezit předmět podnikání způsobem popsaným v předchozím odstavci, resp. že zde absentuje vážnost vůle učinit takové vymezení.
Do veřejného rejstříku se jako předmět podnikání obchodní korporace zapisuje údaj, který je obsažen v jejím zakladatelském právním jednání. Jinými slovy, veřejný (obchodní) rejstřík zde odráží (ostatně tak jako i v případě některých dalších údajů) obsah zakladatelského právního jednání. A ještě jinak řečeno, skutečným stavem, s nímž musí být zápis předmětu podnikání obchodní korporace ve veřejném (obchodním) rejstříku v souladu (srov. § 78 odst. 1 větu druhou z. v. r.), je obsah zakladatelského právního jednání.
Obsah údajů zapisovaných do veřejného rejstříku musí být seznatelný již ze samotného veřejného rejstříku; v tom spočívá jeden z účelů veřejného rejstříku právnických a fyzických osob. To platí i pro předmět podnikání. Osoba nahlížející do veřejného rejstříku musí mít možnost se obeznámit s předmětem podnikání (činnosti) obchodní korporace, aniž by jej musela (přes „odkaz“ uvedený ve veřejném rejstříku) dohledávat v dalších zdrojích. Předmět podnikání proto nelze zapsat například formou odkazu na další dokumenty, rejstříky či znění zákona, byť by šlo o veřejně dohledatelné zdroje.
Jakkoliv si obchodní korporace může předmět podnikání v zakladatelském právním jednání dostatečně určitě vymezit i například odkazem na znění živnostenského zákona, v obchodním rejstříku musí mít zapsán konkrétní údaj o jednotlivých předmětech podnikání takto vymezených (jednotlivé obory živnosti volné). Tedy údaje, které lze zjistit výkladem ujednání obsaženého v zakladatelském právním jednání.
V poměrech projednávané věci by tudíž požadavkům zákona o veřejných rejstřících odporoval i zápis, jenž by doslovně kopíroval znění zakladatelského právního jednání dovolatelky, neboť kdokoliv by nahlédl do obchodního rejstříku, nezjistil by, jaký je předmět jejího podnikání.
Pro seznámení se s tímto údajem by musel dohledat, který den bylo ujednání o předmětu podnikání včleněno do zakladatelského právního jednání dovolatelky, a posléze nalézt znění přílohy číslo 4 živnostenského zákona účinné k tomuto dni.
Navíc, zápis předmětu podnikání dovolatelky v obchodním rejstříku ani neodpovídal obsahu jejího zakladatelského právního jednání. Podle zakladatelské listiny jsou předmětem podnikání dovolatelky (kromě dalších činností) všechny činnosti vymezené v příloze číslo 4 živnostenského zákona pod body 1 až 81, ve znění účinném ke dni založení dovolatelky (kdy toto ujednání bylo do zakladatelského právního jednání vloženo).
Sporný zápis v obchodním rejstříku však tento údaj zužoval prostřednictvím odkazu na obory činnosti zapsané v živnostenském rejstříku. Nehledě k nepřípustnosti takového zápisu (viz výše), neodpovídá jeho obsah ani údaji v zakladatelské listině (je užší).
Nejvyšší soud zde opětovně zdůrazňuje, že předmětem podnikání, jenž se zapisuje do veřejného rejstříku, jsou činnosti určené zakladateli (společníky, členy) obchodní korporace v zakladatelském právním jednání, nikoliv jejich podmnožina tvořená předměty podnikání, které si ze zakladatelského právního jednání vyberou členové statutárního orgánu obchodní korporace a oznámí je živnostenskému úřadu (dovolací soud zde ponechává stranou, zda členové statutárního orgánu mohou bez dalšího zužovat předmět podnikání určený zakladateli, resp. společníky či členy obchodní korporace).
Při výkladu § 3134 o. z. seNejvyšší soud zaměřil na smysl tohoto ustanovení a dospěl k následujícímuzávěru: „…smyslem a účelem § 2134 věty první o. z. je ochrana věřitelůkupujícího před krácením uspokojení jejich pohledávek, tj. jejich ochrana předsituacemi, při nichž by byl dohodou prodávajícího s kupujícím účelově zpětněomezován rozsah majetku kupujícího, z nějž by se jinak mohli věřitelékupujícího uspokojovat (např. v průběhu exekučního či insolvenčního řízení).
Cílem tohoto ustanovení neníprostřednictvím stanovení specifické zákonné formy pro sjednání výhradyvlastnického práva omezit její působnost v situacích, v nichž se kupujícízaváže třetí osobě převést vlastnické právo k věci, jež se nezapisuje do veřejnéhoseznamu, ač ještě není jejím vlastníkem (je pouze jejím detentorem, příp. jiještě vůbec nemá u sebe).
Smyslem § 2134 věty první o.z. tedy není umožnit kupujícímu s věcí nakládat v rozporu se sjednanou výhradouvlastnického práva. Toto ustanovení jej neopravňuje k převodu vlastnickéhopráva na třetí osobu v rozporu se sjednanou výhradou (vůči kupujícímu jevýhrada vlastnického práva účinná bez dalšího jejím sjednáním).
Jinak řečeno, byť je třetíosoba, jež má vůči kupujícímu právo na plnění spojené se vznikem vlastnickéhopráva k věci, současně věřitelem kupujícího, při posouzení, zda došlo k převoduvlastnického práva k věci (ohledně níž byla sjednána mezi prodávajícím akupujícím výhrada vlastnického práva) z kupujícího na tuto třetí osobu, seomezení subjektivní působnosti výhrady vlastnického práva podle § 2134 větyprvní o. z. neuplatní, neboť to neodpovídá smyslu a účelu této normy.
Třetí osoba, jíž se kupujícízavázal takovou věc převést, se pak může stát jejím vlastníkem pouze za splněnípodmínek § 1109 a násl. o. z., tj. při splnění zákonem stanovených podmínek pronabytí vlastnického práva od neoprávněného.
Právní posouzení věciučiněné odvolacím soudem tak bylo nesprávné. Žalovaná nebyla v postavenívěřitele vůči společnostem Mavilla či Tip-Ex Partner, ale v postavení třetíosoby.
Jednou z podmínek pro nabytívlastnického práva podle § 1109 písm. b) o. z. je dobrá víra nabyvatele.Odvolací soud na jedné straně dospěl k závěru, že žalovaný byl v dobré víře voprávnění společnosti Mavilla převést na něj vlastnické právo k předmětnýmmovitým věcem, ale na straně druhé odmítl důkazní návrhy žalobkyně nazpochybnění této dobré víry s odůvodněním, že „toto je právně nevýznamné“.
K tomuto závěru jej vedlprávě nesprávný výklad § 2134 o. z., podle kterého skutečnost, že výhradavlastnického práva nebyla pořízena ve formě veřejné listiny, popřípadě vpísemné formě s úředně ověřenými podpisy stran ve smyslu § 2134 o. z.,vylučovala závaznost výhrady pro třetí osoby – viz bod 5 tohoto rozsudku.
Nesprávnéprávní posouzení věci odvolacím soudem – nesprávný výklad § 2134 o. z. mělo zanásledek předčasný závěr o nabytí vlastnického práva žalovanou podle § 1109 o.z. Lze tedy přisvědčit námitce žalobkyně ohledně nesprávného postupu odvolacíhosoudu, který na základě nesprávného právního závěru odmítl provést důkazynavržené žalobkyní. Tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí vevěci.
Podle § 2937 odst. 1 o. z. způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě.
Jde o novou úpravu zakládající objektivní typ odpovědnosti za škodu (bez ohledu na protiprávnost a zavinění – viz § 2895 o. z.), pro nějž je rozhodující naplnění tzv. kvalifikované okolnosti, vycházející z více či méně samovolného působení věci, které je způsobilé vyvolat škodu. Jde o situaci, kdy věc působí sama od sebe, tj. z vnitřních důvodů, okolností či vlastností, které nejsou vyvolány způsobem jejího užívání.
Osobou povinnou k náhradě je ten, kdo měl mít nad věcí dohled. Není rozhodující, zda jej skutečně vykonával, nýbrž zda byl povinen tak činit. Dohledem může být pouhá kontrola věci bez jejího používání i její aktivní využití, při němž se pak dohled vlastně mění na požadavek správného zacházení. Pro případ, že nelze osobu povinnou dohledem určit (buď tu vůbec není anebo je tu neřešitelný spor o konkrétní osobu), přenáší zákon povinnost k náhradě škody pomocí fikce na vlastníka věci. Liberační důvod se odvozuje od kvality prováděného dohledu, neboť škůdce se může povinnosti k náhradě zprostit, prokáže-li že nezanedbal náležitý dohled.
Parametry dostatečnosti při dohledu nejsou nikterak stanoveny, aby bylo možno touto obecnou normou pokrýt všechny možné případy v jejich jedinečnosti. Východiskem proto musí být rozumné požadavky na řádné a zodpovědné nakládání s věcí pod dohledem, které vyplývají buď z obecných zvyklostí a většinově uznávaných pravidel, anebo mohou být zejména u složitějších přístrojů normovány určitými standardy (manuály) pro odborné zacházení.
Je tedy zřejmé, že povinnost dohledu může vyplývat z různých pramenů, jako jsou smluvní ujednání, právní předpisy či poměry mezi účastníky. V každém případě platí, že zproštění se odpovědnosti přichází v úvahu jen tehdy, prokáže-li ve sporu žalovaný škůdce, že nezanedbal náležitý dohled (neměl povinnost jej vykonávat), tedy jej v tomto směru tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž dovodil, že porušení povinnosti provádět běžnou údržbu a drobné úpravy může představovat okolnost svědčící o zanedbání dohledu.
V projednávané věci založil odvolací soud svůj závěr o povinnosti žalované vykonávat dohled nad zářivkovým tělesem, jehož technická závada byla příčinou vzniku požáru, výkladem Smlouvy. Protože Smlouva byla uzavřena v roce 2006, je nutné při jejím výkladu postupovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem o. z.).
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Vznikne-li o obsahu právního úkonu pochybnost, formuluje § 35 odst. 2 obč. zák. výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě proto musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Na vůli účastníků smlouvy je možno při výkladu právního úkonu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování těchto smluvních stran.
Ústavní soud pak zdůrazňuje (v rovině ústavněprávní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran.
Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy.
Uvedenými východisky se však odvolací soud při výkladu Smlouvy důsledně neřídil, neboť se spokojil s (prvotním) gramatickým výkladem jejího textu, především čl. II. odst. 8, aniž by postupoval podle dalších výkladových metod.
Neinterpretoval ji tudíž prostředky logickými, ani systematickými, natož aby se pokusil zjistit, jaká byla vůle stran v době jejího uzavření, a to i s přihlédnutím k jejich následnému chování. Výsledkem tohoto postupu je podle názoru dovolacího soudu takový výklad čl. II. odst. 8 Smlouvy, který základním požadavkům logiky zjevně odporuje. Jestliže totiž odvolací soud uzavřel, že „pod pojem zdroj elektrické instalace nelze zahrnout zářivkové těleso, které není zdrojem elektrické energie, ale osvětlovacím tělesem“, není dovolacímu soudu z jeho (poměrně kusé) úvahy zřejmé přinejmenším ani to, co (jaké vybavení garáže G2) by tedy oním „zdrojem elektrické instalace“ mělo (mohlo) být (nemůže-li jím být zářivkové těleso), má-li zároveň podle Smlouvy obsahovat též mechanické součásti (tj. zářivky, žárovky).
Nezbývá proto než uzavřít, že takto učiněné právní posouzení předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 2937 odst. 1 o. z., zejména otázky, kdo měl nad zářivkovým tělesem vykonávat dohled, odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné.
Právní úprava odpovědnosti za škodu vzniklou porušením smlouvy (nesplněním smluvní povinnosti, vadným či opožděným plněním) je od 1. 1. 2014 upravena speciálním ustanovením § 2913 o. z.
Odpovědnost podle § 2913 odst. 1 o. z. je objektivní, zavinění se nezkoumá, vnitřní vztah škůdce ke vzniku škody je bez významu. Předpokladem vzniku odpovědnosti je porušení smluvní povinnosti škůdcem a vznik škody v příčinné souvislosti s porušením smlouvy. Tyto skutečnosti je povinen prokázat poškozený.
Odstavec druhý citovaného ustanovení zakotvuje možnost liberace z důvodu překážky, která škůdci nezávisle na jeho vůli zabránila ve splnění smlouvy, a to jen tehdy, jde-li o překážku současně mimořádnou, nepředvídatelnou a nepřekonatelnou. Důkazní břemeno ohledně důvodu liberace tíží škůdce. Škůdce se nemůže zprostit odpovědnosti poukazem na překážky, jejichž původ leží na jeho straně (překážky z jeho osobních poměrů a ty, které podle smlouvy byl povinen překonat) a překážky, které vznikly až v době škůdcova prodlení se splněním smluvní povinnosti.
Ze znění § 2913 odst. 1 o. z. se podává, že náhrady škody se poškozený může domáhat vůči druhé smluvní straně. To pro daný případ znamená, že dovozoval-li odvolací soud odpovědnost žalované z citovaného ustanovení, měl tak činit na základě výkladu Smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 22. 2. 2014, tedy nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky.
Obsahem této smlouvy a případným porušením povinností z ní vyplývajících žalovanou se však odvolací soud nezabýval (třebaže tím žalobkyně argumentovala již v žalobě). Jeho právní posouzení je tak i ohledně této otázky neúplné, a tudíž nesprávné.
Napadené rozhodnutí jezaloženo na závěru, že žalovaná práva z vadného plnění nemá, neboť vadukupovaného zboží musela s vynaložením obvyklé pozornosti poznat již přiuzavření smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, kterýneshledal opodstatněnou námitku žalované, že došlo k naplnění druhé větycitovaného ustanovení, neboť pouhé konstatování obsažené v kupních smlouvách,že je žalobkyně vlastníkem konkrétního typu pásů, z čehož žalovaná vyvozovalavýslovné ujištění o tom, že věc je bez vad, nemůže následky normované uvedenýmustanovením založit, nenavazovalo-li na ně určité další aktivní jednánížalobkyně, jímž by žalovanou odradila od provedení prohlídky zboží a odhaleníexistence zjevné vady.
Podle soudů z provedenéhodokazování neplyne, že by takové ujištění v ústní formě poskytl zástupcežalobkyně při převzetí zboží. Soudy naopak poukázaly na smluvně zdůrazněnoupovinnost žalované provést náležitou prohlídku zboží, a to s ohledem na ujednánío vyloučení práv z vad týkající se jeho kvality, jakož i na její prohlášení, žesi zboží řádně prohlédla a jako takové je kupuje.
O žádném výslovném ujištěnížalobkyně, že věc je bez vad, tak nemůže být řeč. Nepřisvědčily ani tvrzenížalované, že okolnosti uzavření smlouvy a dodání zboží nasvědčovaly tomu, žešlo o lstivě zastřené vady.
Právní posouzení věci jenesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež nazjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, alenesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení § 2103 o. z. mířína případy, kdy má kupující objektivně možnost vadu věci poznat při uzavřenísmlouvy, nikoliv v jiný okamžik.
Jde o takové situace, kdy navadu, kterou předmět koupě má, sice nebyl kupující prodávajícím přímo výslovněupozorněn, avšak jedná se o takovou vadu, které si kupující musel nebo alespoňměl při běžné opatrnosti všimnout. (…) Je nepochybné, že toto ustanovení můžedopadat jen na ty situace, kdy kupující má reálnou možnost se s předmětem koupějiž při uzavírání smlouvy seznámit, např. nekupuje věc, která má být teprvevyrobena, případně věc, která již vyrobena je, ale neměl možnost se s ní přiuzavírání smlouvy seznámit. V takovém případě pak prohlídku vykoná až připřechodu nebezpečí škody na věci podle § 2104 nebo 2105 o.z.
V daném případě se odvolacísoud dopustil pochybení, pokud jde o aplikaci zmíněného ustanovení, když svýmvýkladem zúžil jeho dopad v projednávané věci pouze na okamžik podpisu kupníchsmluv a dopad jeho věty druhé pouze na hodnocení obsahu uzavřených smluv aabsenci „navazujícího aktivního jednání žalobkyně“.
Jeho názor, že „pouhékonstatování“ obsažené v kupních smlouvách, že je žalobkyně vlastníkemkonkrétních typů pásů, nemůže založit výslovné ujištění o tom, že věc je bezvad, neboť na ně nenavazovalo žádné další aktivní jednání žalobkyně, jímž byžalovanou odradila od provedení prohlídky zboží a odhalení zjevné vady, nemůžeobstát. Je zřejmé, že tomu tak v převážné většině případů bude a tento postupje i praktický, neboť posiluje právní jistotu smluvních stran, pokud jde oobsah kupní smlouvy a následná práva smluvních stran, která z ní vyplývají.
Na druhé straně však nelzenevidět, že to mohou být právě ujištění o určitých vlastnostech prodávané věci,která přesvědčí kupujícího o tom, že akceptuje nabídku prodávajícího a smlouvus ním uzavře, aniž by však strany učinily uvedené ujištění přímo součástísmlouvy. Dotyčné ustanovení nadto nehovoří o ujištění ve smlouvě nebo připodpisu smlouvy, ale při uzavření smlouvy. Při zjišťování, zda k ujištění ovlastnostech ve smyslu citovaného ustanovení došlo, se proto musí zkoumat celýprůběh sjednávání smlouvy a zvážit všechna vyjádření stran, k nimž v tomtoprocesu došlo.
Pro uvedený názor nelzevycházet pouze z toho, že zákonodárce v dotyčném ustanovení použil termín „jižpři uzavření smlouvy“, ale je třeba vzít do úvahy, že § 2103 o. z. systematickynavazuje na § 2084 o. z. a zde normovanou povinnost prodávajícího upozornitkupujícího na vady věci, o nichž ví, která je výslovně vázána na procesujednávání kupní smlouvy. Tato povinnost je svou povahou obdobná ujištění ovlastnostech věci a porušení obou povinností může mít i totožné právnínásledky. V projednávané věci to platí tím spíše, pokud z provedenéhodokazování vyplynulo, že v den, kdy bylo dotyčné zboží žalobkyní dovezeno doareálu žalované, došlo pouze k podpisu smluv zástupcem žalované bez kontrolyzboží (viz výpověď M. H.), přičemž podmínky prodeje se dojednávaly (a patrněbyly dojednány) již předtím.
Dovolacísoud rovněž nesdílí přesvědčení nalézacích soudů, že by prohlášení žalobkyně vkupních smlouvách o tom, že je vlastníkem těch typů kolejových pásů, které jsoupředmětem koupě, nebylo způsobilé založit účinky ujištění o tom, jaký typkolejových pásů je předmětem plnění podle smlouvy. Právě uvedené platí tímspíše, nebylo-li dotyčné ujednání podrobeno výkladu. Platí však, že ujištěníprodávajícího, že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícímvymíněné, anebo že nemá žádné vady, nemusí být součástí uzavřené kupní smlouvy;postačí, došlo-li k němu při jejím sjednávání. Zužující výklad dotyčnéhoustanovení aplikovaný odvolacím soudem je nesprávný. Je třeba vycházet z toho,že pro posouzení, zda žalobkyně jako prodávající ujistila žalovanou (kupující)o vlastnostech prodávaného zboží, a zda jde o případ vad zjevných již přiuzavření smlouvy, jsou rozhodné okolnosti celého procesu uzavírání smlouvy,nikoliv pouze okamžik jejího podpisu jednou ze stran.
