Pátky s judikaturou 08/11/24

Oproti přesvědčení dovolatele nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že citované ustanovení se zásadně uplatní na určení času nabytí (vzniku) či pozbytí (zániku) práva nebo povinnosti bez ohledu na to, na základě jaké právní skutečnosti tato práva nebo povinnosti vznikají či zanikají. Uvedený závěr, z něhož implicite vychází i komentářová literatura, je zjevný přímo z textu § 601 odst. 2 věty druhé o. z. (jenž výslovně předpokládá, že ujednání, tedy právní jednání, stran může zahrnout i rozhodný okamžik). Opírá-li dovolatel svůj názor o systematický výklad (zařazení § 601 o. z. do dílu pojednávajícího o právních událostech), přehlíží, že například následující ustanovení § 602 o. z. upravuje pravidla pro splnění povinnosti (tedy soluční právní jednání) či výkon práva (jenž je v některých případech také právním jednáním).

S ohledem na řečené je pak bez významu, zda doručení písemného oznámení společnosti S. podle smlouvy o postoupení pohledávek lze považovat za projev vůle dovolatele, a tedy za jeho právní jednání (jak dovozuje dovolatel), či zda jde toliko o sdělení určité informace či dokonce o jinou právní skutečnost.

Odvolací soud postupoval správně, aplikoval-li na určení okamžiku, kdy došlo k právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod práva (žalobou uplatněných pohledávek) z dovolatele na společnost S., ustanovení § 601 o. z. Jeho právní posouzení však přesto neobstojí, a to z důvodů namítaných dovolatelem.

Ustanovení § 601 odst. 1 o. z., určující, k jakému okamžiku nastává následek v podobě vzniku nebo zániku subjektivního práva či povinnosti, lze vztáhnout toliko na situace, kdy dochází izolovaně pouze k jedné z popsaných situací (tedy buď ke vzniku subjektivního práva či povinnosti, anebo k jejich zániku). Nelze jej naopak aplikovat na případy, kdy na sebe zánik a vznik subjektivního práva bezprostředně navazují. Výsledkem aplikace § 601 odst. 1 o. z. na takovou situaci by totiž byl – jak přiléhavě uvádí dovolatel – „překryv“ obou práv v poslední den, navzdory tomu, že zánik prvního práva je předpokladem vzniku druhého a že toto právo nemůže svědčit současně dvěma osobám.

Je-li zánik jednoho subjektivního práva předpokladem vzniku druhého (tedy nejde-li o pouhou časovou souslednost), je třeba při posuzování rozhodného okamžiku aplikovat pravidlo § 601 odst. 2 o. z. Zákon pro tyto případy dispozitivně a podpůrně (neujednají-li si strany anebo nestanoví-li zákon něco jiného) upravuje pravidlo, že takový právní následek nastane nikoliv začátkem, ale až koncem určitého dne.

Účinností smlouvy o postoupení pohledávky (§ 1879 a násl. o. z.) pozbývá postupitel postoupenou pohledávku (přestává být jejím věřitelem) a nabývá ji (jejím věřitelem se stává) postupník. Jinak řečeno, nabytí pohledávky postupníkem je „podmíněno“ pozbytím této pohledávky postupitelem ve smyslu ustanovení § 601 odst. 2 o. z.

Aplikoval-li odvolací soud v projednávané věci na určení okamžiku účinnosti smlouvy o postoupení žalobou uplatněných pohledávek § 601 odst. 1 o. z., a nikoliv § 601 odst. 2 o. z., je jeho právní posouzení nesprávné (a dovolání je důvodné).

Dosavadní výsledky řízení Nejvyššímu soudu neumožňují ve věci rozhodnout (napadené rozhodnutí změnit). Je tomu tak proto, že v důsledku zaujatého právního názoru odvolací soud nezjišťoval, v jaký okamžik bylo oznámení společnosti S. doručeno, ani neposuzoval, zda ujednání článku 2.2. smlouvy o postoupení pohledávek určuje odlišný okamžik účinnosti smlouvy o postoupení pohledávek (okamžik doručení oznámení společnosti S.), než stanoví (dispozitivně) § 601 odst. 2 o. z. (konec dne, kdy bylo oznámení společnosti S. doručeno). K uvedenému posouzení je zapotřebí provést výklad právního jednání v souladu s § 555 a násl. o. z., což bude úkolem odvolacího soudu v dalším řízení.

‍

Podle § 1138 o. z. dohodnou-li se spoluvlastníci nemovité věci o její správě jinak, vyžaduje dohoda formu veřejné listiny. Dohoda se založí do sbírky listin u orgánu, u něhož je nemovitá věc zapsána ve veřejném seznamu.

Jak výslovně vyplývá ze zákonného textu (§ 1138 o. z.), dohoda spoluvlastníků o jiné správě společné věci, než jak je upravena v § 1126 a násl. o. z. (tzv. modifikace pravidel správy), je dohodou o odlišném zákonném režimu správy. Takovou dohodu musí přijmout všichni spoluvlastníci a neuplatní se zde princip majorizace; to proto, že nejde o faktický výkon správy jako v případech konkrétního rozhodování, ať již o běžných záležitostech správy (§ 1128 o. z.) nebo o záležitostech významných (§ 1129 o. z.) (shodně např. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 647), ale o nastavení jiných než zákonných základních pravidel správy společné věci.

V projednávané věci posuzoval odvolací soud konkrétní rozhodnutí většinových spoluvlastníků o navýšení příspěvků jednotlivých spoluvlastníků do tzv. fondu oprav, tedy o povinnosti spoluvlastníků přispívat na tvorbu finanční rezervy určené k provedení oprav společné věci. Nešlo tedy o změnu zákonného režimu správy společné věci, pod jakou si lze představit např. modifikaci hlasovacího mechanismu (dohodu o hlasovacím mechanismu odlišném od zákonem upravených pravidel většinového rozhodování), odlišné vymezení okruhu činností, pro které jsou sjednána odlišná pravidla hlasování oproti zákonné úpravě či odlišná pravidla o lhůtách či způsobu vyrozumění o potřebě rozhodnout o společné věci.

Rozhodnutí o výši příspěvku na tvorbu úspor, které mají v budoucnu sloužit na financování oprav či údržby společné věci, nijak nemodifikuje pravidla správy upravená zákonem. Nejde tedy o dohodu společníků, která by musela splňovat náležitosti vymezené v § 1138 o. z.

Rozhodnutí o příspěvcích do fondu oprav je konkrétním rozhodnutím o správě společné věci, regulované v § 1126 až 1131 o. z. To přesto, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, výslovně tvorbu fondu oprav v prostředí podílového spoluvlastnictví neupravuje.

Konečně zákonná ustanovení výslovně pojem „správa společné věci“ nedefinují. Pouze v § 1129 o. z. je obsažen demonstrativní výčet rozhodnutí, které lze podřadit pod pojem mimořádná správa věci. V režimu běžné správy společné věci (§ 1128 o. z.) jakýkoliv výčet rozhodnutí, byť příkladmý, zcela chybí.

Nejvyšší soud k tomu připomíná, že pod pojem hospodaření se společnou věcí judikatura dovolacího soudu řadila, mimo jiného, i rozhodování o investicích do společné věci podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,. Akceptace tvorby úspor na úhradu budoucí investice do společné věci jako hospodaření se společnou věcí vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu, v němž bylo posuzován případ shromažďování výnosů společné nemovité věci na speciálním účtu pro potřeby výměny výtahu ve společném domě.

Uvedené judikatorní závěry jsou v zásadě použitelné i pro poměry zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Přestože zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, obdobné výslovné ustanovení o modifikaci pravidel správy (§ 1138 o. z.) neobsahoval, odborná literatura naznačila, že dohoda o odlišných pravidlech správy mohla být uzavřena již před 1. 1. 2014.

Tedy i úprava hospodaření se společnou věcí měla před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dispozitivní charakter a spoluvlastníci se mohli na pravidlech hospodaření dohodnout. Takovou dohodu modifikující pravidla správy však nepředstavovalo a nadále nepředstavuje konkrétní rozhodování o tvorbě úspor na úhradu budoucí opravy či investice do společné věci.

Jestliže tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že rozhodnutí většinových spoluvlastníků v této věci nespadá pod § 1138 o. z. (nepředstavuje dohodu spoluvlastníků nemovité věci o její správě odlišné od zákonných pravidel), je jeho rozhodnutí správné.

Dovolací soud zde výslovně poznamenává, že obsahem dovolání, a tedy ani dovolacího přezkumu, nebyla otázka, zda rozhodnutí o výši příspěvku představuje běžnou správu či jde o rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci.

K otázce, zda je možné uplatnění majorizace při přijetí rozhodnutí většinových spoluvlastníků o tvorbě na budoucí údržbu a opravy věci v podílovém spoluvlastnictví, přičemž vymezení těchto nákladů absentuje nebo je pouze rámcové.

Postačí, pokud záměr většinového spoluvlastníka bude konkretizován alespoň v takovém rozsahu, aby si menšinový spoluvlastník mohl učinit představu o konkrétní druhové podobě investic, kterou lze předpokládat.

V tomto rozhodnutí rovněž uvedl, že závěry zde přijaté v podmínkách právní úpravy hospodaření se společnou věcí obsažené v § 139 odst. 2 obč. zák. lze považovat v poměrech rozhodování podle § 1128 a násl. o. z. za relevantní potud, že indikují okolnosti, za kterých může většinový spoluvlastník rozhodnout o druhu a výši uvažovaných investic do společné věci proti vůli menšinového spoluvlastníka, a rovněž, jaký prostředek soudní ochrany může přehlasovaný menšinový spoluvlastník proti rozhodnutí většinového spoluvlastníka týkající se společné věci využít.

Ačkoliv odvolací soud neposuzoval přímo otázku investic do společné nemovitosti, neboť o konkrétní podobě investic hrazených z tohoto fondu do společné nemovitosti budou spoluvlastníci rozhodovat v budoucnu, lze závěry výše uvedené vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.

Lze proto uzavřít, že při rozhodování o vytváření fondu budoucích oprav a na něj vázaného finančního příspěvku, postačí, bude-li záměr většinového spoluvlastníka konkretizován alespoň v takovém rozsahu, aby si menšinový spoluvlastník mohl učinit představu o konkrétní druhové podobě investic, kterou lze předpokládat. V posuzované věci se z rozhodnutí odvolacího soudu podává, že žalobci navýšení příspěvků do fondu oprav odůvodnili nutností provedení konkrétních oprav, s nimiž seznámili žalované. Podrobně přitom vysvětlili, jaké opravy je třeba provést, a co je pro řádný chod domu třeba zajistit. Takový postup je konzistentní se závěry přijatými ve shora uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu.

‍

Podle § 2924 o. z. kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

Odvolací soud uzavřel, že činnost žalované v předmětné prodejně je provozní činností ve smyslu § 2924 o. z. Tento závěr je v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu.

V první z uvedených věcí Nejvyšší soud dovodil (byť při výkladu dřívějšího ustanovení § 420a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále též „obč. zák.“), že zákon definici provozní činnosti nepodává, a její obsah je proto vykládán jako činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou fyzická nebo právnická osoba vyvíjí ve formě tzv. provozu, tedy zpravidla opakovaně za použití určitých organizačních opatření, někdy s využitím různých technologií či postupů, včetně věcí, jimiž je místo činnosti (provozovna) vybaveno. Provozní činností je v tomto smyslu tedy i provoz prodejny, nakládání a manipulace s prodávanými předměty a s tím spojené organizační a technické činnosti.

Argumentace žalované, že v uvedené věci byly dány odlišné skutkové okolnosti, a proto je daný právní závěr na tuto věc nepřenosný, nemůže obstát. Skutečnost, že v tamní věci došlo k úrazu zákazníka prodejny ve skladu prodejny při manipulaci s těžkými dřevěnými deskami, nehrála při posouzení charakteru činnosti provozovatele prodejny a jeho odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností žádnou roli; Nejvyšší soud z nich pouze dovodil, že charakter provozní činnosti s možností vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420a obč. zák. má i činnost ve skladu prodejny, je-li zákazníkům přístupný.

Ve druhém rozhodnutí, na něž poukázala žalovaná, byl posuzován charakter činnosti nikoli subjektu provozujícího prodejnu (což je případ žalované), nýbrž provozovatele tzv. nákupní galerie, tedy v podstatě vlastníka a pronajímatele jednotlivých prostor užívaných jejich nájemci zejména jako prodejny a umístěných ve větším objektu (budově). Taková „činnost“ ovšem obvykle ve vztahu k zákazníkům jednotlivých obchodů postrádá znaky provozní činnosti vyžadované ustanovením § 2924 o. z. Obdobně pak šlo o provozovatele nákupní galerie, nikoli o provozovatele prodejny. Uspořádání, vybavení či stav prostor v budově přístupných veřejnosti tedy samo o sobě není provozní činností.

Na rozdíl od škodlivých vlivů na okolí podle § 420a odst. 1 písm. b) obč. zák. nemusí jít u provozní činnosti podle písmena a) o věci či technologie potencionálně nebezpečné, které pro svůj charakter a možnost selhání při jejich ovládání představují zdroj nebezpečí pro okolí. Proto lze za provozní činnost považovat i provozování autokempu, jestliže je pravidelnou výdělečnou činností, která je spojena s nabízením (a organizací) různých druhů služeb (ubytování, parkování vozidel, napájení obytných vozů energií apod.) v areálu k tomu vyhrazeného tábořiště, a to za pomoci zařízení a věcí, které jsou jeho součástí.

Odchýlení se odvolacího soudu od žalovanou zmíněné (či jakékoli jiné) judikatury Nejvyššího soudu nelze shledat ani v otázce příčinné souvislosti mezi provozní činností žalované a újmou na straně žalobkyně, jinak řečeno v otázce, zda byla újma způsobena provozní činností žalované nebo věcí, kterou žalovaná k této činnosti použila.

Předpokladem odpovědnosti podle § 420a obč. zák. není porušení právní povinnosti, nýbrž zákonem kvalifikovaná skutečnost (škodní událost), která byla příčinou vzniku škody. Vyvolávajícím činitelem vzniku škody může být sama činnost, jež má provozní povahu, avšak jen tehdy, byl-li škodlivý následek způsoben právě povahou této činnosti, tedy jejími typickými či charakteristickými vlastnostmi, jimiž se projevuje navenek, popřípadě za obdobných podmínek i věc při provozní činnosti použitá. Není přitom rozhodující, zda provozní činnost probíhala bezvadně, nýbrž podstatné je, zda právě samotná činnost či při ní použitá věc svou povahou zapříčinila vznik škody.

Zákon neomezuje okruh věcí, s jejichž použitím je tento typ odpovědnosti spojen, proto je k nim třeba řadit jakékoliv zařízení či vybavení provozovny, v níž se v rámci provozní činnosti poskytují služby. Nemusí jít o věci, které poskytovatel aktivně využívá, použití věci při provozní činnosti však musí vyplývat z toho, že je věc do procesu poskytování služby určitým způsobem zapojena.

Nejvyšší soud uvedl, že patří-li k prodejní činnosti výběr zboží ze skladu, kam mají zákazníci přístup, má charakter věci použité při takové provozní činnosti i prodávaný sortiment, jestliže v důsledku způsobu svého uskladnění představuje riziko pro kupujícího.

O vztah příčinné souvislosti v případě náhrady újmy způsobené provozní činností nebo věcí při ní použitou se tedy jedná, je-li prokázáno, že konkrétní újma poškozeného byla vyvolána účinky nebo vlivem provozu na okolí nebo věcí při této činnosti použitou. Byla-li by příčinou vzniku škody jiná skutečnost, povinnost k náhradě škody podle daného zákonného ustanovení nenastává.

Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná uklouzla po neuklizeném zboží, resp. jeho částí (zbytků prodávané zeleniny), spadlém na podlahu, přičemž v souvislosti s pravidelným výskytem tohoto odpadu na podlaze byl žalovanou nařízen a prováděn pravidelný úklid jako součást organizačního a technického zajištění prodejny.

Prodávané zboží je přitom nepochybně věcí (věcmi), jež žalovaná používala ke své činnosti – provozování prodejny. Při stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, tedy odvolací soud v právním posouzení nepochybil, a při posouzení zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, vycházel ze správného právního názoru.

Na rozdíl od skutku posuzovaného Nejvyšším soudem, kde šlo o uklouznutí zákazníka na jednom listu vyskytnuvším se zcela náhodně v oddělení nápojů, v nyní projednávané věci byly listy z prodávané zeleniny na místě úrazu žalobkyně upouštěny zákazníky na zem pravidelně. Výskyt listů zeleniny na daném místě tedy byl v podstatě neodlučitelně spojen se způsobem prodeje tohoto zboží, jak jej žalovaná zvolila. Ani v této otázce se tedy odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

Ke druhé otázce položené žalovanou, tedy k podmínkám zproštění se povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2924 věty druhé o. z., je dovolání přípustné, neboť tzv. liberační důvod podle této úpravy nebyl dosud ve srovnatelných skutkových poměrech dovolacím soudem řešen. Dovolání je důvodné.

Jak správně uvedla žalovaná, škodu způsobenou provozní činností hradí provozovatel bez ohledu na zavinění i na porušení právní povinnosti. Jde tedy o odpovědnost objektivní, avšak vzhledem k zakotvení liberačních důvodů nejde o odpovědnost absolutní. Na poškozeném je, aby prokázal, že mu vznikla újma (včetně její výše), že škůdce provozuje shora popsanou činnost a že mezi existencí (projevy) tohoto provozu a vznikem škody je příčinná souvislost. Prokáže-li poškozený tyto skutečnosti, je dána odpovědnost škůdce (z níž se může případně vyvinit).

K výkladu podmínek, za nichž může škůdce úspěšně uplatnit liberační důvod uvedený v druhé větě § 2924 o. z., tedy vynaložení veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, plyne z důvodové zprávy k občanskému zákoníku, že výrazem „rozumně požadovat“ je vyjádřeno, že se nemají na mysli jen povinnosti ujednané ve smlouvě nebo stanovené právními předpisy, ale vše, co se v daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální, tedy nikoli všechna myslitelná opatření, která jsou sice proveditelná, ale kladla by na provozovatele přepjaté požadavky.

Provozovatel se zprostí odpovědnosti, prokáže-li, že si počínal s opatrností, jaká odpovídá dosažené úrovni poznání v daném oboru i obecné zkušenosti (tj. jako řádný a odborně způsobilý provozovatel).

Druhá věta § 2924 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se škůdce zprostil odpovědnosti za škodu, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

Nejvyšší soud považuje úvahy odvolacího soudu k dané otázce za zjevně nepřiměřené a ztotožňuje se naopak s námitkami žalované, že si jako řádný a odborně způsobilý provozovatel počínala. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že úklid na úseku ovoce a zeleniny v den úrazu žalobkyně nebyl prováděn mechanicky v nejzazších dvouhodinových intervalech, jak měla žalovaná předepsáno pro své zaměstnance, ale že příslušná pracovnice tohoto úseku, která tam byla takřka nepřetržitě, prováděla úklid v případě potřeby okamžitě. Odvolací soud považoval tuto skutečnost za nepodstatnou s odůvodněním, že šlo o „neorganizovaný, nahodilý úklid, který v daném případě zjevně nesplnil svůj účel předejít vzniku újmy u zákazníka.“

K tomu Nejvyšší soud předně uvádí, že nelze přijatá opatření k předcházení škodám hodnotit jako nedostatečná jen proto, že ke škodě došlo, neboť v takovém případě by se provozovatel v podstatě nemohl své povinnosti k náhradě škody nikdy zprostit a tato povinnost by se stala absolutní. I kdyby samotná formální organizační opatření přijatá žalovanou k zajištění úklidu nebyla dostatečná ke zproštění se povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2924 věta druhá o. z., podstatné je, jak skutečně si žalovaná (včetně jejích zaměstnanců) při předcházení škodě počínala, tedy i prováděním úklidu nad rámec časového rozvrhu podle konkrétní situace a potřeby udržet dostatečnou čistotu podlahy od zbytků zeleniny.

Z prokázaných okolností případu vyplývá, že občasnému výskytu odpadu z prodávané zeleniny na podlaze prodejny v daném úseku zjevně prakticky zabránit nelze, neboť jde o okolnost, která v posledku závisí na chování zákazníků, nikoli na chování pracovníků žalované. Po provozovateli daného způsobu prodeje ovoce a zeleniny lze rozumně požadovat, aby přijal odpovídající opatření k minimalizaci rizika z toho vyplývajícího. Jak v řízení vyšlo najevo, žalovaná taková opatření učinila. Vedle toho, že celá provozovna měla dostatečně kvalitní protiskluzovou podlahu, umístila žalovaná v daném úseku koš určený pro odhazování odpadu a příslušná pracovnice nacházející se v daném úseku prováděla úklid odpadu spadlého na zem podle aktuální potřeby. Po žalované pak nepochybně nelze rozumně požadovat, aby v každé minutě sledovala každého zákazníka, který nakupuje zeleninu, zda mu neupadne několik listů zeleniny.

‍

Skutkový stav, z něhož vyšel odvolací soud, v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá; dovolací soud z něj vychází. V posuzovaném případě byla pro právní posouzení věci rozhodující následující zjištění: postupitelka (Luboš Kaiser s. r. o.) uzavřela postupně dvě smlouvy, kterými zamýšlela postoupit tytéž své pohledávky za dlužníky – cestovními kancelářemi VOSAIO Travel Limited a G2 Travel Limited; nejprve (15. 2. 2017) postoupila pohledávky žalobkyni, posléze (22. 3. 2018) žalované, přičemž dlužníkům bylo notifikováno pouze postoupení pohledávek žalované. Žalobkyně (coby v pořadí první postupnice) dlužníkům postoupení pohledávek neprokázala, resp. ani nezačala prokazovat. Dlužníci plnili žalované, která plnění přijala.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním závěru, že žalovaná (v pořadí druhá postupnice) se přijetím plnění od dlužníků, jímž postupitelka oznámila pouze postoupení pohledávek žalované, na úkor žalobkyně (v pořadí první postupnice) bezdůvodně neobohatila.

Podle § 1882 odst. 2 o. z., postoupil-li postupitel tutéž pohledávku několika osobám, je vůči dlužníku účinné to postoupení, o kterém se dozvěděl nejdříve.

Účelem citovaného ustanovení je především ochrana dobré víry „postoupeného“ dlužníka. Postoupí-li věřitel svou pohledávku více osobám, stane se jejím věřitelem jen ten z postupníků, na kterého byla pohledávka převedena nejdříve. Na ostatní (pozdější) postupníky nemohl postupitel pro nedostatek dispozičního oprávnění pohledávku převést.

Novým věřitelem pohledávky se tedy stává první postupník, ve vztahu k dalším „postupníkům“ je smlouva o postoupení pohledávky platná, není ovšem schopna vyvolat ve sféře práva příslušné účinky, tedy převést pohledávku.

Obdobně jako v případě, kdy postoupení nebylo dlužníkovi oznámeno a on plní postupiteli, je zapotřebí, aby byl dlužník chráněn též tehdy, splní-li dluh nebo se jinak vyrovná s postupníkem, na něhož byla pohledávka stejným cedentem postoupena jako na druhého (či dalšího) v pořadí. Takový postupník se věřitelem pohledávky samozřejmě nestal; zákon však chrání dlužníka, splnil-li nepravému věřiteli v dobré víře.

K obdobným úvahám dospívá Nejvyšší soud, uvádí-li, že „Při opakovaném postoupení téže pohledávky se dlužník svého závazku zprostí i tehdy, vypořádá-li se po oznámení či prokázání cese s nepravým věřitelem, ve vztahu k němuž se o postoupení dozvěděl nejdříve“. Postupitel je pánem pohledávky; je-li z jeho strany dlužníkovi postoupení řádně oznámeno (notifikováno), nemůže dlužník o pravdivosti obsahu notifikace pochybovat. Plní-li dlužník na základě postupitelovy notifikace třetí osobě, nebo se s ní jinak vyrovná, má i takové jednání účinky splnění dluhu. Dobrá víra dlužníka je chráněna i v případě, že k postupu pohledávky na označenou osobu vůbec nedošlo nebo že je neplatný a dlužník o tom nevěděl.

To, že ustanovení § 1882 o. z. chrání dlužníka v tom, že může účinně splnit i nepravému věřiteli, nic nemění na tom, že postupitel může svou pohledávku účinně převést pouze jednou. V případě, že tutéž pohledávku převedl vícekrát, stane se pravým věřitelem toliko osoba, které byla pohledávka postoupena jako osobě v pořadí první.

V době mezi účinným postoupením pohledávky a oznámením postoupení dlužníku je postupitel povinen plnění od dlužníka přijmout, není však oprávněn si přijaté plnění ponechat. Ponechá-li si je, činí tak bez právního důvodu. Totéž lze – logicky vzato – dovodit i v nyní posuzované věci, kdy dlužníci s přihlédnutím k notifikaci plnili žalované (v pořadí druhé postupnici).

Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

Ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. obsahuje demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Pokud nelze aplikovat jednu z uvedených skutkových podstat, je možno situaci stále podřadit pod generální klauzuli bezdůvodného obohacení podle odstavce prvního citovaného ustanovení při naplnění obecných předpokladů. Jedná se o nabytí majetkových hodnot fyzickou nebo právnickou osobou (obohaceným), „protiprávnost“ obohacení (nespravedlivý důvod), majetkovou újmu jiného subjektu (ochuzeného) a příčinnou souvislost mezi neoprávněným nabytím majetkového prospěchu obohaceným a majetkovou ztrátou ochuzeného.

Z citovaných ustanovení je patrné, že zákon č. 89/2012 Sb. obsahuje relativně ucelenou úpravu bezdůvodného obohacení. Na většinu případů dopadne buďto přímo jedna ze skutkových podstat definovaných v § 2991 odst. 2 o. z., nebo se na ni dá vztáhnout alespoň obecná klauzule bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z..

Účinným splněním dluhu jiné osobě, než (pravému) věřiteli získává příjemce plnění bezdůvodné obohacení na jeho úkor. V posuzovaném případě v pořadí druhá postupnice – nepravá věřitelka přijetím plnění od dlužníků upotřebila pohledávku, která náležela v pořadí první postupnici, jakožto pravé věřitelce. Jelikož zákon č. 89/2012 Sb. tuto situaci výslovně neupravuje (např. na rozdíl od § 816 odst. 2 všeobecného občanského zákoníku 1811 - ABGB), je třeba ji podřadit pod generální klauzuli bezdůvodného obohacení § 2991 odst. 1 o. z.

Odvolací soud v posuzovaném případě správně dovodil, že řádnou notifikací za strany společnosti Luboš Kaiser s.r.o. (postupitelky) dlužníci nabydou dobrou víru ohledně skutečnosti, že jí označená třetí osoba (žalovaná) je novou věřitelkou a plněním dlužníků jí dojde ke splnění jejich dluhu. Pochybil však v tom, když k závěru, že žalovaná je oprávněna plnění od dlužníků přijmout a ponechat si jej, dospěl čistě na základě skutečnosti, že bylo plněno na podkladě platné smlouvy. Smlouva uzavřená mezi postupitelkou a žalovanou sice byla soudem hodnocena jako platná, to ale nemůže vést soud k automatickému závěru, že došlo také k účinnému postoupení pohledávek, které už postupitelka dříve účinně postoupila žalobkyni. Tyto závěry odvolacího soudu neobstojí z pohledu uváděné odborné literatury a nekorespondují ani s usnesením Nejvyššího soudu.

Přestože žalovaná (v pořadí druhá postupnice) má právo (resp. povinnost) plnění od dlužníků, kterým bylo postoupení pohledávky postupitelkou oznámeno, přijmout, není oprávněna (chybí jí již právní titul) si přijaté plnění ponechat. Ponechala-li si plnění, obohatila se bez spravedlivého důvodu, neboť právní důvod plnění sice existoval (postupní – rovněž platná – smlouva, kterou žalovaná uzavřela s postupitelkou), avšak na jeho základě nebyla pohledávka převedena, protože postupitelka (původní věřitelka) ji v době postoupení již nevlastnila.

Je sice pravda, že nedostatek dispozičních oprávnění postupitelky sám o sobě nezpůsobí neplatnost uzavírané postupní smlouvy   a odvolací soud ostatně uzavřel, že smlouva mezi postupitelkou a žalovanou platná byla, z její platnosti ale nelze – jak učinil bez bližšího zdůvodnění odvolací soud – vyvodit, že automaticky vyvolá i zamýšlené účinky (účinné postoupení pohledávky). Pokud jde o ochranu v pořadí druhé postupnice, má vůči postupitelce zřejmě práva z vad (nepřevedení pohledávky je vadou právní).

‍

Podle § 1791 odst. 1 o. z. vzniku a trvání závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehož základě má dlužník povinnost plnit; věřitel je však povinen prokázat důvod závazku. Podle odst. 2 jedná-li se o závazek z cenného papíru, věřitel důvod závazku neprokazuje, ledaže to zákon zvlášť stanoví.

Citované ustanovení upravuje tzv. kauzu závazku. Obdobně i zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) v § 495 stanovil, že platnosti závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na základě kterého je dlužník povinen plnit. Věřitel je však povinen prokázat důvod závazku, s výjimkou cenných papírů hromadně vydaných nebo jiných cenných papírů, pro které je zákonem stanoveno, že věřitel tuto povinnost nemá.

Důvodem (kauzou), na jehož základě je dlužník povinen plnit, se míní bezprostřední hospodářský cíl, pro který závazek vznikl. Tím může být např. darování, půjčka, náhrada škody apod. Nezáleží na motivu či pohnutce, která vedla k uzavření smlouvy, pokud se ovšem motiv nestal součástí obsahu smlouvy. Kauzu je třeba odlišovat od právního důvodu (titulu) závazku, kterým je smlouva nebo jiná právní skutečnost, na základě níž závazek vznikl a která zakládá práva a povinnosti stran (viz § 489 obč. zák.).

Z hlediska existence kauzy jsou všechny závazky kauzální. Smlouvy a jednostranné právní úkony, které jsou důvodem vzniku závazků, kauzu obvykle vyjadřují, nebo je zřejmá ze samotné povahy závazku nebo jeho účelu. U nominátních smluv vyplývá přímo z pojmenování smlouvy (pokud je označení správné). Tím, že je kauza ve smlouvě vyjádřena, obsah smlouvy se konkretizuje tak, že ji lze podřadit pod určitý smluvní typ.

Z porovnání je zřejmé, že obě úpravy řeší podmínku existence kauzy v zásadě shodně – kauza nemusí být vyjádřena, musí však existovat. Ze závěrů judikatury vztahující se k výkladu tohoto pojmu přijaté za účinnosti předchozí právní úpravy lze proto vyjít i při aplikaci § 1791 odst. 1 o. z.

V projednávané věci účastnice označily uzavřenou Smlouvu jako smlouvu o nájmu movité věci a účel Smlouvy v ní i výslovně vyjádřily, a sice „…umožnit nájemci za úplatu časově omezené užívání určité movité věci – předmětu leasingu…“.

S ohledem na účel vyjádřený ve Smlouvě, lze její označení považovat za správné, neboť přenechání věci k dočasnému užívání za úplatu je podstatným znakem smlouvy nájemní, která je upravena v § 2201 a násl. o. z. Pronajímatelka je podnikatelka (§ 420 a násl. o. z.) a předmětem nájmu je věc movitá, konkrétně dopravní prostředek, Smlouva proto splňuje také znaky podnikatelského pronájmu věcí movitých podle § 2316 o. z. a znaky nájmu dopravního prostředku podle § 2321 o. z.

Kromě podmínek, za jakých může nájemce předmět nájmu užívat, Smlouva obsahuje i další ujednání (o pojištění vozidla, silniční dani, poplatku za rádio, servisních nákladech, výměně pneumatik atd.), která zpravidla neodpovídají konkrétnímu smluvnímu typu (§ 1746 odst. 2 o. z.). V praxi jsou pak smlouvy obdobného typu běžně označovány jako operativní leasing (z angl. lease = nájem).

Bezprostředním hospodářským cílem, pro který závazek vznikl, je tedy nájem (užívání vozidla za úplatu), to však automaticky neznamená, že jeho obsahem nemohou být i ujednání, která budou zakládat povinnosti pouze jedné ze stran.

Pro nájemní smlouvy bývá typické, že nemůže-li nájemce věc řádně užívat, má právo na přiměřenou slevu z nájemného, případně, nemůže-li ji užívat vůbec, má právo na jeho prominutí (srov. § 2208, § 2318 o. z.). Úprava nájmu je však v zásadě dispozitivní, a tedy nevylučuje, aby si smluvní strany upravily svá práva a povinnosti odlišně, včetně odpovědnosti pronajímatele za vady pronajaté věci, jako tomu bylo v projednávané věci. Zákonná úprava se tak uplatní jen tehdy, nedohodnou-li se strany jinak. V dlouhodobě ustálené soudní praxi přitom není pochyb, že uzavřely-li subjekty práva smlouvu na základě ustanovení zjevně dispozitivního charakteru, je třeba v souladu se zásadou autonomie vůle, jíž se řídí občanskoprávní vztahy, z takové smlouvy vycházet. Zásada pacta sunt servanda (srov. čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) se přitom uplatní i tehdy, byla-li by taková smlouva pro některou ze smluvních stran nevýhodná.

S dovolatelkou lze souhlasit, že zásada autonomie vůle má své zákonné limity a jedním z nich je i ochrana veřejného pořádku a dobrých mravů (§ 588 o. z.).

V této souvislosti ale nelze odhlédnout od toho, že operativní leasing obecně přináší nájemci řadu výhod – okamžikem uzavření smlouvy může užívat vozidlo v hodnotě několika set tisíc korun, nemusí tudíž disponovat finanční částkou, kterou by jinak potřeboval na koupi takového vozidla, neplatí žádnou akontaci, odpadá mu administrativa spojená s koupí vozidla včetně jeho registrace a poté i s jeho prodejem či likvidací, může vozidlo používat po určitou (sjednanou) dobu a po skončení smlouvy má možnost změny. Všechny tyto výhody pak nepochybně mohou mít vliv na odpovědnost nájemce a jeho povinnosti, které mohou být dohodnuty „přísněji“ oproti zákonné úpravě, a/nebo na výši sjednaného nájemného. Případný rozpor s dobrými mravy tak nemůže být dovozován izolovaně pouze z jednoho ujednání, ale musí být posuzován společně s dalšími podmínkami smlouvy.

Jestliže tedy v projednávané věci nájemce Smlouvou získal výhody spojené s operativním leasingem, nelze považovat za nemravné, jestliže je pronajímatel „vykompenzoval“ ujednáním, které zakládá povinnost nájemce platit dohodnuté nájemné i po dobu, kdy nemůže předmět nájmu užívat.

Nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že žalobkyně mohla požadovat po škůdci ušlý zisk podle § 6 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Nezaplatila-li totiž žalovaná nájemkyně v rozporu se Smlouvou dohodnuté nájemné, nejde o škodu (újmu), která by vznikla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou.

Obdobně nelze považovat za nemravné ani ujednání o povinnosti nájemce v případě zániku smlouvy z důvodu prodlení nájemce s placením nájemného zaplatit pronajímateli tzv. propad ceny vozidla. Zásadně je totiž povinností nájemce při skončení nájmu odevzdat pronajatou věc ve stavu, v jakém byla v době, kdy ji převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení při řádném užívání (§ 2225 o. z.). Jestliže nájemce tuto smluvní povinnost poruší, má pronajímatel právo na náhradu škody (§ 2913 o. z.). Bylo-li vozidlo poškozeno při dopravní nehodě (byť nájemcem nezaviněné), nejde o obvyklé opotřebení, takže nájemce už uvedenou povinnost splnit nemůže. Ujednání, jímž se zaváže zaplatit pronajímateli v takovém případě rozdíl mezi účetní a skutečně dosaženou kupní cenou při prodeji vráceného vozidla, je tak ve své podstatě jakousi paušalizovanou náhradou škody.

Pro úplnost lze dodat, že žalovaná není spotřebitelka, jiná omezení zde proto nepřicházejí v úvahu (srov. § 1810 a násl. o. z.).

‍

Podle § 7 o. z. má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

Podle § 1793 odst. 1 o. z. zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela.

Z citované judikatury Nejvyššího soudu (viz odst. 20) se podává, že právní úprava neúměrného zkrácení je založena na objektivním kritériu, jímž je hrubý nepoměr vzájemných plnění. Věta druhá citovaného ustanovení však stanoví také negativní podmínku použití tohoto kritéria, a sice nevědomost druhé (zkracující) strany o skutečnostech zakládajících nepoměr vzájemných plnění. Pro naplnění této podmínky přitom postačuje vědomostní (nikoliv volní) složka zavinění.

Podle důvodové zprávy k návrhu občanského zákoníku má negativní podmínka § 1793 odst. 1 věty druhé o. z. představovat řešení pro „ohrožení smluvní strany nejistotou“, jež institut neúměrného zkrácení může představovat, „např. v případě koupě věci, jejíž obecná cena následně prudce stoupne“.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu však vyplývá, že při porovnání vzájemných plnění (test disparity) se vychází z obvyklé ceny v daném místě a čase, následná změna zakládající nepoměr plnění tak nemůže být v mezích § 1793 o. z. právně relevantní.

Také komentářová literatura dospěla k závěru, podle kterého, ačkoli se zdá, že § 1793 odst. 1 věta druhá o. z. vyjadřuje subjektivní prvek, právě jeho absence je pojmovým znakem neúměrného zkrácení. Z hlediska historického vývoje daného pravidla totiž „v § 849 osnovy z roku 1937 nic podobného nenalézáme. Tam byla formulace zcela objektivní. Totéž platí o § 934 o. z. o., který jenom dodával, že "nepoměr hodnoty posuzuje se podle doby, kdy bylo jednání smluveno", a stejně je tomu i ve francouzském čl. 1675 Code Civil (týkajícím se zkrácení při koupi nemovitosti).“.

Smyslem a účelem právní úpravy § 1793 odst. 1 věty druhé o. z. je tudíž ochrana dobré víry zkracující strany ve vztahu k ekvivalenci vzájemných plnění stran (v okamžiku právního jednání smluvních stran).

K obdobnému závěru dospěla i doktrína, podle níž představuje § 1793 odst. 1 věta druhá o. z. jednak projev „celkově striktnějšího přístupu občanského zákoníku k omylu“ a zároveň snahu „omezit případy neúměrného zkrácení pouze na případy, kdy zvýhodněná strana s největší pravděpodobností nebude v dobré víře o ekvivalenci plnění“. „Diskuze tedy může být pouze o případech, kdy zvýhodněná smluvní strana si je již v okamžiku obchodu vědoma extrémní výhodnosti transakce.“

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že § 7 o. z. vyjadřuje vyvratitelnou domněnku jednání v dobré víře; ten, kdo ji popírá, musí tvrdit skutečnosti ji vylučující a ohledně nich nese důkazní břemeno. Účastník, který se brání právním důsledkům, které zákon váže na jednání v dobré víře, je povinen tvrdit a prokázat skutečnosti vylučující objektivně posuzovanou dobrou víru protistrany.

Vzhledem k systematickému umístění tohoto pravidla je zřejmé, že platí pro celý občanský zákoník, resp. celé soukromé právo. Nevyplývá-li ze zvláštního ustanovení něco jiného, poctivost a dobrá víra se předpokládají.

Z obecného principu presumpce dobré víry však existují výjimky. Jednu z těchto výjimek představuje § 1793 odst. 1 věta druhá o. z., která – při splnění podmínky dobré víry zkracující strany ve vztahu k ekvivalenci vzájemných plnění stran – vylučuje uplatnění pravidla o neúměrném zkrácení obsaženého v § 1793 odst. 1 větě první o. z.

Jelikož úprava § 1793 odst. 1 věty druhé o. z. vylučuje uplatnění obecného řešení chránícího zkrácenou stranu před důsledky neúměrného zkrácení, je to právě zkracující strana, k jejímuž prospěchu výjimka slouží, která musí tvrdit a prokazovat naplnění hypotézy této výjimky, tj. že nepoměr vzájemných plnění se zakládá na skutečnosti, o které nevěděla ani vědět nemusela.

V projednávané věci odvolací soud správně dovodil, že „vědomí zkracující strany o skutečnostech, které zakládají hrubý nepoměr plnění, není vědomost o obvyklé ceně (hodnotě) plnění, ale o okolnostech, které mají na takovou cenu vliv […] Na nevědomosti žalovaného [dovolatele] o obvyklé ceně pozemku přitom své rozhodnutí soud prvního stupně založil. Okolnosti, o kterých by žalovaný [dovolatel] v době uzavření kupní smlouvy nemohl vědět a které by způsobily, že cena pozemku ve výši 150 Kč za m2 obvyklé ceně neodpovídá, žalovaný [dovolatel] netvrdil. V řízení ani nevyšla najevo žádná okolnost, pro kterou by převáděný pozemek měl jinou (podstatně nižší) cenu, než odpovídá jeho velikosti, umístění, stavu a určení.“ (viz odst. 30 a 31 napadeného rozsudku).

Totéž vyplývá ostatně již z jazykového výkladu citovaného ustanovení, z něhož je zřejmé, že se negativní podmínka uplatnění pravidla o neúměrném zkrácení podle § 1793 odst. 1 věty druhé o. z. váže na vědomost zkracujícího o skutečnostech (faktorech) zakládajících nepoměr vzájemných plnění, nikoli o samotném nepoměru vzájemných plnění, resp. ceny jako výsledku (určeného danými faktory), jak se domnívá dovolatel.

V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů plyne, že se okolnostmi majícími vliv na výši obvyklé ceny pozemku (resp. tím, zda dovolatel v době uzavření kupní smlouvy mohl vědět, že kupní cena pozemku ve výši 150 Kč za m2 obvyklé ceně neodpovídá) zabývaly.

Odvolací soud přitom uzavřel, že okolnosti, které by vedly dovolatele k přesvědčení, že kupní cena pozemku odpovídá ceně obvyklé, v projednávané věci dány nebyly – „nevyšly v řízení najevo“ – přičemž pouze na okraj poznamenal, že nebyly žalovaným (dovolatelem) ani tvrzeny (viz odst. 30 až 31 napadeného rozhodnutí). Odvolací soud tak své rozhodnutí nezaložil na tom, že dovolatel dostatečně netvrdil existenci takových okolností, nýbrž na závěru, podle něhož v projednávané věci okolnosti vedoucí k použití § 1973 odst. 1 věty druhé o. z. nebyly dány. K poučení dovolatele podle § 118a odst. 2 o. s. ř. proto nebyl důvod. Řízení vadou namítanou dovolatelem netrpí.

‍

V nyní posuzované věci považoval odvolací soud (ve shodě se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) za právní důvod, pro který žalobce v roce 2012 investoval (svou prací a finančními prostředky) do rekonstrukce předmětného domu ve vlastnictví matky žalované (družky žalobce), příslib bydlení v předmětném domě s matkou žalované, příp. neformální dohodu o společném bydlení vyplývající z jejich soužití v nesezdaném poměru.

K odpadnutí tohoto důvodu však nemohlo dojít již okamžikem převodu vlastnictví k předmětnému domu na žalovanou na základě darovací smlouvy, jak se mylně domnívá žalovaná v dovolání, neboť i po převodu vlastnictví společné soužití matky žalované a žalobce jako jejího druha v domě stále trvalo. Právní důvod bydlení matky žalované v domě byl dán po převodu vlastnictví služebností užívání zřízenou v darovací smlouvě a spolu s matkou žalované předmětný dům užíval žalobce (její druh) jako člen její domácnosti a jeho právní důvod užívání tak byl odvozen od vztahu s ní.

Teprve v souvislosti se smrtí matky žalované bylo zřejmé, že žalobci nebude další bydlení v předmětném domě umožněno a mohl tak (případně) odpadnout právní důvod, pro který v roce 2012 do nemovitosti investoval, a mohlo dojít ke vzniku (případného) bezdůvodného obohacení spočívajícího ve zhodnocení předmětného domu jeho investicemi.

Odvolací soud však nesprávně (v rozporu s výše citovanými judikaturními závěry) uzavřel, že takto (případně) bezdůvodně obohacenou byla žalovaná.

K obohacení vlastníka nemovitosti došlo již samotnou realizací investic do nemovitosti žalobcem v roce 2012, kterými byl předmětný dům zhodnocen. V té době však pro takové zhodnocení (obohacení) existoval právní důvod spočívající v příslibu bydlení žalobci, resp. v neformální dohodě o společném bydlení s matkou žalované v předmětném domě. S ohledem na výše uvedené judikaturní závěry tedy byla obohacenou matka žalované, jejíž majetek se investicemi žalobce (tj. na jeho úkor) zvětšil.

Na tomto nic nemění ani skutečnost, že se obohacení matky žalované mělo stát bezdůvodným až později, tj. až okamžikem, kdy by odpadl právní důvod, pro který byly investice do nemovitosti žalobcem vynaloženy, a že v uvedené době již byla vlastníkem takto zhodnocené nemovitosti žalovaná. Žalované totiž svědčil jiný právní důvod, pro který nabyla (již investicemi žalobce zhodnocenou) nemovitost. Tímto právním důvodem byla darovací smlouva.

Nelze tedy uzavřít, že by zvětšení majetku žalované nastalo neoprávněně, tj. že by žalovaná získala majetkový prospěch (spočívající v získání zhodnocené nemovitosti) plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu, plněním z právního důvodu, který odpadl, či z nepoctivých zdrojů. Není tedy správné právní posouzení otázky určení osoby obohacené, při kterém odvolací soud považoval právě žalovanou za osobu, která se „bez spravedlivého důvodu obohatila“.

Pro úplnost lze dodat, že na žalovanou nemohl přejít (případný) dluh z bezdůvodného obohacení její matky (družky žalobce) po smrti matky podle § 1701 o. z., neboť podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, řízení o pozůstalosti matky žalované bylo zastaveno a bylo rozhodnuto o vydání majetku zůstavitelky nepatrné hodnoty žalované jako osobě, která se postarala o zůstavitelčin pohřeb.

Lze tedy uzavřít, že pro zákonné přistoupení nabyvatele majetku k dluhu zcizitele se podle § 1893 o. z. vyžaduje, aby nabyvatel věděl (§ 4 odst. 2 o. z.) nebo musel vědět o takových skutkových okolnostech, z nichž vyplývá existence dluhu zcizitele (existence určité právní povinnosti zcizitele uspokojit věřitele splněním), souvislost takového dluhu s převáděným majetkem a orientačně (přibližně) i výše dluhu.

V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že matka žalované před svou smrtí zcela jasně a určitě listinami ze dne 7. 5. 2014 a 30. 6. 2014 označenými jako „závazek“ a „má vůle“ vyslovila přání, aby žalobce, který má morální právo, mohl dožít v předmětném domě, protože se podílel fyzicky i finančně na rekonstrukci nemovitosti a potvrdila závazek, že v případě, že žalobce nebude moci v nemovitosti dožít, „variantou tohoto závazku je vyplacení finančního odstupného“, a právě ve vztahu k obsahu těchto listin dovozoval vědomost žalované, kterou měl za nepochybnou na základě výpovědi babičky žalované (Anny Suchomelové st.) a jí sepsaného prohlášení.

Uzavřel, že matka žalované na základě uvedených listin neměla pochybnosti o tom, že přestože posléze nemovitost darovala žalované, bude o žalobce majetkově „postaráno“ a aby se tak mohlo stát musela mít o vůli své matky vědomost právě žalovaná jako obdarovaná.

Odvolací soud si však neujasnil, jakého konkrétního dluhu se měla týkat vědomost žalované (vyplývající podle něj z vědomosti o obsahu uvedených listin a vůli matky žalované v nich vyjádřené), pokud z těchto listin nejprve dovodil „závazek finančního vyrovnání s žalobcem“, který žalobci potvrdila matka žalované pro případ, že žalobce nebude moci v nemovitosti dožít, neboť si byla vědoma, že se fyzicky i finančně podílel na rekonstrukci nemovitosti, a dospěl k závěru, že „přešel“ na žalovanou ve smyslu § 1893 o. z., tj. zřejmě dovodil vznik zákonného přistoupení k dluhu ze závazku vyplývajícího z uvedených listin (srov. odstavec 8 napadeného rozhodnutí).

Ve vztahu k nim však konkrétně neobjasnil, zda takto vznikl mezi žalobcem a matkou žalované nový dvoustranný smluvní vztah (dohoda o finančním vyrovnání pro případ nemožnosti žalobce dožít v nemovitosti), příp. byl takto pouze deklarován či pozměněn obsah již dříve existující neformální dohody o společném bydlení a užívání nemovitosti žalobcem, na jejímž základě se v minulosti žalobce podílel na její rekonstrukci, či zda obsah uvedených listin posuzoval pouze jako jednostranný příslib matky žalované. Současně přitom odvolací soud uzavřel, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení z důvodu odpadnutí právního důvodu, na jehož základě žalobce do nemovitosti investoval, tím, že žalovaná znemožnila další užívání nemovitosti žalobcem po smrti matky žalované, tj. dovozoval i existenci bezdůvodného obohacení – tj. závazku z jiné právní skutečnosti (srov. odstavec 9 napadeného rozhodnutí).

Pokud však mezi žalobcem a matkou žalované existovala dřívější (byť neformální) dohoda o možnosti společného bydlení (o umožnění bydlení žalobci v předmětném domě) vycházející z jejich blízkého vztahu, na jejímž základě žalobce do předmětného domu v minulosti investoval, a kterou případně uvedené listiny sepsané žalobkyní deklarovaly či měnily její původní obsah co do povinnosti matky žalované zaplatit žalobci finanční odstupné za jím vložené investice do nemovitosti v případě, že žalobce nebude moci v nemovitosti dožít, resp. založili-li takto matka žalované a žalobce dohodou nový závazek, jehož obsahem byla povinnost matky žalované zaplatit žalobci finanční vyrovnání pro případ, že žalobce nebude moci v nemovitosti dožít (pokud byl takový obsah dohody žalobcem v jakékoliv formě akceptován), pak by šlo o závazek mezi žalobcem a matkou žalované vyplývající z dohody (závazek smluvní).

V takovém případě již nebylo namístě uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení pro případ odpadnutí právního důvodu plnění (k němuž by případně došlo až po uzavření darovací smlouvy a po smrti matky žalované, jak bylo uvedeno výše), neboť mezi žalobcem a matkou žalované by takto byla dohodnuta nemožnost užívání předmětného domu žalobcem jako předpoklad pro vyplacení finančního plnění žalobci za jím vložené investice do nemovitosti. Právním důvodem povinnosti matky žalované zaplatit žalobci finanční plnění na vyrovnání jím vložených investic do nemovitosti za podmínky, že žalobce nebude moci v nemovitosti dožít (jejího dluhu, k němuž případně mohla přistoupit žalovaná při splnění podmínek aplikace § 1893 o. z.) by byla právě její dohoda se žalobcem a tento právní důvod by neodpadl neumožněním dalšího bydlení žalobce v předmětném domě.

Jelikož odvolací soud řádně neposoudil, zda existovala taková dohoda mezi žalobcem a matkou žalované založená, deklarovaná či měněná uvedenými listinami (nezabýval se ani tím, zda byl obsah uvedených listin žalobci znám a jím akceptován před uzavřením darovací smlouvy se žalovanou jako smluvní závazek či změna dřívějšího závazku), pak nemůže jako úplné a správné obstát ani právní posouzení otázky vědomosti žalované o obsahu dluhu, k němuž měla případně přistoupit převzetím části majetku (předmětného domu) na základě darovací smlouvy podle § 1893 o. z.

‍

Povinnosti vymezené v citovaném ustanovením § 664 obč. zák. jsou základními povinnostmi pronajímatele, jejichž splnění se nájemce může – podle soudní praxe i právní teorie – domáhat soudně. Judikatura vztahující se k povinnostem pronajímatele se sice vztahuje k nájmu bytu, ale jelikož jsou tyto povinnosti formulovány obdobně (srov. § 161 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, § 687 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013), je využitelná i v poměrech obecného nájmu.

V řízení před soudem se lze domáhat toho, aby majitelé domu udržovali byt ve stavu způsobilém pro řádné užívání (v souladu s kolaudovaným stavem).

Mezi povinnosti pronajímatele vyplývající z § 687 odst. 1 obč. zák. patří též povinnost zajistit provedení takových oprav, které povedou k odstranění závady na odběrném zařízení. Uvedená povinnost, která stíhá pronajímatele, je soudně vymahatelná a může být v žalobním návrhu (a v jemu odpovídajícím výroku soudního rozhodnutí) formulována jako povinnost „zajistit obnovení dodávky plynu“.

Nejvyšší soud dále dovodil, že mezi povinnosti pronajímatele vyplývající z § 687 odst. 1 obč. zák. patří též povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody.

Nájemce se tak může po pronajímateli domáhat, aby předmět nájmu udržoval ve způsobilém stavu či aby jej do takového způsobilého stavu uvedl, přičemž způsob, jak toho dosáhnout bude na pronajímateli, ale může také požadovat, aby pronajímatel odstranil nezpůsobilý stav, tj. konkrétní závadu, která mu brání v řádném užívání předmětu nájmu. Ke stejným závěrům pak dospěla i komentářová literatura.

Z § 664 obč. zák. pro pronajímatele také vyplývá povinnost strpět výkon práva nájmu a zajistit, aby nebylo rušeno. Jestliže pronajímatel tuto povinnost neplní a za trvání nájemního vztahu provádí (bez souhlasu nájemce) změny pronajaté věci, které právo nájmu ruší, a jestliže protiprávní jednání trvá nebo hrozí jeho opakování, může se nájemce domáhat, aby se pronajímatel zdržel přesně vymezeného rušení. Právo nájemce podat negatorní žalobu plyne z § 126 odst. 2 obč. zák.

Při posouzení, zda neoprávněný zásah pronajímatele do práva nájemce byl v žalobě dostatečně konkretizován, lze přiměřeně vycházet z judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k zápůrčím (negatorním) žalobám, které slouží k ochraně vlastníka. Vyloučit však nelze ani žalobní požadavek na odstranění konkrétních následků takového rušení.

Pouze pro úplnost lze dodat, že pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí, případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán a při formulaci výroku rozhodnutí musí pouze dbát o to, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal.

Nájemci, do jehož práv pronajímatel neoprávněně zasahuje, mohou podle okolností případu vzniknout i další práva (práva, jež vznikají nájemci v souvislosti s potřebou oprav předmětu nájmu podle § 669 obč. zák., právo na prominutí nájemného podle § 673 obč. zák. nebo na slevu z nájemného podle § 674 obč. zák., právo odstoupit od nájemní smlouvy podle § 679 obč. zák., či právo na náhradu škody podle § 420 obč. zák.).

Ta však řeší odlišné důsledky porušení pronajímatelových povinností, a nemohou plně nahradit dříve zmíněné „přímé“ nároky nájemce, jejichž účelem je zajistit, že pronajímatel dotčeným povinnostem dostojí. Bez ohledu na to, zda nájemce některé z jeho dalších práv uplatní, mu nelze upřít „přímé“ nároky na plnění pronajímatelových povinností zdržet se zásahů do řádného užívání věci a udržovat předmět nájmu ve způsobilém stavu, neboť v celé řadě případů by pak nájemci scházel adekvátní prostředek, jak na pronajímateli vynutit plnění dotčených povinností (např. tehdy, je-li pronajímatel přes včasné oznámení vad pronajaté věci nečinný a současně není v možnostech nájemce, aby její opravu zajistil sám).

Není proto správný závěr odvolacího soudu, že dovolatelka (nájemkyně předmětných pozemků) se nemůže domáhat vůči žalovanému (pronajímateli) jakožto vlastníku pozemků uložení nepeněžitých povinností specifikovaných v žalobních návrzích č. 1, 2 a 3. Takové nároky (nároky zdržovací a udržovací) pro ni plynou – za shora uvedených podmínek – přímo z nájemního poměru účastníků a jsou odůvodněny především tím, že jiné právní prostředky způsobilé vynutit na pronajímateli plnění jeho povinností zdržet se zásahů do řádného užívání věci nájemcem a udržovat věc ve stavu odpovídajícím smluvenému nebo obvyklému užívání (§ 663, § 664 obč. zák.) nájemce, do jehož práv je zasahováno neodsouhlasenou změnou pronajaté věci, v zásadě k dispozici nemá. Okolnost, že žalovaný je (současně) vlastníkem pronajatých pozemků, je v uvedených souvislostech nerozhodná; postavení vlastníka totiž nezprošťuje pronajímatele povinností, které na sebe vzal nájemní smlouvou (příp. které na něj, jako v tomto případě, přešly v důsledku změny vlastnictví pronajaté věci), a to přirozeně ani tehdy, týká-li se plnění, k němuž je zavázán, předmětu jeho vlastnictví.

‍