Pátky s judikaturou 04/04/25

Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z., které nepožívá právní ochrany, lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, resp. že jde o výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Dovolatel v průběhu řízení opakovaně poukazoval na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1889/19, ke kterým soudy obou stupňů odmítly přihlédnout s tím, že tyto závěry byly formulovány pro pracovněprávní vztahy. Ačkoliv se v nálezu sp. zn. II. ÚS 1889/19 problematikou jednostranného odstoupení od konkurenční doložky Ústavní soud zabýval vskutku na poli pracovního práva, Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že zneužití práva odstoupit od konkurenční doložky se může dopustit i obchodní korporace (akciová společnost) vůči členu jejího voleného orgánu (předsedovi představenstva); skutečnost, že vůči ní nemá postavení slabší smluvní strany, není v tomto ohledu právně významná. V citovaném nálezu pak Ústavní soud mimo jiné poskytl (demonstrativní) výčet okolností, které by soudy měly v řízení zkoumat, aby zjistily, zda odstoupení od konkurenční doložky nebylo zneužitím práva. Těmito okolnostmi jsou:1) doba, kdy k odstoupení zaměstnavatele došlo,2) odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky těsně před skončením pracovního poměru zaměstnance, pak zvážit důvod, proč tak nemohl učinit dřív (zaměstnavatel by jej měl být schopen objasnit alespoň v řízení před soudem),3) odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky bez uvedení důvodu, důvod, proč vázanost stran konkurenční doložkou považoval za nežádoucí, nepřiměřenou, neudržitelnou nebo nespravedlivou (zaměstnavatel by jej měl být schopen objasnit alespoň v řízení před soudem),4) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou (např. si již našel povolání, které požadavkům plynoucím z konkurenční doložky vyhovuje, nebo naopak odmítl nabídku povolání, které těmto požadavkům nevyhovovalo), nebo5) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil svého práva odstoupit od konkurenční doložky (např. se chtěl zprostit povinnosti poskytovat zaměstnanci peněžité vyrovnání v době, kdy věděl nebo mohl a měl vědět, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou).Byť byly formulovány pro poměry konkurenční doložky v pracovněprávních vztazích, lze uvedené okolnosti zohlednit i při posuzování odstoupení od konkurenční doložky sjednané ve smlouvě o výkonu funkce člena voleného orgánu obchodní korporace.Komentářová literatura pak dovozuje (a Nejvyšší soud se s tímto názorem ztotožňuje), že jakkoliv neexistuje obecná povinnost vykonat právo ihned (v rámci lhůt tak může oprávněný učinit kdykoliv), může dřívější nečinnost (vyčkávání) a následný výkon práva představovat jeho zneužití, vyjdou-li najevo konkrétní okolnosti, které zneužití práva jednoznačně nasvědčují. V případě uplatnění nároku ze zákonného předkupního práva ostatně k obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud.V projednávané věci se odvolací soud (ani soud prvního stupně) vůbec nezabývaly tím, že žalovaná právo na odstoupení od konkurenční doložky vykonala až poslední den lhůty, kdy tak mohla učinit (28. 2. 2022), přestože o odstoupení dovolatele z funkce člena představenstva věděla delší dobu (minimálně od 3. 11. 2021), a současně o svém záměru odstoupit od konkurenční doložky dovolatele předem nijak nevyrozuměla.Soudy se naopak spokojily s prostým konstatováním, že dovolatel a žalovaná si možnost odstoupit od konkurenční doložky sjednali a žalovaná odstoupení učinila ve sjednané lhůtě. Toto zjištění však není pro úvahu o tom, zda žalovaná zneužila svého práva odstoupit od konkurenční doložky, nikterak významné. Je tomu tak proto, že existence práva je nutným předpokladem k tomu, aby vůbec mohlo dojít k jeho zneužití. Jinak řečeno, skutečnost, že žalovaná mohla od konkurenční doložky odstoupit i v poslední den funkce dovolatele, ničeho nevypovídá o tom, zda žalovaná právo odstoupit nezneužila.Neposuzoval-li odvolací soud, zda jednání žalované nebylo zjevným zneužitím práva sledujícím záměr vyhnout se placení protiplnění z konkurenční doložky, které nadto ve výsledku poškodilo dovolatele tím, že mu významně snížilo šanci najít si v přiměřeném časovém období novou (ať už pracovní nebo korporátní) pozici v sektoru odpovídajícím jeho profesi (bankovnictví), a fakticky tak byl dovolatel nucen konkurenční doložku plnit, aniž by obdržel sjednané protiplnění (ačkoli žalobce tyto skutečnosti tvrdil), je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.

Podle § 1196 odst. 2 o. z. vzniknou-li vlastníkům jednotek práva vadou jednotky, zastupuje společenství vlastníků vlastníky jednotek při uplatňování těchto práv.Nejvyšší soud výkladem se citovaného ustanovení zabýval. Vysvětlil, že § 1196 odst. 2 o. z. dává společenství vlastníků oprávnění zastupovat vlastníky jednotek při uplatňování nároků z vad váznoucích na jednotce. Smyslem a účelem zákonné úpravy je nepochybně umožnit efektivní uplatnění nároků z vad jednotky, neboť jejich samostatné uplatňování může být leckdy pro nabyvatele jednotky velmi obtížné, ne-li prakticky nemožné, někdy také nepraktické – např. půjde-li o větší vady zasahující společné části, spočívaly by na vlastníkovi jednotky, jenž by samostatně uplatňoval nároky z těchto vad, veškeré nároky plynoucí z břemene tvrzení a důkazního, sám by nesl veškeré náklady řízení atd., a naopak v případě, že by vady uplatňovali všichni vlastníci jednotek by rovněž mohlo dojít k nepříliš praktické mnohonásobné pluralitě účastníků na jejich straně. Proto dává zákon společenství výslovné oprávnění k uplatnění těchto nároků za všechny vlastníky jednotek souhrnně.Ze smyslu a účelu § 1196 odst. 2 o. z. je také zřejmé, že nejde o zastoupení přímé. Při uplatňování práv, které vznikly vlastníkům jednotek vadou jednotky (typicky např. opravy, přiměřené slevy), tedy bude společenství vlastníků jednat v souladu s § 1196 odst. 2 o. z. vlastním jménem a bude mít i věcnou legitimaci při soudním uplatňování těchto práv. Samozřejmě posléze musí nabytá práva a povinnosti převést na jednotlivé vlastníky – např. slevu poskytnutou převodcem jednotky předá vlastníkovi jednotky, nepůjde o příjem společenství vlastníků. Z charakteru zastoupení a smyslu a účelu úpravy „zákonného“ zastoupení obsaženého v § 1196 odst. 2 o. z. je také zřejmé, že nemíří na zastupování vlastníků jednotek při odstoupení od kupní smlouvy pro vady jednotky; jde sice o uplatnění práva vzniklého vadou jednotky (§ 1923 o. z.), ale nepochybně práva spojeného výlučně s osobou vlastníka.Pojem „jednotka“ použitý v § 1196 odst. 2 o. z. je však třeba vykládat ve spojení s § 1159 o. z., jenž stanoví, že jednotka zahrnuje nejen byt (jako prostorově oddělenou část domu), ale také podíl na společných částech (vzájemně spojené a neoddělitelné). Znamená to, že společenství vlastníků podle § 1196 odst. 2 o. z. může zastupovat vlastníky jednotek nejen v případě, že se vady budou týkat společných částí nemovité věci, ale také v případě, že půjde o vady v bytě (nebytovém prostoru), byť půjde nepochybně o výjimečnou situaci, neboť práva z takových vad bude uplatňovat zpravidla sám vlastník jednotky; praktické to však může být, bude-li se např. stejná vada týkat většího množství bytů v domě apod. Zákon tak výslovně rozšiřuje právní osobnost společenství vlastníků a umožňuje mu zastupovat vlastníky při uplatňování práv z vad nejen společných částí.Úprava „zákonného“ zastoupení společenství vlastníků v § 1196 odst. 2 o. z. samozřejmě nevylučuje, aby práva spojená s uplatňováním vad jednotky uplatnil i sám vlastník jednotky v rámci své svobodné správy podle § 1175 o. z. (např. v situaci, kdy společenství vlastníků zůstane nečinné, neboť bude mít za to, že takové vady nejsou, nebo vady budou jen v bytě vlastníka atd.).V posuzovaném případě odvolací soud uzavřel, že dovolatelka není aktivně věcně legitimována k podání žaloby, jejímž předmětem je uplatnění práv z odpovědnosti za vady týkající se společné části domu. Měl za to, že uplatnění těchto práv, včetně volby konkrétního nároku z vadného plnění, náleží SVJ (případně zákonem stanovené většině spoluvlastníků, jež může rozhodnout o hospodaření se společnou věcí, je-li SVJ nečinné), nikoli dovolatelce jako menšinové spoluvlastnici domu, neboť ta nesmí ve smyslu § 1175 odst. 1 o. z. změnit společné části. Výše citovanými závěry se tudíž neřídil. Nejvyšší soud explicitně vyslovil, že § 1196 odst. 2 o. z. nevylučuje, aby práva spojená s uplatňováním vad jednotky (zahrnující ve smyslu § 1159 o. z. byt jako prostorově oddělenou část domu a podíl na společných částech nemovité věci vzájemně spojené a neoddělitelné) uplatnil i sám vlastník jednotky. Současně též odborná literatura zastává názor, podle něhož dotčené ustanovení jednotlivým vlastníkům výslovně nezakazuje uplatňovat určitý nárok samostatně. K řečenému je pak zapotřebí dodat, jak ostatně přiléhavě argumentuje dovolatelka, že smyslem a účelem § 1196 odst. 2 o. z. nebylo zabránit jednotlivým vlastníkům, aby se svých nároků plynoucích z vad jednotek mohli domáhat samostatně, nýbrž umožnit, aby za ně tato práva mohlo uplatnit i společenství vlastníků, typicky v případech, kdy se tento postup bude jevit vhodnější, efektivnější. Nezbývá proto než uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. použila dovolatelka opodstatněně.

Organizační složku podniku upravoval obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb.), nová právní úprava používá pojem pobočka. Organizační složkou ve smyslu § 2183 o. z. se rozumí pobočka podle § 503 o. z. Vymezení organizační složky a pobočky jsou funkčně shodná.Nejvyšší soud k výkladu pojmu „obchodní závod“ uvedl, že obchodní závod je zvláštní případ věci hromadné a jakožto organizovaný soubor jmění zahrnuje zásadně veškerý majetek a dluhy, které mají souvislost s provozováním podnikání. Představuje přitom funkční celek a považuje se za jeden předmět nesoucí společné označení. Je-li závod rozhodnutím podnikatele z jeho vůle vytvořen, je dána vyvratitelná domněnka, že jej tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu (§ 502 věta druhá o. z.). Závod mohou tvořit hmotné i nehmotné věci (včetně pohledávek), osobní složky podnikání i jiné majetkové hodnoty (např. know-how).Podnik (závod) je pojímán jako ucelený a organizovaný soubor hmotné, nehmotné a osobní složky podnikání. Ze zákonné definice podniku nelze ovšem dovodit, že pojmovou náležitostí podniku je přítomnost všech těchto složek podnikání, není proto vyloučeno, že určitý podnik – vzhledem ke specifikům příslušného podnikání – nebude všechny tyto komponenty obsahovat. V každém případě však musí být podnik funkčním ekonomickým organismem, způsobilým k realizaci příslušného podnikatelského záměru.Pro vymezení části závodu je podstatné, že představuje určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění úkolů části obchodního závodu, že pro část závodu je charakteristické spojení hmotných a osobních složek činnosti a že dochází-li k převedení části závodu, pak takovéto opatření se nemůže dotýkat jen jejich hmotných složek, ale také osobního prvku, tj. zaměstnanců v ní působících […]. Nejvyšší soud (také) poznamenal, že organizovaný soubor jmění v podobě závodu (části závodu) ještě před uzavřením smlouvy o koupi závodu (části závodu) vytvořil podnikatel, který tento závod (část závodu) provozuje, tj. prodávající (nikoliv kupující).Obchodní závod podle § 502 o. z. představuje organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že obchodní závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu. Obchodní závod podle § 502 o. z. tudíž vytváří pouze podnikatel. […]; i část závodu má povahu organizovaného souboru jmění. Pod pojmem „část závodu“ je třeba rozumět samostatnou organizační složku závodu.Podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je vymezení podniku (závodu), který je předmětem smlouvy. K platnosti smlouvy o prodeji podniku (závodu) zákon vyžaduje vymezení podniku, a proto podstatnou náležitostí smlouvy je přesné určení převáděného předmětu, tedy podniku.Předmětem smlouvy o prodeji podniku (závodu) je podnik (část podniku) jako soubor hmotných (výrobní zařízení, pozemky a budovy, zásoby hotových výrobků atd.), osobních (zaměstnanci podniku) a nehmotných (práva a závazky) složek podnikání, které tvoří jeden funkční celek.Je nutné, aby strany měly skutečně v úmyslu převést závod a ten byl tak i ve smlouvě vymezen; k závěru, že šlo o koupi závodu, nepostačuje, že podnikatel převádí svůj majetek či jeho převážnou část. Účelem smlouvy o prodeji podniku je, aby její nabyvatel mohl bez přerušení pokračovat v jeho provozování.Předmětem smlouvy o prodeji podniku (závodu) nejsou jednotlivé věci, ale podnik (popř. jeho část) jako souhrn hmotných, osobních a nehmotných složek, jež slouží provozování převáděného podniku. Jen z toho, že podnikatel prodá jiné osobě všechen nemovitý a movitý majetek se kterým podnikal (nebo jeho převažující část) závěr, že jde ve skutečnosti o smlouvu o prodeji podniku ve smyslu § 476 a násl. obch. zák. (a předmětem prodeje byl podnik) neplyne.Podnik, který je předmětem smlouvy, musí být jasně vymezen. […] Musí však být zřetelné, co je obsahem převodu, jaký soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání patří podnikateli a slouží k provozování podniku, tedy co všechno podnik tvoří. V této konkrétní věci dovolací soud uvedl, že v posuzované smlouvě byl převáděný podnik vymezen fyzickou osobou, jíž náležel a která ho až dosud provozovala, předmětem podnikání, seznamem pohledávek a údajem, že součástí podniku jsou též movité věci ve vlastnictví prodávajícího. Tím byl podnik jako věc hromadná individualizován zcela dostatečně. Údaje o věcech, právech a jiných majetkových hodnotách náležejících k převáděnému podniku ke dni uzavření smlouvy (tedy zcela detailní specifikace předmětu převodu) jsou pak obsaženy v účetní evidenci prodávaného podniku.Obdobně jako při prodeji podniku, je i v případě prodeje části podniku (závodu) nezbytné (má-li jít o smluvní typ o prodeji části podniku), aby předmětem smlouvy byla samostatná organizační složka, s níž jsou převáděny věci, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží k provozování této organizační složky podniku. Jestliže není předmětem smlouvy podnik jako celek či část podniku (závodu) jako samostatná organizační jednotka, nemá smlouva povahu smlouvy o prodeji (části) podniku (závodu), a proto v takovém případě nenastávají ani účinky s touto smlouvou spojené.Vymezenou část podniku (závodu) lze převést jen tehdy, má-li povahu samostatné organizační složky (§ 487 obch. zák.). Předmětem smlouvy o prodeji části podniku (závodu) může být jen taková část podniku, která tvoří jeho samostatnou organizační jednotku (složku).V konkrétní věci dovodil, že odvolací soud posoudil otázku, zda byla v dané věci uzavřena smlouva o prodeji (části) podniku, správně v souladu s § 476 odst. 1 a § 487 obch. zák., neboť je zřejmé, že na základě rozhodnutí valné hromady měly být převedeny jen některé výrobní činnosti, popř. určitý majetek, nikoliv celý podnik, proto se nemohlo jednat o prodej podniku a ani o prodej části podniku, neboť předmětem smlouvy o prodeji části podniku může být jen taková část podniku, která tvoří samostatnou organizační složku.Částí podniku (závodu) se rozumí jeho ucelená samostatně hospodařící část, která vyvíjí v rámci podniku relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na činnosti podniku samotného. […] Pro část podniku (závodu) je charakteristické spojení hmotných, nehmotných a osobních složek činnosti. Dochází-li ke vkladu části podniku, pak takovýto právní úkon se nemůže dotýkat jen jeho hmotných složek, ale vždy také jeho osobního prvku (zaměstnanců v něm působících). Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na nově založenou společnost v souvislosti s jejím založením je odůvodněn tím, aby zůstala v zájmu ekonomického využití podniku zachována jednota hmotných osobních a nehmotných složek podnikání.Výše uvedené lze shrnout tak, že jednou z podstatných náležitostí smlouvy o prodeji podniku (závodu) je vymezení podniku (závodu), který je předmětem smlouvy. Smlouva, kterou se prodává část podniku (závodu), má stejný právní režim jako smlouva o prodeji podniku. Zdůraznil přitom, že v případě smlouvy, kterou se prodává toliko část podniku, nabývá na významu zejména přesné vymezení převáděné části a s ní souvisejících práv a závazků. Převést tedy lze také část podniku (závodu), pokud má povahu samostatné organizační složky. Je tak nezbytné, aby předmětem smlouvy o prodeji části podniku (závodu) byla taková část podniku, která tvoří jeho samostatnou organizační složku.Pokud jde o vymezení samostatné organizační složky (pobočky), lze rovněž odkázat na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013.Samostatnou organizační složkou se rozumí ucelená samostatně hospodařící část podniku (závodu), která vyvíjí v rámci podniku relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na činnosti podniku (závodu) samotného. Takováto část podniku má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti. Podobně jako podnik i část podniku (závodu) představuje určitý soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání (věcí, práv a jiných majetkových hodnot). V uvedené věci dovolací soud dospěl mj. k závěru, že způsobilost části podniku, tvořící organizační složku, být předmětem prodeje na základě smlouvy o prodeji podniku (ve smyslu § 487 obch. zák.) nevylučuje skutečnost, že zdroje a zařízení pro dodávky médií se nacházejí mimo tuto část podniku, resp. že dodávky médií pro tuto část podniku byly přerušeny.V konkrétní věci uvedl, že předmětem posuzované smlouvy je hmotný majetek (drobný hmotný a investiční majetek, materiálové zásoby), jakož i pohledávky a závazky. K tomu, aby bylo možné dovodit, že předmětem smlouvy je část podniku (závodu), jako soubor hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání, by bylo zapotřebí, aby smlouva postihovala i osobní složku podnikání a předmět smlouvy tak představoval samostatnou organizační jednotku jako provázaný funkční celek. To však ze smlouvy neplyne. Smlouva proto nemá povahu smlouvy o prodeji podniku, resp. jeho části (nebyla jako tento smluvní typ upravený obchodním zákoníkem platně uzavřena) a nenastávají ani účinky s touto smlouvou spojené.Za samostatnou organizační jednotku lze pokládat takovou součást podniku (závodu), u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví, týkající se této organizační složky, z něhož především vyplývá, které věci, jiná práva, popřípadě jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části podniku (samostatné organizační složky), a vymezuje tím předmět smlouvy o prodeji části podniku (závodu). Samostatnou organizační složkou podniku (závodu) bude zejména odštěpný závod, popř. jiná organizační složka, která se zapisuje do obchodního rejstříku (§ 7 odst. 1 a 2 obch. záko.), neboť tato skutečnost vyplývá z jejich povahy. Předmětem smlouvy o prodeji částí podniku (závodu) mohou však být i jiné organizační složky podniku, které se nezapisují do obchodního rejstříku a které mohou být různě nazvány, např. závod, dílna, provoz, podmínkou však je, aby se jednalo o složku samostatnou ve výše uvedeném smyslu, nemusí se však jednat o složku samostatně jednající navenek. Nejvyšší soud reagoval na názor odvolacího soudu, že postačuje, aby převáděná organizační složka byla dostatečně určitě odlišitelná od jiných organizačních složek téhož podniku, a lze mít pochybnost, zda samostatně vedené účetnictví podniku je podmínkou sine qua non pro kvalifikování organizační složky jako samostatné, tak, že za samostatnou organizační jednotku lze pokládat takovou součást podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví, týkající se této organizační složky […].Upůsobilým předmětem převodu části podniku (závodu) může být pouze samostatná organizační složka podniku a že taková organizační složka nemůže být konstituována pouhým jejím formálním „oddělením“ od zbývající části podniku na základě rozhodnutí orgánu obchodní společnosti, za obecně správnou. Dovodil, že pojmovým znakem samostatné organizační složky ve smyslu ustanovení § 487 obch. zák. je totiž její (možné) faktické – materiální oddělení od zbývající části podniku (závodu), projevující se v relativně samostatném a uceleném předmětu činnosti, o kterém je samostatně (odděleně) účtováno. Není přitom rozhodné, zda se organizační složka zapisuje do obchodního rejstříku či zda jde o složku oprávněnou svým vedoucím jednat navenek ve věcech jí se týkajících. V této věci dovolací soud dospěl k závěru, že (podle skutkového stavu věci, zjištěného soudy nižších stupňů) uvedený znak faktické – materiální samostatnosti byl v případě převáděné části podniku naplněn. Na posouzení schopnosti převáděné části podniku „provozovat relativně samostatnou činnost nezávislou na zbylé části podniku“ vybudoval svůj závěr o způsobilosti „výrobní“ části podniku pozdější úpadkyně být samostatným předmětem převodu i odvolací soud.Závěr, že za samostatnou organizační jednotku lze pokládat takovou část podniku (závodu), u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví, týkající se této organizační složky, není ve shodě s komentářovou literaturou, která dovozuje, že není nezbytně nutné oddělené účetnictví, ačkoli to samo o sobě poskytuje určitou právní jistotu ohledně předmětu koupě. V případě, že bude splněna podmínka faktické samostatnosti dotčené složky závodu (např. půjde o fyzicky oddělený provoz ležící stranou ostatních složek závodu), není nezbytné, aby tato složka vedla oddělené účetnictví, a přesto s ní bude možné disponovat na základě smlouvy o koupi části závodu. Pokud bude samostatná část závodu dostatečně identifikovatelná, tj. bude zřejmé, co ji tvoří a jaké závazky k ní přiléhají, mělo by stačit, že je zde možnost o této složce samostatně účtovat.Nejvyšší soud dovodil, že přestože se ve smlouvě prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k tam uvedeným „movitým věcem a nemovitostem, právům a majetkovým hodnotám“, lze jak z označení smlouvy, tak zejména z jejích jednotlivých ustanovení dovodit úmysl stran uzavřít smlouvu o převodu části podniku (nikoliv jen o převodu jednotlivých věcí, práv a závazků). Část podniku, jež měla být předmětem převodu, však ve smlouvě vymezena není; v tom je třeba dát odvolacímu soudu za pravdu. Ve smlouvě chybí nejen označení převáděné organizační jednotky (tj. že se jedná o určitý závod, provoz a apod.), ale též jakékoliv označení lokality (obec, místní část obce, katastrální území apod.). Jakkoliv označena není ani budova, v níž se mělo nacházet technologické zařízení na výrobu a rozvod páry a v níž – zřejmě – provoz organizační jednotky (šlo-li vůbec o organizační jednotku) probíhal. Nejvyšší soud v dotyčné věci dospěl k závěru, že smlouva o prodeji části závodu je neurčitá.Uvedené závěry lze shrnout tak, že předmětem smlouvy o převodu části podniku (závodu) může být jen organizační jednotka podniku (závodu), že musí jít o organizační jednotku samostatnou, a že organizační jednotka, ať je v rámci podniku označena jakkoliv, musí být ve smlouvě o převodu zcela přesně vymezena. Přitom, co je samostatnou organizační složkou závodu, tedy jeho oddělitelnou funkční částí, závisí v prvé řadě na rozhodnutí vlastníka závodu. Avšak skutečnost, že smlouva byla nazvána smlouvou o koupi částí závodu, ještě neznamená, že předmětem koupě je skutečně část závodu. To je třeba posoudit z pohledu vzájemného vztahu jednotlivých složek tvořících celek předmětu smlouvy. Nemělo by se tedy jednat o účelové různorodé seskupení nesouvisejících jednotlivostí vytvořené před uzavřením smlouvy. V takovém případě by totiž nešlo o koupi části závodu, ale o koupi jednotlivých položek závodu podle obecné kupní smlouvy (týkající se věci movitých nebo nemovitých).V projednávané věci závěr o tom, že předmětem smlouvy o koupi části závodu byla část závodu tvořící samostatnou organizační složku, splňující judikatorně vymezené požadavky, soudy nižších stupňů neučinily. Závěr odvolacího soudu, že na žalobkyni přešla část závodu označená „zakázky 2“ zahrnující šicí dílnu a zakázky interně zahrnuté (zabývající se veřejnými zakázkami a plněním smluv), a to společně s pohledávkami, závazky a smluvními vztahy souvisejícími s touto částí závodu, nelze ztotožnit s poznatkem, že „provozovna zakázky 2“ v době převodu byla (objektivně, nejen podle popisu ve smlouvě) samostatnou organizační složkou, tj. takovou součástí závodu, u níž bylo v době převodu vedeno samostatně (odděleně) účetnictví, z něhož vyplývalo, které věci, jiná práva, popřípadě jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části závodu, a byl tím vymezen předmět smlouvy o koupi části závodu.

S účinností od 1. 1. 2014 občanský zákoník kromě práv z odpovědnosti za vady předmětu kupní smlouvy, resp. díla podle § 2095 a § 2615 upravuje v § 2113 a násl. práva ze smluvní záruky za jakost, a to jak pro smlouvu kupní, tak i pro smlouvu o dílo (§ 2619 o. z.). Zatímco odpovědnost za vady vyplývá přímo ze zákona a řeší důsledky vadného plnění, zhotovitelem smluvně přijatý závazek podle § 2113 a násl. o. z. má v závislosti na konkrétním obsahu smluvního ujednání poskytnout objednateli záruku, že se po dobu trvání záruční doby nezmění užitné vlastnosti, jakost, ale případně i estetické vlastnosti, které mělo dílo při jeho dodání. Při posuzování důvodnosti uplatněného práva ze záruky tedy není rozhodné, zda dílo bylo zhotoveno bezvadně, ale zda si dílo po dobu záruky zachovalo ty vlastnosti (užitné či estetické), které si podle prohlášení zhotovitele mělo zachovat. Právo ze záruky však nevznikne, byla-li vada (i ztráta zárukou krytých vlastností) způsobena vnější událostí, tedy okolností nesouvisející s plněním zhotovitele. Za tyto vnější okolnosti však nelze pokládat působení prostředí při obvyklém a předpokládaném způsobu užívání díla. Vzhledem k tomu, že záruku zakládá smluvní ujednání, musí se jednat o ujednání podle občanského zákoníku platné. Za neplatné ujednání či jednostranné prohlášení by bylo třeba pokládat, převzal-li by zhotovitel zárukou závazek k plnění objektivně nemožnému (§ 580 odst. 2 o. z.). Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení odpovědnosti dodavatele ze záruky za jakost je zásadní konkrétní obsah daného smluvního ujednání (případně jednostranného prohlášení zhotovitele), jímž byla záruka založena.V daném případě se žalovaná ve Smlouvě zavázala žalobci poskytnout záruku za jakost díla v rozsahu uvedeném v článku XI s tím, že záruční doba činí 60 měsíců a počíná běžet dnem podpisu protokolu o předání a převzetí díla oběma smluvními stranami. Zárukou za jakost žalovaná převzala závazek, že dílo bude po celou záruční dobu plně funkční a způsobilé k řádnému užívání a že si zachová vlastnosti vymezené Smlouvou. Takto formulovaný závazek je třeba vyložit tak, že dílo mělo mít po dobu 60 měsíců všechny vlastnosti vymezené Smlouvou, tedy nejen užitné, ale i estetické. To znamená, že žiletkový drát (bez ohledu na to, že nadále plnil svou ochrannou funkci) neměl zkorodovat. Žalovaná namítala, mimo jiné, že není možné, aby pozinkovaný žiletkový drát nezměnil za pět let své vlastnosti tak, že by zůstal nedotčen korozí. K této otázce se sice okrajově vyjádřili oba znalci, žádný z nich se však nezabýval přímo otázkou, zda bylo technicky možné zhotovit dané dílo z materiálu jakosti odpovídající Smlouvě a současně dostát závazku, že po dobu 60 měsíců zůstanou vlastnosti plotu zachovány jako v době zhotovení, tedy že se na žiletkovém drátě neprojeví účinky koroze. Bylo-li takové provedení díla objektivně možné, byla záruka za jakost sjednána platně. Pokud by ovšem bylo prokázáno, že bylo fyzikálně vyloučeno, aby během pěti let Smlouvou specifikovaný drát nezkorodoval, převzala by žalovaná na sebe závazek k plnění nemožnému a ujednání o záruce by v této části bylo ujednáním neplatným (§ 576, § 580 odst. 2 o. z.). Nalézací soudy tedy posoudily po právní stránce uplatněný nárok nesprávně, jestliže neaplikovaly ustanovení § 2113 a násl. o záruce za jakost, ale zabývaly se pouze případnou odpovědností žalované za vadu díla.

Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu, právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu.Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu k aplikaci výkladových pravidel dle § 556 a násl. o. z. dovozuje, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.Promítnuto do poměrů projednávané věci uvedené znamená, že při výkladu sporného ujednání týkajícího se povinnosti právně nezatížit předmět převodu či jinak nesnížit jeho hodnotu sjednaného ve čl. III odst. 8 smlouvy je třeba nejprve zkoumat skutečnou vůli jednajících (žalobce a žalované), což však neučinil ani soud prvního stupně, ani soud odvolací. Z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by odvolací soud zjišťoval, jaká byla vůle smluvních stran při sjednávání sporného ujednání. Odvolací soud vycházel pouze z jazykového vyjádření a dospěl k závěru, že jeho výkladem lze dovodit, že „vznik zástavního práva k nemovitosti by nemovitost právně zatížil“, aniž by zkoumal skutečnou vůli stran v okamžiku ujednání smlouvy, a aniž by zohlednil všechny okolnosti, které strany k uzavření sporného ujednání vedly. Odvolací soud se neřídil principy výkladu právních jednání, a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázku výkladu sporného právního jednání posoudil nesprávně.

Podle § 3074 odst. 1 o. z. nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht.Smlouva o nájmu uzavřená do 31. 12. 2013, která by byla podle občanského zákoníku pachtovní smlouvou, se podle § 3074 odst. 1 o. z. řídí i po 1. 1. 2014 právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013.Je-li za úplatu přenechána věc nejen k dočasnému užívání, ale i požívání, jde o pacht, je-li věc přenechána jen k užívání, jde o nájem; základním rozlišovacím kritériem je hospodářská funkce smlouvy. Smlouva o nájmu pozemku, která byla uzavřena do 31. 12. 2013 za účelem provozování veřejného parkoviště v rámci podnikatelské činnosti nájemce, se po 1. 1. 2014 posuzuje jako smlouva o nájmu prostoru sloužícího k podnikání (§ 2302 a násl. o. z.). K odůvodnění uvedených právních názorů Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že podle úpravy obsažené v občanském zákoníku (§ 2202 a násl. a § 2332 a násl.) jsou nájem i pacht závazky, které zpravidla vznikají smlouvou, v obou případech jde o smlouvu konsenzuální. Zatímco podstatou nájmu je přenechání pronajaté věci pronajímatelem k dočasnému užívání nájemci, který se zavazuje za toto užívání platit nájemné, u pachtu přenechává propachtovatel pachtýři za pachtovné právo věc nejen užívat (ius utendi), ale také požívat (ius fruendi), tedy i právo na plody a užitky propachtované věci (které lze považovat podle pravidel řádného hospodaření za výnos propachtované věci); věc je propachtována k hospodářskému využití za účelem výnosu. V případě nájmu může být zpravidla věc užívána bez další úpravy, u pachtu je však vždy užívána vlastní pílí a úsilím. Pro rozlišení, zda jde o nájem či pacht, není významná samotná povaha věci, jež je předmětem smlouvy, ale účel smlouvy. Základním rozlišovacím kritériem mezi pachtem a nájmem je tak hospodářská funkce smlouvy; rozhodující pro posouzení, zda jde o nájem nebo o pacht, bude vždy obsah smlouvy. V praxi může být nezřídka obtížné rozlišit, zda jde o nájem či pacht, a to i u smluv uzavřených již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. O to více by měl být soud zdrženlivý při posuzování smluv uzavřených před 1. 1. 2014, tedy za účinnosti předcházející právní úpravy, která pacht neznala. S ohledem na § 3074 odst. 1 o. z. soud musí samozřejmě u smluv o nájmu, které byly uzavřeny do 31. 12. 2013, zvažovat, zda nejde o pacht, ale k uplatnění výjimky z nepravé retroaktivity stanovené v § 3074 odst. 1 o. z. by mělo docházet jen v případech, kdy podle obsahu smluv není pochyb, že kdyby byly uzavírány již za současné právní úpravy, šlo by o pacht – např. byl-li pozemek přenechán nájemci do užívání k zemědělské nebo lesnické činnosti, předmětem nájmu byl podnik (závod), lom apod., neboť právě takové vztahy byly pro svou specifickou povahu z účinků nepravé retroaktivity vyloučeny.Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož byla-li by nájemní smlouva uzavřena za účinnosti občanského zákoníku, naplňovala by kritéria pachtovní smlouvy, se dovolací soud neztotožňuje. Užívání pronajatých nemovitostí k realizaci podnikatelského záměru žalovaného zahrnujícího provozování vlastní podnikatelské činnosti a podnajímání jednotlivých nemovitostí dalším osobám v sobě bez dalšího požívací právo nezahrnuje. Ostatně podle zjištění soudů obou stupňů bylo od počátku záměrem žalovaného najít zájemce a sjednat s nimi podnájemní smlouvy na jednotlivé nemovitosti nacházející se v areálu.Nejvyšší soud dovodil, že nájemní smlouva uzavřená za účelem komerčního využívání předmětu nájmu, jež mělo spočívat v přenechávání jeho částí do podnájmu třetím stranám, (sama o sobě) znaky pachtu nevykazuje. Nelze tedy bez rozumných pochyb dovodit, že pokud by účastníci nájemní smlouvu uzavřeli v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, šlo by o pacht. Za daných okolností a s přihlédnutím k požadavku zdrženlivosti při posuzování, zda nájemní smlouva uzavřená před nabytím účinnosti občanského zákoníku vykazuje znaky pachtu (jakožto závazku, jejž dřívější právní úprava neznala), je proto namístě přijmout závěr, že výjimka z nepravé retroaktivity stanovená v § 3074 odst. 1 o. z. se v projednávané věci neuplatní. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. proto dovolatelka použila opodstatněně.

Právo odpovídající věcnému břemeni se totiž nepromlčuje, pokud je vykonáváno; jakmile však jeho výkon ustane, počne desetiletá promlčecí doba (§ 109 obč. zák., § 632 o. z.) běžet od okamžiku, kdy právo přestalo být vykonáváno. Výkonem práva ve smyslu § 109 obč. zák. není jeho mimosoudní uplatnění (nárokování) vůči zavázané osobě, která výkonu brání, ale takové chování, které realizuje obsah práva.V nyní posuzované věci šlo o otázku promlčení věcného břemene odpovídajícího „právu umístění místní komunikace a vedení inženýrských sítí k zajištění dodávek elektřiny, plynu, vody a kanalizace“. Soud prvního stupně považoval za „první pokus o realizaci věcného břemene“ až podání žádosti žalované dne 29. 7. 2021, přičemž konstatoval, že „samotné přípravné práce nemohou být považovány za výkon věcného břemene“ (bod 41 prvostupňového rozsudku). Odvolací soud se pod bodem 25 napadeného rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně potud, že za první realizační aktivitu ve vztahu k povinnému pozemku lze považovat žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby, kterou žalobkyně podala dne 29. 7. 2021. Za správný považoval postup soudu prvního stupně, který nezkoumal, jaké přípravné práce ve vztahu k výkonu věcného břemene vykonala právní předchůdkyně žalované. Uzavřel, že i kdyby bylo prokázáno, že přípravné práce skutečně probíhaly, „nemohou představovat výkon práva, pokud na ně bezprostředně nenavazovaly další aktivity směřující v rámci promlčecí doby přímo k realizaci věcného břemene…“Je zřejmé, že nalézací soudy shodně považovaly za první výkon, resp. pokus o výkon práva věcného břemene podání žádosti žalované o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby. Naopak jakékoliv předcházející přípravné práce (odvolací soud pod bodem 25 napadeného rozhodnutí zmiňuje žalovanou uváděné zaměřovací práce, vstup geodetů na pozemek, či přípravu podkladů pro stavební a územní řízení) výkon práva věcného břemene podle nalézacích soudů nepředstavují.Není patrné, z jakých důvodů nalézací soudy (pravděpodobně) považovaly za výkon práva věcného břemene podání formální žádosti o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby, a naproti tomu za výkon práva věcného břemene (kategoricky) neakceptovaly předcházející přípravné práce – aktivity právní předchůdkyně žalované, resp. jí pověřených osob. V souvislosti s tím je nutné klást si otázku, z jakých důvodů nalézací soudy považovaly podání (veřejnoprávní) žádosti adresované správnímu orgánu za výkon (soukromého) práva věcného břemene, a to tím spíše, že povinný z věcného břemene o takovém postupu vůbec nemusí být informován a nemusí o něm vůbec vědět. Jinými slovy, proč právě podání žádosti nalézací soudy kvalifikovaly jako výkon práva, kterému odpovídá povinnost žalobkyně něco strpět. Naproti tomu se totiž nalézací soudy (kategoricky) odmítly zabývat přípravnými pracemi, které – z hlediska jejich obsahového výkonu – mohly zakládat povinnost žalobkyně strpět výkon práva věcného břemene. Tak tomu může být např. v žalovanou tvrzeném pohybu geodetů po pozemku či jeho zaměřování. Oprávnění žalované nebo osob žalovanou pověřených na pozemek za účelem těchto přípravných prací vstoupit totiž plyne právě ze zřízeného věcného břemene. Posouzení takového závěru však brání absence provedené úvahy, která by se měla zakládat na zjištěních, zda k pohybu geodetů po služebném pozemku docházelo a zda žalobkyně takové jednání trpěla. Docházelo-li totiž v průběhu plynutí promlčecí doby k provádění přípravných prací, které svým obsahem korespondovaly povinnosti žalobkyně trpět výkon práva věcného břemene, pak trpěla-li žalobkyně pohyb osob po služebném pozemku v souvislosti s přípravnými pracemi nezbytnými pro umístění inženýrských sítí na tomto pozemku, trpěla výkon práva právní předchůdkyní žalované, který se opíral o zapsané věcné břemeno.Zaměřoval-li odvolací soud pozornost na posouzení toho, zda na přípravné práce „bezprostředně navazovaly další aktivity směřující v rámci promlčecí doby přímo k realizaci věcného břemene“, pak jsou jeho závěry do jisté míry vnitřně rozporné. Na jedné straně totiž považoval za správné závěry soudu prvního stupně, který přípravné práce bez dalšího za výkon věcného břemene vyloučil, a sám odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby za „první realizační aktivitu ve vztahu k povinnému pozemku“, na straně druhé je však (zřejmě) považuje za výkon práva věcného břemene, pokud by na ně bezprostředně navazovaly „další aktivity směřující přímo k realizaci věcného břemene“. Závěr, zda by tomu tak bylo či nikoliv v dané věci, však už vyžaduje provedení dokazování, učinění konkrétních skutkových zjištění a jejich právní hodnocení, tím spíše, že odvolací soud tuto svou úvahu nijak nerozvedl např. ve vztahu ke konkrétní podobě přípravných prací.Možnost promlčení opakovaně či trvale vykonavatelných práv zapsaných ve veřejném seznamu v důsledku nevyužívání jejich věcného obsahu lze vnímat jako jisté vyvážení skutečnosti, že tato práva vykazují velkou schopnost přetrvávat v čase, jelikož povětšinou nejsou časově omezena (výjimku zde představuje právo stavby, jehož trvání naopak co do své existence časově limitováno být musí) a zároveň jim nehrozí zánik v důsledku nabytí zatížené věci nabyvatelem (§ 1107 o. z.). Jejich promlčitelnost v důsledku nevykonávání pak brání „překvapivému“ obnovení výkonu práv vzniklých hluboko v minulosti, jež před mnoha lety ztratila svůj hospodářský význam, nebyla fakticky využívána a jejichž právní existence se omezila na zápis ve veřejném seznamu.Smysl promlčování věcných břemen je nutno hledat především tam, kde oprávněný z věcného břemene nejeví o výkon (v tomto případě zapsaného) práva zájem po zákonem stanovenou dobu. Neznamená to však, že jsou-li k pozdějšímu skutečnému „fyzickému“ výkonu věcného břemene zapotřebí předchozí určité přípravné práce, nejsou takové práce relevantní pro pozdější výkon práva věcného břemene, pokud je oprávněný nestihne dokončit před uplynutím promlčecí doby. To platí v dané věci o to více, spočívá-li věcné břemeno nikoliv např. v typickém právu užívat cizí pozemek bez dalšího k průjezdu, ale – jako je tomu zde – v samotném právu umístění místní komunikace a vedení inženýrských sítí, tj. činností, které ze své povahy pro realizaci věcného břemene přípravné práce nezbytně vyžadují a bez nichž není ani následný „fyzický“ výkon věcného břemene možný. Již tyto práce se budou opírat o existující oprávnění plynoucí z věcného břemene (např. vstup na pozemek), a budou-li mít zřejmou věcnou (obsahovou), časovou a místní (ke služebné věci) souvislost s takovým právem a projevující se ve vztahu ke služebné věci, bude je možné považovat za výkon práva věcného břemene.Kategorické vyloučení přípravných prací jako výkonu práva věcného břemene by mohlo ostatně způsobovat další nezamýšlené důsledky. Bylo by paradoxní, pokud by byl oprávněný z věcného břemene, který by na služebném pozemku prováděl (toliko) přípravné práce, chráněn ve výkonu takového práva vůči samotnému vlastníkovi služebného pozemku (viz § 1259 o. z. ve spojení s § 1042 o. z.), avšak nešlo by o obsahový výkon práva věcného břemene bránící promlčování práva ve smyslu § 632 o. z., resp. § 109 obč. zák.V praxi mohou naproti tomu nastat situace, v nichž výkon přípravných prací nebude mít výše uvedenou souvislost s právem věcného břemene, resp. nebude korespondovat s jeho obsahem. Jedná-li se o výkon činností nemajících obsahovou, časovou či místní souvislost s právem věcného břemene, může se vlastník služebné věci proti takovému jednání bránit.Protože při posuzování těchto případů půjde velmi často o zohledňování individuálních okolnostní daného případu podle typu věcných břemen, musí také závěry soudů tyto individuální zvláštnosti odrážet. Dovolací soud pro tyto případy ponechává nalézacím soudům určitý úvahový prostor, který se pak promítá do formulace závěrů, jež jsou v dovolacím řízení poměřovány primárně hlediskem tzv. zjevné nepřiměřenosti. V dané věci však uvedený přezkum dosud není možný proto, že nalézací soudy přípravné práce jako možný výkon obsahu věcného břemene bez dalšího vyloučily, nezabývaly se proto ani jejich věcným posouzení a hodnocením.Rovněž mohou nastat situace, v nichž budou přípravné práce prováděny takovým způsobem, který by měl za cíl např. pouhé oddálení promlčení práva věcného břemene. Tyto případy lze nicméně řešit i prostřednictvím § 8 o. z., pročež je však zapotřebí nutné zabývat se tím, o jaké přípravné práce se jedná.

Obecné vymezení pojmu „stavba“ neobsahoval ani zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a neobsahuje ho ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Při vymezení obecného pojmu „stavba“ ve smyslu občanského práva, a tedy samostatného předmětu vlastnických vztahů, nelze vycházet jen z veřejnoprávních předpisů a jejich účelu; stavební předpisy chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné).Naproti tomu pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoliv tedy součást jiné věci.Musí jít o výsledek stavební činnosti člověka, který má materiální podstatu. Stavba je samostatná masa materiálu odlišného od okolního pozemku, musí být vůči okolnímu pozemku vymezitelná, má samostatnou hospodářskou funkci (oproti pozemku) a vyznačuje se kompaktností materiálu. Některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných.Stejné obecné typické znaky stavby v občanskoprávním smyslu uvádí i současná odborná literatura, která při jejich formulaci zdůrazňuje následující typické znaky: 1) jedná se o výsledek stavební činnost člověka, 2) má materiální povahu, 3) je vymezitelný vůči okolnímu pozemku, 4) má samostatnou hospodářskou funkci (účel), 5) vyznačuje se kompaktností materiálu, přičemž některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných.V některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva.K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud, ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek. Nejvyšší soud se pak možností povahy určitého výsledku stavební činnosti ve své rozhodovací činnosti zabýval např. i ve vztahu k účelovým komunikacím.Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu, a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené nebo nedostatečně odůvodněné. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů.Při posuzování uvedených hraničních případů se zpravidla soudy neobejdou bez posouzení stavebně-technického provedení stavby, které umožňuje posoudit zejména to, jakým konkrétním způsobem je „stavba“ vybudována (z jakých materiálů, jakými stavebními postupy, zda jde o pouhé vrstvení materiálů či zde působí nějaký technologický pojící prvek apod.) a zda a jak je spojena se zemí pevným základem, případně zda je patrné, kde končí stavba a začíná pozemek apod.Odvolací soud založil svůj závěr o tom, že sporné zpevněné povrchy nejsou samostatnou stavbou v občanskoprávním smyslu, na zjištění, že části spodní vrstvy stavebních materiálů (štěrk a štěrkopísek) jsou promíchány s materiálem zemského povrchu (hlínou), a hranice mezi pozemkem a stavbou tak není jasná.Vymezitelnost stavby vůči okolnímu povrchu je pouze jedním ze znaků stavby. Možnost rozeznat, kde končí pozemek a kde začíná stavba, se přitom netýká jen té části pozemku, který je stavbou zastavěn, ale i okolních, nezastavěných částí pozemku. Zda je mezi pozemkem a stavbou jasná hranice, tedy zda lze rozeznat, kde končí pozemek a kde začíná stavba, je otázkou skutkovou. Hranice mezi stavbou a pozemkem by měla být relativně ostrá, pro účely vymezení stavby se však i nikoli milimetrové vymezení jeví jako dostatečné. Nelze vyloučit ani navrstvení materiálu, který se součástí pozemku stane, v rámci přípravy pozemku pro umístění samotné stavby. Zřetelnost hranice stavby nelze proto bez dalšího dovozovat jen z nepravidelného proniknutí stavebního materiálu do zemského povrchu pod stavbou.Pokud tedy odvolací soud vyšel pouze ze zjištění, že materiál nejspodnější z více vrstev zpevněné plochy je smísen s materiálem zemského povrchu, a nevzal v úvahu vymezitelnost stavby vůči okolí i v jejích dalších částech ani zjištěné stavebně-technické provedení a nezabýval se ani funkcí zpevněných ploch a pozemků, na kterých jsou umístěny, nevzal v potaz všechna právně významná kritéria, což prozatím neumožňuje učinit závěr o tom, že zpevnění povrchů se stalo součástí pozemků.