Státní podpora

V dotčené věci se Italská republika domáhala zrušení rozhodnutí Komise2002/581/ES ze dne 11. prosince 2001 o režimu státních podpor zavedeném v Itáliíve prospěch bank.

V rozsudku z 15. prosince 2005 vedeném jako C-66/02, Italská republika v.Komise Evropských společenství („Rozsudek C-66/02“) přitomvyložil několik otázek týkajících se definice státní podpory a řízení o státníchpodporách.

V devadesátých letech byla v Itálii provedena určitá legislativní opatření sezáměrem zásadně změnit stávající model specializace a regionalizace italskéhobankovního sektoru a připravit jeho další privatizaci. V návaznosti naparlamentní otázku požádala Komise dne 24. března 1999 italské orgány oinformace k přijatým opatřením a posléze přijala rozhodnutí, v němž došlak závěru, že provedená opatření představují státní podporu v rozporu se zásadamispolečného trhu. Komise rovněž Itálii uložila, aby odstranila nelegální opatřenía vrátila poskytnutou podporu, včetně příslušného úroku.

Případ řeší několik právních otázek, z nichž dvě jsou zmíněny níže.

A. Uplatňování důvodů v řízení před ESD

Itálie předložila v průběhu řízení několik argumentů, a to zejména, (a) žedošlo k porušení práva obhajoby, (b) skutečnost, že Komise nevzala v úvahu, žene všichni příjemci dotčených opatření jsou podniky ve smyslu čl. 87 odst. 1SES a (c) že Komise neposoudila, zda zakázaná opatření mohou mít vliv na obchodmezi členskými státy pouze z části. Komise prohlásila, že takové argumenty jsounovými důvody, které jsou podle čl. 21 Statutu ESD a podle čl. 38 a 42 odst. 2jednacího řádu ESD nepřípustné [3].

Soud zmínil, že podle platných pravidel je zakázáno předkládat nové důvodyprůběhu řízení, pokud se nezakládají na nových právních nebo faktickýchskutečnostech a odmítl argument ad (a) výše jako důvody nové, a protonepřípustné.

Při přezkoumávání argumentu ad (c) ovšem ESD došel k odlišnému závěru a tentoargument proto připustil. ESD vysvětlil, že Itálie ve své žádosti odmítala, žedošlo k dopadu na obchod mezi členskými státy. Proto argument ad (c), ačkolivbyl obsažen pouze v replice Itálie, byl předložen „na podporu návrhu naanulování napadnutého rozhodnutí obsaženého v žádosti. Tento argument původnínávrh neměnil, ani jej nedoplňoval“ a nelze jej tudíž považovat za „novédůvody“.

ESD rovněž posoudil, zda by se argument ad (b) výše, předložený Itálií, mělpovažovat za přípustný na základě toho, že nepředstavuje „nové důvody“, nýbržrozvádí již předložený důvod[4].ESD zmínil, že “obhajoba, kterou lze považovat za takovou, jež rozšiřuje, aťpřímo či nepřímo, obhajobu učiněnou již dříve v původní žádosti (žalobě), musíbýt považována za přípustnou“.[5]

Pro zajímavost je třeba poznamenat, že v případě argumentu ad (c) výše ESDpoukázal z vlastní iniciativy na použití čl. 42 odst. 2 jednacího řádu – kterýESD interpretuje tak, že povoluje rozšíření již použitých důvodů. Komise přitomv řízení odkazovala zjevně ve své argumentaci pouze na čl. 21 Statutu a čl. 38jednacího řádu. ESD uvedl, že argument ad (c) výše byl uveden na podporu návrhuobsaženého v původní žádosti o anulování (žalobě na zrušení), a dále uvedl, žetento argument „je ve skutečnosti rozšířením“, a čímž zároveň vysvětlil, ženeexistuje žádný podstatný rozdíl mezi argumenty „podporujícími“ podle čl. 38 aargumenty „rozšiřujícími“ tvrzení podle čl. 42 (2) jednacího řádu.

B. Definice státní podpory

Argumentace (důvody) Itálie, podle které Komise porušila čl. 87 (1) SES,obsahovala šest samostatných argumentů, z nichž dva jsou obzvláště zajímavé.

1. Kvalifikace daňových ustanovení jako opatření státní podpory

Itálie argumentovala zvláště tím, že předmětná opatření nepředstavovalastátní podporu, neboť nedošlo k převodu ani k poskytnutí státních zdrojů. ESDk tomu uvedl, že rozsah státní podpory je širší než rozsah subvence, cožznamená, že osvobození od daní, byť nezahrnuje převod státních zdrojů, má stejnýcharakter a identické účinky a staví jejich příjemce do příznivější situace nežjiné daňové poplatníky.[6]Vzhledem k tomu má ESD za to, že opatření „povolení daňového snížení či odkladplatby běžně splatné daně určitým podnikům“ je třeba považovat za státnípodporu.

2. Vliv na obchod mezi členskými státy

Druhý argument, který Itálie použila je, že předmětná opatření ovlivnilaobchod mezi členskými státy pouze částečně. Tato argumentace byla pak rozvedenaza účelem tvrzení, že podle principu proporcionality by podpora měla být vrácenapouze částečně.

ESD nejprve odkázal na ustálenou judikaturu týkající se aplikace čl. 87 (1)SES, který stanoví, že kritérium pro ovlivnění obchodu se omezuje na prokázání,že příslušné opatření může pravděpodobně mít vliv na obchod (a že narušuje čihrozí, že naruší konkurenci)[7].

ESD pak odmítl činit rozdíl mezi „částečným“ a „plným“ dopadem na obchod mezičlenskými státy tak, jak to učinila Itálie, neboť tento výklad je vyloučen jižz povahy věci z definice dopadu nebo možného dopadu na obchod. ESD dále vyvrátilpoužití zásady proporcionality na cíle ustanovení SES v oblasti státních podpora zvláště na potlačení nezákonné podpory pomocí jejího vrácení.[8]

ESD se dále vyslovil, že pokud jde o pojem vlivu (či potenciálního vlivu) naobchod, není relevantní, zda se dotyčný podnik sám účastní obchodu mezičlenskými státy, nebo zda je toto opatření v Itálii dostupné i pobočkám bankz jiných členských států.

Poznámky

[2] Citace z rozsudku v této poznámce jsou volným překladem z francouzské jazykové verze.

[3] „Nelze předkládat v průběhu řízení nové důvody, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení“ – čl. 42 odst. 1 jednacího řádu ESD.

[4] Odstavec 88 Rozsudku říká: „Tvrzení, obsažené v replice, podle něhož z opatření mají prospěch také příjemci, kteří nejsou podniky, představuje rozšíření původně rozvedeného žalobního důvodu. [porušení čl. 81 (1) SES]. Týká se jedné z kumulativních podmínek, kterým podléhá použití čl. 87 odst. 1 SES.Odpovídající argument je implicitně obsažen ve vzneseném žalobním důvodu.“.

[5] Viz C-306/81, Verros v. Evropský parlament, odst. 9 a C-301/87, Nizozemí v. Rada, odst. 169.

[6] Viz C-387/92, Banco exterior de Espana, odst. 14.

[7] Viz rovněž C-372/97, Itálie v. Komise, odst. 44.

[8] Viz C-372/97, Itálie v. Komise, odst. 103.