Pátky s judikaturou 31/01/25
Právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících.
Základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o. z.; soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z. vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.
Odvolací soud se při výkladu právního jednání účastníků (tj. pojistné smlouvy č. 3811732294 uzavřené dne 9. 9. 2015 a jejich součástí) odchýlil od shora uvedené judikatury dovolacího soudu, omezil-li se pouze na gramatický výklad, aniž zjišťoval, jaká byla skutečná vůle, kterou smluvní strany projevily v pojistné smlouvě, jejíž nedílnou součástí je „Soubor pojistných podmínek, rizikové životní pojištění s dividendou, Edice 2015“ obsahující mimo jiné „Všeobecné pojistné podmínky pro úrazové pojištění“, resp. dovodil-li, že vůle smluvních stran směřovala k tomu, aby rozsah trvalých následků úrazu pojištěnce určil vždy lékař pojistitelky (tedy i v případě soudního sporu), tzn., že účastníky byla uzavřena dohoda o dokazování, která má za účel bezprostředně ovlivnit proces navrhování, obstarávání, provádění a hodnocení důkazů.
Ani gramatickým výkladem posuzovaného právního jednání účastníků však nelze podle názoru dovolacího soudu dospět k závěru, že rozsah trvalých následků úrazu pojištěnce může podle pojistné smlouvy, resp. smluvních pojistných podmínek určit vždy pouze lékař pojistitelky.
Nic takového se ze slovního vyjádření článku 7 odst. 1 „Všeobecných pojistných podmínek pro úrazové pojištění“ nepodává. Při respektování ustanovení § 555 odst. 1 o. z. nelze než dospět k závěru, že „Soubor pojistných podmínek“ obsahující mimo jiné „Všeobecné pojistné podmínky pro úrazové pojištění“ sloužil pouze pro potřeby pojišťovny (žalované) při stanovení pojistného plnění v případě pojistné události pojištěnce.
Nemůže však zavazovat soudy při úvaze, jaký důkaz ke zjištění skutkového stavu věci provede, resp. kterého soudního znalce pověří vypracováním znaleckého posudku za účelem určení rozsahu trvalých následků úrazu žalobce. Ze samotného textu pojistných podmínek nelze spolehlivě dovodit, že úmyslem smluvních stran bylo, aby i v případě, že jejich spor se stane předmětem soudního řízení, bylo výhradně na lékařích pojistitelky posuzovat rozsah trvalých následků úrazu pojištěnce. Vůli smluvních stran, resp. úmysl jednajících, přitom soudy nesprávně dovozovaly právě a jen z textu pojistné smlouvy a „smluvních podmínek“, které jsou její součástí.
Podle § 132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Dohody o dokazování jsou procesními smlouvami, které mají za účel bezprostředně ovlivnit proces navrhování, obstarávání, provádění a hodnocení důkazů. Pole působnosti dohod o dokazování se na první pohled jeví široké, nicméně při bližším zkoumání je přípustnost těchto smluv diskutabilní. V české odborné literatuře jsou všechny důkazní smlouvy odmítány, neboť se příčí všemu, na čem je civilní soudní řízení postaveno (Lavický, Petr. Několik úvah o procesním právu z podnětu díla prof. V. Knappa).
Smlouvy o důkazním prostředku porušují povinnost soudu vyšetřit pravdivě skutkový stav za možnosti využití všech přípustných důkazních prostředků. Případné dohody tak budou právně irelevantní a bude záležet na benevolenci stran, zdali je dodrží.
Pokud jde o žalobcem formulovanou otázku, „zda je ustanovení pojistných podmínek, kterým je předem vyloučena možnost pojištěného požadovat přezkoumání rozsahu trvalých následků úrazu nezávislým a nestranným znalcem, ve smyslu § 1753 o. z. neúčinné, popř. zda se k němu podle § 1815 o. z. nepřihlíží“, nelze než uvést, že odvolací soud sice uzavřel, že účastníci se v článku 7 odst. 1 všeobecných pojistných podmínek pro úrazové pojištění dohodli na tom, který lékař určí rozsah trvalých následků úrazu poškozeného (resp., že rozsah trvalých následků určuje lékař pojistitele), inkriminované ujednání však nepodrobil „testu přiměřenosti“, nepoměřoval ho ani ustanovením § 1753 o. z., ani § 1815 o. z.
Považoval-li obsah citovaného článku za dohodu o dokazování, nezabýval se tím, zda taková dohoda neodporuje českému právnímu řádu a zda ji lze (byla-li stranami skutečně uzavřena) mít za přípustnou.
Nejvyšší soud připomíná, že přijal a odůvodnil závěr, že v procesním právu se neuplatňuje zásada „vše je dovoleno, co není zakázáno“, nýbrž je možno se od procesního práva smluvně odchýlit dohodou jenom tehdy, když to procesní právo umožňuje.
Z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že k právní kvalifikaci smlouvy jako lichevní je zapotřebí naplnění subjektivního a objektivního znaku lichvy. Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku.
Při posuzování, zda v konkrétním případě jde vskutku o hrubý nepoměr vzájemného plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem, které ať již přímo či nepřímo – společně s naplněním alespoň jednoho (z níže rozvedených) subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.).
Pro určení, co se rozumí hrubým nepoměrem, je třeba vycházet i z pravidla o neúměrném zkrácení (§ 1793 o. z.), tj. že hrubým nepoměrem vzájemných plnění bude hranice přibližně od poloviny vzájemných plnění, od níž se soud odchýlí jen tehdy, budou-li pro to zvláštní důvody.
Existence hrubého nepoměru protiplnění se posuzuje k okamžiku uzavření smlouvy.
Protiplněním za splnění vkladové povinnosti k základnímu členskému vkladu je nabytí družstevního podílu (§ 564 odst. 1 z. o. k.), který představuje práva a povinnosti člena plynoucí z členství v družstvu (§ 595 odst. 1 z. o. k.).
Protiplněním za poskytnutí předmětu dalšího členského vkladu je zvýšení hodnoty družstevního podílu, které se může projevit např. též vyšším podílem na zisku, určí-li tak stanovy (§ 586 z. o. k.), popř. vznikem práva na vyšší vypořádací podíl v případě zániku členství v družstvu za trvání družstva bez právního nástupce (§ 623 z. o. k.). V poměrech bytových družstev je převzetí (a následné splnění) vkladové povinnosti k dalšímu členskému vkladu zpravidla podmínkou vzniku členství v bytovém družstvu, neboť člen bytového družstva se jím podílí na financování družstevního bytu. Jedním z práv spojených s družstevním podílem v bytovém družstvu je též právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu (§ 733 z. o. k.).
Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého obecně platí, že členství v družstvu vzniká na základě dobrovolného závazku člena podílet se na základním kapitálu družstva v rozsahu vyplývajícím ze stanov družstva [viz § 553 písm. c) z. o. k.]. Výše základního členského vkladu je pro všechny členy družstva stejná (§ 564 odst. 2 z. o. k.), naproti tomu výše případných dalších členských vkladů může být pro jednotlivé členy různá (§ 563 odst. 2 věta druhá z. o. k.).
Souhrn všech – základních i dalších – členských vkladů, k jejichž splacení se členové zavázali ve stanovách družstva, případně ve smlouvě podle § 572 odst. 1 z. o. k., představuje základní kapitál družstva (§ 30 z. o. k.). S ohledem na otevřenost družstva je jeho základní kapitál variabilní. Za trvání členství nelze základní členský vklad nebo jeho část vracet; to neplatí, jestliže došlo ke snížení základního členského vkladu postupem podle § 568 a násl. z. o. k. (§ 565 z. o. k.). Tím je pro poměry družstev vyjádřena obecná zásada korporačního práva, podle níž po celou dobu trvání účasti (členství) v korporaci musí být zachována alespoň základní majetková účast (základní vklad) společníka či člena v ní. Naproti tomu vrácení dalšího členského vkladu nebo jeho části
či jiné jeho vypořádávání zákon umožňuje.
Ustanovení § 572 odst. 2 z. o. k. však takovýto krok podmiňuje odpovídajícím ujednáním obsaženým v dohodě o dalším členském vkladu.
1) Je třeba vzít v potaz specifickou povahu bytového družstva. Základním účelem tohoto typu obchodní korporace je zajištění bytových potřeb svých členů (§ 727 odst. 1 z. o. k.). Práva a povinnosti člena bytového družstva z nájemního vztahu mezi ním a družstvem patří mezi členská práva a povinnosti plynoucí z členství v bytovém družstvu, přičemž družstevní podíl v bytovém družstvu je neomezeně převoditelný (§ 736 z. o. k.).
2) Důvodem (smyslem) nabytí družstevního podílu v bytovém družstvu zpravidla je – na rozdíl od nabývání účastí v jiných typech obchodních korporací – zajištění bydlení jakožto jedné ze základních životních potřeb. Obecně přitom jde o základní životní potřebu jednotlivce, jíž zákonodárce poskytuje ve veřejném zájmu zvýšenou ochranu.
3) Družstevní podíl, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu, je věcí v právním smyslu, se kterou se na „bytovém trhu“ běžně obchoduje, a je vnímán jako plnohodnotná alternativa k vlastnictví bytových jednotek. Tržní cena, kterou musí zájemce uhradit za převod družstevního podílu, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu, zpravidla řádově odpovídá cenám, za něž jsou v téže lokalitě převáděny bytové jednotky, které svými vlastnostmi odpovídají pronajímanému družstevnímu bytu.
Z uvedeného vyplývá, že pro určení, zda je možné smlouvu o převzetí povinnosti k dalšímu členskému vkladu kvalifikovat jako smlouvu lichevní, konkrétně zda byl naplněn objektivní znak lichevní smlouvy, je nutné určit cenu (hodnotu) družstevního podílu, který za převzetí (a splnění) vkladové povinnosti k dalšímu členskému vkladu člen bytového družstva nabývá, a tuto cenu porovnat s cenou předmětu dalšího vkladu (určenou i s ohledem na závady, které na něm váznou).
Rozhodující pro porovnání cen je okamžik uzavření smlouvy. Cena družstevního podílu se (stejně jako cena předmětu dalšího vkladu) určí jako cena obvyklá (§ 492 odst. 1 o. z.) a její výše závisí (kromě dalších okolností, jakými jsou aktuální situace na trhu, stav nabídky a poptávky apod.) především na obsahu (kvalitě) práv a povinností spojených s družstevním podílem.
V poměrech projednávané věci se proto soudy měly zabývat tím, jaká práva a povinnosti (podle stanov družstva a smlouvy o převzetí povinnosti k dalšímu členskému vkladu) tvořily družstevní podíl, který měl žalobce nabýt (včetně případného práva na zaplacení sjednané částky za vyklizení nemovitostí).
Nelze při tom opomenout (zcela specifickou) skutečnost, že žalobce neměl za převzetí vkladové povinnosti k dalšímu členskému vkladu nabýt právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu (jak je v praxi obvyklé), nýbrž že se naopak zavázal nemovitosti, jež byly předmětem dalšího členského vkladu a které užíval k bydlení, vyklidit.
V této souvislosti se tak nabízí otázka, jaké mělo být postavení žalobce v družstvu, které je družstvem bytovým, založeným za účelem zajišťování bytových potřeb svých členů, zda toto postavení odpovídalo ujednáním stanov o právech a povinnostech členů družstva, zda měl žalobce po vyklizení nemovitostí zajištěnu svou bytovou potřebu jinak a zda vůbec (i s ohledem na ukončení členství v družstvu v krátké době po jeho vzniku) bylo skutečně společným úmyslem smluvních stran založit členství žalobce v družstvu, anebo zda mělo být právním jednáním stran zastřeno jiné právní jednání (srov. § 555 a násl. o. z. a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu právních jednání). Nezabýval-li se odvolací soud uvedenými skutečnostmi,
spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Se žalobkyní lze souhlasit v tom, že dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) nelze ztotožňovat s právem vlastnickým, k tomu je ovšem třeba dodat, že „naroveň“ vlastnickému právu nebylo postaveno potvrzení nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu o dědictví, ale již samotné dědické právo jako právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti, které vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 věta první o. z.) a které nezaniká ani tehdy, potvrdí-li soud pravomocným usnesením o dědictví nabytí dědictví někomu jinému, z pohledu dědického práva neoprávněnému dědici.
Názor, že by ochranu práv oprávněného dědice upravovalo ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s., je chybný (mylný). Skutečný smysl (obsah) ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. nespočívá v úpravě žaloby (typu žaloby) na ochranu oprávněného dědice (nebo jiného typu žaloby), ale - jako ustanovení speciálního k obecnému ustanovení § 159a o. s. ř., aplikovaného ve zvláštních řízeních soudních podle ustanovení § 1 odst. 3 nebo 4 z. ř. s. - ve vymezení subjektivní závaznosti (materiální právní moci) pravomocného rozhodnutí o dědictví, vydávaného podle ustanovení § 185 z. ř. s., a v návaznosti na ně ve stanovení případů, v nichž pravomocné rozhodnutí o dědictví tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Význam ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. z hlediska ochrany práv oprávněného (pravého) dědice spočívá pouze v tom, že pravomocné rozhodnutí o dědictví, vydané v řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 185 z. ř. s., netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro rozhodnutí soudu o žalobě na ochranu práv oprávněného dědice, avšak samozřejmě jen tehdy, nebyl-li oprávněný dědic v době vydání rozhodnutí o dědictví účastníkem řízení o pozůstalosti jako dědic (jako dědic ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s.).
To, že dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) je postaveno naroveň právu vlastnickému, ve svých důsledcích (mimo jiné) znamená, že se dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) nepromlčuje a že oprávněný dědic se může vlastnickou (vindikační) žalobou domáhat vydání věcí patřících do pozůstalosti nejen po neoprávněném dědici, ale po každém, kdo ji (neprávem) zadržuje (odmítá ji dobrovolně vydat oprávněnému dědici).
Obecně lze shrnout, že podle současné právní úpravy se oprávněný dědic může domáhat ochrany svého dědického práva, které se neprojevilo v řízení o pozůstalosti, po každém obdobnými (stejnými) právními prostředky, jaké český právní řád poskytuje vlastnickému právu.
Z toho, že dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) je postaveno naroveň vlastnickému právu, rovněž vyplývá, že neoprávněnému dědici a každému jinému, kdo zadržuje věc z pozůstalosti, přísluší proti požadavku oprávněného dědice stejná obrana, jakou český právní řád poskytuje proti vlastnické (vindikační) žalobě. Zjednodušeně (z pohledu ustanovení § 1040 odst. 1 o. z.) řečeno je možné se vlastnické (vindikační) žalobě úspěšně ubránit tehdy, prokáže-li žalovaná strana ve sporu, že věc zadržuje „právem“.
Dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) se – jak uvedeno již výše – nepromlčuje. Nemůže být proto úspěšná námitka promlčení dědického práva, i kdyby oprávněný dědic uplatnil své právo k věcem patřícím do pozůstalosti až po uplynutí „všech promlčecích lhůt“. Samozřejmě přitom platí, že se nepromlčuje ani právo na vydání jednotlivých věcí, které z pozůstalosti nabyl podle pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví neoprávněný dědic.
Neoprávněný dědic a každý, kdo má věc z pozůstalosti, je v postavení držitele, a to buď poctivého, má-li z přesvědčivého důvodu za to, že mu věc patří (jako vlastníku), nebo nepoctivého, ví-li nebo mu musí být z okolností zjevné, že mu věc (jako vlastníku) nenáleží (srov. § 992 odst. 1 o. z.).
Drží-li poctivý držitel věc (vlastnické právo) po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví (srov. § 1089 odst. 1 o. z.); k vydržení se současně vyžaduje pravost držby a také to, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, kdyby náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (srov. § 1090 odst. 1 o. z.).
Vydržením může nabýt věc do vlastnictví rovněž neoprávněný dědic nebo kdokoliv jiný, kdo má v držbě věc z pozůstalosti; budou-li splněny všechny zákonem vyžadované podmínky pro nabytí vlastnictví vydržením, nemůže být oprávněný dědic úspěšný se svým požadavkem na vydání věci, neboť žalovaná strana zadržuje věc z titulu svého vlastnického práva, tedy „právem“.
Žaloba oprávněného dědice nemůže být úspěšná nejen tehdy, jestliže držitel nabyl věc z pozůstalosti do vlastnictví vydržením, ale ani v dalších zákonem stanovených případech, zejména v případě ochrany poskytované podle ustanovení § 984 odst. 1 o. z. osobě, která nabyla vlastnictví k věci za úplatu v dobré víře od neoprávněného dědice, jenž byl v rozporu se skutečným právním stavem zapsán ve veřejném seznamu (např. katastru nemovitostí).
Právní úprava výslovně neuvádí, jaké má práva oprávněný dědic v případě, že vydání samotné věci z pozůstalosti jejím držitelem (vlastníkem, detentorem) není – z výše uvedených důvodů - dobře možné. Z povahy věci vyplývá, že nejde o právo na náhradu majetkové újmy (škody), jestliže tu chybí ze strany neoprávněného dědice porušení dobrých mravů nebo zákona anebo smlouvy, popřípadě jiné okolnosti, které zakládají právo na náhradu majetkové újmy (škody), a nejedná se ani o závazek z bezdůvodného obohacení, protože u neoprávněného dědice nelze dobře hovořit o tom, že by se – zejména vycházel-li v dobré víře z pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví – bez spravedlivého důvodu obohatil. Na druhé straně ovšem musí být zohledněno, jestliže zcizením nebo jiným nakládáním s věcí neoprávněný dědic získal majetkový (nebo jiný hmotný či nehmotný) prospěch.
Z uvedeného je třeba podle dovolacího soudu dovodit, že v případě, kdy bylo vlastnické právo k věci z pozůstalosti vydrženo neoprávněným dědicem nebo někým jiným, kdo splnil zákonné předpoklady vydržení, nepřísluší oprávněnému dědici za takové věci jakákoliv náhrada. Vydržitel totiž nabyl vlastnictví originálním a bezúplatným způsobem, který ho nezavazuje k tomu, aby „předchozímu vlastníku“ (nebo oprávněnému dědici) poskytnul za věc jakékoliv plnění.
Odlišná situace však nastává tehdy, jestliže neoprávněný dědic věc z pozůstalosti zcizil za úplatu. V případě, že se oprávněný dědic nemůže úspěšně domoci vydání věci in natura, je odůvodněn závěr, podle něhož mu neoprávněný dědic je povinen místo věci z pozůstalosti poskytnout náhradu v penězích, a to ve výši obvyklé ceny věci v době jejího zcizení. Nejedná se přitom – jak vyplývá výše – o vydání bezdůvodného obohacení, ale o náhradní plnění, které přísluší oprávněnému dědici místo věci z pozůstalosti, která mu nemůže být vydána.
Protože se dědické právo nepromlčuje, nepromlčuje se nejen právo oprávněného dědice na vydání věci z pozůstalosti, ale ani případné právo na peněžitou náhradu, která mu přísluší na místo věci z pozůstalosti, která mu nemůže být vydána.
Současně platí, že, může-li neoprávněný dědic (nebo někdo jiný) nabýt k věci z pozůstalosti vlastnické právo na základě vydržení, může být neoprávněným dědicem vydržena rovněž peněžitá náhrada, která by náležela oprávněnému dědici za věc, která mu nemůže být vydána. Jedná se přitom o náhradní plnění, takže vydržecí doba ohledně peněžité náhrady nemůže uplynout v jiné době (dříve nebo později), než by uplynula (mohla uplynout) vydržecí doba k nahrazované věci z pozůstalosti.
Trvá-li tedy například vydržecí doba u nemovité věci deset let a zcizil-li by neoprávněný dědic za úplatu nemovitou věc (za podmínek uvedených v ustanovení § 984 odst. 1 o. z.) po uplynutí dvou let, dovrší se vydržecí doba ohledně peněžité náhrady pro oprávněného dědice teprve uplynutím zbývajících osmi let (zákonem předpokládané) držby, která je jinak potřebná - rovněž s přihlédnutím k ustanovení § 1092 o. z. - k vydržení této neoprávněným dědicem zcizené nemovitosti jejím nabyvatelem.
V této souvislosti je třeba připomenout, že věcí v právním smyslu je – jak se uvádí v ustanovení § 489 o. z.– „vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí“. Věcí jsou nejen hmotné, kterými jsou „ovladatelné části vnějšího světa, které mají povahu samostatného předmětu“, ale i nehmotné, kterými se rozumějí „práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty“ (srov. § 496 o. z.).
Věcí v právním smyslu jsou tedy rovněž pohledávky (včetně pohledávek, které měl zůstavitel za svými dlužníky a které patří pozůstalosti), které jsou - z pohledu ustanovení § 496 o. z. - nehmotnými věcmi a - z pohledu ustanovení § 498 o. z. - movitými věcmi. Pohledávky jsou proto rovněž způsobilým předmětem vydržení; protože jde o movité věci, je třeba k jejich vydržení potřebná nepřerušená držba trvající tři roky (§ 1091 odst. 2 o. z.).
V projednávané věci nenáležely do pozůstalosti po B. R. peníze (jak se mylně domnívaly účastnice), ale pohledávka, kterou měla zůstavitelka proti příspěvkové organizaci Správa nemovitostí Hradec Králové z titulu nájemného, jež tato příspěvková organizace vybírala („pro zůstavitelku“) za pronájem nemovitostí zůstavitelky.
Dokazováním před soudy bylo zjištěno, že žalovaná tuto pohledávku měla jako poctivá a pravá držitelka na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2016, č. j. 37 D 144/2015-76, které nabylo právní moci dne 7. 1. 2016, a že tříletá vydržecí doba ohledně této movité věci uplynula dnem 7. 1. 2019. Protože nebyly zpochybněny předpoklady pro její vydržení ze strany žalované, odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že žalovaná tuto věc nabyla do vlastnictví na základě vydržení již dnem 7. 1. 2019, a že se žalovaná úspěšně ubránila požadavku žalobkyně na vydání této pohledávky z pozůstalosti.
Žalované bylo pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2016, č. j. 37 D 144/2015-76, potvrzeno, že nabyla z pozůstalosti po B. R. rovněž nemovitosti, označené jako „pozemek č. parc. st. XY zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova čp. XY XY, rod. dům, která stojí na pozemku č. parc. st. XY, a pozemek č. parc. XY zahrada, to vše v katastrálním území XY, obec XY, které jsou zapsány na listě vlastnictví č. XY pro toto katastrální území a obec u Krajského úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY“. Z výsledků dokazování před soudy vyplývá, že žalovaná tyto nemovitosti prodala kupní smlouvou ze dne 24. 11. 2016 za sjednanou kupní cenu ve výši 9 000 050 Kč manželům J. a S. F., v jejichž prospěch bylo vloženo k těmto nemovitostem do katastru nemovitostí vlastnické právo.
Chrání-li skutečně nabyté vlastnické právo manželů F. k nemovitosti ustanovení § 984 odst. 1 o. z. (závěr odvolacího soudu v tomto směru nebyl dovolatelkami zpochybněn), pak je z výše uvedeného zřejmé, že místo těchto nemovitostí je žalovaná povinna poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu, a to nikoliv ve výši kupní ceny, kterou žalovaná obdržela podle kupní smlouvy ze dne 24. 11. 2016, ale ve výši obvyklé ceny, kterou nemovitosti měly v době uvedeného prodeje (v době vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch manželů F.). Z výše uvedeného vyplývá, že peněžitá náhrada je způsobilým předmětem vydržení, nikoliv však v trvání vydržecí doby tři roky, ale - protože je poskytována místo vydání nemovitostí - v trvání nepřetržité držby po dobu deseti let. Vzhledem k tomu, že doba pro vydržení nemovitostí činí deset let a že žalovaná nemovitosti poctivě držela od 7. 1. 2016, je nepochybné, že dosud neuplynula vydržecí doba nejen potřebná pro nabytí vlastnictví nemovitostí, ale ani ohledně peněžité náhrady, poskytované na místo vydání nemovitostí.
Ve vztahu k otázce, jaké okolnosti mohou zakládat neplatnost právního jednání z důvodu omylu, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dospěl k závěru, že u právního jednání se omyl může týkat právního důvodu (error in negotio, tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému právnímu úkonu), resp. předmětu, a to buď totožnosti předmětu (error in corpore) anebo podstatné vlastnosti předmětu (error in qualitate) nebo osoby (error in personam), popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu rozhodující.
Neplatnost právního úkonu je v těchto případech omezena s ohledem na zabezpečení právní jistoty v občanskoprávních vztazích pouze na rozhodující, tj. podstatný omyl. Omyl v pohnutce (vzdálenější motiv či konečný cíl chování), která obvykle netvoří součást vůle, nečiní právní úkon neplatným. Právní následky omylu jsou spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně významným) omylem. Jiný omyl právní následky nevyvolá a jde k tíži mýlícího se účastníka.
Právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý (tj. účastník jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se na vzniku takového omylu podílel. Jde především o případy, kdy druhý účastník tento omyl způsobil přímo úmyslně. O omyl však půjde i tehdy, kdy druhý účastník omyl vyvolal jinak (tedy i neúmyslně), nebo o něm musel vědět. V tomto případě omyl musí vycházet ze skutečností, které jsou pro uskutečnění právního úkonu rozhodující – musí zde tedy jít o již zmíněný tzv. podstatný omyl.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v tom, že jednající osoba se může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl.
Omluvitelným omylem o skutkových okolnostech (error facti) je poté jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde, nemohl-li jednající rozpoznat skutečný stav věci ani poté, co by vyvinul obvyklou péči, kterou lze na něm požadovat.
Byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního jednání (skutečný stav), o omluvitelný omyl nejde. Uvede-li ve smlouvě jedna ze smluvních stran nepravdivé prohlášení, které je s to přivodit omyl druhé smluvní strany ohledně skutečnosti, jež je pro uskutečnění právního úkonu (uzavření smlouvy) rozhodující, je zpravidla třeba mít za to, že jedná-li druhá smluvní strana důvěřujíc takovému prohlášení, vyvinula obvyklou míru opatrnosti, aby se omylu vyhnula, ledaže by bylo již při uzavírání smlouvy s ohledem na okolnosti konkrétního případu zjevné, že takové prohlášení není pravdivé.
Přestože Nejvyšší soud uvedené právní závěry formuloval na základě předchozí právní úpravy (k ustanovení § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), lze je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů vztáhnout i do poměrů nové právní úpravy civilního práva (§ 583 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014), jež se uplatní v nyní projednávané věci a která při vymezení omylu navazuje na předchozí právní úpravu.
Jak plyne z výše uvedených judikatorních závěrů, posouzení, zda byl omyl jednající osoby omluvitelným, je třeba učinit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu.
V nynější věci žalovaná zpochybňuje závěr nalézacích soudů o omluvitelnosti omylu s argumenty, že žalobkyně nevyslovila požadavek na dodání korejského výrobku, ve smlouvě nebyla země původu výrobku specifikována, že žalobkyně opomenula již v procesu uzavírání kupní smlouvy srozumitelně formulovat všechny vlastnosti předmětu koupě apod., pomíjí však, že nalézací soudy vycházely z mnoha specifik kontraktačního procesu účastnic, která ve svém souhrnu vedla k závěru o uvedení žalobkyně v omyl žalovanou i o omluvitelnosti omylu.
Jednotlivá skutková zjištění, z nichž soudy vycházely (žalovaná se na svých webových stránkách prezentuje jako dovozce čerpadel betonových směsí značky KCPPUMP korejského producenta KCPPUMP; název žalované je shodný s názvem korejského producenta; do výběrového řízení žalobkyně byl žalovanou zaslán diagram s označením KCP, tj. shodným označením jako žalovaná užívá pro výrobky korejského producenta; ve vlastní kupní smlouvě byl výrobek označen jako výrobek značky KCPPUMP; ještě před uzavřením smlouvy se žalobkyně dotazovala, zda je možné mít čerpadlo KCP na specifikovaném podvozku, o čemž ji žalovaná ubezpečila; na základě předchozí kupní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi v roce 2019 bylo žalobkyni žalovanou dodáno právě čerpadlo značky KCP od korejského výrobce; v dalších podrobnostech viz pečlivý výklad soudu prvého stupně učiněný v bodech 49 – 52 jeho rozsudku, popř. stručnější shrnutí v bodech 8 – 12 rozsudku odvolacího soudu), nasvědčují závěru, že byť by nebyla požadovaná vlastnost předmětu koupě (země původu Jižní Korea) na počátku kontraktačního procesu výslovně formulována, jednání žalované žalobkyni uvedlo v mylné přesvědčení, že žalovaná nabízí dodání čerpadla pocházejícího z této země (resp. čerpadla korejské značky KCP), jak bylo ostatně uvedeno již v diagramu zaslaném žalovanou v nabídce ve výběrovém řízení, z něhož žalovaná žalobkyni nevyvedla, když na její dotaz o možnosti podvozku k čerpadlu KCP přitakala, aniž by uvedla na pravou míru, že čerpadlo značky KCP nedodá (tj. že dodá čerpadlo tureckého výrobce BETON STAR, jež opatří vlastní značkou KCPPUMP jakožto značkou dodavatele).
Okresní soud nadto uvedl, že z předmětného e-mailu je více než zřejmé, že žalobkyně poptává čerpadlo značky KCP (tedy značky, o níž žalovaná tvrdila, že jí označuje výrobky korejského výrobce). Závěry nalézacích soudů, že žalobkyně v tomto konkrétním případě nezanedbala obvyklou míru opatrnosti, tak nejsou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (tj. ani s dovolatelkou uváděnými rozhodnutími).
Pokud dovolatelka rozporuje závěr odvolacího soudu (kterým se soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně), že žalobkyně měla v rámci předsmluvního jednání s žalovanou zájem právě o korejský výrobek KCP, nikoliv jen o výrobek shodného typu zhotovený jakýmkoliv jiným výrobcem, a s vědomím, že žalovaná nemá v úmyslu dodat čerpadlo korejské značky, by kupní smlouvu vůbec neuzavřela – tedy šlo o omyl o rozhodující okolnosti (viz body 48 a 49 rozsudku okresního soudu a bod 10 rozsudku krajského soudu), napadá závěr skutkový, nikoliv právní.
Danou námitkou tak dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž správnost skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházel. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Námitky takové povahy tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání nepřivodí ani tvrzení dovolatelky, že soud prvního stupně pochybil, když neprovedl po koncentraci řízení žalovanou navržený důkaz výslechem svědkyně P. Š., neboť jím žalovaná vystihuje vady řízení, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nad rámec řečeného však dovolací soud považuje za vhodné upozornit na svou ustálenou rozhodovací praxi, dle níž se zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvracejí závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu věci), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod.
Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů.
Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř.
Soud prvního stupně srozumitelně popsal, z jakých důvodů důkazní návrh žalované zamítl (viz bod 37 jeho rozsudku), odvolací soud pak podrobněji vysvětlil, že v popsané situaci nešlo usoudit na to, že by měl navrhovaný výslech prokázat nevěrohodnost svědka K., neboť žalovaná neuvedla jediný důvod poukazující na jeho nevěrohodnost (viz bod 13 rozsudku odvolacího soudu).
Ani poslední dovolatelkou formulovaná otázka, jež má být otázkou doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, není s to přípustnost dovolání přivodit. Otázku položenou dovolatelkou lze zobecnit jako „lze jednání zaměstnance právnické osoby, jímž vytváří její vůli, přičítat této právnické osobě“ a její řešení plyne přímo ze zákona. Ustanovení § 166 odst. 1, věty první, o. z. stanoví, že právnickou osobu zastupují její zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci; přitom rozhoduje stav, jak se jeví veřejnosti.
Podpůrně lze též odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vztahující se k vědomosti právnické osoby o určité skutečnosti (v judikatuře jde zejména o dobrou víru), v níž bylo opakovaně dovozeno, že právnické osobě lze přičítat rovněž vědomost osob, které ji při konkrétním právním úkonu (jednání) zastupují a jimiž mohou být i její pověření zaměstnanci.
V neprospěch dovolatelčiny argumentace přitom hovoří i druhé jí uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť ne zcela přiléhavě užité, v němž je řečeno, že: „Z právní konstrukce jednání právnických osob vyplývá, že právní úkony mohou činit právnické osoby jen prostřednictvím svých orgánů, pracovníků, členů nebo zástupců (viz zejména § 20, § 22 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ) a § 13 až 16 zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen obch. zák. Právnická osoba tedy jedná navenek v omylu, jestliže je uveden v omyl statutární orgán právnické osoby, resp. člen jejího kolektivního statutárního orgánu (§ 20 odst. 1 obč. zák., § 13 odst. 1, 2 obch. zák., jiný pracovník nebo člen (§ 20 odst. 2 obč. zák.), § 15 obch. zák.) nebo zástupce (§ 22 a následující obč. zák., § 14 obch. zák.).“, neboť jak bylo uvedeno výše, zaměstnanec právnické osoby je jejím zástupcem, a proto se citované závěry vztahují i na něj.
Nalézací soudy tudíž v nynější věci nepochybily, pakliže vycházely ze závěru, že uvedení v omyl zaměstnanců žalobkyně, již vyjednávali podmínky smlouvy na dodání betonového čerpadla se žalovanou, je možné přičítat žalobkyni jakožto právnické osobě, kterou její zaměstnanci při popsaném jednání zastupovali, jakkoliv byla smlouva posléze uzavřena statutárním orgánem žalobkyně vycházejícím z informací poskytnutých zaměstnanci.
V neposledním je nutno upozornit, že pokud žalovaná dále argumentuje pochybením nalézacích soudů tkvícím v tom, že neprováděly dokazování ohledně existence omylu u členů statutárního orgánu žalobkyně, brojí toliko proti postupu soudů při zjišťování skutkového stavu; jde tak o námitku směřující do vad řízení, jež přípustnost dovolání nemůže přivodit, jak bylo vysvětleno výše.
Přechází-li napojistitele na základě § 2820 odst. 1 o. z. pohledávka do výše vyplacenéhoplnění (kvantitativní omezení v podstatě plní funkci vymezení výše postupovanépohledávky, jež by si strany dohodly v případě smluvní cese), pak přechází vtakové kvalitě, kterou měla v okamžiku svého přechodu, tj. včetně jejíhozajištění a dalších práv s ní spojených, v což spadá i utvrzení povinnostisplnění této pohledávky sjednanou smluvní pokutou podle § 2048 o. z.
Vzhledem k akcesorické(vedlejší) povaze tohoto utvrzení není možné, aby došlo k rozpojení jeho osuduod osudu pohledávky, kterou utvrzuje. Stejně tak není žádného důvodu (obdobnějako v případě příslušenství), aby v důsledku zákonné cese podle § 2820 odst. 1o. z. došlo k zániku povinnosti platit sjednanou smluvní pokutu. Tím by došloke zvýhodnění dlužníka, pro které však za dané situace není žádného (zejménahospodářského) důvodu, a není to ani smyslem a účelem uvedeného ustanovení.Kvantitativní omezení přechodu pohledávky „až do výše plnění, které pojistiteloprávněné osobě vyplatil“ obsažené v § 2820 odst. 1 věta první o. z. protonelze vztahovat na dobu od účinnosti zákonné cese. Od okamžiku zákonné cese sepojistitel může domáhat i dalších práv spojených pohledávkou (tj. spojených spohledávkou ve výši plnění, které pojistitel oprávněné osobě vyplatil) včetněpráv z utvrzení dluhu ujednáním smluvní pokuty podle § 2048 a násl. (shodněŠIMEK, R. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník § 2716-2893. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, § 2820, marg. č. 78). Proto lze o pohledávcena smluvní pokutu za prodlení dlužníka s úhradou pojištěné pohledávky, kteroupojistitel požaduje po dlužníkovi za období od vyplacení této pohledávkyoprávněné osobě, uzavřít, že tato pohledávka na smluvní pokutu přechází zapodmínek podle § 2820 odst. 1 o. z. na pojistitele.
Ve stejném smysluuvádí i odborná literatura, že je nemyslitelné, aby nárok na zaplacení smluvnípokuty vzniklý od okamžiku zákonné cese náležel pojištěnému původnímu věřiteli,kterému již nesvědčí pohledávka samotná. Nárok na smluvní pokutu, jenž vznikápo okamžiku zákonné cese, náleží subjektu, který zákonnou cesí nabyl samotnoupohledávku, tzn. Pojistiteli.
Ze shora uvedeného seovšem podává, že trvá-li prodlení dlužníka s úhradou dluhu i po výplatěpojistného plnění pojistitelem oprávněné osobě, tzn. od okamžiku přechodupohledávky podle § 2820 odst. 1 o. z., pak náleží pojistiteli právo nazaplacení smluvní pokuty vzniklé za tuto dobu.
Sjednali-li s vprojednávaném případě pojištěný věřitel a dlužník smluvní pokutu ve výši 0,05 %denně z dlužné částky za každý den prodlení se zaplacením kupní ceny za zbožívčetně daně z přidané hodnoty, pak za každý den prodlení vzniká věřitelisamostatné právo na zaplacení smluvní pokuty.
Nárok na smluvnípokutu vzniklou za období po výplatě pojistného plnění tak pojistiteli z titulu§ 2820 odst. 1 o. z. náleží a odvolacím soudem uplatněné kvantitativní omezeníse na něj nevztahuje.
Lzetak uzavřít, že soudy nižších stupňů předestřenou právní otázku nesprávněposoudily, přiznaly-li žalobkyni z titulu přechodu nároku podle § 2820 odst. 1o. z. pouze částku odpovídající vyplacenému pojistnému plnění ve výši 328 113Kč s příslušenstvím, a nikoli také smluvní pokutu za prodlení dlužníka súhradou dlužné částky za období počínající dnem 23. 12. 2020 (tj. dnem povýplatě pojistného plnění) do dne 17. 12. 2021 ve výši 0,05 % denně z dlužnéčástky za každý den prodlení, tj. celkem ve výši 59 060,34 Kč-
Za návrh na snížení smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. lze považovat i takový procesní úkon (námitku) dlužníka (žalovaného), ze kterého je patrné, že se dlužník domáhá (byť i jen částečného) zamítnutí žaloby z důvodu, že má požadovanou smluvní pokutu za nepřiměřenou (popírá přiměřenost její výše). Není nezbytné, aby se dlužník výslovně dožadoval aplikace moderačního oprávnění soudem, tj. aby výslovně navrhoval snížení smluvní pokuty.
Naproti tomu prosté popření existence (právního základu) nároku na smluvní pokutu samo o sobě nestačí k tomu, aby takový úkon dlužníka mohl být považován za návrh na snížení smluvní pokuty. Pokud z projevu vůle dlužníka (jeho smyslu) nelze současně dovodit výhrady dlužníka k přiměřenosti požadované smluvní pokuty, není soud oprávněn si za účastníka takový obsah úkonu domýšlet, tedy činit z něj závěry, které z jeho obsahu ve skutečnosti nevyplývají.
Rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia se Nejvyšší soud odklonil od své dřívější rozhodovací praxe a uzavřel, že postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty.
Vezme přitom zřetel na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.
Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit.
V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
Zjišťuje-li soud, jaký nárok je nepřiměřeným, musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá.
V projednávané věci žalovaná v průběhu celého řízení namítala nepřiměřenost smluvní pokuty a poukázala na změnu dosavadní judikatury dovolací soudu, k níž došlo rozsudkem Nejvyššího soudu, ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) konstatoval, že sjednaná (i uplatněná) výše smluvní pokuty je s přihlédnutím k předmětu koupě, míře porušení povinností ze strany žalované, hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přiměřená. Uzavřel, že nejsou podmínky k aplikaci shora citovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, neboť byl vyhlášen v době, kdy nastaly účinky koncentrace řízení. I přesto odvolací soud dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta (jako každá smluvní pokuta) plní preventivní (nátlakovou) funkci, mající za cíl splnění povinností ze strany dlužníka a přihlédl k tomu, že ani sjednaná smluvní pokuta (navržená realitní makléřkou žalované) ke splnění povinností nevedla.
Nezjišťoval, jaké další funkce má smluvní pokuta plnit, a ani se nezabýval (vzhledem ke svému právnímu posouzení se ani nemohl zabývat) konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty, tedy tím, zda částka, kterou má žalovaná zaplatit, je spravedlivá vzhledem k tomu, v jaké míře byly porušením povinností dotčeny zájmy žalobců.
Bez zohlednění konkrétních dopadů porušení smluvní povinnosti v posuzované věci ze strany žalované do poměrů a zájmů žalobců není možné přiměřenost nároku na smluvní pokutu ve smyslu citované judikatury Nejvyššího soudu posoudit.
Právní posouzení odvolacího soudu v otázce moderace smluvní pokuty není v souladu s požadavky obsaženými v ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto je neúplné a tudíž i nesprávné.
Právní názor odvolacího soudu, že rozsudek Nejvyššího soudu ze, byl uveřejněn až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, a nemá být tudíž použit, není správný.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že při řešení otázky časových účinků rozhodnutí je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí.
Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nových judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu, což není případ projednávané věci.
Výjimečnost situace nemůže spočívat pouze v tom, že bylo narušeno legitimní očekávání žalobců ve správnost dřívější judikatury, když jde o přirozený důsledek judikaturního odklonu. Ostatně Nejvyšší soud aplikoval závěry rozsudku velkého senátu též v poměrech věci, u níž bylo zahájeno řízení o dovolání ještě předtím, než byl rozsudek velkého senátu vydán.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uvedená v ustanovení § 72 zák. práce je lhůtou prekluzivní.
Bylo-li právo na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne. Z ustanovení § 72 zák. práce současně vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný.
Dvouměsíční lhůta podle ustanovení § 72 zák. práce je lhůtou hmotněprávní, a proto účastník, který se domáhá neplatnosti rozvázání pracovního poměru, musí uplatnit svůj nárok žalobou u soudu tak, aby žaloba došla na soud nejpozději v poslední den lhůty; na rozdíl od lhůt procesních tedy nepostačuje, aby žaloba byla v poslední den lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji soudu doručit (například držiteli poštovní licence).
Není-li nárok uplatněn včas, tedy alespoň v poslední den lhůty podle ustanovení § 72 zák. práce, u soudu, právo na určení neplatnosti právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká a rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo postiženo vadami, je platné a účinné. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty se tedy soud již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního jednání, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního jednání o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (k povaze lhůty k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce).
Běh promlčecí lhůty je obecně upraven v § 645–652 o. z., které platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu (srov. § 654 odst. 2 o. z.) a které se na základě principu subsidiarity (§ 4 zák. práce) použijí (s výjimkou § 652 o. z.) i na pracovněprávní vztahy. V 645–651 o. z. jsou uvedeny překážky běhu promlčecí (prekluzivní) lhůty. Nastane-li některá překážka, pro kterou lhůta stanovená zákoníkem práce neběží, nemá to vliv na její původní délku; zbývá-li po odpadnutí překážky méně než 5 dnů do uplynutí lhůty, neskončí tato lhůta dříve než za 10 dnů ode dne, kdy začala znovu běžet (srov. § 332 zák. práce). Pravidlo, že pokračuje-li běh promlčecí (prekluzivní) lhůty po odpadnutí některé z překážek uvedených v § 646 až 651 o. z., neskončí lhůta dříve než za šest měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet (srov. § 652 o. z.), se v pracovněprávních vztazích neuplatní.
Podle ustanovení § 647 o. z. v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží.
Citované ustanovení upravuje jednak odsunutí počátku promlčecí lhůty, který by jinak spadal do doby mezi uzavřením dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která je zakládá, a odmítnutím dalšího jednání některou ze stran, a jednak stavení promlčecí lhůty, jejíž běh započal již před uzavřením dohody o mimosoudním jednání. Jeho účelem je bránit tomu, aby dlužník nepoctivě vedeným vyjednáváním oddaloval uplatnění práva věřitelem až do okamžiku, kdy se toto právo promlčí (srov. též důvodovou zprávu k § 647 o. z.), jakož i podporovat smírné řešení sporů tím, že zbavuje věřitele obavy, že se jeho právo v průběhu mimosoudního jednání s dlužníkem promlčí.
Mimosoudním jednáním může být např. mediace prováděná fyzickými osobami zapsanými v seznamu mediátorů podle zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci), ve znění zákona č. 183/2017 Sb., mimosoudní řešení spotřebitelských sporů podle § 20d a následujících zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a další jiné formy mimosoudního řešení sporů se zapojením třetí osoby, které nejsou upraveny právními předpisy. Mimosoudním jednáním je i jednání věřitele a dlužníka bez asistence třetí strany.
Zákon nestanoví, jaké náležitosti má obsahovat dohoda o mimosoudním jednání podle § 647 o. z., ani v jaké formě má být uzavřena; výjimkou je smlouva o provedení mediace, která musí být uzavřena písemně [srov. § 2 písm. e) zákona o mediaci] a splňovat náležitosti uvedené v § 4 odst. 2 zákona o mediaci.
Za dohodu ve smyslu ustanovení § 647 o. z. je třeba považovat právní jednání, z něhož vyplývá (je patrná) shodná (oboustranná) vůle stran (věřitele a dlužníka) vést jednání o určitém právu nebo o okolnostech jej zakládajících, jehož cílem je vyřešit situaci jinak než podáním žaloby k soudu.
Taková dohoda může být uzavřena nejen výslovně, ale i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoby chtěly projevit (tzv. konkludentně – srov. § 546 o. z.).
Dohodou o mimosoudním jednání podle § 647 o. z. však není neopětovaná snaha věřitele či dlužníka navázat s druhou stranou komunikaci o určitém právu nebo o okolnostech, které jej zakládají, ani oboustranná výměna stanovisek týkajících se předmětného práva mezi věřitelem a dlužníkem, jejímž obsahem je pouze informování druhé strany o konečném (další jednání a jakékoli smírné řešení nepřipouštějícím) odmítnutí jejího práva (námitek proti tomuto právu).
Dohoda o mimosoudním jednání podle § 647 o. z. může být uzavřena i mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem poté, co zaměstnavatel přistoupil k jednostrannému rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době.
Dojde-li k uzavření této dohody, nemá to vliv na původní délku dvouměsíční prekluzivní lhůty k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru uvedené v ustanovení § 72 zák. práce, která v době této překážky neběží (nezačne běžet) a jejíž běh pokračuje až po odpadnutí překážky tím, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec výslovně odmítne v mimosoudním jednání pokračovat; zbývá-li po odpadnutí překážky méně než 5 dnů do uplynutí lhůty, neskončí tato lhůta – jak vyplývá z ustanovení § 332 zák. práce – dříve než za 10 dnů ode dne, kdy začala znovu běžet.
V projednávané věci odvolací soud při posuzování otázky, zda byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena dohoda o mimosoudním jednání ve smyslu § 647 o. z. ve věci neplatnosti rozvázání pracovního poměru zrušením ve zkušební době dopisem žalované ze dne 27. 7. 2021, správně vycházel z toho, že k uzavření takové dohody je třeba oboustranné vůle stran.
Dovodil-li však po provedení listinných důkazů označených žalobcem před soudem prvního stupně (z protokolu o jednání u soudu prvního stupně ze dne 7. 11. 2022 nevyplývá, že by žalobce navrhl k prokázání svých tvrzení o uzavření dohody o mimosoudním jednání též výslech „politické“ náměstkyně M. M. a státního tajemníka žalované, jak namítá v dovolání), že k uzavření dohody o mimosoudním jednání mezi žalobcem a žalovanou ve smyslu § 647 o. z. nedošlo a že tvrzení žalobce ohledně takové dohody obsažená v doplnění žaloby ze dne 20. 3. 2022 nebyla prokázána, aniž by žalobce poučil o jeho důkazní povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř., nelze tento jeho postup a závěr na základě něj učiněný pokládat za správný.
Uvedené poučení totiž soud poskytne (je povinen poskytnout) nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný.
Protože soud prvního stupně, který nesprávně vycházel z toho, že žalobce „dohodu uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o mimosoudním jednání o neplatnosti rozvázání pracovního poměru netvrdil“, nesplnil svoji poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. a protože v důsledku toho neměl žalobce ve věci úspěch, postupoval by odvolací soud v souladu s ustanovením § 213b odst. 1 o. s. ř., jestliže by sám žalobci poskytl potřebné poučení o jeho důkazní povinnosti, přičemž jeho poučení by mohlo vést – vzhledem k výjimce ze zákazu uplatňování nových důkazů v systému neúplné apelace ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – i k označení nových důkazů ze strany žalobce.
Neposkytl-li odvolací soud žalobci potřebné poučení o jeho důkazní povinnosti a nepřihlížel-li k listinnému důkazu předloženému žalobcem v odvolacím řízení (nedatovanému písemnému prohlášení M. M.) s (nesprávným) odůvodněním, že se jedná o nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a o. s. ř. (a odkazoval-li naproti tomu pro podporu svého závěru o neuzavření dohody o mimosoudním jednání mezi účastníky na dopis státního tajemníka žalované M. S. ze dne 11. 11. 2021, který se nenachází ve spisu, a z přepisu zvukového záznamu z jednání odvolacího soudu ani není zřejmé, zda jím byl proveden důkaz), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud přihlédl ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.
Úprava skončení nájmu prostoru sloužícího k podnikání (ani obecná ustanovení o nájmu, která se použijí, není-li ve zvláštních ustanoveních o nájmu prostoru sloužícího podnikání stanoveno jinak – viz § 2302 odst. 1 větu druhou o. z.) nestanoví pro výpověď z nájmu prostoru sloužícího k podnikání žádné zvláštní náležitosti.
Postačí tedy, aby taková výpověď vyhověla obecným náležitostem právního jednání, zejména pak náležitostem vyplývajícím z požadavku na určitost právního jednání ve smyslu § 553 o. z.
Jde-li o nájem ujednaný na dobu určitou, ustanovení § 2310 o. z. pouze vyžaduje, aby byl uveden výpovědní důvod, jinak je výpověď neplatná. Další náležitosti výpovědi však v § 2308 až 2311 o. z. výslovně upraveny nejsou a nevyplývají ani z § 2314 o. z., upravující v poměrech nájmu prostoru sloužícího podnikání právo nájemce na písemné námitky proti výpovědi a na podání žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi, obojí v tam uvedených lhůtách; přitom jde o ustanovení speciální pro postup v případě výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání.
Už proto v těchto případech nelze aplikovat – prostřednictvím § 2311 o. z. – ustanovení § 2286 odst. 2 o. z. Navíc z dikce § 2311 o. z., jenž normuje, že ustanovení o skončení nájmu bytu na dobu určitou se použijí obdobně (i na skončení nájmu prostoru sloužícího podnikání sjednaného na dobu určitou), uvedený požadavek vyplynout nemůže především proto, že ustanovení § 2286 odst. 2 o. z. je použitelné na nájmy bytu na dobu určitou i neurčitou a nikoli jen na nájmy na dobu určitou, jak předpokládá § 2311 o. z.
Smyslem totiž nemá být zvýšená ochrana nájemce, jak je tomu u některých ustanovení nájmu bytu, neboť v případě nájmu prostoru sloužícího podnikání se předpokládá, že s těmito prostory disponují právě podnikatelé, tj. subjekty, které by měly být v právním styku oproti nájemcům bytů obecně zkušenější (profesionály), a kterým proto zákon nepřiznává zvýšenou ochranu vůči ostatním subjektům právních vztahů.
Jinými slovy řečeno, výpověď smlouvy o nájmu prostoru sloužícího podnikání poučení o právu vznést proti výpovědi námitky a právu podat žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi, obsahovat nemusí; absence poučení nezpůsobuje absolutní ani relativní neplatnost výpovědi.
Pokud by zákonodárce považoval některou náležitost výpovědi za tak významnou, že by s její absencí spojil neplatnost výpovědi, učinil by tak výslovně (tak jako u nájmu bytu v § 2286 o. z.). Nejde tedy ani o mezeru v zákoně, právě naopak. Nájemce a pronajímatel mají v případě nájmu prostoru sloužícího podnikání rovné postavení, poučovací povinnost je přitom typická pro vztahy, kde vystupuje jedna strana jako slabší (typicky spotřebitel nebo nájemce bytu).
Další dovoláním zpochybněnou otázku výkladu obsahu právního jednání (nájemní smlouvy) posoudil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci, a proto pro její řešení nemůže být dovolání přípustné.
1Výkladu zásadně podléhá každé právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), a to již proto, že závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že občanský zákoník (za jehož účinnosti byla Nájemní smlouva uzavřena), opustil důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob.
Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná měla právo vypovědět nájemní smlouvu pro porušení jakékoliv povinnosti ve smlouvě včetně jejích dodatků ujednanou, odpovídá obsahu nájemní smlouvy.
Vůli, kterou strany v nájemní smlouvě formulovaly, lze jednoznačně vyložit a jiná její interpretace nepřichází v úvahu. Námitka, že smlouvu mohla žalovaná vypovědět pouze při porušení více než jedné povinnosti, je irelevantní, když odvolací soud uzavřel, že došlo k porušení minimálně tří smluvních povinností (zajištění evakuačního výtahu, dokončení stavebních úprav ve 2. NP a nedoložení pojištění).
Lze k tomu uzavřít, že z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že při interpretaci dotčených ujednání smlouvy postupoval odvolací soud zcela v souladu s výše citovanými pravidly, od nichž není důvod se odchýlit. Vycházel přitom z jazykového výkladu čl. VIII. odst. 2 a čl. IX smlouvy, avšak neopomněl zohlednit ani význam tohoto ustanovení v kontextu celého právního jednání.
Pro úplnost lze dodat, že skutečnost, že výpovědní důvody byly dány, vyplývá ze skutkových zjištění soudů, která není možné v dovolacím řízení měnit, a to včetně výpovědního důvodu spočívajícího v porušení čl. IX odst. 1 písm. l) nájemní smlouvy, neboť povinností žalobkyně bylo sjednat pojištění ode dne účinnosti smlouvy, ale učinila tak až od 15. 4. 2021.
