Pátky s judikaturou 15/07/22
došlo-li v posuzované věci k převodu spoluvlastnického podíluna nemovité věci mezi fyzickou osobou a právnickou osobou, jejížbyla tato fyzická osoba v době převodu spoluvlastnického podílujediným společníkem a členem statutárního orgánu, na základě kupnísmlouvy ze dne 24. 7. 2018, svědčilo ostatním spoluvlastníkůmpředkupní právo k převáděnému spoluvlastnickému podílu na nemovitévěci ve smyslu § 1124 odst. 1 o. z. ve znění účinném od 1. 1. 2018do 30. 6. 2020.
K tomu dovolací soud poznamenává, že pro výklad ustanovení §1124 odst. 1 ve spojení s § 22 odst. 2 o. z ve znění účinném od 1.1. 2018 do 30. 6. 2020 není použitelná ustálená rozhodovací praxevztahující se k úpravě postavení osoby blízké v zákoně č. 40/1964Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jelikožokruh osob blízkých byl v § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanskýzákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, definován odlišně oprotiokruhu osob blízkých definovaných v § 22 o. z. ve znění účinném od1. 1. 2018 do 30. 6. 2020.
Při výkladu § 1124 odst. 1 ve spojení s § 22 odst. 2 o. z. veznění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020 nelze rovněž přihlédnoutani k novele zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, provedenézákonem č. 163/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb.,občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další souvisejícízákony, na základě které se s účinností k 1. 7. 2020 úpravapředkupního práva zakotvená v § 1124 zákona č. 89/2012 Sb.,občanský zákoník, navrátila do podoby před novelou provedenouzákonem č. 460/2016 Sb. Z čl. II odst. 4 zákona č. 163/2020 Sb.vyplývá, že pokud dospěla povinnost prodávajícího nabídnout věcpředkupníkovi ke koupi přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona(tedy před 1. 7. 2020 jako tomu bylo i v projednávané věci), trvápředkupní právo předkupníka i po nabytí účinnosti tohoto zákona. Ikdyž tedy byla změněna právní úprava institutu předkupního práva kespoluvlastnickému podílu na nemovité věci, práva nabytá předúčinností této nové právní úpravy zůstala zachována a nelze jevýkladem soudu modifikovat s ohledem na pozdější změnuzákona.
V projednávané věci je nutno rovněž zohlednit skutečnost, žekupní smlouva, na základě které žalovaná nabyla příslušnýspoluvlastnický podíl na nemovité věci, byla uzavřena dne 24. 7.2018. Návrh zákona, kterým byla novelizována příslušná ustanovenízákona č. 89/2012 Sb. upravující institut předkupního práva vpřípadě převodu spoluvlastnického podílu na nemovité věci,předložila vláda do Poslanecké sněmovny 20. 2. 2019 a legislativníproces byl završen vyhlášením tohoto zákona ve Sbírce zákonů pod č.163/2020 Sb. dne 15. 4. 2020. I z tohoto důvodu nelze s ohledem naprincip legitimního očekávání žalobce a právní jistoty vykládatpříslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, veznění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, podle pozdější právníúpravy, která k rozhodnému dni ani nebyla předmětem legislativníhoprocesu.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu vznikají pracovnísmlouva, dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti nazákladě projevů vůle učiněných způsobem nevzbuzujícím pochybnost otom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tedy zatakových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že projevyvůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly ke sjednání pracovnísmlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnostiurčitého obsahu.
Nedošlo-li k platnému sjednání dohody o provedení práce nebodohody o pracovní činnosti a nejde-li o výslovné projevy vůle, jetřeba vždy zkoumat, zda mezi účastníky nebyl navázán pracovnípoměr; za sjednaný lze pokládat ten druh práce, který zaměstnanecbez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat, zasjednané místo výkonu práce lze považovat to místo, v němž začalpracovat, a za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdytakovou práci začal skutečně vykonávat. Pro zjištění, jaký právnívztah se mezi účastníky vytvořil, nejsou rozhodující subjektivnípředstavy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je – bezohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení –posouzení obsahu projevů vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně(výslovně nebo jen konkludentně) projeveno.
O pracovněprávní vztah se jedná též tehdy, koná-li fyzickáosoba pro „zaměstnavatele“ (s jeho vědomím a podle jeho pokynů)práci (závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 zák. práce), ačkolivmezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platnádohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr. Právní praxe tentovztah označuje jako faktický pracovní poměr. Není-li pracovnísmlouva (dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr) sjednánaplatně (např. proto, že v rozporu se zákonem byl se zaměstnankynísjednán druh práce zaměstnankyním zakázaný – srov. § 238 zák.práce), nemůže vzniknout pracovní poměr (jiný základnípracovněprávní vztah) jako vzájemně provázaný komplex práv apovinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah,jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy.
Smyslem a účelem pracovněprávního institutu označovaného vprávní praxi jako faktický pracovní poměr je jednak tomutofaktickému vztahu (který může skončit bezformálně bez dalšího) dáturčitý právní rámec odpovídající jeho podstatě (i v případě tzv.faktického pracovního poměru se proto jeho účastníci označují jako„zaměstnanec“ a „zaměstnavatel“, i když se nejedná o výkon závislépráce v základním pracovněprávním vztahu), jednak vypořádánívztahů, které vznikly při dosavadní fakticky vykonávané práci,neboť by stěží bylo možné připustit, aby jedna strana měla zčinnosti druhé strany prospěch, zatímco faktický výkon práce druhéstrany by byl poskytován na její vlastní účet bez jakékoliprotihodnoty. Vzhledem k tomu je třeba vycházet z toho, že„zaměstnanci“, který vykonává u „zaměstnavatele“ práci v tzv.faktickém pracovním poměru, přísluší od „zaměstnavatele“ v podstatěstejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru; příslušímu zejména mzda (plat) za vykonanou práci, právo na náhradu mzdy(platu) při překážkách v práci, právo na dovolenou nebo právo nanáhradu škody (včetně odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci zpovolání) a stejně jako zaměstnanec je povinen nahradit škodu,kterou by způsobil zaměstnavateli zaviněným porušením povinnostípři plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišujeod občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je – jak vyplývá zustanovení § 2 odst. 1 zák. práce – skutečnost, že tato práce jevykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvnímistranami. Zaměstnavatel, který je vůči zaměstnanci v dominantnímpostavení, je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec jepovinen tyto pokyny respektovat [srov. též § 38 odst. 1 písm. b) a§ 301 písm. a) zák. práce].
Dalším odlišujícím znakem od občanskoprávních aobchodněprávních vztahů je skutečnost, že pracovněprávní vztahyvytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelemse zvláštními právy a povinnostmi na obou stranách. Zaměstnanec jepředevším povinen vykonávat práci osobně a nemůže se nechat přivýkonu práce zastupovat; plnit povinnosti ze smlouvy nemůže zazaměstnance třetí subjekt [srov. též § 38 odst. 1 písm. b) a § 77odst. 2 zák. práce]. Pracovní vztah rovněž zakládá závazekloajality zaměstnance vůči zaměstnavateli [srov. též § 301 písm. d)zák. práce a v něm stanovenou povinnost zaměstnance nejednat vrozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele]. Zaměstnavatel mánaproti tomu zejména povinnost chránit zdraví zaměstnance a jehobezpečnost při práci. Závislá práce je vždy vykonávána jménemzaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní doběna pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě,na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Mezi pomocné znakyzávislé práce patří také skutečnost, že zaměstnanec podléhákontrole zaměstnavatele, k výkonu práce používá prostředkyposkytnuté zaměstnavatelem, neodpovídá za výsledek práce a jetrvale vázán k jednomu zaměstnavateli. Společným rysem všech znakůzávislé práce je osobní či hospodářská závislost zaměstnance nazaměstnavateli, neboť tyto znaky slouží k odlišení závislé práce odjiných ekonomických aktivit, zejména od samostatné výdělečnéčinnosti.
Pro poměry projednávané věci z uvedeného vyplývá, že úkolemsoudů bylo zabývat se tím, zda mezi účastníky vznikl právní vztah,jehož předmětem byl výkon závislé práce žalobcem pro žalovanou. Zeskutkových zjištění soudů vyplývá, že žalobce při generální opravězakladače činnosti pro žalovanou vykonával osobně, za odměnu, napracovišti žalované, společně se zaměstnanci žalované a v žalovanoustanovené týdenní pracovní době, kterou žalovaná i v případěžalobce evidovala. Žalovaná k výkonu práce poskytovala žalobci téžnezbytné zázemí (šatnu) a pracovní pomůcky, dopravovala ho napracoviště a provedla i jeho zaškolení ohledně předpisů obezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Odměnu za vykonanou prácisice žalovaná vyplácela žalobci prostřednictvím vedoucího pracovnískupiny M. K., který na generální opravě zakladače pro žalovanoupracoval na základě „rámcové smlouvy o kooperační výrobě“, smlouvamu však zakazovala „bez předchozího písemného souhlasu objednatelepověřit provedením díla jiný podnikatelský subjekt, nebo třetíosobu“, na provádění prací pro žalovanou se proto s žalobcemnedohodl z vlastní iniciativy (svého nezávislého rozhodnutí připrovozu podnikatelské činnosti), ale na podnět žalované, která musdělila, že „potřebuje na určitou dobu zajistit vyšší početpracovníků“. Při výkonu práce pracovní skupina M. K. aninepostupovala samostatně, neboť byla podřízena zaměstnancižalované, který ji dozoroval a technicky řídil. Tomu potom odpovídái zjištění soudů o tom, že pracovní úkoly žalobci ukládali a pokynysouvisející s výkonem práce mu udělovali zaměstnancižalované.
Tyto skutečnosti odůvodňují závěr, že činnosti vykonávanéžalobcem pro žalovanou při generální opravě zakladače naplňujíznaky závislé práce, neboť byly vykonávané ve vztahu nadřízenostižalované (jejíž zaměstnanci ukládali žalobci pracovní úkoly) apodřízenosti žalobce, jménem žalované (pro její potřeby), v jejíchprostorách a na její náklady a odpovědnost; na naplnění znakůzávislé práce lze tedy usuzovat i tam, kde zaměstnavatel azaměstnanec její výkon zastírají smlouvami předstírajícími(simulujícími) výkon samostatné výdělečné činnosti pro třetíosobu.
Posouzení právního vztahu mezi žalobcem a žalovanou jakovztahu pracovněprávního nebrání nedostatek úmyslu žalované takovýprávní vztah s žalobcem založit, neboť – jak vyplývá z výšeuvedeného – pro zjištění, jaký právní vztah se mezi žalobcem ažalovanou vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představyúčastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je – bez ohledu na to,jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – zjištění, cobylo skutečně projeveno. Namítá-li dovolatelka, že v rámcispecifického pracoviště jsou běžně uzavírány „obchodněprávnísmlouvy“ s podnikatelskými subjekty, aniž by se jednalo o vztahypracovněprávní, pak přehlíží, že okolnost, že jiné osoby vykonávalyčinnost pro žalovanou jako „osoby samostatně výdělečně činné“,nevylučuje výkon závislé práce žalobce pro žalovanou (tato okolnostby naopak spíše mohla vést k úvahám, zda v případě uvedených osobrovněž nešlo o výkon závislé práce zastřený občanskoprávní či jinousmlouvou). Rovněž další námitky, že koordinace všech „subjektů“podílejících se na opravě tak „obrovského stroje“ ze stranyžalované byla nezbytná s ohledem na „speciální báňské předpisy“ anutnost „zajistit příslušné postupy a návaznosti v určitém sledu“,spíše nasvědčují závěru, že činnost těchto „subjektů“ nemusela být– stejně jako v případě žalobce – prováděna samostatně a na vlastníodpovědnost, a výkon závislé práce žalobce proto rovněžnevylučují.
Lze proto uzavřít, že odvolací soud správně vycházel zpředpokladu, že žalobce úraz dne 4. 7. 2014 utrpěl při výkonuzávislé práce pro žalovanou; otázka povahy pracovněprávního vztahu,v němž žalobce pro žalovanou závislou práci vykonával, resp. zda sejednalo o tzv. faktický pracovní poměr, dovolacímu přezkumuotevřena nebyla.
Při aplikaci § 3059 o. z. a výkladu pojmu „převážná částstavby“ se bude setkávat praxe s případy, kdy stavba na některém zpozemků bude stát z převážné části a v tomto ohledu sesuperficiální zásada naplní, případně bude založeno předkupníprávo, ale také s případy, kdy na žádném pozemku se převážná částstavby nebude nacházet a stavba se součástí žádného z pozemkůnestane a mezi vlastníkem stavby a pozemků nebude existovatpředkupní právo. Obecný požadavek (§ 3059 o. z.) na to, aby sestavba stala součástí některého z pozemků či aby bylo založenopředkupní právo u staveb podléhajících režimu přechodnýchustanovení k pozemkům a stavbám neznamená, že bude v každémjednotlivém případě splněn předpoklad, že se stavba na některém zpozemků nachází převážnou částí ve smyslu § 3059 o. z.
Tím se výklad § 3059 o. z. odlišuje od režimu stavebzřízených na vícero pozemcích po 1. 1. 2014, které podléhají § 506o. z. a kde je naopak prioritní požadavek na to, aby stavbasoučástí některého z pozemků, na kterých se nachází, byla. Tentopožadavek je v odborné literatuře podrobně popsán a vysvětlen i snávrhy řešení, jak v takových případech u staveb zřizovaných po 1.1. 2014 postupovat (k tomu srovnej MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol.Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419–654. Praha:Leges, 2014, s. 327).
Výklad pojmu „převážná část stavby“ není v zákoně nijaknaznačen a vodítko nepodává ani důvodová zpráva.
Dovolací soud vychází ze základní úvahy, že převážnost stavbyby měla být posuzována ve vztahu k celku stavby a nikoliv ve vztahuk dalším částem stavby na jiných pozemcích. Jestliže by se tedystavba nacházela např. na 5 pozemcích tak, že na jednom pozemku byse nacházela třetina stavby a na dalších 4 pozemcích by byla vždy1/6 stavby, nedošlo by k přiřazení stavby k prvnímu pozemku,protože v takovém případě by nešlo o pravidlo, že se stavbapřiřazuje k pozemku, na kterém se nachází převážná část stavby, alek pozemku, na kterém se nachází největší část stavby, což je ovšempravidlo odlišné.
Současně dovolací soud předpokládá, že se soudní praxe budesetkávat s různými typy staveb, u kterých bude nutno posouditpřevážnou část ve vztahu k pozemku s přihlédnutím k individuálnímokolnostem případu a soudům zůstane prostor k úvaze, zda v danémjednotlivém případě o převážnou část stavby na určitém pozemkupůjde či nikoliv.
Stavba totiž představuje trojrozměrný, nikoliv plošný objekt.Lze tak uvažovat o stavbách, které jsou minimálně výškově členité(např. běžné rodinné domy), o stavbách, které mají složitějšíčlenění (např. stavba hotelu, která je vícepodlažní a má přízemníhalu či recepci na jednom pozemku nekopírující výšku hlavní obytnéčásti stavby na jiném pozemku) nebo o stavbách se specifickoupovahou a účelem, např. o vodních elektrárnách majících částistavby pro jejich funkci zcela zásadní a určující jako vodníturbíny apod.
Ustanovení § 3059 o. z. představuje ve vztahu k převážnéčásti pozemku právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jestprávní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právnímpředpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení vkaždém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy zeširokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotézaprávní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci vrozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další,popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které vposuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné.Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o „převážné částistavby“ zpochybnit pouze v případě, že by byla zjevněnepřiměřená.
Půjde-li o nejčastější formy staveb s minimální výškovoučlenitostí, zastává dovolací soud názor, že je třeba primárněvycházet z hlediska (kvantitativního) vyjádřeného zastavěnouplochou u staveb. Tím není vyloučeno podpůrně a spíše výjimečně přiúvaze o převážné části zohlednit individuální okolnosti u staveb sesložitějším členěním, kde lze přihlédnout i k tzv. objemovémuhledisku vyjadřujícímu zohlednění i hlediska „trojrozměrného“,objemového, nikoliv pouze plošného, případně lze zohlednit iindividuální okolnosti u staveb specifického charakteru, jejichžkonkrétní části mají pro funkci celé stavby zcela zásadní aurčující význam. Tato hlediska doplňující princip zastavěné plochyči obestavěného prostoru je pak nutno poměřovat i dále uvedenýmvýkladem toho, jak přistupovat k posouzení otázky, zda jde opřevážnou část stavby na pozemku.
Je zřejmé, že nelze praxi dát žádné obecné vodítkovyjadřující procentuálně, zlomkem či jiným způsobem přesnouhranici, kdy o převážnou část půjde a kdy (již nebo ještě)nikoliv.
Při úvaze o vymezení tohoto pojmu je nutno zohlednit i úpravupřestavku v § 1087 o. z., který nicméně nepoužívá shodnouterminologii jako § 3059 o. z. Přestavek v režimu § 1087 o. z.umožňuje u staveb zřizovaných po 1. 1. 2014 nabytí vlastnickéhopráva k části sousedního pozemku při splnění podmínek v § 1087 o.z. obsažených, a tím směřuje k tomu, aby celá stavba stála napozemku jednoho vlastníka (a tím se uplatnila superficiálnízásada). Úprava § 3059 o. z. primárně směřuje k přiřazení stavby kpozemku, na kterém se nachází převážná část stavby (je-li vlastníktohoto pozemku také vlastníkem stavby), případně k založenípředkupního práva mezi vlastníkem tohoto pozemku a vlastníkemstavby tam, kde stavba bude stát na některém z pozemků převážnoučástí. Protože institut předkupního práva je zásahem do smluvnívolnosti stran při volbě smluvního partnera, je třeba na totoomezení nahlížet a vykládat je tak, aby bylo předkupní právozaloženo skutečně pouze v případech, na které zákonná úprava mádopadat.
I když terminologie obou zákonných ustanovení není shodná,jak úprava přestavku, tak i úprava § 3059 o. z. zjevně směřují ktomu, aby byl dotčen právní režim pozemku, na kterém se stavbanachází. V případě přestavku pozemek, na který trvalá stavbazasáhla malou částí, mění vlastnický režim ex lege ve prospěchvlastníka „hlavního“ pozemku a zřizovatele stavby, na jehož pozemkuse stavba nachází; v případě § 3059 o. z. buď přiřazením stavby kpozemku, na kterém se nachází převážná část stavby, je-li vlastníktohoto pozemku i vlastníkem stavby, nebo založením předkupníhopráva k pozemku, na kterém se nachází převážná část stavby, alevlastník stavby a vlastník tohoto pozemku jsou osobyodlišné.
Formulací zákonného požadavku na „převážnou část stavby“,zákonná úprava jasně naznačuje, že tyto právní důsledky mají býtspojeny s případy, kde nebude dostačující samotná „nadpolovičnívětšina“. Jestliže by měl zákonodárce v úmyslu tyto právní důsledky(a do jisté míry právní benefity) spojit již s nadpolovičnívětšinou bez dalšího, nic mu nebránilo tomu přizpůsobit i textaci §3059 o. z. Pakliže tak neučinil a naopak pojí dopad § 3059 o. z. spozemkem, na kterém je převážná část stavby, dává tím podlepřesvědčení dovolacího soudu zjevně najevo, že převážná část musíbýt spojena s výrazně větším dopadem zastavěnosti (obestavěnosti)než s prostou nadpoloviční většinou. To platí tím spíše, že i vpřípadě přestavku „favorizuje“ vlastníka pozemku, na kterém senachází část stavby, která zasahuje jen malou částí na malou částsousedního pozemku. Za převážnou část stavby na pozemku je potomnutno považovat ty případy, kdy ve srovnání s dalším či dalšímipozemky bude na daném pozemku zjevná, zřetelná, jasně převažujícíčást stavby. Je zřejmé, že čím více se budou v daném případě blížitúvahy o převážné části stavby splnění formálních předpokladů propřestavek, tím spíše bude možno učinit i závěr o převážné částistavby na určitém pozemku. Nicméně ani tam, kde nebude možnésrovnání s parametry přestavku, není vyloučen závěr o převážnéčásti stavby na určitém pozemku, bude-li splněn parametr zjevnosti(zřetelnosti) a soudní rozhodnutí bude obsahovat řádné odůvodnění avysvětlení úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, žeexistuje pozemek, na kterém se nachází převážná část stavby. Takovýzávěr bude nutno učinit při respektování základních východisek aprincipů, které dovolací soud výše naznačil.
Nicméně ani tam, kde nebude možné srovnání s parametrypřestavku, není vyloučen závěr o převážné části stavby na určitémpozemku, bude-li splněn parametr zjevnosti (zřetelnosti) a soudnírozhodnutí bude obsahovat řádné odůvodnění a vysvětlení úvahy, nazákladě které soud dospěl k závěru, že existuje pozemek, na kterémse nachází převážná část stavby. Takový závěr bude nutno učinit přirespektování základních východisek a principů, které dovolací soudvýše naznačil.
Předkupní právo vlastníka stavby vůči vlastníkovi pozemku,upravené v § 3056 o. z. ve spojení s § 3059 o. z., se tedy týká jentoho pozemku, na kterém leží převážná část stavby. Vlastník stavby(přesně řečeno vlastník pozemku, jehož součástí je stavbapřesahující na sousední pozemek) nemá předkupní právo protivlastníkovi sousedního pozemku, na kterém se nachází menší částstavby. Na těchto pozemcích tak jde o stavbu na cizím pozemku(nebudou-li splněny předpoklady pro uplatnění přestavku).
Neleží-li na žádném z pozemků převážná část stavby, nestanese stavba součástí žádného z pozemků, zůstává jí zachován režimsamostatné nemovité věci a předkupní právo ve smyslu § 3056 o. z.nevzniká.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pojem „stavba“ takénijak nevymezuje, proto lze i nadále přiměřeně vycházet z dosavadníjudikatury k pojmu „stavba“ v občanském zákoníku č. 40/1964Sb.
Současná odborná literatura navazuje na dosavadní rozhodovacípraxi Nejvyššího soudu, jejíž závěry považuje za použitelné, přiformulaci obecných typických znaků stavby v občanskoprávním smysluzdůrazňuje následující typické znaky: 1) jedná se o výsledekstavební činnosti člověka, 2) má materiální povahu, 3) jevymezitelný vůči okolnímu pozemku, 4) má samostatnou hospodářskoufunkci (účel), 5) vyznačuje se kompaktností materiálu, přičemžněkteré z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny vevětší míře na úkor jiných.
Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu silážní žlab můžebýt jak součástí pozemku, tak i samostatnou věcí v právním slovasmyslu, a to v závislosti na konkrétních okolnostech případu. Vuvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud pak také konstatoval, žeposouzení existence pevného základu konkrétní stavby je otázkouodbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, aproto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkemči odborným vyjádřením.
Odvolací soud uvedl, že silážní žlab a silážní jímka –vybudované na dvou předmětných pozemcích parc. č. XY a XY – jsousamostatnými stavbami a věcmi v právním smyslu. Přihlédl přitom ktomu, že k jejich výstavbě bylo vydáno stavební povolení a že bylyzkolaudovány. Následně s nimi bylo nakládáno jako se samostatnýmipředměty práv a povinností (silážní žlab byl včetně přilehlé jímkyv roce 2004 předmětem dobrovolné dražby). Navíc i z počínánížalované a jejího právního předchůdce před zahájením řízení i vjeho průběhu vyplývá, že nikdo nepochyboval o rozdílném vlastnictvípozemků a staveb. Jako důvodnou nepovažoval ani námitku, že nelzeurčit, kde stavba končí a kde začíná, neboť silážní žlab i jímkabyly zaměřeny právě podle půdorysu staveb.
Tuto úvahu považuje Nejvyšší soud jako předčasnou, neboťdůsledně nerespektuje judikatorní požadavky na posuzování staveb vobčanskoprávním smyslu.
Při posuzování uvedených hraničních případů se zpravidlasoudy neobejdou bez posouzení stavebně-technického provedenístavby, které umožňuje posoudit zejména to, jakým konkrétnímzpůsobem je „stavba“ vybudována (z jakých materiálů, jakýmistavebními postupy, zda jde o pouhé vrstvení materiálů či zdepůsobí nějaký technologický pojící prvek apod.) a zda a jak jespojena se zemí pevným základem, případně zda je patrné, kde končístavba a začíná pozemek apod.
To v dané věci platí tím spíše, že žalovaná již v rámciodvolání proti rozsudku soudu prvního stupně výslovně namítala, ževzhledem k účelu „staveb“ a způsobu jejich provedení není možnévymezit, kde končí pozemek a začíná stavba. Potřebná (odborná)skutková zjištění neučinil v řízení ani soud prvního stupně anisoud odvolací; proto argumentaci žalované nelze mít dosud zavyvrácenou. Obdobně pak v dovolání žalovaná doplňuje, že silážnížlab je umístěn ve svahu, částečně je zapuštěn do země a částečněkopíruje okolní terén a nelze vymezit, kde končí pozemek a kdezačíná stavba; ze silážního žlabu jsou silážní tekutiny odváděnykanálky do silážní jímky umístěné pod povrchem. Argument odvolacíhosoudu, že je zřejmé, kde končí pozemek a kde začíná stavbaopírající se toliko o úsudek, že pozemky parc. XY a XY „bylyzaměřeny právě podle půdorysu staveb“ o stavebně-technickémprovedení nic nevypovídá a nevyjadřuje nic jiného než promítnutívizuální podoby staveb z kolmého horního pohledu směrem k pozemkům.Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že takové zaměření se můžetýkat i výsledků stavební činnosti, které nepochybně povahu stavebjako samostatných věcí v občanskoprávním smyslu nemají.
V obecné rovině je tedy nutné přijmout závěr, že poškozenémusoučasná právní úprava zásadně neupírá přímý nárok na náhradu škodyi vůči pomocníkovi. Avšak ze samotného textu § 2914 není zcelazřejmé, zda zákonodárce (oproti předchozí právní úpravě § 420 odst.2 obč. zák.) skutečně sledoval rozšíření odpovědnosti na pomocnéosoby, případně zda na všechny či jen některé z nich, přičemždůvodová zpráva se o záměru změnit vyloučení přímé odpovědnostipomocníka nezmiňuje, a to přestože řadu jiných, i méně podstatnýchzměn, vysvětluje.
Jazykovým výkladem § 2914 o. z. se lze dobrat víceméně koběma závěrům, zda podle věty první odpovídá za činnost pomocníkahlavní osoba či nikoliv. Vzhledem k tomu, že zahraniční srovnánínemůže převážit nad jazykovým, systematickým a historickým výklademani nad specifiky českého právního prostředí, které není formovánojen jedním ustanovením občanského zákoníku, nýbrž je tvořeno řadoupředpisů dalších, zejména těch, které upravují postavení pomocnýchosob v různých pozicích (např. zaměstnanec, statutární orgán,úřední osoba, starosta, člen spolku, představitel SVJ a celá řadarůzných zmocněnců), je třeba v kontextu těchto úprav vykládat i §2914 o. z. Právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osobyvůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převážísamostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod,aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastnípovinnosti k náhradě.
Z toho vyplývá, že závěr o tom, zda za újmu (škodu) odpovídápouze osoba hlavní nebo spolu s ní i pomocník, závisí na výkladu §2914 věty prvé o. z., kde bude rozhodné zejména, zda osoba (ať jižfyzická nebo právnická) provádí činnost pro jinou fyzickou(právnickou) osobu podle jejích pokynů či příkazů, pod jejíodpovídající kontrolou a je vůči ní v podřízeném postavení. Větadruhá ustanovení § 2914 o. z. pak upravuje případy, kdy hlavníosoba pro svou činnost využije tzv. samostatného pomocníka, tedyosobu, která pro ni provádí činnost vlastním jménem a na vlastníriziko; takový pomocník či subdodavatel odpovídá za škodusám.
Pokud však takovou osobu fyzická (právnická) osoba nepečlivěvybrala nebo na ni nedostatečně dohlížela, ručí ve smyslu § 2018 anásl. o. z. za splnění jejího závazku z deliktu a poškozený se můžedomáhat splnění dluhu vůči takovému ručiteli na základě § 2021odst. 1 o. z., který obecně určuje podmínky, za kterých se věřitelmůže domáhat splnění dluhu na ručiteli.
Odvolací soud s odkazem na § 2914 o. z. postavil svérozhodnutí na závěru, že žalovaná na pokyn města Úvaly plnila jehopovinnost odstranit dešťovou kanalizaci, jednala tedy jakopomocník, a proto se případné porušení právní povinnosti přičítá„dlužníkovi“, tedy subjektu, pro něhož pomocník činnost vykonával(zde městu Úvaly), a nikoli pomocníku (v daném případěžalované).
Přitom ale nevyřešil provázanost těchto osob ve výše uvedenémsmyslu, tedy z hlediska závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní,je-li touto osobou současně zřízena. Výlučnou odpovědnost hlavníosoby (města Úvaly) dovodil soud z toho, že mezi ní a žalovanoubyla uzavřena smlouva o dílo, a současně bez bližšího zdůvodněníodkázal na obsah zřizovací listiny, jež byla sice provedena kdůkazu, avšak aniž by z ní soudy učinily nějaký konkrétní skutkovýzávěr (kromě holého zjištění, že žalovaná byla zřízena městemÚvaly).
Dosud tak není dostatečný skutkový podklad pro závěr, zda navztah mezi žalovanou jako pomocníkem a městem Úvaly jako osobouhlavní dopadá ustanovení § 2914 věta prvá o. z. (a v tom případě,zda je jejich vzájemný vztah takový, že odpovídá výlučně osobahlavní nebo zda spolu s ní nese odpovědnost i žalovaná jakopomocník), anebo § 2914 věta druhá o. z. Jestliže se odvolací soudpři výkladu § 2914 o. z. posouzením těchto otázek nezabýval,vyložil toto ustanovení nesprávně.
V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkovýchzjištění, že účastnice dne 24. 2. 2017 uzavřely kupní smlouvu, jížse žalovaná zavázala dodat žalobkyni pět podbíjecích souprav.Ustanovením čl. II odst. 1 a v něm označenými přílohami č. 1 a 2 ktéto smlouvě byl předmět koupě specifikován mimo jiné tak, že semělo jednat o podbíjecí soupravy o maximální hmotnosti 25 kg (vsouladu s přílohou č. 1 kupní smlouvy), resp. že mělo jít opodbíjecí soupravy typu „62.04“ se zrychlením vibrací o 11,6 m/s2 avypínačem umístěným na motoru (v souladu s přílohou č. 2 kupnísmlouvy). Sjednaný a žalovanou dodaný typ podbíjecí soupravy„62.04“ má však hmotnost 34 kg, jeho zrychlení vibrací odpovídá17,6 m/s2 a vypínač je umístěný na madle. Žalovaná dne 31. 5. 2017žalobkyni nabídla předání pěti podbíjecích souprav typu „62.04“;žalobkyně však nabídnuté plnění odmítla převzít, neboť dodanépodbíjecí soupravy nesplňovaly smluvní požadavky (spočívající vjejich hmotnosti, hodnotě zrychlení vibrací a umístěnívypínače).
Popsaný skutkový stav odvolací soud posoudil tak, že žalovanána základě stranami uzavřené kupní smlouvy nabídla žalobkyniplnění, které žalobkyně pro vady odmítla převzít. Žalovaná tímtosvým počínáním podle odvolacího soudu fakticky realizovala plnění zpředmětné smlouvy, u kterého tudíž pojmově nemohla být naplněnapodmínka faktické neuskutečnitelnosti plnění, která vyplývá z výšecitované judikatury a představuje základní projev počátečnínemožnosti plnění (srov. body 9 a 10 odůvodnění napadenéhorozhodnutí). Tato kupní smlouva tak podle odvolacího soudu nebylaabsolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle § 588 o. z.ve spojení s § 580 odst. 2 o. z.
Ze samotné skutečnosti, že žalovaná připravila a žalobkyninabídla určité plnění, není však samo o sobě možno dovodit, zda šloo plnění, jehož dodání bylo v předmětné kupní smlouvě dohodnuto,resp. že závazek žalované k dodání podbíjecích souprav podlepředmětné kupní smlouvy mohl být nabídkou zmiňovaného plněnírealizován, a tedy že byl i fakticky realizovatelný(uskutečnitelný), jak věc posoudil odvolací soud s odkazem na shoracitovanou judikaturu.
Otázkou, co konkrétně podle kupní smlouvy mělo být předmětemplnění žalované, se odvolací soud (ani soud prvního stupně) vpředmětné věci blíže nezabýval. Ze skutkových zjištění učiněnýchsoudy nižších stupňů přitom vyplynulo, že účastnice předmět smlouvyvymezily vnitřně rozporným způsobem: sjednaný konkrétní typpodbíjecích souprav „62.04“, jejž byla žalovaná povinna dodatžalobkyni v souladu s přílohou č. 2 kupní smlouvy, svýmivlastnostmi (především svou hmotností 34 kg) odporoval požadavkům,které na předmět koupě kladla příloha č. 1 téže kupní smlouvy,která vyžadovala maximální hmotnost podbíjecí soupravy 25 kg. Zeskutkových zjištění soudů přitom dále plyne, že hmotnost podbíjecísoupravy „62.04“ uvedené v příloze č. 2 kupní smlouvy nebylo lzesnížit tak, aby odpovídala limitu uvedenému v příloze č. 1 kupnísmlouvy. Obdobný vnitřní rozpor se vztahuje i na další vlastnostipředmětu plnění vymezenému v předmětné kupní smlouvě: podbíjecísouprava „62.04“ uvedená účastníky v příloze č. 2 kupní smlouvynedisponuje rychlostí vibrací ani vypínačem na místě, které byloúčastníky sjednáno v téže příloze smlouvy.
Za daných okolností tak bylo na soudech nižších stupňů, abyse v prvé řadě výkladem kupní smlouvy pokusily odstranit jejíneurčitost (spočívající ve vnitřně rozporném vymezení předmětukoupě). Zjištění, co má být skutečným obsahem právního jednání (kčemu konkrétně má právní jednání strany zavazovat), resp. určení,zda vůbec o (bezvadné) právní jednání jde (zda právní jednání nenítoliko zdánlivé), totiž nezbytně nutně předchází posouzení toho,zda dané právní jednání zavazuje k plnění ne/možnému.
Tedy ještě dříve, než se soudy budou zabývat otázkou případnéne/platnosti kupní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění, posoudíza pomoci shora citovaných výkladových pravidel (srov. § 555 anásl. o. z.), co bylo předmětem plnění podle kupní smlouvy ze dne24. 2. 2017, ve znění jejích příloh č. 1 a č. 2 a pozdějiuzavřeného dodatku.
Řečeno jinak, soudy se výkladem kupní smlouvy nejprve pokusízjistit, zda předmětem plnění podle kupní smlouvy mělo být dodánípodbíjecích souprav typu „62.04“, nebo zda měly být podle smlouvydodány jiné podbíjecí soupravy disponující vlastnostmi, kterésouprava „62.04“ nemá, ale které byly v kupní smlouvě rovněžvymezeny. Pokud v daném případě odvolací soud (a před ním již soudprvního stupně) hodnotil – bez toho, že by se výkladem právníhojednání nejprve pokusil odstranit vnitřní rozpor vyplývající zvymezení předmětu koupě v přílohách č. 1 a č. 2 kupní smlouvy –,zda kupní smlouva byla či nebyla ne/platná pro počáteční nemožnostplnění předmětu koupě, je jím provedené právní posouzení neúplné, atedy nesprávné.
Samotná skutečnost, že zákon s určitým ujednáním stranvýslovně nepočítá, neznamená, že by takové ujednání strany nemohlyuzavřít a že by jím neměly být vázány. Pouze tehdy, odporuje-liurčité ujednání smyslu a účelu určité právní normy, lze uvažovat ojeho neplatnosti (pakliže to smysl a účel dotčené právní normyvyžaduje).
V kontextu výše uvedené konstantní rozhodovací praxe jenamístě právní úpravu účinků odstoupení od smlouvy a vypořádánísmluvních stran po takovém odstoupení považovat zásadně zadispozitivní. Pro opačný závěr (o kogentnosti úpravy) dovolací soudv občanském zákoníku nenachází žádnou oporu. Občanský zákoník žádnývýslovný (ani implicitní) zákaz smluvních odchylek v rámci tétoprávní úpravy nestanoví. Ujednání stran odchylující se od zákonnéúpravy účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání jejich vzájemnýchpráv a povinností (resp. vzájemných plnění) po odstoupení odsmlouvy nelze a priori považovat za ujednání porušující dobrémravy, veřejný pořádek, či právo týkající se postavení osob.
Ve vztahu k úpravě odstoupení od smlouvy je v § 2001 o. z.navíc výslovně stanoveno, že odstoupit od smlouvy lze nejen tehdy,stanoví-li tak zákon, ale též ujednají-li si to strany. Proto téžnelze uzavřít, že by smyslem a účelem úpravy odstoupení od smlouvy(§ 2001 a násl. o. z.) bylo bránit jakémukoliv odchylnému ujednání.Zákonodárcem je předpokládáno, že podmínky pro odstoupení odsmlouvy mohou být mezi stranami sjednány odlišně od podmínekzákonných. Při takovém ujednání pak lze též logicky předpokládat,že strany si sjednají (mohou sjednat) i to, s jakými účinky najejich dosavadní práva a povinnosti odstoupení od smlouvy dopadne(tj. jaká práva a povinnosti zaniknou a jaká i nadále přetrvají) ajakým způsobem závazek po odstoupení od smlouvy vzájemně vypořádají(příp. též jaká práva a povinnosti jim odstoupením od smlouvy nověvzniknou).
Ostatně skutečnost, že některá práva a povinnosti odstoupenímnezanikají a mohou zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, jepředpokládána též v § 2005 odst. 2 o. z. Nelze proto vyloučit aniujednání, jímž strany pro případ odstoupení od smlouvy předem určírozsah a obsah práv a povinností, kterými se nadále budou řídit,tj. která zůstanou zachována i po odstoupení od smlouvy, příp.která po odstoupení od smlouvy nahradí práva a povinnostiodstoupením zaniklá, a tím upraví vypořádání závazku ze zrušenésmlouvy. Smluvní ujednání obsahující majetkové vyrovnání pro případodstoupení od smlouvy pak jsou právním důvodem pro jejich plnění.Zákonný způsob vypořádání závazku ze zrušené smlouvy (ve smyslu §2993 a též 2999 o. z.) se v takovém případě může uplatnit vrozsahu, na který sjednané vypořádání nedopadá.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že smluvní strany simohou (v mezích obecných korektivů) sjednat pro případ odstoupeníod smlouvy jeho účinky a způsob vypořádání závazku odchylně odúpravy v občanském zákoníku.
V projednávané věci odvolací soud sice připustil, že sižalobkyně a původní žalovaná ve smlouvě o dílo sjednaly, jakýmzpůsobem mají po odstoupení od smlouvy postupovat. Ovšem tatosmluvní ujednání stran následně nezohlednil a otázku vypořádánízávazku ze zrušené smlouvy posuzoval podle zákonné úpravy obsaženév § 2991 a násl. o. z.
Odvolací soud přitom pochybil již tím, že ohledně účinkůodstoupení od smlouvy aplikoval § 2004 odst. 2 o. z., anižposoudil, zda ze smluvních ujednání týkajících se odstoupení odsmlouvy nevyplývalo, že strany určily účinky odstoupení odlišnýmzpůsobem, tj. že smluvně určily rozsah, v jakém měly zaniknoutjejich práva a povinnosti v případě odstoupení od smlouvy, jaképráva a povinnosti naopak měly i po odstoupení od smlouvy zůstatzachovány, případně jaké práva a povinnosti měly přetrvat vmodifikované podobě či nově vzniknout po odstoupení od smlouvy zaúčelem vypořádání jejich vztahu. Nehodnotil tedy v souladu s tím,co mezi stranami bylo ujednáno pro případ odstoupení od smlouvy, zajakých podmínek mohla žalobkyně po žalované 4) poté, co od smlouvyodstoupila, požadovat zaplacení ceny za již provedené práce (včetněceny za práce provedené v říjnu 2014).
Konkrétně se odvolací soud řádně nezabýval dopadem ujednání včl. XI smlouvy, podle kterého bylo povinností žalobkyně jakozhotovitelky neprodleně po odstoupení od smlouvy zastavit práce,zabezpečit dílo v nezbytném rozsahu, zpracovat soupis všechprovedených prací včetně ocenění podle způsobu, kterým bylastanovena cena díla, a vyzvat písemně žalobkyni 4) jakoobjednatelku do 7 pracovních dnů od vyhotovení soupisu k dílčímupředání díla. Povinností žalované 4) potom bylo do 7 pracovních dnůod doručení výzvy zahájit dílčí přejímací řízení provedené způsobemuvedeným pro řádné převzetí díla. Následně bylo povinnostížalobkyně provést finanční vyčíslení provedených a předaných pracíse zúčtováním poskytnutých dílčích plnění a vypracovat a doručitžalované 4) fakturu za skutečně provedené a převzaté práce.
Odvolací soud relevantně neposoudil význam tohoto ujednánípro nároky stran po odstoupení od smlouvy (pro obsah a rozsahjejich práv a povinností), zejména se nevypořádal s ujednáním,podle kterého žalobkyně mohla po odstoupení od smlouvy uplatňovatpo žalované 4) fakturou částku za „provedené a převzaté práce“ (přisoučasném zúčtování poskytnutých dílčích plnění) poté, co dojde k„dílčímu předání díla“. Jeho závěr, že „nedodržení uvedenéhopostupu však nemůže znamenat, že by nemělo dojít k vypořádáníjejich vzájemných závazků“ bez dalšího nemůže jako správný obstát,neboť nerespektuje zásadu pacta sunt servanda. Skutečnost, že kdílčímu předání díla nedošlo, přitom v řízení nebyla sporná. Zjakých důvodů se tak stalo (v tomto směru lze odkázat na námitkyžalobkyně uplatněné v předchozím průběhu řízení a též ve vyjádřeník dovolání) a jaké to případně mohlo mít následky pro posouzenínároku žalobkyně, pak odvolací soud vzhledem ke svému nesprávnémuprávnímu posouzení nehodnotil vůbec.
