Pátky s judikaturou 14/07/23

Započtení představuje způsob zániku závazků, k němuž docházíbuď jednostranným právním jednáním jedné strany vůči druhé, anebodohodou obou dotčených stran. Jednostranné započtení umožňujezapočítávající straně vynutit si (a to bez ohledu na vůli druhéstrany) uspokojení (vyrovnání) své pohledávky, aniž by byla nucenaji uplatnit u soudu. Občanský zákoník (i proto) upravuje řadupředpokladů, jejichž naplnění je nezbytné pro způsobilost jakaktivní pohledávky (tj. pohledávky užité k započtení), tak ipasivní pohledávky (tj. pohledávky, proti které je započítáváno) k(především jednostrannému) započtení.

Smyslem a účelem ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. je ochranavěřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivnípohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddáliljednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité)pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místouspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor oexistenci a výši aktivní pohledávky. Nejistou není pohledávka pouzeproto, že ji dlužník (žalobkyně) odmítá uhradit, neboť ji považujeza neexistující (zaniklou), anebo že je nejednoznačná její právníkvalifikace. Nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z.je pohledávka (vysoce) ilikvidní, tj. pohledávka s vysokou mírouobjektivní nejistoty v tom, zda vznikla, z jakého důvodu, popř. zdaje splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výšeapod.

V projednávané věci není určující, že pasivní pohledávkyžalobkyně vůči žalované vycházejí z kupní smlouvy a ze smlouvy ozápůjčce a aktivní pohledávka má základ v usnesení valné hromady orozdělení zisku žalobkyně mezi společníky. Aktivní pohledávkapostoupená J. P. (do 14. 5. 2019 společníkem žalobkyně) žalované,která ji uplatnila jako obranu proti žalobě (§ 98 věta druhá o. s.ř.), je dodatkem ke smlouvě o převodu podílu J. P. na D. B. (do 12.3. 2019 společníka žalované) ve společnosti žalobkyně vázána nazaplacení dluhů z pasivních pohledávek žalobkyně, jež jsoupředmětem řízení. Posouzení způsobilosti aktivní pohledávky kzapočtení spočívá v interpretaci článku II bodu 2.4 dodatku smlouvyo převodu podílu ve spojení s článkem III bodem 3.8 dohody oadvokátní úschově, jejichž obsahem je ujednání o automatickémzániku práva na výplatu části zisku J. P. v případě, že nebudeprokázána úhrada pasivních pohledávek žalobkyně. Zjištění aktivnípohledávky, jejíž výše sporná není, nevyžaduje rozsáhlé či složitédokazování, které by způsobilo neúměrné prodloužení řízení ožalobou uplatněných pohledávkách. Se zřetelem na okolnosti danéhopřípadu je spravedlivé, aby dříve, než dojde k přiznání pasivníchpohledávek, bylo posouzeno, zda je jejich věřitelka (žalobkyně)povinna plnit dluh z aktivní pohledávky, přestože jejich právnítituly nejsou shodné.

Námitkou, že závazkem obsaženým v článku II bodu 2.1 dodatkusmlouvy o převodu podílu neuznala dluhy z žalobou uplatněnýchpohledávek proto, že její vůle k takovému právnímu jednánínesměřovala, zpochybnila dovolatelka správnost skutkových zjištění,z nichž odvolací soud vycházel. Dovolací soud je však vázánskutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost(úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásaduvolného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelzenapadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Smlouva o spotřebitelském úvěru není samostatným smluvnímtypem, ze znění § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá,že základními definičními složkami pojmu spotřebitelský úvěr jsou(i) financování (aktivní či pasivní formou), (ii) jeho poskytováníči zprostředkování a (iii) spotřebitel.

Naplnění uvedených definičních znaků znamená posoudit, zda sejedná o finanční službu (úvěr, peněžitá zápůjčka, odklad platby apodobně) a zda je tato (finanční) služba spotřebiteli „poskytnutanebo zprostředkována“. Pojmy „poskytování“ a „zprostředkování“spotřebitelského úvěru zákon blíže definuje v § 3 odst. 1 písm. a)a písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru (viz výše).

K podnikání je způsobilý pouze podnikatel ve smyslu § 2 odst.2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen jako „obch.zák.“). Na ty, kdo status podnikatele nemají (nedisponují potřebnýmoprávněním), pamatuje § 3a obch. zák. a obchodní zákoník se na nězásadně nevztahuje. Uvedené ustanovení vychází z principu, že nelzečinit rozdíl mezi osobami podnikajícími oprávněně a neoprávněně codo obligačních následků jejich úkonů. Stejně např. pro posouzeníodpovědnosti za škodu není rozhodující, zda provozovatel máčinnost, při jejímž uskutečňování ke škodě došlo, tuto zapsanou vobchodním rejstříku či nikoli.

Kdo však podniká bez příslušného živnostenského nebo jinéhoveřejnoprávního oprávnění, porušuje tím veřejné právo, není tímvšak zbaven schopnosti uzavírat smlouvy, tedy obchodovat. Obaaspekty, tj. veřejnoprávní a soukromoprávní, je třeba odlišovat.Absence příslušného oprávnění k podnikání ve sféře soukromého právanemá vliv na platnost soukromoprávního úkonu (nyní jednání).

Jde-li o úpravu v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku(dále opět jen „o. z.), v definičním vymezení podnikatele se odrážídřívější právní úprava obsažená v § 2 obch. zák. V novém pojetípodnikatele však byla opuštěna dřívější podmínka, podle níž jepodnikatelem osoba nadaná podnikatelským oprávněním. Podnikatel jetudíž v rámci obecné definice vymezen podle reálné činnosti,nikoliv podle toho, zda má veřejnoprávní oprávnění k podnikání, činikoliv. Pokud osoba vykonává výdělečnou činnost živnostenským neboobdobným způsobem, tedy činnost, která vykazuje charakteristickéznaky podnikatele, ač tuto činnost vykonává neoprávněně (tedy chybíjí příslušné živnostenské nebo jiné oprávnění), považuje se zapodnikatele.

Na dřívější úpravu § 3a obch. zák., u níž se absenceoprávnění či existence zákazu vztahovala pouze k podnikání,navazuje širší úprava § 5 odst. 2 o. z., která brání tomu, aby sabsencí veřejnoprávního oprávnění byl spojován závěr o neplatnostiprávního jednání bez toho, že by se ho dovolala dotčená strana,nikoliv ten, kdo veřejnoprávní povinnost porušil.

Právní závěr odvolacího soudu, že poskytne-li zápůjčku osobabez příslušného oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů,nejde o spotřebitelský úvěr a úprava zákona o spotřebitelském úvěru„se na věc nevztahuje“, je v rozporu s § 5 odst. 2 o. z., kterýstanoví, že proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu neboplatnost právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke svéčinnosti potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána.

Tomu odpovídá i důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelskémúvěru, podle níž „…Definice poskytovatele (v současné právní úpravě"věřitel") je transpoziční, avšak je vázána na definici pojmuposkytování. Pojem je nastaven tak, aby zahrnul všechny osoby,které fakticky činnost vykonávají, bez ohledu na to, zda majípříslušné oprávnění či nikoli.“ (důvodová zpráva k § 3zákona).

Nad výše uvedené - podle dikce § 2 zákona o spotřebitelskémúvěru o spotřebitelský úvěr půjde nejen v případě poskytnutífinanční služby spotřebiteli, ale i v případě jejíhozprostředkování spotřebiteli. Je tomu tak proto, že „(dalším)prvkem definice spotřebitelského úvěru je jeho poskytnutí nebozprostředkování spotřebiteli poskytovatelem nebozprostředkovatelem. To znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěrvždy, pokud je věřitelem ze smlouvy, ve které se sjednáváspotřebitelský úvěr, poskytovatel. Stejně tak se jedná ospotřebitelský úvěr, pokud v procesu úvěrování spotřebitelevystupuje jako prostředník zprostředkovatel. V takovém případě jdeo spotřebitelský úvěr, i když věřitelem ze smlouvy, ve které setento úvěr sjednává, není poskytovatel (ve výše uvedeném smyslu).“(viz důvodová zpráva k § 2 zákona o spotřebitelském úvěru).

Z posledně řečeného vyplývá nesprávnost (dílčího) závěruodvolacího soudu, že pro právní posouzení věci (konkrétně otázky,zda jde o spotřebitelský úvěr) není významné, zda a jaké smlouvyžalovaný uzavřel s osobami, které se na sjednání zápůjčkypodílely.

Pojem „svémocné odnětí“ není občanským zákoníkem přesnědefinován. Odborná literatura uvádí, že věc odňatá svémocně se zmoci vlastníka dostane bez jeho souhlasu a že svémocí lze označitčin, který je právem zakázán – osoba si k něčemu pomůže svojí mocíbez toho, aby k tomu měla zákonný podklad; klasickým svémocnýmčinem je trestný čin (krádež, loupež, apod.), ale jeho vnímání ješirší – o svémoci hovoříme vždy tam, kde je deliktní jednáníprovázeno použitím síly, lsti apod.

Například také ve vztahu k držbě zákon uvádí pojem „svémocnévetření“, které odborná literatura označuje za volní jednání,kterým někdo nabude držbu použitím síly, překonáním překážky čijednáním proti zřetelné vůli dosavadního držitele.

S poukazem na výše uvedené má dovolací soud za to, že vprojednávané věci má význam pouze skutečnost, kterou žalovanýučinil nespornou, tedy že předmětné vozidlo předal panu V. jakoosobě vystupující za společnost B. dobrovolně, tj. v souladu sesvou vůlí. Za daných okolností proto nelze dovozovat splněnípředpokladu pro vydání věci jejímu původnímu vlastníku ve smysluustanovení § 1110 o. z., tedy že došlo ke svémocnému odnětípředmětného vozidla žalovanému, a proto dovolací soud považujezávěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že vozidlosvémocně odňato nebylo, za správný.

Účastníci uzavřeli 14. 11. 2019 smlouvu o zájezdu „Tonejlepší z Indie“, který se konal ve dnech 7. až 18. 2. 2020. Cenuzájezdu ve výši 50.338 Kč žalobce (zákazník) plně uhradil předzahájením zájezdu. Nad rámec smlouvy a na základě jeho žádostižalovaná (pořadatelka) zajistila vystavení elektronického víza provstup žalobce do Indie. Žalobci bylo elektronické vízum projednorázový vstup na území Indické republiky vystaveno 3. 1. 2020 splatností do 3. 1. 2021.

Zájezd byl zahájen v Praze nástupem do letadla společnostiLufthansa (Deutsche Lufthansa AG) letícího do Curychu. Zde bylicestující při přestupu do letadla společnosti Swiss (SwissInternational Air Lines) mířícího do Dillí kontrolováni, zda vposledních čtrnácti dnech před odletem nepobývali v ČLR; takovýpobyt by totiž bránil vstupu na území Indie pro obavy před šířenímkoronavirové infekce. Žalobce v ČLR pobýval do 18. 1. 2020, tedydvacet dva dny před odletem; požadavku na přepravu vyhověl. Nicméněpo příletu do Dillí jej imigrační úředníci odmítli na území Indievpustit z toho důvodu, že se v ČLR zdržoval po 15. 1. 2020. Svyužitím zpáteční letenky, kterou si zaplatil v rámci zájezdu, byldeportován zpět do Prahy.

Žalobce neinformoval žalovanou, že před zahájením zájezdubude pobývat v ČLR. Až při kontrole dokladů v Curychu vyšlo najevo,že v ČLR pobýval po 15. 1. 2020.

Dopisem ze 17. 3. 2020 žalobce žalované vytknul vadu zájezdu,odstoupil od smlouvy a vyzval ji k vrácení zaplacené cenyzájezdu.

Ustanovení § 10 o. z. reguluje posloupnost, v jaké mají býtna určitou skutkovou podstatu aplikována právní pravidla. V prvnířadě je nutno užít ta, která na ni výslovně dopadají. Nejsou-litaková, postupuje se nejprve podle analogie legis, a není-li ani tamožná, podle principů spravedlnosti a zásad.

Předpokladem aplikace citovaného ustanovení je existencemezery v zákoně. Zjistit, zda jde v daném případě o mezeru vzákoně, již je nutno vyplnit postupem podle komentovanéhoustanovení, znamená interpretovat mlčení zákonodárce. Obvyklýmvýkladovým postupem je třeba posoudit, zda zákonodárce mlčel,protože situaci upravit nechtěl (chování mělo být dovoleno,povinnost neměla být uložena), nebo protože na ni nepomyslil. Vedruhém případě půjde o mezeru v zákoně, již bude nutnozaplnit.

V projednávaném případě jde o situaci, která mezeru v zákoněnepředstavuje, neboť na ni právní úprava pamatuje.

Zákazník má právo odstoupit od smlouvy před zahájením zájezdubez zaplacení odstupného, jestliže v místě určení cesty nebo pobytunebo jeho bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádnéokolnosti, které mají významný dopad na poskytování zájezdu nebo napřepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu (§ 2535 věta prvnío. z.). O takový případ v souzené věci nejde, neboť žalobceodstoupil od smlouvy po návratu z Curychu pro údajné vady zájezdu,přičemž žalovaná žádnou smluvní či zákonnou povinnost neporušila (§2537 o. z.).

Právní závěr odvolacího soudu, že právo žalobce na vráceníceny zájezdu má oporu v aplikaci § 10 odst. 2 o. z., jenesprávný.

Nad rámec rationis decidendi (jen jako obiter dictum)dovolací soud zdůrazňuje, že již 4. 2. 2020 se zprávy ohlednězákazu vstupu na území Indické republiky v souvislosti skoronavirovou nákazou (resp. pobytem v ČLR) objevovaly. Nešlo všako zprávy oficiální (indické ministerstvo zprávu o zákazu vstupuzveřejnilo až 14. 2. 2020) a navíc se zpočátku vztahovaly pouze nacestující z ČLR. Žalovaná žádnou vědomost o pobytu žalobce v ČLRpřed zahájením zájezdu do Indie neměla. Tedy – odhlédnuto od toho,že její povinností vyplývající z uzavřené smlouvy nebylo prověřovatpředchozí pobyty zákazníků v jednotlivých zemích –, nemohla anivědět, že takovou informaci má ověřovat. Pobýval-li žalobce předzahájením zájezdu „To nejlepší z Indie“ v ČLR, která byla označenaohniskem nákazy, jež se velmi rychle šířila a která způsobovalazavádění opatření proti jejímu šíření ze strany jednotlivých států,měl se aktivně zajímat o opatření spojená s cestováním a možnostívstupu do cílové země.

Přímým předmětem smlouvy o postoupení smlouvy je povinnostpostupníka vstoupit do právního postavení původní stranyzávazkového vztahu (postupitele). Tato povinnost je splněna typickyokamžikem, kdy postoupená strana vysloví s postoupením souhlas.Nepřímým předmětem závazku vyplývajícího z postoupení smlouvy jesouhrn práv a povinností, které mají původ v právním postavenísmluvní strany. Na postupníka tedy přecházejí nejen veškerá práva apovinnosti související s plněním, včetně jejich příslušenství (§513 o. z.), nýbrž i veškerá vedlejší práva a kompetence s právnímpostavením strany závazku spojené, z nichž některé jsoudemonstrativně vypočteny v § 1896 o. z.

Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení § 524 anásl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinnémdo 31. prosince 2013), je ustálena v závěru, že postoupí-liprodávající pohledávku na zaplacení kupní ceny, nestává se sicepostupník stranou kupní smlouvy (tou zůstává postupitel), nicméněpostupitel přestává být věřitelem pohledávky na zaplacení kupníceny.

Není-li věřitelem, nemůže postupitel (nesjednají-li si stranyv kupní smlouvě něco jiného) odstoupit od kupní smlouvy proprodlení kupujícího se splněním povinnosti zaplatit kupní cenu.Postupník pak (logicky) nemůže odstoupit od kupní smlouvy proprodlení kupujícího se splněním povinnosti zaplatit kupní cenu,jelikož postoupením nabyl pouze pohledávku na zaplacení kupní ceny(nestal se stranou kupní smlouvy namísto postupitele).

Platí tedy, že poté, co společnost B smlouvou o postoupenípohledávek ze dne 10. června 2015 postoupila dlužníku pohledávkyvůči žalobci z titulu neuhrazené kupní ceny z kupních smluv č. 1 a2 v celkové výši 7.721.960 Kč, již nemohla (při absenci jinéhoujednání v kupních smlouvách č. 1 a 2) coby postupitel odstoupit odkupních smluv č. 1 a 2 pro prodlení kupujícího (žalobce) sesplněním povinnosti zaplatit kupní cenu; dlužník (jako postupník)pak na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. června2015 nemohl odstoupit od kupních smluv č. 1 a 2 pro prodleníkupujícího (žalobce) se splněním povinnosti zaplatit kupní cenu,jelikož postoupením podle oné smlouvy nabyl pouze pohledávky nazaplacení kupní ceny (nestal se stranou kupních smluv namístopostupitele).

Možnost odstoupit od kupní smlouvy pro neuhrazení kupní cenykupujícím má (tedy) jen takový postupník, který na základě k tomuurčené smlouvy nenabyl od postupitele jen pohledávku na zaplaceníkupní ceny, nýbrž vstoupil do právního postavení původní stranyzávazkového vztahu (postupitele). Takový účinek má (může mít) právěsmlouva o postoupení smlouvy uzavřená podle ustanovení § 1895 o. z.Obecně přitom platí, že povaha kupní smlouvy ani tam, kde jsoupředmětem převodu vlastnického práva nemovité věci zapsané vkatastru nemovitostí, nevylučuje její postoupení prodávajícím,který již převedl vlastnické právo k předmětu převodu nakupujícího, jenž je v prodlení s úhradou kupní ceny (§ 1895 o.z.).

Nemá-li jít o jen částečné postoupení kupní smlouvy (§ 1896o. z.), přecházejí smlouvou o postoupení kupní smlouvy prodávajícím(postupitelem) na postupníka nejen veškerá práva a povinnostipostupitele (prodávajícího) související s plněním, včetně jejichpříslušenství, nýbrž i veškerá vedlejší práva a kompetence spojenés právním postavením postupitele (prodávajícího).

Z řečeného pro poměry dané vědci plyne, že od 12. ledna 2016,tedy od doby, kdy kupující (žalobce) souhlasil s postoupenímkupních smluv č. 1 a 2 prodávajícím (společností B cobypostupitelem) na dlužníka (v písemné formě uzavřenou smlouvou opostoupení smlouvy ze dne 12. června 2015), aniž učinil prohlášeníve smyslu ustanovení § 1899 o. z., nebo uplatnil nějakou výhradu vesmyslu ustanovení § 1900 o. z., se postoupení kupních smluv č. 1 a2 mělo stát účinným vůči kupujícímu (žalobci coby postoupenéstraně) a postupitel (společnost B coby prodávající) měl býtosvobozen od svých povinností v rozsahu postoupení (§ 1898 o.z.).

Jestliže prodávající, který na základě kupní smlouvy jižpřevedl na kupujícího vlastnické právo k předmětu převodu, cobypostupitel na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřenépodle ustanovení § 1879 a násl. o. z. postoupí postupníkupohledávku z titulu neuhrazené kupní ceny z kupní smlouvy, pak z R46/2015 plyne následná nemožnost odstoupení od kupní smlouvy proneuhrazení kupní ceny kupujícím jak pro postupitele (prodávajícího)tak pro postupníka (nového věřitele postoupené pohledávky).

U postupitele je tomu tak proto, že sice zůstal stranou kupnísmlouvy (prodávajícím), ale přišel o možnost vymáhat pohledávku,jejíž neuhrazení má být důvodem odstoupení, a u postupníka je tomutak proto, že postoupením sice nabyl pohledávku, jejíž neuhrazenímá být důvodem odstoupení, ale nestal se stranou kupní smlouvy(novým prodávajícím).

Jinak řečeno, prodávající (postupitel) nemůže po postoupenípohledávky z titulu neuhrazené kupní ceny odstoupit od kupnísmlouvy pro neuhrazení kupní ceny proto, že přišel o tu část svýchpráv (pohledávku), na kterou se odstoupení váže, a postupník (novývěřitel) nemůže poté, co postoupením nabyl pohledávku z tituluneuhrazené kupní ceny, odstoupit od kupní smlouvy pro neuhrazeníkupní ceny proto, že postoupením pohledávky se nestal (novým)prodávajícím (smluvní stranou) místo postupitele.

Postupiteli (prodávajícímu) i postupníku (novému věřiteli)tedy po (pouhém) postoupení pohledávky z titulu neuhrazené kupníceny schází část těch práv, která jsou nezbytná k výkonu právaodstoupit od kupní smlouvy pro neuhrazení kupní ceny [postupiteli(prodávajícímu) schází pohledávka a postupníku (novému věřiteli)schází (jelikož nebyla předmětem postoupení) ta práva a povinnosti,jež by z něj učinila smluvní stranu kupní smlouvy(prodávajícího)].

Lze tedy uzavřít, že jen tím, že prodávající, který nazákladě kupní smlouvy již převedl na kupujícího vlastnické právo kpředmětu převodu, postoupil postupníku pohledávku z tituluneuhrazené kupní ceny z kupní smlouvy, se nevyprázdnil okruh všechpráv a povinností prodávajícího jako smluvní strany kupnísmlouvy.

Jestliže postupník nabyl od prodávajícího (coby postupitele)smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou podle ustanovení § 1879a násl. o. z. jen pohledávku z titulu neuhrazené kupní ceny z kupnísmlouvy, pak nic nebrání tomu, aby jiná práva a povinnosti než ta,která postupník nabyl s postoupenou pohledávkou (§ 1880 o. z.),převedl prodávající (coby postupitel) na postupníka smlouvou opostoupení kupní smlouvy (§ 1895 o. z.), jejíž účinností sepostupník stane novou smluvní stranou (prodávajícím) namístopostupitele, a jako současný majitel pohledávky z titulu neuhrazenékupní ceny z kupní smlouvy bude mít případě i právo odstoupit odkupní smlouvy pro neuhrazení kupní ceny kupujícím (postoupenoustranou).

Takový výklad je též v souladu s principem autonomie vůlesmluvních stran vyjádřeným v článku 2 odstavci 3 Listiny základníchpráv a svobod.

Lze shrnout, že provoz zařízení využívajících pro svépracovní a výrobní procesy metodu spalování fosilních paliv splňujev obecné rovině znaky provozu zvláště nebezpečného (zejména výrobaelektrické či tepelné energie, paliv a chemickýchsloučenin).

Není pochyb o továrním způsobu takových činností, neboť jsouv návaznosti různých technologických postupů využívány organizovaněfyzikální a chemické procesy ve složitých a sofistikovanýchzařízeních. Spotřebovávané i vyrobené energie či jiné produkty lzev jejich množství a koncentraci považovat za nebezpečné látkystejně jako odpadní látky setrvale vypouštěné do ovzduší či vodníchtoků.

Odpovědnost provozovatele podle § 2925 o. z. ovšem nastupujejen tehdy, způsobil-li újmu zdroj zvýšeného nebezpečí, tedy právěčinitelé zakládající znaky provozu zvlášť nebezpečného. Opačněplatí, že tento typ odpovědnosti nenastoupí, vyvolají-li škodlivýnásledek takové okolnosti (činnosti), které nejsou podstatnýmznakem zvlášť nebezpečného provozu, jako například pohyb továrníchvozidel, působení zvířat při ostraze či stavební nedostatky budov;takové okolnosti, byť mají souvislost s provozováním zvlášťnebezpečných činností, nejsou totiž zdrojem zvýšeného nebezpečí vesmyslu § 2925 věty první, části věty před středníkem o. z.

Ve sporech o náhradu škody způsobené na lesních porostechexhalacemi pocházejícími z průmyslových závodů tak lze důvodněpovažovat za zdroj zvýšeného nebezpečí plynné sloučeniny dusíku asíry, jejichž vypouštění a působení nelze zcela eliminovat, takžeani při vynaložení řádné péče nelze vyloučit, že v souhrnném adlouhodobém působení mohou vést k závažným újmám na lesních ajiných porostech či dokonce na lidském zdraví.

Pro posuzovanou věc z toho plyne, že vznikly-li škody podlezávěrů odvolacího soudu navzdory řádné péči žalované o provozzávodů Petrochemie, rafinérie Litvínov a rafinérie Kralupy nadVltavou, podmínka nemožnosti vyloučení vzniku škody při vynaloženířádné péče by měla být splněna.

Není ovšem důvodu podrobovat kritice postup odvolacího souduzkoumající podmínky odpovědnosti samostatně ve vztahu k jednotlivýmprovozům žalované; již z pohledu gramatického výkladu je zjevné, žeobě uvažovaná ustanovení vztahují podmínky vzniku odpovědnosti kurčitému provozu. Jak § 2924 o. z., tak § 2925 o. z. sice hovoříjako o subjektu povinném k náhradě o provozovateli závodu nebojiného zařízení, leč popisují-li dále ve své dikci, jakou škodu jedotyčný povinen nahradit, pak se jedná o škodu vzniklou zkonkrétního provozu, respektive z každého jednotlivého zdrojezvýšeného nebezpečí.

Opodstatnění nelze přiznat ani dovolací námitce, že odvolacísoud nerespektoval judikaturu zdůrazňující, že dodržování zákonnýchpovinností v oblasti ochrany ovzduší nezprošťuje provozovatelepovinnosti k náhradě škody, neboť na takovém závěru napadenérozhodnutí nespočívá.

Nejasnou, a tudíž i neopodstatněnou je též výtka zkoumáníliberačního důvodu bez odborných znalostí – z rozhodnutí se podává,že odvolací soud v tomto vycházel ze znaleckého posouzení, na něžnavázal svým úsudkem o požadované úrovni náležité péče. Zmiňuje-ližalobce též obecnou prevenční povinnost, je třeba dodat, že neníbezbřehá a zahrnuje jen taková opatření, která lze vzhledem kekonkrétní situaci rozumně požadovat, a uplatní se, není-likonkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehožprotiprávnost se posuzuje.

Je-li činnost žalované regulována (což žalobce nesporuje),žalovaná plní své zákonné povinnosti, avšak i tak dochází ke vznikuškod, pak by k nápravě měly sloužit právě specifické skutkovépodstaty objektivní odpovědnosti za škodu, nikoliv extenzivnívýklad prevenční povinnosti.

I když žalovaná v dovolání nezpochybňuje pro ni příznivějšíprávní kvalifikaci typu odpovědnosti, je třeba i jí dát zapravdu, ato v námitkách zpochybňujících závěry o rozsahu způsobených škod nalesních porostech spravovaných žalobcem. Akceptoval-li dovolacísoud ve své dosavadní rozhodovací praxi jako korektní rozhodnutízaložené na rozptylové studii a znaleckých posudcích H., nestanoviltak (a ani nemohl) fixní a neměnné pravidlo o způsobu dokazováníimisemi způsobených škod na lesích a její výši.

Naopak opakovaně dovodil, že vyvrátí-li aktuální vědecképoznatky správnost daného postupu (a to ve vztahu k posuzovanémuobdobí), je nepochybně namístě volit jiné nástroje zjišťovánírozhodných skutečností, avšak je nezbytné, aby uvedené skutečnostibyly procesně korektním způsobem zjištěny v průběhu soudníhořízení. Tato potřeba je zvýrazněna jak aplikací nové právní úpravy,tak i v nedávné době se projevivšími jinými výraznými faktoryškodícími lesním porostům (sucho, kůrovec); žalovaná ostatně vtomto směru činila důkazní návrhy.

Konečně nezbytnost doložení přesnější metody stanovení škod,jež by případně nahradila dosavadní nedokonalou metodiku, zmínil iÚstavní soud. Ostatně odborně podložené skutkové závěry o intenzitěnegativního působení exhalací se mohou promítnout i do právníhozávěru o naplnění definičního znaku provozu zvlášť nebezpečného,jímž je vznik závažné újmy.