Pátky s judikaturou 14/03/25

Nejvyšší soud hodnotil otázku předloženou k dovolacímu přezkumu i při zohlednění uvedené rozhodovací praxe zahraničních soudů a citované literatury, a na jejich základě dospěl k závěru, že právní posouzení učiněné odvolacím soudem je správné. Z výše uvedených zdrojů plyne, že okamžik převzetí zásilky k přepravě uvedený v čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR je třeba pojímat jako právní jednání, kterým dopravce přijímá zásilku k jejímu přemístění a dodání, čímž se zakládá zvláštní odpovědnost dopravce vyplývající z přepravní smlouvy. Tímto právním jednáním přijímá dopravce zásilku do své odpovědnostní sféry tak, aby mohl přijmout účinná opatření, jež mohou předcházet vzniku škody na přepravované zásilce. Právní následky spojené s převzetím zásilky totiž zakládají i další pravidla Úmluvy CMR, jako např. čl. 8, dle kterého při převzetí zásilky k přepravě dopravce přezkoumá správnost údajů uvedených v nákladním listě o počtu kusů a o jejich značkách a číslech a zjevný stav zásilky a jejího obalu. Až převzetí zásilky dopravcem předpokládá, že dopravci je zásilka předána se znalostí skutečností, jež mu umožňují v případě potřeby učinit výhrady nebo formulovat námitky, a to buď v přepravním dokladu nebo v samostatném dokumentu. Toto „převzetí zásilky“ je třeba odlišovat od samotného naložení vozidla, byť v mnoha případech mohou splývat v jediný okamžik. Nakládání vozidla je čistě faktickou záležitostí, zatímco „převzetí zásilky“ je právním pojmem. Faktické předání zásilky (naložení vozidla) se však nemusí nutně shodovat s převzetím zásilky ve smyslu čl. 17 Úmluvy CMR. Jakkoli je okamžik převzetí zásilky k přepravě závislý na konkrétních okolnostech případu, lze předpokládat, že dopravce ještě nepřevzal zásilku, jestliže neměl možnost zkontrolovat podmínky uvedené v čl. 8 Úmluvy CMR a přijmout opatření, které předchází vzniku škody na zásilce. K právním následků spojeným s převzetím zásilky dle čl. 17 Úmluvy CMR totiž dochází až v okamžiku, kdy dopravce vykonává nebo může vykonávat kontrolu nad zásilkou. poměrech věci zde vedené se uvedené projevuje tak, že jestliže dle zavedené praxe stran nakládku na ložnou plochu návěsu poskytnutého dopravcem prováděl sám odesílatel, pak samotné ukončení této nakládky nepředstavovalo převzetí zásilky dopravcem k přepravě ve smyslu čl. 17 Úmluvy CMR za situace, kdy dopravce (či jeho zástupce) nebyl při nakládce přítomen, a nebyl proto schopen ani přezkoumat zásilku ve smyslu čl. 8 Úmluvy CMR. V těchto skutkových poměrech nelze následky spojené s převzetím zásilky spojit již s okamžikem, kdy odesílatel telefonicky informuje dopravce o tom, že nakládka byla ukončena a zásilku může převzít, neboť v tomto čase nemá dopravce nad zásilkou žádnou kontrolu, a není tak schopen přijímat opatření, které předchází jejímu znehodnocení, ztrátě či poškození. Ze skutkových zjištění soudů přitom nevyplývá, že přistoupilo další právní jednání dopravce, kterým vyjadřil, že zásilku přebírá pod svoji kontrolu za účelem přepravy.Takovémuto výkladu čl. 17 Úmluvy CMR pak odpovídá i právní posouzení učiněné odvolacím soudem, dle kterého dopravce zásilku před jejím odcizením ve smyslu čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR nepřevzal, a proto žalobou uplatňovaný nárok není dán.

Ustanovení § 2454 o. z. pamatuje na to, že právní skutečnost, která podmiňuje právo zprostředkovatele na zaplacení provize, může nastat až po zániku závazku provést zprostředkování a teprve poté založit oprávnění zprostředkovatele požadovat po zájemci sjednanou provizi. Samotná skutečnost, že došlo k zániku závazku provést zprostředkování, tak nemá na právo zprostředkovatele na provizi vliv. Cílem právní úpravy obsažené v § 2454 o. z. je bránit účelovému jednání zájemce, který by poté, co mu zprostředkovatel obstará vhodného smluvního partnera, mohl vyčkávat s uzavřením smlouvy až do skončení zprostředkování, nebo by sám zprostředkování ukončil, a teprve poté by zprostředkovávanou smlouvu uzavřel. Jinými slovy, právo zprostředkovatele na získání provize za splnění podmínek stanovených ve zprostředkovatelské smlouvě trvá i poté, co zanikne závazek zprostředkovatele k provedení zprostředkování. Povinnost zájemce zaplatit zprostředkovateli provizi pak zanikne až splněním, popř. jiným způsobem stanoveným zákonem. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, obdobnou úpravu neobsahoval. V § 651 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), bylo upraveno, že vzniku práva zprostředkovatele na provizi nebrání skutečnost, že teprve po zániku smlouvy o zprostředkování je s třetí osobou uzavřena smlouva (§ 644), popřípadě splněna smlouva (§ 646), na kterou se vztahovala jeho zprostředkovatelská činnost. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebylo možné v případě spotřebitelské zprostředkovatelské smlouvy, a to ani na základě dohody stran, ustanovení § 651 obch. zák. aplikovat. Tyto judikatorní závěry však nejsou pro změnu koncepce úpravy nadále aplikovatelné. Zatímco ustanovení § 651 obch. zák. upravovalo podmínky vzniku práva zprostředkovatele na provizi po zániku smlouvy o zprostředkování (§ 644), popřípadě poté, co byla splněna smlouva (§ 646), platná a účinná právní úprava váže vznik nároku zprostředkovatele na uzavření zprostředkované smlouvy (jak bylo rozvedeno výše); ustanovení § 2454 o. z. žádné právo zprostředkovatele nezakládá.Názor žalované, že ustanovení § 2454 o. z. je nutno vykládat tak, že právo na provizi může dodatečně dospět pouze v případě zániku základního závazku zprostředkovatele provést zprostředkování (jde o typický jev u zprostředkování na dobu určitou, u něhož je povinnost zprostředkovatele časově omezena), ale nikoli v situaci, kdy došlo dissolucí ke zrušení základního závazku zájemce zaplatit provizi, neboť již neexistuje právní vztah, v jehož rámci by k tomu mělo dojít (ani nejsou nadále v platnosti a účinnosti smluvní normy, jimiž se tento vztah, včetně bližších podmínek práva na provizi, původně řídil), je tak zjevně nesprávný.V posuzované věci došlo k „ukončení smlouvy o zprostředkování“ dohodou účastníků ze dne 28. 6. 2022. Její součástí byla ujednání, že „zájemce se ve smlouvě zavazuje, že za zprostředkovatelskou činnost zprostředkovateli zaplatí odměnu dle pravidel ve smlouvě“ (čl. bod 2) a že zprostředkovatel a zájemce prohlašují, že „ke dni podpisu této dohody mezi nimi neexistují žádné závazky či pohledávky založené smlouvou“ (bod 4). Vyložil-li odvolací soud tato ujednání (jak podrobně vysvětlil v odůvodnění napadeného rozsudku) tak, že strany se dohodly na ukončení smlouvy o zprostředkování, ale aplikaci ustanovení § 2454 o. z. nevyloučily, nepochybil a jeho rozsudek je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správný.

Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že způsob, jímž se žalobkyně bránila postupu žalované, byl přiměřený okolnostem. Odvolací soud odkázal na § 2903 o. z. a příslušná ustanovení ZZVZ, přičemž uvedl, že účastník zadávacího řízení, jenž se cítí být poškozen úkony zadavatele, má poté, co podá námitky proti takovému postupu, dvě možnosti, jak iniciovat přezkum úkonů zadavatele u ÚOHS. Buďto podá návrh ve smyslu § 250 a násl. ZZVZ, čímž jednak dochází k zahájení správního řízení, v jehož rámci má buďto on sám možnost navrhnout nařízení předběžného opatření nebo jej může nařídit ÚOHS z moci úřední. Podáním návrhu se spouští blokační lhůta dle § 246 písm. d) ZZVZ, v níž zadavatel není ze zákona oprávněn smlouvu uzavřít. Druhou možností je pak prosté podání podnětu Úřadu k zahájení řízení z moci úřední podle § 258 odst. 2 ZVVZ. V takovém případě se nestává podatel podnětu účastníkem případně zahájeného správního řízení, řízení není zahájeno bez dalšího dojitím podnětu a neběží žádné blokační lhůty. V projednávané věci, nepodala-li žalobkyně návrh k ÚOHS ve smyslu § 250 a násl. ZZVZ a nespustila-li blokační lhůtu podle § 246 písm. d) ZZVZ, žádné ustanovení zákona nebránilo žalované uzavřít smlouvu s jiným vybraným dodavatelem. Účelem úpravy řízení o přezkumu úkonů zadavatele je tedy také ochrana samotného zadavatele, a to před tím, aby uzavřel smlouvu s nesprávným dodavatelem, a tím způsobil škodu dodavateli, jenž měl být vybrán. Uvedeného účelu však nemůže být dosaženo pouhým podnětem k zahájení řízení, neboť narozdíl od návrhu podnět řízení nezahajuje, nýbrž pouze směřuje k uplatnění diskrece ÚOHS ohledně možnosti řízení zahájit z moci úřední. Z toho důvodu podnět není spojen ani s blokační lhůtou, neboť v případě podnětu není zřejmé kdy a zda vůbec bude řízení zahájeno. Až v případě, pokud by na jeho základě ÚOHS řízení zahájil, uplatní se blokační lhůta podle § 246 odst. 2 ZZVZ.Pokud tudíž dovolatelka nepodala návrh na zahájení řízení o přezkumu úkonů zadavatele, zasáhla tím do ochranného účelu dané normy. Domáhá-li se v tomto řízení náhrady škody, která jí vznikla tím, že žalovaná s ní smlouvu neuzavřela, ač k tomu byla povinna, domáhá se náhrady právě té škody, před jejímž vznikem má existence dané právní úpravy žalovanou chránit. Vyloženému účelu též odpovídá závěr o plné přičitatelnosti takto vzniklé škody dovolatelce.Namítá-li dovolatelka, že jí nelze vytýkat nedostatek řádné péče, pokud sama žalovaná v pozici zadavatele nebyla dostatečně pečlivá, nezákonně vyloučila dovolatelku ze zadávacího řízení a následně se nijak nesnažila toto své pochybení odstranit, nutno uvést, že právě zjištění namítaného pochybení žalované mělo být předmětem řízení o přezkumu úkonů zadavatele, přičemž žalovaná v pozici zadavatele, na rozdíl od dovolatelky, nemohla zahájení tohoto řízení iniciovat.Jak již bylo uvedeno výše, § 2903 o. z. není formulován jako povinnost, neboť je věcí každého, jak nakládá se svým majetkem, neexistuje tak zákonná povinnost nepoškozovat a též chránit své vlastní statky. Proto nebylo povinností dovolatelky podat návrh na zahájení řízení o přezkumu úkonů zadavatele. Pokud tak však dovolatelka neučinila, nese ty právní následky, které jsou s nepodáním daného návrhu spojeny. Jelikož je primárním účelem daného řízení zajistit dodavateli možnost domoci se v rámci zadávacího řízení uzavření smlouvy se zadavatelem, lze přisvědčit žalované též v tom, že s ohledem na tento účel daného řízení, pokud dodavatel nepodá návrh na jeho zahájení, může být zadavatel v dobré víře, že vyloučený dodavatel již ztratil zájem na uzavření smlouvy, a to i tehdy, pokud vyloučený dodavatel podal podnět k zahájení řízení. Podnět k zahájení řízení z moci úřední totiž sleduje veřejnoprávní stránku daného řízení směřující k uložení veřejnoprávní sankce, na rozdíl od návrhu nemá soukromoprávní následky. Z toho důvodu i v případě, kdy zadavatel ví, že podnět k zahájení řízení byl podán, může spoléhat na to, že vyloučený dodavatel je srozuměn s tím, že i v případě, v němž následně bude řízení z moci úřední zahájeno a pochybení zadavatele shledáno, je pro vyloučeného dodavatele dostatečným řešením veřejnoprávní sankce uložená zadavateli.Na výše uvedených závěrech nic nemění ani námitka dovolatelky poukazující na nákladnost řízení o přezkumu úkonů zadavatele spočívající v povinnosti složit kauci a s tím souvisejícím ušlým ziskem z takto složených finančních prostředků. Obecně při posuzování otázky, zda po poškozeném požadovaný způsob zakročení je přiměřený okolnostem, je nákladnost daného postupu relevantní okolností. V nyní posuzované věci je požadovaný postup poškozeného upraven zákonem, a to včetně nákladů s tímto postupem souvisejících. Namítá-li dovolatelka, že zákonem předepsané náklady brání efektivnímu uplatnění jejích práv, mohla rovněž tuto námitku vznést v řízení o přezkumu úkonů zadavatele, čímž by podaným návrhem také došlo k blokaci možnosti uzavřít smlouvu. Nad to rovněž z namítaného pravidla lze dovodit, že návrhové řízení chrání též zájmy zadavatele. Důvodová zpráva ustanovení o kauci zdůvodňuje tím, že účelem daného pravidla je zabránit obstrukčním jednáním. V případě návrhu na uložení zákazu plnění zákonná úprava stanoví vyšší kauci, což je v důvodové zprávě odůvodněno tím, že v případě ukládání zákazu plnění smlouvy se jedná o zásadní zásah do již existujících právních vztahů a tím i do právní jistoty, jde tedy o zásah intenzivnější než zásah do vztahů v případě stále probíhajícího zadávacího řízení před uzavřením smlouvy. Pokud by však téhož ekonomického výsledku (byť v podobě náhrady škody) mohl dodavatel dosáhnout již podáním podnětu, postrádalo by též toto ochranné ustanovení (spojené pouze s návrhem) svůj smysl.Nad rámec výše uvedeného vzhledem k tomu, že dovolatelka v řízení uplatňuje jak škodu spočívající v marně vynaložených nákladech na kontraktaci, tak škodu spočívající v ušlém zisku z neuzavřené smlouvy, přičemž soud prvního stupně dovolatelce mezitímním rozsudkem náhradu takto vymezené škody přiznal, dovolací soud upozorňuje, že dovolatelka by v řízení v plném rozsahu úspěšná být nemohla. Nelze současně přiznat jak náhradu marně vynaložených nákladů na kontraktaci, tak náhradu ušlého zisku z neuzavřené smlouvy. Náhrada škody totiž má vyrovnat majetkovou ztrátu poškozeného, nesměřuje k jeho obohacení. V daném případě pak lze vycházet z toho, že reálně by mohla nastat buďto situace, že dodavatel, pokud by dopředu věděl, že bude ze zadávacího řízení vyloučen, by do něj vůbec nevstoupil, a tudíž by marně nevynaložil náklady na toto řízení (negativní interese), avšak současně by ani nemohl z uzavřené smlouvy obdržet jakýkoliv zisk, anebo by do řízení vstoupil, smlouva s ním by byla uzavřena, obdržel by se smlouvou související zisk (pozitivní interese), avšak v tomto případě by náklady na kontraktaci nebyly vynaloženy marně. Situace, v níž by dovolatelka těžila z uzavřené smlouvy a současně nenesla náklady na kontraktaci, by však reálně nikdy nastat nemohla. Z toho důvodu nelze negativní i pozitivní interesi přiznat současně.

Dovolací soud dospěl k závěru, že při vymezení pojmu „nezastavěný pozemek“ užitého v § 61 zákona o ochraně přírody, ve znění účinném do 31. 12. 2021, lze vyjít ze závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu [byť byly přijaty při výkladu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě]. Za „nezastavěný pozemek“ ve smyslu § 61 odst. 1 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny je tak nutno zpravidla považovat pozemek, který není žádným způsobem dotčen stavbou v občanskoprávním smyslu. Jelikož zákon o ochraně přírody a krajiny neobsahuje žádnou výjimku z předkupního práva pro některé druhy staveb [na rozdíl od § 11 odst. 1 písm. c) zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 1. 11. 2019, podle kterého lze pozemek oprávněné osobě vydat, byl-li zastavěn např. stavbou movitou, dočasnou, jednoduchou, drobnou nebo stavbou umístěnou pod povrchem země], nevznikne předkupní právo ve smyslu § 61 odst. 1 věty první tohoto zákona k pozemku, je-li dotčen jakoukoliv stavbou v občanskoprávním smyslu. Jinými slovy nejsou-li v rámci zákona o ochraně přírody a krajiny zakotveny žádné výjimky z předkupního práva v případě výkladu pojmu „nezastavěný pozemek“, nelze je dovozovat ani výkladem. Podle Nejvyššího soudu nemůže být smyslem uvedeného ustanovení založení takového důsledku, který by se příčil dosavadnímu, zpravidla respektovanému, výkonu práv, a vytvářel tak případně obtížně řešitelné situace příčící se výkonu vlastnických práv jednotlivých subjektů k pozemkům a stavbám nacházejícím se na těchto pozemcích či pod jejich povrchem.V poměrech projednávané věci Nejvyšší soud vyšel ze závěru soudů nižších stupňů, že pod povrchem pozemku p. č. XY se nachází vodojem. Odvolací soud rovněž uzavřel, že tento vodojem je stavbou ve smyslu občanskoprávním (tento závěr není v dovolání zpochybněn, a proto je jím Nejvyšší soud vázán a není oprávněn jej přezkoumávat). V takovém případě ovšem platí, že je nutné tento pozemek považovat za zastavěný ve smyslu § 61 odst. 1 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny. Proto žalobkyni předkupní právo k tomuto pozemku nesvědčí.Důvodná není v této souvislosti ani námitka žalobkyně, že je možné aplikovat předkupní právo pouze k části pozemku, pod níž se stavba vodojemu nenachází. Zákon o ochraně přírody a krajiny žádnou takovou možnost neupravuje. Je nutno mít na paměti, že uvedenou právní úpravou se omezuje jedna ze složek vlastnické triády – dispoziční oprávnění (ius disponendi). V takovém případě platí, že nelze omezit vlastnické právo více, než vyplývá z daného právního předpisu.

Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Při zjišťování tohoto úmyslu je pak třeba vycházet také z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.Nejvyšší soud ohledně vztahu § 556 a násl. a § 1812 odst. 1 o. z. opakovaně vyložil, že jestliže způsob vyjádření účastníků žádnou pochybnost stran srozumitelnosti nezavdává, jinak řečeno, pokud vůle, kterou účastníci právním jednáním projevili, je jednoznačně formulována, nepřichází jiná interpretace projevené vůle v úvahu.Promítnuto do poměrů nyní posuzované věci je z citovaných závěrů zřejmé, že odvolací soud se dostatečně skutečnou vůlí smluvních stran v okamžiku uzavření pojistné smlouvy nezabýval (ačkoliv jsou uvedené pojmy součástí pojistných podmínek, praxe dovolacího soudu vychází z plné aplikovatelnosti zákonem upravených interpretačních metod při výkladu pojistných smluv, tedy i pojistných podmínek). Při výkladu pojmu „adrenalinový sport“ ve smyslu čl. 20 odst. 4 ZPP se odvolací soud omezil na konstatování, že „každému člověku průměrného rozumu musí být jasné, co tento pojem představuje, zejména jestliže sám vysoce rizikovou sportovní aktivitu provozuje“. V daném případě se však jedná o definici kruhem a odvolací soud zcela rezignoval na aplikaci výše uvedených výkladových pravidel – nezkoumal, jaký byl úmysl účastníků smlouvy a zda byl druhé straně znám, přičemž nepřihlédl též k hlediskům uvedeným v § 556 odst. 2 o. z. V případě neúspěchu takového postupu se nezabýval tím, jaký význam by danému projevu vůle zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.Není též pochyb o tom, že na žalobce je v rámci daného vztahu třeba pohlížet jako na spotřebitele. Postavení spotřebitele totiž nezávisí na jeho znalostech, zkušenostech, riziku, které přebírá, ani na četnosti či velikosti transakcí. Člověk bude spotřebitel, přestože je odborníkem v dané oblasti. Spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale dokonce též fyzická osoba – podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se nepřihlíží [§ 1812 odst. 2, § 1814 odst. 1 písm. a) o. z.] i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti.V podmínkách projednávané věci tedy bylo namístě provést výklad sporného ustanovení ve smyslu shora naznačených pravidel, a pokud by takový postup vedl k různým interpretacím, v souladu s § 1812 o. z. zvolit tu pro žalobce nejpříznivější. Právě uvedené neznamená, že má být v rámci výkladu smlouvy odhlédnuto od případných znalostí žalobce, které mohl nabýt v souvislosti se svou činností pojišťovacího agenta pro právní předchůdkyni žalované (pokud by soud takové znalosti relevantním způsobem zjistil, k tomu viz bod 23 tohoto rozsudku). Na postavení žalobce jako spotřebitele to však nic nemění.Jestliže odvolací soud nevyložil důsledně podle zákonem stanovených výkladových pravidel blíže rozvedených v rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu pojem „adrenalinový sport“ uvedený v pojistných podmínkách, jež byly součástí pojistné smlouvy, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn.

Dne 20. 5. 2021 uzavřela žalobkyně (kupující) s žalovanou (prodávající) prostřednictvím e-shopu kupní smlouvu, jejímž předmětem byl benzínový provzdušňovač Stiga SVP 40 G za cenu 12 990 Kč. Žalobkyně emailem 15. 5. 2023 zakoupené zboží reklamovala; přílohou byl dokument, v němž specifikovala důvod reklamace (popsala vady ajak se projevují) a způsob jejího vyřízení (požadovala zboží opravit nebo vyměnit za bezvadný kus). Toto jednostranné právní jednání žalobkyně bylo žalované doručeno stejný den (15. 5. 2023). V souladu s informacemi uvedenými na internetových stránkách prodávající žalobkyni následně telefonicky kontaktovala zaměstnankyně žalované a požádala ji o zaslání vyplněného reklamačního formuláře; současně se dohodly na tom, že si reklamované zboží vyzvedne žalovaná u žalobkyně. Žalobkyně 18. 5. 2023 zaslala žalované vyplněný reklamační list (obsahující stejné informace, které byly již v emailu z 15. 5. 2023) a následující den (19. 5. 2023) jí předala reklamovaný přístroj. Reklamaci žalovaná vyřídila 17. 6. 2023: odmítla ji s odůvodněním, že na výrobku nebyla shledána žádná vada a provedla jen servis přístroje, za nějž požadovala náhradu. Dne 19. 6. 2023 žalobkyně zaslala žalované dopis (doručený 20. 6. 2023), v němž jí sdělila, že se způsobem vyřízení reklamace nesouhlasí a pro nedodržení reklamační lhůty odstoupila od smlouvy.Podle § 19 zákona č. 634/1992 Sb. musí být reklamace včetně odstranění vady vyřízena a spotřebitel o tom musí být informován nejpozději do třiceti dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě (odstavec 3 věta první). Po marném uplynutí lhůty podle odstavce 3 může spotřebitel od smlouvy odstoupit nebo požadovat přiměřenou slevu (odstavec 4).Z výše uvedeného vyplývá, že počátkem lhůty pro vyřízení reklamace je den uplatnění reklamace. Uplatnění práva z vadného plnění (reklamací) je jednostranným právním jednáním spotřebitele, z něhož musí vyplývat, o jakou vadu se jedná a jakým způsobem má být reklamace vyřízena. K vyřízení reklamace je vždy nezbytné, aby kupující umožnil prodávajícímu o reklamaci rozhodnout, což se neobejde bez odborného posouzení, zda předmět koupě skutečně vykazuje vytčené vady. K tomu je jistě nezbytná součinnost kupujícího, který musí prodávajícímu předmět plnění (s ohledem na povahu koupené věci a s přihlédnutím k dalším okolnostem a možnostem smluvních stran) předat nebo jej podle jeho pokynů uschovat nebo s ním jinak vhodně naložit tak, aby vada mohla být přezkoumána. Prodávající se tedy může se spotřebitelem domluvit i na jiném způsobu zkoumání předmětu koupě než při jeho předání, např. na základě fotografií, videa natočeného spotřebitelem, prohlídky servisním technikem v místě bydliště spotřebitele apod. Takový požadavek je třeba řešit až následnou komunikací stran smlouvy, která by měla vést k co nejúčinnějšímu a nejefektivnějšímu vyřízení reklamace.K řádnému uplatnění reklamace, od něhož počíná běžet reklamační lhůta, v zásadě není nutné předmět koupě podnikateli fyzicky – v sídle nebo místě podnikání – předat, je však nezbytné poskytnout součinnost, aby mohl být prodávajícím prohlédnut a oprávněnost reklamace posouzena. To v projednávaném případě žalobkyně splnila, když po reklamaci na základě domluvy s žalovanou jí předala zboží. Vyřídila-li žalovaná reklamaci 17. 6. 2023, učinila tak až po uplynutí stanovené lhůty a žalobkyně tak měla právo od uzavřené smlouvy odstoupit. Jelikož odvolací soud věc posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, není dovolání pro řešení této otázky přípustné.

Požadavek soudů nižších stupňů, podle něhož smí prohlášení o pravosti podpisu postupem podle § 25a zákona o advokacii učinit toliko osoba nestranná, nelze ze zákona dovodit. Naopak, ze samotného rozhodného znění § 25a odst. 1 zákona o advokacii je zjevné, že zákonodárce vycházel z toho, že prohlášení o pravosti podpisu bude činit advokát, který poskytuje v dané věci právní služby (viz předpoklad „pokud advokát listinu sám sepsal“), jejichž standardní součástí je i zastupování klienta. Takto obecně formulovaný požadavek pak neklade ani stavovský předpis České advokátní komory.Nehledě k řečenému nelze souhlasit ani s obecným závěrem, z něhož soudy nižších stupňů implicite vyšly a podle kterého by případné porušení povinností plynoucích ze zákona o advokacii či ze stavovských předpisů ze strany advokáta při prohlášení o pravosti podpisu mělo vést k automatickému závěru o absenci takového prohlášení (z něhož pak soudy dovodily i závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o převodu podílu pro nedostatek formy – absenci úředního ověření podpisu). Takový závěr představuje nepřiměřený zásah do právní jistoty všech, kteří se na prohlášení o pravosti podpisu (učiněné advokátem a mající všechny zákonné náležitosti) spolehli, aniž by měli reálnou možnost posoudit, zda advokát při jeho učinění postupoval v souladu s profesními předpisy.Odvolacímu soudu lze současně vytknout, že v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu neposuzoval, zda smysl a účel požadavku § 209 odst. 2 z. o. k. na úřední ověření podpisu smluvních stran vyžaduje, aby jeho nedodržení bylo stiženo neplatností smlouvy, a to dokonce neplatností absolutní.Smyslem a účelem požadavku na legalizaci podpisu stran smlouvy o převodu podílu ve společnosti s ručením omezeným (jenž není představován kmenovým listem) je zajištění vyšší míry právní jistoty jak společnosti, tak i ostatních společníků, o tom, jaký podíl je převáděn, kdo jej převádí a kdo je nabyvatelem podílu.Obecně sice platí, že právní normy chránící právní jistotu třetích osob patří mezi právní normy chránící veřejný pořádek, nicméně při posuzování právních důsledků nedodržení požadavku na legalizaci podpisu smlouvy o převodu podílu nelze přehlédnout, že ochrana společnosti i ostatních společníků je zajištěna již úpravou účinnosti smlouvy vůči společnosti. Dokud není společnosti doručena smlouva s úředně ověřenými podpisy, nestane se nabyvatel společníkem. Není tudíž důvodu sankcionovat absenci úředního ověření podpisu na smlouvě absolutní neplatností pro narušení veřejného pořádku (§ 588 o. z.). Současně platí, že smlouva o převodu podílu není právním jednáním ve smyslu § 6 odst. 1 z. o. k. Relativní neplatnosti smlouvy se žádná ze stran smlouvy nedovolala; pro posouzení projednávané věci tudíž není významné, zda a za jakých okolností by tak mohla některá ze stran smlouvy učinit (pokud by smlouva nebyla uzavřena v zákonem předepsané formě).Nejvyšší soud uzavírá, že pro posouzení, zda v projednávané věci byla smlouva o převodu podílu opatřena „úředním ověřením podpisu“ zástupce dovolatelky ve smyslu § 209 odst. 2 z. o. k., resp. jej nahrazujícím prohlášením o pravosti podpisu podle § 25a zákona o advokacii, není významné, že advokát, jenž takto ověřil podpis zástupce dovolatelky, byl současně zástupcem druhé smluvní strany. Opačný názor odvolacího soudu není správný.

Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti již zabýval otázkou, zda směnečný rukojmí, který se v důsledku indosace stane majitelem směnky, může úspěšně uplatnit práva z této listiny vůči ostatním směnečným rukojmím, kteří převzali směnečné rukojemství za téhož dlužníka. V případě tzv. zpětných rubopisů (tj. rubopisů, jimiž je směnka převáděna na osobu, která je již na směnce podepsána, případně alespoň označena – k tomu srov. čl. I. § 11 odst. 3 směnečného zákona) je nezbytné posuzovat účinky provedené indosace vždy se zřetelem k postavení konkrétních subjektů zúčastněných na směnečném vztahu. Nelze totiž přehlížet, že ani indosací směnky na osobu, která je již ze směnky zavázána, se nic nemění (nemůže změnit) na jejím postavení na směnce (na existenci a obsahu jejího směnečného závazku). Nabyvateli směnky zpětným rubopisem proto nemohou nikdy svědčit práva z indosamentu vůči osobám, kterým je sám (z dřívějšího podpisu) směnečně zavázán, stejně tak nemůže uplatňovat práva ze směnky vůči osobám, které (s ohledem na své postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze směnky nemají.Z výše řečeného pak Nejvyšší soud uzavřel, že může-li směnečný rukojmí podle čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona nabýt (v případě, že směnku zaplatí) směnečná práva jen proti tomu, za koho se zaručil (a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni), přičemž osoby, které společně s ním převzaly směnečné rukojemství za stejného směnečného dlužníka, mezi takové osoby zjevně nepatří (nejsou osobami směnečně zavázanými vůči avalátovi, a tudíž ani osobami, vůči nimž by nabyvatel směnky mohl práva ze směnky následně uplatnit), nemůže nabyvatel směnky po dalších směnečných rukojmích úspěšně požadovat plnění ze směnky ani tehdy, byla-li na něj směnka převedena rubopisem.V projednávané věci nicméně nešlo o směnku převoditelnou rubopisem (o směnku na řad), ale o rektasměnku (směnku obsahující tzv. rektadoložku ve smyslu čl. I. § 11 odst. 2 směnečného zákona), jíž lze převést „jen ve formě a s účinky obyčejného postupu (cesse)“.Formulace „s účinky obyčejného postupu“ neznamená, že se na takový převod vztahuje (plně) právní úprava postoupení pohledávky (v době do 31. prosince 2013 šlo o ustanovení § 524 a násl. obč. zák.; nyní jde o ustanovení § 1879 a násl. o. z.). Účinky postoupení pohledávky se projeví mimo jiné v tom, že nabyvatel směnky (její nový majitel) vstupuje do práv a povinností předchozího majitele (na rozdíl od indosace nenabývá směnku originárně, nýbrž odvozeně od předchozího majitele) a že dlužníku zůstávají zachovány i všechny námitky, které měl proti předchozímu majiteli směnky (srov. § 529 odst. 1 obč. zák., resp. § 1884 odst. 1 o. z.). Postoupením přitom přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala.Odvolací soud při řešení otázky, zda žalobce může úspěšně uplatnit práva ze sporné směnky vůči žalovanému, vyšel ze závěrů vyslovených Nejvyšším soudem při posuzování účinků tzv. zpětného rubopisu, přičemž měl za to, že tyto závěry se obdobně prosadí i v poměrech dané věci, kdy žalobce (a před ním L. J. a P. M.) nabyl spornou směnku „jen“ na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Nejvyšší soud se s takto pojatým řešením ztotožňuje.Jestliže se (u směnky na řad) ani indosací směnky na osobu, která je již ze směnky zavázána, nic nemění (nemůže změnit) na jejím postavení na směnce (na existenci a obsahu jejího směnečného závazku), jinak řečeno, nemohou-li nabyvateli směnky (zpětným) rubopisem nikdy svědčit práva z indosamentu vůči osobám, které (s ohledem na své postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze směnky nemají, tím spíše (u směnky nikoli na řad) nemůže takové (neexistující) právo nabýt osoba ze směnky zavázaná (směnečný rukojmí) „pouhým“ postoupením pohledávky. Vstupuje-li nabyvatel rektasměnky do práv a povinností předchozího majitele, pak nenabývá ani méně, ale ani více práv, než měla osoba (předchozí majitel směnky), od níž své právní postavení odvozuje.V situaci, kdy směnečný rukojmí nemá (nemůže mít) žádné právo ze směnky vůči dalším směnečným rukojmím zaručivším se za téhož dlužníka (v dané věci výstavce vlastní směnky), nemůže takové právo vůči (ostatním) směnečným rukojmím nabýt ani tím, že na něj bude směnka (obsahující doložku nikoli na řad) převedena cessí.Protože na směnečné rukojmí L. J. a P. M. nepřešlo první postupní smlouvou žádné právo ze sporné směnky vůči žalovanému (coby dalšímu směnečnému rukojmímu za výstavce), nemohlo být takové právo převedeno ani druhou postupní smlouvou na žalobce.Lze tedy uzavřít, že směnečný rukojmí, který se na základě smlouvy o postoupení pohledávky stane majitelem směnky vystavené s doložkou nikoli na řad, nemůže úspěšně uplatnit práva z této listiny vůči dalšímu směnečnému rukojmímu, který převzal směnečné rukojemství za téhož dlužníka.K argumentaci dovolatele lze pro úplnost dodat následující.Nejvyšší soud žádné rozpory nenachází. Obě rozhodnutí shodně vychází z toho, že směneční rukojmí (kteří se zaručili za stejného dlužníka) vůči sobě navzájem žádné směnečné nároky vznášet nemohou. Možnost domáhat se regresního („nesměnečného“) nároku vzniklého plněním na směnku (zaplacení částky, která představuje podíl připadající v rámci vnitřního vztahu mezi směnečnými rukojmími na žalovaného) nezvýhodňuje jednoho směnečného rukojmí na úkor jiných; je pouze důsledkem skutečnosti, že jeden ze solidárních dlužníků zaplatil více, než kolik připadalo na jeho podíl.V poměrech projednávané věci se navíc nebylo nutné zabývat tím, zda splnivšímu směnečnému rukojmímu vznikla vůči žalovanému (jako dalšímu solidárně zavázanému rukojmímu za výstavce) peněžitá pohledávka, nemající povahu pohledávky směnečné. Zaplacení takové pohledávky se totiž žalobce v dané věci nedomáhal (návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu uplatnil pohledávku ze směnky, přičemž aktivní věcnou legitimaci k výkonu směnečných práv dovozoval ze skutečnosti, že sporná směnka na něj byla převedena postupní smlouvou).