Pátky s judikaturou 14/01/22

V článku III. 1 strany sjednaly: „Předmět smlouvy podle čl.II bude realizován (předpoklad) v termínu 4. 5. 2011 až 30. 11.2012. Tento termín bude upřesněn dle aktuální stavebnípřipravenosti. Zhotovitel bude písemně vyzván, aby započalrealizaci předmětu díla. Konečný termín dodání, montáže a instalacepředmětu díla bude do 30. 11. 2012.“ Dále článek III. 2 bylnásledujícího znění: „Lhůta provedení díla může být dodatkem kesmlouvě upravena také v případě, že dojde ke změně rozsahu předmětusmlouvy, nebo z důvodu stavební nepřipravenosti, případně z jinýchdůvodů nemožnosti provádění díla ve smyslu ustanovení § 374 odst. 1obchodního zákoníku.“ V článku VIII. 1 písm. a) smlouvy si stranysjednaly smluvní pokutu následujícím způsobem: „Zhotovitel zaplatíobjednateli následující smluvní pokutu: Za prodlení s prováděnímpředmětu smlouvy v termínu dle čl. III této smlouvy, a to 0,1 % zceny díla a náhradu vzniklé škody za každý den prodlení sdokončením díla.“

Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vztahující se kproblematice výkladu projevu vůle pak zdůrazňuje, že základnímprincipem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládáneplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), předtakovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možnéoba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomiesmluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojenáspolečenská a hospodářská funkce smlouvy. Rozhodováníupřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy je hodnocenojako ústavně nekonformní a rozporné s principy právního státu.Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, znichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní sepravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, ovšemza předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbecmožný (že se ještě jedná o výklad ve smyslu zjišťování obsahuprávního úkonu a nikoliv už o nahrazování, měnění nebo doplňováníprojevu vůle).

Při aplikaci výše uvedených závěrů judikatury na řešenýpřípad je třeba dospět k závěru, že odvolací soud posoudil otázkuurčitosti ujednání článku III. 1 smlouvy o termínu provedení dílanesprávně a v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí, neboťnevzal v úvahu skutečnou vůli stran smlouvy projevivši se zejména vnásledném jednání stran smlouvy a nerespektoval pravidlo priorityvýkladu nezakládajícího neplatnost ujednání. Z obsahu spisuvyplývá, že v řízení před soudem prvního stupně byl proveden důkaznávrhem dodatku č. 1 předloženého žalovanou jakožto zhotovitelem,přičemž znění návrhu dodatku bylo jazykově totožné s jazykovýmvyjádřením sporného článku III. 1 smlouvy, lišilo se pouze v datukonečného termínu provedení díla. Vzhledem k tomu, že žalovanápředložila žalobkyni k jednání návrh dodatku č. 1 s totožnýmzněním, jako bylo znění sporného článku III. 1 smlouvy, pouze spozdějším datem provedení díla, měly se soudy zabývat tímtonásledným jednáním stran, z něhož plyne, že vůle stran směřovala kesjednání určitého termínu dokončení a že oběma stranám smlouvymuselo být zřejmé, že původní termín provedení díla byl sjednán na30. 11. 2012, když sama žalovaná jako zhotovitel následně navrhlasjednání pozdějšího termínu provedení díla (4. 7. 2013) v návrhudodatku č. 1 s totožným jazykovým vyjádřením, jaké bylo stranamizvoleno i v článku III smlouvy.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud, ani soud prvníhostupně, nepostupovaly při výkladu projevu vůle stran smlouvy vsouladu s výkladovými pravidly zakotvenými jednak v zákoně (§ 35odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák.), jednak formulovanými vjudikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť nepřihlédly knáslednému jednání stran, z něhož vyplývá, že oběma stranám muselobýt zřejmé, že termín k provedení díla v článku III. 1 smlouvy bylsjednán na 30. 11. 2012, když následně žalovaná jako zhotovitelpředložila návrh dodatku č. 1 ke smlouvě, kterým měl být sjednánpozdější termín provedení díla a který měl jazykově totožné zněníse sporným článkem III. 1 smlouvy (lišil se pouze v datu provedenídíla). Soudy obou stupňů se tak při výkladu projevu vůle odchýlilyod výše citovaných závěrů rozhodovací praxe, zejména od toho, žepři výkladu projevu vůle je nutno vůli účastníků dovozovat zvnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvníhovztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy anásledným jednáním účastníků. Současně soudy nerespektovalypravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, kdyždospěly k závěru o neurčitosti a tudíž neplatnosti předmětnéhoujednání, ačkoli přicházel v úvahu neplatnost nezakládajícívýklad.

I při výkladu ujednání o smluvní pokutě v čl. VIII. 1 písm.a) smlouvy se soudy obou stupňů odchýlily od výše shrnutýchvýkladových pravidel, když soud prvního stupně dospěl k závěru oneplatnosti ujednání z důvodu jeho neurčitosti a odvolací soud siceujednání posoudil jako platné, ale dovodil z něj, že smluvnípokutou není zajištěno prodlení zhotovitele s provedením díla,neboť předmětným ujednáním je smluvní pokutou zajištěno prodlenízhotovitele s prováděním díla, přičemž tyto dva pojmy nelze dleodvolacího soudu zaměňovat. Soudy při výkladu předmětného ujednánínerespektovaly vůli stran a vycházely pouze z jazykového vyjádřeníprávního úkonu, aniž by vzaly v potaz prostředky výkladu logickéhoa systematického. Nadto odvolací soud přistoupil k samotnémugramatickému výkladu velmi striktně a s předpokladem, že stranysmlouvy přesně rozlišovaly nuance mezi pojmy „provedení díla“ a„provádění předmětu smlouvy“ a „dokončení díla“. Při využitídalších výkladových prostředků, tj. výkladu logického asystematického, by bylo možno dospět k závěru, že úmyslem stranbylo smluvní pokutou zajistit prodlení zhotovitele s provedenímdíla, neboť strany v ujednání čl. VIII. 1 písm. a) navázaly smluvnípokutu na prodlení s „prováděním předmětu smlouvy v termínu dle čl.III této smlouvy“, přičemž v článku III byl ujednán termín proprovedení díla. Ačkoli tedy strany nezvolily právně přesnévyjádření a namísto pojmu „provedení díla“ užily pojem „provádění“,z odkazu přímo na článek III smlouvy upravující termín proprovedení díla, lze dovodit, k zajištění jaké povinnosti vedla vůlestran při sjednání smluvní pokuty.

Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně hodnocenímdůkazů odvolací soud převzal a vyšel z toho, že kupní smlouvouprodala žalobkyně žalované (kupující) pozemek. Splatnost kupní cenyve výši 2.300.000 Kč sjednaly účastnice ve třech splátkách:100.000Kč převodem na označený účet žalobkyně, 1.727.000 Kč složením doadvokátní úschovy a 473.000 Kč (z úvěru od banky MONETA Money Bank,a.s.) opět složením do advokátní úschovy, tj. na označený účetadvokátních úschov, a to nejpozději do šedesáti dnů ode dne, „kdybude rozhodnutím příslušného stavebního úřadu povoleno užívánídokončené stavby a této stavbě přiděleno popisné číslo. Podmínkyvýplaty této části kupní ceny z advokátní úschovy jsou dohodnuty vúschovní smlouvě, kterou smluvní strany uzavřely současně s toutosmlouvou.“

V článku III bodu 3.1 se žalobkyně zavázala zajistit na svénáklady pro žalovanou dokončení stavebních prací tak, aby do 30. 6.2017 bylo příslušným stavebním úřadem povoleno užívání stavby napozemku parc. č. XY a stavbě přiděleno popisné číslo. Žalovaná sezavázala poskytnout žalobkyni ke splnění jejího závazku „veškeroupotřebnou součinnost“ (článek III bod 3.2).

V článku III bodu 3.3 strany utvrdily splnění povinnostižalobkyně: „Pro případ, že prodávající bez zavinění kupující vdohodnutém termínu nesplní svůj závazek … se sjednává smluvnípokuta ve výši 381.000 Kč. Tuto pokutu je povinna prodávajícízaplatit kupující do tří dnů od porušení závazku.“

Ve smlouvě o advokátní úschově z 25. 8. 2016 – uzavřenéžalobkyní (oprávněnou), žalovanou (složitelkou) a schovatelkou –strany (mimo jiné) dohodly, že částka 381.000 Kč bude převedena naoznačený účet žalobkyně do tří dnů ode dne, „kdy bude na úschovníúčet připsána třetí část kupní ceny (473.000 Kč), bude-li v té doběschovateli předložen doklad potvrzující, že ke stavbě na pozemkuparc. č. XY … bylo stavebním úřadem povoleno užívání a přidělenopopisné číslo v době do 30. 6. 2017. Nebude-li takový dokladschovateli předložen ani do 10 dnů od připsání třetí části kupníceny na úschovní účet, bude částka 381.000 Kč převedena na účetsložitelky … na úhradu sjednané smluvní pokuty.“ Protože dokladprokazující povolení užívání stavby a přidělení popisného číslapředložen nebyl, převedla schovatelka 381.000 Kč (smluvní pokutu)na účet žalované.

Výklad právních jednání – jednostranných i vícestranných –směřuje k odstranění nedostatků týkajících se určitosti asrozumitelnosti projevů vůle, tedy pochybností o tom, jakou vůlichtěl jednající projevit a jaké následky zamýšlel svým jednánímvyvolat. Význam smluvních ujednání se posuzuje podle společnéhoúmyslu jednajících stran (§ 556 odst. 1, věta první, o. z.).Nepodaří-li se společný úmysl smluvních stran subjektivní metodouvýkladu zjistit, je namístě užít objektivní metodu interpretace,tj. přisoudit projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládalaosoba v postavení toho, jemuž byl projev určen (§ 556 odst. 1, větadruhá o. z.). Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádídemonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právníhojednání přihlíží. Interpretace směřuje ke zjištění takovéhospolečného úmyslu stran, který zde byl v době vzniku právníhojednání. Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohleduna to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu takjiž proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitéhoprávního jednání je výsledkem jeho výkladu.

V projednávaném případě povinnost žalobkyně dokončit vesjednané lhůtě stavební práce byla konkretizována pouze cílemplnění, tj. dosažením možnosti legálně užívat stavbu opatřenoupopisným číslem, aniž by bylo z textu kupní smlouvy zřejmé, v čemdokončovací práce na rozestavěném domě spočívaly. Skutečnost, žeúčastnice již ve stadiu předsmluvních jednání věděly, že včasnésplnění závazku žalobkyně závisí na zajištění přístupové cesty,resp. napojení stavby na veřejnou komunikaci, obsah slovníhovyjádření „dokončení stavebních prací“ nemusí vyčerpávat. Jestližeobě smluvní strany „musely mít reálnou představu o tom, co budetřeba udělat,“ rozsah toho, k čemu se žalobkyně zavázala, ze závěrůsoudů obou stupňů nevyplývá.

Nejvyšší soud řešil otázku škody, jež měla vzniknout státutím, že jedna organizační složka státu zaplatila pokutu uloženouÚřadem pro ochranu hospodářské soutěže zpět do státního rozpočtu.Pro závěr, že žalobkyni (státu) škoda nevznikla, bylo zásadní, žena stát je v pracovněprávních vztazích mezi státem a zaměstnancem vpřípadě posuzování vzniku škody způsobené zaměstnancem třeba hledětjako na jediný subjekt (vlastníka majetku); státu mohla vzniknoutjejím zaplacením škoda, jen kdyby se tím zmenšil majetek státu jakocelek.

Při hodnocení vztahu žalobce a původního žalovaného v nyníposuzovaném případě však nelze na stát a žalobce hledět jako najeden celek. Státní příspěvkové organizace nadále (tj. i odúčinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejímvystupování v právních vztazích) sice nevlastní majetek (ten je vevlastnictví státu), přesto jsou již výslovně vybaveny oprávněnímčinit vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují nároky z existencevlastnického práva státu k věcem, s nimiž přísluší organizacímhospodařit, a jsou vybaveny způsobilostí být i v těchto věcechúčastníky řízení před soudy. Státní příspěvkové organizace nemajívlastní majetek a za podmínek stanovených zákonem č. 219/2000 Sb.nabývají majetek pro stát.

U žalobce a státu v nyní posuzovaném případě jde tedy zhlediska soukromoprávního o dva odlišné subjekty, přičemž právnívztahy žalobce ke třetím subjektům (a z nich vyplývající práva apovinnosti) nejsou právními vztahy státu k těmto subjektům. Výkladpojmů správa a vlastní hospodářské využití v kontextu právní úpravypříspěvkových organizací byl soudní judikaturou podán již tak, žepojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilostpříspěvkové organizace, pojem vlastní hospodářské využití však nastraně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizacevyužívá do správy svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti amajetková práva s touto hospodářskou činností spojená vykonávánamísto vlastníka, přičemž vlastník majetku by měl vymezit rozsahtěchto práv ve zřizovací listině.

Pro vynucení plnění povinností příspěvkové organizace lzepostihnout majetek vlastníka, který jí byl svěřen. Stejně budepříspěvková organizace uplatňovat (svým jménem a na vlastníodpovědnost) nároky vzniklé z důvodu vzniku škody na majetku, kterýjí byl svěřen k její vlastní hospodářské činnosti (tedy činnostiprováděné na vlastní účet a odpovědnost). Újmu na svěřeném majetkunelze v těchto soukromoprávních vztazích považovat za újmu státu,který, byť je vlastníkem svěřeného majetku, v těchto právníchvztazích nevystupuje. Proto nemá význam zjišťovat, zda se majetekstátu na druhé straně rozmnožil, v tomto případě zaplacením odvodua penále. Z uvedeného vyplývá, že skutečnost, že žalobce zaplatiluložený odvod a penále do státního rozpočtu, představuje vznikškody na jeho straně, za kterou mohl původní žalovaný odpovídat zapodmínek uvedených v ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce.

Ve vztahu k druhému dovolacímu důvodu žalovaná ve svémdovolání namítá, že odvolací soud neodpověděl na předběžnou otázku,zda povaha věci umožňuje pokračování v řízení s procesním nástupcempůvodního žalovaného. I přes určitou formulační neobratnost(předmětem dovolacího řízení je již meritorní rozhodnutí) jepodstatou této námitky argumentace, že nároky žalobce zanikly smrtípůvodního žalovaného.

Podle ustanovení § 328 odst. 2 zák. práce peněžitá právazaměstnavatele zanikají smrtí zaměstnance, s výjimkou práv, okterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo která byla zaměstnancempřed jeho smrtí písemně uznána co do důvodů i výše, a práv nanáhradu škody způsobené úmyslně.

Žalobě směřující proti žalované (jako dědičce původníhožalovaného) by tedy bylo možné vyhovět, jen kdyby bylo zjištěno, žebyla naplněna některá ze shora uvedených výjimek (zejména, žepůvodní žalovaný způsobil škodu úmyslně, dá-li se podle obsahuspisu dovodit, že další dvě okolnosti – pravomocné rozhodnutí nebopísemné uznání co do důvodu a výše – zřejmě nenastaly). Rozsudekodvolacího soudu však hovoří pouze o „zaviněném porušení povinnostípůvodního žalovaného“, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně(zabývá-li se ten navíc omezením rozsahu náhrady škody – viz bod 9odůvodnění rozsudku – nasvědčuje to spíše tomu, že uvažoval o škodězpůsobené z nedbalosti). Zjišťování úmyslu se navíc musí týkattoho, co je předmětem řízení, tedy škody, jež měla vzniknoutzaplacením uložené povinnosti odvodu a penále.

Soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatekpřístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestužádá (§ 1032 odst. 1 písm. b) o. z.).

Je skutečností, že odvolací soud opomenul v odvolánížalovaných výslovně uvedené tvrzení, že žalobkyně zavinila neúspěchpředsmluvního jednání tím, že požadovala zřízení práva vnepřiměřené šířce 3 m. Z toho se podává, že tuto námitkunepovažoval za právně relevantní, resp. ji považoval za nedůvodnou.Tato (byť implicitně učiněná) úvaha však není zjevněnepřiměřená.

Hrubá nedbalost je nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí olehkomyslném přístupu škůdce k plnění svých povinností, kdy jezanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že tosvědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob“.Aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet doúvahy zejména 1. v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl knemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následněhrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2. v situacích, kdyvlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení svénemovité věci na veřejnou cestu, a 3. v situacích, kdy osoba nabývánemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou,a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tatoobecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmikonkrétního případu.

Nelze dovodit, že by požadavek žalobkyně v rámci předsoudníchjednání na zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti cestyzakládal nedbalost, natož hrubou. Je tomu tak i proto, žekonstantní judikatura dovolacího soudu připouští i povolenínezbytné cesty k průjezdu automobilem.

I kdyby tak v této věci byly podmínky jen pro zřízení právastezky (§ 1274 odst. 1 o. z. – tato otázka nebyla předmětem řízení,a tedy ani řízení dovolacího), nebyl při přihlédnutí k judikatuře aostatně ani ke znění § 1029 a násl. o. z., který zřízení právocesty zahrnující i průjezd nevylučuje, požadavek na zřízenítakového práva zjevně, na první pohled, přemrštěný, natož hruběnedbalý.

Řešení této otázky, byť implicitní, je tak v souladu sjudikaturou dovolacího soudu a nemůže založit přípustnost dovolání.Nejde ani o otázku v judikatuře dosud neřešenou; obecný přístup kezkoumání „hrubé nedbalosti“ judikatura usměrnila. Přitom platí, žeje-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšíhocharakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávatdovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěrvšak nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné.

Jsou-li zástavní smlouvou zajišťovány pohledávky určitéhodruhu, které mají vznikat zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi vbudoucnu, je požadavek ustanovení § 155 odst. 4 obč. zák., aby šloo pohledávky, které mají vznikat v „určité době“, naplněn jentehdy, je-li v zástavní smlouvě vymezen nejen počátek, nýbrž ikonec této doby, jinak je zástavní smlouva neplatná.

Vymezení doby jako „určité“ nepřekáží, není-li její konec stanoven uplynutím určitéhočasového období (např. měsíců), popřípadě uvedením konkrétního dne,k němuž běh této doby skončí, nýbrž tak, že trvání této doby je vázáno na konkrétním datem neurčitelnou,avšak objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochybzjistit, kdy příslušné období skončí. Požadavek vymezení „určitédoby“, ve které mají v budoucnu vznikat zajišťované pohledávky, lzetypově naplnit například tím, že se tak bude dít po dobu trvánírámcové dohody upravující vzájemné obchodní vztahy účastníků, znichž vznikají pohledávky určitého druhu.

Uvedené judikaturní závěry byly přijaty při výkladuustanovení § 155 odst. 4 obč. zák. a je třeba určit, zda je lzepřevzít i pro výklad ustanovení § 1311 o. z.

Nejvyšší soud tak shrnuje, že ustálené závěry soudní praxetýkající se vymezení pojmu „určitá doba“ pro účely ustanovení § 155odst. 4 obč. zák. jsou plně použitelné i při výkladu a aplikaciustanovení § 1311 odst. 2 o. z.

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel ze stejných úvah alze s ním souhlasit i v tom, že uvedení celkové výše zajišťovanýchpohledávek (15 000 000 Kč) v čl. I zástavní smlouvy nemůže být zpovahy věci oním vymezením „určité doby“, v níž vznikajízajišťované dluhy určitého druhu, jelikož jde pojmově o jinoupodstatnou náležitost zástavní smlouvy, konkrétně o ujednání podle§ 1312 odst. 1 o. z., do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištěníposkytuje, je-li zajišťován dluh ještě nedospělý nebo vícedluhů.

Způsob, jakým odvolací soud přistoupil k posouzenípříslušných ujednání zástavní smlouvy, však odporuje ustálenéjudikatuře dovolacího soudu. Odvolací soud vyložil článek VI. odst. 2zástavní smlouvy (toliko) na základě jeho jazykového vyjádření jakoujednání o době trvání zástavního práva. K námitce žalobce, že„obsah dotčeného závazku není mezi stranami sporný“ (ve smysluvymezení zajišťovaných dluhů), pak odvolací soud uvedl, že výklademnelze vytvářet právní jednání, které zde – kvůli své neurčitosti –není a chybí tak „samotný předmět výkladu“ (srov. odst. 19napadeného rozsudku).

Na rozdíl od právní úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb., občanskémzákoníku, podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřenéslovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, alezejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tatovůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálenéjudikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníkůje to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádřeníúkonu, právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku,opouští důraz na formální hledisko projevu a klade větší důraz nahledisko skutečné vůle jednajících osob.

Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tak podleprávní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takovýúmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li(musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třebavycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. apřihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, ktomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak stranynásledně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednánípřikládají.

Pro výklad adresovaného právního jednání je určující skutečnávůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, jižje třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např.objektivním významem užitých slov). Skutečnou vůli jednajícího jetřeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stalperfektním). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůlijednajícího (§ 556 odst. 1 věta první o. z.), postupuje soud podlepravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (a uplatní setak objektivní metoda interpretace, při níž se projevu vůlepřisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavenítoho, jemuž je projev vůle určen).

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž vyplývá,že výkladu podléhá každé právní jednání, bez ohledu na to, zda senavenek jeví jako jednoznačné (jasné), a to proto, že sám závěr ojednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkemjeho výkladu.

Odvolací soud skutečnou vůli smluvních stran při uzavřenízástavní smlouvy nezjišťoval. Přitom podle citované judikatury jevýznamné i to, jak strany zástavní smlouvy následně daly najevo,jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (tedy například zdaskutečným významem článku I. ve spojení s článkem VI. odst. 2zástavní smlouvy mělo být zajistit dluhy do výše jistiny 15 000 000Kč vznikající dlužníku „z titulu dílčích splátek ceny díla“ po dobutrvání budoucích smluv o dílo). Učinil-li odvolací soud závěr oneurčitosti zástavní smlouvy, aniž by řádně provedl její výklad(tedy především zkoumal vůli jednajících osob při jejím uzavření),je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.

Soudem schválený smír je svou povahou dvoustrannýmdispozitivním úkonem účastníků řízení, tj. procesní dohodou, kterámá jednak povahu hmotněprávního určení příslušných práv apovinností (res transacta), jednak i účinky pravomocného rozsudku(res iudicata). Hmotněprávním podkladem soudního smíru může býtjakákoliv dohoda účastníků, která má význam pro jeho uzavření;nejčastěji to bývá narovnání (§ 585 až 587 obč. zák.), privativnínovace (§ 570 až 572 obč. zák.), započtení (§ 580 až 582 obč. zák.,§ 358 až 364 obch. zák.) nebo vzdání se práva nebo dluhu (§ 574obč. zák.).

Dvojí charakter soudem schváleného smíru má pak dopad v tomohledu, zda se při řešení té které otázky aplikují hmotněprávní čiprocesně právní pravidla. Tak tomu je i při zjišťování obsahusmíru.

Každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivníhohlediska, tj. podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podletoho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlíjednajícího je skutečný souhlas. V české procesualistice, podepřenétéž odkazy na rakouskou a německou nauku, se hovoří o teoriiprojevu. To platí beze zbytku též pro posuzování procesních účinkůsoudem schváleného smíru, jenž je nejen exekučním titulem, jehožobsah bývá zjišťován ve vykonávacím (exekučním) řízení, nýbrž téžzakládá překážku věci rozsouzené. Rozhoduje-li se proto o otázceprocesních účinků smíru, nepřichází v úvahu, že by se na zjišťováníobsahu smíru mohla aplikovat ustanovení o výkladu právního úkonu(právního jednání); to, čeho má být v rámci vykonávacího řízenídosaženo, musí plynout z textu smíru.

Naproti tomu jsou-li posuzovány účinky smíru v oblastihmotného práva, je třeba aplikovat ustanovení o právních jednáníchobsažená v předpisech hmotného práva, včetně ustanoveníupravujících výkladová pravidla. Takový závěr odpovídá ustanovení §99 o. s. ř., které počítá s tím, že soud schvaluje to, co si stranyv rámci smíru dohodly. I rakouská judikatura a nauka dospívá kobdobnému závěru.

Lze k tomu tedy shrnout, že zatímco v procesní rovině je přivýkladu soudního smíru třeba vyjít z pravidel, která jsourozhodující pro zjišťování obsahu procesního úkonu, tj. z teorieprojevu, při řešení hmotněprávních otázek je naopak třeba použítpravidla pro výklad právních úkonů (právních jednání).

Dosavadní právní předpisy se použijí i pro změnu či zánikzávazku založeného smlouvou uzavřenou před 1. 1. 2014, včetněnarovnání, jímž strany za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. nahradilypůvodní závazek závazkem novým.

Výklad právního úkonu slouží k odstranění pochybností o tom,jaká vůle jím byla projevena, výkladem lze proto pouze zjišťovatobsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnitči doplňovat.

Ve zde souzené věci odvolací soud zjišťoval, co bylo obsahemsoudního smíru, aby mohl rozhodnout, zda žalobci vznikl nárok nasmluvní pokutu z důvodu prodlení žalované s odstraněním vad.Posuzoval tedy otázku hmotného práva, neboť musel zjistit, v jakémíře se smír promítl do hmotněprávních poměrů stran. Potud, ale jenpotud, je jeho právní posouzení správné. Protože o obsahuhmotněprávního úkonu učiněného formou soudního smíru bylypochybnosti, bylo třeba je odstranit cestou aplikace § 35 odst. 2obč. zák. a § 266 obch. zák. tak, jak jsou tato ustanovení vyloženav ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. V tom odvolací soudprávně pochybil, neboť se příslušnými shora citovanýmijudikatorními závěry neřídil.

Podle závěrů odvolacího soudu ze soudního smíru jednoznačněplyne, že strany hodlaly odstranit spornost ohledně existenceodpovědnosti žalované za vadné plnění, a proto jde o narovnání.Důsledkem tohoto narovnání má být též taková obsahová změnapůvodního závazku, že žalovanou nemohou stíhat následky prodlení,od kterého žalobce odvozuje nárok na zaplacení smluvnípokuty.

Závěr odvolacího soudu o právních následcíchsmíru ve vztahu k žalobcovu nároku na smluvní pokutu je přitom vpříkrém rozporu se zněním smíru (s jeho dikcí), jestliže v němdoslova stojí, že pro případ, že žalovaná odstraní řádně a včas[tj. ve lhůtě 6 měsíců od schválení smíru] vady díla uvedené podbodem I. smíru, zavazuje se žalobce nepožadovat po žalované smluvnípokutu, na kterou mu do právní moci usnesení o schválení tohotosmíru vznikl dle smlouvy nárok z titulu, že žalovaná neodstranilavytknuté vady díla uvedené v bodě I smíru. Je-li daný projev vůlestran posuzován objektivně, pak oproti názoru odvolacího soudu zněho naopak vyplývá, že nárok na smluvní pokutu nezanikne, pokudžalovaná řádně a včas neodstraní vytknuté vady díla. Závěryodvolacího soudu ohledně toho, co ze smíru jednoznačně plyne, setak prima facie příčí jeho jazykovému vyjádření. V odůvodněnínapadeného rozhodnutí přitom absentuje jakákoliv zmínka ookolnostech doprovázejících uzavření smíru, které by nasvědčovalytomu, že skutečná vůle stran byla odlišná od vůle projevené, achybí též argumentace opodstatňující závěr, že přijatý výsledekvýkladu právního úkonu v rozporu s jazykovým projevem veskutečnosti není.

Lze tedy uzavřít, že odvolací soud při výkladu soudemschváleného smíru postupoval v rozporu s úpravou výkladových metodobsaženou v předpisech hmotného práva a blíže vyloženou vrozhodovací praxi dovolacího soudu, přiznal-li právnímu úkonu jinýobsah, než jaký plyne z jeho jazykového vyjádření, aniž by tentozávěr podložil zjištěnou vůlí stran a vypořádal se vztahem tohotozávěru s jazykovým projevem.

Nemůže-li právní posouzení odvolacího soudu obstát pronerespektování zákonem stanovených výkladových metod, pak ztrácí navýznamu, aby se dovolací soud zabýval otázkou v pořadí druhou;nebylo-li právní jednání náležitě vyloženo, tj. nebyly-li náležitěodstraněny pochybnosti o jeho obsahu, není tu podklad pro úvahy ojeho právní kvalifikaci.