Pátky s judikaturou 12/11/21

Žalobci formulovaná první otázka, jež je otázkou hmotnéhopráva, týkající se posouzení podmínky nekalé soutěže spočívající vjednání v hospodářském styku, přípustnost dovolání nezakládá, neboťodvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálenérozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru,podle kterého soutěžněprávní úprava podle § 2972 a násl. o. z. (dleprávní úpravy účinné do 31. 12. 2013 obdobně podle § 41 a násl.zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) se vztahuje na veškerájednání, která mohou mít jakýkoliv nepříznivý vliv na hospodářskousoutěž, jsou-li vedena soutěžním záměrem.

O jednání v hospodářské soutěži jde proto pouze tehdy, je-lijednání činěno se soutěžním záměrem (je soutěžně orientováno). Tenexistuje, když určitým jednáním jsou objektivně (co do výsledku)sledovány soutěžní, konkurenční cíle (na rozdíl od možných cílůjiných). Proto otázku, zda je jednání osoby jednáním v hospodářskésoutěži, je nutno posuzovat pomocí zkoumání soutěžního záměru(cíle, účelu či orientace).

Je-li soutěžní záměr objektivně dán, jedná se o jednání vhospodářské soutěži bez ohledu na status jednající osoby jakopodnikatele či nepodnikatele.

Pojem soutěžní záměr přitom nelze ztotožňovat s úmyslem;soutěžní záměr existuje tehdy, když určitým jednáním jsouobjektivně (co do výsledku) sledovány soutěžní, konkurenční cíle,na rozdíl od možných cílů jiných, např. vzdělávacích, objektivníhotestování výrobků apod.

Zároveň dovolací soud dospěl ve svém rozhodování k závěru, žezákonná úprava, jíž se dovolává čl. 36 odst. 3 a 4 Listinyzákladních práv a svobod, je obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb., oodpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné mocirozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona Českénárodní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti(notářský řád), jehož ustanovení v § 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm.a) definují odpovědnost státu tak, že stát odpovídá za podmínekstanovených tímto zákonem za škodu nebo nemajetkovou újmu, kterábyla způsobena při výkonu státní (veřejné) moci. Účelem dovětku„při výkonu veřejné moci“ je odlišit od sebe situace, kdy by státza způsobenou újmu odpovídal podle obecné úpravy deliktního práva,neboť by ji způsobil jako subjekt soukromoprávní, a kdy odpovídá zaújmu způsobenou při výkonu (nebo v důsledku absence výkonu) veřejnémoci, tj. kdy újmu způsobil jako subjekt veřejného právavykonávající veřejnoprávní pravomoc.

Přitom pro posouzení, zda státní orgán jedná v rámci výkonusvých pravomocí, není rozhodné, zda tento orgán v rámci svéčinnosti rozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestouindividuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci vesmyslu § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. musí totiž nutně zahrnovatvýkon jakékoliv veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán zezákona nadán, byť by tato pravomoc spočívala například vposkytování určitých informací nebo zveřejňování zpráv. Výkon tétopravomoci je pak úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy azaložení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 zákona č.82/1998 Sb.

Rovněž Ústavní soud v tomto směru dovodil, že při informováníveřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít kporušení práv a ke vzniku újmy. Nezákonnosti při takovéminformování, které jednotlivci způsobily škodu, spadají podnesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny základníchpráv a svobod.

O výkon státní moci by v tomto smyslu nešlo jednak v případě,kdy by stát vystupoval jako subjekt soukromoprávní, popř. v případětzv. excesu, kdy by jednání státního orgánu postrádalo místní,časový a především věcný (vnitřní, účelový) vztah k jeho úkolůmsvěřeným mu zákonem.

Z uvedeného plyne, že dospěl-li dovolací soud na základěskutkových zjištění [jež dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. §241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.)], k závěru, podlekterého žalovaná při uveřejnění předmětných informací jednala jakostátní orgán, jinak řečeno ve svém veřejnoprávním postavení přivýkonu veřejné moci (jež může, jak uvedeno shora, spočívat i vposkytování určitých informací nebo zveřejňování zpráv), a tudížžalovaná nemohla jednat jako soukromý subjekt v postavení účastníkahospodářské soutěže (tj. soutěžitele nekalosoutěžně zneužívajícíhosvoji soukromoprávní účast v soutěži), nikterak se odvolací soud odustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Uveřejnění předmětných informací žalovanou zjevněnepředstavovalo tzv. exces z výkonu jejích pravomocí jako státníhoorgánu podle zákona č. 146/2002 Sb., neboť se týkalo záležitostíspadajících do pravomoci tohoto státního orgánu, resp. šlo ojednání, které nepostrádalo místní, časový a věcný (vnitřníúčelový) vztah k jejím úkolům svěřeným zákonem. Ze shora uvedenéhorovněž plyne, že o tzv. exces z výkonu pravomocí státního orgánunemůže jít pouze proto, že výkon jeho pravomocí (resp. jeho úřednípostup) je případně nesprávný.

Zajišťovacím převodem vlastnického práva (§ 533 obč. zák.)dochází - byť podmíněně - ke změně v osobě nositele vlastnickéhopráva (v osobě vlastníka). Dlužník tak účinností smlouvy ozajišťovacím převodu vlastnického práva přestává být vlastníkemmajetku poskytnutého k zajištění a toto právo nabývá věřitel, kterýje oprávněn s tímto majetkem také disponovat.

Převede-li věřitel vlastnické právo, aniž by (dosud)nastoupila uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva, neboťzatím nenastal stav, že by zajištěná pohledávka nebyla řádně a včassplněna, přejímá nabyvatel spolu s vlastnictvím také rozvazovacípodmínku ze zajišťovacího převodu práva.

Splněním zajištěného závazku dlužníka přechází vlastnicképrávo bez dalšího zpět z věřitele na dlužníka, naopak v případěnesplnění musí být ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva sjednánzpůsob, jakým bude zajišťovací převod práva realizován, kdy jednímze způsobů je i možnost prodeje zajištěného majetku věřitelem třetíosobě a následné vypořádání závazku dlužníka vůči věřiteli zvýtěžku zpeněžení majetku.

Závěry se beze zbytku uplatní též pro insolvenční řízenívedené podle insolvenčního zákona. I v insolvenčním řízení tedyplatí, že dokonce i tehdy, stala-li se pohledávka zajištěnázajišťovacím převodem vlastnického práva splatnou před rozhodnutímo úpadku, ale zajištění stále trvá (nebylo vypořádáno způsobempředvídaným ve smlouvě), sepíše insolvenční správce předmětzajištění do majetkové podstaty jako vlastnictví dlužníka.Zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku doinsolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou(s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění); vyloučenízajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se z titulutakového vlastnictví úspěšně domoci nemůže.

Věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zajišťovacím převodemvlastnického práva (a jenž je tedy podmíněným vlastníkem majetkupůvodně patřícího dlužníkovi), není od zahájení insolvenčníhořízení (§ 109 odst. 4 insolvenčního zákona) oprávněn uplatnit právona uspokojení ze zajištění jiným způsobem než přihláškou zajištěnépohledávky [srov. § 109 odst. 1 písm. b/, § 166 insolvenčníhozákona].

Zajištěný věřitel mohl (poté, co nastaly účinky spojené sezahájením insolvenčního řízení) uplatnit právo na uspokojení zezajištění (jen) přihláškou zajištěné pohledávky do insolvenčníhořízení dlužníka, a to bez ohledu na to, zda insolvenční správcesepsal předmět zajištění do majetkové podstaty dlužníka; současněměl insolvenčnímu správci předmět zajištění vydat (ve smysluumožnit insolvenčnímu správci, aby jej za účelem uspokojenípohledávky tohoto zajištěného věřitele zpeněžil).

Výše uvedené závěry přijaté k zajišťovacímu převoduvlastnického práva v poměrech upravených zákonem č. 40/1964 Sb.,občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. prosince 2013, jsouvyužitelné i v dané věci, kdy smlouva o zajišťovacím převodu právaze dne 18. října 2016 se řídí právní úpravou obsaženou v zákoně č.89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve znění účinném od 1. ledna 2014(§ 2040 a násl. o. z.).

Odvolacímu soudu lze přisvědčit v názoru, podle něhož z dikce§ 2040 o. z. plyne, že smluvní strany si mohou dohodnoutzajišťovací převod práva ve fiduciární formě. Stanoví-li totiž §2040 odst. 2 o. z. vyvratitelnou domněnku sjednání smlouvy srozvazovací podmínkou, je zjevné, že zákon č. 89/2012 Sb., občanskýzákoník, připouští sjednání dohody i v jiné podobě (než v té, ježbyla přípustná před 1. lednem 2014). Na rozdíl od odvolacího souduje Nejvyšší soud přesvědčen, že v dané věci nejde o tzv. fiduciárnípřevod, když ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva neníseznatelné žádné (natož výslovné) ujednání, z něhož by bylo možnona takový převod usuzovat. Posuzováno podle obsahu dohody (vizskutková zjištění v bodu 2. [2]) nemá Nejvyšší soud pochybnosti otom, že jde o dohodu o převodu vlastnického práva s rozvazovacípodmínkou, že dluh bude splněn (viz článek I. 5. smlouvy, § 2040odst. 2 o. z.).

Argumentuje-li odvolací soud (i žalobce) tak, že sporné akcie(akcie na jméno) se převádí rubopisem (§ 269 odst. 1 z. o. k.), pakpomíjí, že souzená věc má přesah do insolvenčních poměrů, v nichžje možnost realizace zajišťovacího převodu práva upravenainsolvenčním zákonem. Převod akcií na jméno je tedy nutno vykládatzpůsobem vymezeným též definicí a postavením zajištěného věřitele avýznamem smlouvy o zajišťovacím převodu práva v insolvenčnímřízení.

Pochybnosti vzbuzuje též závěr odvolacího soudu na témaneexistence omezení kladených § 111 insolvenčního zákona. Názorodvolacího soudu, podle něhož by úhradou dluhu ve výši 2 000 000 Kčnemohlo dojít k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určenímajetkové podstaty ani k jejímu zmenšení, vychází z celkovéjmenovité hodnoty sporných akcií ve výši 2 000 000 Kč. Přitomhodnota akcií se mění v závislosti na vnitřních faktorech (zejménahospodaření společnosti) i vnějších vlivech. Potud závěr odvolacíhosoudu nemá ani oporu ve skutkových zjištěních.

V návaznosti na výše řečené lze shrnout, že v poměrech danévěci, kdy v době, kdy nastaly účinky spojené se zahájeníminsolvenčního řízení, nedošlo k realizaci (dovršení) zajišťovacíhopřevodu vlastnického práva (nedošlo k uplynutí doby, v níž mohldlužník svůj dluh splnit, čímž by nastala rozvazovací podmínka),žalobce mohl uplatnit právo na uspokojení ze zajištění (jen)přihláškou zajištěné pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka;současně měl insolvenčnímu správci (žalovanému) vydat předmětzajištění (sporné akcie).

Aktivní a pasivní věcná legitimace z hlediska práva na vydáníbezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné, zdánlivé čizrušené smlouvy svědčí zásadně toliko smluvním stranám, ledaže jsounaplněny aplikační předpoklady některého z ustanovení, jež umožňujítuto zásadu prolomit (zejména ustanovení § 2995 o. z.); je tomu takz důvodu vzájemné spjatosti práv a povinností stran smlouvy, kterémezi sebou dobrovolně založily právní poměr, a měly by tudíž nárokyodvíjející se od dotčeného kontraktu (ať již na vydání protiplnění,nebo na vrácení poskytnutých hodnot coby bezdůvodného obohacení vpřípadě vadnosti či zrušení daného právního důvodu) uplatňovatjedna vůči druhé.

Naproti tomu by bylo nepraktické a často nespravedlivé, pokudby strana smlouvy musela vznášet právo na vydání bezdůvodnéhoobohacení vzniklého smluvním plněním proti třetímu (na smlouvěneúčastnému) subjektu, jehož majetkový stav se realizací povinnostíze smlouvy fakticky zvýšil, avšak jehož identita plniteli vůbecnemusela být známa.

Ochuzený poskytovatel plnění by byl navíc nedůvodně vystavenriziku insolvence zmíněného třetího subjektu (pakliže by mu bylpřiznán nárok výhradně proti tertiovi), anebo by byl naopakneopodstatněně chráněn proti nebezpečí platební neschopnosti druhésmluvní strany (pokud by mohl žalovat jak účastníka smluvníhovztahu, tak obohaceného třetího).

Princip vázanosti bezdůvodného obohacení na smluvní strany setak může uplatnit i tam, kde je obsahem smluvního plnění povinnostvyrovnat cizí dluh. Judikatura Nejvyššího soudu je ostatně ustálenav závěru, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třebapozději odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty nabankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, nelzepokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osobypeníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby upeněžního ústavu, představující sjednané platební místo, s úmyslemdostát smluvenému závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhésmluvní straně, a nikoliv majiteli účtu.

Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvnístrany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílajícípeníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatěnabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízenbankovní účet.

Institut bezdůvodného obohacení přitom směřuje k odčerpáníneoprávněně nabytého majetkového prospěchu od obohaceného; jde onárok objektivní povahy, jehož vznik není vázán na protiprávnost aani zavinění (a nevyžaduje se proto ani deliktní způsobilost). Tedynení vyloučeno, aby povinnost k vydání bezdůvodného obohacení mělai osoba s omezenou svéprávností, obdobně pak i osoba jednající přinabývání bezdůvodného obohacení v duševní poruše, jež ji činilaneschopnou právně jednat. Neplatnost právního jednání má primárněchránit tím, že nevznikne smluvní závazek; současně ve spojení spravidly o bezdůvodném obohacení má zakládat právo na vráceníposkytnutého plnění, a tedy ani vady volního aktu, na kterém seplnění zakládá, v zásadě nevylučují závazek z bezdůvodnéhoobohacení vzniklý plněním bez právního důvodu (na základě neplatnésmlouvy), jímž je určena i aktivní a pasivní legitimace stran (§2993 o. z.), s výjimkami uvedenými v ustanovení § 2995 o. z. (jež vtam uvedených případech pasivní legitimaci rozšiřují i na osobytřetí).

Výše uvedené judikatorní závěry odvolací soud ve své úvazenikterak nereflektoval a argumentaci žalobkyně v tomto směrunepovažoval za důvodnou. Právní posouzení věci odvolacím soudem –jde-li o shora vymezenou otázku pasivní věcné legitimace v řešenékauze – se přitom jeví být přinejmenším předčasné.

V konkrétních poměrech přítomné právní věci je skutkový stavzaložen na té okolnosti, že žalobkyně poskytla v souladu sesmlouvou o úvěru ze dne 16. 3. 2015 uzavřenou mezi její právnípředchůdkyní a žalovaným peněžité plnění ve výši 109.787,- Kč nabankovní účet společnosti TGI Money a. s., čímž měl současnězaniknout závazku mezi žalovaným a společností TGI Money a. s. Vprojednávané kauze je tak nutno odlišit jednotlivé právní poměrymezi dotčenými subjekty, tedy: 1) vztah mezi žalovaným aspolečností TGI Money a. s., zakládající povinnost žalovanéhosplácet uvedené společnosti úvěr a 2) vztah mezi žalovaným a právnípředchůdkyní žalobkyně, z něhož plynula její povinnost uhradit zažalovaného řečený úvěr ve prospěch společnosti TGI Money a.s.

Plnila-li tudíž předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy oúvěru ze dne 16. 3. 2015 (poslala peněžní prostředky ve výši109.787,- Kč ve prospěch žalovaného na jím označený účet), pakdostála svému závazku, přičemž v důsledku realizace tohoto plněnívznikl jeho poskytovateli nárok z bezdůvodného obohacení protižalovanému, jelikož v takovém případě se prosadí ty závěryrozhodovací praxe, podle nichž (nejsou-li splněny předpokladyvýjimečného uplatnění nároku vůči třetí osobě, jež však v přítomnévěci nebyly tvrzeny ani dokazovány) svědčí aktivní i pasivní věcnálegitimace (jde-li o závazek na vydání bezdůvodného obohacenívzniklého plněním z neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy) smluvnímstranám, aniž by na tom cokoli měnilo, že peněžní prostředkysměřovaly na účet třetí osoby (bankovní účet, na nějž mělo být – abylo – podle smlouvy o úvěru ze dne 16. 3. 2015 plněno, byl místemplnění, přičemž plnila-li předchůdkyně žalobkyně coby věřitelka natoto dohodnuté místo plnění, pak plnila žalovanému jakožtodlužníkovi). Nastíněné právní konkluze týkající se práva žalobkyněvůči žalovanému na vydání bezdůvodného obohacení tudíž nemohou býtnijak dotčeny závěrem o platnosti či neplatnosti smlouvy uzavřenémezi společností TGI Money a. s. a žalovaným. Nerozhodné je přitomtaké to, pro jaký účel byla předmětná finanční částka použita,jelikož předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je tolikoneoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkoroprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacenínegativně projeví.

Dovolací soud, aniž by jakkoliv předjímal další postup soudův nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení a v něm vydaná rozhodnutí,ovšem dále s ohledem na postavení žalovaného, který se měl na úkoržalobkyně bezdůvodně obohatit, připomíná ty závěry rozhodovacípraxe, podle nichž ani objektivní povaha vztahu z bezdůvodnéhoobohacení jednoznačně nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydáníbyl shledán za určitých okolností odporujícím dobrým mravům. I kdyžtakové okolnosti prozatím nebyly v dosavadním průběhu řízenízřetelně artikulovány, jejich existence by mohla indikovat významinstitutu dobrých mravů (§ 2 odst. 3 o. z., popřípadě § 8 o. z.) ajeho uplatnění v přítomné právní věci.

Jednostranné kompenzační prohlášení bez výhrad, kterým mánastat zánik celé věřitelovy hlavní pohledávky, proto bez existencedalších okolností nemůže být konkludentním uznáním hlavnípohledávky ve smyslu § 2054 o. z.

V písemném jednostranném kompenzačním projevu bez výhrad neníbez dalšího zahrnuto uznání hlavní pohledávky ve smyslu § 2053 o.z.

Nastane-li tedy částečné plnění na dluh, je třeba se dálezabývat tím, zda z takového částečného plnění lze usuzovat též nauznání zbytku dluhu. Plní-li dlužník částečně bez jakýchkolivvýhrad, pak je třeba s ohledem na § 6 odst. 1 a § 556 o. z.zkoumat, zda ve věřiteli byla vyvolána důvěra, že může očekávat iplnění zbylé části pohledávky, a má být proto aplikován § 2054odst. 2 o. z.

Při zkoumání, zda částečné plnění představuje uznání dluhu vesmyslu § 2054 odst. 2 o. z., s nímž jsou spojeny právní účinkyupravené v § 639 o. z., je třeba se zaměřit především na tyokolnosti, které jsou způsobilé ospravedlnit, že v daném případě okonkludentní uznání dluhu nejde.

Nelze totiž ponechat mimo zřetel, že plyne z principupoctivosti, zejména z jeho složky zákazu venire contra factumproprium (tj. jednání v rozporu s vlastním dřívějším chováním), žeten, kdo vědomě částečně plní dluh bez dalšího, tak jeho zbyloučást uznává. Za takových okolností může věřitel, objektivněposuzováno, důvodně očekávat, že dlužník počítá s tím, že má plniti na zbylou část v budoucnu. Optikou tohoto přístupu je tak třebase zaměřovat zejména na zjišťování těch skutečností, kterévyvracejí závěr, že částečné plnění ze strany dlužníka má charakteruznání dluhu (např. dlužník poskytne část plnění s tím, že pokládádluh za uhrazený).

V nyní posuzované věci však nevyplynuly žádné okolnostisvědčící tomu, že záměrem zákonodárce bylo, aby se časový testnepřerušoval i při výměně akcií o nestejné jmenovité hodnotě.Naopak, pokud se zákonodárce vědomě rozhodl zavést pro výměnu akciíspeciální pravidlo pro nepřerušení časového testu, lze se důvodnědomnívat, že jeho úmyslem bylo, aby se časový test v jinýchpřípadech přerušil. Pokud by tomu tak nebylo a zákonodárce byskutečně hodlal vyloučit přerušení časového testu obecně u všechvýměn akcií (tj. nejen těch o stejné jmenovité hodnotě), nedávaloby žádný smysl, aby jakékoliv speciální pravidlo zaváděl.

V případech zákonného předkupního práva (tedy i předkupníhopráva podle § 3056 o. z.) je namístě aplikovat ustanovení osmluvním předkupním právu, tedy ustanovení § 2140 a násl. o. z.Zákonná předkupní práva mají povahu věcných práv.

Citované ustanovení zakotvuje v právním řádu tzv. právoretraktu. Toto právo vznikne předkupníkovi, kterému svědčí věcné(zákonné) předkupní právo, tehdy, nesplní-li povinný z předkupníhopráva svoji povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupizakotvenou v § 2140 odst. 1 o. z. V daném případě svědčilo žalobcik předmětným stavbám žalované zákonné předkupní právo podle § 3056o. z.

Dne 4. 5. 2017 došlo mezi žalovanou a B. k uzavření kupnísmlouvy ohledně předmětných nemovitostí a následně k jejich převoduna B. Žalovaná přitom nesplnila povinnost upravenou v § 2140 odst.1 o. z. nabídnout předmětné stavby žalobci ke koupi. V důsledkutoho vzniklo žalobci oprávnění podle § 2144 o. z. domáhat se vůčinástupci druhé strany, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl(tzv. právo retraktu).

Zákon nestanoví speciální postup při uplatnění tohoto práva.Nepodmiňuje přípustnost uplatnění práva retraktu žalobou anipředchozím učiněním konkrétního právního jednání. Předkupník jetedy oprávněn uplatnit právo retraktu žalobou, aniž by jí nutněpředcházela výzva předkupníka koupěchtivému k převedení věci, k nížje věcné předkupní právo zřízeno, respektive, k níž mu svědčízákonné předkupní právo.

Jak bylo uvedeno výše, z citovaného § 2144 odst. 1 o. z.vyplývá, že právo retraktu opravňuje předkupníka domáhat se vůčinástupci druhé strany, jenž věc nabyl koupí nebo způsobempostaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň, aby mu věcza příslušnou úplatu převedl. Dovolací soud navzdory této formulacinemůže přisvědčit námitce žalované, že z důvodu, že dne 5. 7. 2018uzavřeli žalovaná a B. dohodu o zániku závazku z kupní smlouvy, seměl žalobce domáhat předmětných staveb nikoliv po ní, nýbrž poB.

Právo retraktu vzniklé v důsledku porušení povinnostižalované nabídnout překupníkovi předmětné stavby ke koupi v danévěci dohodou o zániku závazku z kupní smlouvy nezaniklo, neboťnedošlo k „novému“ převodu, čímž by dospěla standardní povinnostučinit nabídku ke koupi. To odpovídá i smyslu § 2146 o. z., který,ač na tuto situaci zákonnou textací přímo nedopadá, vyjadřuje jasnýúčel úpravy, a sice chránit předkupníka před situacemi, v nichž bybylo jeho právo znehodnoceno ujednáními, jež by ve výsledku vedla kzániku práva před jeho využitím a současně ponechala vlastnictvívěci v rukou dlužníka nebo jež by způsobila změnu závazku v kupnísmlouvě. Lze proto § 2146 o. z. použít v dané věcipřiměřeně.

Z důvodu, aby v řízení v této do jisté míry atypické situacina straně žalované vystupoval pasivně legitimovaný subjekt, pakbylo nezbytné žalovat právě žalovanou, která se po zániku závazku zkupní smlouvy opět stala vlastnicí předmětných staveb, a nikolivB.

Jak bylo uvedeno výše, zákonné předkupní právo podle § 3056o. z. je právem věcným; vázne tedy na věci v tom smyslu, že jakmilebylo porušeno, vzniká povinnost převést věc předkupníkovi nanabyvatele. V situaci, která nastala v této věci, zákonné předkupníprávo vzniklo a v důsledku jednání žalované a B., jímž došlo kezrušení předmětné kupní smlouvy a nabytí vlastnického právažalovanou, přešla tato povinnost na žalovanou.

Žalovaná dále namítla, že žalobce nesplnil povinnoststanovenou v § 2148 o. z. – nezaplatil včas žalované kupní cenupředmětných staveb.

Tato otázka také zakládá přípustnost dovolání, neboť vrozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, není všakdůvodná.

Podle § 2148 odst. 1 o. z. zaplatí předkupník kupní cenu vujednané lhůtě, jinak do osmi dnů po nabídce u věci movité a unemovité věci do tří měsíců po nabídce. Neučiní-li to, předkupníprávo zanikne.

Smyslem zákonné úpravy je dosáhnout toho, aby v případěřádného postupu spočívajícího v nabídce předkupníkovi bylo vrelativně krátké zákonné době na tuto nabídku reagováno zaplacenímkupní ceny ze strany předkupníka pod sankcí zániku předkupníhopráva.

Citované ustanovení se v poměrech řešené věci neuplatní, asice proto, že žalovaná v rozporu s § 2140 odst. 1 o. z. neučinilažalobci nabídku ke koupi předmětných staveb. Jinými slovy, žalobcese nedomáhá převodu předmětných staveb z titulu využití předkupnínabídky žalované, nýbrž z titulu porušení předkupního práva (právaretraktu) vzniklého v důsledku nesplnění povinnosti žalované učinitžalobci nabídku. Je proto třeba v této věci vyjít z lhůty, kterábyla sjednána v předmětné kupní smlouvě mezi žalovanou a B., najehož místo se žalobce žalobou domáhal vstoupit.

Zákon vychází z preference smluvně sjednané lhůty k zaplaceníkupní ceny věci. Taková lhůta byla stanovena ve smlouvě, k jejímužuzavření nahradil odvolací soud projev vůle žalované. Podle článku2 této smlouvy činila dva měsíce. Bylo proto třeba vyjít v tétověci z uvedené lhůty, neboť splatnost kupní ceny byla určenaobecným způsobem. V dané věci jde o to, že stejné podmínky jsousplnitelné, a proto byla splatnost stanovena stejně jako v původnísmlouvě.

Vzhledem k tomu, že je pro rozhodnutí dovolacího soudurozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacíhosoudu (srovnej § 243f odst. 1 o. s. ř.), nemohl se dovolací soud vtomto řízení zabývat tím, zda žalobce v dvouměsíční lhůtě od právnímoci napadeného rozhodnutí kupní cenu zaplatil. Je třeba odmítnoutnázor, že by se v tomto případě měla uplatnit zákonná lhůta spočátkem od učinění nabídky, neboť v tomto případě žalovaná žádnounabídku žalobci neučinila. Samotné doručení dopisu žalobce ze dne18. 6. 2018 ani podání žaloby nemůže mít pro běh lhůty k zaplaceníkupní ceny relevanci, neboť nejde o nabídku dlužníka v kontextu §2140 odst. 1 o. z.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, žeusnesením Rady hlavního města Prahy č. 2085 ze dne 28. 8. 2018 aniusnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 39/125 ze dne 6.9. 2018 nebylo schváleno uplatnění předkupního práva vůči žalované,ale vůči B.

Dovolací soud nemá žádnou pochybnost – i s přihlédnutím ktomu, že B. byl v rozhodné době jediným jednatelem a společníkemžalované – že oběma usneseními žalobce bylo jasně schválenouplatnění nároků z předkupního práva žalobce vyplývajících z kupnísmlouvy mezi žalovanou a jejím jednatelem ze dne 4. 5. 2017, cožnásledně žalobce navenek deklaroval podáním žaloby protižalované.