Pátky s judikaturou 12/05/23

Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že prostanovení zda, do jaké míry a v jakých případech lze uspokojit vexekuci vedené výlučně proti povinnému exekuční titul i zespolečného jmění manželů nebo z nyní již výlučného majetku manželapovinného, je rozhodující hmotněprávní stav účinný ke dni vznikusamotného závazkového právního vztahu, nikoliv hmotněprávní stavúčinný ke vzniku pohledávky. Proto je v této souvislosti nezbytnérozlišovat mezi vznikem závazkového právního vztahu, vznikempohledávky a její splatností.

Ručení je formou zajištění dluhu, kdy se ručitel vůčivěřiteli zavazuje, že dluh splní, jestliže jej nesplní dlužník,přičemž toto prohlášení musí být učiněno v písemné formě. Ručenívzniká tím, že věřitel akceptuje ručitelem učiněnou písemnounabídku, že dluh splní, pokud ho nesplní dlužník. Ručení je tudížsmlouvou. Dlužník stranou této smlouvy není. Ručitelský závazeknení závazkem k dlužníkovi, ale jen závazkem vůči věřiteli.Ručitelský závazek má akcesorickou povahu, podmínkou jeho vzniku jetak existence platného závazku mezi věřitelem a dlužníkem.Akcesorita ručitelského závazku přitom vylučuje, aby se ručitelzavázal ve větším rozsahu, nežli samotný dlužník.

Z uvedeného vyplývá, že závazkový právní vztah mezioprávněným jako věřitelem a povinným jako ručitelem vzniklakceptací ručitelského prohlášení (které tvořilo přílohu č. IEmisních podmínek Dluhopisů Tlakové mytí W. II – 2021) učiněnouoprávněným, tedy uzavřením smlouvy o úpisu a koupi dluhopisů č.1378 ze dne 19. října 2018.

Pokud soudy nižších stupňů vycházely v projednávané věci zpředpokladu, že pro rozsah vedení exekuce je podstatný okamžikvzniku pohledávky (zde doručení výzvy oprávněného ručiteli –povinnému k úhradě dluhu za dlužníka, který neplnil), odchýlily seod výše popsané judikatury Nejvyššího soudu.

Jinými slovy pokud závazkový právní vztah povinného soprávněným vznikl ještě před uzavřením smlouvy o zúžení společnéhojmění manželů, hledí se ve vztahu manželů vůči oprávněnému jakověřiteli na takovou smlouvu, jako kdyby její účinky nenastaly (jakokdyby nedošlo k zúžení dosavadního rozsahu společného jměnímanželů); právní bezúčinnost smlouvy o zúžení společného jměnímanželů nastává přímo ze zákona.

Jak se podává z napadeného rozsudku, představenstvodovolatelky požádalo v souladu s § 51 odst. 2 zákona č. 90/2012Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodníchkorporacích) [dále jen „z. o. k.“], jediného akcionáře (město XY) oudělení pokynu k realizaci sporné investice, dozorčí radadovolatelky doporučila investici realizovat a jediný akcionář vpůsobnosti valné hromady dne 26. 6. 2017 „udělil souhlas“ srealizací investice. Rada města XY přitom měla při rozhodování orealizaci investice k dispozici (mimo jiné) představenstvemzpracované podklady (tabulku s informacemi „ekonomického ikomerčního rázu“), z nichž vyplývalo, že investice může, ale nemusíbýt zisková.

Jestliže jediný akcionář za těchto okolností pokyn dle § 51odst. 2 z. o. k. udělil a představenstvo investici následně (zapodmínek obsažených v informacích poskytnutých jedinému akcionáři)realizovalo, je závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaní přirozhodnutí o realizaci investice nejednali v rozporu s péčí řádnéhohospodáře, co do výsledku v souladu s ustálenou judikaturouNejvyššího soudu.

Řečené přitom platí bez ohledu na to, zda dané rozhodnutíspadalo do obchodního vedení či do tzv. strategického řízení;přestože totiž i strategické řízení náleželo (neurčovaly-li stanovyjinak) do působnosti představenstva, mohlo-li představenstvopožádat o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení (§ 51odst. 2 z. o. k.), mohlo – tím spíše (argumentum a minori ad maius)– požádat o udělení pokynu v oblasti strategického řízení.

Řešení otázky, zda strategické řízení spadalo do působnostivalné hromady (jak uzavřel odvolací soud), či do působnostipředstavenstva, se tudíž nemůže projevit v poměrech dovolatelkyzaložených napadeným rozhodnutím (nemůže vést k jeho kasaci);přípustnost dovolání proto nezakládá.

Dovolání nečiní přípustným ani otázka, zda lze klást na členypředstavenstva rozdílné nároky podle toho, zda jde o „výrobní“ či„jinou“ společnost. Jakkoliv odvolací soud tuto úvahu (bez bližšíhovysvětlení) v napadeném rozhodnutí uvedl, nejde o názor, na němžnapadené rozhodnutí primárně spočívá (rozsudek odvolacího soudu byobstál i v případě nesprávnosti tohoto názoru).

Z kontextu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zjevné, žeodvolací soud zohlednil především okruh skutečností, jež žalovaní(jako členové představenstva) vzali (mohli a měli vzít) s ohledemna poměry společnosti při svém rozhodování v potaz.

Z judikatury Nejvyššího soudu se přitom podává, že mezirelevantní skutečnosti, jež představenstvo akciové společnosti má(může) při svém rozhodování zohlednit, náleží taktéž (v závislostina konkrétních okolnostech) i sociální dopady (resp. společenskývýznam) zvažovaného opatření (srovnej např. rozsudek Nejvyššíhosoudu, v němž Nejvyšší soud vytknul odvolacímu soudu, že v tamprojednávané věci pominul mimo jiné jako okolnost ovlivňujícívýsledné rozhodnutí představenstva společnosti sociální aspektzachování zaměstnanosti). Závěr odvolacího soudu v nyníprojednávané věci, podle něhož žalovaní v souladu s péčí řádnéhohospodáře vzali v potaz i dlouhodobý záměr města XY (jedinéhoakcionáře dovolatelky) „vybudovat rozšiřující sortiment služebnabízených občanům i návštěvníkům města“, je s touto judikaturou vsouladu.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že ač obvodní soud při svémrozhodování vycházel z ustanovení § 568 obč. zák. a z ustanoveníobčanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013,odvolací soud v napadeném usnesení uvádí (ve zjevném rozporu seskutečným obsahem usnesení obvodního soudu), že obvodní soudvykládal § 298 z. ř. s., načež v rovině hmotného práva cituje (avykládá) ustanovení § 13 a § 1953 odst. 1 o. z.

Z ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 o. z. plyne, že v roviněhmotného práva je jak pro nárok na úhradu podnájemného za dobu před1. lednem 2014 vzešlého z podnájemní smlouvy uzavřené též před 1.lednem 2014, tak pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení za dobupřed 1. lednem 2014 (při absenci jiného ujednání stran těchtozávazků v době od 1. ledna 2014) nadále rozhodný zákon č. 40/1964Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31. prosince2013).

Vzhledem k bodu 2. článku II (Přechodná ustanovení) částiprvní zákona č. 293/2013 Sb. je rovněž zřejmé, že jelikož řízení o(soluční) úschově bylo zahájeno 12. dubna 2013, použije se na něnadále občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince2013.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž nesprávné (adovolání opodstatněné) již proto, že odvolací soud posoudil věc vrovině práva hmotného i v rovině práva procesního podle právnínormy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá. S přihlédnutím ktomu, že odvolací soud všechny závěry v dané věci formuloval nazákladě judikatury ustavené právě ve vazbě na ustanovení § 568 obč.zák. a § 185a násl. o. s. ř. (maje ji bez dalšího za použitelnou ipro právní úpravu účinnou od 1. ledna 2014), však Nejvyšší soudshledává v poměrech této věci možným přezkum napadeného rozhodnutíi v rovině oněch závěrů.

Platí tedy, že důvod úschovy a věcnou legitimaci účastníků(složitele, příjemce a přihlašovatele) soud z hlediska pravdivostitvrzení složitele při rozhodování o přijetí do úschovynepřezkoumává; vychází v tomto směru z tvrzení složitele anezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda příjemce jeskutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda sevěřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti otom, kdo je dlužníkovým věřitelem, nebo zda byl věřitel prodlužníka skutečně neznámou osobou, popřípadě, zda tu je jinýzákonem stanovený důvod úschovy.

Pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má pakz hlediska zániku závazků stejné právní následky jako převzetíplnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, vněmž byl předmět plnění složen u soudu. Jinak řečeno, jestližeusnesení, jímž soud přijme plnění, které složitel složil do soudní(soluční) úschovy, nabude právní moci, považuje se den, kdysložitel toto plnění složil do soudní (soluční) úschovy, ve smysluustanovení § 559 odst. 1 obč. zák. a § 568 obč. zák. za den splněnízávazku (dluhu) věřiteli (příjemci nebo přihlašovateli) bez zřetelek tomu, že tento den předchází dni, kdy soud vydal usnesení opřijetí plnění do (soluční) úschovy.

Zjistí-li se ovšem, že důvody pro složení plnění u soudunebyly dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnostineodmítá a že tedy není v prodlení, že je přítomen, že dlužník(složitel) neměl důvod pochybovat o tom, kdo je věřitelem, apod.,pak dluh nebyl složením do soudní (soluční) úschovy splněn apovinnost dlužníka (složitele) poskytnout plnění přímo věřiteli(příjemci, přihlašovateli) nadále trvá.

Předmět úschovy se v takovém případě vydá (vrátí) i bezžádosti dlužníku (složiteli). Otázku, zda byl dán důvod pro složeníplnění u soudu, soud zkoumá (může zkoumat) nejen v době, kdyrozhoduje o přijetí do soudní (soluční) úschovy, nýbrž i vpřípadném sporu o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovyvedeném (na základě ustanovení § 185e o. s. ř.) mezi tím, kdo žádalo vydání předmětu úschovy (příjemce nebo přihlašovatel), a tím, kdovydání odporoval (§ 185d o. s. ř.), po právní moci usnesení opřijetí plnění do soudní (soluční) úschovy.

Jakkoli je takový postup obecně nežádoucí (a při řádném choduřízení o úschově by se tak dít nemělo), nelze vyloučit ani to, žesoud vydá (jako v této věci) usnesení o vrácení složeného plněnísložiteli (dlužníku) proto, že důvody pro složení plnění u soudunebyly dány, až po právní moci rozsudku, jímž nahradí souhlas toho,kdo vydání odporoval, s vydáním předmětu úschovy (příjemci nebopřihlašovateli). I v této fázi řízení však soud může uvedenouotázku zkoumat jen na základě těch tvrzení složitele (dlužníka),jež měl k dispozici (z nichž vyšel, nebo mohl vyjít) v době, kdyvydal usnesení o přijetí plnění do soudní (soluční) úschovy.

V daném případě složitelem tvrzeným a soudem akceptovaným (vusnesení o přijetí plnění do soudní úschovy) důvodem složenípředmětné částky do soudní (soluční) úschovy byla skutečnost, žedlužník má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem (§ 568 větaprvní obč. zák.). Ve shodě s tím, co na dané téma uzavřel jižodvolací soud (srov. reprodukci odůvodnění napadeného usnesení vodstavci 8. shora, včetně tamtéž přiléhavě označené judikaturyNejvyššího soudu), lze obecně říci, že dlužník (složitel) má důvodpochybovat, kdo je jeho věřitelem, zejména tehdy, kdy po něm stejnéplnění požaduje více osob a kdy na základě svých poznatků nemá(objektivně vzato) možnost stanovit, komu z nich plnění opravdunáleží (srov. opět i Komentář, str. 1363). Právo příjemce nebojiného přihlašovatele k předmětu úschovy se přitom musí upínattoliko ke vztahu mezi složitelem a příjemcem nebo jinýmpřihlašovatelem (složitelovým věřitelem); nemůže se odvíjet odjiného právního vztahu.

Pro výsledek dovolacího řízení je (tedy) vzhledem křečenému určující, zda o takový případ jde v situaci popsanésložitelem v návrhu (srov. odstavec 29. shora), tedy v situaci, kdysložitel užíval po určitou dobu nebytové prostory, přičemž neměljistotu, zda tak činí na základě platné podnájemní smlouvy(uzavřené s příjemcem), podle které má smluvenou úhradu(podnájemné) hradit příjemci, nebo zda jde o bezesmluvní užívánínebytových prostor (po zániku podnájemní i nájemní smlouvy vdůsledku výpovědí nájemní smlouvy) na úkor přihlašovatele cobyvlastníka (dřívějšího pronajímatele) nemovitostí, v nichž senacházejí nebytové prostory, jemuž (proto) má vydat bezdůvodnéobohacení vzniklé plněním bez právního důvodu (§ 451 obč. zák.). Vliteratuře se na dané téma rovněž uvádí, že podmínka pro složení dosoluční úschovy není splněna, jestliže pochybnosti o osobě věřitelespočívají pouze na nejednoznačném právním nebo skutkovém posouzení.Pochybnosti však budou vždy důvodné, pokud postavení věřitele budezáviset na nějakém probíhajícím řízení.

Jakkoli spletitým se může jevit výše podané shrnutískutkového stavu věci, Nejvyšší soud v onom rozsudku na jehozákladě dovodil, že jelikož osoba B (nájemce) coby přihlašovatel(tamní žalovaný) ode dne, kdy nastaly právní účinky smlouvy ozřízení věcného břemene, již nebyla nájemcem nemovitostí, nemohlaje podnajmout (a podnájemní smlouva je neplatná). Složitel tedyužíval část nemovitostí bez právního důvodu, čímž se obohatil (vevýši odpovídající obvyklému nájemnému) na úkor konkursní podstaty,ve které byly nemovitosti sepsány. Odtud Nejvyšší soud v oné věciuzavřel, že správce konkursní podstaty osoby D (jako žalobce asložitelem označený příjemce) má právo na vydání předmětuúschovy.

V poměrech této věci se důvod úschovy tvrzený složitelem lišíjen potud, že ve hře nebyla otázka platnosti podnájemní smlouvy,nýbrž otázka jejího ukončení (výpovědí nájemní smlouvy). Přitomsoučástí tvrzení uplatněných složitelem v návrhu na přijetí částky158.763 Kč do soudní (soluční) úschovy bylo i tvrzení, že příjemce(coby nájemce) vede s přihlašovatelem (obcí coby pronajímatelem avlastníkem) spor o platnost výpovědi nájemní smlouvy. Nejvyšší soudtudíž uzavírá, že důvod pro složení částky 158.763 Kč do soudní(soluční) úschovy na základě tvrzení obsažených v návrhu na přijetíbyl vskutku dán, jelikož složitel na základě svých poznatků neměl(objektivně vzato) možnost stanovit, komu náleží úhrada za užívánínebytových prostor v rozhodném období. Ostatně, skutková tvrzení,jimiž složitel odůvodnil složení předmětné částky do soudní(soluční) úschovy, se neliší od těch, jimiž (při jiném právnímhodnocení svého počínání) nyní odůvodňuje požadavek na vrácenísložené částky.

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že důvodem pro složení peněžitéčástky do soudní (soluční) úschovy může být i to, že složitel neví,zda částku za užívání věci v určité době má jako podnájemce uhraditnájemci nebo pronajímateli, který s nájemcem vede spor o to, zdanájem skončil výpovědí a v době užívání věci proto složitel jižnebyl podnájemcem věci.

Institut obvyklého vybavení rodinné domácnosti je upraven v §698 a § 699 o. z. Základní smysl této úpravy spočívá v tom, že kdispozici s tímto obvyklým vybavením rodinné domácnosti se zásadněvyžaduje souhlas druhého manžela (§ 698 odst. 2 o. z.), a to bezohledu na to, zda věci tvořící obvyklé vybavení patří jednomu zmanželů nebo oběma z nich. Vychází se totiž z toho, že představujívýznamnou ekonomickou základnu rodiny a ochrana rodiny se zřetelemk § 3 odst. 2 písm. b) o. z. ospravedlňuje takové omezení i vpřípadě, že věc je ve výlučném vlastnictví jen jednohomanžela.

Jinak řečeno, zařazení věci k obvyklému vybavení rodinnédomácnosti je nezávislé na tom, zda je věc ve výlučném vlastnictvíněkterého z manželů nebo ve společném vlastnictví obou; je takzcela nezávislé i na případné přináležitosti ke společnému jměnímanželů. Možný společný vlastnický režim k těmto věcem ostatněvyplývá přímo z definičního pojetí obvyklého vybavení rodinnédomácnosti v režimu § 698 odst. 1 o. z. Smyslem právní úpravy takje oddělit nakládání s předměty, které tvoří obvyklé vybavenírodinné domácnosti, od nakládání s ostatním majetkem, a takzvýšeným způsobem ochraňovat existenci rodinné domácnosti auspokojování jejích potřeb. Za tímto účelem je jasně stanoveno, žeúprava obvyklého vybavení rodinné domácnosti nemůže být dotčena anismlouvou manželů o manželském majetkovém režimu (§ 718 odst. 3 o.z.), ani rozhodnutím soudu o zrušení či zúžení stávajícího rozsahuspolečného jmění manželů (§ 727 odst. 1 o. z.).

Toto pojetí sdílí odborná literatura fakticky bezvýhrad.

Důvodová zpráva k § 3038 vychází z toho, že ani v oblastimanželského majetkového práva se nenavrhuje výrazněji zasahovat dozáležitostí rodiny více, než je nutné, a proto se návrh v tom směruomezuje na dva výjimečné případy. Jeden z nich se týká ochranyobvyklého vybavení rodinné domácnosti, kterou návrh podřizujezvláštnímu právnímu režimu (Eliáš, K. Nový občanský zákoník saktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit,2012, str. 1072). Žádný speciální vlastnický režim pro věci tvořícíobvyklé vybavení rodinné domácnosti však zákon č. 89/2012 Sb.,občanský zákoník, nezaložil a ochranný režim se má týkat pouzeomezení dispozic s věcmi tvořícími obvyklé vybavení rodinnédomácnosti.

Na rozdíl od výše uvedeného však má podle § 3038 o. z.platit, že věci náležející k obvyklému vybavení rodinné domácnostipřestávají být dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku součástíspolečného jmění. Takový závěr by dával smysl, jestliže byposouzení věci jako součásti obvyklého vybavení rodinné domácnostibylo v rozporu s jeho povahou jako součásti SJM; z výše uvedenéhovšak vyplývá, že tomu tak není. Komentářová literatura v tétosouvislosti zdůrazňuje, že pouze za tohoto předpokladu dává § 3038o. z. rozumný smysl, nicméně přesto nelze dospět k závěru, že věcitvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti nemohou být součástíspolečného jmění. Opačný závěr by totiž vyvolal v prvé řadě rozpors právní úpravou společného jmění manželů.

Zákonný rozsah společného jmění obsažený v § 708 a násl. o.z. z něj v žádném ohledu věci, které tvoří obvyklé vybavení rodinnédomácnosti, nevylučuje. Doslovný výklad § 708 a násl. o. z. a §3038 o. z. by vedl k absurdnímu závěru, podle kterého by věcitvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti k 1. 1. 2014 přestalybýt podle § 3038 o. z. součástí společného jmění manželů, avšakvěci nabyté po 1. 1. 2014 by již součástí SJM byly, neboť úprava §708 a násl. o. z. je z rozsahu SJM nijak nevylučuje. Jestliže byměl být zajištěn jednotný režim v souladu s dikcí § 3038 o. z.,muselo by z § 3038 o. z. vyplývat obecné pravidlo, které by seprosadilo proti výslovné úpravě § 708 a násl. o. z., což by bylo vrozporu se smyslem a účelem jak úpravy společného jmění manželů,tak i úpravy obvyklého vybavení rodinné domácnosti.

Současně se zdůrazňuje, že rozpor se smyslem a účelem úpravyobvyklého vybavení rodinné domácnosti je založen na – již výšeuvedeném – závěru, že jeho úprava je na vlastnickém přiřazení věcijednomu nebo oběma manželům zcela nezávislá. Rozpor se smyslem aúčelem úpravy společného jmění manželů spočívá v tom, že tentoinstitut vychází ze zásady, že příjmy jednoho z manželů jsoupříjmem celé rodiny, resp. i druhého manžela. To se projeví jednakpři správě společného jmění a jednak při jeho rozdělení mezimanžele v případě jeho zániku. Z této zásady jsou činěny pouzeojedinělé a zvláště odůvodněné výjimky.

Pro vyloučení věcí tvořících obvyklé vybavení rodinnédomácnosti z režimu SJM nelze vznést žádný rozumný argument. Jesice skutečností, že § 698 a § 699 o. z. představují zvláštnípravidla správy, která se jako lex specialis prosadí vůči § 713 anásl. o. z., ale neexistuje žádný rozumný důvod, proč by se nemělauplatnit obecná pravidla pro vypořádání ve smyslu § 736 a násl. o.z. Naopak v tom, že tyto věci představují základní majetkovouzákladnu běžného chodu rodiny, lze spatřovat důvod, že tím spíšemají být podrobeny režimu společného jmění. Současně literaturapodrobně naznačuje velmi obtížně řešitelné problémy, které by přivyřazení těchto věcí ze společného jmění nastoupily, počínajeurčením vlastnického režimu těchto věcí, přes správu těchto věcí,až po jejich vypořádání.

Vedle toho je třeba si uvědomit, že pro vyřazení uvedenýchvěcí z režimu společného jmění – vedle všeho již výše uvedeného –není ani žádný rozumný a praktický důvod. Ustanovení § 3038 o. z.by totiž dopadalo na existující a fakticky fungující manželství aze základního právního režimu společného jmění manželů by manželůmvyřadilo věci, ve vztahu ke kterým naopak právní úprava zakotvilapotřebu zvýšené ochrany tak, aby zůstaly ve faktické i právnídispozici manželům, aniž by současně byl jakkoliv vymezen právnírežim ve kterém by se tyto věci nadále nacházely. Jestliže bytakové věci neměly být od 1. 1. 2014 již nadále součástí společnéhojmění, musela by následovat nějaká forma nastavení jejich dalšíhovlastnického režimu. Protože však občanský zákoník žádnou úpravutakového režimu nemá, vyvstávala by otázka, zda, kdy a jakýmzpůsobem by o takové nastavení měli usilovat samotní manželé,případně jakým způsobem by jejich nastavení vůbec právní úpravaumožnila. Vyřazení těchto věcí z režimu společného jmění manželů bymanželům nepřinášelo žádný praktický význam, neboť i při nastavenínových a jiných vlastnických pravidel by tyto věci stále bylysoučástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti a uplatnil by se pronakládání s nimi režim vyplývající z § 698 o. z. Faktické vyřazenítěchto věcí z režimu společného jmění a nastavení novýchvlastnických pravidel k nim by tak pro manžele nemělo žádnýpozitivní ani praktický užitek.

Při vědomí všech těchto souvislostí se odborná literaturazcela většinově přiklání k závěru, že věci tvořící obvyklé vybavenírodinné domácnosti součástí společného jmění manželů býtmohou.

Současně také odborná literatura naznačuje důvod vznikuzačlenění § 3038 o. z. poukazem na to, že toto začlenění si lze„vysvětlit určitým nepochopením inspiračního zdroje, kterým je §1369 německého BGB. BGB obsahuje toto pravidlo v rámci úpravy jehozákonného režimu, kterým je režim vypořádání majetkových přírůstků.V rámci tohoto režimu nevzniká majetkové společenství, každý zmanželů nabývá do výlučného majetku, případně do podílovéhospoluvlastnictví. Pokud společné jmění nevzniká, je zřejmé, že §1369 BGB upravuje jen omezení při nakládání s vlastním majetkem. Ztoho snad vznikl při formulaci § 3038 dojem, že institut obvykléhovybavení rodinné domácnosti dopadá jen na věci ve výlučnémvlastnictví jednoho manžela. Úprava § 698 a násl. však taktokoncipována není. Lze mít tedy za to, že § 3038 představujepřechodné ustanovení pro koncepci, kterou však občanský zákoníkneobsahuje. Z tohoto důvodu nemá toto ustanovení žádný aplikačníprostor“.

Skutečnost, že smyslem právní úpravy § 3038 o. z. nebylo zpohledu záměru občanského zákoníku zasahovat do otázek vlastnickéhorežimu, ale řešit jen otázku nakládání s věcmi tvořícími obvyklévybavení rodinné domácnosti, zcela aktuálně potvrzuje M. Zuklínovázávěrem, že „jedno z přechodných ustanovení (část V. o. z.), § 3038o. z., se týká souboru movitých věcí, který se nazývá ‚obvyklévybavení rodinné domácnosti‘. Na první pohled je platné zněnídotyčného ustanovení v rozporu se vším, co o obvyklém vybavenírodinné domácnosti jinak platný občanský zákoník stanoví, a vrozporu se vším, co bylo výše o souboru věcí označeném jako obvyklévybavení rodinné domácnosti řečeno. Zatímco by na citovaném místěmělo být ustanoveno o nakládání, hovoří se o vlastnictví. Nemározumný význam zabývat se obšírněji vadností citovaného ustanovení,natož jejími kořeny, když je tato norma součástí platného práva.Jediné, co přichází v úvahu, je formulovat možný obsah adekvátníhoustanovení a vyzvat příštího zákonodárce k nápravě, jen co to budemožné. V rámci úvahy de lege ferenda se nabízí například tatoformulace: Nakládání s věcmi, které podle § 698 odst. 1 patří doobvyklého vybavení rodinné domácnosti, se počínaje dnem nabytíúčinnosti tohoto zákona řídí ustanoveními o tomto majetkovémsouboru a o nakládání s věcmi, které do souboru patří – především §698 odst. 2 a 3, § 699, jakož i § 718 odst. 3, § 727 odst.1“.

Právě i z odkazu na § 718 odst. 3 a § 727 odst. 1 o. z. jepatrné, že věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnostisoučástí společného jmění manželů jsou a být mohou. Dovolací soudproto uzavírá, že smysl a účel úpravy institutu obvyklého vybavenírodinné domácnosti nevyžaduje a smysl a účel úpravy společnéhojmění manželů vylučuje, aby se oproti dikci § 3038 o. z. věcinestaly součástí společného jmění manželů jen proto, že současnětvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti, resp. aby věci nabytépřed 1. 1. 2014 tvořící součást společného jmění manželů přestalybýt jeho součástí jenom proto, že současně tvoří obvyklé vybavenírodinné domácnosti.

Aby nastaly právní následky uvedené v ustanovení § 61 odst. 4zák. práce, musí odborová organizace písemně odmítnout udělitzaměstnavateli souhlas k výpovědi do 15 dnů ode dne, kdy o něj bylapožádána. Jakákoliv jiná odpověď odborové organizace na žádostzaměstnavatele o souhlas k výpovědi podle § 61 odst. 2 zák. práce(byť by byla učiněna do 15 dnů ode dne, kdy o něj byla požádána),jakož i to, že odborová organizace v uvedené lhůtě na tuto žádostzaměstnavatele neodpoví (nereaguje), se považuje za předchozísouhlas k výpovědi z pracovního poměru (srov. § 61 odst. 2 a 4 zák.práce).

Odborová organizace však své nesouhlasné stanovisko(odmítnutí udělit zaměstnavateli souhlas k výpovědi) nemusízaměstnavateli zdůvodňovat (odpověď na žádost o udělení souhlasu,stejně jako žádost zaměstnavatele, nemusí obsahovat odůvodněnítohoto postoje odborové organizace). Stačí, je-li z písemnéhostanoviska odborové organizace zřejmé, že odborová organizaceodmítá udělit zaměstnavateli jím požadovaný souhlas k výpovědi zpracovního poměru (že s ní nesouhlasí).

Důvody, proč odborová organizace odmítla souhlas k výpovědiudělit (motivy nebo pohnutky, které ji k tomuto postoji vedly),nejsou z hlediska právních následků uvedených v ustanovení § 61odst. 4 zák. práce významné. Tyto důvody tak mohou spočívat např. iv tom, že žádost o udělení souhlasu k výpovědi nebylazaměstnavatelem (dostatečně) odůvodněna, nebo že odborováorganizace má za to, že jsou tu nějaké „právní překážky“, kterébrání tomu, aby zaměstnanci byla dána výpověď z pracovníhopoměru.

Vznikne-li pochybnost o obsahu stanoviska odborové organizacek žádosti zaměstnavatele o udělení předchozího souhlasu k výpovědiz pracovního poměru, je třeba jeho obsah objasnit. I kdyžrozhodnutí odborové organizace o žádosti zaměstnavatele o udělenípředchozího souhlasu k výpovědi není právním jednáním, nýbrž (jen)faktickým jednáním, které je hmotněprávním předpokladem pro právníjednání (výpověď z pracovního poměru) a které není samo o sobězpůsobilé přivodit následky v právních vztazích stranpracovněprávního vztahu, postupuje se – vzhledem k tomu, že jderovněž o projev vůle – při objasňování jeho obsahu (obdobně) podlepravidel, kterými se řídí výklad právních jednání a která jsouobsažena v ustanoveních § 555 a násl. o. z.

Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládápodle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takovýúmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možnézjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu vprojevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala(rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba vpostavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o.z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzenépodobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedenémezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůlepředcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsaha význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.).Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o soběpřipouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupemvyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z.vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“.

Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnancenejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. vpracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různývýklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (zhlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávníchvztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance.Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedyke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladuprojevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterouzaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjektpracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevilji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinakjasného pracovněprávního jednání.

V projednávané věci Základní odborová organizace OS státníchorgánů a organizací při organizaci XY v dopisu ze dne 16. 3. 2020,jímž reagovala na dopis žalovaného ze dne 10. 3. 2020, žalovanému(jak vyplývá z obsahu spisu) sdělila (mimo jiné), že jeho žádostize dne 10. 3. 2020 o udělení souhlasu s výpověďmi doručenými členůmorgánu odborové organizace již dne 26. 2. 2020, „nelze podle právavyhovět a vůbec se jimi zabývat“, že podle ustanovení § 61 zák.práce „je zcela vyloučené“, aby k žalovaným již dne 26. 2. 2020daným výpovědím z pracovního poměru odborová organizace uděliladodatečný souhlas, že aby se výpověďmi z pracovního poměružalobkyně a dalšího člena orgánu odborové organizace odborováorganizace vůbec mohla zabývat, musely by být nejdříve obě výpovědiz pracovního poměru ze dne 26. 2. 2020 zaměstnavatelem neprodleně„vzaty zpět“ (se souhlasem obou zaměstnanců) a žádostzaměstnavatele o udělení předchozího souhlasu odborové organizace kpřípadným novým výpovědím těmto či jiným zaměstnancům, členůmorgánu odborové organizace, by musela být „řádně a podrobnězdůvodněna, včetně a zejména odůvodnění nadbytečnosti těchtozaměstnanců“, a uvedla, že „dokud nebudou uvedené podmínky splněny,nelze žádný souhlas s výpovědí z pracovního poměru členům orgánuodborové organizace udělit“.

Ze stanoviska odborové organizace k žádosti žalovaného ze dne10. 3. 2020 o udělení předchozího souhlasu k výpovědi z pracovníhopoměru obsaženého v dopisu ze dne 16. 3. 2020 není zřejmé, zdaodborová organizace sice neuděluje předchozí souhlas k výpovědi,ale udělení tohoto souhlasu ani neodmítá (vyjadřuje-li ochotuzabývat se výpovědí až po odvolání předchozí výpovědi danéžalobkyni dne 26. 2. 2020 a po podrobnějším odůvodnění žádostižalovaného o udělení předchozího souhlasu), nebo zda odmítá udělitpředchozí souhlas k výpovědi z toho důvodu, že žádost žalovaného oudělení tohoto souhlasu není dostatečně odůvodněna a že nebylaodvolána předchozí výpověď daná žalobkyni dne 26. 2. 2020.

Za těchto okolností měl odvolací soud objasnit obsahpísemného stanoviska odborové organizace výkladem tohoto projevuvůle, a to s přihlédnutím zejména k úmyslu (záměru) odborovéorganizace, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jakodborová organizace a žalovaný dali následně najevo, jaký obsah avýznam projevu vůle přikládají. Odvolací soud měl proto při tomtovýkladu přihlédnout též k dopisu ze dne 2. 3. 2020 adresovanémugenerálnímu řediteli žalovaného, v němž odborová organizace – jakvyplývá z obsahu spisu – vyjádřila (mimo jiné) nesouhlas sorganizační změnou, kterou žalovaný zamýšlel provést s účinností od1. 4. 2020 a na základě níž byla žalobkyni dána výpověď zpracovního poměru, jakož i k dopisu ze dne 30. 3. 2020, v němžodborová organizace sdělila žalovanému, že nesouhlasí s jakoukoližalovaným údajně zamýšlenou výpovědí žalobkyni, a to ze stejnýchdůvodů, které uvedla ve svém stanovisku k žádosti žalovaného oudělení předchozího souhlasu k výpovědi obsaženém v dopisu ze dne16. 3. 2020.

Protože odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval(nepodrobil stanovisko odborové organizace k žádosti žalovaného oudělení předchozího souhlasu k výpovědi obsažené v dopisu ze dne16. 3. 2020 výkladu podle pravidel pro výklad právních jednání), jejeho závěr, že odborová organizace písemně neodmítla udělitžalovanému souhlas k výpovědi z pracovního poměru žalobkyni, a žeproto nastala „fikce souhlasu“ odborové organizace s výpovědížalobkyni ve smyslu § 61 odst. 2 věty druhé zák. práce, a výpověď zpracovního poměru daná žalobkyni dne 31. 3. 2020 je proto platná,aniž by bylo třeba, aby žalovaný tvrdil a prokazoval, že po němnelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni nadále zaměstnával,předčasný, a tedy nesprávný.

Dovolací soud však neshledal, že by řízení bylo zatíženodovolatelkou tvrzenými vadami, které podle jejího mínění mělyspočívat v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu sustanoveními § 6 a § 213 odst. 2 o. s. ř., neboť „vyšel“ zeskutkových zjištění soudu prvního stupně, „neztotožnil se však sjeho hodnocením ve vztahu k souhlasu odborové organizace svýpovědí“, a změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by provedljakékoliv dokazování, a že „v rámci předvídatelnosti neseznámilúčastníky se změnou právního náhledu“, a porušil tak právožalobkyně na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že postupodvolacího soudu, který se odchýlí od skutkových zjištění souduprvního stupně bez zopakování dokazování (nejde-li pouze o důkazylistinné), představuje porušení práva na spravedlivý proces.

U důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je všakvliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání nahodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušenímzásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nichodvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž jesám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp.doplnil.

V projednávané věci přitom soud prvního stupně dokazováníjinými než listinnými důkazy neprováděl. Kromě toho ani odvolacísoud nevyvodil z listinných důkazů jiné skutkové závěry než soudprvního stupně, nýbrž skutkovým zjištěním učiněným soudem prvníhostupně přisoudil jiný právní význam.

Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo„překvapivé“, neboť odvolací soud neseznámil účastníky „v rámcipředvídatelnosti“ se svým právním názorem na projednávanouproblematiku, jež byl odchylný od soudu prvního stupně, aby se k nímohli účastníci vyjádřit, pak přehlíží, že zákon (žádné ustanovenízákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věchodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem)konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ,že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro něúspěšnému výsledku sporu. Rozhodnutí soudu může být pro účastníkapřekvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby soud při svémrozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebojinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co zaodvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jenkdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkůmřízení; o takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejméz obsahu spisu – nejedná.

Ustanovení § 190 odst. 2 písm. o) z. o. k. umožňuje, abyspolečenská smlouva svěřovala do působnosti valné hromadyspolečnosti s ručením omezeným i jiné záležitosti než ty, které jísvěřuje zákon. Ujednání společenské smlouvy, které podle citovanéhoustanovení rozšiřuje působnost valné hromady, však nemůže být vrozporu s kogentními ustanoveními zákona. Tak by tomu bylo zejménatehdy, pokud by společenská smlouva svěřovala do působnosti valnéhromady záležitost spadající do obchodního vedení či umožňovalavalné hromadě, aby jednateli udělovala (mimo režim § 51 odst. 2 z.o. k.) pokyny týkající se obchodního vedení (§ 195 z. o.k.).

V projednávané věci Nejvyšší soud (stejně jako soud odvolací)nemá pochyb o tom, že „pověření jednatelů společnosti, abypokračovali v přípravě projektu rozdělení společnosti odštěpením,“představuje udělení pokynu jednateli, jež do působnosti valnéhromady společnosti svěřuje článek VII. odst. 2 písm. e)společenské smlouvy. O obchodní vedení společnosti nejde.

Usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným jeprávním jednáním. V projednávané věci valná hromada přijalausnesení, jímž pověřila jednatele společnosti, aby pokračovali vpřípravě projektu rozdělení společnosti odštěpením. Takové usnesenínení neurčité.

Je tomu tak proto, že soud prvního stupně i dovolatelkyzaměňují neurčitost usnesení valné hromady s jeho obecností.Usnesení, kterým valná hromada uděluje pokyn svému statutárnímuorgánu, tak není (nutně) neurčité jen proto, že nedosahuje mírykonkrétnosti podle představ jednotlivých společníků. Jinak řečeno,není vyloučeno, aby valná hromada udělila statutárnímu orgánuspolečnosti pokyn i v obecné formě, aniž by šlo o neurčitérozhodnutí (jak se stalo v projednávané věci).

Názor, podle něhož třetí usnesení valné hromady je neurčité,protože z něj „nejsou patrna základní fakta štěpení, není jasné,kolik vznikne společností, zda současná společnost zanikne, neníobjasněn cíl štěpení“, není správný, neboť v poměrech projednávanévěci valná hromada svým rozhodnutím toliko vyjádřila vůli vrozdělení pokračovat, o konkrétních parametrech rozdělenínerozhodovala, tudíž nebylo nezbytné, aby je ve svém rozhodnutíspecifikovala.

A konečně vadu, pro kterou by se na třetí usnesení valnéhromady hledělo, jako by nebylo přijato, nezpůsobuje ani to, žejeho znění (podle názoru dovolatelek) neodpovídá návrhu uvedenému vpozvánce na valnou hromadu. Mohlo by totiž jít jedině o vadu,jejímž důsledkem může být toliko neplatnost přijatého usnesenívalné hromady. Otázku případné neplatnosti třetího usnesení valnéhromady však dovolání nepředkládá, a dovolacímu přezkumu ji tudížneotevírá.