Pátky s judikaturou 09/02/24

Podle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanskýzákoník (dále též jen „o. z.“) je spotřebitelem každý člověk, kterýmimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatnéhovýkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s nímjinak jedná.

Nejvyšší soud předně podotýká, že v důsledku ukončeníadvokátní činnosti povinného ani v důsledku následného uzavřenírozhodčí doložky v žádném případě nemohlo dojít ke změně charakteruvztahu mezi oprávněnou a povinným ze smluv o úschově a smluvpříkazních, které povinný uzavíral v postavení advokáta, a tentovztah zůstal zcela nepochybně vztahem mezi podnikateli.

Otázkou je pouze to, zda lze samostatně posuzovat povahurozhodčí doložky, kterou povinný uzavřel v době, kdy již nebyladvokátem (podnikatelem), a pokud ano, zda je rozhodčí doložkasmlouvou spotřebitelskou ve smyslu § 419 o. z., přičemž tato otázkadosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

Při posuzování postavení rozhodčí smlouvy, byť obsažené veformě rozhodčí doložky ve smlouvě hlavní, se uplatní zásadaautonomie rozhodčí doložky, resp. její separace od smlouvy hlavní.Platnost rozhodčí doložky je tak třeba posuzovat nezávisle naplatnosti smlouvy hlavní. Co se týče charakteru rozhodčí smlouvy(doložky) jako právní skutečnosti, odborná literatura se shoduje vtom, že byť jde o smlouvu, která má primárně procesní účinky,poměry této smlouvy se řídí právem hmotným, neboť je zde dánsmluvní základ, tj. základ spočívající v průniku volních projevůstran v rámci jejich autonomie aprobované právem.

Rozhodčí doložku je proto třeba posuzovat jako samostatnousmlouvu, při zkoumání jejíž platnosti musí být aplikováno hmotnéprávo. Z tohoto důvodu je mimo jiné nutné vzít v úvahu, zda jde osmlouvu spotřebitelskou či nikoliv, a to bez ohledu na charaktersmlouvy hlavní, neboť autonomie rozhodčí doložky apriori nevylučujeani možnost rozdílného režimu hlavní smlouvy a rozhodčídoložky.

V nyní řešené věci není pochyb o tom, že oprávněná má vposuzovaném vztahu postavení podnikatele, rovněž není sporné, žepovinný v době uzavření rozhodčí doložky již formálně podnikatelemnebyl (na rozdíl od doby, kdy byly uzavřeny smlouvy hlavní).Zároveň je z obsahu rozhodčí doložky zcela evidentní, že sevztahuje ke smlouvám o úschově, tedy k předchozí advokátní(podnikatelské) činnosti povinného. Nejvyšší soud považuje tutosouvislost za natolik silnou, že na rozhodčí doložku nelzeaplikovat § 419 o. z., neboť nejde o smlouvu uzavřenou mimo rámecpodnikatelské činnosti povinného, a to ani přes časový odstup meziukončením jeho podnikatelské činnosti a uzavřením rozhodčí doložky.Opačný výklad by popíral smysl ochrany spotřebitele a rovněž byl vrozporu s dobrými mravy, tím spíše v situaci, kdy povinný bylprávním profesionálem.

Nelze za spotřebitele považovat fyzickou osobu, která ještějako nepodnikatel uzavřela smlouvu za účelem podnikání, jež mělobýt teprve v budoucnu zahájeno, neboť budoucí povaha takovéčinnosti ji nezbavuje jejího podnikatelského charakteru. Nejvyššísoud považuje daný závěr za v zásadě přiléhavý i na nyní řešenouvěc, neboť dovodil-li Soudní dvůr Evropské unie, že časové hledisko(resp. formální postavení stran) nemůže převážit nad skutečnýmúčelem jednání, potom nelze ani rozhodčí doložku vztahující se kdříve uzavřené smlouvě mezi podnikateli považovat zaspotřebitelskou smlouvu, byť byla rozhodčí doložka uzavřena ažpoté, kdy jedna ze stran (zde povinný) ukončila podnikatelskoučinnost.

V tomto ohledu je právní posouzení věci provedené odvolacímsoudem správné. Dovolání bývalé manželky povinného je tedypřípustné, není však důvodné.

V projednávané věci jde o výpovědní důvod podle § 2288 odst.1 písm. a) o. z., podle něhož pronajímatel může vypovědět nájem nadobu určitou nebo neurčitou v tříměsíční výpovědní době, poruší-linájemce hrubě svou povinnost vyplývající z nájmu.

Obsahově shodný výpovědní důvod byl upraven již v § 711 odst.1 písm. d) obč. zák. [s účinností od 30. 3. 2006 šlo o § 711 odst.2 písm. b)]. Citované ustanovení Nejvyšší soud opakovaně vyložiltak, že je sankční povahy, protože jeho cílem je postihnout nájemceza porušení jeho povinností vyplývajících z nájemního vztahu, a tov případě, že toto porušení dosáhne takové intenzity, že je lzeposoudit jako „hrubé“.

Zda jde o hrubé porušení povinnosti, je vždy věcí konkrétníhoposouzení, tj. jde o otázku právní, jež je řešena na základěkonkrétních skutkových zjištění učiněných soudem. Za takovétoporušení povinnosti lze považovat také užívání bytu k jiným účelůmnež k bydlení.

Od takto nastavených právních názorů není důvod se odchýlitani v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. I když občanskýzákoník na rozdíl od předchozí právní úpravy již neobsahujevýslovné ustanovení o tom, že nájem bytu je chráněn (§ 685 odst. 3obč. zák.), práva nájemce (§ 2235 o. z.) jsou nadále chráněnarelativně kogentní úpravou a tato ochrana se projevuje mimo jiné itím, že pronajímatel může nájem vypovědět jen ze zákonemstanovených důvodů (§ 2288 a § 2291 o. z.).

Na druhou stranu zákon stanoví nájemci povinnosti, jejichžporušení může znamenat naplnění výpovědního důvodu, a jednou z nichje i povinnost nájemce užívat byt řádně v souladu s nájemnísmlouvou (§ 2255 o. z.). Ustanovení § 2291 odst. 2 o. z. výslovněstanoví, že porušení této povinnosti (dosáhne-li takové intenzity,že je lze posoudit jako zvlášť závažné) může být důvodem provýpověď nájmu bez výpovědní doby, tím spíše pak může být i důvodempro výpověď s výpovědní dobou ve smyslu § 2288 odst. 1 písm. a) o.z.

Takovým porušením povinnosti je i přenechávání bytu třetímosobám prostřednictvím platforem typu Airbnb. Je tomu tak proto, žepředpokladem ochrany nájemce je, že pronajatý byt či dům užívá k„zajištění bytových potřeb“ (§ 2235 odst. 1 o. z.). Současnápotřeba bydlení (bytová potřeba) nespočívá „pouze v přenocování,ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální iduševní rovině“. K uvedenému pojetí bytové potřeby se poslézepřihlásil také Nejvyšší soud.

Právní úprava obsažená v § 2235 o. z. výslovně vyjímá zdosahu své působnosti, a tedy nepovažuje za bydlení (uspokojeníbytové potřeby), případy pronájmu bytu nebo domu „k rekreaci nebojinému zjevně krátkodobému účelu“ (§ 2235 odst. 2 o. z.). Podledůvodové zprávy jde typicky např. o rekreační nebo prázdninovépobyty (tzv. letní byty) nebo nájmy bytů za účelem dočasnéhoubytování studentů v univerzitním městě nebo k zajištěníněkolikaměsíční stáže odborníka apod.

Pro tyto případy je charakteristické, že nájemce sinepronajímá prostor za účelem uspokojování bytových potřeb, alepouze za účelem ubytování (§ 2326 a násl. o. z.). Bytovou potřebuuspokojuje jinak (domov má jinde). Úprava nájmu bytu a domu se vtakovém případě nepoužije.

Důvodem je nepochybně i zájem na stabilitě nájemního bydlení,jež si žádá – na rozdíl od pronájmů pouze ke krátkodobým účelům –nejen zvýšenou ochranu nájemce, ale také specifickou právní úpravu,jako např. úpravu následků smrti nájemce podle § 2279 a násl. o.z., která u krátkodobých pronájmů postrádá smysl.

Lze proto uzavřít, že přenechává-li nájemce pronajatý byttřetím osobám k rekreaci nebo jiným zjevně krátkodobým účelům,užívá ho k jinému účelu než k bydlení (zajištění bytových potřeb),porušuje tím své povinnosti nájemce bytu a dosáhne-li (zejménavzhledem k rozsahu takového nedovoleného způsobu užívání, jehonegativním dopadům na ostatní obyvatele v domě apod.) toto porušenítakové intenzity, že ho lze hodnotit jako „hrubé“, může mupronajímatel nájem bytu vypovědět podle § 2288 odst. 1 písm. a) o.z.

Odpovídá-li nájemce pronajímateli i za jednání osoby, kteréumožnil pronajatý byt užívat (§ 2216 o. z.), platí uvedený závěr iv případě, že pronajatý byt přenechával třetím osobám k jinýmúčelům než k bydlení jeho podnájemce. Na tom pak nic nemění aniokolnost, že nájemce měl k podnajímání bytu třetím osobámpronajímatelův (paušální) souhlas; dotčený souhlas totiž nezbavujenájemce povinnosti užívat byt řádně v souladu s nájemní smlouvou,tedy ani povinnosti užívat jej pouze k účelu, k němuž mu bylpřenechán, tj. k zajištění bytových potřeb. Ostatně stejný názorzastávala i judikatura přijatá k výkladu předchozí právníúpravy.

Podle zjištěných okolností případu požádal dovolatel e-mailemz 15. 4. 2020 původně žalovanou o prominutí (odpuštění) nájemného zBytu s účinností od začátku dubna 2020, a to „vzhledem k aktuálnísituaci ohledně uzavření hranic, a tudíž nemožnosti ubytováníturistů“. Touto žádostí dal zřetelně najevo, že Byt neslouží kbydlení, ale je využíván jako zdroj příjmů, jež dovolatel získává(lhostejno, zda přímo nebo zprostředkovaně plněním od podnájemkyně)od specifické kategorie zájemců (turistů) o zjevně krátkodobéubytování (ubytování k rekreačním účelům), nikoli (dlouhodobé)bydlení, a kterých se mu dostává v množství, jež minimálně pokryjeúhradu sjednaného (měsíčního) nájemného. Za tohoto stavu je namístěvycházet z úvahy, že v posuzovaném případě byl Byt přinejmenším vřádu jednotek měsíců užíván k jiným účelům než k bydlení (kekrátkodobým pobytům turistů) a že tento způsob jeho využití byl prodovolatele účelem dominantním.

Jestliže tedy odvolací soud v souzené věci dovodil, že bylnaplněn ve Výpovědi uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1písm. a) o. z., je jeho právní posouzení věci správné, neboťužíváním Bytu k jinému účelu než k bydlení, dovolatel porušil svoupovinnost nájemce uloženou mu ustanovením § 2255 odst. 1 o. z. atoto porušení dosáhlo (vzhledem k rozsahu ubytovacích služebprovozovaných v Bytě) takové intenzity, že je lze posoudit jako„hrubé“. S přihlédnutím k uplatněným dovolacím námitkám pak lze jendodat, že pro účely posouzení, zda byl naplněn uplatněný výpovědnídůvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., nebylo podstatné, zdačinnost dovolatele provozovaná v Bytě byla podnikáním ve smyslu §420 odst. 1 o. z.; rozhodující je, že skutkový stav věci bylobjasněn v dostatečném rozsahu, aby umožňoval posoudit téžintenzitu vytýkaného porušení dovolatelovy povinnosti nájemce, a žedovoloval přijmout závěr, že toto porušení požadované (hrubé)intenzity dosáhlo.

Podle § 191 z. o. k. se může každý společník, jednatel, člendozorčí rady, je-li zřízena, nebo likvidátor v mezích tohotoustanovení dovolávat neplatnosti usnesení valné hromady podleustanovení občanského zákoníku o neplatnosti usnesení členskéschůze spolku pro rozpor s právními předpisy nebo společenskousmlouvou. Bylo-li rozhodnuto mimo valnou hromadu nebo bylo-lirozhodnutí valné hromady přijato dodatečně, právo podat návrhzanikne uplynutím 3 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvědělnebo mohl dozvědět o přijetí rozhodnutí podle § 174 odst. 3 nebo §177, nejdéle však uplynutím 1 roku od přijetí tohoto rozhodnutí.Totéž platí, rozhodl-li v působnosti valné hromady jediný společník(odstavec první). Důvodem neplatnosti usnesení valné hromady je irozpor tohoto usnesení s dobrými mravy (odstavec druhý).

Návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromadyspolečnosti s ručením omezeným podle § 191 z. o. k. je zvláštnímurčovacím návrhem, pro který zákon taxativně vymezuje okruh osob, ukterých je daná aktivní věcná legitimace pro takové řízení.

Podle důvodové zprávy k návrhu zákona oobchodních korporacích (sněmovní tisk číslo 363, Poslaneckásněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010–2013),zůstává v návrhu zákona zachováno právo na vyslovení neplatnostiusnesení valné hromady, čímž se návrh zákona přidržuje dosavadníhostavu. K tomu zákon vymezuje aktivně věcně legitimované osoby tak,že je napříště toto právo přiznáno jen společníkům a orgánůmspolečnosti.

Z uvedeného je patrné, že historickým výkladem ustanovení §191 odst. 1 z. o. k. (vycházejícím ze zkoumání vůle zákonodárce) jenutné dojít k závěru, podle něhož jsou k podání návrhu na vysloveníneplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezenýmaktivně věcně legitimovány pouze osoby uvedené v § 191 odst. 1 z.o. k. Právní úprava § 258 zákona č. 89/2012 Sb., občanskéhozákoníku (dále jen „o. z.“), jde-li o výčet osob aktivně věcnělegitimovaných k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutíorgánu spolku, se v poměrech společnosti s ručením omezenýmnepoužije.

K témuž závěru vede i výklad systematický. V souladu sezásadou lex specialis derogat legi generali je totiž nutné dátpřednost zvláštní právní úpravě § 191 odst. 1 z. o. k. před úpravouobecnou, na kterou jinak citované ustanovení odkazuje (srov. též §9 odst. 2 věta první o. z.).

V neposlední řadě odpovídá výše uvedenému i výkladteleologický. Účel právní úpravy řízení o vyslovení neplatnostiusnesení valné hromady společnosti je totiž dvojí. Jednak poskytujeochranu individuálním právům osob oprávněných domáhat se vysloveníneplatnosti usnesení valné hromady a jednak je zákonem předvídanýmnástrojem obecné ochrany zákonnosti ve vnitřních poměrechspolečnosti, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomníúpravou provedenou“ v zakladatelském právním jednání, „a to sohledem na širší kontext ochrany společnosti, resp. všech osoboprávněných takový návrh podat, jakož i dalších osob, jež mohou býttěmito vnitřními poměry dotčeny“.

K obdobnému závěru dospěla i komentářová literatura, ze kterése podává, že z toho, že zákon výslovně vypočítává osoby, kterýmpřiznává aktivní věcnou legitimaci, plyne, že jiným osobám právozasahovat tímto způsobem do vnitřních poměrů společnostinesvědčí.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu sepodává, že pro posouzení věcné legitimace je rozhodující stav vdobě vyhlášení rozhodnutí. To platí zásadně i pro posouzení aktivnívěcné legitimace navrhovatele v řízení o vyslovení neplatnostiusnesení valné hromady; ztratí-li navrhovatel po podání návrhupostavení opravňující jej k jeho podání, ztrácí zásadně i aktivnívěcnou legitimaci.

Ovšem s ohledem na shora uvedený smysl a účel úpravyvyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je třeba vykládatpojem „společníka“, jakožto osoby aktivně věcně legitimované kpodání návrhu podle § 191 odst. 1 z. o. k., extenzivně tak, že sespolečníkem rozumí i osoba, která po přijetí usnesení valné hromadyztratila bez právního nástupce postavení společníka, ale napadenéusnesení valné hromady má nadále dopad do jejích práv a povinnostízaložených jejím vztahem ke společnosti. Nemá-li takový bývalýspolečník k dispozici jiný (stejně účinný) právní nástroj k ochraněsvých práv, bylo by v rozporu s účelem § 191 z. o. k. odepřít muaktivní věcnou legitimaci v řízení.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, žedovolatelce nezůstala aktivní věcná legitimace zachována. Je tomutak proto, že napadeným usnesením valné hromady bylo rozhodnuto oodvolání stávající jednatelky a jmenování nových jednatelůspolečnosti, tedy valná hromada rozhodovala o změně v obsazenístatutárního orgánu společnosti, a takové rozhodnutí samo o soběnemohlo žádným způsobem zasáhnout do práv a povinností dovolatelkyzaložených její předchozí účastí ve společnosti. Ani případný nárokna náhradu škody by nebyl podmíněn vyslovením neplatnosti usnesenívalné hromady o volbě statutárního orgánu (jednatelů) společnosti,neboť samotným (byť i případně neplatným) odvoláním dosavadníhojednatele a volbou nových jednatelů škoda dovolatelce vzniknoutnemohla.

Vychází-li dovolatelka z toho, že jí v souvislosti se ztrátouúčasti na společnosti vznikla škoda, pak přehlíží, že by tomu takbylo v příčinné souvislosti s přijetím reorganizačního plánuspolečnosti většinou (zajištěných a nezajištěných) věřitelů,přičemž jakkoli se statutární orgán společnosti podílel na zněníreorganizačního plánu, na samotné rozhodnutí o přijetíreorganizačního plánu věřiteli a jeho schválení insolvenčním soudemjiž neměl vliv.

Nebylo-li napadeným usnesením valné hromady zasaženo do právdovolatelky, nesvědčí jí - při užití výše uvedeného rozšiřujícíhovýkladu § 191 odst. 1 z. o. k. - aktivní věcná legitimace k podánínávrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.

Klíčovým pro rozhodnutí ve věci a posouzení důvodnostižalobkyní uplatněného nároku bylo posouzení právní povahyparkoviště. Žalobkyně spojovala důvodnost žaloby na vyklizení spředpokladem, že parkoviště je součástí pozemku, zatímco žalovanýnamítal, že jde o samostatnou nemovitou věc – stavbu, takže žalobana vyklizení nemůže obstát. Odpovídajícím procesním nástrojem bytotiž byla jedině žaloba na odstranění stavby, jestliže by bylysplněny všechny podmínky pro závěr, že stavba parkoviště na pozemkužalobkyně se neopírá o žádný právní důvod.

Dovolatelka v dovolání naznačuje rozpornou judikaturudovolacího soudu ohledně posuzování právní povahy parkoviště cobymístní komunikace III. třídy, z čehož dovozuje přípustnostdovolání, neboť žádá, aby Nejvyšší soud rozpory v judikatuře obecněformulovaným závěrem vyjasnil a vyřešil. Současně však uvádí, že zjudikatury, kterou v dovolání uvádí, vyplývá jednotný závěr, žeparkoviště samostatnou věcí není.

Přípustnost dovolání založená tím, že určitá otázka právníotázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, vyjadřuje, že připosouzení právní otázky existují protichůdná rozhodnutí Nejvyššíhosoudu, která obsahově vedle sebe nemohou obstát.

O takový případ však v dané věci nejde.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pozemní komunikace (vposuzovaném případě komunikace místní) může být samostatnou stavbouve smyslu § 119 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, stím, že právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy kpozemku.

V této věci se zabýval právní povahou parkoviště, přičemžrozsudek Nejvyššího soudu považoval parkoviště za součást pozemkuzejména s argumentem, že představuje ztvárnění či zpracovánípovrchu pozemku.

Na samotném vymezení pojmu „stavba“ jako předmětuobčanskoprávních vztahů nic nezměnila ani novela § 9 odst. 1 zákonač. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, provedená zákonem č.268/2015 Sb., ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kterýpojem „stavba“, pokud je i nadále samostatnou věcí, nijaknevymezuje; proto lze i nadále přiměřeně vycházet z dosavadníjudikatury k pojmu „stavba“ v občanském zákoníku č. 40/1964Sb.

K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrchpozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud v, ve kterémuvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu,jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru otom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo nenísamostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smysluobčanského práva).

V některých případech není umělá úprava povrchu pozemkutakového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnouvěc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovatkaždou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy,které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádnězdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavebníúpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmětobčanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovanýpozemek.

V v některých případech nelze stanovit jednoznačné hlediskopro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku.Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětempráv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci.Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným vprávním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existencerůzných právních vztahů k pozemku a k objektu na něm senacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti zasamostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva.

Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavebníčinnosti, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slovasmyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikolivsoučást věci jiné.

Stavba, která není věcí podle § 119 zákona č. 40/1964 Sb.,občanský zákoník, resp. nyní podle výjimek ze superficiální zásady(zejména § 506 odst. 1, § 509, § 3054 a násl. zákona č. 89/2012Sb., občanský zákoník), je součástí pozemku.

Nejvyšší soud dále v dané věci poukázal na to, že otázku, zdaurčitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí však nelzeřešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je vhraničních případech na úvaze soudu, a proto Nejvyšší soudpřezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahynalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené.

Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždyuplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrůtýkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součástivěci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Zvýše formulovaných obecných východisek se pak podává základ prorozhodování konkrétních sporů.

Judikatura při řešení otázky právní povahy parkoviště taknení vnitřně rozporná, pouze zdůrazňuje nemožnost zaujetí obecného,vždy uplatnitelného pravidla pro posouzení právní povahyparkoviště, ale nutnost individuálního přístupu se zohledněnímspecifik daného případu.

Dovolatelka v této části dovolání poukazuje na konkrétnírozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, ze kterých cituje pasážeodůvodnění a dospívá k závěru, že „z citované judikatury se takjednotně podává, že parkoviště není samostatnou věcí vsoukromoprávním smyslu,“ aniž by tyto závěry promítla dokonkrétních poměrů dané věci. Kdyby to tak bylo, nemůže současnětvrdit, že existuje rozpor v judikatuře dovolacího soudu, neboť pakby jednotný závěr ohledně právní povahy parkoviště nemohl zjudikatury vyplývat.

Pro danou věc je však určující, že odvolací soud spřihlédnutím k daným individuálním okolnostem podrobně vysvětlil,proč považuje stavbu parkoviště za samostatnou věc, a to nejenom spřihlédnutím k závěrům vyplývajícím ze znaleckého dokazování, aletaké s přihlédnutím k důvodům dalším. S touto konkrétní argumentacívšak dovolání žádnou věcnou polemiku nevede a vůbec se k nínevyjadřuje, neboť dospívá k závěru, že z dovolatelkou citovanéjudikatury vyplývá kategorický závěr, že parkoviště samostatnouvěcí není. Takový závěr – viz výše – však z judikatury Nejvyššíhosoudu v žádném případě nevyplývá.

Velký senát proto uzavírá, že v souladu s nálezem Ústavníhosoudu je závěr, že s ohledem na její povahu, jakožtosynallagmatického právního vztahu sloužícího primárně k ochraněpráv a zájmů zaměstnavatele, může zaměstnavatel od konkurenčnídoložky po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance odstoupit i nazákladě smluvního ujednání, podle kterého je zaměstnavatel vuvedené době oprávněn od konkurenční doložky odstoupit bez uvedenídůvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, popřípadě i na základě jinakobdobně sjednané možnosti odstoupení.

V řízení, v němž se zaměstnanec po zaměstnavateli domáházaplacení peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky, je však soudpovinen poskytnout ochranu základním právům a legitimním zájmůmzaměstnance, prokáže-li se, že zaměstnavatel jednal svévolně nebozneužil své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenčnídoložky.

Smluvnímu ujednání, podle kterého je zaměstnavatel po dobutrvání pracovního poměru oprávněn odstoupit od konkurenční doložkybez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, odpovídá (představujeobdobně sjednanou možnost odstoupení) i účastníky sjednaná možnostžalované v uvedené době od konkurenční doložky odstoupit, jestliže„podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotěinformací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů,které zaměstnanec získal v zaměstnání u zaměstnavatele či jinak, bynebylo přiměřené a/nebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnancisjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil musjednané peněžité vyrovnání“.

Slouží-li konkurenční doložka primárně k ochraně práv a zájmůzaměstnavatele, je v souladu s tímto jejím účelem, sjednali-liúčastníci možnost žalované posoudit, zda žalobce v průběhu svéhozaměstnání u žalované získal informace, poznatky, znalostipracovních a technologických postupů, které mají povahu obchodníhotajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou (s ohledemna jejich povahu, rozsah či aktuálnost) způsobilé zjednatkonkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu atím závažným způsobem ztížit činnost žalované.

Skutečnost, zda úvaha žalované, že žalobce takové informace apoznatky nezískal, byla s ohledem na všechny okolnosti správná,není z hlediska posouzení platnosti právního jednání žalované, jímžod konkurenční doložky odstoupila, významná; sjednaná možnostodstoupení ponechává volné úvaze žalované, zda se budepotencionálnímu konkurenčnímu střetu zájmů mezi žalovanou ažalobcem, k němuž by mohlo po skončení pracovního poměru účastníkůdojít zneužitím informací a poznatků nabytých žalobcem vsouvislosti s výkonem zaměstnání, konkurenční doložkou bránit. Soudprvního stupně tedy správně poznamenal, že „nemůže soud rozhodnouttak, aby zaměstnavateli de facto nařídil povinnost své ‚obchodnítajemství‘ konkurenční doložkou chránit“.

Z hlediska platnosti učiněného odstoupení je tedy významné,zda žalovaná s ohledem na všechny významné okolnosti (jejichžpříkladmý výčet Ústavní soud učinil) jednala svévolně nebo svésmluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložkyzneužila. Výsledné posouzení přitom nemůže být jen jakýmsiaritmetickým průměrem zvažovaných okolností, neboť některýmokolnostem musí být s ohledem na konkrétní zvláštnosti projednávanévěci připisován větší význam než ostatním.

V projednávané věci odvolací soud (jakož i soud prvníhostupně) správně zohlednil (srov. bod 39 odůvodnění rozhodnutí souduprvního stupně a body 12 a 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)především okolnost, že pracovní poměr účastníků skončil na základěvýpovědi, k níž žalobce přistoupil pouhé dva měsíce poté, co nazákladě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 (v níž bylakonkurenční doložka obsažena) začal vykonávat funkci provozníhoředitele, s jejímž výkonem měly být spojeny informace a poznatkychráněné konkurenční doložkou, a že tuto funkci v době odstoupeníod konkurenční doložky (20. 10. 2016) vykonával necelé čtyřiměsíce, kdy s ohledem na tyto časové souvislosti nelze žalovanévytýkat, že své rozhodnutí odstoupit od konkurenční doložkyneučinila dříve.

Za neméně významnou okolnost potom soudy správně považovaly,že žalobce ještě před tím, než žalovaná od konkurenční doložkyodstoupila, a krátce poté, co přistoupil k výpovědi z pracovníhopoměru, dne 22. 9. 2016 založil společnost MyBee Invest a. s.,jejímž prostřednictvím zahájil podnikatelskou činnost nekonkurujícížalované, a proto odmítnutí pracovní nabídky „Alzheimer centra“,kde by vykonával práci nevyhovující podmínkám konkurenční doložky,nebylo motivováno touto skutečností. Evidentně tedy vycházely zeskutkového závěru, že žalobce v době rozvázání pracovního poměrubyl veden záměrem zahájit tuto svou podnikatelskou činnost (podleodvolacího soudu soud prvního stupně „správně zhodnotil, že … kjednostrannému ukončení pracovního poměru výpovědí z 31. 8. 2016přistoupil žalobce nepochybně po zvážení svých dalšíchzaměstnaneckých či podnikatelských aktivit“); jiné pohnutky, kteréby vedly žalobce k podání výpovědi z pracovního poměru, zeskutkových zjištění soudů ani ze skutkových tvrzení účastníkůnevyplývají.

Uvedené okolnosti jsou dostatečnou oporou pro závěrodvolacího soudu, že „odstoupení zaměstnavatele od konkurenčnídoložky k datu 20. 10. 2016 sledovalo legitimní cíl, nebylo výrazemlibovůle zaměstnavatele, kdy zaměstnavatel objektivně vyhodnotildůvody, pro které netrval na ochraně (ne)nabytých znalostí apoznatků žalobce po dobu jeho pracovního poměru, kdy neshledaldůvod dále omezovat žalobce v jeho zaměstnaneckých čipodnikatelských aktivitách po skončení pracovního poměru užalované“. Jinými slovy řečeno, odstoupení od konkurenční doložkydoručené žalobci dne 20. 10. 2016 nelze považovat za svévoližalované nebo zneužití sjednaného práva odstoupit od konkurenčnídoložky z její strany. Jedná se proto o platné právní jednání, ježbylo způsobilé přivodit zamýšlené právní účinky spočívající vezrušení závazku z konkurenční doložky od jeho počátku.

Z ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. přitom nelze dovodit, že bypodmínky vzniku povinnosti k náhradě újmy v souvislosti snepoctivým ukončením jednání o uzavření smlouvy měly být vůčiobecné úpravě stanovené v § 2910 o. z. odlišné.

Rovněž právní teorie k účinné právní úpravě v tomto směruuvádí, že v předmětném ustanovení nejsou stanovena žádná zvláštnípravidla, pokud jde o určení rozsahu náhrady újmy. Uplatní se protoobecná pravidla pro vyčíslení skutečné škody, ale i ušlého zisku,limitována je však maximální výše škody. Tím je chráněn škůdce předpožadavkem náhrady újmy v rozsahu, který nemohl rozumněpředpokládat.

Odpovědnost strany, která jednání o smlouvě bezspravedlivého důvodu ukončila, je koncipována jako odpovědnost zavyvolání očekávání u poškozené strany, nikoliv jako odpovědnost zaneuzavření smlouvy. V souladu s tím pak náhrada újmy poškozenéstraně cílí k uvedení v právně souladný stav, jímž je ten, kdypoškozená strana věděla, že smlouva uzavřena nebude, resp. uzavřenabýt nemusí, a nikoli ten, v němž by smlouva byla uzavřena, přičemžustanovení § 1729 odst. 2 o. z. představuje pouze limitaci náhradytakové škody.

Samotné neuzavření smlouvy tedy není možno ve smysluustanovení § 1729 o. z. považovat za protiprávní a z toho důvoduani nemůže být považováno za příčinu vzniku škody. Protiprávnímjednáním je ukončení jednání bez spravedlivého důvodu, tedychování, které odporuje principu dobré víry. Jenom v tomto chování,a nikoli v neuzavření smlouvy, je nutno hledat příčinu vznikléškody. Předmětné ustanovení proto nelze chápat jako přiznání právana náhradu „ztráty z neuzavřené smlouvy“, neboť zde chybí kauzálnínexus mezi porušením povinnosti a tímto typem škody.

V právní teorii je zastáván i názor, podle kterého prokáže-lipoškozený, že v případě absence nepoctivého jednání by k uzavřenísmlouvy došlo, není důvod právo na náhradu újmy v podobě ušléhozisku z neuzavřené smlouvy odmítnout. Tento názor však pomíjí, žekaždý může vést jednání o smlouvě svobodně a nevzniká muodpovědnost z důvodu samotného neuzavření smlouvy (srov. § 1728odst. 1 o. z.), nýbrž ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z. se tak děje vdůsledku nepoctivého způsobu vystupování strany při jednání ouzavření smlouvy. Tedy důsledkem nepoctivého jednání strany není vtakovém případě neuzavření smlouvy (a tudíž ani stav, kdy by vpřípadě poctivého jednání k uzavření smlouvy došlo), nýbrž vznikočekávání druhé strany, že k uzavření smlouvy dojde (tedy stav, kdyby v případě poctivého jednání toto očekávání druhé stranynevzniklo).

K tomu lze doplnit, že dle důvodové zprávy k občanskémuzákoníku navržená úprava předsmluvní odpovědnosti vychází čl. 6 až8 akademického unifikačního projektu Code Européen des Contrats.Zde se pak předpokládá, že újma v případě nepoctivého ukončeníjednání o uzavření smlouvy spočívá v nákladech, které druhé straněvznikly při jednání o uzavření smlouvy, jakož i ve ztrátě obdobnýchpříležitostí způsobené probíhajícím jednáním (čl. 6 odst.4).

Lze tak uzavřít, že ušlý zisk z neuzavřené smlouvy (z jejíhonesplnění) není v příčinné souvislosti s ukončením jednání strany ouzavření této smlouvy bez spravedlivého důvodu ve smyslu § 1729odst. 1 o. z. Ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. stanoví omezení výšenáhrady takto vzniklé újmy, nikoli zvláštní důvod vzniku práva najejí náhradu.

V projednávané věci žalobkyně uplatnila nárok na náhraduušlého zisku, který jí dle jejího tvrzení ušel tím, že nedošlo kuzavření předmětné smlouvy o dílo a žalobkyně nemohla tuto smlouvusplnit. Jak však uvedeno shora, pouze proto, že žalovaná jednalapři uzavření této smlouvy nepoctivě a jednání bez spravedlivéhodůvodu ukončila, nevznikla žalované povinnost tuto smlouvu uzavříta žalobkyní uplatněná újma tak nemůže být v příčinné souvislosti sezpůsobem jednání žalované o uzavření této smlouvy.

V poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„obč. zák.“), byla správa majetku ve společném jmění manželůzaložena – stejně jako je tomu za současné právní úpravy § 714 o.z. ve spojení s § 586 o. z. – na východisku rozlišování jednání vběžných a neběžných záležitostech a na koncepci relativníneplatnosti právního jednání, neboť podle § 145 odst. 2 obč. zák.obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželůmohl vykonávat každý z manželů a v ostatních záležitostech bylotřeba souhlasu obou manželů, jinak byl právní úkon neplatný.

Závěry dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu vyslovenév poměrech zákona č. 40/1964 Sb. lze proto aplikovat i v poměrechzákona č. 89/2012 Sb..

Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo ječi není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavýprávní zájem.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, žežaloba na určení neplatnosti právního jednání manžela (uzavřenísmlouvy) z důvodu absence souhlasu druhého manžela s tímto právnímjednáním v tzv. neběžné záležitosti týkající se společného jměnímanželů ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák. (resp. nyní § 714 odst. 2o. z.), je obecnou určovací žalobou podle § 80 o. s. ř., u níž jetřeba tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení[kde bylo žalováno na určení neplatnosti kupní smlouvy, kteroužalovaný převedl nemovitosti náležející do společného jmění manželůbez souhlasu manželky, nebo rozsudek, kde bylo žalováno na určeníneplatnosti kupní smlouvy, kterou žalovaná převedla automobil vespolečném jmění manželů bez souhlasu manžela, přičemž v oboupřípadech soudy posuzovaly (a neshledaly) naléhavý právní zájem napožadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř.

Na základě uvedené rozhodovací praxe lze proto zobecnit, žežalobu na určení neplatnosti smlouvy, která je (relativně) neplatnáproto, že jeden z manželů jednal v tzv. neběžné záležitostitýkající se společného jmění manželů bez souhlasu druhého manžela,není speciálním druhem určovací žaloby, nýbrž obecnou žalobou naurčení ve smyslu § 80 o. s. ř., u níž je třeba tvrdit a prokazovatnaléhavý právní zájem. Toto východisko se promítne i do poměrůsouzené věci, ve které nalézací soudy zcela opodstatněně požadovalypo žalobkyni tvrdit a prokázat její naléhavý právní zájem napředmětném určení, který však žalobkyně v řízení neprokázala, aproto byla její žaloba zamítnuta.

Ustanovení § 714 odst. 2 o. z. totiž není zákonným zmocněnímk podání žaloby, jak v dovolání nesprávně dovozuje žalobkyně, neboťk tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti právníhojednání, zákon nestanoví žádnou formu, a proto tak lze učinit nejenpodáním žaloby, ale též pouze mimosoudně. Judikatura dovolacíhosoudu v této souvislosti vychází z toho, že právo dovolat serelativní neplatnosti právního úkonu bylo vykonáno jak tehdy,bylo-li uplatněno žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebonámitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu v řízení předsoudem, tak i v případě, že bylo vykonáno vůči ostatním (všem)účastníkům právního úkonu jen mimosoudně.

V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněžkonstatoval, že otázku tzv. relativní neplatnosti lze v občanskémsoudním řízení vždy řešit jako otázku předběžnou.

Skutečnost, že lze určitou právní otázku řešit jako otázkupředběžnou je přitom zpravidla důvodem právě pro shledánínedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení –rozhodovací praxe dovolacího soudu je totiž dlouhodobě ustálena vnázoru, že jestliže právní otázka, o níž má být rozhodnuto(platnost smlouvy), má povahu předběžné otázky ve vztahu kexistenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právnízájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo naurčení existence práva nebo právního vztahu.

Lze-li tedy žalovat o určení práva nebo právního vztahu, nenídán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež setohoto práva nebo právního vztahu týká.

Tím spíše pak v případě, kdy je podána samostatná žalobapouze na určení neplatnosti smlouvy – např. na podkladě § 714 odst.2 o. z. jako dovolání se relativní neplatnosti právního jednánímanžela jako tomu bylo v této věci – musí být dán s ohledem nakonkrétní okolnosti věci naléhavý právní zájem (pouze) na tomtourčení, pokud obecně vzato otázky relativní neplatnosti v soudnípraxi mohou být vždy řešeny jako otázky předběžné, což naléhavýprávní zájem na samostatném určení neplatnosti daného právníhojednání obecně vylučuje. Rozhodovací praxe dovolacího soudu jesoučasně ustálena i v tom, že žaloba na určení nemůže být zpravidlaopodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti.

Za těchto okolností by tedy bylo zcela proti smyslu výšecitované rozhodovací praxe, a neodpovídalo by ani preventivnímuúčelu určovací žaloby, pokud by bylo možné uzavřít, že pouze sohledem na to, že zákon výslovně připouští možnost dovolat serelativní neplatnosti právního jednání (nikoliv však výhradněpodáním žaloby, jak bylo vysvětleno výše), bude zároveň ze zákonapresumován „naléhavý právní zájem“ na určení neplatnosti takovéhoprávního jednání.

U těchto žalob se totiž v drtivé většině případů bude jednatprávě o otázky svým charakterem předběžné, ať už pro řízení ožalobách na určení práva, anebo o žalobách na plnění, kde bynaléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy – v kontextuvýše citované rozhodovací praxe – vůbec nebyl dán.

Jinými slovy řečeno, pokud tedy zákon sice výslovně umožňujedovolat se relativní neplatnosti právního jednání manžela učiněnéhobez souhlasu druhého manžela, samo o sobě to současně nezakládázákonné zmocnění k podání zvláštní určovací žaloby, aniž by napožadovaném určení musel být dán naléhavý právní zájem.

„Dovolání se neplatnosti“ právního jednání manžela podle §714 odst. 2 o. z. přitom není jediným takovým ustanovením. Shodněje tomu např. i u žaloby na určení vlastnického práva, která je„uplatněním práva“ ve smyslu § 985 o. z., kde se taktéž nejedná ožádný speciální druh určovací žaloby, ale opět pouze o obecnéurčení ve smyslu § 80 o. s. ř.

Dovolací soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že vprojednávané věci žalobkyně musela tvrdit a prokazovat naléhavýprávní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy uzavřené mezižalovanými, neboť se jednalo o obecnou určovací žalobu ve smyslu §80 o. s. ř., a odvolací soud se tedy požadavkem na prokázánínaléhavého právního zájmu žalobkyně od rozhodovací praxe dovolacíhosoudu neodchýlil.

Vzhledem k tomu, že dovolací argumentace žalobkyně se omezujetoliko na posouzení otázky, zda v projednávané věci měl býtnaléhavý právní zájem vůbec zjišťován, dovolací soud se v rámcidovolacího řízení vůbec nezabýval tím, zda v projednávané věcinaléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení byl či nebyldán a správnost napadeného rozhodnutí proto v tomto ohledunepřezkoumával, neboť tato otázka nebyla dovolacímu přezkumu vůbecotevřena.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že jak leasingová smlouvatak podnájemní smlouva byly uzavřeny před 1. lednem 2014, takže sejako předběžná nabízela k zodpovězení především otázka, jakýmrežimem se obě smlouvy řídily od uvedeného data (se zřetelem kpřechodným ustanovením obsaženým v § 3028 odst. 3 a 3074 odst. 3 o.z.). K tomu lze uvést, že judikatura Nejvyššího soudu vychází ztoho, že úprava obsažená v § 3074 odst. 1 o. z. se týká ipodnájmů.

Vzhledem k tomu, že předmětem leasingu a následně téžpředmětem podnájmu byly movité věci, pro něž se pravidloformulované v § 3074 odst. 1 větě první o. z. neuplatní (srov. §3074 odst. 1 větu druhou o. z.), se však prosadí úprava obsažená v§ 3028 odst. 3 o. z. (z níž při absenci jiného ujednání smluvníchstran plyne, že práva a povinnosti smluvních stran leasingovésmlouvy a podnájemní smlouvy se až do zániku těchto smluv řídiladosavadními právními předpisy (právní úpravou účinnou do 31.prosince 2013). Tím v poměrech dané věci též odpadla potřebavyjádřit se k tomu, zda pravidlo formulované v § 3074 odst. 1 o. z.se může uplatnit pro finanční leasing, na kterém byla závisláexistence podnájemní smlouvy. Po prohlášení konkursu na majetekdlužníka (17. února 2015) se přitom režim podnájemní smlouvyspravoval (až do jejího skončení) též úpravou obsaženou v § 256insolvenčního zákona.

Uplatňované bezdůvodné obohacení vzniklé v době od 28. srpna2016 do 31. března 2017 se pak řídí (vzhledem k § 3028 odst. 1 a 3o. z.) ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanskéhozákoníku.

Nejvyšší soud pak v první řadě nemá za správnou úvahuodvolacího soudu, že je nutno nahlížet jinak na platbu domněléhopodnájemného za září 2016 (120.000 Kč) a jinak na ostatní platby(640.000 Kč), jelikož dovolatel (jako nájemce) uzavřel s vedlejšímúčastníkem (jako pronajímatelem) nájemní smlouvu až s účinností od1. října 2016, takže mu v září 2016 nesvědčilo žádné právo ktiskařským strojům (a tudíž nemohl být ochuzen).

Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, ženepředá-li nájemce po skončení nájmu předmět nájmu pronajímateli,není pro vznik jeho povinnosti zaplatit peněžitou náhradu zaužívání věci (§ 2991 o. z.) zpravidla významné (stejně jako tomubylo za trvání nájmu), zda předmět nájmu užívá sám, nebo zda jehoužívání umožnil třetí osobě.

Tyto závěry se obdobně uplatní i pro leasingovousmlouvu. Jinak řečeno, nepředá-li leasingový nájemce po předčasnémukončení leasingové smlouvy předmět leasingu leasingovémupronajímateli, není pro vznik jeho povinnosti zaplatit peněžitounáhradu za užívání předmětu leasingu (§ 2991 o. z.) zpravidlavýznamné, zda předmět leasingu užívá sám, nebo zda jeho užíváníumožnil třetí osobě (dřívějšímu podnájemci).

Ještě jinak řečeno, jestliže po předčasném ukončeníleasingové smlouvy předmět leasingu nadále užívá třetí osoba, kterépředmět leasingu přenechal za trvání leasingové smlouvy do užíváníleasingový nájemce podnájemní smlouvou, má leasingový pronajímatel(zpravidla současně vlastník předmětu leasingu) právo požadovat(jako ochuzený) vydání bezdůvodného obohacení po (bývalém)leasingovém nájemci (jelikož ten byl povinen předat mu předmětleasingu) a leasingový nájemce může (má právo) požadovat vydáníbezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětu leasingu po onétřetí osobě, které za trvání leasingové smlouvy přenechal předmětleasingu k užívání podnájemní smlouvou.

Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčenémohledu neobstojí. Ostatně, odvolací soud neměl přehlédnout, žepodle smlouvy o ukončení leasingové smlouvy zůstal předmět leasingunadále u dovolatele z vůle leasingového pronajímatele (za účelemjeho pozdějšího předání novému vlastníku předmětu leasingu podlepokynů leasingového pronajímatele); srov. zjištění reprodukované vodstavci 59. shora.

Režim částky zaplacené žalobcem jako domnělé podnájemné zazáří 2016 (120.000 Kč) tedy nemá být (není) odlišný od režimu,kterým se mají řídit (řídí) ostatní platby (640.000 Kč).

Zbývá proto prověřit závěr odvolacího soudu, že provypořádání nároků z bezdůvodného obohacení, které vůči sobě žalobces dovolatelem mají, byla určující absence vzájemnosti (že nebyluplatnitelný režim § 2993 o. z.).

Nejde-li o některou z výjimek uvedených v § 2995 o. z.,platí, že aktivní a pasivní věcná legitimace závazku z bezdůvodnéhoobohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé nebo zrušenésmlouvy svědčí zásadně toliko smluvním stranám.

V návaznosti na závěry R 22/2020 Nejvyšší soud uvádí, žepředpoklad formulovaný § 2993 o. z., totiž to, že strana splnila,„aniž tu byl platný závazek“, je (bude) naplněn (a o plněnípodléhající režimu § 2993 o. z. půjde) i tam, kde bude nezbytnévypořádat plnění poskytované proto, že se strany zmýlily vpředpokladu, že smlouva nadále trvá, ač již nastala rozvazovacípodmínka, které vedla k jejímu skončení (pro budoucíobdobí).

V poměrech této věci pak jde o to, zda poskytnuté plnění lzeoznačit za plnění na základě domnělé (domněle trvající) podnájemnísmlouvy, jestliže nájemce v době přijetí plnění věděl (na rozdíl odpodnájemce, coby poskytovatele plnění), že (již) nemůže jít opodnájemné, jelikož podnájemní smlouva zanikla (skončila) smluvnědohodnutým způsobem (ukončením leasingové smlouvy, na jejímžzákladě leasingový nájemce podnajal předmět leasingupodnájemci).

Odvolací soud se v daném skutkovém rámci zjevně pokusil ovýklad § 2993 o. z. (respektive o posouzení, zda označenéustanovení je uplatnitelné v poměrech dané věci) z pohledu koncepcepřičitatelnosti plnění k závazku z příjemcova hlediska, přičemž protyto účely uzavřel, že příjemce plnění (dovolatel) věděl, žepodnájemné na původní (podnájemní) smlouvu již nemůže přijímat anemůže podle ní ani poskytovat plnění, takže (z jeho strany) šlo(jen) o plnění přijímané bez právního důvodu.

V těch případech, kdy si obě smluvní strany po skončenísmlouvy nadále poskytují smlouvou sjednaná vzájemná plnění, jenicméně pro přičitatelnost plnění k závazku z příjemcovaobjektivizovaného hlediska významné i to, že každá ze smluvníchstran ukončené smlouvy byla jak poskytovatelem plnění, tak jehopříjemcem.

Bývalý podnájemce nadále poskytoval plnění bývalému nájemcitím, že mu hradil částky odpovídající podnájemnému podle ukončenépodnájemní smlouvy a přijímal od bývalého nájemce plněníspočívající v tom, že nadále užíval předmět nájmu, a bývalý nájemceposkytoval bývalému podnájemci plnění tím, že mu i po skončenípodnájmu umožnoval užívat předmět nájmu a přijímal od bývaléhopodnájemce plnění spočívající v tom, že od něj nadále inkasovalčástky odpovídající podnájemnému podle ukončené podnájemnísmlouvy.

Přitom v poměrech dané věci není pochyb o tom, že bývalýpodnájemce přijímal od bývalého nájemce plnění podle ukončenépodnájemní smlouvy spočívající v tom, že nadále užíval (mohlužívat) předmět nájmu, aniž věděl (na rozdíl od bývalého nájemce) oskončení podnájemní smlouvy.

Uplatnění úpravy obsažené v § 2993 o. z. nemůže být v takovésituaci závislé na tom, zda bezdůvodné obohacení (formou peněžiténáhrady za užívání předmětu nájmu určené podle § 2999 o. z.) vsoudním řízení vymáhá jako žalobce bývalý podnájemce (a bývalýpodnájemce může coby žalovaný namítnout vzájemnost plnění), nebozda bývalé smluvní strany vystupují ve sporu v opačném procesnímpostavení (jelikož bývalý podnájemce uplatňuje coby žalobce vydáníbezdůvodného obohacení představovaného platbami domněléhopodnájemného a bývalý nájemce jako žalovaný namítá vzájemnostplnění).

Podstatné je, že alespoň jeden z příjemců plněníposkytovaných si stranami vzájemně podle již skončené smlouvy mohlna přijímané plnění pohlížet ze svého hlediska (objektivně vzato)jako na smluvní plnění (jelikož nevěděl o skončení smlouvy).

inak řečeno, jestliže si obě smluvní strany po skončenísmlouvy nadále poskytují smlouvou sjednaná vzájemná plnění, přičemžalespoň jedna z nich takové plnění přijímá (posuzováno z jejíhoobjektivizovaného pohledu) jako plnění ze smlouvy, uplatní seúprava obsažená v § 2993 o. z. bez zřetele k tomu, že druhá smluvnístrana vzájemné plnění přijímala, ačkoli věděla, že o plnění podlesmlouvy již nemůže jít (že smlouva již skončila), a k tomu, zdanámitku vzájemnosti plnění posléze uplatní právě tato druhá smluvnístrana.

Zbývá dodat, že tam, kde si strany mají navzájem vracetpeněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z.,přizná soud žalobci (poté, co žalovaný uplatní vzájemnost plněnípodle § 2993 o. z.) pouze nárok na vrácení částky, o kteroupeněžité plnění poskytnuté žalobcem žalovanému (peněžitá náhrada)přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovanýmžalobci.

Pro takový postup soudu (vzájemné zúčtování) se nevyžaduje(nepředpokládá) projev žalovaného směřující k „započtení“ vzájemnépohledávky.

Vzhledem k tomu, že takové vzájemné zúčtování nenízapočtením, nepřekáží mu ani úprava omezující započtení některýchpohledávek v průběhu insolvenčního řízení. Řečené lze shrnout itak, že vzájemnému zúčtování peněžitých plnění nebo peněžitýchnáhrad postupem podle § 2993 o. z. nebrání ani úprava zakazujícízapočtení některých pohledávek v průběhu insolvenčníhořízení.