Pátky s judikaturou 08/12/23

„Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo jejípoctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději odokamžiku, kdy mu byla doručena žaloba. Náhoda, která by věc uvlastníka nebyla stihla, však jde k tíži držitele, jen když sporsvévolně zdržel“ (§ 995 o. z.).

Podle znění zákona se účinek zde uvedený týká žaloby„napadající držbu nebo její poctivost“. I žaloba na určenívlastnictví podaná tím, kdo tvrdí, že je vlastníkem,proti držiteli, který si vlastnictví či poctivou držbu osobuje,vyvolá uvedený účinek. Žalobami, které má § 995 o. z. na mysli, jsouzejména vlastnická žaloba na vydání věci, příp. plodů a užitků zdržby, a na určení vlastnictví.

Je-li tedy vyhověno žalobě podané proti do té doby poctivémudržiteli, ve které se žalobce domáhá proti držiteli určení svéhovlastnického práva, považuje se poctivý držitel za nepoctivéhonejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, a to i vpřípadě, že žaloba byla nejprve pravomocně zamítnuta a vyhověno jíbylo až po zrušení zamítavého rozsudku v dovolacím řízení.

Pro takový případ zákon nemá výjimku a ta se nepodává ani zpovahy věci.

Jestliže tedy v dané věci byl žalovaný (tehdy jako žalobce)proti žalobkyni (tehdy žalované) úspěšný v řízení o určení jehovlastnického práva ke sporným nemovitostem, pak platí, že tehdejšížalovanou (nyní žalobkyni) je třeba od okamžiku, kdy jí byladoručena žaloba, považovat za držitelku nepoctivou. Ani když byl vevěci vydán pravomocný, leč později zrušený rozsudek zamítajícížalobu na určení vlastnictví, nemělo to za následek založení či„obnovení“ poctivé držby.

Protože soudy se aplikací § 995 o. z. vůbec nezabývaly,spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolací soud konstatuje, že byla-li vlastníkova žalobanapadající držbu nebo její poctivost úspěšná, má poctivý držitelprávo na náhradu nákladů podle § 997 o. z. jen za dobu do doručenížaloby; poté je pokládán již za držitele nepoctivého (§ 995 o. z.)a náleží mu náhrada vynaložených nákladů jen podle § 1001 o.z.

Ustanovení § 997 odst. 1 o. z., včetně pojmu „přítomnáhodnota“, je inspirováno § 331 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecnýzákoník občanský, ke kterému Randa uvedl: „Držitel bezelstný můžedle §§ 331-333 žádati mimo jiné náhradu nákladu k zachování věcipotřebného (impensae necessariae), jakož i náhradu nákladuužitečného, totiž k rozmnožení užitků posud trvajících vynaloženého(impensae utiles); obojí však náhradu jen podle nynější ceny(poznámka dovolacího soudu: tedy ceny „přítomné“ v době vydánívěci) a nikdy více než původní náklad obnášel“.

Dovolací soud též souhlasí s tím, co je uvedeno v komentáři ktomuto ustanovení: „Pravidla § 997 a 998 lze v souhrnu vyjádřitnásledovně: Poctivému držiteli se hradí náklady vynaložené na věc,nejvýše však do částky, o níž došlo ke zvýšení obvyklé ceny věci(nebo k odvrácení jejího snížení), které přetrvává i v okamžikuvydání věci vlastníkovi. Poctivému držiteli se však nehradí nákladyvynaložené na obvyklou údržbu věci“. Podle tohoto ustanovení „se držiteli hradínáklady (obvyklá cena toho, co bylo vynaloženo na věc), nikolivčástka odpovídající zhodnocení věci (ta představuje jen horníhranici náhrady)“. „Účelem pravidla je, aby vlastníku nebylovnucováno zaplatit za zhodnocení více, než nakolik mu zhodnoceníbylo objektivně na prospěch“.

Poctivý držitel tak má při vydání věci vlastníkovi právo nanáhradu nutných nákladů, jichž bylo pro trvající zachování podstatyvěci potřeba, jakož i nákladů vynaložených účelně a zvyšujícíchužitečnost věci nebo její hodnotu, a to v té výši, v jaké je v doběpoctivé držby vynaložil, nejvýše však v rozsahu odpovídajícímzhodnocení věci ke dni jejího vrácení vlastníkovi (tedy do výše„přítomné hodnoty“).

Soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkázal,uvedl: „Žalobkyně tak oprávněně v souladu s konstantní judikaturouNejvyššího soudu, požaduje za jí provedené zhodnocení nemovitostí vdůsledku již shora zjištěných stavebních úprav a rekonstrukčníchprací částku ve výši rozdílu mezi hodnotou nemovitosti předinvesticemi a po nich, tj. právě v částce 1 500 000 Kč“.

Uvedené rozhodnutí, které se výkladem § 997 odst. 1 o. z.nemohlo zabývat již proto, že bylo přijato za předchozí právníúpravy, se však týkalo vydání bezdůvodného obohacení, nikolivnároků poctivého nebo oprávněného držitele. Právní posouzení věcije tak z tohoto pohledu nesprávné.

Nicméně to ještě neznamená, že rozhodnutí odvolacího soudu je„bez dalšího“ věcně nesprávné; pokud by soudy učinily skutkovézjištění, že žalobkyně vynaložila náklady ve výši 1 771 271 Kč, jaktvrdila, přičemž výše zhodnocení (přítomná hodnota) by k doběvydání věci vlastníkovi činila 1 500 000 Kč, odpovídalo by přiznáníposledně uvedené částky právnímu názoru dovolacího soudu. To by však předpokládalo učinit skutkovézjištění ohledně výše skutečně vynaložených nákladů, neboť náhradapřiznaná poctivému držiteli nemůže tuto částku přesahovat. Z tohotohlediska je v této části rozhodnutí odvolacího soudu předčasné, atudíž nesprávné. Nicméně posouzení věci závisí i na zjištění, zdažalobkyně byla poctivou držitelkou.

Dovolatel též uvádí: „Ust. § 997 odst. 1 hovoří o tom, že semají vracet náklady vynaložené účelně a zvyšující užitečnost věcinebo její hodnotu. V rámci řízení nebyl učiněn žádný relevantníprávní závěr, který by konstatoval, že žalobkyní tvrzené nákladyzvyšovaly užitečnost věci“.

Pod bodem 39 však soud prvního stupně uvedl: „Ze znaleckéhoposudku ve spojení s výslechem znalce, též ve spojení s výpověďmisvědkyně Č., svědků B., S. a H., má soud za to, že žalobkyní v tétosouvislosti vynaložené náklady lze hodnotit jako účelné a zvyšujícíužitečnost věci a její hodnotu“. Odvolací soud na závěry souduprvního stupně odkázal a fakticky je převzal. Pokud žalovaný popíráužitečnost vynaložených nákladů a to, že zvýšily hodnotu věci, jdeo skutkové námitky, které v dovolacím řízení uplatnit nelze.

Předně lze přisvědčit dovolatelce, že případná neurčitostujednání o smluvní pokutě by neměla za následek absolutníneplatnost (§ 588 o. z.) tohoto ujednání, jak k tomu dospělodvolací soud, ale jeho zdánlivost ve smyslu § 553 odst. 1, § 554o. z. Právní jednání však není nesrozumitelné či neurčité, lze-lipochybnosti (nedostatky) spojené s projevem vůle odstranitvýkladem, závěr o nesrozumitelnosti či neurčitosti právního jednánípak lze učinit pouze v případě, že se tuto nesrozumitelnost čineurčitost projevu vůle ani výkladem odstranit nepodaří.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, žeobčanský zákoník (za jehož účinnosti byla Smlouva uzavřena) opustildůraz na formální hledisko projevu, typický pro (předchozí) starýobčanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůlejednajících osob.

Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který muzamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je protoúmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžikuuzavírání smlouvy, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátoviprojevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět, který má přednostpřed doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením. Přizjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v §556 odst. 2 o. z., a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranamiv právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu,jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímujednání přikládají.

Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladovýchpravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivnímetoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by muzpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůleurčen.

Jde-li o výklad samotného ujednání o smluvní pokutě, kteráměla utvrdit povinnost žalované setrvat v nájmu dohodnutou dobu (vobčanském zákoníku již není smluvní pokuta pojímána jako zajištěnídluhu, ale jako jeho utvrzení), bylo z chování stran evidentní, žemezi nimi nebyl ohledně jeho interpretace spor. Žalovaná nikdynezpochybňovala, že by jí nebylo zřejmé, která její povinnost mělabýt smluvní pokutou utvrzena, zaplacení pokuty se snažila vyhnoutjen splněním liberační podmínky sjednané stranami, tedy zajištěnímtřetí osoby, která by v nájmu pokračovala za stejných podmínek –před uplynutím výpovědní doby kontaktovala žalobkyni, sdělila jí,že má vhodného zájemce o převzetí nájmu; ani v této době, anipozději nepoukazovala na neurčitost ujednání o smluvní pokutě,měla-li výhrady, pak vždy jen k výkladu liberační podmínky.

Koneckonců i ve vyjádření k dovolání opět poukazovala jen nasvé dřívější námitky ohledně možnosti zproštění povinnosti platitsmluvní pokutu. Jestliže samotné smluvní strany neměly pochybnosti(nedaly je nijak najevo) o určitosti a srozumitelnosti ujednání osmluvní pokutě, nebylo na místě, aby – bez ohledu na skutečnou vůlijednajících osob – ujednání jako neurčité posoudil sám odvolacísoud.

Smluvní pokuta byla ve Smlouvě sjednána pro případ ukončenínájmu dříve než za 60 měsíců ode dne počátku nájmu z důvodu nastraně nájemkyně (nájem byl sjednán na dobu 10 let), měla tedyutvrdit povinnost žalované jako nájemkyně setrvat v nájmu alespoňpo dobu 5 let. Nelze souhlasit s odvolacím soudem, že ze Smlouvynevyplývá, že by „žalovaná měla být povinna setrvat v nájmu deset,či pět let… jen, že smlouva je uzavřena na dobu 10 let“.

Obecně platí, že smlouva strany zavazuje (§ 1759 o. z.), azákladní zásada závazkového práva pacta sunt servanda (tedy žesmlouvy se mají dodržovat) u smlouvy o nájmu sjednané na dobuurčitou především znamená, že se strany zavázaly setrvat v nájmu pocelou dohodnutou dobu, proto také zpravidla platí, že takový nájemnelze po dobu trvání vypovědět, není-li ve smlouvě sjednáno něcojiného (§ 2229 o. z.), nebo nejde-li o zákonem stanovené důvodyvýpovědi (např. § 2227, 2232, 2266, 2287, 2308, 2309).

Už ze samotné skutečnosti, že strany uzavřely Smlouvu na dobuurčitou deseti let, tedy logicky vyplývá, že se tím také zavázaly,že po tuto dobu – nebude-li naplněn zákonem stanovený výpovědnídůvod – v nájmu setrvají. Nelze proto ani považovat za nepřiměřenéjejich ujednání, že povinnost nájemkyně setrvat v nájmu alespoňpolovinu stanovené doby bude utvrzena smluvní pokutou. Neobstojíani závěr odvolacího soudu, že z ujednání o smluvní pokutě veSmlouvě není patrné, jaké porušení povinnosti je „zajištěno“, neboťdůvodů, pro které může dříve skončit nájem na straně žalované, jenepochybně více. Jistěže důvodů, proč by mohl nájem skončit předuplynutím sjednané doby nájmu na straně žalované, mohlo být více,bylo-li však smyslem smluvní pokuty utvrdit povinnost žalovanésetrvat v nájmu alespoň po dobu 5 let, pak zjevně mířilo totoujednání na všechny situace, kdy by nájem – z důvodů na straněžalované – skončil dříve než uplynutím 60 měsíců, ať už bykonkrétní výpovědní důvod byl jakýkoliv.

Obstát nemůže ani druhý závěr, na němž je rozhodnutíodvolacího soudu založeno (byť ho odvolací soud vyslovil jen obiterdictum), tedy, že i kdyby byla smluvní pokuta sjednána platně, jepožadavek na její úhradu neoprávněný, neboť žalobkyně si vymínilajednání žalované, které nemohla nijak ovlivnit; žalovaná siceobstarala vhodného zájemce, který by převzal předmět nájmu zastejných podmínek, nemohla však nijak ovlivnit, zda s ním skutečněžalobkyně novou nájemní smlouvu uzavře, a jestliže tak neučinila (auzavřela ji s jiným subjektem), sama splnění podmínky zmařila (§549 odst. 2 o. z.).

Ze Smlouvy vyplývá, že strany si sjednaly pro případ jejíhopředčasného ukončení z důvodů na straně žalované nejen smluvnípokutu, ale také možnost zprostit se povinnosti (liberaci) jejíhozaplacení – podle ujednání ve Smlouvě nevznikne žalované povinnostzaplatit smluvní pokutu, jestliže zajistí převzetí nájmu zastejných podmínek třetí osobou, která však podléhá předchozímuschválení pronajímatelkou. Platnost této části ujednání žalovaná vřízení zpochybňovala, měla za to, že má-li se jednat o platnéujednání, je třeba jej vyložit tak, že měla žalobkynizprostředkovat jen možnost uzavřít novou nájemní smlouvu skonkrétní osobou, nikoliv, že měla zajistit, aby žalobkyně snavrženou osobou nájemní smlouvu skutečně uzavřela; to ovlivnitnemohla, ujednání by ji tak zavazovalo k nemožnému plnění. Výkladužalované přisvědčil i odvolací soud, nejde však o výkladsprávný.

Smluvní pokuta utvrzovala povinnost žalované setrvat v nájmualespoň část sjednané doby nájmu tak, aby žalobkyně jakopronajímatelka měla jistotu, že nejméně po dobu 60 měsíců budepředmět nájmu užíván ke sjednanému účelu a nebude muset po tutodobu sjednávat podmínky nové nájemní smlouvy s jiným nájemcem. Jelogické, že i při výkladu liberačního důvodu musí být respektovánsmysl a účel sjednané smluvní pokuty. Text liberačního důvoduujednání stran je zcela jasný, žalovaná nemohla mít při uzavíráníSmlouvy pochybnosti, že bude-li nájem ukončen dříve než po uplynutí60 měsíců z důvodů na její straně, nevznikne jí povinnost zaplatitsmluvní pokutu jen v tom případě, že zajistí vhodnou osobu, kteránájem převezme za stejných podmínek a kterou současně schválížalobkyně. Ostatně nejistota o výkladu této části ujednání strannevyplývala ani z jejich jednání a chování v době do ukončenínájmu.

Okolnost, že žalovaná nemůže ovlivnit rozhodnutí žalobkyně –tedy (ne)schválení zájemce o převzetí nájmu, takovému výkladu, aniplatnosti ujednání nijak nebrání. Koneckonců obecně platí, že je topronajímatel, který rozhoduje o tom, s kým smlouvu o nájmu uzavře,a je pochopitelné, že mu není lhostejné, která konkrétní osoba ajak bude předmět nájmu užívat; tomu odpovídá např. i úpravaobsažená v § 2307 o. z. vyžadující souhlas pronajímatele, chce-linájemce převést nájem prostor sloužících podnikání. Nelze anipřehlédnout, že vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu byl vázánjen na chování žalované – nárok na smluvní pokutu měla žalobkynějen v případě, že nájem byl předčasně ukončen z důvodů na straněžalované, žalovaná tak sice nemohla sama ovlivnit naplněníliberačního důvodu, tedy rozhodnutí žalobkyně o schválení zájemce opřevzetí nájmu, kterého jí vybrala, ale bylo jen na ní, aby svýmjednáním nenaplnila důvody pro předčasné skončení nájmu.

Ujednání o smluvní pokutě i o možné liberaci ve Smlouvě,nelze považovat za neurčité nebo nesrozumitelné, v souladu s § 556o. z. je možné vyložit, co bylo úmyslem stran a jaký byl jehoobsah. Zároveň z tvrzení stran ani z obsahu spisu nevyšly najevožádné důvody neplatnosti tohoto ujednání ve smyslu § 588 o. z. Lzetak uzavřít, že za situace, kdy nájem skončil z důvodů na straněžalované (což v řízení nikdo nezpochybnil) před uplynutím 60 měsícůod uzavření Smlouvy a žalobkyně neschválila V. a jeho společnostXY, kterého jí doporučila žalovaná jako osobu vhodnou pro převzetínájmu, vznikla žalované povinnost zaplatit žalobkyni dohodnutousmluvní pokutu.

Skutečnost, že žalovaná zajistila vhodnou osobu, která mohlanájem za stejných podmínek převzít, žalobkyně ji však neschválila,by mohla mít význam při úvahách o přiměřenosti sjednané smluvnípokuty a její případné moderaci, to samozřejmě za předpokladu, žese vskutku jednalo o osobu vhodnou (k přiměřenosti smluvní pokuty amožnosti moderace v poměrech občanského zákoníku).

Odvolací soud sice (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospělk závěru, že V. a jeho společnost XY takovým vhodným zájemcem byl,neučinil tak ale procesně korektním způsobem. Soud prvního stupněprovedl ke zjištění, zda zájemci o převzetí nájmu splňovalikritéria pro nájemce vyplývající ze Smlouvy, poměrně rozsáhlédokazování, a to nejen listinami, ale i výslechem svědků a zprovedených důkazů dospěl k závěru, že zájemci (tedy ani V. a jehospolečnost) tato kritéria nesplňovali.

Podle ustálené soudní praxe odvolací soud sice není vázánskutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (§ 213 odst. 1 o.s. ř.), odchýlit se od jeho skutkových zjištění však může podle §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř. jen za podmínky zopakování důkazůprovedených soudem prvního stupně, popř. doplněním dokazování. Spřihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti se odvolací soud nemůžebez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně,zejména bylo-li čerpáno z výpovědí, popř. přednesů účastníků řízenía svědků.

V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakovaldůkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť přihodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, kterýje zachycen obsahem protokolu, i další skutečnosti, které vprotokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupenívypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídatpřesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. jeprocesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení,podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice můžedoznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které bylyprovedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, abyodvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.

Jestliže měl tedy odvolací soud pochybnosti o správnostiskutkových závěrů soudu prvního stupně, měl zopakovat důkazy(zejména výpovědi svědků), ze kterých soud prvního stupně vycházel,popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy.Neučinil-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné odskutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj.respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).

Pro případnou moderaci výše smluvní pokuty přitom nepostačízjištění, že zájemce, kterého zajistila žalovaná, formálně splňovalkritéria vyplývající ze Smlouvy pro nájemce, ale musí se jednat oosobu, která mohla nepochybně v podnikání, za jehož účelem bylpředmět nájmu pronajat, plnohodnotně pokračovat a žalobkyně jiodmítla bez zjevného racionálního důvodu. Těžko lze taky v situaci,kdy většinu výpovědní doby byla žalovaná nečinná a potenciálníhozájemce o převzetí nájmu nabídla žalobkyni jen několik dní předskončením nájmu, žalobkyni vyčítat, že v té době již vedla jednánío uzavření smlouvy o nájmu s jinou osobou.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu přiaplikaci práva na zjištěný skutkový stav; soud věc posoudil podleprávní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právnínormu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na danýskutkový stav nesprávně aplikoval.

Pro pořádek je namístě úvodem upřesnit, že jestli se podleskutkových zjištění soudů nižších stupňů žalovaná ve smlouvězavázala zjistit, proč vozidlo žalobce upadá do nouzového stavu,pak předmětem smlouvy o dílo (dílem) nebyla oprava, jak z tohovychází dovolatel při formulaci otázky, nýbrž činnost s jinýmvýsledkem ve smyslu § 2587 o. z. in fine. Tato skutečnost však nemána řešení otázky vliv.

V předmětné věci bylo třeba posoudit, zda žalovaná(zhotovitel), se kterou žalobce (objednatel) uzavřel smlouvu o dílospočívající v diagnostice svého vozidla, odpovídá za škodu navozidle, k níž došlo během zkušební jízdy, která byla uskutečněnaza účelem zjištění závady. Odvolací soud posuzoval odpovědnostžalované podle § 2426 o. z. ve spojení s ustanovením § 2598 odst. 2věty první o. z. Ustanovení § 2944 o. z. odmítl aplikovat sodůvodněním, že odpovědnost zhotovitele za škodu se řídíustanovením § 2598 odst. 2 věta první o. z. jako pravidlemspeciálním (lex specialis).

Podle § 2598 odst. 2 věty první o. z. odpovídá zhotovitel zavěc převzatou od objednatele jako skladovatel. Současná komentářováliteratura se rozchází při řešení otázky, zda se toto ustanoveníaplikuje jen na odpovědnost zhotovitele za škodu na věci, kteroupřevzal k provedení díla (dále „užší přístup“), nebo rovněž i navěci, kterou převzal za účelem opravy, úpravy nebo údržby (dále„širší přístup“).

K užšímu přístupu se hlásí Kubát, O. in PETROV, J. a kol.Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck,2023, § 2598, marg. č. 2, jenž dovozuje, že odpovědnost za věcipřevzaté za účelem opravy, úpravy nebo údržby se posoudí podle §2944 o. z. Naproti tomu k širšímu přístupu se přiklání Horák, P. inHULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštníčást (§ 2055–3014). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, § 2958, marg.č. 4; Marek, K. in ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník: komentář.Svazek VI (§ 2521 až 3081). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, §2958, odst. č. 2; Klee, L., Hradečný, V., Jegorová, A., Turek, R.,Hourová, V., Kalenský, T., Lupták, V. in Občanský zákoník:komentář. Svazek VI, (§ 2521 až 3081). 2. vyd. Praha: WoltersKluwer, 2021, § 2958, odst. č. 2.

Oba názorové proudy mají společné, že posuzují odpovědnostzhotovitele za škodu na převzaté věci (lhostejno, zda jde o věcpřevzatou k provedení díla nebo za účelem opravy, úpravy neboúdržby), aniž by rozlišovaly, při jaké činnosti zhotovitele keškodě na věci dojde. Toto rozlišení má ale zásadní význam; jde opodstatný aspekt při řešení otázky, kdy se odpovědnost zhotovitelevskutku řídí pravidly o skladování.

Věcnou působnost ustanovení § 2598 odst. 2 věta první o. z.je třeba posoudit podle povahy pravidel, na něž se v něm odkazuje.Tento přístup má oporu v požadavku na takový výklad, kterýrespektuje vnitřní koherenci právního řádu a podle něhož shodnésituace vyžadují zásadně shodné řešení, kdežto odlišné situaceřešení odlišné.

Aplikaci pravidel o odpovědnosti skladovatele lze shledatvěcně ospravedlnitelnou jen proto, a zároveň též jen potud, že sepovaha plnění poskytovaného zhotovitelem objednateli shoduje splněním, které skladovatel poskytuje ukladateli. Z ustanovení §2415 odst. 1 o. z. se podává, že primární povinností skladovateleje uložit a opatrovat věc ukladatele, odpovědnost skladovatele zaškodu podle § 2426 o. z. se tudíž týká odpovědnosti za škodu přiopatrování převzaté věci. V rámci plnění, které zhotovitelposkytuje objednateli, však opatrování věci představuje pouzevedlejší smluvní povinnost. Plněním, které je charakteristické protento smluvní typ, není opatrování věci, nýbrž provedení díla(primární smluvní povinnost), tj. poskytnutí činnosti s cílemdosáhnout určitého sjednaného výsledku.

S ohledem na uvedenou rozdílnost plnění zhotovitele askladovatele proto musí platit, že odkaz obsažený v ustanovení §2598 odst. 2 věty první o. z. (tj. pravidla o skladování) seuplatní jen v souvislosti s vedlejší smluvní povinností zhotoviteleopatrovat věc, kterou převzal za účelem provedení díla. Zhotovitelje povinen věc opatrovat do té doby, než ji zpracuje (vytvoří z nídílo, případně ji do díla zabuduje), popřípadě do té doby, než jibude povinen za podmínek § 2598 odst. 2 věta druhá in fine o. z.objednateli vrátit. Pod opatrování věci ale nelze zahrnout tučinnost zhotovitele, kterou se provádí samotné dílo (tj.poskytování primárního plnění). Škoda, která vznikne na převzatévěci při provádění díla, proto nespadá do věcné působnosti § 2598odst. 2 věta první o. z.

Uvedený závěr odpovídá systematice zákona též proto, že §2598 odst. 1 o. z. řeší otázku nebezpečí škody na věci patřícíobjednateli k jeho tíži. Citované ustanovení vychází ze zásady, žeškoda stíhá vlastníka (casum sentit dominus), ačkoliv nastane vesféře zhotovitele. Ustanovení § 2598 odst. 2 věta první o. z. pakstanoví prostřednictvím odkazu podmínky, za nichž má za škoduodpovídat zhotovitel. Důvodem, proč citovaná ustanovení řeší otázkuodpovědnosti za škodu, je to, že věc objednatele se nachází vesféře zhotovitele. Škoda, kterou může zhotovitel objednatelipřivodit při provádění díla, je však na aspektu, kde se nacházívěc, na kterou bude zhotovitel působit za účelem provedení díla,zcela nezávislá. Provádí-li zhotovitel dílo výlučně ve sféřeobjednatele (např. v jeho provozovně pod jeho kontrolou opravujejeho stroj), pak k žádnému převzetí věcí objednatele nedochází.Ostatně poškodí-li zhotovitel věc objednatele při prováděním díla,pak je zcela nerozhodné, zda tuto věc převzal či nepřevzal, nýbržto, jakým způsobem s věcí zacházel.

Cestou logického, systematického a teleologického výkladu takNejvyšší soud dospěl k závěru, že odpovědnost zhotovitele podle §2598 odst. 2 věta první o. z. dopadá jen na případy, kdy škoda napřevzaté věci vznikla při jejím opatrování; na škodu vzniklou napřevzaté věci při provádění díla se toto ustanovenínevztahuje.

Posuzoval-li odvolací soud odpovědnost žalované za škodu navozidle žalobce, která vznikla v souvislosti s prováděním díla,podle § 2598 odst. 2 věta první o. z., aplikoval nesprávný právnípředpis a jeho rozhodnutí nemůže obstát.

Není-li s ohledem na přijatý závěr aplikace ustanovení § 2598odst. 2 věty první o. z. ve zde souzené věci vůbec namístě, pakpostrádá opodstatnění, aby se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zdaodpovědnost podle § 2598 odst. 2 věty první o. z. má dopadat i navěc, kterou zhotovitel přijal k opravě nebo úpravě, respektive kčinnosti s jiným výsledkem. Ze stejného důvodu ztrácí rovněž smysl,aby dovolací soud řešil v tomto dovolacím řízení otázku, kteroudovolatel předložil jako v pořadí druhou. Neobstojí-li totižrozsudek odvolacího soudu již v úvaze, že věc má být posouzenapodle § 2598 odst. 2 věty první o. z. ve spojení s § 2426 o. z.,není důvod zabývat se výkladem ustanovení § 2426 o. z.

Při řešení otázky, který předpis hmotného práva má býtaplikován, přichází v úvahu ustanovení § 2944 o. z., podle něhožplatí, že každý, kdo od jiného převzal věc, která má být předmětemjeho závazku, nahradí její poškození, ztrátu nebo zničení,neprokáže-li, že by ke škodě došlo i jinak. Nejvyšší soud ve svérozhodovací praxi toto ustanovení dosud nevyložil; judikatornízávěry, kterými argumentuje dovolatel, se vztahují k jinémuprávnímu předpisu, k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskýzákoník.

Jde tedy rovněž o otázku, která v rozhodování dovolacíhosoudu dosud nebyla vyřešena. Odvolací soud, jenž ustanovení § 2944o. z. aplikoval pouze podpůrně, se ale jeho výkladem vůbecnezabýval, a Nejvyšší soud jako soud dovolací by neměl být prvnímsoudem, který toto ustanovení podrobí výkladu. Též účastníci řízenímusí (v souladu se zákazem překvapivosti rozhodnutí soudu) dostatpříležitost se k výkladu § 2944 o. z. z uvedených aspektů vyjádřit.Bude tedy na odvolacím soudu, aby toto ustanovení v dalším řízenívyložil.

V zájmu hospodárnosti řízení považuje Nejvyšší soud za vhodnépoznamenat, že § 2944 o. z. přebírá takřka totožně znějícíustanovení § 421 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve zněnízákona č. 509/1991 Sb., které vycházelo z ustanovení § 237 zákonač. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12.1991.

To stanovilo, že socialistická organizace odpovídá zapoškození, ztrátu nebo zničení věci, kterou k provedení služby odobčana převzala, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Podle důvodovézprávy sledoval socialistický zákonodárce širokým vymezenímodpovědnosti socialistické organizace účel zvýšit ochranu právobčanů za řádné uspokojování jejich potřeb.

Je zřejmé, že úprava, jejíž dikce byla převzata ustanovením §2944 o. z., byla přijata ve zcela jiných společensko-ekonomickýchpoměrech a v kontextu právního řádu založeného na zásadně odlišnýchhodnotách. Tuto skutečnost je třeba vzít na zřetel a pokusit se otakový výklad ustanovení § 2944 o. z., který by co nejlépeodpovídal skutečnosti, že tu zdaleka již nejde o služby poskytovanésocialistickými organizacemi v systému společenského vlastnictvívýrobních prostředků, a vyhověl požadavkům zakotveným v § 2 o. z.Tutéž skutečnost je třeba zohlednit též při úvaze o využitelnostidobové judikatury.

Ve zde souzené věci se posuzované uznávací prohlášenídlužníka vztahuje jak k pohledávkám vzniklým z právních úkonůučiněných před 1. 1. 2014, tak k pohledávkám vzniklým z pozdějšíchprávních jednání. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně,při jeho posouzení aplikoval (bez bližšího zdůvodnění) pouze § 2053o. z., tedy použil toto ustanovení též na uznání závazků vzniklýchpřed 1. 1. 2014, to však vliv na správnost právního posouzenínemělo. Jak z dikce obou právních předpisů, tak z příslušnéjudikatury totiž vyplývá, že požadavky na formu a obsah uznánídluhu jsou v obou režimech shodné.

Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovanývěřiteli. Účinky uznání, tj. vyvratitelná domněnka existence dluhu,se váže k datu, kdy k písemnému uznání došlo (bylo vyhotoveno),nikoliv k datu, kdy bylo doručeno. Totéž platí pro počátek běhupromlčecí doby podle § 110 obč. zák. Pokud je však v písemnémvyhotovení projevu vůle uvedena lhůta k plnění, promlčecí dobapočíná jejím uplynutím. Kromě obecných náležitostí předepsaných proprávní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) je k jeho platnosti třebapísemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodudluhu a jeho výše. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil vcelé řadě navazujících rozhodnutí.

Mimo jiné zdůraznil, že kromě obecných náležitostípředepsaných pro právní jednání (§ 545 a násl. o. z.) je kplatnosti uznání dluhu třeba písemná forma a uvedení důvodu dluhu ajeho výše (tedy uznání dluhu „co do důvodu a výše“).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž vysvětlil, žepísemná forma právního úkonu předpokládá podle § 40 odst. 3, částivěty před středníkem, obč. zák. existenci dvou náležitostí,písemnosti (spočívající v tom, že obsah právního úkonu je zachycenv textu listiny) a podpisu jednající osoby. Náležitosti písemnéhoprávního jednání spočívají v tom, že se obsah tohoto právníhojednání uvede v příslušné listině. Další náležitostí písemné formytohoto právního jednání je podpis účastníka (jednající osoby)umístěný na konci textu, jímž účastník jako subjekt právního vztahupotvrzuje, že se ztotožňuje s písemným projevem vůle obsaženým vjeho textu.

Souhlasný názor stran náležitostí písemné formy zastává téžkomentářová literatura. K § 40 obč. zák. uvedl, že písemná formaprávního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti apodpisu. Výslovně zdůraznil, že uvedení data není obligatornínáležitostí písemného právního úkonu; je-li však datum ve smlouvěuvedeno, prokazuje, že smlouva byla uvedeného dne, měsíce a rokuskutečně uzavřena.

Občanský zákoník zásadně nepožaduje, aby součástí právníhojednání učiněného v písemné formě, které je kryté podpisemjednajícího, byl lokalizační a temporální dovětek, tedy údaj omístě a času jeho pořízení. Nejedná se o náležitost písemnosti(listiny). Z praktických důvodů (rozložení důkazního břemena vpřípadných sporech, v nichž je časový a místní aspekt právníhojednání významný) je však i tento údaj obsažený na písemnostivhodný a doporučitelný.

Posuzovaná písemnost náležitosti uznání dluhu podle § 558obč. zák. nesplňuje, neboť v ní chybí (mimo jiné) datum, kdy bylažalovaným podepsána, tj. údaj, významný pro případný běh promlčecídoby. Co se týče posouzení data vyhotovení (pořízení) jakoobligatorní náležitosti uznání dluhu, jde o zjevné vybočení zustálené rozhodovací praxe, neboť tam odkazovaná ani jiná předchozíjudikatura datum vyhotovení při vymezení obligatorních náležitostíprávního úkonu uznání dluhu neuvádí. Též z pohledu pozdějšíjudikatury je tento názor, vyjádřený toliko v procesním rozhodnutí,zcela ojedinělý.

Datum vyhotovení (pořízení) tedy není obligatorní náležitostípísemného právního úkonu (jednání); nejde o náležitost písemnéformy. Datum vyhotovení prohlášení o uznání dluhu, jakkoliv jevýznamné z hlediska jeho právních účinků, není obligatorníobsahovou náležitostí tohoto právního úkonu (jednání). Tam, kdezákonodárce zamýšlel podmínit platnost právního úkonu označenímdata jeho uskutečnění, výslovně tento požadavek vyjádřil (srov. §476 odst. 2 obč. zák., podle něhož v každé závěti musí být uvedenden, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná).

Z tohoto názoru Nejvyšší soud implicite vycházel již vrozsudku ze, v němž dovodil, že listina bez data (sic!) označenájako „prohlášení“ náležitosti uznání dluhu nesplňuje, neboť ani vní nejsou určitě ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. vymezenyjednotlivé půjčky.

Absence data vyhotovení (pořízení) tedy jako důvod posouzenípředmětného právního úkonu (jednání) jako neplatného, popřípadězdánlivého, neobstojí.

Co se týče označení věřitele v prohlášení o uznání dluhu cobyadresáta tohoto prohlášení (a zároveň coby součásti skutkovéhovymezení uznávaného dluhu), rozhodovací praxe Nejvyššího soudu sejak ve vztahu k uznání dluhu v režimu právní úpravy účinné do 31.12. 2013, tak ve vztahu k uznání dluhu v režimu nového občanskéhozákoníku, shoduje v tom, že uznání dluhu je jednostranný právníúkon (jednostranné právní jednání) dlužníka adresovaný (adresované)věřiteli. To však nebrání tomu, aby prohlášení o uznání dluhu byloučiněno ve smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a věřitelem.

Způsob vymezení důvodu dluhu a jeho výše zákon nestanoví.Nemusí být tedy výslovně uvedeny přímo v písemném prohlášení,stačí, že písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých zapřípadné pomoci výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovanémprávním úkonu (jednání) důvod dluhu a jeho výše nepochybněvyplývají.

Protože uznání dluhu je právním úkonem (jednáním), pro kteréje pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí býturčitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahemlistiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, kterýjednostranné právní jednání učinil, případně věřiteli, kterému bylototo právní jednání adresováno, byl jasný jak důvod uznávanéhodluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny.

Z prohlášení dlužníka o uznání dluhu tedy musí být seznatelné(popř. i cestou užití výkladových prostředků), komu (kterémuvěřiteli) dlužník uznané dluhy dluží a komu je prohlášeníadresováno.

Odvolací soud pochybil již tím, že se nezabýval posouzením,zda listina, která na líci obsahuje prohlášení dlužníka a na rubuakceptační prohlášení věřitele (její pravost v řízení zpochybněnanebyla), nezachycuje smlouvu uzavřenou mezi dlužníkem a věřitelem.Skutečnost, že prohlášení věřitele (projev jeho vůle) je na rubulistiny, za podpisem dlužníka, nemusí být sama o sobě na překážku,nejde-li o případ, kdy plyne ze zákona, že podpisy jednajících osobmusí být na téže listině (srov. § 40 odst. 3 věta první obč. zák. a§ 561 odst. 2 o. z.)

Při samotném posouzení obsahu předmětné listiny jakojednostranného právního úkonu (jednání) odvolací soud právněpochybil, jestliže pominul uvedenou skutečnost (kterou soud prvníhostupně nepřehlédl, leč nepřiznal jí náležitý význam), že na rubutéže listiny, na jejímž líci je zachyceno prohlášení dlužníka, senachází prohlášení žalobce, z něhož je nade vší rozumnou pochybnostzřejmé, že dlužníkovo prohlášení jako jeho adresát a věřitel v němoznačených dluhů převzal a přijal.

Nejvyšší soud zdůraznil, že se zřetelem k charakteru právníhoúkonu uznání dluhu se nepředpokládá žádná reakce věřitele (formouakceptace), to však zdaleka neznamená, že dojde-li k akceptaci,nelze ji podle okolností vzít na zřetel.

Byť z hlediska čistě formálního v samotném dlužníkověprohlášení krytém jeho podpisem chybí údaj o tom, komu dluží a komuje tedy prohlášení určeno, ve specifických poměrech zde souzenévěci, v nichž je z rubu listiny obsahující dlužníkovo prohlášeníseznatelné, komu bylo adresováno a dluhy vůči kterému věřiteli jsouuznávány, je takovýto formální přístup zároveň přístupem přepjatěformalistickým, nerespektujícím autonomii vůle ve vztazíchsoukromého práva. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu,jejíž závěry se promítly též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu,jsou-li ve vztazích soukromého práva ve vzájemném konfliktuinterpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvya druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladunezakládajícího neplatnost smlouvy.

Nejvyšší soud pak vysvětlil, že to, co v tomto ohledu platípro smlouvy, platí z povahy věci mutatis mutandis též projednostranné právní úkony; i při posouzení jejich platnosti se musíprosazovat požadavek respektu projevené vůle účastníka právníhoúkonu, odpovídající povaze soukromého práva, založeného na principuautonomie vůle účastníků soukromoprávních vztahů.

Pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvybylo třeba mutatis mutandis zohlednit též ve zde projednávané věcipři posouzení nedatovaného prohlášení o uznání dluhu; i tu jde oto, aby nebyla jen z ryze formálních důvodů nerespektovánaautonomie vůle účastníka soukromoprávního vztahu. Odvolací soud vezde souzené věci tomuto požadavku nedostál a jeho rozhodnutí tudížnemůže obstát.

Soudní dvůr pravidla obsažená v oddílu 2 kapitoly II nařízeníRady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudníchrozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízeníBrusel I“), pojímá jako výjimky ze základního pravidla stanovenéhov čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je proto třeba čl. 5až 7 nařízení Brusel I interpretovat restriktivně, a to v tomsmyslu, že neumožňují výklad, který přesahuje případy výslovněpředvídané uvedeným nařízením.

Pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktníodpovědnosti“ podle čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I je rovněžnezbytné vykládat autonomně, a to především s přihlédnutím ksystematice a cílům tohoto nařízení. Uvedený pojem tedy Soudní dvůrvnímá „jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby,jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného a jež nesouvisejí sesmlouvou ve smyslu čl. 5 odst. 1“ (rozsudek Kalfelis výše, odst.18). Jinými slovy, souběžné použití čl. 5 odst. 1 – podle něhožosoba, která má bydliště na území některého členského státu, můžebýt v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvořísmlouva nebo nároky ze smlouvy – a čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel Ije v případě téhož nároku vyloučeno.

S ohledem na výše uvedené lze dovodit, že pojmu „delikt“typově odpovídá nárok na náhradu škody, včetně nároku na odškodněnímajetkové a nemajetkové újmy. „Kvazidelikt“ se od deliktu pakodlišuje tím, že ne vždy vyžaduje protiprávní jednání na straněžalovaného.

Kvazideliktem ve smyslu nařízení Brusel I tak může být nárokz jednatelství bez příkazu nebo právě z bezdůvodného obohacení, ato za podmínky, že nesouvisí se smlouvou podle čl. 5 odst. 1nařízení Brusel I.

Na rozdíl od základního pravidla obsaženého v čl. 2 odst. 1však čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I neupravuje jen mezinárodnípříslušnost, ale i příslušnost místní. To znamená, že příslušnýmsoudem je v případě aplikace čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I „soudv místě, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“ a pravidlamístní příslušnosti zakotvená ve vnitrostátním právu se nepoužijí.Případný nedostatek místní příslušnosti se však řeší v souladu sprostředky její nápravy podle vnitrostátního práva, tj. v případěčeského práva podle § 105 o. s. ř. (srov. Simon, P., tamtéž, s.2893-2894).

Věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti vesmyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zahrnují všechny návrhy,které usilují o určení odpovědnosti žalovaného a které nesouvisí sesmlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a)tohoto nařízení.

Nejvyšší soud však nepřehlédl další vývoj rozhodovací praxeSoudního dvora, jenž v rozsudku ze dne 9. 12. 2021, HRVATSKE ŠUMEd. o. o., Zagreb proti BP Europa SE, C-242/20 (dále jen „věcHRVATSKE ŠUME“), založeném na obdobném skutkovém základě (i zde šloo částku zaplacenou na základě později zrušeného rozhodnutí)formuloval a odůvodnil závěry, podle kterých:

1/ Pro určení, zda žaloba na vydání bezdůvodného obohaceníspadá mezi věci týkající se deliktní nebo kvazideliktníodpovědnosti ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, je třebaověřit, zda jsou splněny dvě podmínky, a sice že jednak tato žalobanesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 5 bodu 1písm. a) uvedeného nařízení a jednak že tato žaloba směřuje kurčení odpovědnosti žalovaného.

2/ Pokud jde o první podmínku, věci týkající se smluv nebonároků ze smluv ve smyslu posledně uvedeného článku zahrnujívšechny návrhy vycházející ze závazku svobodně přijatého jednouosobou vůči jiné osobě (srov. rozsudek SDEU ze dne 11. 11. 2020,Ellmes Property Services, C‑433/19, bod 37, a v něm citovanou judikaturu).

3/ V rámci žaloby na vydání bezdůvodného obohacení nevyplývá(ve věci HRVATSKE ŠUME) závazek vrácení, kterého se dovolávážalobkyně, obecně z dobrovolného závazku žalovaného vůči ní, alevznikl nezávisle na vůli žalovaného. Z toho vyplývá, že takovážaloba na vydání v zásadě nespadá pod věci týkající se smluv nebonároků ze smluv ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení BruselI.

4/ O deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost se jedná tehdy,může-li škodní událost ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I býtpřičítána žalovanému v rozsahu, v němž je mu vytýkáno jednání neboopomenutí, které je v rozporu s povinností nebo zákazem uloženýmzákonem. Deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost totiž můžepřicházet v úvahu pouze za podmínky, že je možné mezi újmou aprotiprávním jednáním, které vedlo k této újmě, prokázat příčinnousouvislost.

5/ Tato upřesnění platí bez rozdílu pro všechny věci týkajícíse deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, aniž je třebaspecificky rozlišovat věci týkající se kvazideliktní odpovědnosti.Kromě skutečnosti, že výraz „kvazideliktní“ není uveden v dánské,estonské, nizozemské, portugalské, slovenské, finské a švédskéverzi čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, pojem „kvazidelikt“ totižodkazuje nikoli na situace vyznačující se neexistencí škodníudálosti, ale spíše na situace, v nichž ke škodní události došlo zneopatrnosti nebo nedbalosti.

6/ Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení (ve věci HRVATSKEŠUME) je přitom založena na povinnosti, která nemá základ ve škodníudálosti. Tato povinnost totiž vzniká nezávisle na jednánížalovaného, takže neexistuje příčinná souvislost, která by mohlabýt prokázána mezi újmou a případným protiprávním jednáním neboopomenutím, kterého se žalovaný dopustil.

7/ Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení (ve věci HRVATSKEŠUME) tudíž nemůže spadat pod věci týkající se deliktní nebokvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení BruselI.

8/ Je možné, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacenínespadá do oblasti smluv nebo nároků ze smlouvy ve smyslu čl. 5bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I, ani do oblasti deliktní nebokvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 5 bodu 3 tohotonařízení.

9/ V takové situaci se na žalobu na vydání bezdůvodnéhoobohacení vztahuje základ pro určení příslušnosti soudů členskéhostátu, v němž má žalovaný bydliště, v souladu s obecným pravidlemstanoveným v čl. 2 odst. 1 nařízení Brusel I.

[31] Nejvyšší soud na tomto místě podotýká, že právě uvedenézávěry Soudního dvora, byť přijaté při výkladu nařízení Brusel I,se prosadí i při výkladu nařízení Brusel I bis.

[32] Je tak zřejmé, že Soudní dvůr nově rozlišuje mezibezdůvodným obohacením, které úzce souvisí se smluvním vztahem mezistranami [kde má žalobce na výběr danou mezinárodní příslušnostsoudu podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis],bezdůvodným obohacením, k němuž došlo v souvislosti s deliktním čikvazideliktním jednáním žalovaného (u něhož má žalobce na výběrdanou mezinárodní příslušnost soudu podle článku 7 odst. 2 nařízeníBrusel I bis), a bezdůvodným obohacením, které nesouvisí sesmluvním vztahem mezi stranami a zároveň nemá původ v deliktním čikvazideliktním jednání žalovaného, přičemž u tohoto typubezdůvodného obohacení žalobce nemá k dispozici na výběr danoupříslušnost a musí se řídit obecným pravidlem pro určenímezinárodní příslušnosti stanoveným v čl. 4 odst. 1 nařízení BruselI bis.

[33] V projednávané věci – stejně jako ve věci HRVATSKE ŠUME– jde právě o třetí (v odst. 32 uvedený) případ. Nesouvisí-ližaloba o vydání bezdůvodného obohacení se smluvním vztahem mezistranami a nemá-li současně ani původ v deliktním či kvazideliktnímjednání žalované, nemá žalobkyně dispozici na výběr danoupříslušnost podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, ale – jakbylo výše řečeno – musí se řídit obecným pravidlem určenímezinárodní příslušnosti podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel Ibis.

[34] Dovodil-li odvolací soud, že české soudy jsoumezinárodně příslušné na základě na výběr dané příslušnostistanovené v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, není jeho právníposouzení otázky mezinárodní příslušnosti správné.

[35] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že vprojednávané věci není při aplikaci unijního práva povinen pokládatpředběžnou otázku Soudnímu dvoru, neboť existuje-li ustálenájudikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudníhodvora týkající se v zásadě identické otázky (jde o tzv. acteéclairé), tato povinnost národní soud, proti jehož rozhodnutí nelzepodat opravný prostředek, nestíhá.

K účinkům doručení do sídla podnikatele

Podle § 430 odst. 2 o. z. podnikatele zavazuje i jednání jinéosoby v jeho provozovně, pokud byla třetí osoba v dobré víře, žejednající osoba je k jednání oprávněna.

Ustanovením § 430 odst. 2 o. z. je poskytována ochrana třetímosobám jednajícím v dobré víře v zástupčí oprávnění osob vprovozovně podnikatele a „zároveň od podnikatele vyžaduje, aby mělpodnikatel kontrolu nad tím, jaké osoby se v jeho provozovněnacházejí a jakou činnost tam vykonávají“.

Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že nebyla-liidentifikována konkrétní osoba, která učinila právní úkon, anebylo-li ani určeno konkrétní místo, kde byl učiněn, není možnoustanovení § 16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dálejen „obch. zák.“), bez dalšího použít.

Tyto závěry, přijaté ve vztahu k § 16 obch. zák. ve zněníúčinném do 31. 12. 2013, se uplatní obdobně i v poměrech právníúpravy § 430 odst. 2 o. z., účinné od 1. 1. 2014.

V projednávané věci byla dokazováním zjištěna jak totožnostjednající osoby, tak konkrétní místo, na které byla zásilkaobsahující odstoupení doručena.

Dospěl-li pak odvolací soud s odkazem na § 430 odst. 2 o. z.k závěru, podle něhož „je-li na adrese sídla společnosti zřízenarecepce, lze bez dalších pochybností důvodně předpokládat (přivědomí, že recepce vyřizuje běžnou každodenní administrativníčinnost /zprostředkovává kontakt s třetími osobami/, mezi kterouobvykle náleží i přijímání písemností), že zásilka doručená dosídla společnosti vybaveného recepcí, je společnosti řádnědoručena“, nelze tomuto závěru – ani ve světle výše citovanéjudikatury – ničeho vytknout.

b) K ochraně dobré víry třetích osob při odstoupení odsmlouvy

Podle § 7 o. z. se má za to, že ten, kdo jednal určitýmzpůsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

Podle § 2005 odst. 1 o. z. odstoupením od smlouvy zanikají vrozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran. Tím nejsou dotčenapráva třetích osob nabytá v dobré víře.

Otázkou ochrany dobré víry třetí osoby při odstoupení odsmlouvy se zabýval Ústavní soud uvedl, že:

1) Odstoupením od smlouvy podle § 48 odst. 2 zákona č.40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“ nebo„občanský zákoník 1964“) se – není-li právním předpisem neboúčastníky dohodnuto jinak – smlouva od počátku ruší, avšak pouze súčinky mezi jejími účastníky.

2) Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnicképrávo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy,požívá ochrany v souladu s článkem 11 Listiny základních práv asvobod a ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých právvyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu článku1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká.

1/ Ústavní soud podmiňuje ústavní ochranu vlastnického právadalších nabyvatelů (třetích osob) ve vztahu k § 48 odst. 2 obč.zák. tím, že své vlastnické právo nabyli „v dobré víře“; z tohovyplývá, že tato dobrá víra dalších nabyvatelů se v argumentaciÚstavního soudu váže právě k jejich (ne)vědomosti o skutečnostech,na jejichž základě by odstoupení od kupní smlouvy č. 1 působilo ivůči nim.

2/ Nabyvatelé tudíž nemohou přijít o vlastnické právo kpřeváděnému majetku, jestliže v době uzavření kupní smlouvy č. 2byli (jako kupující) se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobrévíře o tom, že zde není důvod, pro který by některá ze smluvníchstran mohla od kupní smlouvy č. 1 účinně odstoupit.

3/ Bylo-li dalším nabyvatelům v době uzavření kupní smlouvyč. 2 známo, že některá ze smluvních stran kupní smlouvy č. 1 můžeod kupní smlouvy č. 1 odstoupit podle § 48 odst. 2 obč. zák., a žedůvody pro odstoupení od smlouvy již byly naplněny, nepožívávlastnické právo k majetku, jež nabyli kupní smlouvou č. 2 ústavníochrany (pro absenci dobré víry dalších nabyvatelů) a v důsledkuodstoupení od kupní smlouvy č. 1 se tak obnovuje vlastnické právoprodávajícího z kupní smlouvy č. 1.

4/ Nezakotvuje-li příslušná úprava, v níž má dobrá vírakonkrétní osoby právní význam, domněnku, že taková osoba je ohledněexistence určitých skutečností v dobré víře, stíhá povinnostdůkazní (a posléze i břemeno důkazní) o této dobré víře osobu,které je dobrá víra – v rovině právní – ku prospěchu. Proto vpřípadě, že vzdálenější právní předchůdce vlastníka odstoupí odsmlouvy, kterou věc nabyl přímý předchůdce, který ji pozdějivlastníkovi převedl, nese procesní odpovědnost za nesplněnípovinnosti tvrzení a důkazní povinnosti ohledně své dobré víry přiuzavření kupní smlouvy žalovaný pozdější nabyvatel.

Tyto ustálené judikatorní závěry Ústavního a Nejvyššího souduohledně ochrany dobré víry třetích osob (dalších nabyvatelů), byťpřijaté za účinnosti občanského zákoníku 1964 (ve znění účinném do31. 12. 2013), se přiměřeně uplatní i v poměrech právní úpravypostavení třetích osob při odstoupení od smlouvy účinné od 1. 1.2014, obsažené v § 2005 odst. 1 větě druhé o. z. I ta je totiž(oproti § 48 odst. 2 obč. zák. výslovně) na principu ochrany dobrévíry založena.

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se dále podává,že § 7 o. z. vyjadřuje vyvratitelnou domněnku jednání v dobré víře;ten, kdo ji popírá, musí tvrdit skutečnosti ji vylučující a ohledněnich nese důkazní břemeno. Účastník, který se brání právnímdůsledkům, které zákon váže na jednání v dobré víře, je povinentvrdit a prokázat skutečnosti vylučující objektivně posuzovanoudobrou víru protistrany.

Shodné závěry vyplývají i z komentářové literatury, podle níž„občanský zákoník poctivost a dobrou víru za pomoci zákonnévyvratitelné domněnky presumuje. Vzhledem k systematickému umístěnítohoto pravidla je zřejmé, že tak činí s dosahem pro celý občanskýzákoník, resp. celé soukromé právo. Nevyplývá-li ze zvláštníhoustanovení něco jiného, poctivost a dobrá víra sepředpokládají“.

Pro poměry právnických osob je pak pro závěr o dobré vířeprávnické osoby relevantní dobrá víra osob, které utvářejí jejívůli, tedy zásadně jejího statutárního orgánu.

Obecně lze shrnout, že pokud došlo k odstoupení prodávajícíhood kupní smlouvy až poté, co kupující již tentýž majetek převedl natřetí osobu, je třeba vycházet z právního názoru obsaženého vplenárním nálezu Ústavního soudu, jenž pro takový případ stanoví(zhruba vyjádřeno), že v důsledku odstoupení A od smlouvy uzavřenés B poté, co B převedl vlastnické právo k nemovitosti na C, nemůžerealizované odstoupení od smlouvy mezi A a B mít vliv navěcněprávní vztah C, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovémumajetku od B v době, kdy B byl ještě jeho vlastníkem.

c) Aplikace výše uvedených (obecných závěrů) v projednávanévěci

Jelikož se dobrá víra podle § 7 o. z. presumuje, odvolacísoud pochybil, pokud vyloučil existenci dobré víry dovolatelky voprávnění CRC akcie společnosti převést pouhým odkazem naargumentaci soudu prvního stupně založenou na 100% propojenínavrhovatelky a CRC, které „vylučuje ochranu navrhovatelky vesmyslu ust. § 2005 odst. 1 věty druhé o. z.“. Soud prvního stupněpřitom – bez bližší argumentace – odkázal na úpravu jednání veshodě obsaženou v § 78 z. o. k. a na úpravu osob blízkých obsaženouv § 22 o. z. Takový názor však neodpovídá právní úpravě aniustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

[45] Nelze totiž souhlasit s názorem, podle něhož bymajetkové propojení právnických osob nebo skutečnost, že se můžejednat o osoby blízké ve smyslu § 22 o. z., byly – samy o sobě –způsobilé vyloučit dobrou víru jednající osoby.

[46] Lze dodat, že ani příbuzenský vztah mezi statutárnímiorgány právnických osob (CRC a dovolatelky) není sám o sobědostatečný pro vyloučení dobré víry.

Ve světle uvedených závěrů je zřejmé, že právní posouzeníotázky dopadu odstoupení na třetí osobu (dovolatelku), jak jeučinil soud prvního stupně a které převzal odvolací soud, jeneúplné a tudíž nesprávné.

Pro úplnost Nejvyšší soud rekapituluje, že k uzavření smlouvymezi CRC a dovolatelkou o převodu 190 ks listinných akcií na jménoo jmenovité hodnotě 1.000.000 Kč, čísel A011 až A020, emitovanýchspolečností, došlo již 8. 4. 2020, tedy předtím, než se CRC vůbecdostala do prodlení a než bylo od smlouvy dne 4. 12. 2020odstoupeno; v okamžiku uskutečnění tohoto právního jednání taknebyl dán důvod pro pochybnosti o oprávnění CRC sporné akciepřevést.