Pátky s judikaturou 08/10/21

Kupní smlouva je dvoustranný právní úkon, který zakládásynallagmatický závazkový vztah mezi stranou prodávající a stranoukupující. Ke vzniku smlouvy § 588 obč. zák. vyžaduje, aby se stranydohodly na podstatných náležitostech, tj. na předmětu koupě a nakupní ceně. Kupní cena je úplata za předmět koupě (ve smlouvěuvedený) stanovená v penězích a vyjadřuje požadavek ekvivalentnostisměny věcí, práv a jiných majetkových hodnot za peníze. Kupní cenamusí být stanovena uvedením peněžní částky nebo jiným způsobem,kterým ji lze nepochybně určit. Účastníci kupní smlouvy nejsou vzásadě vázáni či omezeni ve sjednání výše kupní ceny, která neníupravena cenovým předpisem. Mohou si tak sjednat i cenu, která seodchyluje od ceny obvyklé (tržní). Platné právo přitom nemá žádnéustanovení o sankci za sjednání příliš nízké kupní ceny (laesioenormis), pokud takové ujednání není v rozporu s cenovýmipředpisy.

Kupní smlouva zakládá prodávajícímu povinnost předmět koupěkupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít azaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou kupní cenu (§ 588 obč.zák.). Splněním těchto závazků pak sice dochází k zánikujednotlivých (dílčích) vzájemných práv a povinností plynoucích zezávazkového právního vztahu účastníků kupní smlouvy (§ 559 odst. 1obč. zák.), nikoliv ovšem k zániku kupní smlouvy jako takové –závazkový právní vztah z platně uzavřené kupní smlouvy zůstávázjevně existentním i poté, co kontrahenti svá vzájemná práva apovinnosti splní; jde o existentní (přetrvávající) a platný právnídůvod opravňující kupujícího ponechat si vlastnické právo kpředmětu koupě a prodávajícího ponechat si přijatou kupnícenu.

Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je pak zásadaautonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat aurčovat své postavení v právních vztazích, zvláště v závazkovýchprávních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti.Tato zásada vychází mimo jiné i z čl. 2 odst. 3 Listiny základníchpráv a svobod a své vyjádření našla především v jednotlivýchustanoveních občanského práva.

Občanský zákoník přitom umožňuje účastníkům závazkovéhovztahu, aby v rámci smluvní volnosti změnili jeho obsah, tj.vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající (§ 516 obč. zák. –tzv. kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztahdohodou zrušili a současně jej nahradili novým (§ 570 obč. zák. –tzv. privativní novace). Institut změny závazku (kumulativnínovace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvánístávajícího závazkového vztahu; privativní novace, jako právnískutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak ivznik závazku nového, ostatně také vychází z předpokladu, že zdeexistuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Prorozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rozhodnávůle jeho účastníků.

Nebrání-li přitom splnění jednotlivých (dílčích) vzájemnýchzávazků z kupní smlouvy (vklad vlastnického práva k převáděnýmnemovitostem do katastru nemovitostí, zaplacení kupní ceny)přetrvávající existenci touto smlouvou založeného závazkovéhoprávního vztahu (jak vysvětleno výše), nemohou být tato plněnízjevně ani překážkou vylučující následnou změnu stávajícíhozávazkového právního vztahu (kumulativní novaci – § 516 obč. zák.),spočívající kupř. v navýšení kupní ceny.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že v projednávané věci naplatnosti dodatku kupní smlouvy nemohla ničeho změnit sama o soběokolnost, že byl sjednán teprve poté, co na základě původněuzavřené (existentní a platné) kupní smlouvy (o její platnostisoudy nižších stupňů neměly jakékoliv pochybnosti – účastníciřízení při uplatnění vznesených nároků z platnosti původní kupnísmlouvy vycházeli) bylo již vloženo vlastnické právo k převáděnýmnemovitostem do katastru nemovitostí a byla uhrazena kupnícena.

Závěr odvolacího soudu, že neplatnost dodatku kupní smlouvy,jímž byla dodatečně navýšena kupní cena, způsobuje sama o soběokolnost, že byl sjednán po vkladu vlastnického práva k převáděnýmnemovitostem do katastru nemovitostí a zaplacení kupní ceny, jetudíž zjevně nesprávným. Odvolací soud navíc při nezměněnémskutkovém stavu věci nerespektoval závazný právní názor vyslovenýstran nastolené otázky již v přecházejícím kasačním rozhodnutídovolacího soudu.

22 Cdo 173/2021

Dovolacímu soudu přitom neuniká, že motivem sepsání dvousmluv o převodu téže nemovitosti s odlišnou kupní cenou bývá iobcházení daňové povinnosti. Avšak takové skutkové zjištěníodvolací soud neučinil, a ani toto zjištění by nebylo důvodem proneplatnost smlouvy. Uplatňování soukromého práva je nezávislé nauplatňování práva veřejného (§ 1 odst. 1 o. z., věta druhá), a takby takový postup stran mohl založit další daňovou povinnost ohlednězvýšené kupní ceny, příp. vést k veřejnoprávní sankci, pokud by jinesplnily; na platnost soukromoprávní smlouvy by však nemělvliv.

Z uvedeného plyne, že účelem práva akcionáře na vysvětlenípodle § 357 až § 360 z. o. k. je zajištění informovanosti akcionářepro výkon jeho práv na valné hromadě, resp. umožnění akcionářikvalifikovaně a se znalostí věci posoudit záležitosti projednávanévalnou hromadou. Proto vysvětlení musí společnost akcionářiposkytnout zásadně na zasedání valné hromady. A proto také platí,že akcionář, který se zasedání valné hromady nezúčastní, žádnévysvětlení od společnosti obdržet nemůže.

Gramatický výklad ustanovení § 357 a § 358 z. o. k., kterýpředstavuje toliko prvotní přiblížení se textu právní normy,obsažené ve vykládaném ustanovení (srov. § 2 odst. 2 o. z. a zavšechna rozhodnutí např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004,sp. zn. III. ÚS 258/03) tak odpovídá rovněž výkladu teleologickému,systematickému i historickému.

Vysvětlení musí být zásadně poskytnuto na zasedání valnéhromady, na němž jsou projednávány záležitosti, jichž se žádostakcionáře podle § 357 z. o. k. týká. Na rozdíl od obchodníhozákoníku umožňuje zákon o obchodních korporacích, aby bylovysvětlení akcionáři poskytnuto i dodatečně. Jelikož však dodatečnéposkytnutí vysvětlení již neplní základní účel tohoto institutu(jímž je umožnit akcionáři kvalifikovaně a se znalostí věciposoudit záležitosti projednávané valnou hromadou), může k němupředstavenstvo (správní rada) přistoupit pouze tehdy, je-li splněnapodmínka složitosti vysvětlení. Ustanovení § 358 odst. 1 z. o. k.tak stanoví jedinou výjimku z obecné zásady poskytovat vysvětlenípřímo na valné hromadě (není-li rozhodováno per rollam podle § 418z. o. k.).

Členové představenstva či správní rady se musí na možnéžádosti akcionářů pečlivě připravit tak, aby mohli potřebnávysvětlení podat, popřípadě musí zajistit účast osob (napříkladzaměstnanců společnosti), které disponují informacemi potřebnýmipro podání vysvětlení. Proto vysvětlení zpravidla nebude moci býtpovažováno za složité ve smyslu § 358 odst. 1 z. o. k. tehdy,jestliže členové představenstva (či správní rady) jednající s péčířádného hospodáře mohli – s ohledem na pořad zasedání valné hromady– předpokládat, že akcionáři mohou jeho poskytnutí požadovat, a tobez ohledu na jeho komplikovanost. Jinými slovy, složitostvysvětlení znemožňuje jeho poskytnutí na valné hromadě pouze tehdy,nebylo-li možno rozumně předpokládat, že akcionáři budou jehopodání požadovat, a současně není-li možné jej podat bez přípravypřímo na zasedání valné hromady.

Akcionář právo na vysvětlení vykonává ve svém vlastním zájmu(jako subjektivní právo), a nikoli v zájmu valné hromady jakoorgánu společnosti nebo jiných (na zasedání valné hromadyzúčastněných) akcionářů. Nezúčastní-li se akcionář žádající ovysvětlení zasedání valné hromady, není povinností představenstva(správní rady) jemu určená vysvětlení poskytnout ostatním přítomnýmakcionářům.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že i akcionář, který požádal ovysvětlení písemně před konáním valné hromady, má právo (je-li tovzhledem ke složitosti vysvětlení možné) obdržet vysvětlení jentehdy, zúčastní-li se zasedání valné hromady.

Již dřívější soudní praxe připustila existenci trojstrannýchprávních vztahů založených tzv. svěřeneckou smlouvou. Šlo oinominátní kontrakt ve smyslu § 51 zákona č. 40/1964 Sb.,občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), který uzavíraly spolu sadvokátem strany závazkového právního vztahu (kupní smlouvy) ajehož účelem (kauzou) byla zvýšená ochrana subjektivních práv apovinností účastníků daného hmotněprávního vztahu.

Právním posouzením otázky splnění dluhu žalované zaplatit(doplatit) dohodnutou cenu předmětu koupě (§ 2079 odst. 1 o. z.) seodvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššíhosoudu, jež je použitelná i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., kteráve srovnatelných skutkových poměrech dovodila, že bankovní účetsvěřeneckého správce se podle kupní smlouvy a „smlouvy o úschověkupní ceny a způsobu zaplacení kupní ceny“ stal místem plnění kupníceny, takže závazek kupujícího zanikl složením předmětné částky natento účet.

Okolnost, že třetí osoba (příjemce úschovy) podle pokynůúčastníků kupní smlouvy vrátila (převedla na bankovní účet)žalované část jí složené finanční částky, neboť nebyly v dohodnutélhůtě splněny podmínky pro její výplatu žalobkyni, nic nemění nazávěru, že bankovní účet příjemce úschovy se stal místem plněníkupní ceny nemovitostí. Nutno podotknout, že k zániku práv apovinností ze svěřenecké smlouvy mohlo dojít naplněním účelu tétosmlouvy (tj. vyplacením veškerých peněz z úschovy žalobkyni vsouladu se smlouvou o úschově), resp. pozbytím její účinnosti, a touplynutím doby, na kterou bylo vázáno splnění podmínek pro výplatupeněz a vrácením peněžních prostředků příjemcem úschovy povinnémusložiteli č. 2.

Právní poměr z kupní smlouvy, z něhož žalobkyně dovozujeprávo na doplacení kupní ceny, je nezbytně nutno odlišit odprávního poměru založeného svěřeneckou smlouvou. Po dobu účinnostisvěřenecké smlouvy - navazující na kupní smlouvu co do způsobu,jakým bude kupní cena vyplacena prodávající - se její stranynemohou domáhat výplaty kupní ceny jiným způsobem, než jaký byldohodnut svěřeneckou smlouvou.

Je pravda, že složením předmětu „úschovy” příjemci došlo kesplnění dluhu žalované zaplatit dohodnutou cenu předmětu koupěžalobkyni v tom smyslu, že od okamžiku složení se žalovaná nemohladostat do prodlení se splněním této povinnosti (§ 1968 věta prvnío. z.).

V nyní souzené věci nelze přehlédnout, že kupní smlouva (jen)co do způsobu úhrady dohodnuté kupní ceny byla bytostně svázaná (podobu do 31. 12. 2015) se smlouvou o úschově kupní ceny ze dne 12.12. 2014 včetně jejích dodatků. Po uplynutí sjednaného časovéhoúseku měl příjemce úschovy povinnost peníze vrátit při nesplněnídohodnutých podmínek pro jejich výplatu kupující žalované jakopovinné složitelce č. 2. Je potřeba zdůraznit, že podmínky výplatykupní ceny neupravovala kupní smlouva ze dne 20. 7. 2015, neboť tavýslovně odkazovala na související svěřeneckou smlouvu ze 12. 12.2014.

Jestliže svěřenecká smlouva pozbyla účinnosti uplynutím časua výplatou „zbytku“ svěřené částky povinné složitelce č. 2(žalované), nemůže mít tato okolnost vliv na smluvní ujednání odohodnuté kupní ceně; nadále je totiž kupující povinna zaplatitprodávající kupní cenu podle čl. II. odst. 1 kupní smlouvy. Nelzetotiž pominout, že kupní cena (její část) se nedostala do sférydispozice žalobkyně. Pozbylo-li účinnosti ujednání smlouvy(svěřenecké) o podmínkách výplaty sjednané kupní ceny, nastávástejná situace, jako kdyby k dohodě o okamžiku splatnosti a způsobuúhrady kupní ceny nedošlo, tzn., že kupní cena či její část sestávají splatnými na základě výzvy věřitele.

Je-li v pozvánce na valnou hromadu uvedeno, že na pořadujednání je toliko rozdělení zisku za poslední účetní období, aodpovídá-li tomu i návrh usnesení valné hromady a jeho zdůvodnění,mohou akcionáři oprávněně očekávat, že valná hromada bude na taktosvolaném zasedání rozhodovat jen a pouze o rozdělení ziskuvytvořeného v uplynulém účetním období. V tomto kontextu pak takébudou zvažovat výkon svých akcionářských práv.

Takto svolaná valná hromada může rozhodnout i orozdělení nerozděleného zisku z minulých let (vykázaného v položcerozvahy A. IV.), popř. o rozdělení fondů vytvořených ze zisku,toliko za splnění předpokladu upraveného v § 408 odst. 3 z. o. k.,tj. projeví-li všichni akcionáři souhlas s tím, aby i o tétozáležitosti (neuvedené v pozvánce na valnou hromadu) valná hromadarozhodla.

Uvede-li akcionář v protestu pouze to, že usnesení valnéhromady je podle něj „v rozporu se zákonem, stanovami, zájmyspolečnosti a dobrými mravy“, aniž by (byť stručně) uvedl konkrétnískutkové okolnosti, které tento rozpor způsobují, je obsah takovéhoprotestu neurčitý. Nelze-li obsah protestu zjistit ani výkladem zapoužití pravidel uvedených v § 555 až 558 o. z., jde ve smyslu §553 odst. 1 o. z. o zdánlivé právní jednání, ke kterému se podle §554 o. z. nepřihlíží.

V úpravě protestu se promítá povinnost akcionářů chovat se kesvé společnosti čestně a loajálně (§ 212 odst. 1 věta první o. z.).Má-li kterýkoliv z akcionářů za to, že jsou zde okolnosti, prokteré by soud mohl vyslovit neplatnost usnesení přijímaných valnouhromadou, je jeho povinností „vyložit karty na stůl“ tak, abyspolečnost mohla vady buď napravit, anebo aby byla alespoň varovánapřed tím, že přijatá usnesení mohou být (z důvodů, na kteréakcionář poukázal) „zneplatněna“ rozhodnutím soudu. Jestliže takžádný akcionář (ani jiná oprávněná osoba) neučiní, nemůže se zdůvodu, který mohl uplatnit formou protestu, dovolávat neplatnostidotčeného usnesení valné hromady. Zákon tak – slovy důvodové zprávyk návrhu zákona o obchodních korporacích – „sleduje vigilantibusiura, a tedy vyšší tlak na samotné účastníky valné hromady“, a„zvyšuje bezpečnost vztahů, kdy bude vyšší jistota ohledněplatnosti nebo neplatnosti usnesení valné hromady“.

Protest může být uplatněn kdykoliv v průběhu zasedání valnéhromady; je-li to nicméně možné, měl by být uplatněn předhlasováním o návrhu usnesení, jehož se týká, aby společnost mohlana uplatněné výhrady reagovat a případné nedostatky (přichází-li tov úvahu) napravit. Z projevu akcionáře musí být zjevné, žeuplatňuje protest, nicméně akcionář není povinen užít podstatnéjméno „protest“ či sloveso „protestuji“. Jako každé jiné právníjednání i protest je nutné posoudit podle obsahu (§ 555 odst. 1 o.z.); plyne-li z obsahu přednesu akcionáře, že namítá vady, prokteré mohou být (některá či všechna) usnesení valné hromadyshledána neplatnými, jde o protest, byť by tak nebyloznačen.

Důvod, který nebyl uplatněn formou protestu, může vést kvyslovení neplatnosti usnesení valné hromady v řízení zahájenémakcionářem toliko tehdy, je-li splněna některá z výjimek uvedenýchv § 424 odst. 1 z. o. k. V opačném případě soud v řízení o návrhuakcionáře na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady kdůvodům, které nebyly uplatněny formou protestu na valné hromadě,nepřihlédne, a to ani tehdy, jsou-li tyto důvody dány aodůvodňují-li vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.

27 Cdo 2711/2019:

Má-li být změna stanov realizována změnou celého jejichznění, jako tomu bylo v projednávané věci, je nutné posoudit, zdanávrh změny stanov, uvedený v pozvánce, se v bodě, jenž má býtnásledně změněn v důsledku protinávrhu uplatněného na zasedáníčlenské schůze, odchyloval od původního (měněného) znění stanov.Jinými slovy, to, zda je změna určitého ujednání stanov zařazenapři tomto postupu na pořad jednání členské schůze, je třebaposuzovat materiálně. Není-li tomu tak, tj. nepředstavoval-lipůvodní návrh usnesení o změně stanov uvedený v pozvánce věcnouzměnu takového ujednání, nebyla změna tohoto ujednání záležitostízařazenou na pořad jednání členské schůze. Změnit takové ujednáníby bylo možné toliko za splnění podmínek § 643 odst. 2 z. o.k.

Právní úprava nároku na náhradu škody způsobené ukončenímjednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu vychází zobecného pravidla, že při respektování zásady smluvní volnosti lzechování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat zaprotiprávní (porušující obecné pravidlo o povinnosti jednat vprávním styku poctivě, zakotvené v § 6 odst. 1 o. z.) zapředpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdyjedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře,že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysocepravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy,aniž k tomu měla spravedlivý důvod.

Co je oním spravedlivým důvodem pro ukončení kontraktačníhoprocesu, nelze říci obecně, vždy bude záležet na okolnostechkonkrétního jednání. Z hlediska zdůrazněného principu autonomievůle je však zjevné, že vznik případné odpovědnosti za újmuvzniklou ukončením kontraktačního jednání bez spravedlivého důvodumá být spíše výjimkou, nikoli pravidlem, a posouzení spravedlivostidůvodu, a tudíž poctivosti či nepoctivosti jednání, nesmí býtpříliš přísné. Jako spravedlivý důvod by pak měla být posouzenakaždá racionální úvaha jednající strany, vycházející z objektivnískutečnosti, ale i z obhajitelného subjektivního přesvědčenípodloženého konkrétními okolnostmi v daném místě a čase.

Vstupuje-li do kontraktačního procesu obec, je jakoveřejnoprávní korporace mající podklad v právu veřejném apodléhající zvláštní zákonné úpravě nakládání s majetkem povinnadbát závazných regulativů upravujících základní podmínky proformování její vůle a pro transparentní nakládání s majetkem. Ač jesubjektem práva vstupujícím do soukromoprávních vztahů a má vtěchto vztazích v zásadě rovné postavení s jinými právnickými afyzickými osobami, není její pozice bez dalšího plně ztotožnitelnás postavením jednotlivce, neboť ani v takových vztazích obecnedisponuje zcela autonomní vůlí a její jednání se musí říditzákonem.

Péče o majetek obce a výkon vlastnického práva k němu nenínechána na volné úvaze, jako u jiných vlastníků, jelikožkvalifikovaná starost o obecní majetek je naplněním jednoho zveřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořitmateriální a personální předpoklady. Proto také teprve usnesenípříslušného orgánu obce představuje materiálně právní podmínku provyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním (formálněnavenek vyjádřeným) teprve v případě podpisu příslušné smlouvystarostou, případně místostarostou (srov. § 103 odst. 1, 6, § 104zákona o obcích), není-li v souladu se zákonem příslušná působnostzcela nebo zčásti svěřena příslušnému odboru obecního úřadu nebopříspěvkové organizaci obce.

Od uvedeného nelze odhlížet ani při posuzování poctivostijednání stran v procesu uzavírání smlouvy a důvodů, jež je případněvedou k ukončení jednání o zamýšlené smlouvě. Vstoupí-li určitáosoba do kontraktačního procesu s obcí, musí si být (v souladu sobecnou zásadou, že neznalost práva neomlouvá) vědoma zákonnýchpožadavků na majetkoprávní jednání obce. Při posuzování, zda sespolukontrahentovi mohlo jevit uzavření smlouvy jako vysocepravděpodobné a mohl mít důvodné očekávání v uzavření smlouvy, jetak možné přihlížet i k tomu, zda postup obce jako potenciálníhosmluvního partnera odpovídal zákonným požadavkům na nakládání smajetkem obce, včetně toho, byl-li v kontextu dané situace udělenči byl-li alespoň očekávatelný souhlas orgánů vyžadovaný kpříslušné majetkové transakci (tedy zastupitelstva obce v případechpodle § 85 zákona o obcích, případně rady obce podle § 102 zákona oobcích).

Probíhají-li smluvní jednání způsobem vyhovujícím zákonu oobcích a vyslovení souhlasu se smlouvou lze mít za očekávatelné i zpohledu příslušných orgánů obce, pak není důvodu slevovat z ochranydruhé smluvní strany a upírat jí důvodné očekávání uzavřenísmlouvy, a to ani s ohledem na obměnu osob v orgánech obce vnávaznosti na komunální volby. Případná výměna konkrétních osobvykonávajících příslušné funkce v orgánech obce nemá sama o soběvliv na vázanost dosavadními jednáními - pro opačný závěr neníopory v zákoně o obcích - a nelze ji tedy ani bez dalšíhoautomaticky ztotožňovat se spravedlivým důvodem ukončeníkontraktace, tj. neobstojí ani jako racionální úvaha jednajícístrany vycházející z objektivní skutečnosti, ani jako obhajitelnésubjektivní přesvědčení podložené konkrétními okolnostmi v danémmístě a čase.

Obměna členů v příslušných orgánech je vnitřní záležitostíobce a pravidelným jevem navázaným na komunální volby, avšak pokudby bez dalšího měla zakládat spravedlivý důvod ve smyslu § 1729odst. 1 o. z., vedlo by to k neúměrné právní nejistotě ve smluvníchjednáních a mohlo by též nepřípustně ospravedlňovat případnouspekulativnost jednání kontrahentů z řad obcí, jimž by volbyposkytovaly univerzální důvod pro vymanění se ze závazků vůčiosobám jednajícím o uzavření smlouvy. Jestliže tedy obec jakožtoúčastník soukromoprávních vztahů má v zásadě rovné postavení sjinými právnickými a fyzickými osobami, pak přestože je nutnérespektovat specifika vyplývající ze zákonných limitů při nakládánís obecním majetkem (zejména zveřejnění záměru a jeho schválenípříslušným orgánem), nelze jí ani z pohledu § 1729 o. z. přiznávatvýsady nad rámec zákonem stanovených požadavků na hospodaření obcía zbavovat ji odpovědnosti za nepoctivé jednání vůči smluvnímuprotějšku (předsmluvní odpovědnost osob veřejného práva zanedůvodné přerušení kontraktace je ostatně přijímána například iněmeckým právem).

Lze tedy uzavřít, že probíhala-li v posuzované věci jednánímezi smluvními stranami na základě řádně zveřejněného záměrupronajmout nemovitý obecní majetek, souhlasný přístup k návrhusmlouvy, v níž se již řešily jen méně významné detaily, byl zřejmýi z počínání rady obce, jakožto orgánu, jehož souhlas byl pro řádnéuzavření smlouvy potřebný, a změna přístupu vedoucí k ukončenísmluvních jednání byla vyvolána zvolením nového starosty aněkterých členů rady obce, pak specifika daná pro nakládání smajetkem obce zákonem nevylučují vznik povinnosti hradit škodupodle § 1729 o. z.

Nejvyšší soud proto nemá pochyb o tom, že „souhlas“ knabývání vlastních akcií – ať již společností samotnou, čiprostřednictvím třetí osoby nebo na účet osoby společností ovládané(§ 320 z. o. k.) – je v intencích § 301 odst. 1 písm. a) z. o. k.zapotřebí udělit před tím, než k nabývání vlastních akciídojde.

Následky porušení povinnosti předchozího rozhodnutí valnéhromady jsou upraveny v § 308 z. o. k. Chybějící rozhodnutí valnéhromady, která by se usnesla na nabývání vlastních akcií [§ 301odst. 1 písm. a) z. o. k.], zásadně – jednal-li převodce akcií vdobré víře – nezpůsobuje neplatnost právního jednání, na základěkterého k nabývání vlastních akcií bez „souhlasu“ valné hromadydochází (§ 308 odst. 1 z. o. k.).

Zvýšená ochrana právního postavení osob, které na společnostpřevedly její akcie v dobré víře, je ovšem vyvážena dodatečnýmipovinnostmi, které jsou uloženy společnosti. Nabude-li totižvlastní akcie bez „souhlasu“ valné hromady, je povinnostíspolečnosti tyto akcie zcizit do 1 roku ode dne jejich nabytí,případně takové akcie zrušit a snížit základní kapitál (§ 308 odst.2 z. o. k., který je transpozicí čl. 62 směrnice č. 2017/1132).Přitom platí, že nesplní-li společnost tyto své povinnosti, může jisoud i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci (§ 308 odst. 3 z.o. k.).

Právě s odkazem na tyto následky porušení povinnostístanovených pro nabývání vlastních akcií (dopadající nikoli napřevodce akcií, ale na společnost) je podle přesvědčení Nejvyššíhosoudu nezbytné odmítnout možnost dodatečného „schválení“ dříverealizovaného nabývání vlastních akcií. Při opačném výkladu by byliakcionáři vystaveni nepřiměřenému tlaku ze strany statutárníhoorgánu společnosti.

Statutární orgán již totiž nabývání vlastních akciírealizoval a nyní by akcionáře fakticky stavěl „před hotovou věc“ stím, že pokud valná hromada dodatečný „souhlas“ s již realizovanýmnabytím vlastních akcií neudělí, nastoupí pro společnost nepříznivénásledky [relativně krátká (roční) lhůta ke zcizení protiprávněnabytých akcií, eventuálně povinnost tyto akcie zrušit, či vkrajním případě až rozhodnutí soudu o zrušení společnosti].

Podle Nejvyššího soudu je proto nezbytné vykládat § 301 odst.1 písm. a) z. o. k. tak, že rozhodnutí valné hromady, kteréstatutární orgán akciové společnosti (resp. jeho členy) opravňuje krealizaci nabývání vlastních akcií, nelze přijmout (dodatečně)poté, kdy k nabývání vlastních akcií došlo.

Má-li být udržen popsaný smysl zákazu dodatečného„schvalování“ dříve realizovaného nabývání vlastních akcií, jetřeba trvat na tom, že usnesení valné hromady přijaté v rozporu správě uvedeným výkladem § 301 odst. 1 písm. a) z. o. k. jeusnesením v záležitosti, o které valná hromada nemá působnostrozhodnout – tedy unesením, na které se hledí, jako by nebylopřijato (§ 45 odst. 1 z. o. k. ve spojení s § 245 zákona č. 89/2012Sb., občanského zákoníku). Pokud by dodatečné přijetí usnesení bylotoliko důvodem pro vyslovení jeho neplatnosti, byli by akcionářitak jako tak postaveni „před hotovou věc“ s tím, že by se výšepopsaný nepřiměřený tlak pouze přesunul do roviny rozhodování, zda(protiprávně přijaté) usnesení napadnout či nikoliv.

Ze stejného důvodu nelze nabývání vlastních akcií ztotožňovatjen s okamžikem, v němž došlo anebo má dojít k převodu či přechoduvlastnického práva k akciím společnosti. Realizaci nabývánívlastních akcií je třeba chápat šířeji. Obecně je zapotřebívycházet z toho, že k nabývání vlastních akcií ve smyslu § 301 z.o. k. dochází již v časovém okamžiku, ve kterém je započata právnězávazná fáze procesu, který má k nabývání vlastních akcií vést.Tímto časovým okamžikem je tedy i chvíle, v níž je učiněn veřejnýnávrh na koupi vlastních akcií. Při opačném výkladu by byliakcionáři opět nuceni volit mezi tím, zda vadu (doposudprotiprávního) procesu nabývání vlastních akcií zhojí udělenímdodatečného „souhlasu“, či zda společnost vystaví sankcím – ať jižzákonným (pro případ, že k nabývání vlastních akcií bez „souhlasu“valné hromady dojde), anebo smluvním (pro případ, že společnostvlastní akcie nakonec nenabude).

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, žesouhlasil-li odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, podlekterých je možné, aby se valná hromada (dodatečně) usnesla i nanabývání vlastních akcií, které již bylo realizováno (s tím, že vprojednávané věci nabyla dceřiná společnost akcie společnostiteprve 3. 10. 2017), není jeho právní posouzení věci správné. Jetomu tak jednak proto, že rozhodnutí valné hromady, kteréstatutární orgán akciové společnosti (resp. jeho členy) opravňuje krealizaci nabývání vlastních akcií, nelze udělit (dodatečně) poté,kdy k nabývání vlastních akcií došlo, a jednak proto, že realizacínabývání vlastních akcií je zapotřebí rozumět i okamžik, v němž jeučiněn veřejný návrh na koupi vlastních akcií.

Uvedené závěry pak Nejvyšší soud dále rozvedl a upřesnilnapříklad v rozsudku ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016,popřípadě v usnesení ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 302/2017,v nichž přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „o neurčitostiprávního úkonu (jednání) započtení jde tehdy, pokud součetpohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na stranědruhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, kterépohledávky zanikly a které nikoliv. Pokud však součet pohledávekzapočítávaných na obou stranách je shodný, nejde o případ uvedený vpředchozím odstavci a neurčitost zápočtu nezpůsobuje ani to, že vněm není konkrétně uvedeno, které pohledávky proti kterým sezapočítávají, neboť za této situace všechny započítávané pohledávkyzápočtem zaniknou“.

Shora uvedené závěry přijaté podle právní úpravy účinné do31. 12. 2013, jsou aplikovatelné i na započtení řídící se právníúpravou zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Odůvodnil-li odvolací soud svůj závěr, že zápočet pohledávekprovedený žalovanou je zdánlivým právním jednáním, k němuž nelzepřihlédnout, protože úkon započtení učiněný žalovanou nebylsměřován proti pohledávce jediné a žalovaná zároveň, byť sumoujedinou, využila celkem čtyři pohledávky se samostatným skutkovýmzákladem, přičemž z úkonu žalované není zřejmé, která pohledávka mákterou krýt, a proto z něj nelze určit, která a v jakém rozsahuvede k zániku pohledávky z lednového a která pohledávky z únorovéhonájemného, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovacípraxí Nejvyššího soudu. Z rozsudku odvolacího soudu se navícnepodává, z jakého důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že částka106 786,60 Kč, kterou žalovaná uplatnila k započtení, sestává zečtyř pohledávek. Odvolací soud totiž neposuzoval právní titultěchto údajných čtyř pohledávek sestávajících z úhrady vyteklé vodyprasklinou v trubce, z úhrady instalatérských prací, z úhradyvybourání otvoru ve zdi budovy a vodoměrné šachty pro trubku a zúhrady zednických prací na dozdění zdiva budovy a vodoměrné šachty.Bez tohoto posouzení nemohl dojít ani k závěru, že jde o čtyřisamostatné pohledávky. Pokud by tyto nároky byly posouzeny jakoškoda vzniklá žalované, což připouští i odvolací soud, šlo by opohledávku jedinou.

Pokud jde o druhou otázku, výklad § 1987 odst. 2 o. z.Nejvyšší soud podal v rozsudku velkého senátu občanskoprávního aobchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020. Vcitovaném rozsudku Nejvyšší soud mj. dovodil, že smyslem a účelemvykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky předtím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení čitoto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné(nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky adosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezistranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky.„Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je(zásadně) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je codo základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůčidlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtenívyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranamiakceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí)spory o existenci či výši aktivní pohledávky.

Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá vesmyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivnípohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti tétopohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění(prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší čisložitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízenío žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitouvšak nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává(odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právníkvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávkavznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejímvěřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. (srov. rozsudekNejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, čirozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sbírky soudních rozhodnutía stanovisek, popř. usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo900/2020).

Současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránitpoctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami(§ 2 o. z.). Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) zestejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvouuzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitelepasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (avěřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucenuhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivěposouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celéhovztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek,odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezistranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné.

Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu bylyv okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivnípohledávky) účinné. Účinnost právního jednání, která zpravidlanastává v okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávkydojde věřiteli (srov. § 570 a násl. o. z.), je přitom nutné odlišitod účinků tohoto právního jednání (k nimž dochází ex tunc, kokamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení - §1982 odst. 2 in fine o. z.). Uplatní-li žalovaný dlužník pasivnípohledávky v soudním řízení námitku započtení a vznese-li žalobce(věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnostijednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná(aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z.,a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém sepohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní)pohledávky.

Přesto, že je likvidita aktivní pohledávky hmotněprávnímpředpokladem jednostranného započtení, ochrana poskytovanávykládaným ustanovením se prosadí zpravidla až v soudním řízení, vněmž se věřitel pasivní pohledávky domáhá jejího splnění.Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v tomto řízenínámitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky)námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soudposoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitáve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svýmzapočtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobouuplatněné (pasivní) pohledávky.

Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivnípohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti tétopohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění(prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší čisložitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízenío žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třebavzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena.Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprvena začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzeníaktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu vpřípadě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místězávěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o. z. Naopak, námitkazapočtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce ažjako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-liaktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutnék jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování).

Uvedené závěry se obdobně prosadí i tehdy, provede-li dlužníkpasivní pohledávky započtení mimo soudní řízení o žalobě na splněnípasivní pohledávky (ať už před jeho zahájením či v jeho průběhu) avznese-li v řízení námitku zániku žalobou uplatněné pohledávky vdůsledku tohoto započtení. I v tomto případě jsou přitom proposouzení, zda aktivní pohledávka vyhovuje požadavku § 1987 odst. 2o. z., rozhodné okolnosti, které zde byly v okamžiku účinnostiprávního jednání dlužníka (jednostranného započtení).

Předmět podnikání nebo činnosti obchodní korporace je [podle§ 98, § 146 odst. 1 písm. b), § 250 odst. 2 písm. a) a § 553 písm.b) z. o. k.] jednou z obligatorních obsahových náležitostíspolečenské smlouvy (stanov). Účelem takového ujednání společenskésmlouvy (stanov) je zajistit, aby obchodní korporace vykonávalavýlučně činnosti, které jí její společníci či členové (respektivenejvyšší orgán) určili.

Prostřednictvím určení předmětu podnikání nebo činnostiobchodní korporace společníci či členové v obecné rovině realizujíprávo rozhodovat o základním směřování obchodní korporace. Hodlá-liobchodní korporace změnit předmět podnikání nebo činnosti, děje setak zásadně změnou příslušných ujednání její společenské smlouvy(stanov).

Předmět podnikání nebo činnosti obchodní korporace jesoučasně podle § 25 odst. 1 písm. b) z. v. r. skutečností (povinně)zapisovanou do obchodního rejstříku. Přitom každý údaj, jenž má býtzapsán do veřejného rejstříku, musí v souladu s § 19 z. v. r.vyplývat z obsahu listiny, která je k návrhu na jeho zápisdoložena. Rejstříkový soud tak při posuzování důvodnosti návrhu nazápis do veřejného rejstříku interpretuje předložené listiny zaúčelem zjištění, zda z nich vyplývá údaj, jenž má být do veřejnéhorejstříku zapsán.

Listinou, která musí být doložena k zápisu předmětu podnikánínebo činnosti akciové společnosti do obchodního rejstříku, jsou – sohledem na výše uvedené závěry – zásadně její stanovy. Doobchodního rejstříku tak lze zapsat jako předmět podnikání nebočinnosti jen činnosti, které jsou uvedeny ve stanovách akciovéspolečnosti.

Živnostenský zákon upravuje (mimo jiné) veřejnoprávnípodmínky pro živnostenské podnikání. Tedy, co (jaké předpoklady)musí osoba splnit, aby jí bylo uděleno veřejnoprávní oprávnění kživnostenskému podnikání. Určuje, že k určitým činnostem jezapotřebí splnit nejen všeobecné podmínky podnikání, ale taképodmínky zvláštní, a tyto činnosti vypočítává a specifikuje, jakézvláštní podmínky je zapotřebí splnit. Současně stanoví (jakozbytkovou kategorii), že pro ostatní činnosti postačí splnit tolikovšeobecné podmínky podnikání. Tuto zbytkovou kategorii označujejako „živnost volná“. Živnost volná zahrnuje předem neohraničenýokruh činností, je vymezena negativně – spadá do ní vše, co nenízahrnuto do živností vázaných, řemeslných či koncesovaných (viz §25 živnostenského zákona). Jde o systematiku úpravy veřejnoprávníchpodmínek, kdy zákonodárce pozitivně vymezuje činnosti, u nichžvyžaduje splnění zvláštních podmínek, a stanoví, že na výkonostatních činností neklade jiné veřejnoprávní nároky než tyvymezené v § 6 živnostenského zákona.

Popsaná systematika živnostenského zákona je logická zpohledu vymezení veřejnoprávních nároků kladených na provozováníjednotlivých živností, nemá ale žádný význam z pohledu vymezenípředmětu podnikání ve společenské smlouvě (stanovách). To nemusídoslovně odpovídat vymezení jednotlivých živností, jak je učiněno vživnostenském zákoně.

Společníci či členové obchodní korporace mohou předmětpodnikání vymezit odlišně, než jak jednotlivé činnosti vymezuježivnostenský zákon.

Učiní-li tak, je věcí živnostenského úřadu, aby předmětpodnikání určitě a srozumitelně vymezený ve společenské smlouvě(stanovách) podřadil pod příslušnou živnost uvedenou vživnostenském zákoně, a určil, zda k takto vymezenému předmětupodnikání postačí (z pohledu veřejnoprávní úpravy) splnit všeobecnépodmínky podnikání (a jde tedy o živnost volnou), anebo zda jde oživnost vázanou, řemeslnou či koncesovanou, a společnost musísplnit i další (zvláštní) podmínky určené zákonem.

Ujednání stanov, podle něhož je předmětem podnikání akciovéspolečnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3živnostenského zákona nesplňuje požadavek určitosti, neboť z nějnení zjevné, co je předmětem podnikání dané společnosti, aodpovídajícího výsledku se nelze dobrat ani výkladem.

Výkladem podle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. přitom nelzedovozovat, že by předmětem podnikání v případě popsaném v odstavci[28] byly alespoň činnosti výslovně uvedené v příloze č. 4živnostenského zákona ve znění do 31. 12. 2020 pod body 1 až79.

Jednak by žádná rozumná osoba v postavení společníka či členaobchodní korporace nemohla z tohoto ujednání usuzovat, že vůlíspolečníků bylo podnikat ve všech výslovně vypočtených činnostechoznačených v této příloze pod body 1 až 79, a dále nelze pominout,že takto vymezeným „předmětem podnikání“ se odkazuje i na bod 80přílohy č. 4 živnostenského zákona, a tedy se sjednává, žepředmětem podnikání bude předem nevymezený okruh činností.

Ani výkladem ujednání stanov, podle něhož je předmětempodnikání akciové společnosti výroba, obchod a služby neuvedené vpřílohách 1 až 3 živnostenského zákona, nelze zjistit, jaký jepředmět podnikání společnosti (určit jeho konkrétní obsah). Takovéujednání je proto z důvodu neurčitosti jeho obsahu zdánlivé (§ 553o. z.) a nepřihlíží se k němu (§ 554 o. z.) [v režimu právní úpravyúčinné do 31. 12. 2013 pak šlo o ujednání absolutně neplatné podle§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku]. Na jehozákladě tudíž není možné předmět podnikání do obchodního rejstříkuzapsat.

Z výše uvedeného rovněž plyne, že do obchodního rejstříku sepodle § 25 odst. 1 písm. b) z. v. r. zapisuje předmět podnikánínebo činnosti obchodní korporace, nikoli označení živnosti.Společníci či členové obchodní korporace tak ve vztahu k výčtuoborů činnosti v příloze č. 4 živnostenského zákona zpravidla určí(a společenská smlouva, resp. stanovy, obsahují) některé zvypočtených oborů činnosti. Tyto budou do obchodního rejstříkuzapsány jako předmět podnikání nebo činnosti korporace. Je-li vespolečenské smlouvě (stanovách) uveden a případně i do obchodníhorejstříku zapsán jako předmět podnikání výroba, obchod a službyneuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, odporuje tentozápis § 25 odst. 1 písm. b) z. v. r. a je třeba zjednat nápravupostupem podle § 9 odst. 1 z. v. r.