Pátky s judikaturou 08/04/22

K podání žaloby na plnění z pojištění odpovědnosti za škoduje aktivně věcně legitimován pojištěný, nicméně otázka, zda jeaktivně věcně legitimován též pojistník ze smlouvy o pojištěníodpovědnosti za škodu uzavřené ve prospěch třetí osoby, explicitněřešena nebyla.

Ve smlouvě o pojištění ve prospěch třetí osoby se pojistníkzavazuje platit pojistné za třetí osobu, v jejíž prospěch bylosjednáno pojištění. Aktivní legitimaci k uplatnění závazkupojistitele poskytnout pojistné plnění však má jiná, třetí osoba, vjejíž prospěch bylo pojištění sjednáno. Základní charakteristikousmlouvy o pojištění ve prospěch třetího je, že osoba pojistníka je(vždy) odlišná od osoby oprávněné [srov. § 3 písm. i) zákona opojistné smlouvě]. Oprávněný pojištěný se stává účastníkem smlouvy,projeví-li se smlouvou ve svůj prospěch souhlas. Tento souhlas můžebýt dán i dodatečně při uplatnění práva na pojistné plnění. Dá-litato třetí osoba souhlas s pojistnou smlouvou a nastane-li pojistnáudálost, je aktivně legitimovaná požadovat pojistné plnění právětato třetí osoba. Jinými slovy, dá-li tato třetí osoba souhlas sesmlouvou, je pouze ona oprávněna domáhat se pojistného plnění, tedynikoli např. pojistník. Pokud se svým právním postavením podlepojistné smlouvy souhlas tato třetí osoba neprojeví, má smlouvaprávní následky jen pro pojistitele a pojistníka, jakožto smluvnístrany. Obecná právní úprava obsažená v § 50 odst. 2 obč. zák.,která má být podle § 11 zákona o pojistné smlouvě použita obdobně,stanoví pro případ, že třetí osoba nevysloví souhlas se smlouvou,že právo na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetíosoby vyhradí, nebylo-li dohodnuto jinak.

V nyní posuzovaném případě však bylo v čl. 26 VPP ujednáno,že uplatnit právo na poskytnutí pojistného plnění náleží výlučněpojištěnému a pojistník je oprávněn vykonávat (výlučně) ostatnípráva z pojistného vztahu. V takovém případě pokud pojištěný tohotosvého práva nevyužil, nemůže se práva na poskytnutí pojistnéhoplnění domáhat pojistník, což konečně odpovídá i úpravě § 43 odst.3 zákona o pojistné smlouvě, neboť pojistník je v postavenípoškozeného. Uzavřel-li odvolací soud, že žalobkyně v pozicipojistníka není v tomto řízení aktivně věcně legitimována, rozhodlsprávně.

Tento závěr se uplatní i pro taková ujednání, v nichž stranypoužily slovní spojení „považuje se za“, „má se za“, „platí, že“apod. Nelze tak bez dalšího uzavřít, že užití takových slovníchspojení znamená, že strany chtěly např. určitým způsobem učinitdohodu o samotném institutu důkazního břemene stran v soudnímřízení, resp. o tom, že v soudním řízení nějaká skutečnost může činemůže být např. předmětem dokazování. Proto i v případě, kdystrany užily ve smlouvě takové určité slovní spojení, je třebaposuzovat, zda stranami zamýšlený právní následek posuzovanéhopravidla směřuje k úpravě takových vzájemných práv a povinností,které jsou v dispozici smluvních stran, či nikoliv a zda vyhovujekorektivům obsahové kontroly obsahu závazku.

Při posouzení, zda by dané smluvní ujednání mohlo býtvzhledem k jeho zjištěnému obsahu a s ohledem na konkrétníokolnosti věci neplatné, je třeba především zkoumat, zda možnostučinit takové ujednání je zákonem zakázána, anebo jde o dohodu vsouladu s dispozitivní úpravou zákona. Podle judikatury připosuzování kogentnosti daného pravidla je v první řadě třebaposuzovat výslovný zákaz dle § 1 odst. 2 o. z.

Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně,mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona;zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek neboprávo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranuosobnosti. Výslovný zákaz určitého ujednání stran může být přímý inepřímý. V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že seurčité jednání zakazuje. Příkladem přímých výslovných zákazů jeprávě § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z., jež zakazujeujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právotýkající se postavení osob.

Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují (tj.zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní anebo oprávní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, aniod dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit způsobempopsaným v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Je-li všakmožno jakoukoliv odchylku od určité právní normy považovat zaporušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo upravujícípostavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako(absolutně) kogentní. V případě nepřímého zákazu zákon odchylnéujednání stran reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné,případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží.

Příkladem nepřímého výslovného zákazu je § 580 o. z., podleněhož je neplatné (mimo jiné) právní jednání, které odporujezákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. I v tomto případěplatí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy,která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právnínormu (absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právnínormy byly možné). Brání-li však smysl a účel určité právní normyjakémukoliv odchylnému ujednání, půjde o právní normu (absolutně)kogentní.

Kromě posouzení, zdali se ujednání stran odchyluje oddispozitivní právní normy, je tak třeba v případě konkrétníchujednání stran hodnotit, zda způsob, jakým se strany oddispozitivní právní úpravy odchýlily, není vzhledem k okolnostemvěci z (jiného důvodu) zákonem zakázán nebo se příčí dobrým mravům.Přitom je třeba hodnotit i okolnost, v jakém právním postavenístrany ujednání uzavřely. Zdali v rovném postavení dvou podnikatelůnebo zdali je jedna ze stran v postavení slabší strany, ať užspotřebitele nebo slabší strany podnikatele.

V takovém případě je třeba poměřovat konkrétní ujednání stranzákonnými pravidly, zejména § 433 o. z., jde-li o podnikateleslabší stranu, a § 1810 a násl. o. z., jde-li o spotřebitele, tedyzdali ujednáním nedochází k zneužití postavení podnikatele na úkorslabší strany. Jsou-li přitom právním jednáním porušeny principydobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezipodnikateli. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednánístran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahemvýjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi danéhopřípadu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdalina právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanskéhozákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran předzneužívajícím jednáním druhé strany (například uvedená právníúprava ochrany slabší strany).

K otázkám vztahujícím se k pohledávce majitele účtupotvrzeného vkladní knížkou vůči tomu, kdo vede účet (výstavcivkladní knížky), a k povaze vkladní knížky na jméno soudní praxedovodila, že relativní majetková práva upravená v části IV.občanského zákoníku, a tedy ani závazkové právní vztahy definovanépoměrem věřitele a dlužníka nejsou věcmi v právním smyslu (§ 489, §1721 a násl. o. z.).

Ze systematiky zákona vyplývá, že právo na plnění(pohledávka) není nehmotnou věcí, neboť to jeho povaha nepřipouští(§ 496 odst. 2, § 979 o. z.). Ustanovení týkající se přivlastnění análezu (§ 1045 až § 1065 o. z.) se proto nevztahují na pohledávku zúčtu, k němuž byla vystavena vkladní knížka, neboť právo na plněnívěřiteli (majiteli vkladní knížky) nepřipouští trvalý neboopakovaný výkon.

Vkladní knížka sama o sobě je spjata se specifickým účtemsjednaným stranami smlouvou o účtu, podle níž výstavce vkladníknížky zřídí do určité doby v určité měně účet pro majitele vkladníknížky a zaváže se umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběrhotovosti z účtu. Po vložení hotovosti na účet vystaví ten, kdovede účet, majiteli účtu vkladní knížku, kterou potvrdí vloženíhotovosti na účet (§ 2662, § 2676 o. z.).

Majitelem vkladu (peněžních prostředků) je subjekt, kterývede účet, a s peněžními prostředky na účtu nakládá – po předloženívkladní knížky – majitel účtu (§ 2677 o. z.). Vkladní knížka nemápovahu cenného papíru, je jen potvrzením peněžního ústavu oexistenci a výši vkladu, sama o sobě žádnou majetkovou hodnotunemá. Vkladní knížku (listinu) nelze ztotožnit s pohledávkoumajitele účtu, jinak řečeno, nelze ztotožnit cenu (hodnotu) vkladníknížky s výší peněžních prostředků vložených na účet.

Argumentace dovolatelky zánikem závazku ze smlouvy o účtu, kněmuž byla vystavena vkladní knížka, uplynutím stanovené doby přisplnění dvou podmínek (nenakládání s peněžními prostředky na účtu,nepředložení vkladní knížky k doplnění záznamů) otázku, jejížřešení je otevřeno dovolacímu přezkumu, neřeší. Majitel vkladníknížky, který je současně majitelem účtu, má právo na výplatuzůstatku peněžních prostředků s příslušenstvím ke dni zrušenízávazku (§ 2679 o. z.), ale současně platí, že výběr hotovosti nenímožný bez předložení vkladní knížky (srov. § 2677 o. z.). Žalovanábyla vyznačena jako nová majitelka vkladních knížek s právemnakládat s peněžními prostředky na účtech až po doloženípravomocného rozhodnutí soudu o dodatečném projednání pozůstalosti,které by nebylo vydáno, pokud by žalobce nalezené vkladní knížkyneodevzdal. Ze strany peněžního ústavu zákon po zrušení závazkovéhoprávního vztahu iniciativu při zjišťování majitele účtu, k němužbyla vystavena vkladní knížka, nepředpokládá.

Analogická aplikace má dva základní předpoklady: existujícímezera v zákoně (určitá skutková podstata není v zákoně regulována)a podobnost skutkové podstaty v zákoně upravené, která se má použítanalogicky. Analogie zákona předpokládá existenci nepravé(teleologické) otevřené mezery v zákoně, která sice právníposouzení věci umožňuje, ale v porovnání s podobnou v zákoněupravenou skutkovou podstatou přináší bez jakéhokoli rozumnéhodůvodu odlišné řešení. Ustanovení upravující právo nálezce ztracenévěci na nálezné (§ 1051 a násl. o. z.) se použijí jen na věcihmotné i nehmotné, na práva však jen potud, připouští-li to jejichpovaha a neplyne-li ze zákona něco jiného (§ 979 o. z.). Jak bylojiž zdůrazněno výše, pohledávku z účtu nelze pojmově ztratit analézt; ze zákona vyplývá, že je vyloučena aplikace § 1051 a násl.o. z. Vkladní knížka splňuje předpoklady, jež definují (hmotnou)věc v právním smyslu; je rozdílná od osoby a slouží potřebě lidí (§489, § 496 odst. 1 o. z.).

Ten, kdo je jejím vlastníkem, má přístup k nakládání speněžními prostředky na účtu, jejichž majitelem je výstavce vkladníknížky. Protože bez předložení vkladní knížky s peněžnímiprostředky na účtu nelze nakládat a tedy ani úspěšně uplatnit právona výplatu zůstatku peněžních prostředků včetně úroků ke dni zánikuzávazkového právního vztahu, je namístě použít ustanovení § 1056odst. 2 o. z. o ceně nálezu na vkladní knížku tak, že její hodnota(cena) se rovná výši peněžních prostředků na účtu, k němuž bylavystavena. Z hlediska zákonem chráněných hodnot (principspravedlivé rovnosti) je nutné použít právní normu, která – obecně– na nález ztracené věci, jež nemá žádnou majetkovou hodnotu(peněžní prostředky jsou majetkem výstavce vkladní knížky),nedopadá.

Odvolací soud v této věci posoudil dohodu stran sporu ozúžení SJM jako lichevní smlouvu. Ve vztahu k subjektivnímu prvkuuvedl, že subjektivní slabostí žalobkyně byla skutečnost, že se uní projevují rysy nezdrženlivosti ve vztahu k žalovanému, tedyslabost spočívající v tom, že dříve či později přáním a požadavkůmžalovaného podléhá a učiní to, co po ní žalovaný požaduje, aby mělatzv. klid a nemusela nadále jeho požadavkům (které vnímá jakonátlak na svoji osobu) nadále čelit. Žalovaný si za trvánímanželství a chování žalobkyně ve vztahu k němu musel být vědomtoho, že bude-li dostatečně „trpělivý“ a setrvá na svém požadavkuna zúžení SJM, žalobkyně nakonec bude souhlasit, aby nadále jehopožadavkům nemusela odolávat. Podle skutkových zjištění odvolacíhosoudu trval požadavek žalovaného na uzavření dohody o zúžení SJMdéle jak půl roku. Žalobkyně nechtěla dohodu uzavřít a opakovanětuto otázku řešila se svými dcerami K. H. a B. M., které jí oduzavření dohody odrazovaly.

soukromé právo je založeno na velmi výrazném respektu kprincipu autonomie vůle mimo jiné při uzavírání smluvních vztahů.To vyplývá jednak z obecných ustanovení občanského zákoníku[zejména § 1 odst. 2 a § 3 odst. 2 písm. d)], tak také přímo zezákonných ustanovení o smlouvách (§ 1724 a násl.). Z toho potomtaké vyplývá velmi výrazný respekt k tzv. smluvní volnosti, aletaké nezbytná odpovědnost smluvních stran za obsah sjednaných adohodnutých smluv. Ve smluvních vztazích je pak třeba často počítati s nezbytnou tzv. osobní statečností jednotlivých účastníkůprojevující se např. schopností jasně se vymezit vůči požadavkůmdruhé smluvní strany nebo naopak schopností důsledně prosazovat svézájmy při uzavírání smluv.

Strany, které vstupují do smluvních vztahů, mají častoodlišné představy, různé vyjednávací a přesvědčovací schopnosti čivyjednávací taktiky motivované primární snahou dosáhnout conejlepšího výsledku a musí počítat s tím, že i druhá smluvní stranase bude snažit dosáhnout co nejlepšího smluvního výsledku za pomocirůzných postupů, argumentů či přesvědčovacích taktik a technik. Stím musí smluvní strany počítat a být na takové jednání připravené.Primární limit ochrany smluvních partnerů je v tom, že pokud seněkterá ze stran rozhodne smlouvu neuzavřít, neumožňuje soukroméprávo její nucené uzavření proti vůli nebo bez vůle smluvní strany(§ 551 a násl. o. z.).

Soukromé právo pak v oblasti smluvní volnosti stanoví pouzehraniční korektivy, které mají ve vztahu ke smlouvám, a právnímjednáním obecně, představovat limity, ve kterých soukromé právozasahuje při základním východisku, jímž je priorita platnostismluv. V obecné podobě jde o případy neplatnosti právních jednání(§ 574–578 o. z.), jež mohou být založeny mimo jiné porušenímpravidel a zásad, na kterých je soukromé právo založeno.

V běžné právní a soudní praxe nejsou nepochybně zřídkavépřípady, ve kterých některá ze smluvních stran na navržené smluvnípodmínky přistoupí, byť není přesvědčena o celkové výhodnostiuzavírané smlouvy; důvody pro takové postupy mohou být nejrůznější(často i obtížně formulovatelné či vysvětlitelné) a není-li takovávýhrada nijak projevena, na platnost smlouvy to bez dalšího vlivnemá.

Vzal-li s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému dovolací souddo úvahy celkový kontext věci, vše, co vyšlo v dosavadním řízenínajevo, i charakter lichevní smlouvy, která je výjimkou z priorityplatnosti smluv před jejich neplatností, uzavírá, že nelze jen zdůvodů uvažovaných odvolacím soudem bez zohlednění skutečnostínaznačených dovolacím soudem výše učinit závěr o tom, že byžalovaný zneužil právně významnou subjektivní okolnost na straněžalobkyně způsobem, který by bylo možno označit za naplněnípojmových znaků lichevní smlouvy.

Pro úvahu o povaze dané smlouvy jako lichevní je pak podlenázoru dovolacího soudu třeba se vypořádat i s dovolacím argumentem(čl. VI bod 6 dovolání), že „žalovaný majetkovou hodnotu, kterouzískal notářským zápisem o zúžení SJM, prakticky celou do SJMvložil“, čímž dovolatel zjevně míní okolnosti provázející nabytípředmětných nemovitostí tak, jak je odvolací soud zmiňuje v bodě 8odůvodnění rozsudku s naznačením, že na úhradu nemovitostí avyrovnání dluhů vůči dodavateli stavby díla – obchodní společnostiAgrostav Mělník a. s. – byly použity i výlučné prostředkyžalovaného získané darem od jeho matky. Tím dovolatel zjevněnaznačuje, že pokud by na nabytí společných věcí či úhraduspolečných dluhů použil své výlučné prostředky, snižovalo by tojeden ze znaků lichevní smlouvy, kterým je hrubý nepoměr vzájemnýchplnění a vysvětlovalo by to i možnou motivaci k uzavření smlouvy ozúžení SJM.

Kvalifikovaný akcionář musí svoji žádost podle § 369 z. o. k.doručit společnosti natolik včas, aby představenstvo (správní rada)mohlo rozhodnout o doplnění pořadu jednání valné hromady a současněaby mohlo zajistit, že akcionáři budou seznámeni s doplněním pořadujednání způsobem a ve lhůtě určené ustanovením § 369 odst. 2 z. o.k.

Nedoručí-li kvalifikovaný akcionář svoji žádost s dostatečnýmpředstihem, umožňujícím zachováním zákonem předvídaného postupu,představenstvo (správní rada) nemůže jím navrhovanou záležitostdoplnit do pořadu jednání již svolané valné hromady, neboť by tímzasáhlo do práv ostatních akcionářů.

Nezařadí-li představenstvo (správní rada) navrhovanouzáležitost na pořad jednání již svolané valné hromady aneuveřejní-li doplnění pořadu jednání způsobem a ve lhůtě určenéustanovením § 369 odst. 2 z. o. k., ač kvalifikovaný akcionář svojižádost podal včas, nemůže být tato záležitost projednána na jižsvolaném jednání valné hromady. Oproti situaci popsané v předchozímodstavci však jde o porušení práva dotčeného kvalifikovanéhoakcionáře.

Závěr, podle něhož kvalifikovaný akcionář nemůže své právopožádat o doplnění pořadu jednání valné hromady kdykoliv (tj. ipoté, kdy již nemůže být doplněný pořad jednání oznámen ostatnímakcionářům), bez ohledu na práva ostatních akcionářů, ostatně plynei z požadavku článku 6 odst. 3 směrnice, který do § 369 z. o. k.výslovně promítla novela zákona o obchodních korporacích provedenázákonem č. 33/2020 Sb. (srov. ustanovení § 369 odst. 2 z. o. k., veznění účinném od 1. 1. 2021).

Jakkoliv až do posledně uvedeného data zákon lhůtu, v nížmůže kvalifikovaný akcionář podat žádost o doplnění pořadu jednání,neurčoval expressis verbis, plynula tato lhůta z úpravy povinnostipředstavenstva (správní rady) uveřejnit doplněný pořad jednání,jakož i ze smyslu a účelu právní úpravy svolání valnéhromady.

Promítnuto do poměrů projednávané věci, jestližekvalifikovaný akcionář M. P. nepožádal o doplnění pořadu jednání (obod „odvolání dovolatele z funkce člena představenstva“) natolikvčas, aby bylo možné dodržet postup podle § 369 odst. 2 z. o. k., ajestliže navíc představenstvo ani pořad jednání valné hromadynedoplnilo, nemohla valná hromada společnosti na jednání konanémdne 3. 5. 2018 rozhodovat o této záležitosti. Usnesení o odvolánídovolatele z funkce člena představenstva bylo tudíž přijato vrozporu se zákonem.

Na tomto závěru pak ničeho nemění ani skutečnost, že sejednání valné hromady zúčastnili všichni akcionáři společnosti. Jakse totiž podává z § 411 odst. 2 z. o. k., valná hromada může bezsplnění požadavků zákona na její svolání jednat pouze tehdy,souhlasí-li s tím všichni akcionáři. Podle obsahu spisu přitomdovolatel takový souhlas neudělil, a naopak proti zařazení tohotobodu jednání protestoval.

Z uvedeného je zřejmé, že institut „důkazního břemene“ jevlastní řízení spornému a již jen proto z postupu pozůstalostníhosoudu (soudního komisaře) nelze bezvýhradně činit závěr o tom,kterého z účastníků v navazujícím řízení ve sporu o dědické právozatěžuje důkazní břemeno a případě v rozsahu jakých skutečností,tím méně pak jaké mohou být následky neunesení břemendůkazu.

Ustanovení § 1672 o. z., ani § 170 odst. 1 z. ř. s. podlesvého obsahu i jazykového vyjádření nepředstavují lex specialisvůči obecnému pravidlu § 565 o. z. Též proto Nejvyšší soud nemohlpřeceňovat ty závěry komentářové literatury, které měly původ vevýkladu předchozí a obsahově odlišné právní úpravy a na ninavazující judikatury a nezabývaly se možnými dopady zněníkogentního ustanovení § 565 odst. 1 o. z.. Uvedené mutatis mutandispřiměřeně platí i pro výše zmiňovaný rozsudek někdejšího Nejvyššíhosoudu ČSR, který se nadto otázkou důkazního břemene zabýval zjiného úhlu pohledu, spojovaného především s tím, v jakém rozsahu a„kvalitě“ má být zpochybněna pravost závěti.

Nejvyšší soud ohledně osoby nesoucí důkazní břemeno přizpochybnění pravosti a pravdivosti závěti sepsané ve formě soukromélistiny zůstavitelem, který zemřel po 1. 1. 2014, proto dospěl kzávěru, že důkazní břemeno zatěžuje v právě uvedeném rozsahu toho,kdo z takové listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky, tedyzávětí povolaného dědice.