Pátky s judikaturou 08/03/24

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ukotvena v závěru, žeplněním bez právního důvodu, případně protiprávním užitím cizíhodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohaceníve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníkuve znění do 31. 12. 2013, respektive ustanovení § 2991 odst. 2 o.z., je i stav, kdy je cizí nemovitá věc užívána subjektem odlišnýmod jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobnéhotitulu.

Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelskáoprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehožmajetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklýchokolností stalo. Vzhledem k obdobnému znění ustanovení § 2991 odst.2 o. z. jsou uvedené závěry použitelné i v poměrech tohoto právníhopředpisu s výhradou, že popisované situace již nelze podřazovatskutkové podstatě plnění bez právního důvodu, ale je nutné jekvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty. Rozhodovací praxedovolacího soudu reflektující právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013zdůrazňovala, že při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinémuneoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodnéobohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tutonemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání. Vpoměrech nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se všakpředestřené závěry neuplatní bezezbytku, neboť dle § 2994 o. z.platí, že dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požíváníjinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastníkvěci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. Vlastník věcitedy může požadovat vydání bezdůvodného obohacení také po třetíosobě, nebyla-li v dobré víře.

Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu ustanovení § 2994 o.z. jest (se zřetelem na jeho smysl a jím sledovaný účel) nutnovztáhnout jak na případy, v nichž oprávnění nakládat s cizí věcídisponentovi již v době přenechání nesvědčilo, tak i na situace, vnichž právo přenechat věc jinému disponent v době nakládání měl,avšak toto právo posléze zaniklo, přičemž disponentem založenýtitul, na základě něhož faktický uživatel s věcí hospodařil,současně pozbyl účinků (typicky skončení podnájemního vztahu přizániku nájmu). Podstatné je, že se užívání věci faktickýmuživatelem odvíjí od souhlasu disponenta; je-li uživatel v dobrévíře ohledně trvající existence dispozičního práva na straněsubjektu, jenž mu dal věc do užívání, nemá vlastník věci vůčiuživateli právo na náhradu.

V posuzované věci není sporu v tom, že žalovaná (dovolatelka)předmětné pozemky do okamžiku jejich nabytí žalobkyní užívala (apožívala) na základě podnájemní smlouvy uzavřené se společnostíRYBRATEX s. r. o., která do stejného okamžiku s těmito nemovitostmidisponovala na základě smlouvy nájemní uzavřené s tehdejšívlastnicí, a že po tomto okamžiku dovolatelce právní titul kužívání (požívání) předmětných pozemků nesvědčil [závěr o zánikunájemního práva, v dražební vyhlášce neuvedeného (§ 336l odst. 5 o.s. ř.), potažmo podnájmu (§ 2277 o. z.) není ani dovolatelkounikterak zpochybňován].

Z výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od níž seNejvyšší soud ani v nyní posuzované věci nemíní odchýlit) pakvyplývá, že zjištěné okolnosti o přenechání věci do užívání jinémunaplňují hypotézu ustanovení § 2994 o. z., podle níž vlastník,resp. spoluvlastník, může po uživateli (poživateli) úspěšněpožadovat vydání bezdůvodného obohacení jen za podmínky, není-liuživatel (poživatel) v dobré víře, že osoba, která mu věcpřenechala k užívání (požívání), měla oprávnění věcídisponovat.

Soudem prvního stupně výslovně uvedený závěr, že „pro tentospor není rozhodné, zda žalovaný byl v dobré víře ohledně trvánípodnájemní smlouvy“ (…), doplněný mimo jiné tím, že „není právněvýznamné, že žalovaný za předmětné pozemky zaplatit nájemné na rok2015 nájemci – společnosti RYBRATEX s. r. o.“ (namísto žalobkyni),který odvolací soud tacitně převzal, aniž by se sám zabýval otázkoudobré víry žalované ohledně trvání dispozičního práva naposleduvedené obchodní společnosti (coby nájemkyně), jež mu dala věc doužívání, ve světle výše uvedeného neobstojí.

K argumentaci žalobkyně obsažené v jejím vyjádření kdovolání, že dobrá víra dovolatelky byla v řízení posouzena avyloučena, sluší se uvést následující. Dovolatelka se ve svémdovolání relevantně vyhradila proti kategoricky formulovanémuzávěru soudu prvního stupně, který k její dobré víře konstatovaltolik, že pro tento spor není rozhodné, zda byla v dobré vířeohledně trvání podnájemní smlouvy. Pokud soud prvního stupněnásledně (pohříchu ve stejném odstavci odůvodnění) zmínil„formální“ publicitu veřejného seznamu, z čehož dovodil, že„dovolatelku neomlouvá neznalost zapsaného stavu v katastrunemovitostí“, jde zjevně o argument vysvětlující jeho názor, žežalobkyně neměla povinnost oznamovat dovolatelce změnu vlastnictvípředmětných pozemků. V této souvislosti sluší se uvést, že zdůvodů, které dovolatelka (byť nad rámec řádně formulovanýchdovolacích otázek) uvádí, by ani její znalost změn zápisu vkatastru nemovitostí její dobrou víru nevylučovala. Změnavlastnictví totiž zásadně zánik nájmu, a tudíž ani podnájmu,nevyvolává (srov. § 2221 o. z.).

Interpretace odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kteroupředkládá žalobkyně, je tudíž disfunkční i po stránce právní. Jakjiž bylo naznačeno výše, odvolací soud se (nad rámec aprobacezávěrů soudu prvního stupně) otázce posouzení dobré vírydovolatelky v dovoláním napadeném rozsudku nevěnoval vůbec.Zmiňuje-li žalobkyně skutečnost, že vlastnické právo k předmětnýmpozemkům získala originárně, a od okamžiku tohoto nabytí nesvědčilypráva k předmětným pozemkům ani společnosti RYBRATEX s. r. o. znájemní smlouvy, ani dovolatelce ze smlouvy podnájemní, nemění danáokolnost nic na tom, že užívání předmětných pozemků dovolatelkou sei nadále odvíjelo od souhlasu společnosti RYBRATEX s. r. o., ledažežalovaná nebyla v dobré víře ohledně trvající existencedispozičního práva na straně společnosti RYBRATEX s. r. o. jakožtosubjektu, který jí věc do užívání dal.

Jelikož se soudy nižších stupňů bez zdůvodnění nezabývalyaplikací § 2994 o. z., ačkoliv dovolatelce (i při nedostatkuprocesní aktivity stran v řízení) svědčila vyvratitelná domněnkadobré víry ve smyslu § 7 o. z., je jimi provedené právní zhodnocenídané věci neúplné, a tudíž i nesprávné. Závěr, že se žalobkyně cobyvlastník předmětných pozemků může domáhat vydání bezdůvodnéhoobohacení vzniklého jejich neoprávněným užíváním přímo vůčižalované (učiněný bez posouzení dobré víry žalované) je takpřinejmenším předčasný.

Právní úprava povinnosti hradit újmu způsobenou v souvislostis provozem dopravy či dopravního prostředku je založena na tom, žejako podmínku vzniku odpovědnostního vztahu nevyžaduje porušeníprávní povinnosti, jestliže škoda je vyvolána zvláštní povahouprovozu dopravní činnosti či k tomu využívaných zařízení, jež jsousouhrnně označena jako dopravní prostředky. Jde o odpovědnostobjektivní, která je založena na působení zákonem zvlášťkvalifikované okolnosti (nikoliv na protiprávnosti počínáníškůdce), která vyvolá škodlivý účinek, a to bez ohledu na zaviněníškůdce, jak předvídá obecné ustanovení § 2895 o. z. (též tzv.odpovědnost za výsledek).

Odpovědná osoba (provozovatel) se tedy nemůže zprostitpovinnosti k náhradě újmy tím, že prokáže nedostatek zavinění, jejíodpovědnost je vyloučena jen při splnění tzv. liberačního důvodu (§2927 odst. 2 o. z.). Zákon tím poskytuje zvýšenou ochranupoškozenému a reflektuje skutečnost, že dopravní prostředkypředstavují více či méně složitá technická zařízení, s čímž jsouspojeny zvýšené nároky na jejich ovládání, vozidla se pohybujízpravidla vyšší rychlostí, a vykazují proto zvýšené riziko vznikuškod pro přepravované osoby či pro okolí.

Objektivní odpovědnost se spojuje právě s těmito projevytypickými pro provoz zařízení, zejména s jeho působením na okolí čidovnitř způsobem, který je výsledkem vlastností dopravníhoprostředku, schopného přemisťovat se z místa na místo a přepravovatpřitom osoby či věci. I samotný způsob jízdy vozidla (jeho pohyb),při němž dojde k pádu přepravovaného pasažéra, je okolnostízakládající povinnost k náhradě újmy podle § 2927 o. z. Tatoodpovědnost je pak vztažena nikoliv k osobě, která prostředekbezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí), nýbrž kprovozovateli, jímž je míněna osoba, která provozuje dopravníčinnost nebo vlastní dopravní prostředek, či má k němu taková právaa oprávnění, umožňující jí s ním disponovat tak, že jeho využívánímá charakter určité organizované, zpravidla trvalejšíčinnosti.

Liberační důvod je definován v § 2927 odst. 2 větě druhé o.z. požadavkem na vynaložení veškerého úsilí, které lze poprovozovateli požadovat, aby zabránil vzniku škody při své dopravníčinnosti. Jeho použití je však omezeno podmínkou věty první tohotoustanovení jen na případy, kdy újma byla způsobena okolnostínemající původ v provozu dopravy či vozidla. Pod poněkud nejasnýpojem okolností majících původ v provozu (které liberaci vylučují)zahrnuje dosavadní judikatura příkladmo selhání nebo nedostatekčinnosti osob použitých v provozu, nedostatky nebo vady materiálu,a to i skryté, technický stav dopravního prostředku.

Naopak za okolnosti nemající původ v provozu (a tedyumožňující liberaci) jsou pokládány „vnější“ vlivy. Tato judikaturavztahující se k ustanovením § 427 a § 428 zákona č. 40/1964 Sb.,občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2012, je s ohledem naprakticky shodné znění § 2927 o. z. nadále použitelná. Přestozůstává uvedený pojem okolností majících a nemajících původ vprovozu nevyjasněný zejména proto, že judikaturou podávanýpříkladmý výčet pokrývá jen některé z nich a ani rozlišení navnitřní a vnější okolnosti není dostatečně přesné k vystiženípodstaty problému.

Z povahy věci je zřejmé, že okolnosti mající původ v provozumohou tvořit pouze podmnožinu případů, v nichž byla škoda vyvolánazvláštními vlastnostmi provozu dopravy či vozidla; jinak byvymezení, kdy lze liberovat a kdy nikoliv, postrádalo rozlišovacíschopnost, případně by bylo obsoletním, jestliže by se oba pojmyshodovaly.

Rozlišení okolností vylučujících liberaci na vlivy působícízevnitř vozidla a zvenčí k vysvětlení pojmů nepřispívá, protožedosavadní judikatura popisuje některé jevy, které lze podřaditkaždé z těchto složek. Je tedy zřejmé, že není významné, odkud tytookolnosti působí, nýbrž jakým způsobem a s jakým výsledkem seprojevily vůči dopravnímu prostředku (též jeho obsluze, technice čiorganizačním opatřením) tak, že vyvolaly škodlivé působenízvláštních vlastností provozu.

Jinými slovy nejprve musí být zřejmé, že újmu vyvolalazvláštní povaha provozu (jinak se vůbec neaplikuje § 2927 o. z.), apouze tehdy lze zvažovat, zda šlo zároveň o okolnosti mající původpřímo v provozu samém (liberace je vyloučena) nebo o okolnostijiné, tedy se samotným provozem přímo nespojené (liberace přicházív úvahu).

Pojem okolností, které nemají původ v provozu, tak naplňujípouze ti činitelé, kteří ať zevnitř či zvenčí působí takovou silouči způsobem, že dokáží vyvolat negativní projevy zvláštní povahydopravního provozu, k nimž by jinak (nebýt těchto specifickýchokolností) nedošlo. Přes odlišnou formulaci je zde obdoba sliberačním důvodem formulovaným slovy „ledaže by ke škodě došlo ijinak“ u jiných skutkových podstat objektivní odpovědnosti (srov.zejména § 2944 nebo § 2946 odst. 2 o. z.), který počítá s tím, ževnější síla převládla při škodní události natolik, že zvlášťkvalifikovaná okolnost zakládající objektivní odpovědnost je vporovnání s ní bez podstatného významu.

V poměrech objektivní odpovědnosti za újmu způsobenouzvláštní povahou provozu dopravy či dopravního prostředku toznamená, že negativní účinek pohybu vozidel a organizace či řízeníjejich provozu byl „nastartován“ vnější okolností (míněno pojmověnikoliv prostorově) natolik silnou, že převládla nad vlastnostmiprovozu a převažujícím způsobem zapříčinila negativní dopadzvláštních vlastností spojených s dopravní činností. Při vědomíjisté nedokonalosti příkladmých výčtů považuje dovolací soud zavhodné označit za ně zejména živelní události či extrémnípovětrnostní vlivy nezvladatelně zasahující do pohybu vozidla,jejich důsledky působící vůči provozu vozidla (pád stromu či kamenína vozidlo, sesuv půdy), nebo s provozem nesouvisející jevy uvnitřdopravního prostředku (napadení řidiče přepravovanou osobou,konflikt mezi cestujícími, výbuch či požár látek přenášenýchpasažérem).

Pouze v případě takových a jim podobných okolností může seprovozovatel dopravy či dopravního prostředku odpovědnostizprostit, prokáže-li zároveň, že škodě nemohl zabránit ani přivynaložení veškerého úsilí, které lze po něm požadovat, tedy žeokolnostem, jež vyvolaly škodlivý účinek, nemohl předejít aeliminovat jejich působení na provoz vozidla.

V poměrech posuzované věci se z toho podává, že ze zjištěnéhoskutkového stavu (jeho správnost není dovolací soud oprávněnpřezkoumávat, neboť způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst.1 o. s. ř. je pouze nesprávné právní posouzení věci) nevyplývajíohledně průběhu škodní události žádné okolnosti nemající původ vprovozu, neboť dovolatelka upadla při běžném jízdním manévrurozjezdu tramvaje ze stanice. Projevily se tudíž vlastnosti typicképro provoz tramvaje (zrychlený pohyb, rozjezdová akcelerace),nikoliv vně provozu stojící okolnosti, které by do nich zasáhlypřevažující měrou. Již tím je tedy uplatnění liberačního důvodupodle § 2927 odst. 2 o. z. vyloučeno a nebylo namístě zkoumat, zdatakovému působení vozidla dovnitř na cestující mohl jehoprovozovatel zabránit vynaložením veškerého úsilí, které lze po němpožadovat.

Ustanovení § 2951 odst. 1 o. z. ovšem není možné chápat jakoalternativní obligaci ve smyslu § 1926 o. z. [při níž není zpočátkuurčen konkrétní předmět (způsob) plnění, který se konkretizuje ažvolbou oprávněné osoby], neboť i bez projevené vůle poškozeného ješkůdce od počátku bez dalšího zavázán jen k jednomu způsobu plnění,a to k naturální restituci, je-li dobře možná. Není-li naturálnírestituce dobře možná, je od počátku zavázán k peněžiténáhradě.

ádost poškozeného, kterou realizuje svou volbu způsobunáhrady škody ve smyslu § 2951 o. z., je bezpochyby právnímjednáním. Pro „žádost“ není předepsána žádná forma ani náležitosti,musí tedy jít o srozumitelné vyjádření požadavku na peněžitéplnění, např. v žalobě.

Provedení opravy poškozené věci škůdcem proti vůlipoškozeného, který požadoval náhradu škody v penězích a plněníopravou věci škůdcem následně nepřijal, nezpůsobuje (ani částečný)zánik závazku k náhradě škody a nesnižuje výši náhrady škody vpenězích určenou podle § 2969 odst. 1 o. z., k níž je škůdcepovinen.

Nejvyšší soud dodává, že výše uvedené neznamená, že by plněníposkytnuté škůdcem opravou věci proti vůli poškozeného nemělo býtnijak zohledňováno. Nelze jej však zohlednit při určení výše nárokupoškozeného na peněžitou náhradu škody jeho snížením. Případnýprospěch získaný poškozeným z takového plnění je namístě posouditpodle zásad bezdůvodného obohacení a ochuzený škůdce může nárok navydání bezdůvodného obohacení, resp. na peněžitou náhradu, není-livydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné (srov. § 2999odst. 1 o. z.), uplatňovat po poškozeném. Vznik práva škůdce navydání bezdůvodného obohacení závisí na posouzení konkrétníchokolností dané věci. Pokud škůdce takto jednal (opravil věc) protivůli poškozeného na vlastní nebezpečí nevznikne obohacenému(poškozenému) povinnost obohacení vydat (srov. § 2992 o.z.).

Pokud škůdce takto věc opravil s vědomím, že k tomu nenípovinen, nemá právo na vrácení toho, co plnil, příp. na zaplacenípeněžité náhrady ve smyslu § 2999 o. z. (srov. § 2997 odst. 1 o.z.). Pokud však škůdce takto plnil v omylu (v domnění), že i přesnesouhlas poškozeného plní svůj závazek, je obohacený (poškozený),který získal předmět obohacení bez svého svolení, povinen jej vydatškůdci (ochuzenému), avšak není-li vydání předmětu obohacení dobřemožné (což zpravidla nastává v případě výkonu činností při opravěvěci), není obohacený (poškozený) povinen poskytnout peněžitounáhradu, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům(srov. § 3001 odst. 2 o. z.).

Naopak pokud provedením opravy věci bez souhlasu poškozeného(tj. neoprávněným zásahem do jeho majetku) vznikne poškozenémudalší majetková újma, je třeba též právo na náhradu takto vznikléškody posoudit podle obecných pravidel (příp. též podle § 3009odst. 2 o. z., bude-li jednání škůdce s ohledem na zjištěnéokolnosti možno posoudit jako zakázané jednatelství).

V projednávané věci odvolací soud při určení výše peněžiténáhrady respektoval výše citované judikaturní závěry potud,uvedl-li, že primárním vodítkem pro stanovení výše peněžité náhradyškody je výše nákladů, které jsou nutné k tomu, aby odškodnění byloprovedeno uvedením věci v předešlý stav, a že žalovaná byla povinnaplnit do výše nákladů, které by byly vynaloženy na opravu vozidla,to vše v situaci, kdy podle závěrů znalce, z nichž odvolací soudvycházel, byla oprava vozidla po jeho poškození pádem z heveruvhodná, snadná a ekonomicky rentabilní, tj. kdy výše nákladů naopravu – byť konkrétně ve skutkových zjištěních soudu neuvedená –byla nižší než obvyklá cena vozidla před poškozením, a uvedenívozidla do předešlého stavu opravou tedy bylo dobře možné.

Pokud žalobkyně zvolila způsob náhrady škody v penězích anepožadovala po žalované, aby svou činností nastolila faktický stavodpovídající tomu, jaký by byl, pokud by nedošlo ke škodníudálosti, pak i poskytnutí peněžitého plnění odpovídajícíhonákladům, které je třeba vynaložit žalobkyní na uvedení vozidla dostavu před poškozením (včetně částky odpovídající případnémurozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a obvykloucenou vozidla po opravě, kterou dojde k obnovení jeho technickýchparametrů, funkčnosti a použitelnosti) bylo způsobilé v takovésituaci přivodit žalobkyni plnou kompenzaci její majetkovéújmy.

Výši peněžní náhrady škody však odvolací soud již podletěchto závěrů následně neurčil, neboť přihlédl k tomu, že žalovanáv mezidobí vozidlo sama opravila, a takto provedenou opravunesprávně považoval za řádné (částečné) plnění uvedením dopředešlého stavu, aniž zohlednil, že oprava byla žalovanouprovedena přes nesouhlas žalobkyně, která požadovala finančnínáhradu, a nikoliv uvedení vozidla žalovanou do předešléhostavu.

Požadavek žalobkyně na peněžitou náhradu a její nesouhlas sprovedením opravy vozidla žalovanou přitom zjevně nebyl pouzešikanózním výkonem práva, pokud ze skutkových zjištění vyplývalo,že k poškození vozidla žalovanou došlo v souvislosti s jehopředchozí menší opravou, kterou žalovaná pro žalobkyni prováděla.Žalobkyně tedy nemusela mít zájem na tom, aby uvedení vozidla dopředešlého stavu další opravou provedla právě žalovaná. Opravuvozidla žalovanou v této situaci nebylo lze posoudit jako řádnéplnění její povinnosti k náhradě škody způsobem požadovanýmžalobkyní, nýbrž jako plnění jiné, které nemělo vliv na zánik (čisnížení) povinnosti žalované k náhradě škody v penězích. Právníposouzení věci odvolací soudem je proto nesprávné.

Vzhledem k výše uvedenému nesprávnému právnímu posouzeníodvolací soud již nezkoumal, jaké náklady (v jaké konkrétní výši)byly potřebné k tomu, aby si žalobkyně jako poškozená uvedla věc dostavu před poškozením. Nezjišťoval tedy, jaká konkrétní částkaodpovídá výši peněžité náhrady podle § 2969 odst. 1 o. z., kterouje povinna žalobkyně poskytnout žalované v souvislosti s poškozenímvozidla způsobeným jeho pádem z heveru.

Odvolací soud pochybil též tím, že v důsledku svéhonesprávného právního posouzení jednání žalované, kterým provedlaopravu vozidla přes nesouhlas žalobkyně, jako řádného plnění, jižnevěnoval relevantní pozornost tomu, že žalobkyně i v tomto jednánížalované (vedle jednání spočívajícího v poškození vozidla pádem zheveru), které přistoupilo k původnímu škodnímu jednání, od počátkuřízení spatřovala protiprávnost a příčinu vzniku škody, jejížnáhradu požadovala ve výši 150 000 Kč odpovídající obvyklé ceněvozidla před poškozením (včetně argumentace, že provedením opravymohlo dojít též ke vzniku vlastnického práva žalované k opravenémuvozidlu).

Z tohoto hlediska pak odvolací soud další jednání žalovanéneposoudil, tj. nehodnotil, zda provedením opravy vozidla žalovanouvznikla žalobkyni nějaká další majetková újma (nebo se zvýšilamajetková újma způsobená pádem vozidla z heveru) a zda došlo knaplnění předpokladů pro vznik práva žalobkyně na náhradu takovéškody a v jaké výši. V tomto ohledu je jeho právní posouzeníneúplné.

Při úvaze o dosahu aplikace § 11 o. z. na oblast věcných práv– v daném případě služebností – nelze v prvé řadě odhlédnout odjejich povahy a podstaty. Právní vztahy založené věcnými břemeny,nyní služebnostmi, byly vždy charakteristické dlouhodobostí jejichtrvání, což je odlišuje od obligací; takto jsou pojímány také vodborné literatuře.

V právní praxi byly chápány a pojímány jako vztahy založenéna „právní jistotě“ spojené s tím, že u pozemkových služebnostípřecházela práva a povinnosti na právní nástupce panujících aslužebných věcí. Jinak řečeno, právní praxe volila tyto institutypro uspořádání právních poměrů tam, kde upřednostnila právníjistotu a trvalost, typickou pro práva věcná, před možnostírychlého a flexibilního ukončení těchto právních poměrů. Proto takéspeciální právní úprava zániku služebností v § 1299–1302 o. z.těmto východiskům odpovídá. To je v souladu i s tím, že těmitoprávními poměry byly často zajišťovány velmi důležité a zásadníprávní situace účastníků smluvních stran, ve kterých dlouhodobost aprávní jistota dominovaly (zajištění přístupu k nemovitostem,užívání nemovitostí, zajištění obslužnosti nemovitostí dodávkouvody apod.).

Těmto východiskům pak také odpovídá velmi rezervovaný aobezřetný přístup soudní praxe k ukončování těchto právních vztahů(či jejich zásadním změnám) jednostrannými právními jednáními, kdyse zdůrazňuje mimo jiné právě zájem některé ze smluvních stran naexistenci věcného práva.

Tímto způsobem formuloval své závěry Nejvyšší soud, kdy vpoměrech služebností zaujal názor, že nelze uvažovat vždy ojednostranném vzdání se práva, neboť i vlastník služebné věci můžemít legitimní zájem na tom, aby zřízená služebnost nadále trvala(např. má úplatnou povahu apod.).

Právní praxe musí být schopna reagovat na situace, kdydochází ke změnám v nastavení práv a povinností založených smluvněči v jejich výkonu, resp. dochází k porušování práv a povinností,tak, aby dokázala rozumným způsobem uspořádat právní poměryúčastníků těchto vztahů. Naproti tomu by však měla také respektovatvýchodiska, za kterých právní vztahy ze služebností vznikly, a totím spíše, má-li druhá smluvní strana zájem na existenci věcnéhopráva, resp. nedochází k porušování smluvních práv a povinností anijejich změně oproti době vzniku právního vztahu. Zásahy do takovýchprávních poměrů by primárně měly vycházet z principu rovnosti,jehož vyjádřením jsou dvoustranná právní jednání. Dovolací soudnemá pochybnosti o tom, že smluvní zakotvení výpovědi závazku zeslužebnosti za podmínek shodných či podobných § 1999 odst. 1 o. z.je přípustné, jiná je však situace u jednostranné výpovědi vesmyslu uvedeného ustanovení.

Dovolací soud si je vědom toho, že při řešení těchto typovýchsituací zpravidla nelze formulovat obecná, vždy použitelnápravidla, neboť je nutno zohledňovat i individuální charakteristikyjednotlivých případů.

V dané věci se tyto úvahy dovolacího soudu promítají potud,že pokud byla smlouva o zřízení služebnosti na dobu neurčitousjednána jako úplatná, práva a povinnosti smluvních stran oprotidobě sjednání nedoznala změn, žalobkyně vstoupila do existujícíhoprávního vztahu s vědomím jeho obsahu, nedochází k porušovánípovinností smluvních stran, pak by připuštění výpovědi závazku zesmlouvy o zřízení věcného břemene oprávněným podle § 1999 odst. 1o. z. bylo nepřiměřeným zásahem do takto vzniklého právního vztahua porušením základního principu, že smlouvy mají být plněny [§ 3odst. 2 písm. d) o. z.], neboť by umožnilo ukončení tohotověcněprávního vztahu ke konci každého kalendářního čtvrtletívýpovědí, která by nemusela obsahovat žádný důvod pro takovýpostup.

Závěr o takovém způsobu ukončení smluvního vztahu jepřijatelný v poměrech obligačního práva, které je svou povahouoproti oblasti věcných práv založeno na jiných východiscích; uzávazkových právních vztahů pak musí jejich strany také počítat sflexibilnějšími možnostmi jejich ukončení, tj. i za podmínek § 1999odst. 1 o. z.

Dovolací soud tak uzavírá, že byla-li smlouva o zřízeníslužebnosti uzavřena jako úplatná na neurčitou dobu a vzájemnápráva a povinnosti smluvních strany nedoznaly změny ani v jejichvýkonu, pak oprávněný ze služebnosti není oprávněn ukončit tentosmluvní vztah a závazek z něj vyplývající výpovědí podle § 1999odst. 1 o. z.

Z ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. přitom nelze dovodit, že bypodmínky vzniku povinnosti k náhradě újmy v souvislosti snepoctivým ukončením jednání o uzavření smlouvy měly být vůčiobecné úpravě stanovené v § 2910 o. z. odlišné.

Rovněž právní teorie k účinné právní úpravě v tomto směruuvádí, že v předmětném ustanovení nejsou stanovena žádná zvláštnípravidla, pokud jde o určení rozsahu náhrady újmy. Uplatní se protoobecná pravidla pro vyčíslení skutečné škody, ale i ušlého zisku,limitována je však maximální výše škody. Tím je chráněn škůdce předpožadavkem náhrady újmy v rozsahu, který nemohl rozumněpředpokládat.

Odpovědnost strany, která jednání o smlouvě bezspravedlivého důvodu ukončila, je koncipována jako odpovědnost zavyvolání očekávání u poškozené strany, nikoliv jako odpovědnost zaneuzavření smlouvy. V souladu s tím pak náhrada újmy poškozenéstraně cílí k uvedení v právně souladný stav, jímž je ten, kdypoškozená strana věděla, že smlouva uzavřena nebude, resp. uzavřenabýt nemusí, a nikoli ten, v němž by smlouva byla uzavřena, přičemžustanovení § 1729 odst. 2 o. z. představuje pouze limitaci náhradytakové škody.

Samotné neuzavření smlouvy tedy není možno ve smysluustanovení § 1729 o. z. považovat za protiprávní a z toho důvoduani nemůže být považováno za příčinu vzniku škody. Protiprávnímjednáním je ukončení jednání bez spravedlivého důvodu, tedychování, které odporuje principu dobré víry. Jenom v tomto chování,a nikoli v neuzavření smlouvy, je nutno hledat příčinu vznikléškody. Předmětné ustanovení proto nelze chápat jako přiznání právana náhradu „ztráty z neuzavřené smlouvy“, neboť zde chybí kauzálnínexus mezi porušením povinnosti a tímto typem škody.

V právní teorii je zastáván i názor, podle kterého prokáže-lipoškozený, že v případě absence nepoctivého jednání by k uzavřenísmlouvy došlo, není důvod právo na náhradu újmy v podobě ušléhozisku z neuzavřené smlouvy odmítnout. Tento názor však pomíjí, žekaždý může vést jednání o smlouvě svobodně a nevzniká muodpovědnost z důvodu samotného neuzavření smlouvy (srov. § 1728odst. 1 o. z.), nýbrž ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z. se tak děje vdůsledku nepoctivého způsobu vystupování strany při jednání ouzavření smlouvy. Tedy důsledkem nepoctivého jednání strany není vtakovém případě neuzavření smlouvy (a tudíž ani stav, kdy by vpřípadě poctivého jednání k uzavření smlouvy došlo), nýbrž vznikočekávání druhé strany, že k uzavření smlouvy dojde (tedy stav, kdyby v případě poctivého jednání toto očekávání druhé stranynevzniklo).

K tomu lze doplnit, že dle důvodové zprávy k občanskémuzákoníku navržená úprava předsmluvní odpovědnosti vychází čl. 6 až8 akademického unifikačního projektu Code Européen des Contrats.Zde se pak předpokládá, že újma v případě nepoctivého ukončeníjednání o uzavření smlouvy spočívá v nákladech, které druhé straněvznikly při jednání o uzavření smlouvy, jakož i ve ztrátě obdobnýchpříležitostí způsobené probíhajícím jednáním (čl. 6 odst.4).

Lze tak uzavřít, že ušlý zisk z neuzavřené smlouvy (z jejíhonesplnění) není v příčinné souvislosti s ukončením jednání strany ouzavření této smlouvy bez spravedlivého důvodu ve smyslu § 1729odst. 1 o. z. Ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. stanoví omezení výšenáhrady takto vzniklé újmy, nikoli zvláštní důvod vzniku práva najejí náhradu.

V projednávané věci žalobkyně uplatnila nárok na náhraduušlého zisku, který jí dle jejího tvrzení ušel tím, že nedošlo kuzavření předmětné smlouvy o dílo a žalobkyně nemohla tuto smlouvusplnit. Jak však uvedeno shora, pouze proto, že žalovaná jednalapři uzavření této smlouvy nepoctivě a jednání bez spravedlivéhodůvodu ukončila, nevznikla žalované povinnost tuto smlouvu uzavříta žalobkyní uplatněná újma tak nemůže být v příčinné souvislosti sezpůsobem jednání žalované o uzavření této smlouvy.

Specifikem obce (resp. obecního úřadu) jako zaměstnavateleje, že zákon ve struktuře orgánů obecního úřadu v osobě tajemníkapřímo vyjmenovává konkrétní osobu, která plní úkoly statutárníhoorgánu zaměstnavatele v oblasti pracovněprávních vztahů [srov.ustanovení § 110 odst. 4 písm. d) zák. o obcích].

Tajemník obecního úřadu je tedy vedoucím zaměstnancem,nadřízeným (nejvýše postaveným) žalobci (§ 11 zák. práce), nikolivvšak zaměstnancem žalobci nadřízeným bezprostředně, v poměrechžalovaného jde tak nepochybně o vedoucího příslušného odboru, vekterém byl žalobce zařazen. Prostřednictvím těchto uvedených osobse obec „dozvídá“ o okolnosti rozhodné pro posouzení včasnostivýpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák.práce.

Na straně druhé však nelze tajemníka obecního úřadu obecněpovažovat za statutární orgán obce; obec jako veřejnoprávníkorporace (srov. ustanovení § 2 odst. 1 zák. o obcích) jepovažována za právnickou osobu (srov. ustanovení § 20 zákona č.89/2012 Sb., občanský zákoník) a je „spravována“ (bez rozlišení,zda jde o obec, městys, město či statutární město) zastupitelstvem,dalšími orgány obce jsou rada obce, starosta, obecní úřad azvláštní orgány obce (srov. ustanovení § 5 odst. 1 zák. oobcích).

Starosta zastupuje obec navenek (srov. ustanovení § 103 odst.1 zák. o obcích), nemá však postavení statutárního orgánu právnickéosoby. Starosta jmenuje a odvolává se souhlasem ředitele krajskéhoúřadu tajemníka obecního úřadu (srov. ustanovení § 103 odst. 3 zák.o obcích).

Starosta plní úkoly zaměstnavatele podle zvláštních předpisů(pracovněprávní působnost vůči zaměstnancům obce) pouze, pokud nenív obci tajemník obecního úřadu [srov. ustanovení § 103 odst. 4písm. b) zák. o obcích]. Z uvedeného vyplývá, že starosta nenístatutárním orgánem obce v postavení zaměstnavatele vůči žalobci,tím je tajemník obecního úřadu.

Starosta žalovaného T. K. nemohl tedy vykonávat oprávněnívedoucího zaměstnance vůči žalobci, nemohl stanovit a ukládatpodřízenému zaměstnanci pracovní úkoly, organizovat, řídit akontrolovat jeho práci a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny; neníproto osobou, jejímž prostřednictvím se zaměstnavatel (obec) dozvío důvodu, pro který je možno se zaměstnancem rozvázat pracovnípoměr výpovědí z důvodu porušení pracovních povinností.

Závěr odvolacího soudu, že „vědomost o skutečnostechzakládajících důvod k výpovědi dané žalobci mohl získat i sámstarosta žalovaného T. K. z přestupkového spisu žalovaného, kterýmu byl předložen S. dne 23. 3. 2017, a že vědomost žalovaného omožných důvodech pro výpověď žalobce se primárně odvíjí i odvědomosti starosty jako statutárního oránu“, proto není správný.Jak bylo výše uvedeno, starosta nemá postavení statutárního orgánuprávnické osoby, nevykonává oprávnění vedoucího zaměstnance vůčizaměstnancům, není proto osobou, jejímž prostřednictvím sezaměstnavatel (obec) dozví o důvodu, pro který je možno sezaměstnancem (žalobcem) rozvázat pracovní poměr výpovědí podleustanovení § 52 písm. g) zák. práce.

Jinak řečeno, i kdyby bylo zjištěno, že S. v rozhodné doběpracovala na pozici „právník žalovaného“, bez zjištění, že bylataktéž v pozici žalobci nadřízeného zaměstnance (ať jižbezprostředně, či jakéhokoliv dalšího ve vertikální linii), jeuvedený závěr odvolacího soudu (bez ohledu na to, zda skutkověsprávný či nikoliv) ve vztahu ke zjištění, kdy se žalovaný dozvědělo okolnostech, zakládajících důvod rozvázání pracovního poměru sežalobcem, bez významu.

Vzhledem k uvedenému se již dovolací soud nezabývaloprávněností námitky žalovaného, že zjištění odvolacího souduvztahující se ke skutkové okolnosti, na jaké pozici v organizačnístruktuře žalovaného S. skutečně pracovala, je (s ohledem naskutečný obsah výpovědi svědkyně S.) natolik vadné, že ve svémdůsledku představuje porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor meziprovedenými důkazy a skutkovými zjištěními), že představujesamostatný dovolací důvod

Jak již bylo uvedeno výše, v projednávané věci si stranysjednaly povinnost uzavřít mezi sebou v budoucnu franchisovousmlouvu. Podle této smlouvy o smlouvě budoucí byla žalovaná povinnazaplatit žalobkyni zálohovou platbu ve výši 20 400 EUR + DPH a vpřípadě porušení této povinnosti smluvní pokutu ve stejné výši.Protože v případě smlouvy o smlouvě budoucí nejde o smlouvu, jejímžpředmětem by bylo poskytování služeb, ani prodej zboží, přičemž jenerozhodné, že budoucí smlouva by již mohla být kvalifikována jakosmlouva o poskytování služeb, určí se mezinárodní i místnípříslušnost soudu k rozhodnutí sporu o splnění povinností z danésmlouvy podle čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis.

Aplikace předmětného ustanovení má významný vliv na posouzenímísta plnění, když v rámci písm. a) se již nepoužije principcharakteristického plnění, jak jej zná čl. 7 odst. 1 písm. b)nařízení Brusel I bis, a každý závazek má v zásadě vlastní místoplnění.

Pouze v případě smluv o prodeji zboží a smluv o poskytováníslužeb nechtěl zákonodárce Společenství již u Bruselské úmluvyvycházet z konkrétního úžeji vymezeného sporného závazku (jakostatně napovídá i jazykový výklad ustanovení), nýbrž ze závazku,který je charakteristický pro tyto smlouvy.

Současně zamýšlel ve smluvních věcech autonomně definovatmísto plnění jako hraničního určovatele pro určení příslušnéhosoudu. Jak bylo shledáno v souvislosti s čl. 5 bodem 1 Bruselskéúmluvy v rozsudku SDEU ze dne 6. 10. 1976, ve věci 14/76, A. DeBloos, SPRL proti Société en commandite par actions Bouyer,„závazek, o nějž se jedná“ odpovídá právu plynoucímu ze smlouvy,kterého se žalobce domáhá žalobou a které tvoří základ žaloby.Pokud například žalobce žaluje na náhradu škody, je rozhodující tasmluvní povinnost, jejíž porušení vedlo ke vzniku škody. Současně vpřípadě, že žalovaný namítá porušení povinnosti ze strany žalobce,avšak žaloba zní na zaplacení, „závazkem, o nějž se jedná“, budepovinnost platit, nikoliv závazek, jehož plnění rozporuježalovaný.

Místo plnění tohoto závazku pak již není autonomním konceptemtohoto závazku.

Pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a)nařízení Brusel I [resp. čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel Ibis] nelze chápat tak, že se vztahuje na situaci, v níž neexistujesvobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé straně. Použitípravidla u zvláštní příslušnosti stanoveného ve věcech týkajícíchse smlouvy nebo nároků ze smlouvy proto předpokládá určení právníhozávazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o kterýse žaloba opírá.

V projednávané věci je předmětem žaloby závazek na zaplacenísmluvní pokuty z důvodu nesplnění podmínek ze strany žalované dlesmlouvy o uzavření budoucí masterfranchisové smlouvy, kterou nasebe daný závazek jako závazek smluvní ve smyslu čl. 7 odst. 1písm. a) Nařízení Brusel I bis žalovaná bezpochyby dobrovolněpřevzala.

Místo, kde tento závazek byl nebo měl být splněn, se určípodle práva, kterým se podle kolizních norem soudu, jemuž byla věcpředložena, uvedený závazek řídí.

Strany si v předmětné Smlouvě nesjednaly místo, kde má býtsplněna smluvní pokuta, avšak sjednaly si, že právní vztahy vznikléz této Smlouvy nebo s touto Smlouvou související, se řídí, pokud ztéto Smlouvy nevyplývá něco jiného, právním řádem České republiky,zejména občanským zákoníkem [srov. čl. 3 odst. 1 nařízeníEvropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 oprávu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)].

Podle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku, peněžitý dluh plnídlužník v místě bydliště nebo sídla věřitele.

Na základě výše uvedeného tedy Nejvyšší soud uzavírá, žezávěr odvolacího soudu, že místem plnění peněžitého závazkuspočívajícího v úhradě sjednané smluvní pokuty je sídlo věřitele vOstravě, Hradní 27/37, a místně příslušným je tak Okresní soud vOstravě, je správný, neboť čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel Ibis nezakládá toliko mezinárodní, ale i místní příslušnostsoudu.

Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce pojetí zástavypředstavované skladem zboží jednotná v závěru, že zásoby zbožíumístěné ve skladu, tedy – řečeno jinak – sklad zboží, může býtzástavou, aniž by bylo samo o sobě významné, zda tvoří věchromadnou (universitas rerum) [sklad zboží se tradičně považoval zavěc hromadnou – srov. například § 427 Obecného zákoníku občanského]nebo zda se považuje za jiný soubor věcí. Sklad zboží je způsobilouzástavou bez ohledu na to, že se zbožím v něm umístěném se„průběžně obchoduje“ (příjem a výdej zboží je pojmově spjat seskladem zboží), že zboží je určeno (svou povahou) k okamžité nebo„postupné spotřebě“ nebo že se zbožím má být jinak nakládáno;uvedené a další obdobné okolnosti pramení z povahy této zástavy,kterou účastníci (strany) zástavní smlouvy berou (musí vzít) přizřizování zástavního práva ke skladu zboží v úvahu, která však nemáza následek, že by nemohlo jít o způsobilý prostředek uspokojenízástavního věřitele z výtěžku zpeněžení zástavy.

Z uvedeného vyplývá mimo jiné, že sklad zboží se v právníchvztazích pokládá – samozřejmě i v případě, že je zástavou – zajedinou věc, i když (ve skutečnosti) jde o souhrn více nebo mnohajednotlivých věcí (popřípadě též práv a jiných majetkových hodnot).Zpeněžení skladu zásob za účelem získání výtěžku, z něhož budeuspokojen zástavní věřitel, se týká těch jednotlivých věcí(popřípadě též práv a jiných majetkových hodnot), které se veskladu nachází v době zpeněžení.

Dále je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že věchromadná je zvláštním předmětem právních vztahů, odlišným od věci vprávním smyslu a založeným na fikci, v jejímž důsledku se na určitýkvalifikovaný soubor věcí v právním smyslu nahlíží tak, jako by šloo jednu věc; účelem této právní konstrukce je zjednodušení právníhostyku. Každá z věcí, z nichž sestává hromadná věc, si přitomzachovává způsobilost být samostatným předmětem právních vztahů.Jednotlivé věci tvořící věc hromadnou musí náležet témuž vlastníku;jinak by nemohlo být s věcí hromadnou nakládáno jako s celkem, cožje právě účelem tohoto právního instrumentu. Skutečnost, že veškeréjejí složky náleží jednomu vlastníku, patří mezi pojmové znakyhromadné věci.

Obměna jednotlivých věcí (jednotlivých kusů zboží) ve skladuzboží, k němuž bylo zřízeno (vzniklo) zástavní právo předtím, nežnastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedenéhona majetek zástavního dlužníka (vlastníka skladu zboží), není„novým nabytím“ práva na uspokojení ze zajištění (touto obměnounevzniká zástavní právo k nově uskladňovaným jednotlivým kusůmzboží), bez zřetele k tomu, že k ní dochází poté, co nastaly účinkyspojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetekzástavního dlužníka (vlastníka skladu zboží).

Pro výši výtěžku zpeněžení zastaveného skladu zboží určenéhok uspokojení zástavního věřitele je určující částka dosaženázpeněžením těch jednotlivých věcí (těch jednotlivých kusů zboží),které se nacházely v zastaveném skladu zboží v době zpeněžení, bezzřetele k tomu, že šlo zčásti nebo dokonce zcela o jednotlivé věci(jednotlivé kusy zboží) navezené (uskladněné) do skladu zboží vdobě po vzniku zástavního práva ke skladu zboží.

V dané věci je určující posoudit, jaké následky vyvolalopřemístění věci hromadné (skladu knih) do jiného skladu (na jinéadrese), než je vymezen v zástavní smlouvě.

Zástavní právo k věci hromadné se řídí speciálními pravidly,která respektují povahu věci hromadné. Hromadná věc ve smyslu § 501o. z. není věcí v pravém smyslu slova, nýbrž fikcí, kdy se za jednuvěc považují dvě či více věcí, na které se pro zjednodušeníprávního styku nahlíží, jako by šlo o věc jedinou. Protože jde ověci v právním smyslu, je možno jimi disponovat samostatně. Jelikožvšak tvoří určitý hospodářský celek, může s nimi být nakládáno ijako s jednou jedinou věcí.

Dovolateli lze přisvědčit, že v zástavní smlouvě je nutnopředmět zástavy, jímž je věc hromadná, náležitě specifikovat tak,že vedle uvedení podoby/druhu zástavy je rozhodující i vymezenímísta, kde se věc hromadná nachází. Tento názor je podporován iodbornou literaturou, podle níž věc hromadná by se měla v zástavnísmlouvě označit jako celek, tj. svým obvyklým souhrnnýmpojmenováním, lokalizací místa, kde se nachází, případně dalšímiúdaji.

Demonstrativně lze také vyjmenovat některé jednotlivosti,jejichž výčet umožní lépe individualizovat věc hromadnou. Občanskýzákoník poskytuje stranám volnost v tom, že způsob určení zástavyponechává na jejich uvážení: smluvní strany omezuje pouzepodmínkou, že způsob označení zástavy ve smlouvě musí být takový,aby zástavu bylo možné určit kdykoli v době trvání zástavníhopráva.

Individualizace zástavy je tedy nezbytná pro určení rozsahuzajištění. Nelze však přisvědčit dovolateli v názoru, podle něhožpřemístěním zástavy na jiné místo (myšleno na jinou adresu nežuvedenou v zástavní smlouvě) ztrácí zástava svou určitost. Je-li vzástavní smlouvě označena zástava, jíž je věc hromadná, mimo jiné iadresou prostor (skladu, prodejny), v nichž je v době uzavřenízástavní smlouvy věc hromadná (zásoby knih) umístěna, neznamená to,že samotným přemístěním do jiného místa přichází zástava o svoukonkretizaci (specifikaci). Ostatně, v dané věci byly zásoby knih z„původního“ skladu do skladu „nového“ přestěhovány jako celek, coždovolatel nezpochybňoval. Nejvyšší soud tedy nesdílí názordovolatele, že po přestěhování skladu knih z Prahy - Ruzyně doskladu společnosti F již nebylo možné předmět zástavy určit.

S přihlédnutím k závěrům judikatury Nejvyššího souducitovaným zejména v odstavcích 19. a 22. a též k dikci § 1347 o. z.lze dovodit, že je-li předmětem zástavního práva sklad zboží(knih), pak se zástavní právo vztahuje na všechny jednotlivé věcipatřící do tohoto skladu, byť se za trvání zástavního práva všechnytyto věci jako celek mohou ocitnout na jiném místě než vymezenémzástavní smlouvou.

V uvedených souvislostech lze poukázat též na komentářovouliteraturu, dovozující, že pouhý přesun zástavy z jednoho místa nadruhé z důvodu, že se mění sídlo závodu zástavního dlužníka, senepovažuje (ani) za změnu zástavy. Ke změnám zástavy v průběhuexistence zástavního práva se v literatuře dále uvádí, že zástavase v průběhu času může měnit. K zastavené pohledávce přirůstápříslušenství, na zastaveném pozemku roste stavba, dochází kezměnám v jednotlivých komponentách zastaveného závodu apod.Vyloučit nelze ani přeměnu zástavy; zástavní právo v takovémpřípadě přechází na novou věc (§ 1350 odst. 1 o. z.). V případěfúze dceřiné společnosti, jejíž majetková účast je zastavena, dospolečnosti mateřské může být k aplikaci i ustanovení o spojenízástavy s jinou věcí (§ 1350 odst. 2 o. z.).

V projednávané věci nedošlo ani k vyjmutí (odloučení) některévěci z věci hromadné v souladu s jejím účelem, neboť dlužníkpřemístil sklad knih (předmět zástavy) jako celek.

Názor dovolatele, že odvezením zásob knih ze skladu v Ruzynidošlo k zániku zástavního práva, je mylný. Zástavní právo zanikájen v případech stanovených zákonem (viz § 1347, § 1376, § 1377 o.z. nebo též § 1981 a § 1993 o. z.). Důvody, pro které dlužníkpřistoupil k přemístění skladu knih, jsou v této věcinevýznamné.

Lze tedy shrnout, že je-li zástavou věc hromadná (skladzboží), která je v zástavní smlouvě označena mimo jiné adresouprostor (skladu, prodejny), v nichž je umístěna v době uzavřenízástavní smlouvy, pak pouhým přemístěním skladu zboží do skladu najiné adrese nedochází k zániku zástavního práva.

Námitka dovolatele, že přestěhováním skladu knih bez souhlasuzajištěného věřitele dlužník porušil zástavní smlouvu, jenedůvodná. Dovolatel má zřejmě na mysli článek IV. bod 2 písm. b/zástavní smlouvy, podle něhož zástavce bude zástavního věřiteleinformovat bez zbytečného odkladu o tom, že učinil kroky, jež bymohly nepříznivě ovlivnit stav zástavního práva nebo právazástavního věřitele, nebo způsobit snížení hodnoty předmětuzástavy. Přitom není pochyb o tom, že přemístěním skladu zásob kuvedeným skutečnostem nedošlo. Ostatně, v řízení nebyly ani tvrzenyžádné skutečnosti, z nich by bylo možno usuzovat, že přemístěnímskladu zásob byla snížena jeho hodnota nebo byl nepříznivě ovlivněnstav zástavního práva.