Pátky s judikaturou 07/10/22

Podle právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí (§ 50a zákonač. 40/1964 Sb. – dále jen „obč. zák.“) účinné do 31. 12. 2013 soudsvým rozhodnutím nahrazoval projev vůle povinného subjektusměřující k uzavření realizační smlouvy, která tvořila nedílnousoučást žaloby.

Podle nynější právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí všaksoud již nenahrazuje pouze projev vůle povinného, nýbrž určujeobsah smlouvy pomocí obecných kritérií stanovených v § 1787 odst. 2o. z.

Platný občanský zákoník otázku smluvního přímusu v případěsmlouvy o smlouvě budoucí reguluje podstatně odlišně než zákon č.40/1964 Sb. Nesplní-li totiž zavázaná strana povinnost uzavřítsmlouvu, může podle § 1787 obč. zák. oprávněná strana požadovat,aby obsah budoucí smlouvy určil soud (nebo třetí osoba určená vesmlouvě). Obsah budoucí smlouvy má být určen podle účelu, který máuzavření budoucí smlouvy zřejmě sledovat (v podrobnostech viz druhýodstavec tohoto ustanovení).

„Rozhodnutí soudu se tedy neomezuje na nahrazení projevu vůlezavázané strany, jako tomu bylo podle předcházející úpravy, ale máurčit obsah smlouvy. Vyhovující rozsudek proto nemá povahudeklaratorního rozsudku na plnění, ale právotvorného rozsudku, jímžsoud hmotněprávní vztah mezi stranami vytváří (…) Rozlišení žalob arozsudků ukládajících prohlášení vůle na straně jedné, a žalob arozsudků právotvorných na straně druhé, má praktické dopady, jež seprojevují mj. v otázce vázanosti soudu žalobou. Má-li rozsudekpouze nahradit projev vůle žalovaného, a nejde-li o výjimečnýpřípad, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádánívztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), je žalobou vázán, anemůže nijak dotvářet obsah toho, s čím měl žalovaný projevitsouhlas; rozsudkem pouze nahradí akceptaci návrhu. Podstatně jináje ale zjevně role soudu tam, kde jej hmotné právo výslovněpovolává k tomu, aby podle kritérií uvedených v zákoně sám obsahsmlouvy stanovil.

Je nezbytné si uvědomit, že „zákonem stanovená forma jevýjimkou z obecného pravidla neformálnosti právních jednání. Pokudzákon takovou výjimku stanoví, je to odůvodněno povahou a významemkonkrétního právního jednání. Důvod, pro který zákon předepisujeurčitou (obvykle písemnou) formu, může spočívat zejména v tom, že stakovými jednáními jsou spojeny závažné právní následky (smlouvy opřevodu nemovitostí), nebo v tom, že taková jednání podléhajíveřejnoprávní evidenci, významná je zde také otázka ochrany právtřetích osob (smlouvy, které jsou podkladem pro zápis do katastrunemovitostí, či smlouvy, které se zakládají do sbírky listinobchodního rejstříku), může se jednat o jednání, u kterých je zájemna ochraně slabší smluvní strany (například spotřebitelské smlouvy,smlouva o nájmu bytu)“.

Odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) dospěl kzávěru o nezbytnosti písemné formy smlouvy o smlouvě budoucí kupnítýkající se nemovitosti, přestože zákon tuto formu právního jednáníneukládá, a dovodil absolutní neplatnost takové přípravné smlouvy(právního jednání) pro nedostatek formy.

Jakkoliv lze rozumět jeho úvaze, že smlouva o smlouvěbudoucí, kdy předmětem budoucího plnění má být nemovitost, by mělabýt zachycena v písemné formě, neboť se tím chrání jak právaprodávajícího tak i kupujícího a jejich oprávněné očekáváníbudoucího prodeje - koupě (vůle nemovitost prodat a koupit), nelzepominout, že předmětem smlouvy o smlouvě budoucí kupní neníbezprostřední závazek ke konkrétnímu věcněprávnímu plnění (zřízenínebo převodu věcného práva k nemovité věci či k jeho změně čizrušení), nýbrž jejím obsahem (sjednanými právy a povinnostmi) je„pouze“ závazek uzavřít v dohodnuté době hlavní (realizační)smlouvu, která bude podkladem k plnění, o něž účastníkům tétopřípravné smlouvy jde. Podle nynější právní úpravy smlouvy osmlouvě budoucí však soud již nenahrazuje pouze projev vůlepovinného, nýbrž určuje obsah smlouvy pomocí obecných kritériístanovených v § 1787 odst. 2 o. z. – i proto nemusí být smlouva osmlouvě budoucí kupní týkající se nemovitosti uzavřena písemně,neboť přípravná smlouva nemusí obsahovat podstatné náležitostibudoucí kupní smlouvy, nýbrž její obsah má být určen „alespoňobecným způsobem“ – tzn. takovým způsobem, aby právní jednánípředstavující smlouvu o smlouvě budoucí kupní nemovitostivyhovovalo požadavkům na určitost právního jednání; oprávněnástrana ovšem musí prokázat obsah takového právního jednání (smlouvyo smlouvě budoucí).

Tím se otázka písemnosti zachycené vůle účastníků smlouvy osmlouvě budoucí přesouvá do oblasti procesního práva (dokazování) vobčanském soudním řízení, kde v situaci, kdy si účastníci přípravnésmlouvy dohodli písemnou formu právního jednání (nebyli k ní nucenipožadavkem zákona), může být z tohoto důvodu smluvní strana, kteráz obsahu smlouvy o smlouvě budoucí dovozuje pro sebe příznivějšívýsledek, ve výhodnější důkazní pozici. Uvedené ostatně odpovídáklasické římské zásadě vigilantibus iura scripta sunt (práva náležíbdělým).

Stranou nelze ponechat ústavní konsekvence požadavku naobligatorní písemnou formu právního jednání tam, kde zákon takovouformu nevyžaduje. Podle § 2 odst. 1 o. z. každé ustanovenísoukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základníchpráv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichžspočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, kterése tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouzepodle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Podle čl. 2odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny každý (občan) může činit, conení zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákonneukládá.

Z toho lze dovodit, že v občanskoprávních poměrech nemůžoubýt jejich účastníci pod sankcí (absolutní) neplatnosti nucenijednat ve formě (nemají povinnost), kterou jim zákonneukládá.

Strany si v Nájemní smlouvě dohodly pro nájemkyni možnostvypovědět nájem před uplynutím sjednané doby nájmu – kroměvýpovědních důvodů formulovaných v § 2308 o. z. (a rovněž výslovněuvedených Nájemní smlouvě) – také tehdy, bude-li lékárna umístěná vprostorách, které byly předmětem Nájemní smlouvy, vykazovatzápornou EBITDU s tím, že tento výpovědní důvod může uplatnitnejdříve dva roky po uzavření Nájemní smlouvy.

Pro samotnou výpověď (její náležitosti, doručení, přezkumoprávněnosti atd.) si strany neujednaly práva a povinnosti odchylněod zákona. Podle § 2310 odst. 1 o. z. chtěla-li tedy některá zestran nájem vypovědět, musela ve výpovědi uvést důvod, jinak byvýpověď byla neplatná. Důvod výpovědi je přitom nutné dostatečněskutkově vymezit tak, aby bylo patrno, z čeho (z jakých konkrétníchskutečností) dovozuje vypovídající strana jeho naplnění.

Neuvedení důvodu výpovědi bude mít podle § 2310 odst. 1 o. z.za následek neplatnost takové výpovědi; ze smyslu a účelu úpravynájmu prostor sloužícího podnikání nevyplývá, že by se jednalo oneplatnost absolutní, půjde tedy jen o neplatnost relativní. Ztěchto závěrů také vyplývá, že dohodnou-li se (odchylně od úpravy vobčanském zákoníku) strany smlouvy o nájmu prostoru sloužícíhopodnikání uzavřené na dobu určitou, že i takovou smlouvu lzevypovědět bez důvodu, pak nemusí výpovědní důvod ve výpovědi uvádět(žádný mít nemusí) a ustanovení § 2310 odst. 1 o. z. se v takovémpřípadě neuplatní.

Ačkoli výpovědní důvod je nutné ve výpovědi náležitě skutkověkonkretizovat, žádné ustanovení o skončení nájmu prostorusloužícího k podnikání výpovědí nestanoví, a ani ze smyslu a účeluprávní úpravy nevyplývá, že by podmínkou oprávněnosti, případnědůvodem neplatnosti či dokonce zdánlivosti výpovědi z nájmu bylo(ne)prokázání naplnění výpovědního důvodu vypovídané straněsoučasně s výpovědí.

Smysl povinnosti stanovené v § 2310 odst. 1 o. z. uvést důvodvýpovědi vyplývá ze skutečnosti, že nájem uzavřený na dobu určitoumůže být vypovězen před uplynutím sjednané doby nájmu jen zurčitých (zákonem či smluvně stanovených) důvodů. Jsou-li důvody,pro které může být nájem vypovězen, omezeny, pak by vypovídanástrana měla vědět, zda a který z těchto stanovených důvodů druhástrana uplatňuje, aby také mohla posoudit, zda byl (mohl být)uplatněný výpovědní důvod naplněn a zda se má proti takové výpovědipřípadně bránit. Není povinností strany, která nájem vypovídá, abynaplněnost uplatněného výpovědního důvodu „dokládala“ či jinakprokazovala již při dání výpovědi. Bude-li mezi stranami spor onaplněnost výpovědního důvodu, má vypovídaná strana možnost podatproti takové výpovědi námitky a nebude-li s námitkami úspěšná (§2314 odst. 1, 3 o. z.), může se domáhat přezkumu oprávněnostivýpovědi soudem (§ 2314 odst. 3 o. z.).

V řízení podle § 2314 odst. 3 o. z. pak budou muset stranyprokázat (ne)naplněnost výpovědního důvodu.

Zjevně nemůže obstát tvrzení dovolatelky, že nemusí-linaplněnost uplatněného výpovědního důvodu vypovídající stranaprokázat vypovídané straně již v době, kdy jí výpověď dává, nenírozdíl mezi takovou výpovědí a výpovědí bez udání důvodů. Zatímco uvýpovědi, kterou lze dát bez udání důvodu, není vypovídající stranapři dání takové výpovědi logicky žádnými důvody omezena, pakmůže-li dát výpověď jen ze stanovených (zákonem, dohodou stran)důvodů, je omezena právě jen na tyto důvody a jejich naplněnostmusí být (v případě sporu) také prokázána, jinak by byla výpověďneoprávněná. Okolnost, že naplněnost uplatněného výpovědního důvodupostačí prokázat v řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi podle §2314 odst. 3 o. z., nic nemění na tom, že aby byla taková výpověďoprávněná, musí uplatněný výpovědní důvod odpovídat zákonu nebodohodě stran a musí být naplněn.

S přihlédnutím ke shora popsaným závěrům lze dovodit, žepokud má být výnos z větrné elektrárny (hospodářský výtěžekpředstavovaný cenou prodané elektřiny vyrobené větrnou elektrárnou)považován za její užitek, musí být splněn předpoklad, že větrnáelektrárna tyto hospodářské výtěžky (výnosy) poskytuje ze svépovahy. Tento předpoklad je přitom bezpochyby splněn, kdyžfundamentálním smyslem fungování větrné elektrárny je výrobaelektrické energie a její následný prodej.

Zbývá však posoudit otázku, zda se stále jedná o užitek věci,pokud k příslušnému hospodářskému výtěžku (výnosu) nepostačujepouze věc samotná, nýbrž je k jeho dosažení zapotřebí splněnínějakého dalšího právního předpokladu, bezprostředněnesouvisejícího se samotnou věcí (resp. s jejímvlastnictvím).

Za užitek věci může být považován i výtěžek získanýposkytnutím neoprávněně držené věci do nájmu třetí osobě (nájemné),či jiné výtěžky získané prostřednictvím smluvních ujednání sdalšími osobami.

Z právě řečeného se tak podává, že pro posouzení otázky, zdase jedná o užitek věci, není rozhodné, zda je k jeho dosaženízapotřebí splnění nějakého dalšího předpokladu (smlouvy, či jinéhoprávního jednání). Tím spíše to musí platit i pro případ, kdypředpokladem výtěžku je krom samotné věci zapotřebí určitéhoveřejnoprávního povolení (licence). Pro posouzení otázky, zda sejedná o užitek věci, je tak určující zjištění, zda je příslušná věcnezbytnou podmínkou (conditio sine qua non) příslušnéhohospodářského výtěžku a zda tento výtěžek vydává ze své povahy.Jinak řečeno, pakliže by příslušné věci nebylo, zda by bylo možnévýtěžku přesto dosáhnout. Další právní předpoklady bezprostředněnesouvisející s příslušnou věcí (jejím vlastnictvím) jsou zhlediska kvalifikace nároku na vydání užitků ve smyslu § 131 obč.zák. nerozhodné.

Nemůže obstát ani argumentace žalované, že výnos není užitkemvlastnictví elektráren, nýbrž je sui generis užitkemveřejnoprávního povolení (licence), když samotné vlastnictví věci kdosažení výnosu nepostačuje (nezbytným předpokladem je téžveřejnoprávní povolení). Veřejnoprávní povolení (licence) není věcía již jen z toho důvodu nemůže generovat žádné užitky. Právníúprava práva vlastníka věci na vydání užitků, které věc přinesla podobu neoprávněné držby, se úzce váže výlučně k příslušné věci,jejíž držbu vlastník (ač k ní byl z titulu svého vlastnického právaoprávněn) nemohl v důsledku neoprávněné držby vykonávat.

Nezbytným předpokladem (vyplývajícím ex lege) vzniku nárokuprovozovatele výrobny elektrické energie na výkupní ceny (nejde-lio tzv. ostrovní systém) je mimo jiné uzavření smlouvy sprovozovatelem distribuční soustavy. Tento závěr pak logicky nemůžeimplikovat, že případné výnosy provozovatele (neoprávněnéhodržitele elektrárny) získané na základě takto uzavřené smlouvypředstavují současně užitky smlouvy, jak by se ad absurdum podávaloz argumentace žalované v projednávané věci.

Na uvedených závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že částvýnosů žalované je představována státní podporou (zelený bonus,výkupní cena a podpora za decentrální výrobu). Z pohledu právažalobkyně totiž i tato složka výnosu představuje užitek věci, tedyto, co bylo poskytnuto z povahy elektráren, neboť se jedná opodporu poskytovanou za výrobu elektřiny větrnou elektrárnou jakojedním z podporovaných způsobů výroby elektřiny z obnovitelnýchzdrojů. Ani tuto podporu, nebýt neoprávněné držby elektráren vevlastnictví žalobkyně (insolvenčního dlužníka), by žalovaná nikdynemohla získat.

Jelikož odvolací soud posoudil příslušný výnos jako užitekvěci, je v tomto ohledu jeho právní posouzení správné. Pro úplnostlze dodat, že v projednávané věci byl žalobcem uplatněn po žalovanéjako neoprávněné držitelce pouze nárok na vydání užitku věci, atedy nešlo o uplatnění více nároků, u nichž by bylo v souladu svýše citovanými judikaturními závěry nutné zabývat se jejichkonkurencí, tj. tím, zda vedle sebe mohou obstát.

Z výše uvedeného pak vyplývá, že pro posouzení otázky, zda jevýnos z větrné elektrárny, k jehož dosažení je zapotřebíveřejnoprávní licence, užitkem, není relevantní ani zjištění, zdavlastník věci (elektráren), který příslušným veřejnoprávnímpovolením (licencí) nedisponoval, jí vůbec disponovat mohl a (nebo)subjektivně chtěl. Je-li užitkem hospodářský výtěžek elektráren,který elektrárny skutečně vydaly ze své povahy neoprávněnémudržiteli, pak již nemůže být rozhodné, jakým způsobem hodlal selektrárnami nakládat jejich vlastník, pokud by k neoprávněné držběnedošlo. Jestliže tedy odvolací soud nepovažoval tyto skutečnosti(které chtěla žalovaná v řízení prokazovat) za rozhodné pro právníposouzení otázky, zda byl výnos elektráren užitkem získanýmžalovanou, nepochybil a ani v tomto ohledu jeho právnímu posouzenínelze ničeho vytknout.

Lze tedy uzavřít, že výnos (hospodářský výtěžek)představovaný cenou prodané elektřiny vyrobené větrnou elektrárnou(včetně případné státní podpory výroby elektřiny z obnovitelnýchzdrojů) a získaný jejím neoprávněným držitelem je užitkem, který jepodle § 131 obč. zák. neoprávněný držitel povinen vydat vlastníkuvětrné elektrárny bez ohledu na to, že vlastník nedisponoval(disponovat nemohl či nechtěl) licencí k výrobě elektřiny.

V případě § 85 písm. h) zákona o obcích, podle něhožzastupitelstvo rozhoduje o dohodách o splátkách s lhůtou splatnostidelší než 18 měsíců, je nerozhodné, zda obec vystupuje jako věřitelnebo jako dlužník. Zákonodárce u právních úkonů vypočtených v § 85rozlišuje úkony, u nichž je podstatné, v postavení jaké stranyúkonu obec vystupuje, a u nich výslovně postavení obce uvádí [např.§ 85 písm. j)], a úkony, které spadají do pravomoci zastupitelstvabez ohledu na to, v jakém postavení v nich obec vystupuje. Lze takuzavřít, že u právních úkonů v § 85, u nichž zákonodárce výslovněnespecifikuje postavení obce, je tato skutečnost nerozhodná.

Z uvedeného vyplývá, že zákon do výlučné pravomocizastupitelstva svěřuje nejen rozhodnutí o dohodách, podle nichžmělo být obci plněno ve splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18měsíců, ale i dohody, podle nichž měla obec sama plnit.

Smyslem a účelem úpravy svěřující do výlučné pravomocizastupitelstva rozhodování o dohodách o splátkách s lhůtousplatnosti delší než 18 měsíců je zamezit tomu, aby starosta obcebez souhlasu zastupitelstva zavázal obec k plnění (či k přijímání)splátek v delším časovém horizontu. Stěžejní roli pro posouzení,zda určitá dohoda o plnění spadá pod ustanovení § 85 písm. h)zákona o obcích, tak hraje zejména podmínka splatnosti delší než 18měsíců. Uvedený závěr podporuje i komentářová literatura, podle nížsmyslem této úpravy je mimo jiné zohlednění vazby příjmů nebovýdajů obce na rozpočet obce, jehož schvalování rovněž náleží podle§ 84 odst. 2 písm. b) zastupitelstvu obce. S ohledem na uvedenýsmysl a účel úpravy je proto rovněž nerozhodné, zda šlo o dohodu oplnění v jedné splátce či více splátkách; rozhodující vliv mápředevším kritérium časové (tj. splatnost delší než 18měsíců).

Při aplikaci výše shrnutých východisek na projednávaný případje třeba uzavřít, že soudy obou stupňů správně podřadily předmětnoudohodu o splatnosti závazku pod ustanovení § 85 písm. h) zákona oobcích. Jednalo se totiž o dohodu o splátce s lhůtou splatnostidelší než 18 měsíců, přičemž ze shrnutí výše vyplývá, že nebylorozhodné označení dohody, nýbrž její obsah. Stejně tak v případěaplikace § 85 písm. h) zákona o obcích nehraje roli, zda obecvystupovala v dohodě na straně dlužníka či na straně věřitele.Počet splátek je také nerozhodný, neboť stěžejní je s ohledem smysla účel úpravy kritérium časové (splatnost delší než 18 měsíců).Vzhledem k absenci souhlasu zastupitelstva obce s předmětnoudohodou soudy správně dospěly k závěru o její absolutní neplatnosti(§ 41 odst. 2 zákona o obcích).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je zákazzneužití práva institutem ztělesňujícím korigující funkci principupoctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právníochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonuči obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem kokolnostem případu nepřijatelný.

Nejvyšší soud přitom přejímá závěry odborné literatury, podlekterých lze za zneužití práva považovat výkon práva v rozporu sjeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto právanemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp.se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkonpráva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právoposkytnuto.

V odborné literatuře jsou též s poukazem na zahraničnídoktríny dovozovány různé typy zneužití práva. Obecným typovýmpřípadem zneužití je tzv. výkon práva v rozporu s jeho účelem(účelovým určením), což ostatně shora citovaná judikatura jižreflektovala (srov. citované závěry v bodě 23). Do množiny tohototypu případů přitom spadá i tzv. šikana, jež je definována jakovýkon práva, jehož účelem je poškození zájmů druhé strany. Jakodalší typový případ zneužití doktrína uvádí situace, kdy jednastrana požaduje to, co má být (vzápětí) vráceno.

Ze zahraniční nauky je pak rovněž dovozováno, že za zvláštnítypový případ zneužití se považuje též výkon práva méně šetrnýmzpůsobem. Jinak řečeno, může-li oprávněný vykonat své právo různými(pro něj rovnocennými) způsoby, je povinen zvolit si ten způsobvýkonu, který je ohleduplnější k zájmům druhé strany. Jedním zezvláštních typů zneužití je též výkon práva, který je v rozporu spředchozím jednáním oprávněného. Tímto typem je chráněna důvěradruhé strany (plynoucí z předchozího jednání oprávněného) v to, žeprávo proti ní nebude vykonáno. Vedle toho se též dovozuje, že ozneužití práva jde rovněž v případech výkonu práva získanéhovlastním nepoctivým jednáním (tj. v rozporu s § 6 o. z.). Konečněje pak dovozován též zvláštní typ zneužití práva, jenž se uplatní vextrémních situacích, kdy mezi zájmy stran je natolik flagrantnínepoměr, že by výkon práva byl v rozporu s ideou spravedlnosti. Vtomto směru je třeba poměřovat zájem oprávněného na výkonu (užitek,jaký mu výkon práva přinese) se zájmy druhé strany (tj. snevýhodou, kterou by jí výkon práva přinesl). Samotná disbalancepři poměřování těchto zájmů nestačí, k závěru o zneužití práva lzepřistoupit jen ve výjimečných případech zvláště hrubého nepoměru vdotčených zájmech stran.

Odvolací soud dospěl v projednávané věci k závěru o zjevnémzneužití práva na zaplacení smluvní pokuty žalobcem z těchtodůvodů:

a) vyúčtovaná sankce popírá právní podstatu smluvní pokuty,jejímž účelem je sankcionovat tu stranu, která neplní svépovinnosti, vést ji k řádnému plnění závazků, a poskytovat náhradustraně porušením smlouvy poškozené,

b) chování žalobce po dodávce dne 29. 10. 2014 nenaznačovaloničeho o tom, že dojde k vyúčtování smluvní pokuty, účastnícinadále kooperovali, v průběhu ledna 2015 byla dodávka finalizovánainstalováním softwaru,

c) smlouva byla uzavřena dne 6. 10. 2014 a k plnění mělodojít již 22. 10. 2014, přičemž instalace softwaru probíhala až vlednu 2015 (dodané servery před instalací nemohly fungovat),

d) žalobce vystavil penalizační fakturu až 21. 1. 2016, tedyza 15 měsíců po samotné dodávce, žalobu pak podal až na samém koncipromlčecí lhůty,

e) ze strany svého odběratele nebyl žalobce nijakpenalizován, není poškozenou stranou,

f) smlouva byla nevyvážená, smluvní pokuty byly sjednány jenve prospěch žalobce, žalované by podle smlouvy svědčil jen nárok naúrok z prodlení v zákonné výši pro případ prodlení žalobce súhradou faktur.

Uvedené úvahy odvolacího soudu jsou však vzhledem kezjištěným okolnostem zjevně nepřiměřené (nemohou svědčit závěru ozjevném zneužití práva podle § 8 o. z. žalobcem).

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se nepodává, že by sezabýval výkladem právního jednání, tj. otázkou, jakému konkrétnímuúčelu měla v projednávané věci smluvní pokuta sloužit, neboťkonstatoval pouze obecné funkce smluvní pokuty. Odvolací soud tedynezjišťoval, proč si smluvní strany smluvní pokutu ujednaly, tj.jaké měla v daném konkrétním závazkovém vztahu plnit funkce a vjaké míře tyto funkce měla plnit s přihlédnutím k její výši. Zatohoto stavu proto zjevně nemohou obstát důvody ad a) a ad e),neboť (slovy odvolacího soudu) „právní podstatu“ této konkrétnísmluvní pokuty v projednávané věci odvolací soud vůbec nezjišťovala nezjišťoval tedy ani to, zda a nakolik vůbec měla plnit funkcipaušalizační, a ne například funkci sankční. Není-li přitomstranami dohodnuto jinak (a takové zjištění odvolací soudneučinil), věřitel může požadovat smluvní pokutu v souladu s § 2048odst. 1 o. z. bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzenépovinnosti vznikla škoda. Případná absence vzniku škody tedy (bezdalšího) nečiní automaticky z výkonu práva na takovou smluvnípokutu výkon, který by byl v rozporu s účelem tohoto práva.

Chování žalobce po dodávce dne 29. 10. 2014 [ad b) a ad d)]bylo pro posouzení aplikace § 8 o. z. významné, nicméně odvolacísoud se omezil toliko na konstatování, že chování žalobcenenaznačovalo, že dojde k vyúčtování smluvní pokuty. Při taktostrohém zjištění se ovšem nejeví jako přiměřený extrémní zásah dosubjektivního práva žalobce odepřením jeho ochrany. Jak vyplývá zeshora uvedené rozhodovací praxe, pro odepření ochrany výkonu právamusí vést vždy výjimečné okolnosti. Jakkoli chování žalobcenemuselo ničeho naznačovat o tom, zda k vyúčtování smluvní pokutydojde, odvolací soud současně neučinil skutkový závěr, že byžalobce svým chováním vyvolal u žalované oprávněnou důvěru v to, žeprávo proti ní nebude v budoucnu uplatněno (že ji tím ujistil otom, že smluvní pokutu neuplatní) a že posléze v rozporu se svýmpředchozím chováním své právo přesto uplatnil.

Samotná pasivita žalobce při uplatňování smluvní pokuty (tj.že žalobce ničeho ve vztahu k uplatnění smluvní pokuty nečinil vprůběhu další realizace smlouvy) při zřejmé znalosti obsahu smlouvyžalovanou a též její vědomosti o skutečné době plnění ještěnesvědčí o oprávněné důvěře žalované v to, že smluvní pokutužalobce v budoucnu (v promlčecí lhůtě) neuplatní. Stejně tak prostáskutečnost, že žalobce uplatnil smluvní pokutu (vystavil fakturu)za 15 měsíců po samotné dodávce a žalobu podal na samém koncipromlčecí lhůty, bez dalšího nesvědčí o tom, že by žalobce svéhopráva na zaplacení smluvní pokuty zneužil. V řízení nebylozjištěno, že by byl žalobce povinen uplatnit nárok na smluvnípokutu v nějaké lhůtě, či že by uplatnění v určité lhůtě mohlažalovaná důvodně očekávat. Navíc odvolacím soudem přijatý výklad §8 o. z. zcela pomíjí význam institutu promlčení, neboť podle něj byjakémukoliv právu uplatněnému krátce před uplynutím promlčecí lhůtyjiž neměla být poskytována ochrana jako zneužívajícímu výkonupráva.

Z úvah odvolacího soudu pak není zcela zřejmé, jaký vliv naposouzení otázky zneužití práva žalobcem měla mít skutečnost [adc)], že „smlouva byla uzavřena dne 6. 10. 2014 a k plnění mělodojít již 22. 10. 2014, přičemž instalace softwaru probíhala až vlednu 2015 (dodané servery před instalací nemohly fungovat)“.Vzal-li snad v tomto směru odvolací soud v potaz, že k plnění mělodojít poměrně krátce po uzavření smlouvy, je i tato okolnostnerozhodná za situace, kdy povinnost dodržet dohodnutý termínplnění na sebe žalovaná sama smluvně převzala. Vedle toho pak aniokolnost, že dodané servery před instalací (k níž došlo až v lednu2015) nemohly fungovat, sama o sobě neznamená, že včasné dodánínemělo pro žalobce žádný význam. Tím, jaký význam mělo mít dodáníhmotných dodávek právě v uvedeném termínu, se přitom odvolací soudtaké blíže nezabýval.

Konečně ani skutečnost, že uzavřená smlouva je z hlediskasjednaných sankcí nevyvážená [ad f)], nehraje roli pro posouzení,zda bylo subjektivní právo na zaplacení smluvní pokuty vykonáno vrozporu se zákazem zjevného zneužití práva (resp. zda byl výkonpráva zneužívající). Případná nevyváženost v obsahu závazku stranmá význam zpravidla při přezkumu v rámci obsahové kontrolypříslušného právního jednání, nejedná se však o kritérium proposouzení okolností výkonu příslušného subjektivního práva.

V návaznosti na výše uvedené tedy lze uzavřít, že právníposouzení odvolacího soudu v otázce, zda lze odepřít ochranupožadavku žalobce na zaplacení smluvní pokuty podle § 8 o. z. prozjevné zneužití práva, není správné.

Zde jde o otázku, zda katastrální úřad sám může opětovnězapsat do katastru nemovitostí „vymazané právo“ (přesně řečeno,pokud byl vkladem zapsán zánik práva), jestliže dospěje k závěru,že výmaz práva neměl být proveden, a že pochybil, když zapsanéprávo vymazal.

Jádro problému je v tom, že vzhledem k působení principumateriální publicity, tedy ochrany dobré víry v údaje katastrunemovitostí, mohou mít údaje katastru bezprostřední vliv na právnípostavení osob evidovaných tam jako subjekty práv a povinností; tymusí mít možnost soudní řízení o tomto právu ovlivňovat jako jehoúčastníci. Proto není možné, aby vklady práva do veřejného seznamubyly prováděny na základě rozhodnutí vydaných v řízení, ve kterýchnebyli účastníky ti, kteří jsou evidováni v katastru nemovitostíjako subjekty práv a povinností, které by mohly být vklademdotčeny. Již proto nelze dosáhnout změny zápisu práva v katastrunemovitostí na základě žaloby podané proti katastrálnímuúřadu.

Uvedené skutečnosti zohledňuje i judikatura Nejvyššího soudu:„Žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnickéhopráva k nemovitosti, pokud osoby, které jsou jako vlastníci zapsányv katastru nemovitostí, nebudou účastníky řízení“.

Nejvyšší soud též vyslovil, že „naléhavý právní zájem nažalobě o určení vlastnictví k nemovitosti není dán, jestliženesměřuje proti všem osobám (jež vlastnické právo žalobcepopírají), které jsou jako vlastníci zapsány v katastrunemovitostí. Pokud některé osoby zapsané v katastru nemovitostíjako vlastníci nepopírají vlastnické právo žalobce, měly byvystupovat na straně žalobce. Nechtějí-li vystupovat na straněžalující, nezbývá žalobci, než aby je označil v žalobě zažalované“; konstatoval též, že „rozsudek, kterým se určuje, žežalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla spornáotázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníkyřízení“.

Tyto právní závěry nejsou samoúčelné; pokud by totiž žaloběbylo vyhověno, pak v případě, že by katastrální úřad provedl vkladpráva žalobce do katastru, nemohl by současně vymazat právo dalšíchspoluvlastníků, kteří by nebyli rozsudkem vázáni (srov. § 159aodst. 1 o. s. ř.).

Současná právní úprava pak nedává katastrálnímu úřadumožnost, aby bez vkladu schopné listiny měnil stav zápisůtýkajících se práv provedených vkladem do katastru. Vklad (tedy i„výmaz“ práva) lze provést na základě pravomocného rozhodnutíkatastrálního úřadu o jeho povolení, přičemž řízení o vkladu seneobejde bez listiny, na jejímž základě má být zapsáno právo dokatastru („vkladové listiny“); ta musí být přílohou návrhu nazahájení řízení, jinak katastrální úřad k návrhu nepřihlíží (§ 15odst. 1 písm. a) KatZ). Je-li takovou listinou rozhodnutí soudu,zkoumá katastrální úřad splnění podmínek i z toho hlediska, zda jetoto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo vkatastru dosud zapsáno (§ 17 odst. 4 KatZ). Již proto nelze vkladprovést na základě rozsudku vydaného proti katastrálnímuúřadu.

Z těchto důvodů nelze § 986 odst. 1 o. z. vykládat tak, že najeho základě se může ten, kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčenzápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu veprospěch jiného, úspěšně domáhat nápravy žalobou podanou protikatastrálnímu úřadu.

Osoba, která je takovým zápisem bezprostředně dotčena ve svémprávu – tj. osoba, která v důsledku zápisu bez právního důvodupřestala být v katastru zapsána jako vlastník či jiný oprávněný,případně její vlastnické právo bylo zápisem bez právního důvoduomezeno vyznačením jiného věcného práva – může podle tohotoustanovení žádat o zápis poznámky spornosti… Ve lhůtě 2 měsíců odpodání žádosti o zápis poznámky spornosti je pak žadatel povinenkatastrálnímu úřadu doložit, že své právo uplatnil u soudu… Stejnějako v případě poznámky spornosti podle § 985 o. z. i zde jezpůsobem uplatnění práva podání určovací žaloby proti osobě zapsanéjako subjekt práva v katastru. Ta směřuje buďto k určení, že právozapsané v katastru ve prospěch jiné osoby náleží žalobci nebo kurčení, že věcné právo k věci cizí, které omezuje vlastnické právožalobce, neexistuje.

Proti provedenému vkladu se lze bránit jedině určovacížalobou podanou u civilního soudu (výslovná úprava je nyní obsaženav § 986 občanského zákoníku).

Jediným způsobem, kterým lze brojit proti vkladu právaprovedenému na základě rozhodnutí o povolení vkladu, které bylovydáno v rozporu se zákonem, nesprávně či jinak chybně, je podáníurčovací žaloby k soudu (§ 985, § 986 o. z.).

Chybný zápis práva lze v katastru nemovitostí napravit pouzenovým vkladem práva, jehož podkladem jako vkladová listina budepravomocný rozsudek soudu o určení práva k nemovitosti. Pouhouopravou chyby v katastrálním operátu v žádném případě nelzedosáhnout téhož.

Jediným případem, v kterém lze připustit opravu chyby vkatastru nemovitostí zapsaných údajů je situace, že vklad, tj.zápis do katastrálního operátu, je proveden v rozporu srozhodnutím, kterým byl tento vklad povolen.

K tomu dovolací soud dodává: Je třeba rozlišovat změnu zápisupráva v katastru nemovitostí, který je v rozporu se skutečnýmprávním stavem na straně jedné, a poznámku spornosti (§ 986 o. z.)na straně druhé.

Vklad je zápis do katastru, kterým se zapisují práva knemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí, a to věcná práva,práva ujednaná jako věcná práva, nájem a pacht (§ 6 KatZ, větadruhá). Vkladem se do katastru zapisuje vznik, změna, zánik,promlčení a uznání existence nebo neexistence práv uvedených v § 11odst. 1 KatZ, mimo jiné i vlastnického práva (§ 11 odst. 1 písm. a)KatZ), včetně práva spoluvlastnického. Vklad lze provést na základěpravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (§ 12odst. 1 KatZ); nezbytnou přílohou návrhu na vklad je listina, najejímž základě má být zapsáno právo do katastru [„vkladoválistina“, viz § 15 odst. 1 písm. a) KatZ], bez níž se k návrhu navklad nepřihlíží (§ 15 odst. 2 KatZ). Je-li vkladovou listinourozhodnutí soudu o určení práva, které má být vkladem dotčeno, musíbýt toto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch jeprávo v katastru dosud zapsáno (§ 17 odst. 4 KatZ); tyto osoby takmusí být účastníky řízení, ve kterém bylo rozhodnutí soudu vydáno(§ 159a odst. 1 o. s. ř.). Vklad, měnící dosavadní stav spornéhozápisu, lze na základě rozhodnutí soudu o určení sporného právaprovést bez ohledu na to, zda ve věci byla zapsána poznámkaspornosti zápisu.

Tomu, jehož právo bylo zápisem provedeným do veřejnéhozáznamu (zde katastru nemovitostí) dotčeno, však hrozí újma vdůsledku toho, že až do doby pravomocného ukončení soudního řízení,od které může žádat o zápis svého práva do katastru na základěvýsledku tohoto řízení, jsou třetí osoby chráněny zásadoumateriální publicity, zejména pak možností nabytí věcného práva odneoprávněného na základě dobré víry ve stav evidovaný v katastrunemovitostí (§ 984 odst. 1 o. z.). Proto mu zákon poskytuje právo,aby žádal o zápis poznámky spornosti do veřejného seznamu; tavyloučí dobrou víru třetích osob ve stav zapsaný v tomto seznamu azajistí, pokud bude o její zápis požádáno včas (ve lhůtách podle §986 odst. 2 a 3 o. z.), že prosadí své právo vůči případnémunabyvateli. Tato poznámka je předmětem úpravy § 986 o. z. Nejdetedy o to, že by toto ustanovení upravovalo nějakou zvláštnížalobní ochranu proti nesprávně zapsanému stavu a už vůbec nejde ozaložení pasívní věcné legitimace katastrálního úřadu. Jde jen ozákladní úpravu poznámky spornosti, která je pro katastrnemovitostí upravena i v § 24 KatZ.

Nejvyšší soud tak uzavírá, že § 986 odst. 1 o. z. je třebavyložit takto: Kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisemprovedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěchjiného, může žádat, aby byla ve veřejném seznamu poznamenánapoznámka spornosti. Tato poznámka, vylučující dobrou víru třetíchosob ve stav zapsaný ve veřejném seznamu, však bude vymazána,jestliže žadatel do dvou měsíců od doručení žádosti o jejíprovedení orgánu, který veřejný seznam vede, nedoloží, že svétvrzené právo uplatnil u soudu, a to proti osobám, v jejichžprospěch je právo v katastru dosud zapsáno. Žadatel nemá právouplatnit uvedený nárok u soudu přímo proti katastrálnímuúřadu.

Dovolatel dále tvrdí, že jeho žaloba měla být projednána „vprvní instanci krajským soudem jako soudem správním“. Vycházípřitom z toho, že dikce § 986 o. z. ponechává na úvaze, jaký typžaloby bude použit. Nevidí rozumný důvod pro to, aby se domáhalurčení práva, o kterém bylo již před léty rozhodnuto soudem. V tétosouvislosti však neformuluje obecnou otázku, o jejíž řešení by bylomožno přípustnost dovolání opřít; neuvádí, o jaký typ řízení(patrně podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ani tentozákon však dovolatel nezmiňuje) by mělo jít a o jaké ustanovenísvůj názor opírá. Takto neurčitě formulovaná otázka nemůže založitpřípustnost dovolání. Nicméně dovolací soud k tomu uvádí, že v tétověci uplatněný žalobní návrh nemá oporu v žádném ustanovenísoudního řádu správního.