Pátky s judikaturou 07/06/24

Dovolatel složil částku 300 000 Kč do advokátní úschovynikoliv za účelem splnění dluhu, ale za účelem poskytnutídostatečné jistoty ve smyslu ust. § 1399 písm. d) o. z.

Odůvodnění odvolacího soudu, že „složení peněžních prostředkůdo advokátní úschovy nelze považovat za skutečnost stanovenou v §1399 písm. d) o. z., tj. mající za následek zánik zadržovacíhopráva, a to pro nedostatek solučních účinků“, není přiléhavé, neboťsoluční účinky, tzn. účinky splnění dluhu, nejsou pro aplikaciustanovení § 1399 písm. d) o. z. relevantní; soluční účinky by mělyza následek zánik zadržovacího práva dle ustanovení § 1399 písm. a)o. z.

Jistota má, jak vyplývá z úpravy § 2012 a násl. o. z. i zjejího systematického zařazení v o. z. (část čtvrtá, hlava I., díl8 – zajištění a utvrzení dluhů, § 2010 – 2054), v první řadě funkcizajišťovací – zabezpečuje dluh, motivuje dlužníka k jehodobrovolnému splnění, věřiteli poskytuje jistotu, že dojde k jehouspokojení, i kdyby dlužník svůj dluh řádně a včas nesplnil; a má ifunkci uhrazovací – věřitel je oprávněn uspokojit se z poskytnutéjistoty, jestliže jeho pohledávka nebyla řádně a včas splněna, anemusí se domáhat jejího uspokojení z jiného majetku. Jistotu lzeposkytnout zejména zřízením zástavního práva, ručením způsobilýmručitelem, finanční zárukou, zajišťovacím převodem práva, ale idalšími právními prostředky, které slouží k zajištěnípohledávek.

Jistota je dostatečná, jestliže odpovídá zajištěnépohledávce. Advokátní úschova může být za určitých podmínek právětakovým dalším právním prostředkem, sloužícím k zajištěnípohledávek, neboť zabezpečuje dluh a poskytuje věřiteli jistotu, žedojde k jeho uspokojení, i kdyby dlužník svůj dluh řádně a včasnesplnil; plní i funkci uhrazovací, kdy v případě, že pohledávkavěřitele nebude však a řádně splněna, může se věřitel uspokojit zposkytnuté jistoty.

Zadržovací právo zaniká – jak vyplývá z ustanovení § 1399písm. d) o. z. – poskytne-li dlužník věřiteli dostatečnou jistotu.Ačkoliv na rozdíl od úpravy obsažené v § 180 odst. 2 zákona č.40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013,zákon výslovně nepodmiňuje poskytnutí jistoty souhlasem věřitele,lze dovodit potřebu konsenzu věřitele s poskytnutím jistoty zkonstrukce zajišťovacích smluv, jak ostatně dovozuje i důvodovázpráva.

Zajišťovací instituty upravené v o. z. (ustanovení §2018-2047 o. z.), jakožto zákonem upravené způsoby, jakými lzeposkytnout jistotu, vznikají, resp. jsou způsobilé přivodit právníúčinky, pouze jsou-li akceptovány věřitelem. Kromě zadržovacíhopráva, které je jednostranným právním jednáním věřitele, vznikázajištění buď dohodou (ručení, zástavní právo, zajišťovací převodpráva), nebo výjimečně jednostranným právním jednáním třetí osoby(finanční záruka). I jednostranné právní jednání (např. záručnílistinu) je nicméně k vyvolání právních účinků nutno akceptovatvěřitelem, neboť věřiteli nemůže být právo ze zajištění poskytnutoproti jeho vůli. Ke vzniku závazku ze zajišťovacích institutů musívěřitel jistotu akceptovat. I jednostranné právní jednání je taknutno chápat jako ofertu věřiteli. Nestanoví-li zákon přímopovinnost písemné akceptace, lze jistotu akceptovat i ústně čikonkludentně.

Složení dostatečné jistoty do advokátní úschovy na základěsmlouvy o advokátní úschově uzavřené mezi dlužníkem a advokátemnemůže mít pro právní vztah mezi účastníky právní následky, pokudnedojde k akceptaci jistoty věřitelem, jemuž nemůže být zajišťovacíprávo poskytnuto proti jeho vůli. Složení jistoty do advokátníúschovy je ofertou věřiteli k jejímu přijetí; neakceptuje-livěřitel nabídnutou jistotu, nemůže mít složení jistoty do advokátníúschovy pro právní vztah mezi účastníky žádné právní následky anemůže tak dojít k zániku zadržovacího práva ve smyslu ustanovení §1399 písm. d) o. z.

Tento závěr nevyvrací dovolatelem předložená argumentace, žev případě nutnosti oboustranného konsenzu se zánikem zadržovacíhopráva poskytnutím jistoty by celá právní úprava obsažená vustanovení § 1395 písm. d) o. z. a § 2010 o. z. neměla žádnývýznam, neboť zákon zavedením podmínky poskytnutí dostatečnéjistoty pouze stanoví, že pokud není poskytnutá a věřitelemakceptovaná jistota dostatečná, tedy neodpovídá-li zajištěnépohledávce, zadržovací právo poskytnutím takové jistotynezaniká.

Ze stejného důvodu neobstojí ani argument dovolatele, žepožadavek souhlasu věřitele s poskytnutím jistoty je zcelanedůvodný, neboť může dostatečnost jistoty přezkoumat samotný soud.Soudní přezkum dostatečnosti jistoty nemá bez souhlasu věřitele sposkytnutím takové jistoty pro zánik zadržovacího práva ve smysluustanovení § 1399 písm. d) význam.

Neobstojí ani právní názor dovolatele, že ze systematickéhovýkladu úpravy zadržovacího práva nelze dovodit nutnost akceptacevěřitelem, neboť hypotéza ustanovení § 1399 písm. b) o. z. dopadána odlišnou právní skutečnost. Zadržovací právo dle tohotoustanovení zaniká, vzdá-li se věřitel zadržovacího práva ujednáníms vlastníkem zadržované věci, nikoliv na základě poskytnutídostatečné jistoty, byť je tato poskytnuta na základě dohodyúčastníků [dle ustanovení § 1399 písm. d) o. z. může být subjektemdohody nejen vlastník zadržované věci, ale i dlužník, který nenívlastníkem věci, nebo třetí osoba]. Nejedná se tak o duplicitníustanovení, jak tvrdí dovolatel, neboť ustanovení § 1399 písm. d)o. z. upravuje, na rozdíl od ustanovení § 1399 písm. b) o. z.,nahrazení jednoho zajišťovacího institutu (zadržovacího práva)jiným zajišťovacím institutem.

S ohledem na uvedené lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu,že zadržovací právo nezaniklo, neboť nebyly naplněny podmínkystanovené ustanovením § 1399 písm. d) o. z., je správný, ačodůvodnění není zcela přiléhavé, dovozuje-li odvolací soud, že kzániku zadržovacího práva ve smyslu ustanovení § 1399 písm. d) o.z. nedošlo krom neudělení souhlasu k poskytnutí jistoty věřitelemtaké pro nedostatek solučních účinků advokátní úschovy.

Podle ustanovení § 1395 odst. 1 o. z. kdo má povinnost vydatcizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet kzajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat, dleodst. 2 tohoto ustanovení lze zajistit zadržovacím právem inesplatný dluh, nezajistí-li dlužník dluh jinak, ač jej podlesmlouvy nebo podle zákona zajistit měl, prohlásí-li dlužník, žedluh nesplní, nebo stane-li se jinak zřejmým, že dlužník dluhnesplní následkem okolnosti, která u něho nastala a která věřitelinebyla ani nemohla být známa při vzniku dluhu.

Zadržovací právo má v první řadě funkci zajišťovací.Projevuje se zejména v tom, že zabezpečuje splatný dluh dlužníkanebo, v případech výslovně uvedených v zákoně, i dosud nesplatnýdluh od okamžiku svého vzniku a že svou podstatou (ponechánímzadržené věci u věřitele) vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby svůjdluh dobrovolně splnil alespoň dodatečně, a věřiteli poskytujejistotu, že se bude moci uspokojit z výtěžku prodeje nebo jinéhozpeněžení zadržené věci, jestliže dlužník ani dodatečně svůj dluhdobrovolně nesplní. Vedle toho však zadržovací právo plní i funkciuhrazovací.

Nesplní-li dlužník svou povinnost ani dodatečně, může sevěřitel uspokojit ze zadržené věci, aniž by musel spoléhat na to,že se domůže úhrady z majetku (z jiného majetku) dlužníka.

Zadržovací právo je právem akcesorickým, neboť vzniká pouzetehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištěníslouží. S výjimkou případů dle ustanovení § 1395 odst. 2 o. z. musíbýt dluh v době, kdy věřitel věc zadrží, splatný.

Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu každáprocesní strana nese důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladůjí příznivé právní normy, jejíchž účinků se dovolává. Při úvaze otom, které normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které zapříznivé žalovanému, se vychází z principu stavby norem, který jedán vzájemným postavením tzv. základní normy a protinormy. Základnínorma zakládá určitý právní nárok či právo. Protinorma se pakvyznačuje tím, že působí ve dvojím možném směru proti normězákladní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy, takže tytojejí účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní výsledek jejíhopůsobení nenastane, anebo nastane situace, kdy protinorma uplatnísvé působení později, takže právo, které vzniklo a uplatnilo sejako účinky normy základní, bude později působením účinkůprotinormy zrušeno.

Pakliže není mezi účastníky sporu, že žalovaná převzala odžalobce předmětný automobil ke splnění svého závazku jeho opravy(srov. ustanovení § 2586 a násl. o. z.), že tento závazkový vztahzanikl, a že žalovaná tak měla povinnost automobil žalobci vrátit,což neučinila, a pakliže žalovaná tvrdí, že její oprávněníautomobil dále držet plyne z uplatněného zadržovacího práva, pak vesvětle shora uvedeného výkladu předpoklady vzniku zadržovacíhopráva tvrdí a prokazuje žalovaná. Je tedy na žalované, aby tvrdilaa prokazovala existenci splatné pohledávky proti žalobci v době,kdy zadržovací právo ve vztahu k žalobci uplatnila (srov. bod 29.tohoto odůvodnění).

Odvolací soud k této skutečnosti pouze uvedl, že „…se neměldůvod odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniproti jeho právnímu závěru…, že v daném případě byly splněnypodmínky pro vznik zadržovacího práva…“, aniž by tuto úvahu blížerozvedl (srov. bod 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud však přehlédl, že soud prvního stupně otázkuprůkazu předpokladů vzniku zadržovacího práva vůbec neřešil, pouzese omezil na konstatování tvrzení těchto předpokladů (srov. bod 41.odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); zda tvrzené skutečnostibyly prokázány či nikoliv nijak nehodnotil a, s ohledem na svůjzávěr o zániku zadržovacího práva (a tedy jeho neexistenci), aninemusel (srov. body 43. a následující odůvodnění rozsudku souduprvního stupně).

S ohledem na výše uvedené SDEU na položenou otázku odpověděl,že čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č.1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonusoudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí býtvykládán v tom smyslu, že toto ustanovení se vztahuje na dohodu opříslušnosti, kterou si smluvní strany usazené ve stejném členskémstátě sjednají, že ve sporech ze smlouvy, kterou mezi sebouuzavřely, mají příslušnost soudy jiného členského státu, ačkolivuvedená smlouva nemá na tento jiný členský stát žádnou jinouvazbu.

Nejvyšší soud uvedl, že výklad dohody o mezinárodnípříslušnosti za účelem určení sporů, které spadají do jejípůsobnosti, přísluší vnitrostátnímu soudu, před kterým je tatodoložka uplatněna. Doložka o mezinárodní příslušnosti se může týkatpouze sporů, které již vznikly nebo které v budoucnosti vzniknou vsouvislosti s určitým právním vztahem. To omezuje rozsah dohody opříslušnosti pouze na spory vzniklé z právního vztahu, vsouvislosti se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta. Cílemtohoto požadavku je zabránit tomu, aby byla jedna strana překvapenatím, že určitému soudu budou přiděleny všechny spory, kterévyvstanou ve vztazích, jež má se svým smluvním partnerem a kterémají původ v jiných vztazích než ve vztahu, v souvislosti se kterýmbyla příslušnost soudu dohodnuta.

Z čl. 25 nařízení Brusel I bis vyplývá, že při interpretaciprorogační doložky je třeba vycházet v první řadě z úmyslu stran az formulace doložky. V této věci přitom není pochyb o tom, žeúmyslem stran bylo založit mezinárodní příslušnost českých soudů.Takto formulovaná dohoda splňuje formální náležitosti dohody ovolbě soudu ve smyslu čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

Pokud jde o námitky žalované, které ve svém vyjádření uvedla,a totiž, že ve věci bylo již zahájeno dne řízení u Okresního souduv Bratislavě III, tedy dříve, než bylo řízení zahájeno u českýchsoudů (kdy žalovaná pravděpodobně poukazuje na překážku věcizahájené); že ujednání o příslušnosti českého soudu narušujeveřejný pořádek, neboť vylučuje aplikaci kogentních norem právastátu, do jehož působnosti žalobkyně a žalovaná přísluší; a konečněnámitka žalované týkající se neplatnosti smluv o postoupenípohledávek jako celku a absence žalobní legitimace, směřují tyto doposouzení věci samé. Rozhodovat o nich tedy nepřísluší Nejvyššímusoudu k návrhu na určení místně příslušného soudu, ale soudu, kterýbude rozhodovat o věci samé. Na něm bude, aby posoudil naplněnípodmínek řízení.

Poté, co Nejvyšší soud uzavřel, že si strany platně sjednalymezinárodní příslušnost českých soudů, aniž by sjednaly místnípříslušnost konkrétního soudu, zabýval se otázkou, který soud mábýt jako místně příslušný určen.

Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci podmínky místnípříslušnosti chybějí, neboť žalovaná, jež je právnickou osobou sesídlem na Slovensku, nemá obecný soud v České republice, v Českérepublice nemá umístěn závod či organizační složku závodu a neníznámo, že by měla v České republice majetek.

Nejsou splněny ani podmínky pro místní příslušnost na výběrdanou či výlučnou. Nejvyšší soud proto – přihlížeje též k zásadněhospodárnosti řízení (§ 6 o. s. ř.) – ve smyslu § 11 odst. 3 o. s.ř. určil, že věc projedná a rozhodne Okresní soud ve Vsetíně –pobočka Valašské Meziříčí, v jehož obvodu má podle údajů obchodníhorejstříku bydliště jednatel žalované, a který rovněž není vzdálensídlu zástupce žalobkyně. Nejvyšší soud tak vzal na zřetel zásaduhospodárnosti řízení v podobě dostupnosti určeného soudu z hlediskasídla obou účastníků (jejich zástupců).

Lze tedy učinit závěr, že v poměrech vypořádání společnéhojmění manželů podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jemožné provést vypořádání nařízením prodeje společné věci arozdělením výtěžku. Přijetí tohoto řešení má umožnit soudní praxidalším možným způsobem vypořádání dosáhnout obecně zdůrazňovanéhopožadavku rozumného a spravedlivého uspořádání právních poměrůbývalých manželů ohledně společného jmění manželů a reagovat naindividuální okolnosti konkrétních případů širšími způsobyvypořádání společného jmění manželů.

Výše uvedená východiska se plně uplatní i na nyníprojednávanou věc, přičemž oba nalézací soudy shodně dospěly kzávěru, že nejvhodnějším způsobem vypořádání společného jmění (asoučasně jediným možným) bude nařízení prodeje věcí a následnérozdělení výtěžku mezi účastníky.

V posuzované věci byly součástí vypořádání SJM účastníků dvěpoložky: rodinný dům (jako samostatná stavba, která není součástípozemku) a dále spoluvlastnický podíl účastníků na lesním pozemku.Žalobkyně nejprve navrhovala přikázání obou věcí do výlučnéhovlastnictví žalovaného, nicméně následně své stanovisko s ohledemna nedostatek finančních prostředků k vyplacení vypořádacího podíluu obou účastníků změnila a navrhla nařízení prodeje rodinného domui podílu na lesním pozemku a rozdělení výtěžku meziúčastníky.

Žalovaný ve vztahu k rodinnému domu nesouhlasil s nařízenímprodeje, neboť v něm bydlí společně s invalidní dcerou účastníků, amá tudíž zájem být i nadále jeho vlastníkem, případněspoluvlastníkem, a současně tento způsob vypořádání považoval zanejméně vhodný, protože rodinný dům není součástí pozemku, alenachází se na pozemku v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně adcery účastníků, což by mělo nepříznivý vliv na případný prodejrodinného domu bez pozemku. S ohledem na nedostatek finančníchprostředků k vyplacení případného vypořádacího podílu žalobkyniproto navrhl přikázání rodinného domu do podílovéhospoluvlastnictví účastníků. Ve vztahu k podílu na lesním pozemkunavrhoval stejně jako žalobkyně nařízení prodeje a rozdělenívýtěžku.

Soud prvního stupně při úvaze o vhodném způsobu vypořádánírodinného domu zvažoval mimo jiné možnost přikázání domu dovýlučného vlastnictví některého z účastníků řízení, což v určitýchfázích řízení navrhovali oba účastníci. K tomuto způsobu vypořádánínicméně nebylo možné přistoupit z důvodu zjištěné nedostatečnésolventnosti obou účastníků řízení k vyplacení případnéhovypořádacího podílu druhému z manželů (bod 55 odůvodnění rozsudkusoudu prvního stupně).

Nalézací soudy při úvaze o možných způsobech vypořádánírodinného domu dále vyloučily možnost reálného rozdělení domu nabytové jednotky, a to mimo jiné i z toho důvodu, že v domě senacházejí celkem tři byty o velikosti 3+1, pročež dům nelze dobřerozdělit na dvě stejné části. Stěžejním důvodem odmítnutí tohotozpůsobu vypořádání nicméně byly zjištěné vysoce konfliktní vztahymezi účastníky řízení, které nepřipouštějí možnost, aby rodinný důmse společnými prostorami byl nadále společně užíván oběmaúčastníky, kteří by se byli nuceni denně potkávat, museli by sespolečně domlouvat na správě domu, jeho údržbě a nezbytnýchopravách atd.

Ze stejných důvodů (zejména existence konfliktních vztahů)soudy vyloučily rovněž možnost přikázání rodinného domu dopodílového spoluvlastnictví, což požadoval žalovaný i nyní v rámcidovolání. Současně podotkly, že zvolení tohoto způsobu vypořádáníby vedlo jen k zahájení dalšího sporu o zrušení a vypořádánípodílového spoluvlastnictví, což navíc žalobkyně výslovněavizovala, pročež toto řešení neshledaly účelným ani hospodárným(bod 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

S ohledem na to, že jiný způsob vypořádání společného jměníúčastníků ve vztahu k rodinnému domu z výše uvedených důvodůnepřipadal v úvahu, soudy nižších stupňů shodně zvolily jako jedinýmožný způsob vypořádání prodej rodinného domu v dražbě s následnýmrozdělením výtěžku rovným dílem mezi oba účastníky.

Reflektovaly přitom i skutečnost, že se rodinný dům nacházína pozemku, jehož vlastnicemi jsou v podílovém spoluvlastnictvížalobkyně a dcera účastníků. O nařízení prodeje rodinného domu tedyrozhodly i s vědomím toho, že dům není součástí pozemku, na němž jepostaven, a obě nemovitosti mají jiný vlastnický režim, což bymohlo mít nepříznivý vliv na možnosti prodeje i výši výtěžku,nedošlo-li by ke společnému postupu s dcerou účastníků. Odvolacísoud nicméně tuto skutečnost přičetl k tíži žalovanému, neboťpředmětný pozemek měli původně v podílovém spoluvlastnictví právěžalobkyně a žalovaný, přičemž žalovaný krátce před zahájenímrozvodového řízení svůj podíl převedl na dceru účastníků, a topodle odvolacího soudu bez pochybností o tom, že tak učinil vesnaze ztížit možnosti budoucího vypořádání společného jměnímanželů.

S výše uvedenými závěry nalézacích soudů se dovolací soudplně ztotožňuje. S ohledem na dovolací námitky žalovaného vprojednávané věci nyní připadají do úvahy pouze dva způsobyvypořádání rodinného domu – přikázání do podílovéhospoluvlastnictví účastníků a prodej domu v dražbě s rozdělenímvýtěžku mezi účastníky.

1) K podmínkám řádného a včasného splnění závazku patřísplnění ve stanoveném místě (tzv. splniště).

2) Sjednají-li si strany, že dlužník bude plnit ve prospěch vdohodě označeného účtu věřitele, lze tuto dohodu považovat zaurčení místa plnění ve smyslu ustanovení § 335 a § 339 zákona č.513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“ nebo„obchodní zákoník“).

3) Je-li místo plnění určeno dohodou smluvních stran, nelzeje jednostranně změnit, nýbrž je nutné vyžádat souhlas druhéstrany.

4) Úhrada dluhu na účet věřitele odlišný od účtu, na nějžpodle smlouvy mělo být plněno, nezakládá účinky splněnídluhu.

5) Jestliže věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl přiřádném chodu věcí zjistit, že dlužník poukázal peněžité plnění najeho účet (odlišný od účtu, na který měl dlužník dle dohody plnit),tyto peněžité prostředky dlužníkovi nevrátí, lze zásadně uzavřít,že dlužníkovo plnění na jiný účet akceptoval; v takovém případězanikne dlužníkův závazek (neplyne-li z uzavřené smlouvy něcojiného) dnem připsání poukázané částky na účet věřitele.

6) Závazek nelze měnit jen z vůle jedné strany, jestliže stím nevyjádřila souhlas i strana druhá, jejíhož právního postaveníse změna bezprostředně dotýká.

Ve světle nastíněné argumentace je na místě přijmout závěr,podle něhož lze na základě analogického použití úpravy § 1956 o. z.při uplatnění principu poctivosti připustit jednostrannou změnumísta plnění i při změně účtu věřitele; s tím, že věřitel ponesezvýšené náklady a nebezpečí, které tím druhé straněvzniknou.

Ačkoli se při posuzování změny závazků obecně vychází zezásadní nezměnitelnosti smluv jednostranným právním jednáním (vizjudikatura citovaná v odst. 23), oprávnění k určité minimálnífunkční míře (jednostranných) změn závazku lze dovozovat implicitněna základě uplatnění principu poctivosti, a to při vyvažováníoprávněných zájmů obou stran.

V projednávané věci odvolací soud [s odkazem na komentářovouliteraturu dovodil, že v případě zrušení účtu věřitele sjednanéhojako místo plnění ve smlouvě lze per analogiam použít § 1956 o. z.Byl-li účet věřitele (žalobce) zrušen a dlužník (dovolatel) byl otéto skutečnosti vyrozuměn a vyzván k platbě na jiný účet – čímžbylo místo plnění jednostranně změněno – byl podle názoruodvolacího soudu dlužník (dovolatel) povinen plnit na tento novýúčet, nikoli do soudní úschovy.

Plnění do soudní úschovy má účinky splnění, ale jen tehdy,pokud byly naplněny zákonné důvody pro soudní úschovu, uvedenédlužníkem v návrhu na zahájení řízení o úschově.

V řízení o zaplacení dluhu (který měl být splněn složením dosoudní úschovy), soud musí zkoumat, zda důvody uvedené dlužníkem vnávrhu na soudní úschovu byly splněny. Také v tomto řízení soudnemá posuzovat důvody plnění do úschovy podle toho, jak jenavrhovatel (dlužník) právně kvalifikoval v návrhu na zahájenířízení o úschově, ale jak je skutkově vymezil (právní kvalifikace,tedy podřazení pod některý ze zákonem vymezených důvodů, je věcísoudu).

Skutečnost, že důvody plnění do úschovy jsou v § 1953 odst. 1o. z. vymezeny zčásti odlišně (šířeji), než v § 291 odst. 2 z. ř.s., přitom není významná; přednost musí mít (zvláštní) hmotněprávníúprava. Návrh na přijetí plnění do soudní úschovy je proto důvodnýi tehdy, je-li naplněn důvod, který sice není vymezen v § 291 z. ř.s., ale je vymezen – jako důvod soudní úschovy – v § 1953 o.z.).

Naopak je významné, jaké skutečnosti z pohledu hmotněprávníúpravy dlužník (žalovaný) skutkově vymezil v návrhu na zahájenířízení o úschově, protože tyto skutečnosti jsou těmi důvody, kterév řízení o zaplacení soud musí zkoumat, aby posoudil, zda plněnímdo úschovy byl splněn dluh (protože tyto důvody byly dány) anebozda splněn nebyl (protože důvody dány nebyly).

I v poměrech projednávané věci proto pro posouzení, zda můžemít plnění dovolatele do soudní úschovy soluční účinky, nenívýznamné, jak dovolatel právně kvalifikoval důvod úschovy v návrhuna zahájení řízení o úschově, podstatné je, jak jej skutkověvymezil. A právě to, zda byl naplněn takto skutkově vymezený důvod,musí soud v řízení v projednávané věci posoudit, aby mohl přijmoutprávní závěr, zda složením plnění do úschovy dovolatel splnil svůjdluh vůči žalobci.

V projednávaném případě žalobkyně a žalovaný uzavřeli sezapsanou mediátorkou smlouvu o provedení mediace. Zde je vhodnépoznamenat, že žalobkyně a žalovaný jsou ve smlouvě označeni jakostrany konfliktu (zkráceně „strany“), žalobkyně, žalovaný a zapsanámediátorka (zkráceně „mediátor“) jsou současně ve smlouvě označenijako „účastníci“. V článku 6. smlouvy (nadepsaném „Důvěrnostinformací“) ujednali následující: „Účastníci se dohodli, že veškeréinformace sdělené nebo zpřístupněné v průběhu mediace, nebo v přímésouvislosti s ní, se považují za důvěrné (dále jen „informace“)“(čl. 6.1.).

Účastníci se zavazují, že zajistí důvěrnost informacíposkytnutých ostatními účastníky tak, že takové obdržené informaceani jejich část nezveřejní, nepředají nebo nezpřístupní třetímosobám, ani neumožní třetím osobám získat takové informace jinýmzpůsobem, a že využijí předané informace, či jejich část, pouze ajen za účelem jednání v rámci mediace“ (čl. 6.2.).

„Závazek zachování důvěrnosti informací trvá po celouexistenci příslušné informace a jeho dodržení je zajištěno smluvnípokutou ve výši 1 000 000 Kč splatnou do 15 dnů od porušení tétopovinnosti, resp. od okamžiku, kdy se o jeho porušení druhá stranadozvěděla“ (čl. 6.3.).

Ve sdělení žalovaného Okresnímu soudu (formou e-mailovézprávy prostřednictvím jeho tehdejší zástupkyně) je uvedenonásledující: „V příloze zasílám zprávu mediátorky o ukončenímediace na návrh žalobkyně, která v ní nechce pokračovat. Nenípravda, že by žalovaný nedal konstruktivní návrh na uzavřenídohody, vypracoval 3 různé varianty.

Žalobkyni vyšel vstříc v tom, že chtěla vyplatit ihned, protojí byly nabídnuty z podílu žalovaného další pozemky k vyrovnáníjejího podílu v zaniklém SJM. Stejně jako v minulosti, když užhrozilo uzavření dohody, žalobkyně tuto dohodu opět zmařilazrušením mediace a vymýšlením důvodů, proč se jí nemůžeúčastnit.

Mediátorka sama označila důvody pro ukončení mediace zestrany žalobkyně za nerelevantní. Kdyby si návrhy žalovanéhopořádně přečetla, mohla si jednu z nabízených variant vybrat a jejípožadavky by byly uspokojeny. Nelze však akceptovat tak obrovskýrozdíl ve výměře rozdělených pozemků, který navrhovala žalobkyně.Některé pozemky v intravilánu a pozemky přiléhající k budovámnavržené do vlastnictví žalovaného zařadila žalobkyně do vypořádáníduplicitně, i když už byly součástí finančního vyrovnání a dostalaby je zaplaceny dvakrát.“

Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem v tom, že dotyčnéujednání o smluvní pokutě je platné a že výrazem „třetí osoba“užitým v čl. 6.2. smlouvy účastníci mínili i soud. To ostatněvyplývá i z e-mailu zaslaného mediátorkou žalovanému dne 22. 10.2020 (č. l. 55 spisu), v němž (mimo jiné) uvedla následující:„Povinnost mlčenlivost je každopádně vysvětlena ve smlouvě oprovedení mediace, rovněž okruh osob, které ji podepsaly. Vše jsmesi vysvětlili a odsouhlasili též ústně i s Vaší advokátkou. (…)Okruh mlčenlivosti ve smlouvě o provedení mediace je širší než vzákoně a chrání obě strany před zveřejněním informací i u soudu“,což navíc v průběhu řízení žádný z účastníků nezpochybnil.

Obsah sdělení soudu ze dne 5. 8. 2020 odvolací soudvyhodnotil tak, že „neobsahuje informace takového charakteru, jakémají na zřeteli citovaná smluvní ujednání“. Takový závěr dovolacísoud nesdílí, neboť neodpovídá učiněným zjištěním vzešlým zprovedeného dokazování – zejména z citovaných ujednání čl. 6 a zobsahu sdělení.

Sdělení soudu ze dne 5. 8. 2020, jak vyplývá i ze zjištěníodvolacího soudu, obsahuje – kromě sdělení výsledku mediace –informace o jeho průběhu, o podaných návrzích variant na uzavřenídohody a o tom, jaký postoj v průběhu mediace zaujala žalobkyně. Sezřetelem k ujednání čl. 6 dohody, podle něhož jsou důvěrné veškeréinformace sdělené nebo zpřístupněné v průběhu mediace, nebo v přímésouvislosti s ní, přičemž se účastníci zavázali, že zajistídůvěrnost informací poskytnutých ostatními účastníky tak, že takovéobdržené informace ani jejich část nezveřejní, nepředají nebonezpřístupní třetím osobám, ani neumožní třetím osobám získattakové informace jiným způsobem, a že využijí předané informace, čijejich část, pouze a jen za účelem jednání v rámci mediace, přičemžzávazek zachování důvěrnosti informací trvá po celou existencipříslušné informace, nelze aprobovat závěr odvolacího soudu, žeinformace uváděné ve sdělení soudu ze dne 5. 8. 2020 povinnostimlčenlivosti nepodléhají.

Úvahu odvolacího soudu, který obsah sdělení vyhodnotil jakopouhé sdělení jeho subjektivního názoru coby účastníka řízení, ježnemůže být považováno za šíření informací ve výše uvedeném smyslu,nelze považovat za správnou, neboť nekoreluje s tím, co si strany vdohodě sjednaly. Jistě nelze bez dalšího omezit právo účastníkasoudního řízení vyjádřit se, je však třeba respektovat smluvníautonomii stran a to, že účastníci byli srozuměni s tím, že zajistídůvěrnost (veškerých) informací o průběhu mediace, a že onou „třetístranou“ se v daném případě rozumí i soud. Dotyčná zpráva přitomkromě sdělení výsledku mediace obsahuje i informace o jeho průběhu- zejména se jedná o konkrétní návrhy na vypořádání zanikléhospolečného jmění manželů učiněné žalovaným během mediace a reakcežalobkyně na ně (přijetí či nepřijetí návrhu, popř. návrhy změn vnich) včetně subjektivního hodnocení reakcí žalobkyně žalovaným(např. „Kdyby si návrhy žalovaného pořádně přečetla, mohla si jednuz nabízených variant vybrat a její požadavky by byly uspokojeny“.)a návrhy na vypořádání zaniklého společného jmění manželů učiněnéžalobkyní během mediace.

Strany přitom ve smlouvě o provedení mediace sjednalydůvěrnost veškerých informací sdělených nebo zpřístupněných vprůběhu mediace, nebo v přímé souvislosti s ní, přičemž se zavázalizajistit důvěrnost informací poskytnutých ostatními účastníky tak,že takové obdržené informace ani jejich část nezveřejní, nepředajínebo nezpřístupní třetím osobám, ani neumožní třetím osobám získattakové informace jiným způsobem, a že využijí předané informace, čijejich část, pouze a jen za účelem jednání v rámci mediace. Závěrnalézacích soudů, že sdělení soudu ze dne 5. 8. 2020 informacepodléhající důvěrnosti neobsahuje, proto není správný.

Svěřenský fond je entitou bez právní subjektivity, kterápředstavuje autonomní majetek bez vlastníka vyčleněný zakladatelemk naplňování konkrétního účelu a spravovaný svěřenským správcem.Nemá-li svěřenský fond právní osobnost a ani zákon jinak tétoentitě nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení, nemůže vřízení vystupovat jako účastník řízení (§ 19 o. s. ř.).

Protože svěřenský fond není právnickou osobou, neuplatní sepravidlo vyjádřené v ustanovení § 128 o. z., podle něhož se povzniku právnické osoby nelze domáhat určení, že nevznikla, a nelzez toho důvodu zrušit její zápis do veřejného rejstříku. Zákonneobsahuje ani jiné ustanovení, které by bránilo posoudit, zdasvěřenský fond platně vznikl (na rozdíl např. od podílového fondu,srov. § 108 odst. 3 zákona č. 240/2013 Sb., o investičníchspolečnostech a investičních fondech, podle nějž po vznikupodílového fondu nelze prohlásit zakladatelské právní jednání zaneplatné a nelze z toho důvodu zrušit zápis podílového fondu vseznamu podílových fondů).

V poměrech civilního práva není pro svěřenský fond anistanovena fikce právní osobnosti, jako je tomu v některýchveřejnoprávních předpisech (srov. např. § 4b odst. 2 zákona č.235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, podle něhož se pro účelytohoto zákona na svěřenský fond, podílový fond, podfondinvestičního fondu a organizační složku státu, která je účetníjednotkou, hledí jako na právnickou osobu). I v odborné literatuřeje bez pochyb přijímán závěr, že zakladatelská právní jednání,kterými je zřizován svěřenský fond, je třeba podrobovat zákonnýmkritériím platnosti právního jednání.

Komentářová literatura proto také např. uvádí, že bude-lizakladatelské právní jednání pro neurčitost vyčleňovaného majetkunebo nedostatek formy právního jednání neplatné, svěřenský fondnevznikne. Uvedené závěry platí přinejmenším co se týče rozhodnéprávní úpravy účinné do 31. 12. 2017.

Dovolatel namítal, že se žalobkyně měla domáhat vysloveníneplatnosti zřízení svěřenského fondu podle zákona č. 292/2013 Sb.Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v částidruhé, hlavě druhé, dílu druhém nazvaném „Řízení ve věcechsvěřenského fondu“ nestanoví výčet možných řízení, která lze véstohledně svěřenského fondu. Taková řízení proto budou vyplývat zhmotněprávní úpravy. Řízení o vyslovení neplatnosti zřízenísvěřenského fondu není v právní úpravě předvídáno, když neobsahujeobdobné ustanovení jako např. ustanovení § 129 o. z. pro právnickéosoby, které stanoví, kdy soud prohlásí právnickou osobu po jejímvzniku za neplatnou, s navazující procesní úpravou předepisujícíkonkrétní druhy řízení (§ 85 a násl. z. ř. s.).

Vzhledem k odlišné povaze právnických osob a svěřenskéhofondu, který není právnickou osobou, přitom nelze v tak zásadníchotázkách, jako je samotná existence svěřenského fondu, mechanickyanalogicky použít ustanovení o právnických osobách. Vzhledem ktomu, že zákon takové řízení nepředepisuje, nelze vylučovat, abyotázka platnosti zakladatelského jednání svěřenského fondu bylajako předběžná otázka posouzena ve sporném řízení. Svěřenský fondje přitom institutem především věcných práv (srov. zařazení právníúpravy svěřenského fondu do části třetí, hlavy druhé občanskéhozákoníku).

S ohledem na výše uvedené nelze vyloučit žalobu na určeníneplatnosti zakladatelského právního jednání podle ustanovení § 80o. s. ř., neboť by takovým určením mohl být vytvořen pevný právnízáklad pro právní vztahy účastníků sporu. V případech sporů oplatnost zřízení svěřenského fondu, kdy zpravidla bude docházetspíše k vyčlenění rozsáhlejšího majetku, se přitom vytvořenípevného právního základu prostřednictvím žaloby na určeníneplatnosti zakladatelského právního jednání může jevit jakovhodné.

Vzhledem k výše vyloženému poměru žaloby na určení práva neboprávního vztahu k žalobě na určení (ne)platnosti právního jednánívšak není důvod zamezovat, aby se žalobkyně domáhala určení svéhovlastnického práva ke konkrétním nemovitým věcem zapisovaným dokatastru nemovitostí. Z tohoto důvodu též není významné, jestli silze představit i nějaký jiný obdobně formulovaný výrok, než jeurčení neplatnosti zakladatelského právního jednání, jako např.přímo určení neplatnosti svěřenského fondu, když ten však sám osobě není právním jednáním, nýbrž svébytnou entitou bez právnísubjektivity.

Zároveň je zřejmé, že pro případ neplatnosti právníhojednání, kterým je zřizován svěřenský fond, zde není zavedenákatastrální praxe v tom, na základě jaké listiny lze zapsat zpět veprospěch zakladatele vlastnické právo k nemovité věci zapisované dokatastru nemovitostí, která byla neplatně vyčleněna do neplatnězřízeného svěřenského fondu. Samotný výrok o určení neplatnostizakladatelského jednání by nemusel být způsobilým podkladem prozměnu zápisů v katastru nemovitostí, když nedeklaruje, kdo jevlastníkem, nadto mohou vznikat i komplikovanější situace neplatnězřízených svěřenských fondů než v projednávané věci, např. kdyžbude vícero zakladatelů svěřenského fondu (nebo osoba, která zvýšímajetek svěřenského fondu podle § 1468 o. z.), případně nemovitýmajetek vyčleněný do svěřenského fondu bude mezitím směněn zajiný.

V poměrech projednávané věci proto není důvod vylučovatmožnost domáhat se žalobou výroku určujícího vlastnické právozakladatelky k nemovitým věcem. V tomto ohledu proto dovolání neníopodstatněné.

Za účelem hledání rozumného uspořádání poměrů by tak mělo býtmožné v kontextu vypořádávání vztahů z absolutně neplatně zřízenéhosvěřenského fondu nahlížet v soudním řízení na jmenovanéhosvěřenského správce stále jako na svěřenského správce, byť bude vřízení jako předběžná otázka zjištěno, že svěřenský fond byl zřízenabsolutně neplatným právním jednáním. Je totiž současně zapotřebí,aby v řízení mohly být efektivně hájeny i zájmy svěřenského fondu,a to právě osobou, která funkci svěřenského správcevykonává.

Svěřenský správce proto má možnost uzavřít se zakladatelemdohodu o vrácení majetku na základě absolutně neplatného zřízenísvěřenského fondu, v níž se svěřenský správce označí s údaji ofunkci svěřenského správce. Otázkou, jestli by účastníky takovédohody měli být i případní obmyšlení, se v poměrech projednávanévěci není zapotřebí zabývat.

S ohledem na požadavek rozumného uspořádání poměrů potom aninení vyloučeno, bude-li svěřenský správce ve zlé víře, aby bylnákladový výrok případně modifikován tak, že v něm budespecifikováno, že je uvedený svěřenský správce povinen zaplatitnáklady řízení ze svého osobního majetku, aby úspěšně žalujícízakladatel nedosáhl pouze toho, že by náklady řízení bylyuspokojovány z jeho vlastního majetku, který neplatně vyčlenil dosvěřenského fondu.

Ostatně i v případě zániku správy svěřenského fondu (kterouzákon pojmově rozlišuje od zániku svěřenského fondu) zákon ukládápovinnost „svěřenskému správci“ (srov. § 1472 o. z.).

Možnost napravit důsledky neplatného zřízení svěřenskéhofondu dohodou mezi zakladatelem a nově jmenovaným svěřenskýmsprávcem zároveň odpovídá předpokadu, že by právo mělo hledattaková řešení, která co nejjednodušším způsobem umožní nápravuprotiprávních stavů.

V poměrech projednávané věci uplatnila žalobkyně protidovolateli jako jednateli společnosti nárok na zaplacení 509.664,62Kč z titulu zákonného ručení za dluh společnosti spočívající vneuhrazené pokutě za přestupek na úseku hazardních her, nákladechřízení a nákladech daňové exekuce. Žalobkyní uplatněná pohledávkana splnění tohoto dluhu tak nevyplývá z poměrů soukromého práva,nýbrž vznikla na základě rozhodnutí správního úřadu vydaného podlezákona upravujícího poměry veřejnoprávní. Pravomoc soudů věcprojednat a rozhodnout by byla dána pouze tehdy, stanovil-li by takzákon (§ 7 odst. 3 o. s. ř.).

Ustanovení § 159 odst. 3 o. z. zakládá zvláštní ručitelskoupovinnost členů volených orgánů právnické osoby, která vzniká nazákladě zákonem předvídaných objektivních okolností. Domnívá-li sesprávce daně (kterým je na základě shora citovaných zákonnýchustanovení celní úřad), že dovolatel podle § 159 odst. 3 o. z. ručíza veřejnoprávní dluh společnosti mající povahu daňovéhonedoplatku, a chce-li z titulu zákonného ručení po něm takový dluhvymoci, musí postupovat podle § 171 daňového řádu a vyzvat jej kúhradě nedoplatku ve stanovené lhůtě. Tato výzva má povahurozhodnutí, které je podle § 176 odst. 1 písm. b) daňového řáduexekučním titulem.

Otázku, zda došlo k naplnění zákonem předvídanýchobjektivních okolností pro vznik ručení dovolatele (zejména zda seručení podle § 159 odst. 3 o. z. týká i dluhů majících povahudaňových nedoplatků, zda dovolatel porušil povinnost při výkonufunkce jednatele společnosti a zda společnosti vznikla škoda vpříčinné souvislosti s tímto porušením), je správce daně oprávněnsi posoudit jako otázku předběžnou v souladu s § 99 odst. 1daňového řádu.

Protože dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylorozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů [§ 229 odst.1 písm. a) o. s. ř.], a protože uvedenou zmatečnostní vadou jepostiženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud – anižse mohl zabývat důvodností dovolání – rozsudek odvolacího soudu,jakož i rozsudek soudu prvního stupně, podle § 243e odst. 1 a 4 o.s. ř. zrušil, řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci Celnímuúřadu pro Zlínský kraj jako orgánu, který má podle § 171 daňovéhořádu pravomoc věc projednat a rozhodnout.

Ustanovení § 3056 odst. 1 věta druhá o. z. výslovně vztahujepředkupní právo vlastníka pozemku i na podzemní stavbu na stejnémpozemku, to ovšem jen za předpokladu, že podzemní stavba jepříslušenstvím nadzemní stavby.

Ustanovení § 3056 odst. 1 věta druhá o. z. tak logicky mířína případy, kdy zůstává odděleno vlastnické právo k pozemku astavbě a na pozemku se nachází i stavba podzemní, která představujepříslušenství nadzemní stavby.

Jinými slovy, je-li na pozemku také podzemní stavba, která jepříslušenstvím nadzemní stavby, vztahuje se předkupní právo i nani. Jde ovšem stále primárně o předkupní právo vlastníka pozemku knadzemní stavbě, která není součástí pozemku (má tedy oddělenývlastnický režim). Jenom tehdy vzniká vlastníku pozemku i předkupníprávo k podzemní stavbě, která tvoří příslušenství nadzemní stavbydotčené zákonným předkupním právem.

Názorně může tento právní vztah přiblížit následujícípříklad: Na pozemku jednoho vlastníka se nachází (nadzemní) stavbave vlastnictví jiné osoby a pod pozemkem sklep představujícípodzemní stavbu se samostatným účelovým určením (tedy samostatnounemovitou věc ve smyslu § 498 odst. 1 o. z.); tento sklep sloužínadzemní stavbě (domu) a je určen jejím vlastníkem jako jejípříslušenství (§ 509 o. z.).

Ve smyslu § 3056 o. z. se předkupní právo vlastníka pozemkuvztahuje nejen na dům, ale i na sklep, který tvoří příslušenstvítohoto domu. Smyslem je bezpochyby zachování jednotnéhovlastnického režimu nadzemní stavby a stavby podzemní, respektive ipozemku. Podzemní stavba sklepa by bez tohoto ustanovenípředkupnímu právu nepodléhala ve smyslu § 3061 o. z., neboťpodzemní stavby se samostatným účelovým určením jsou samostatnýminemovitými věcmi (§ 498 odst. 1 o. z.) a předkupní právo se na něnevztahuje (§ 3061 o. z.).

V nyní posuzované věci bylo samotným žalobcem tvrzeno aprokazováno, že žalobce je vlastníkem jak pozemků, pod kterými sevinný sklep nachází, tak i domu, který proto tvoří součást pozemku,na kterém je zřízen (§ 506 odst. 1 o. z.). Existuje zde tedyjednotný vlastnický režim pozemku a stavby na něm zřízené. Potom jeale vyloučeno předkupní právo vlastníka stavby k pozemku a naopak.Žalobce je jediným vlastníkem pozemku a stavba domu na pozemkuzřízená tvoří samostatně nepřevoditelnou součást pozemku; je rovněžve vlastnictví žalobce.

Vzhledem k tomu ale nemůže existovat ani předkupní právo kvinnému sklepu, který se nachází pod pozemkem žalobce. Jestliže jevinný sklep podzemní stavbou se samostatným účelovým určením, tedysamostatnou nemovitou věcí ve smyslu § 498 odst. 1 o. z.,nevztahuje se na něj podle § 3061 o. z. předkupní právo vlastníkapozemku, pod kterým se sklep nachází. K tomu dovolací soud proúplnost doplňuje, že i kdyby vinný sklep nebyl samostatnou podzemnístavbu, potom by představoval pouhou součást pozemku spojenouvlastnickým režimem s vlastnictvím pozemku samotného. Ani tehdy byproto logicky neexistovalo předkupní právo žalobce jako vlastníkapozemku k jeho součásti.

S ohledem na výše uvedené obstojí v dovolacím přezkumu závěr,že na vinný sklep nacházející se pod pozemkem parc. č. XY sepředkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. nevztahuje. Řešenídalších, dovolatelem shora nastíněných právních otázek, by byločistě akademické, protože ani jejich zodpovězení (v souladu spožadavkem dovolatele, tedy že žalobci stále svědčí vůči žalovanémuprávo retraktu) není způsobilé pro žalobce přinést příznivějšírozhodnutí ve sporu.