Pátky s judikaturou 06/10/23

Procesní úkony se liší od právních jednání (jednání podlepráva hmotného) především v tom, že právní účinky nevyvolávají samyo sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu čiúčastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejínebo po nich následují. Občanské soudní řízení (proces) samosměřuje (zejména jde-li o tzv. „sporné řízení“) k odhalení vadvůle, k nimž došlo při soukromoprávních jednáních stran, a soudnímrozhodnutím pak mají být odčiněny účinky vadných projevů vůle přisoukromoprávních jednáních.

Je proto pojmově vyloučeno, aby pro omyl, který se projevilneshodou mezi jeho vůlí a jejím projevem, účastník řízení napadlplatnost svého procesního úkonu, jehož prostřednictvím seuskutečňuje vlastní cíl občanského soudního řízení. Každý procesníúkon je proto nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven,nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem avnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omylúčastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jímprojevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jehoúčinnost.

Závěry formulované k procesním úkonům činěným v občanskémsoudním řízení sporném lze v dotčeném ohledu beze zbytku převzít iohledně procesních úkonů (procesních podání) činěných vinsolvenčním řízení, které je zvláštním druhem občanského soudníhořízení.

Posouzení, zda příslušný procesní úkon (procesní podání)vyvolal (podle toho, jak byl navenek projeven) zákonem předvídanéúčinky, nebo zda má vady (a jaké následky takové vady mají) se dějena základě příslušného procesního předpisu; v insolvenčním řízenítypově na základě insolvenčního zákona, s možností přiměřenéaplikace občanského soudního řádu nebo zákona č. 292/2013 Sb., ozvláštních řízeních soudních (jsou-li splněny předpokladyformulované v § 7 insolvenčního zákona).

Posouzení, zda pokyn zajištěného věřitele podle § 293insolvenčního zákona vyvolal (podle toho, jak byl navenek projeven)zákonem předvídané účinky, nebo zda má vady (a jaké následky takovévady mají) se přitom děje (v souladu s § 7 insolvenčního zákona)též na základě přiměřené aplikace § 41 o. s. ř. (jelikožinsolvenční zákon nestanoví jinak a nejde o postup rozporný sezásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení).

Přitom ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř. výslovně počítá i stím, že účastník řízení (nebo jiný k tomu oprávněný procesnísubjekt) učiní součástí svého podání též hmotněprávní jednání, tedyprávní jednání, které nevyvolává procesněprávní účinky [a právěproto vyžaduje (k vyvolání hmotněprávních účinků) vědomostostatních účastníků o takovém právním jednání]. Ani v takovémpřípadě nicméně nejde o to, že příslušný procesní úkon by měl býtpro účely posouzení svého účinku poměřován normami hmotného právajen proto, že příslušné podání obsahuje kromě něj i hmotněprávníjednání. Příkladem takového podání může být v občanském soudnímřízení sporném např. podání, jímž žalovaný v rámci vyjádření kžalobě (procesní úkon) žalobou uplatněnou peněžitou pohledávkuzčásti uzná (procesní úkon podle § 153a odst. 1 věta druhá o. s.ř.) a ve zbývajícím rozsahu učiní součástí podání hmotněprávníjednání jímž je jednostranný hmotněprávní projev vůle směřující kzapočtení své pohledávky proti pohledávce žalobce (hmotněprávníjednání podle § 41 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dodává, že pro závěr, že jde (jen) o procesníúkon, je bez významu (jelikož je nesprávný) argument, žeinsolvenční správce je „součástí moci soudní“ a proto je zapotřebíposuzovat právní jednání činěná vůči němu „obdobně, jako by bylačiněna vůči soudu“ (srov. reprodukci dovolání v odstavci 23.shora). Takové postavení insolvenční správce nemá ani podle zákonač. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ani podle insolvenčníhozákona.

K tomu Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení § 41 odst. 2 o.s. ř. především uvádí, že pro posouzení účinků tohoto procesníhoúkonu není samo o sobě významné, že byl označen jako „Souhlas sprodejem nemovitého majetku“. Poměřováno obsahem podání (srovreprodukci jeho obsahu v odstavci 55. shora) zajištěný věřitel Čjím zřetelně projevil vůli (projevil souhlas) k tomu, abyinsolvenční správce zpeněžil nemovitosti prodejem mimo dražbu zanejvyšší učiněnou nabídku, „tj. za kupní cenu ve výši 7.500 Kč“.Závěr, že nemůže jít o „pokyn“ podle § 293 odst. 1 insolvenčníhozákona, vychází z nesprávného předpokladu, že iniciativa kezpeněžení zajištění musí vždy prvotně vzejít od zajištěnéhověřitele (jehož „pokynem“ proces zpeněžení zajištění začíná).Přitom přímo dikce § 293 insolvenčního zákona předpokládá, žezajištěný věřitel (nebo některý ze zajištěných věřitelů) můžezůstat v procesu zpeněžování pasivním (nečinným), takže tam, kdesvou vůli neprojeví, ač tak mohl a měl učinit, nastoupí na jehomísto jiný zajištěný věřitel (další v pořadí) [§ 293 odst. 1 větadruhá insolvenčního zákona] nebo se prosadí obecný režimzpeněžování prodejem mimo dražbu (§ 293 odst. 2 věta druháinsolvenčního zákona, ve spojení s § 289 odst. 1 insolvenčníhozákona).

Jestliže insolvenční správce dlužníka vyvine předběžnouiniciativu ke zpeněžení zajištění prodejem mimo dražbu (např.inzercí takového prodeje na inzertních portálech) v době, kdyzajištěný věřitel stále může udělit pokyn k jinému zpeněženízajištění, není vyloučeno ani to, že iniciátorem sdělení, že je zdepříležitost zpeněžit zajištění prodejem mimo dražbu za určitou(dosud nejvyšší) nabídku, adresovaného zajištěnému věřiteli, budeinsolvenční správce dlužníka. „Pokyn“ zajištěného věřitele se vtakovém případě může omezit na „přitakání“ takovému postupu(souhlas s ním). Jen proto, že akceptace postupu navrženého ohlednězpeněžení zajištění insolvenčním správcem dlužníka, projevená vpodání zajištěného věřitele, bude v některých případech vyžadovatznalost vůle projevené insolvenčním správcem dlužníka při návrhutakového postupu zajištěnému věřiteli, nelze mít procesní úkon,jímž zajištěný věřitel onen postup akceptuje, za vadný(nevyvolávající zákonem předjímané účinky).

Nejvyšší soud tudíž nesdílí názor dovolatele, že podání z 3.července 2020 nebylo pokynem zajištěného věřitele ke zpeněženízajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona. Má naopak zato, že i bez znalosti předchozí komunikace zajištěného věřitele Č sinsolvenčním správcem dlužníka lze podání (podle toho, co je v němprojeveno) míti za akceptaci takového postupu, jímž insolvenčníhosprávce dlužníka zpeněží nemovitosti prodejem mimo dražbu za(dosud) nevyšší nabídku (7.500 Kč). O tom, že šlo o pokyn ve smysluustanovení § 293 odst. 1 insolvenčního zákona tedy Nejvyšší soudžádných pochyb nemá (a to ani při zohlednění nepřesného odkazu naustanovení § 289 odst. 1 insolvenčního zákona v textupodání).

Při převodu vlastnického práva k movité věci určenéjednotlivě (nezapsané ve veřejném seznamu) se vlastnické právozásadně převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti(srov. § 1099 o. z.).

Je však možné, aby si strany ujednaly jiný okamžik převoduvlastnického práva, např. nabytí vlastnického práva ke dnizaplacení kupní ceny v podobě výhrady vlastnického práva u kupnísmlouvy podle § 2932 o. z.

Podstatou výhrady vlastnického práva je tedy odklad(suspenze) převodu vlastnického práva zpravidla do úplnéhozaplacení kupní ceny, jehož účelem je posílení právního postavenízcizitele a funkční zajištění, že mu bude zaplacena cena. Výhradavlastnického práva poskytuje výhodu též nabyvateli, neboť získá věcdo své moci ještě před zaplacením, aniž si musí obstarat úvěrjinde. Nabyvatel (jakožto „čekatel“ na nabytí vlastnického práva či„detentor“) má po dobu trvání výhrady vlastnického práva nejenprávo mít věc, jež mu byla předána, u sebe, je rovněž oprávněn,není-li ujednáno jinak, takovou věc již po tuto dobu bezúplatněužívat v souladu s účelem, k němuž je podle smlouvy určena,popřípadě s účelem, k němuž obvykle slouží.

Pro posouzení dovoláním předestřené právní otázky možnostiaplikace ustanovení § 1109 o. z., které řeší problematiku nabytívlastnického práva od nevlastníka, resp. od neoprávněného, jerozhodné zkoumání subjektivních účinků výhrady vlastnického právave smyslu § 2134 o. z., tj. určení, vůči kterým osobám není podle §2134 o. z. výhrada vlastnického práva sjednaná mezi prodávajícím akupujícím účinná.

Ustanovení § 2134 o. z. upravuje zvláštní případy omezenípůsobnosti výhrady vlastnického práva vůči věřitelům kupujícího(věta první) a vůči třetím osobám v případě jejího ujednání ohledněvěci zapisované do veřejného seznamu (věta druhá).

V případě výhrady vlastnického práva ujednané ohledně věci,která podléhá evidenci ve veřejném seznamu, má výhrada vlastnickéhopráva účinky vůči třetím osobám až okamžikem, kdy je do tohotoveřejného seznamu zapsána. To vychází z ochrany dobré víry osobjednajících v důvěře v zápis ve veřejném seznamu.

Nejde-li o věci zapisované do veřejného seznamu,zákon ve své dikci neomezuje působení účinků výhrady vlastnickéhopráva obecně vůči všem třetím osobám jako v případě výhradyvlastnického práva ujednané ohledně věci podléhající evidenci veveřejném seznamu, nýbrž pouze vůči věřitelům kupujícího. Výhradavlastnického práva tak působí vůči věřitelům kupujícího pouze přidodržení zákonem předepsané formy. Pokud tedy prodávající chce, abyvýhrada vlastnického práva měla účinky i vůči věřitelům kupujícího,musí být sjednána ve formě veřejné listiny nebo ve formě soukromélistiny s úředně ověřenými podpisy.

Je nepochybné, že třetí osoba, jež má vůči kupujícímu právona plnění spojené se vznikem vlastnického práva k věci (např. nazákladě uzavřené smlouvy o dílo), je podle § 1721 o. z. věřitelemkupujícího. Pro posouzení otázky, zda lze takovou třetí osobupovažovat za věřitele kupujícího ve smyslu § 2134 odst. 1 větyprvní o. z., vůči kterému je působnost výhrady vlastnického práva kvěci nezapisované do veřejného seznamu zákonem omezena stanovenímpožadavku specifické formy jejího sjednání, v situaci, kdy má dojítk následnému převodu věci na ni na základě závazku kupujícího, jenezbytné se zabývat smyslem a účelem § 2134 věty první o. z.

S poučením v italské úpravě se navrhuje stanovit, že seprodávající nemůže dovolat svého vyhrazeného vlastnictví vůčivěřitelům kupujícího, neprokáže-li hodnověrně, že mu výhradavlastnického práva svědčí, i kdy byla ujednána.

Účelem a smyslem § 2134 o. z. (jeho věty první) je vedleposílení právního postavení prodávajícího zejména ochrana věřitelůkupujícího, respektive ochrana uspokojení jejich pohledávek zakupujícím z jeho majetku. Tato ochrana spočívá v hodnověrnostisjednané výhrady a v prokazatelnosti data jejího ujednání. Jinakřečeno, smyslem této úpravy je zajistit, aby pro věřitele bylotransparentně zjistitelné, že výhrada vlastnického práva bylasjednána a kdy. V případě, že výhrada takovým způsobem sjednánanebyla, nelze (podle úmyslu zákonodárce vyjádřeného v důvodovézprávě) vyloučit, že prostřednictvím institutu výhrady vlastnickéhopráva může docházet ke zkracování práv (jiných) věřitelů dlužníka.Neúčinnost vůči věřitelům dle § 2134 o. z. nastává přímo ze zákonaa věřitelé se jí nemusí domáhat odpůrčí žalobou.

Prodávající se bez dalšího nemůže dovolat svého vyhrazenéhovlastnictví vůči věřitelům kupujícího, není-li naplněn účel tétonormy. V poměrech mimo insolvenční řízení se případné neúčinnostidle § 2134 o. z. může dovolávat přímo věřitel kupujícího typickyjako oprávněný při výkonu rozhodnutí nebo exekuci. Sám kupující(dlužník) se naopak neúčinnosti výhrady dovolávat nemůže, neboťvůči němu je výhrada účinná již jejím sjednáním.

Je tomu tak proto, že důsledkem nedodržení § 2134 o. z. je(jen) to, že z pohledu věřitelů se nachází majetek kupujícíhodlužníka ve stavu, jako kdyby výhrada vlastnického práva nebylasjednána. Neúčinnost výhrady vlastnického práva dle § 2134 o. z.působí v insolvenčním řízení vůči majetkové podstatě ze zákona aplnění dle takové kupní smlouvy náleží pro účely zpeněžení vinsolvenčním řízení do majetkové podstaty kupujícího (dlužníka) dle§ 205 odst. 4 insolvenčního zákona. Tím se neúčinnost prosadí ivůči insolvenčním věřitelům, kteří jsou z majetkové podstatyuspokojováni. Úprava obsažená v občanském zákoníku se správněnevyslovuje k insolvenčním či exekučním poměrům, neboť jde o úpravuobecnou dopadající na všechny situace, v nichž je třeba chránitvěřitele kupujícího (dlužníka) před krácením uspokojení jejichpohledávek.

Obdobné závěry ohledně účelu § 2134 věty první o. z. jsouprezentovány též v komentářové literatuře, podle níž je účelemkomentovaného ustanovení ochrana prodávajícího před nároky věřitelůkupujícího. Proto zákonodárce vyžaduje určité formální náležitostik podpoře důvěryhodnosti ujednání o výhradě vlastnického práva.Obranou prodávajícího v případě výkonu rozhodnutí nebo konkurzníhořízení na majetek kupujícího je jeho tvrzení, že dlužník (kupující)je pouhým držitelem věci, jehož vlastnictví zůstáváprodávajícímu.

Proto výhrada vlastnického práva, ať už je součástí kupnísmlouvy, nebo samostatným právním jednáním na zvláštním dokumentu,musí být pořízena ve formě veřejné listiny (§ 567 a násl.) aneboalespoň mít písemnou formu s úředně ověřenými podpisy stran. Jiníautoři uvádí, že nová úprava po vzoru italské úpravy stanovujepravidlo na ochranu věřitelů kupujícího vzhledem k tomu, že byvýhrada vlastnického práva mohla být zneužívána k tomu, abykupující ochránil svůj majetek před věřiteli. Výhrada vlastnickéhopráva má účinky vůči věřitelům kupujícího jen tehdy, je-li sjednánave formě veřejné listiny nebo ve formě soukromé listiny s úředněověřenými podpisy, a to až od okamžiku ověření podpisů. Totopravidlo má zabránit tomu, aby si prodávající s kupujícím zpětněčinili výhradu vlastnického práva, a to jen s úmyslem zkrátitvěřitele kupujícího.

Podle dalších autorů k prosazení vyhrazení vlastnického právavůči věřitelům kupujícího, kteří musí ustoupit vlastnickým nárokůma nemohou se uspokojit z věci v detenci kupujícího, vyžaduje zákonzvláštní formu. Prokáže-li vlastník existenci svého práva vpožadované formě, bude se svou obranou úspěšný. V civilním řízeníse tak prodávající může bránit vylučovací žalobou podle § 267 o. s.ř., soud dražební jednání odročí do pravomocného rozhodnutí ožalobě (§ 336i odst. 1, § 338v odst. 1 o. s. ř.), v insolvenčnímřízení může prodávající uplatnit nárok na vrácení věci za podmínek§ 260 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jehořešení (insolvenční zákon), v exekučním řízení prodávající uplatnísvé právo návrhem na vyškrtnutí věci ze soupisu podle § 68 zákonač. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti(exekuční řád) a o změně dalších zákonů.

Pro úplnost lze dodat, že italská právní úprava jakoinspirační zdroj § 2134 věty první o. z., tj. konkrétně článek 1524věty první italského Codice Civile v českém překladu zní: „Vůčivěřitelům kupujícího může být výhrada vlastnického práva namítánapouze tehdy, vyplývá-li z listiny, která je opatřena bezpečnýmdatem, jež předchází obstavení majetku.“ (v italském originále: „Lariserva della proprieta' e' opponibile ai creditori del compratore, solo se risulta da atto scritto avente data certa anteriore al pignoramento.“)

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že smyslem a účelem § 2134věty první o. z. je ochrana věřitelů kupujícího před krácenímuspokojení jejich pohledávek, tj. jejich ochrana před situacemi,při nichž by byl dohodou prodávajícího s kupujícím účelově zpětněomezován rozsah majetku kupujícího, z nějž by se jinak mohlivěřitelé kupujícího uspokojovat (např. v průběhu exekučního čiinsolvenčního řízení). Cílem tohoto ustanovení není prostřednictvímstanovení specifické zákonné formy pro sjednání výhradyvlastnického práva omezit její působnost v situacích, v nichž sekupující zaváže třetí osobě převést vlastnické právo k věci, jež senezapisuje do veřejného seznamu, ač ještě není jejím vlastníkem (jepouze jejím detentorem, příp. ji ještě vůbec nemá u sebe).

Smyslem § 2134 věty první o. z. tedy není umožnit kupujícímus věcí nakládat v rozporu se sjednanou výhradou vlastnického práva.Toto ustanovení jej neopravňuje k převodu vlastnického práva natřetí osobu v rozporu se sjednanou výhradou (vůči kupujícímu jevýhrada vlastnického práva účinná bez dalšího jejím sjednáním).Jinak řečeno, byť je třetí osoba, jež má vůči kupujícímu právo naplnění spojené se vznikem vlastnického práva k věci, současněvěřitelem kupujícího, při posouzení, zda došlo k převoduvlastnického práva k věci (ohledně níž byla sjednána meziprodávajícím a kupujícím výhrada vlastnického práva) z kupujícíhona tuto třetí osobu, se omezení subjektivní působnosti výhradyvlastnického práva podle § 2134 věty první o. z. neuplatní, neboťto neodpovídá smyslu a účelu této normy. Třetí osoba, jíž sekupující zavázal takovou věc převést, se pak může stát jejímvlastníkem pouze za splnění podmínek § 1109 a násl. o. z., tj. přisplnění zákonem stanovených podmínek pro nabytí vlastnického právaod neoprávněného.

Lze tedy uzavřít, že sjednání výhrady vlastnického práva kvěci, jež se nezapisuje do veřejného seznamu, mezi prodávajícím akupujícím ve formě neodpovídající § 2134 větě první o. z.,nevylučuje aplikaci § 1109 a násl. o. z. pro posouzení, zda sestala vlastníkem věci třetí osoba, které se kupující smluvnězavázal věc převést.

V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že výhradavlastnického práva nebyla vůči žalobkyni účinná, neboť nesplňovalaformální náležitosti vyžadované ustanovením § 2134 věty první o.z., jednalo se o jednání vztahující se pouze ke smluvním stranám(působící inter partes) a k převodu vlastnického práva na kupujícíspolečnost eNZI.cz s. r. o. z pohledu žalobkyně došlo již samotnýmuzavřením kupní smlouvy. Na základě smlouvy o dílo uzavřené mezispolečností eNZI.cz s. r. o. a žalobkyní pak došlo k převoduzařízení na žalobkyni, neboť v řízení bylo prokázáno, že cena dílasjednaná ve smlouvě o dílo, v níž současně byla sjednána výhradavlastnického práva do úplného zaplacení ceny díla, byla společnostieNZI.cz s. r. o. plně uhrazena. Proto se odvolací soud již nezabýval námitkamižalované zpochybňujícími nabytí vlastnického práva žalobkynívzhledem k tvrzenému nesplnění podmínek pro nabytí od neoprávněnéhopodle § 1109 a násl. o. z.

Z výše uvedeného výkladu je zřejmé, že právní posouzení věci,jak jej učinil odvolací soud, není správné. Žalobkyně vprojednávané věci nebyla v postavení věřitele společnosti eNZI.czs. r. o. ve smyslu § 2134 věty první o. z., jenž by hodlaluspokojovat svou pohledávku z majetku této společnosti (např. vinsolvenčním řízení či v exekuci) a vůči kterému by tak nebylaúčinná výhrada vlastnického práva k zařízení sjednaná mezižalovanou a společností eNZI.cz s. r. o. ve formě neodpovídající §2134 větě první o. z.

Žalobkyně vystupovala v pozici třetí osoby, která měla nabýtvlastnické právo k zařízení (tj. k věci, jíž se týkala výhradavlastnického práva) na základě smlouvy o dílo uzavřené sespolečností eNZI.cz s. r. o., v níž se tato společnost zavázaladané zařízení (jako součást zhotovovaného díla) převést nažalobkyni, byť k tomuto zařízení byla v kupní smlouvě uzavřené mezižalovanou (prodávající) a společností eNZI.cz s. r. o. (kupující)sjednána výhrada vlastnického práva, podle níž měla společnosteNZI.cz s. r. o. nabýt vlastnické právo k zařízení až úplnýmzaplacením kupní ceny a do té doby nebyla oprávněna převéstvlastnické právo k němu na třetí osoby.

Skutečnost, že výhrada vlastnického práva nebyla mezižalovanou a společností eNZI.cz s. r. o. sjednána ve forměvyžadované v § 2134 větě první o. z., tedy neměla za následek, žeby její účinky nebylo možno vztahovat na žalobkyni v postavenítřetí osoby. K nabytí vlastnického práva žalobkyně k zařízení protomohlo dojít jen za splnění podmínek § 1109 a násl. o. z., tj. přisplnění zákonem stanovených podmínek pro nabytí vlastnického právaod neoprávněného.

Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dáletéž obč. zák.), to je do 31. 12. 2013, se dospělo k závěru, žezůstavitelovi věřitelé nemají možnost se v případě odúmrti domáhatuspokojení svých pohledávek z jiného majetku státu (než toho, kterýstát nabyl po zůstaviteli), protože nedošlo ke splynutízůstavitelova majetku s vlastním majetkem státu.

Stát tehdy odpovídal při odúmrti sice jen do výše cenynabytého dědictví, ale pouze věcmi z pozůstalosti (cum viribushereditatis), a pokud věřitel odmítl přijmout na úhradu svépohledávky věc z dědictví, stát mohl – bez ohledu na výši aktiv apasiv - navrhnout likvidaci dědictví (srov. § 175t odst. 1 o. s. ř.ve znění účinném do 31. 12. 2013).

S ohledem na současné pojetí státu jako zákonného dědice (viztéž dále), s přihlédnutím k jeho povinnosti hradit dluhy ve stejnémrozsahu jako dědic, kterému svědčí právní účinky výhrady soupisupozůstalosti, je zřejmé, že naopak dochází ke splynutí majetku,který v řízení o pozůstalosti připadl státu jako odúmrť s ostatnímmajetkem státu. Stát je tak povinen hradit zůstavitelovy dluhy (adalší pasiva pozůstalosti) až do výše ceny nabytého dědictví aodpovídá tak nejen nabytým majetkem z pozůstalosti, ale i jakýmkolijiným postižitelným majetkem, tedy pro viribus hereditatis.Současně též odpovídá za své vlastní dluhy, jež vznikly po smrtizůstavitele a mají původ výlučně v prodlení státu jakodědice.

Stát, resp. příslušná organizační složka státu [v řízení opozůstalosti půjde o Úřad pro zastupování státu ve věcechmajetkových, srov. § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 201/2002 Sb., oÚřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových], má možnostnavrhnout likvidaci pozůstalosti, ovšem jen při splnění předpokladůvymezených v § 195 z. ř. s., tedy právě a jen v případě zjištěnéhopředlužení dědictví. Výše bylo připomenuto, že nyní účinný občanskýzákoník již neupravuje možnost státu navrhnout likvidacipozůstalosti i v případě nepředluženého dědictví (o tom ostatněsporu ani nebylo), neboť předlužení majetku zůstavitele je jedním zvýslovných zákonných předpokladů, které pro nařízení likvidace dle§ 195 z. ř. s. musí být splněny kumulativně.

Nyní účinný občanský zákoník, se podle důvodové zprávy lišíod dosavadního pojetí (dle obč. zák. účinného do 31. 12. 2013) vtom, že opouští koncepci odúmrti (caducum) jako výrazu práva státnímajetkové výsosti vyplývajícího ze státní svrchovanosti, tedyopatření veřejnoprávní povahy a … návrh [se] přiklání k tendencinovějších kodexů, které státu i v tomto případě přiznávajípostavení zákonného dědice. Systematicky je ustanovení o připadnutídědictví státu zařazeno v dílu 4 nazvaném „Zákonná posloupnost“. Vesmyslu § 1634 odst. 1 o. z. je stát „fiktivním“ zákonným dědicem(formulace „hledí se“ je právní fikcí), což je dále zdůrazněno ipostavením státu zejména ve vztahu k věřitelům. Stát se stávázákonným dědicem, jestliže nedědí jiní (zákonní) dědicové.

Odvolací soud proto zcela správně vycházel z ustálenérozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž úroky z prodlení zadobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřeléhodlužníka, nýbrž za vlastní prodlení dědiců s plněním dluhu, kterýna ně přešel a dědici dlužníka jsou proto povinni k jejichzaplacení bez jakéhokoliv omezení.

Smrt dlužníka a skutečnost, že o majetku dlužníka probíhá usoudu dědické řízení, nemá na prodlení s plněním jeho dluhu, i kdyžnastalo za života dlužníka, žádný vliv. Nesplní-li dluh dědicidlužníka, kteří za něj odpovídají ve smyslu ustanovení § 470 obč.zák., jsou jako jeho právní nástupci, kteří vstupují nejen do práv,ale i do povinností dlužníka – jak opět správně uvedl odvolací soud– smrtí dlužníka, v prodlení a jsou tedy povinni kromě splněnízůstavitelova dluhu věřiteli poskytnout úroky z prodlení, kterévznikly jejich vlastním prodlením a představují jejich dluh (v tomuodpovídajícím rozsahu naopak nejde o dluh zůstavitele).

V souladu se shora citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu,od nichž není důvodu se odchylovat ani podle současné právníúpravy, představují úroky z prodlení přirostlé po smrti zůstavitelenikoliv dluh zůstavitele, ale dluh dědice.

Limitace daná ustanovením § 1706 o. z. (tedy do výše hodnotymajetku nabytého dědictvím), jak příhodně konstatoval i odvolacísoud, se na příslušenství dluhu přirostlé po smrti zůstavitele amající původ v prodlení dědice nevztahuje, neboť se nejedná o dluhzůstavitele, ale o sankci dědice za prodlení se zaplacením již jehovlastního dluhu. Obdobně nelze aplikovat ani omezení možnostivěřitelů domoci se plnění vůči dědicům v průběhu pozůstalostníhořízení (§ 1703 o. z.), neboť i uvedené a po výtce navíc jen dočasnéomezení se vztahuje na dluhy zůstavitele, nikoliv na přímé dluhysamotného dědice.

Dovolatelka, která nabyla dědické právo se zpětnou účinnostík okamžiku smrti zůstavitele, tj. k 12. 9. 2014 (§ 1479 o. z.),byla proto od tohoto okamžiku objektivně povinna k úhradě nabytéhodluhu (s případným omezením dle § 1706 o.z.), pokud tak neučinila,odpovídá též za vlastní dluh odpovídající příslušenství (úroku zprodlení) a jiným sjednaným sankcím přirostlým od 12. 9.2014.

Nejvyšší soud ve sledovaných souvislostech zdůrazňuje, žepostavení dědice podle občanského zákoníku z roku 1964, který tehdyex lege odpovídal za dluhy zůstavitele jen do výše ceny nabytéhodědictví, se nijak zásadně nezměnilo oproti postavení dědice, kterýza současné právní úpravy učinil výhradu soupisu, popř. státu,kterému svědčí při odúmrtí výhrada soupisu tzv. ze zákona (§ 1701až 1706 a § 1675 o. z.). V obou zmiňovaných případech odpovídajídědicové „do výše ceny nabytého dědictví“.

Jedinou formulační změnou je toliko mírně odlišná úpravapřiměřených nákladů spojených s pohřbem zůstavitele, u níž nynějšíúprava výslovně preferuje jejich zapravení přímo z pozůstalostníhomajetku. Rovněž se sluší dodat, že i výše nastíněné změněné pojetíodúmrti, ještě dále umocňující postavení státu jako „běžného“dědice, vylučuje proto úvahy o tom, že by se v takovém případě mělstát těšit příznivějšímu postavení, než-li dědicové ostatní, a tozcela bez ohledu na to, že nemůže v případě odúmrti dědictvíodmítnout.

To je bez dalšího zřejmé již z dikce § 1634 odst. 1, 2 o. z.,podle níž vůči jiným osobám (věřitele nevyjímaje) má stát stejnépostavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu. Zákonodárce zuvedeného pravidla taxativně stanoví právě a jen dvě výjimky v §1634 odst. 1, část věty za středníkem [v případě odúmrti jednakstát nemá právo odmítnout dědictví a jednak se nepřihlíží k odkazupodle § 1594 odst. 1, věta třetí o. z.]. Nelze proto nadzákonodárcem stanovený jednoznačně uzavřený [enumerativní] výčetpomocí analogie dotvářet ve prospěch postavení státu výluky další.Na tom nic nemění, že stát (prostřednictvím moci zákonodárné) serozhodl spolu s účinností nového občanského zákoníku nepřijmoutdřívější osvědčenou zákonnou úpravu v podobě možnosti státunavrhnout likvidaci i nepředluženého dědictví (srov. § 175t o. s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. § 472 obč. zák.);ostatně i posledně zmíněná okolnost nasvědčuje naopak tomu, žezákonodárce v pozůstalostním řízení nepřiznává státu žádné zvláštníči dokonce privilegované postavení.

Současné znění ustanovení § 171 z. ř. s. je obdoboudřívějšího § 175m o. s. ř., avšak zpřesňuje a nově definuje, cospadá do aktiv a pasiv zůstavitele. Ve vztahu k pasivum dědictvípozůstalosti odborná literatura zdůrazňuje, že aktiva byla dřívepraxí většinou pojímána jen jako majetek, který zůstaviteli náleželke dni úmrtí a obdobně byla pasiva chápána jen jako dluhyexistující v době úmrtí zůstavitele, doplněné o náklady pohřbu.Nová úprava výslovně zařazuje do aktiv pozůstalosti také některýmajetek a do pasiv pozůstalosti některé dluhy a náklady, jejichžzařazení do aktiv či pasiv dědictví nemělo dříve přímou oporu vustanoveních zákona, popřípadě bylo nejasné, zda vůbec a v jaképodobě mají být do aktiv nebo pasiv zařazeny. Příkladem těchtodluhů mohou být zejména různé nedoplatky (závazky), které bylyzjištěny nebo o kterých bylo rozhodnuto až po smrti zůstavitele,ale vážou se k období jeho života.

Pro zařazení dluhu do pasiv dědictví (přesněji pozůstalosti –poznámka Nejvyššího soudu) je rozhodující, zda dluh v době úmrtízůstavitele existoval; není významné, kdy se stal dluh splatným,tedy zda se stal splatným až po smrti zůstavitele. Do pasivdědictví (pozůstalosti) se zařadí též dluh budoucí, jestližezávazek v tomto směru vznikl za života zůstavitele, i když neníjisté, zda skutečně vznikne. Bude proto vždy na soudu prvníhostupně (pověřeném soudním komisaři), aby ve spolupráci s dědici(popř. se státem, jemuž má dědictví připadnout jako odúmrť) přirozhodování o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku (§ 180odst. 1 a 2 z. ř. s.) a hodnocení toho, zda dědictví nenípředluženo, pečlivě zahrnuli všechna aktiva i pasiva pozůstalosti vintencích výše zmiňovaného výkladu, aby bylo najisto postaveno, zdajsou dány podmínky pro nařízení likvidace pozůstalosti.

Není také vyloučeno, aby bylo usnesení o určení obvyklé cenyzůstavitelova majetku do doby právní moci usnesení o dědickém právuzměněno, ukáže-li se, že tu jsou další aktiva nebo pasivapozůstalosti (jak to předpokládá § 180 odst. 2 z. ř. s.). S toutoeventualitou zákonodárce výslovně počítá a není proto případnánámitka dovolatelky, že každý z potencionálních dědiců předrozhodnutím o tom, zda dědictví odmítne či nikoliv, se vyjadřuje okvantitativně odlišném dědictví.

Vzhledem k řečenému, jakož i citované ustálené rozhodovacípraxi, od níž není důvodu se odchylovat, a ze které se podává, žepříslušenství dluhu spojené s prodlením dlužníka od okamžiku smrtizůstavitele je dluhem dědice (a není naopak pasivem pozůstalosti),není zcela přesný závěr odvolacího soudu o tom, že příslušenstvípohledávky žalobkyně přirostlé po smrti zůstavitele spadá do pasivpozůstalosti, ačkoliv nepředstavuje dluh zůstavitele.

Ve vztazích ze smlouvy o úvěru tak bude dluhem zůstavitelenesplacená jistina a sjednané úroky z úvěru (tzv. cena peněz), byťby se staly splatnými až po smrti zůstavitele. Oproti tomu úroky zprodlení a další sankce, včetně kupř. utvrzení dluhu smluvnípokutou budou představovat pasiva pozůstalosti, jen přirostou-li dosmrti zůstavitele, po uvedeném datu půjde již o výlučné dluhydědice, mající původ v jeho vlastním prodlení, které se vpozůstalostním řízení v zásadě neprojednávají.

Uvažoval-li pak odvolací soud o tzv. pasivech likvidačnípodstaty, pak tento institut je bytostně spjat právě a jen slikvidací pozůstalosti, k níž může dojít jen za podmínky předluženípozůstalosti (srov. § 195 odst. 1 písm. c/ z. ř. s.) a mimo jejírámec se nemůže pojmově prosadit. Doplňuje se, že stanoví-li zákonv § 238 odst. 1 z. ř. s., že pasiva likvidační podstaty tvořínáklady zůstavitelova pohřbu, jakož i dluhy zůstavitele, které mělv době smrti, a dluhy vzniklé po smrti zůstavitele, které majípůvod v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel,kdyby mu v tom nezabránila smrt, s výjimkou a) úroků a úroků zprodlení, které by přirostly po právní moci usnesení o nařízenílikvidace pozůstalosti, b) smluvní pokuty a penále sjednané nebostanovené pro případ porušení smluvní povinnosti, na něž vznikloprávo po smrti zůstavitele, c) pohledávek z darovacích smluv, tak zcitovaného ustanovení nelze rozhodně dovodit, že by úroky zprodlení přirostlé od smrti zůstavitele do dne právní moci usnesenío nařízení likvidace měly již jen proto představovat dluhyzůstavitele.

V případě likvidace pozůstalosti je totiž způsob vypořádánívěřitelů zůstavitele i rozsah dluhů, které mohou být takto zvýtěžku likvidační podstaty vypořádány, zásadně odlišný: Dnemprávní moci usnesení o nařízení likvidace totiž zanikají dědickápráva zůstavitelových dědiců (§ 200 písm. a/ z. ř. s.), není tu jižosoby, která by z titulu univerzální sukcese, odpovídala za dluhyzůstavitele a citované ustanovení tak představuje pouhý prostředek,jehož pomocí se mohou přihlášení věřitelé (§ 238 a násl. z. ř. s.)v dané zcela specifické procesní situaci případně domoci úhradysvých pohledávek (jejich částí), včetně těch, za něž by, nedošlo-liby k nařízení likvidace, jinak neomezeně odpovídali dědicové.Řečeno jinak: ani s vědomím normativní úpravy likvidacepozůstalosti a v ní stanoveném rozsahu likvidační podstaty nelzestát (ani jiného dědice) zprostit odpovědnosti za jeho vlastnídluhy, jestliže k likvidaci pozůstalosti nedošlo.

Nejvyšší soud tak uzavírá, že příslušenství dluhu přirostlévýlučně v důsledku prodlení dědice (státu) po smrti zůstavitele ipodle současné právní úpravy nelze zahrnout do pasiv pozůstalosti,neboť se nejedná o dluh zůstavitele ani o dluh, který má původ vprávních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu vtom nezabránila jeho smrt a tím dosáhnout provedení likvidacepozůstalosti. Rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení pro věcurčující otázky odpovědnosti státu za dluhy související s jehovlastním prodlení při nabývání majetku na základě odúmrti správné,ústí-li v konečný závěr, že vymáhaná pohledávka nebyla dluhemzůstavitele, nýbrž vlastním dluhem žalované, ve vztahu k němuž seneprosadí limitace prostřednictvím institutu omezené odpovědnostiza dluhy zůstavitele v důsledku zákonné výhrady soupisupozůstalosti.

Při posuzování otázky, zda jednání spočívající ve zveřejněnívýroku způsobilého zasáhnout do pověsti právnické osoby jeneoprávněné, je nutno dle ustálené rozhodovací praxe dovolacíhosoudu rozlišovat, zda posuzovaný výrok má povahu skutkového tvrzeníči hodnotícího úsudku (soudu). Skutkové tvrzení se opírá o fakt, oobjektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocídokazování; pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Proto pravdiváinformace není v zásadě způsobilá zasáhnout do pověsti jiného,pokud není podána tak, že zkresluje skutečnost (aniž by všakzároveň nemohla zasáhnout jiné osobní hodnoty dotčeného). Hodnotícíúsudek (kritika) naopak vyjadřuje subjektivní názor svého původce,který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí zhlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních(subjektivních) kritérií.

Hodnotící úsudek proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutnézkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda je forma jehoveřejné prezentace přiměřená a zda zásah do pověsti jiného jenevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárnímcílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby.

Jde-li o tvrzený zásah do pověsti uveřejněním skutkovéhotvrzení, dospěl dovolací soud ve svém rozhodování k závěru, podlekterého neoprávněným zásahem do práva na ochranu pověsti právnickéosoby je v zásadě každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, kterézasahuje její pověst. Každé zveřejnění nepravdivého údaje nicméněnemusí automaticky znamenat takovýto zásah, ten je dán pouze tehdy,jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kteroujiž tolerovat nelze.

Oproti tomu pravdivá informace není v zásadě způsobilázasáhnout do práva na ochranu pověsti právnické osoby, ledaže bybyla podána takovou formou a v takových souvislostech, že zkreslujeskutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti (například svýmmanipulativním výběrem a seřazením), zveličuje jednotlivéokolnosti, čímž působí difamačně.

Proto kritiku počínání určité osoby, opírajícíse o okolnosti, o nichž je sdělován pravdivý údaj, nelze zpravidlapokládat za neoprávněnou, a to i když v kritice bylo použito vodpovídající míře (tj. nikoli bez rozumného opodstatnění)ironizování, odsuzování a zavrhování kritizovaného počínání dotčenéosoby.

Zároveň je nutno i v případě uveřejnění pravdivé informacezkoumat, zda forma a způsob veřejné prezentace jsou přiměřené a zdazásah do pověsti je nevyhnutelným průvodním jevem např. výkonukritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctěnídané osoby.

Při poměřování střetu shora uvedených ústavních práv rovněžnelze pominout skutečnost, zda se kritika týká záležitostiveřejného zájmu. Debata o věcech veřejných požívá velmi silnouochranu. Svoboda projevu totiž představuje jeden ze základníchpilířů demokratické společnosti, jednu ze základních podmínekjejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce, přičemž se vztahujenejen na informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě čijsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které jsounepříjemné, zraňují, šokují nebo znepokojují.

Osoby dotčené debatou o věcech veřejných (tzv. osobyveřejného zájmu) proto požívají ve vztahu ke kritice jejichčinnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry. Měřítkaposouzení rozsahu zveřejněných skutkových tvrzení a přiměřenostihodnotících soudů jsou v případě těchto osob mnohem měkčí.

Dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že tzv. osobouveřejného zájmu je v tomto smyslu osoba, jež vstoupila na veřejnouscénu. Tato osoba musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejněznámá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jakprofesní, tak i soukromý život, a současně jej hodnotí, zvláštějedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti.

Veřejnost je oprávněna být o těchto osobách informována promožnost posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální, zastávat análežitě obstarávat věci veřejné. Na tyto osoby jsou z tohotopohledu kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna býtinformována tak, aby měla podklady pro posouzení způsobilosti tétoosoby, a to jak z hlediska její odbornosti, ale též například zhlediska jejích morálních předpokladů vykonávat činnostdotýkajících se veřejných zájmů. Prezentace těchto údajů a jejichpřípadná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kteroudaná osoba vykonává.

Věcí veřejnou je (kromě veškeré agendy státních institucí ačinnosti osob působících ve veřejném životě) v zásadě vše, co nasebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp.veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány.Tzv. osobou veřejného zájmu je proto v zásadě každý, kdo hraje rolive veřejném životě, včetně osob veřejného zájmu na základě svéhochování, např. pokud taková osoba na sebe nejprve upozorní nějakýmkontroverzním činem a posléze se k dané věci vyjadřuje domédií.

Stejně tak je v rozhodovací praxi dovolacího souduzdůrazňována zásadní role tisku (resp. publicistiky), jehož úkolemje šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí,jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohoutisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právotyto přijímat. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem apro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů,ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobenavšemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty vevěcech celospolečenského zájmu a následného utváření názorujednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcícelospolečenského zájmu.

Tím, že tisk (publicistika) informuje o záležitostechveřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožujícíchod demokratické společnosti; informace může být podnětem proadekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určitévzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem,které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenostodlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti,dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů apodporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu aprávo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jakv oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmuotevřené demokratické společnosti.

V poměrech projednávané věci shledal odvolací soudneoprávněnost zásahu žalované do pověsti žalobkyně v uveřejněníinformací o žalobkyni, které nebyly shledány jako nepravdivé(přičemž skutková zjištění odvolacího soudu dovolacímu přezkumunepodléhají a dovolací soud jimi vázán, srov. § 241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Neoprávněnost uveřejnění těchtoinformací spatřoval odvolací soud v tom, že byly „zcela nepatřičněuvedeny informace, které s projektem žalobkyně ani vzdáleněnesouvisí“, a to konkrétně informace o „podezření žalobkyně zúčasti na korupčním skandálu G. na Slovensku“, o „vyšetřováníspolečníka žalobkyně protikorupční policií v České republice“, o„prodeji centra Florentinum v roce 2016 čínské společnosti“ (včetněinformací o této společnosti) a o „zisku počátečního kapitáluzakladatelů žalobkyně dovozem textilních výrobků z Číny“(doplněných vyjádřením představitele žalobkyně a sociální geografkyo možném prodeji budov), přičemž žalovaná dle odvolacího souduuveřejnila pouze ty informace, které „mají negativní potenciál“,aniž by zároveň „poukázala na jiné (úspěšné) projekty žalobkyně“,čímž se žalovaná odklonila od účelu reportáže a její objektivnívyváženosti.

Odvolací soud však při tomto svém posouzení nedostatečnězohlednil shora uvedený požadavek rozhodovací praxe dovolacíhosoudu na vzájemné poměřování střetávajících se ústavně zaručenýchpráv na zachování dobré pověsti na straně jedné a práva na svoboduprojevu a na informace na straně druhé tak, aby oba konkurující sistatky byly v co největší míře zachovány, což se v případěuveřejnění pravdivých skutkových tvrzení projevuje právě tím, žetaková informace zásadně není způsobilá zasáhnout do práva naochranu dobré pověsti jiného.

V případě informací uvedených žalovanou o žalobkyni přitomnelze uzavřít, že by obsah či forma uveřejnění těchto informacínaplnily výjimku z uvedené zásady, tedy např. tím, že by tytoinformace byly manipulativní, zkreslující nebo zveličené. Je tomutak především proto, že informace uveřejněné o žalobkyni souviselyvýhradně s jejími podnikatelskými aktivitami, popř. hospodářskýmiaktivitami jejího společníka, včetně informací o osudu obdobnéhodřívějšího projektu žalobkyně a v této souvislosti zdůrazněnýchmezinárodních obchodech žalobkyně či jejích zakladatelů s osobami zurčitého státu.

Nelze tak uzavřít, že by se jednalo o informace v kontextuvěci nepatřičné, resp. že by byly primárně motivované právě záměremžalované hanobit žalobkyni, a tedy že by s projektem žalobkyně „anivzdáleně nesouvisely“ (jak by tomu mohlo být kupříkladu v případěuveřejnění některých nesouvisejících informací o rodinných čijiných osobních problémech společníků dotčené právnické osoby neboinformací o dávných aspektech podnikatelské činnosti určitéprávnické osoby, např. v době druhé světové války atp., nebo oněkterých vnitřních záležitostech této osoby, např. o některémzaměstnaneckém sporu apod.). Zároveň z odůvodnění napadenéhorozhodnutí neplyne, v čem jsou předmětné informace (jež nebylyshledány jako nepravdivé) zavádějící (resp. pravdu zkreslující čiklamavé), přičemž z dosud učiněných skutkových zjištění nelze dlenázoru dovolacího soudu takový závěr ani učinit.

Zároveň nelze v poměrech projednávané věci pominout, žepředmětem reportáže byla výstavba velkého developerského projektu vsamotném centru hlavního města Prahy, jehož historické jádro jechráněno jako městská památková rezervace (srov. nařízení vlády č.66/1971 Sb., o památkové rezervaci v hlavním městě Praze), zapsanárovněž v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Nepochybně pak takováto výstavba přestavuje, a to i vzhledemk samotné poloze předmětných nemovitostí, věc veřejného zájmu veshora uvedeném smyslu a žalobkyni v důsledku toho lze v tomto směrupovažovat za osobu veřejného zájmu na základě vlastní aktivity. Tímspíše pak platí, že součástí diskuse o takové věci veřejného zájmumůže být uvedení i takových (pravdivých) informací, které nemusíbýt dotčenou osobou vnímány pozitivně, nýbrž může se jednat i oinformace, které se z jejího pohledu mohou jevit jako nepříjemnénebo zraňující, což v poměrech projednávané věci může zahrnovat téžuveřejnění informací z širšího rámce hospodářských (kontroverzněvnímaných) aktivit žalobkyně.

V této souvislosti pak nelze rovněž pominout, že předmětnáreportáž představovala naplnění shora vymezeného tiskového(publicistického) účelu, jehož samotnou podstatou je šířeníinformací a myšlenek, které má veřejnost současně právo přijímat,zvláště jedná-li se o debatu ve věcech veřejného zájmu, včetněmožného upozorňování na negativní jevy. Ochrana pověsti právnickéosoby nesměřuje k tomu, aby bylo možno o dotčené osobě uveřejňovatpouze takové informace, které tato osoba považuje za pro sebepozitivní či pochvalné, resp. aby uveřejnění některé negativní(avšak nikoli nepravdivé) informace snad muselo být nezbytnědoplňováno více či méně související chválou této osoby.

Pro úplnost lze doplnit, že z hlediska ochrany pověstiprávnické osoby v soukromém styku ve smyslu § 135 o. z. není samo osobě rozhodující, zda žalovaný řádně plní či neplní některé zvlášťstanovené veřejnoprávní povinnosti vyplývající z jeho určitého(zákonem vymezeného) postavení či poslání (včetně např. povinnostispočívající ve vyváženosti zpravodajství ve smyslu zákonem pro svépotřeby zvlášť účelově vymezeného obsahu této povinnosti), neboťuplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování právaveřejného.

Ostatně i odvolacím soudem citovaný rozsudek Městského souduv Praze ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 9 Ca 109/2009, byl vydán ve věcisprávního soudnictví o posouzení veřejnoprávní povinnosti zvlášťzákonem uložené osobám v postavení provozovatelů vysílání (podle §31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového atelevizního vysílání a o změně dalších zákonů), navíc v souvislostis uvedením informace nepřesné či neúplné.

Lze tak uzavřít, že vzhledem k dosavadním zjištěním neníopodstatněný (resp. je minimálně předčasný) závěr odvolacího soudu,že uveřejnění předmětných informací o hospodářských aktivitáchžalobkyně (či jejího společníka) v souvislosti s diskusí opředmětné věci veřejného zájmu, u nichž nebylo zároveň zjištěno, žeby se jednalo o informace nepravdivé, vybočilo z rámce výkonu právažalované na svobodu slova a na informace a představovalo takneoprávněný zásah do pověsti žalobkyně podle § 135 o. z.

Je nutno rozlišovat mezi právem oprávněné osoby na pojistnéplnění a právem poškozeného na náhradu škody. Jde (totiž) o dvaodlišné nároky. Pojistitel není škůdcem a neodpovídá za škoduškůdcem způsobenou, tudíž právo směřující vůči němu je vždy právemna pojistné plnění, nikoli právem na náhradu škody.

Z řečeného plyne, že nárok uplatněný dovolatelem v této věcije nárokem na pojistné plnění, který dovolatel opírá o pojistnousmlouvu uzavřenou s žalovaným, takže otázka podmínek pro uplatněnípráva pojištěného na pojistné plnění vůči pojistiteli se nadáleřídí zákonem o pojistné smlouvě.

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že pro posouzení obsahupráva (insolvenčního) dlužníka jako pojištěného na pojistné plněnívůči pojistiteli (vymáhaného insolvenčním správcem dlužníka) jeurčující především zjištění, jaká práva či povinnosti by uvedenýmosobám (pojištěnému a pojistiteli) příslušely, kdyby insolvenčníhořízení nebylo. Teprve pak je nutno zkoumat, zda a v jakém směruzasahují do obecné úpravy těchto práv a povinností ustanovení právainsolvenčního.

Ustanovení § 43 a § 44 zákona o pojistné smlouvě upravujípostup, podle kterého má uhradit škodu, za kterou je odpovědnýpojištěný a na niž se pojištění vztahuje, zásadně pojistitel (vsouladu s obsahem pojistné smlouvy), a to přímo poškozenému (srov.§ 43 odst. 3 a § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě). Pouzetehdy, uhradí-li pojištěný sám (dobrovolně) škodu přímopoškozenému, vzniká mu (pojištěnému) proti pojistiteli právo naúhradu vyplacené částky, tedy částky, kterou by jinak (v souladu spojistnou smlouvou a zákonem) měl povinnost plnit pojistitel. Vpřípadě uvedeném v § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě je tedypojištěný z odpovědnosti za škodu oprávněn domáhat se v soudnímřízení po pojistiteli toho, aby za něj uhradil škodu přímopoškozenému.

V této věci nejde o případ podle § 44 odst. 3 zákona opojistné smlouvě [pojištěný (dlužník) poškozenému (Svazku) škoduneuhradil], takže první otázkou, která se otevírá k řešení, je, zdav mimoinsolvenčních poměrech je u pojištění odpovědnosti za škodudůvodem pro zamítnutí žaloby okolnost, že pojištěný (a současněpojistník) se po pojistiteli domáhá pojistného plnění z tituluškody, kterou způsobil (a dosud neuhradil) poškozenému na svůj účet(pro sebe) a nikoli na účet (k rukám) poškozeného.

Rozhodnutí, kterým je pojistiteli uložena povinnost nahraditza pojištěného poškozenému v souladu s pojistnou smlouvou škoduzpůsobenou pojištěným, zavazuje pouze pojistitele a opravňuje pouzepojištěného (jako účastníky řízení, v němž bylo rozhodnutívydáno).

Pojistiteli uložená povinnost svědčí pouze ve prospěchpojištěného, který se na základě uzavřené pojistné smlouvy domohlsvého práva, aby za něj byla pojistitelem uhrazena škoda, kterou byv případě neuzavření předmětné pojistné smlouvy byl povinen hraditsám. Skutečnost, že pojistné plnění má být uhrazeno k rukámpoškozeného, nečiní poškozeného osobou oprávněnou domáhat se výkonupředmětného rozhodnutí. Poškozený bude vždy moci uplatňovat svéprávo na náhradu škody pouze vůči škůdci. Škůdce (pojištěný) všakna základě předmětného rozhodnutí bude oprávněn domáhat se toho,aby jej pojistitel zbavil povinnosti (tedy aby konal v jehoprospěch) nahradit jím způsobenou škodu v uvedené výši.

Dovolatelem označená literatura (ke srovnatelnému znění §2861 o. z.) uvádí, že: „Poškozený (bez přímého práva na pojistnéplnění proti pojistiteli) je pouhým místem, kam pojistitel plněníza pojištěného poskytuje“, a týž závěr (k § 2861 o. z.) obsahujenapř. též dílo: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanskýzákoník. Komentář. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck,2023 (k místu plnění srov. v poměrech dané věci ustanovení § 336obch. zák. a ve vazbě na komentovanou úpravu pak ustanovení § 1954o. z.).

Pojištěný však podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona opojistné smlouvě (a při absenci odchylného ujednání v pojistnésmlouvě) nemá právo požadovat po pojistiteli (ať již v nalézacímřízení) nebo (na základě exekučního titulu založeného způsobempředjímaným posledně označeným ustanovením) ve vykonávacím(exekučním) řízení splnění závazku z pojistné smlouvy jinak [prosebe (na svůj účet)] než výplatou pojistného plněnípoškozenému.

Požaduje-li (tedy) pojištěný z titulu odpovědnosti za škodu,kterou způsobil jinému, podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona opojistné smlouvě po pojistiteli v nalézacím řízení splnění závazkuz pojistné smlouvy pro sebe (na svůj účet) [aniž jde o případuvedený v § 44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě], je to důvodempro zamítnutí žaloby; uplatňuje totiž nárok, který mu podlehmotného práva nepřísluší.

Při výše podaném výkladu obecné úpravy pojištění odpovědnostiza škodu zbývá určit, zda jiný (dovolatelem prosazovaný) názor seuplatní při vymáhání nároku podle § 44 odst. 1 zákona o pojistnésmlouvě v době po prohlášení konkursu na majetek pojištěného (nazákladě zvláštní úpravy podle insolvenčního zákona, respektivevzhledem ke zvláštní povaze insolvenční správy majetku).

Insolvenční správce je zjednodušeně řečeno, správcem cizíhomajetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku vevlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinkůinsolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Tam, kde nainsolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovoupodstatou (jako je tomu při řešení úpadku dlužníka konkursem),jedná insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka (§ 40 odst.1 insolvenčního zákona), přičemž k takovým jednáním patří i jehoúkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých seúčastní místo dlužníka (§ 40 odst. 2 insolvenčního zákona).

Tím, že na něj přejde prohlášením konkursu na majetekdlužníka oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (§ 229 odst. 1,odst. 3 písm. c/, § 246 odst. 1 insolvenčního zákona), vstupujeinsolvenční správce do těch práv a povinností, jimiž byl k okamžikuprohlášení konkursu nadán dlužník; to platí i ohledně pohledávekdlužníka za jeho dlužníky, lhostejno, zda vzešly ze smluv nebo zjiných právních důvodů. Neurčuje-li insolvenční zákon jinak (srov.např. úpravu obsaženou v ustanovení § 263 a násl. insolvenčníhozákona), neliší se postavení insolvenčního správce, jenžprohlášením konkursu vstoupil (jako správce majetkové podstaty) namísto dosavadního věřitele (dlužníka), od postavení případnýchjiných právních nástupců (sukcesorů) na místě původního věřitele(původního majitele pohledávky).

Závěr, že by insolvenční správce dlužníka (coby osoba sdispozičními oprávněními k majetkové podstatě) měl či mohl poprohlášení konkursu na majetek dlužníka vymáhat [v těch případech,kdy dlužník (coby pojištěný) sám dříve neuhradil škodu poškozenému]po pojistiteli pojistné plnění jinak než způsobem předjímanýmustanovením § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, se nepodává zžádného ustanovení insolvenčního zákona a neplyne (ve vazbě navymezení rozsahu majetkové podstaty dlužníka v § 205 odst. 1insolvenčního zákona) z povahy insolvenční správy majetku, a to anipři zohlednění možné subsidiární uplatnitelnosti těch ustanovenízákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jež se týkají plnésprávy cizího majetku (§ 1409 až § 1447 o. z.).

Nemohl-li dlužník (coby pojištěný) vymoci pojistné plněnípodle § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě pro sebe (na svůjúčet) před zahájením insolvenčního řízení, pak neexistuje žádnýrozumný důvod, pro který by mělo platit něco jiného jen proto, žepojistné plnění je (bylo) vymáháno insolvenčním správcem dlužníkaaž po prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

57. Tam, kde se neočekává, že pojistitel bude mít v důsledkuvýplaty pojistného plnění právo na náhradu toho, co plnil zapojištěného (srov. § 46 zákona o pojistné smlouvě), má (oprotimínění dovolatele) vymáhání nároku podle § 44 odst. 1 zákona opojistné smlouvě (způsobem tam uvedeným) smysl i v průběhuinsolvenčního řízení vedeného na majetek pojištěného. Tím, žepojistitel vyplatí pojistné plnění poškozenému totiž v rozsahuposkytnutého plnění zanikne (přihlášená) pohledávka poškozenéhovůči (insolvenčnímu) dlužníku, čímž se zpravidla zvýší mírauspokojení ostatních přihlášených věřitelů.

Argumentačně nepřesný (neúplný) je i dovolatelův názor, že bymu z vymožené částky (ani) nenáležela odměna. Potud dovolatelpřehlíží, že úprava obsažená v § 38 odst. 3 insolvenčního zákonaumožňuje podle okolností případu i zvýšení konkursní odměnynavázané jinak podle § 38 odst. 1 insolvenčního zákona na výšivýtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele.

O rozpor se základními zásadami insolvenčního řízení rovněžnejde; výplata pojistného plnění poškozenému sice způsobí zánikpohledávky poškozeného vůči dlužníku, nejde ale o výplatu „náhradyzpůsobené škody“ (oba nároky se liší již tím, že poškozený sám nemánárok na výplatu pojistného plnění vůči pojistiteli).

Nejvyšší soud tudíž uzavírá (shrnuje), že i poté, coinsolvenční soud rozhodl o úpadku pojištěného z odpovědnosti zaškodu a prohlásil konkurs na jeho majetek, je insolvenční správcepojištěného, který poškozenému neuhradil způsobenou škodu, oprávněndomáhat se v nalézacím řízení po pojistiteli pouze toho, aby za nějuhradil škodu přímo pojištěnému; právo požadovat úhradu pojistnéhoplnění do majetkové podstaty mu nenáleží.

K dovolací námitce, že při absenci poučení (odvolacího soudu)o odlišném právním názoru je napadené rozhodnutí „překvapivé“,Nejvyšší soud uvádí, že „překvapivým“ je jen takové rozhodnutí,které nebylo možné předvídat na základě zjištěného skutkového stavuvěci, postupu odvolacího soudu a doposud přednesených tvrzeníúčastníků.

Obranu založenou na argumentaci, podle které: „Škodovépojištění slouží k náhradě vzniklé škody poškozenému a nemůžesloužit k obohacení škůdce ani k plnění ve prospěch jiných subjektůnež poškozených.“, uplatnil žalovaný již v řízení před obvodnímsoudem (srov. závěrečný návrh žalovaného ze dne 16. září 2019, č.l. 306 p. v.) a znovu pak v rámci vyjádření k prvnímu odvolánížalobce (podání ze dne 26. února 2020, č. l. 339). Dovolatel tedyneměl být překvapen tím, že odvolací soud se touto obranou zabýval(měl a mohl se na tuto argumentaci připravit).

Nepřiléhavé je rovněž dovolací tvrzení, že se dovolateli mělodostat poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. Označené ustanoveníurčuje, že má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právnístránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzveúčastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodnýchskutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Pro účelyzávěru, že dovolatel uplatnil nárok, který neplyne z hmotného práva(z ustanovení § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě) [požadavkemna úhradu pojistného plnění do majetkové podstaty pojištěného],totiž žádného doplnění rozhodných skutečností zapotřebínebylo.

K námitce dovolatele, že při poučení o jiném právním názoruodvolacího soudu by mohl např. navrhnout vydání eventuálníhopetitu, kterým by požadoval uhradit pojistné plnění k rukámpoškozeného (srov. odstavec 24. shora), Nejvyšší soud připomíná, žesoučástí poučovací povinnosti soudu podle § 5 o. s. ř. (o § 118aodst. 2 o. s. ř. jít nemohlo) není návod či pomoc účastníkuspočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, alejen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, cov řízení sám hodlá učinit.

Součástí poučovací povinnosti obecných soudů není poučení otom, že žalobce může žalobu změnit (§ 95 o. s. ř.) a domáhat sejiného nároku. To by totiž dle judikatury Ústavního soudu vedlo knarušení principu rovnosti účastníků.

Výše uvedeným závěrům odpovídá i judikatura Ústavního soudu,který již za platnosti občanského zákoníku z roku 1964 opakovaněvyslovil, že doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být vsouladu s vůlí jednajících stran.

Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-lise vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázekozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovnýmvýznamem textu jimi formulované smlouvy. Tyto závěry přejal ve svéjudikatuře rovněž Nejvyšší soud.

Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladujakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikolivnapř. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činícíprávní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylnéhoprávního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadněžádný význam.

Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právníchjednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soudnejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl)jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících(zjištěných) okolností.

Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovatk okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním).Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právníjednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který bylanebo musel být adresátovi znám.

Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží tolikok těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle(úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi),již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem 6 (např.objektivním významem užitých slov).

Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl)jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádídemonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právníhojednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i projednostranná adresovaná právní jednání.

Jak vyplývá ze shora citované judikatury k platné právníúpravě, výkladu podle § 555 a násl. o. z. podléhá jakékoliv právníjednání, tedy i takové, jehož význam se objektivně jeví jako jasnýči nepochybný. Výkladové pravidlo obsažené v § 556 odst. 1 větaprvní o. z. s sebou však nese následek, že konstitutivním prvkemprávního jednání, popř. smlouvy, je skutečná vůle jednajícího,byla-li druhé straně známa, anebo musela-li o ní vědět, naprotitomu její nesprávné vyjádření, byť by objektivně nevzbuzovalopochybnosti, je v takovém případě pouhé falsa demonstratio, kterézůstává bez právního významu.

Z výše uvedeného se podává, že o omylu a jeho právnírelevanci lze uvažovat pouze za předpokladu, že skutečnou vůlijednajícího (jednajících), jež byla nebo musela být adresátovi(adresátům) známa, se nepodaří výkladem právního jednání přizohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolnostízjistit. Pokud tedy adresátovi právního jednání – s přihlédnutím kpředcházejícímu i následnému jednání stran – byl či musel být známýskutečný úmysl (skutečná vůle) jednajícího, při výkladu předmětnéhoprávního jednání je nutno tento úmysl upřednostnit před jehovnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov (srov. §556 odst. 1 věta první o. z.).

V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkovýchzjištění, podle nichž žalobkyně zaslala žalované (a ta následněpodepsala) písemný návrh kupní smlouvy, v němž byl do předmětukoupě chybně (chybou bratra žalobkyně) zahrnut také sporný pozemekparc. č. 254/23 v obci a k. ú. Brandýsek, o němž se účastnicedohodly, že nebude předmětem koupě. Uvedený skutkový stav soudposoudil po právní stránce tak, že žalovaná nepoctivě (lstivě)využila omylu žalobkyně, ačkoliv o něm věděla a bylo po ní možnospravedlivě požadovat, aby žalobkyni na její omyl upozornila, aproto kupní smlouva byla v daném rozsahu podle § 584 odst. 2 o. z.neplatná.

K uvedenému posouzení dospěl odvolací soud přes skutečnost,že při výkladu předmětné kupní smlouvy provedeném v souladu s § 555a násl. o. z. zjistil, že se účastnice dohodly, že parc. č. 254/23v obci a k. ú. Brandýsek nebude předmětem koupě a žalované bylaznáma skutečná vůle žalobkyně, jež neměla v úmyslu tento pozemek nažalovanou převést, byť do návrhu kupní smlouvy byl tento pozemekchybně zahrnut.

Odvolací soud se za uvedené situace zabýval aplikacíustanovení § 584 odst. 2 o. z. na takto zjištěný skutkový stavnadbytečně, neboť již na základě provedeného výkladu předmětnékupní smlouvy bylo možno dospět závěru, že se pozemek parc. č.254/23 v obci a k. ú. Brandýsek vůbec nestal předmětem koupě,jestliže skutečná vůle smluvních stran k jeho převodu na žalovanounesměřovala.

Vyjádřeno jinak, aplikace ustanovení § 584 odst. 2 o. z. bymohla přicházet v úvahu až v případě, že se rozpor mezi vůlíjednajícího a jejím projevem nepodaří překlenout výkladem dotčenéhoprávního jednání, což však není případ projednávané věci. 33.Uvedené úvahy jsou tak podkladem pro závěr, že napadené rozhodnutíodvolacího soudu je ve výsledku (byť z částečně odlišných důvodů)věcně správné.

Obecně pak platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnitv době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejímrámci lhůta subjektivní.

Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatněnípráva na náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o jižvzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodnéudálosti) a o tom, kdo za ni odpovídá. Dozvědět se o škodě znamená,že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu,kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo najejí náhradu důvodně uplatnit u soudu.

Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkovéokolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i jejírozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích),a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně, např. na základěodborného posudku. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nastáváv okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové informace ookolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnosturčité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde onezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody.Platí přitom, že subjektivní promlčecí lhůta nemůže začít běžetdříve, než je počátek běhu lhůty objektivní.

Ve vztahu k předchozí právní úpravě se judikatura dovolacíhosoudu ustálila v závěru, že lhůta k uplatnění nároku na náhraduškody počínající běžet ode dne, kdy se poškozený doví o škodě a otom, kdo za ni odpovídá, nezačne běžet dnem, kdy bylazaměstnavateli příslušným státním orgánem uložena pokuta zazaviněné porušení povinností jeho zaměstnance, nýbrž teprve dnem,kdy zaměstnavatel pokutu uhradil. Žalující zaměstnavatel mohl tedyžalovat svého zaměstnance o náhradu škody teprve tehdy, až sámsplnil svůj závazek vůči příslušnému úřadu.

Protože zákoník práce neobsahuje zvláštní pravidlo pro vznikškody spočívající v dluhu (zaměstnavatele), je nutné ve smyslu § 4zák. práce ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 aplikovatustanovení § 2952 věty druhé o. z., podle něhož záleží-li skutečnáškoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhuzprostil nebo mu poskytl náhradu. Z tohoto důvodu tak již nejsouuplatnitelné výše uvedené závěry starší rozhodovací praxedovolacího soudu vážící rozhodný okamžik počátku běhu subjektivnípromlčecí lhůty na zaplacení dlužné částky. Judikatura Nejvyššíhosoudu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 uzavřela, že záleží-liskutečná škoda ve vzniku dluhu podle § 2952 věty druhé o. z. azvolí-li poškozený proti škůdci právo, aby mu škůdce poskytlnáhradu, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty takovéhopráva určující vědomost poškozeného o osobě škůdce a o vznikudluhu, nikoli případné splnění dluhu či jeho splatnost.

Má-li výrok o trestu ve správním rozhodnutí konstitutivnípovahu a působí-li (zavazuje) do budoucnosti a zásadně až odokamžiku právní moci, pak výše uvedené závěry znamenají, že počátekběhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění práva na náhraduškody spočívající v pokutě uložené zaměstnavateli orgánem veřejnémoci je vázán na vědomost zaměstnavatele o nabytí právní mocirozhodnutí o uložení pokuty.

Závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení uplatněnážalovaným není důvodná, je tedy správný. Odvolací soud byl siceveden nesprávnou úvahou, že rozhodujícím pro počátek běhu promlčecílhůty je doručení příkazu k zaplacení předmětné pokuty, protoževšak tento okamžik nutně předchází nabytí právní moci takovéhopříkazu, je zřejmé, že nároky žalobkyně promlčené nejsou.

K odpůrčí žalobě podle § 589 o. z. je aktivně věcnělegitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vykonatelná,jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její uspokojení.Vykonatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutitcestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která bylavěřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem,podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).

Smyslem (účelem) odpůrčí žaloby podle ustanovení § 589 o. z.je domoci se (vyhovujícího) rozhodnutí soudu, které bude podklademk tomu, aby se mohl na základě titulu způsobilého k výkonurozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhatnařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinnýmjednáním ušlo z dlužníkova majetku (nebo odpovídající náhrady zatakové plnění), a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči tomu, kdo sdlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabylprospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění připřeměně právnické osoby jako její právní nástupce, anebo vůčijinému právnímu nástupci.

Takto deklarovaný smysl (účel) odpůrčí žaloby však nevypovídáničeho o tom, zda (případně jakým způsobem) lze nárok žalobouuplatněný vypořádat (platnou) dohodou účastníků daného právníhovztahu (lhostejno, zda se tak stane mimosoudně, neboprostřednictvím soudem schváleného smíru). Přiléhavou (správnou)odpověď na danou otázku pak nelze získat snahou o rozčleněnísoudních rozhodnutí podle předmětu řízení na rozhodnutídeklaratorní a na rozhodnutí konstitutivní (pravotvorná),podloženou (i v poměrech dovolací argumentace) mylnou představou,že tam, kde má soudní rozhodnutí konstitutivní účinky, smír uzavřítnelze.

K ošidnosti argumentace budované (jen) na takových základechsrov. v literatuře např. Macur, J.: Problémy vzájemného vztahupráva procesního a hmotného. Brno, Masarykova univerzita 1993, str.117 až 127.

V literatuře většinově převládá názor, že rozhodnutí(rozsudek), jímž soud vyhoví odpůrčí žalobě podané podle § 589 anásl. o. z., má konstitutivní účinky (se zpětnými účinky, jelikožčiní právní jednání dlužníka „zpětně“ neúčinným).

To, že soudní rozhodnutí má konstitutivní účinky, ještěneznamená, že ohledně žalobou uplatněného nároku [jenž má (může)vyústit v rozhodnutí s konstitutivními účinky] nelze uzavřít (aschválit) smír.

V soudní praxi ohledně tohoto nároku (totiž) na straně jednénebylo pochyb o tom, že možnost přiznání úroků z prodlení připeněžitém zadostiučinění podle § 13 odst. 2 obč. zák. nepřichází vúvahu, neboť do právní moci soudního rozhodnutí není povinnostplnit peněžité zadostiučinění závazně stanovena, na straně druhévšak nebylo pochyb ani o tom, že žalobou uplatněný nárok na náhradunemajetkové újmy v penězích bylo možné vypořádat dohodou (uzavřítsmír).

Odpůrčí nárok lze vypořádat dohodou (uzavřít smír), byťsoučasně (ve vazbě na ustanovení § 239 odst. 4 větu prvníinsolvenčního zákona) v jiném svém rozhodnutí připustil, že soudnírozhodnutí o odpůrčí žalobě podle § 235 a násl. insolvenčníhozákona má konstitutivní.

V poměrech úpravy odpůrčího práva obsažené v zákoně č.89/2012 Sb., občanském zákoníku, je pro odpověď na dovolánímpředestřenou otázku významný především obsah ustanovení § 597 o.z.

Neúčinnosti právního jednání dlužníka se lze dovolat vůčiosobám uvedeným v ustanovení § 594 o. z. [nejčastěji (typově) vůčiosobě, která s dlužníkem právně jednala, nebo vůči osobě, která zprávního jednání dlužníka přímo nabyla prospěch]. Vůči takovýmosobám zakládá neúčinnost právního jednání dlužníka věřitelovoprávo domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinnýmjednáním z dlužníkova majetku ušlo (§ 595 odst. 1 věta první o.z.), případně (není-li dobře možné uspokojit se z toho, coneúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku) právo domáhat seuspokojení pohledávky z odpovídající náhrady (§ 595 odst. 1 větadruhá o. z.).

Platí rovněž, že osoba (dle § 594 o. z.), které neúčinnéprávní dlužníka zakládá povinnost podle § 595 o. z. [povinnoststrpět, aby věřitel uspokojil svou pohledávku vůči dlužníku z toho,co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, respektive(není-li dobře možné uspokojit se z toho, co neúčinným jednánímušlo z dlužníkova majetku) povinnost poskytnout věřiteli nauspokojení jeho pohledávky odpovídající náhradu], se tétopovinnosti může zprostit uspokojením věřitelovy pohledávky zadlužníkem (§ 597 odst. 1 věta první o. z.).

Co do posouzení otázky, zda možnost osoby, která je zatíženapovinností podle § 595 o. z., zprostit se této povinnostiuspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem je podmíněna plnouúhradou věřitelovy pohledávky za dlužníkem i tehdy, má-li to, coneúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, nižší hodnotu, seaktuální komentářová literatura shoduje v závěru, že k zánikuodpůrčího práva postačí, jestliže taková osoba uspokojí věřitelovupohledávku za dlužníkem ve stejném rozsahu, v jakém má vůči nívěřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 větydruhé o. z.

Tento závěr správně vystihuje skutečnost, že oproti výkladupodávanému dříve se z ustanovení § 1930 odst. 2 o. z. podávápovinnost věřitele přijmout na úhradu své pohledávky i částečnéplnění, neodporuje-li to povaze závazku nebo účelu smlouvy, pokudtento účel musel být dlužníku alespoň zřejmý.

Nejvyšší soud tedy ve shodě s označenou literaturou uzavírá,že má-li to, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, nižšíhodnotu než je výše věřitelovy pohledávky za dlužníkem, zprostí seosoba, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., tétopovinnosti ve smyslu ustanovení § 597 odst. 1 o. z. tím, žeuspokojí věřitelovu pohledávku za dlužníkem ve stejném rozsahu, vjakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595odst. 1 věty druhé o. z.

Skutečnost, že osoba, v jejíž prospěch učinil dlužníkneúčinný právní úkon, zaplatila do majetkové podstaty dlužníkapeněžitou náhradu za plnění, které jí dlužník poskytl, důvodem prozamítnutí obecné odpůrčí žaloby podané proti osobě, která plnila,věřitelem dlužníka.

Se zřetelem k dikci § 597 odst. 1 věty druhé o. z. se osobazatížená povinností podle § 595 o. z. této povinnosti shorapopsaným způsobem zprostí (může zprostit) kdykoli po vznikuodpůrčího práva, bez zřetele k tomu, zda věřitel předtím podalodpůrčí žalobu. Překážkou daného postupu není ani to, že věřitelovapohledávka za dlužníkem dosud není vykonatelná; podmínka, aby šlo opohledávku vykonatelnou, musí být splněna (až) v době, kdy soudrozhoduje o odpůrčí žalobě.

Může-li se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 o.z., zprostit této povinnosti uspokojením věřitelovy pohledávky zadlužníkem v rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo naodpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z.,jednostranným právním jednáním, pak ovšem není vyloučeno, aby setak stalo též na základě dohody této osoby s věřitelem. Srov. ktomu v literatuře shodně např. opět Melzer, Tégl a kolektiv, str.861, nebo Petrov, Výtisk, Beran, a kol., str. 670-671. Takovoudohodu lze uzavřít i po podání odpůrčí žaloby věřitelem, přičemžnic nebrání tomu, aby tato dispozice s odpůrčí žalobou uplatněnýmodpůrčím nárokem měla podobu smíru schváleného soudem.

Nejvyšší soud tedy v odpověď na dovoláním položenou otázkuuzavírá, že povaha řízení o odpůrčí žalobě podle zákona č. 89/2012Sb., občanského zákoníku, nevylučuje skončení řízení soudnímsmírem, a tudíž ani možnost vydat v takové věci rozsudek pro uznání(§ 153a odst. 2 o. s. ř.).