Pátky s judikaturou 06/09/24

Žalobce v dovolání namítal, že se odvolací soud nevypořádal sjeho námitkou, že (alespoň) některé z ním učiněných právníchjednání obsahujících odstoupení od kupní smlouvy je třeba posuzovatdle § 1978 o. z., nikoliv § 2002 o. z., neboť porušení smlouvyžalovanými představuje jejich prodlení s plněním smlouvy. Tutonámitku dle obsahu spisu žalobce vznesl již v žalobě a zopakoval jii ve vyjádření ze dne 31. 5. 2022.

Podle závěrů judikatury je třeba rozlišovat v poměrechobčanského zákoníku z roku 2012 kategorizaci porušení smlouvy,které může nastat buď (a) prodlením, nebo (b) porušením smlouvyjiným způsobem, kam spadají (1) případy porušení smlouvy vadnýmsplněním, tedy vadným plněním, které věřitel přijal, čímž došlo ktransformaci původního závazku (§ 1914 odst. 2 o. z.), (2)nesplněním jednorázového závazku spočívajícího v non-facere, tedyjednorázové omittere a pati, (3) porušení smlouvy způsobenímnemožnosti plnění, jež má vlastní právní úpravu (§ 2006 o. z.), a(4) porušení smlouvy nesplněním v důsledku vnějších okolností, tedyobjektivní nemožnost plnění (§ 2006 o. z.), smrt (§ 2009 o.z.).

Jde-li o právní následek porušení povinnosti odstoupením odsmlouvy je třeba uvést, že Nejvyšší soud se vzájemným vztahemprávní úpravy odstoupení obsažené v § 2002 o. z. a § 1977 a 1978 o.z. již ve své judikatuře zabýval a uzavřel, že § 2002 o. z. míří naporušení smlouvy obecně, zatímco § 1977 a 1978 o. z. dopadají nasituace, kdy porušení povinnosti nastalo prodlením, tedy tolikojedním specifickým druhem porušení smlouvy. Ustanovení § 1977 anásl. o. z. tedy představuje speciální úpravu k obecné právníúpravě odstoupení od smlouvy obsažené v § 2002 a násl. o. z.

V poměrech projednávané věci je pro rozlišení, zda lze naodstoupení aplikovat úpravu § 2002 o. z. nebo § 1977 a násl. o. z.,nezbytné vyřešit, zda nedodržení závazných parametrů při stavbědomu sjednaných v kupní smlouvě představuje prodlení žalovaných sesplněním jejich smluvní povinnosti, či nikoliv, neboť jen vpřípadě, že by se o prodlení jednalo, přicházela by aplikace § 1978o. z. na daný případ v úvahu.

V literatuře je argumentováno, že prodlení dlužníka (moracreditoris) je určitý trvající závazkový stav, do kterého sedlužník svým jednáním dostává, neplní-li svůj dluh „řádně a včas“.Po dobu, kdy je tedy dluh plněn vadně anebo není plněn vůbec,prodlení trvá. Prodlení tudíž dopadá jen na ty situace, kdy nebylosplněno včas a zároveň později být splněno může, nebo může býtplnění obnoveno (jde-li o závazek k trvalému kontinuálnímuplnění).

Případy porušení povinností, ze kterých prodlení vzejítnemůže, představují (a) povinnost zdržet se (omittere) určitéhojednorázového jednání (např. vyzrazení důvěrné informace třetíosobě, uzavření smlouvy se třetí osobou, zhlédnutí utajenýchdokumentů apod.), neboť v okamžiku, kdy povinná strana takovoupovinnost poruší a zapovězený úkon provede, není možno hovořit otom, že se tím dostala do „prodlení“, poněvadž provedení zakázanéhoúkonu již nelze fakticky odčinit a realizovanou skutečnostzvrátit.

Prodlení je dále vyloučeno i u (b) povinnosti strpět výkonurčitého jednorázového zásahu do práva (jednorázové pati) jako jeporušení závazku strpět účast věřitele při určité události, kteráse z povahy věci může udát jen jednou (narození, smrt, určitýpřírodní úkaz, neopakovatelná společenská událost apod.). Naopakprodlení může nastat u jednorázového i trvajícího dare (např.dodávka objednaného zboží či nepřetržitá dodávka vody) a facere(např. provedení opravy věci nebo závazek k nepřetržité činnosti pourčitou dobu) a u nepřetržitého omittere (např. nevykonávat nějakoučinnost po určenou dobu) a pati (např. strpět průchod přes pozemekpo určitou dobu).

V posuzovaném případě se žalovaní kupní smlouvou (mimo jiné)zavázali, že při stavbě svého domu na pozemcích, které jim k tomužalobce kupní smlouvou prodal, dodrží v kupní smlouvě sjednanéparametry výstavby svého domu. Sjednání takové povinnostinepředstavovalo ve vztahu k žalobci závazek k vykonání určitéčinnosti, ale závazek zdržet se jednání, které by sjednanéparametry porušovalo. Nejednalo se přitom o závazek zdržet sesmluvně vymezeného jednání po určitou dobu nepřetržitě, ale závazekjednorázový při probíhající stavbě dané parametry zachovat(jednorázové omittere). Porušení takové povinnosti tedy není možnofakticky odčinit a realizovanou skutečnost zvrátit (ze skutkovýchzjištění soudů vyplývá, že dům žalovaných již byl postaven tak, žev určitých aspektech sjednané parametry porušuje).

V projednávané věci byla stranami sjednána povinnost, přijejímž porušení prodlení s jejím splněním nenastává. Odstoupení odkupní smlouvy pro porušení smluvené povinnosti je tedy možné podle§ 2002 o. z., nikoliv dle § 1978 o. z., jak žalobce namítal.

Žalobcem zpochybňované právní posouzení této otázky odvolacímsoudem je tudíž správné.

V dovolacím řízení nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu,že existence jiných stropů v domě, než deklarovaných žalovaným připrodeji nemovitosti, byla vadou prodávané nemovité věci zakládajícípodstatné porušení kupní smlouvy, a že žalobkyni proto vznikloprávo na přiměřenou slevu z kupní ceny podle § 2106 odst. 1 písm.c) o. z. (aplikovatelnost tohoto ustanovení i na smlouvu o koupinemovité věci vyplývá z § 2131 o. z.). Z tohoto závěru, protodovolací soud dále vychází.

Pro určení výše slevy přiznávané z titulu odpovědnosti zavady zákon nestanoví žádné obecné pravidlo. Oproti tomu právníúprava obsažená v § 439 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,ve znění pozdějších předpisů zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen„obch. zák.“), výslovně určovala, že „nárok na slevu z kupní cenyodpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou by mělo zboží bez vad, ahodnotou, kterou mělo zboží dodané s vadami, přičemž pro určeníhodnot je rozhodující doba, v níž se mělo uskutečnit řádnéplnění“.

Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. ve vztahu k obecnéúpravě práv z vadného plnění při koupi věci uvádí, že „návrh těchtoustanovení vychází z dosavadní úpravy obchodního zákoníku. Ta jevšak oproštěna od některých ustanovení generálního významu,přenesených do obecné části obligačního práva, a od ustanovenínadbytečných nebo kazuistických.

Posun je zejména v tom, že osnova zesiluje právní postaveníkupujícího, kterému bylo plněno vadně. Opouští se hledisko vadopravitelných a neopravitelných jako základní kritérium pro určenípráv kupujícího z vad věci a nahrazuje se hlediskem intenzity,jakou vadnost plnění porušuje smlouvu.“

Do zákona č. 89/2012 Sb. však v rámci obecné úpravy práv zvadného plnění při koupi věci (která se aplikuje i na nyníposuzovanou věc) nebyla převzata úprava uvedená v § 439 obch. zák.Zákon č. 89/2012 Sb. tedy, stejně jako zákon č. 40/1964 Sb., žádnéobecné pravidlo pro určení výše přiměřené slevy z kupní cenynestanoví.

K použitelnosti závěrů dosavadní judikatury o absenciobecného pravidla pro určení výše slevy i za účinnosti zákona č.89/2012 Sb. se Nejvyšší soud přihlásil.

Pro úplnost lze dodat, že zákonem č. 374/2022 Sb., kterým semění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve zněnípozdějších předpisů, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, veznění pozdějších předpisů, byl do § 2171 odst. 2 o. z. (tj. jednohoze zvláštních ustanovení o prodeji zboží spotřebiteli) promítnutčl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/771 ze dne20. 5. 2019, o některých aspektech smluv o prodeji zboží, o změněnařízení (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES a o zrušení směrnice1999/44/ES, podle něhož snížení ceny musí být přiměřené k poklesuhodnoty zboží, které spotřebitel obdržel, ve srovnání s hodnotou,kterou by zboží mělo, kdyby bylo v souladu se smlouvou (srov.důvodovou zprávu k zákonu č. 374/2022 Sb., jež je dostupná nawww.psp.cz).

Ustanovení § 2171 odst. 2 o. z. tak obsahuje zvláštnípravidlo, podle kterého se v případech prodeje hmotné movité věcispotřebiteli (§ 2158 o. z.) přiměřená sleva určí „jako rozdíl mezihodnotou věci bez vady a vadné věci, kterou kupující obdržel.“Výklad uvedeného ustanovení však není pro posouzení nyníprojednávané věci určující, neboť o případ prodeje hmotné movitévěci spotřebiteli v ní nešlo. Ostatně tato nová právní úpravatransponující do českého právního řádu citovanou směrnici, nemůžemít vliv na právní posouzení nyní projednávané věci též z důvodu,že v době uzavření kupní smlouvy (tj. v době rozhodné pro právníposouzení věci) ještě nebyla účinná (srov. též přechodná ustanovenív čl. IV odst. 1 zákona č. 374/2022 Sb.).

Z dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu tak vyplývá,že ustanovení § 2106 o. z. (stejně jako § 597 odst. 1 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále jen „obč. zák.“) patří vezpůsobu určení přiměřené slevy ze sjednané kupní ceny k právnímnormám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právnímnormám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem akteré tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každémjednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,předem neomezeného okruhu okolností.

I v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jsou tedypřiměřeně použitelné závěry dosavadní rozhodovací praxe týkající sevýkladu § 597 odst. 1 obč. zák., podle kterých musí být při určeníčástky odpovídající přiměřené slevě z kupní ceny vždy přihlíženo kekonkrétním okolnostem daného případu. Výše slevy z ceny budezáviset především na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, nasnížení funkčních vlastností věci a příp. její estetické hodnoty.Při jejím určení je nutné přihlížet k tomu, jak se vytčená vadaprojevuje při užívání věci, jak vady omezují či komplikují užívánívěci, popř. snižují životnost věci, k dalšímu možnému způsobu arozsahu užívání věci, k ceně nutných oprav věci (přičemž slevuobvykle nelze ztotožnit pouze s náklady spojenými s odstraněním vadči s hodnotou všech nákladů, které se sám kupující rozhodlvynaložit na odstranění vady) a jiným obdobným hlediskům, přičemžprostřednictvím slevy by měla být vytvořena situace blížící sestavu, kdy by bylo plněno bez vad.

Při posouzení, jaká výše slevy z ceny díla je přiměřená, tj.jaká výše slevy je způsobilá vytvořit situaci blížící se stavu, kdyby bylo plněno bez vad, je však nezbytné mít na zřeteli, že sleva zceny díla je jedním z práv z vadného plnění. Proto je při jejímurčení nutné vycházet ze smyslu a účelu práv z vadného plnění.Hlavním účelem úpravy práv z vadného plnění je přitom poskytnutíochrany věřiteli (kupujícímu), který neobdržel smluvně dohodnutéplnění (resp. plnění o smluvně dojednaných parametrech).

Účel této úpravy tak tkví především v nápravě poruchyekvivalence vzájemných plnění, resp. cílí na vyrovnání ekvivalenceplnění. Jinak řečeno smyslem úpravy práv z vadného plnění (tj. ismyslem poskytnutí přiměřené slevy z ceny díla) je opětovně docílitrovnovážného stavu mezi plněním smluvních stran (zaplacenou kupnícenou a obdrženou věcí), který byl narušen vadným plněním jedné znich (prodávajícím), tj. tím, že oproti smluvně předpokládanémustavu ekvivalence plnění (kupující za určitou dohodnutou kupní cenuměl obdržet bezvadné plnění této dohodnuté ceně odpovídající) veskutečnosti kupující obdržel plnění vadné, a tedy již protoneodpovídající sjednané ceně. Smyslem úpravy práv z vadného plněnínení reparace vzniklých škod.

Přiměřená sleva z kupní ceny proto musí odpovídat takovévýši, která v konkrétních poměrech dané věci bude odpovídající mířenarušení ekvivalence plnění a bude způsobilá toto narušení narovnat(prostřednictvím snížení ceny). Určení slevy z kupní ceny pouzeprostým určením rozdílu hodnoty věci bez vady a hodnoty dodané věcivadné či určením částky odpovídající výši nákladů na opravu vadnévěci bez dalšího (bez zohlednění dalších konkrétních okolnostívěci) takovým požadavkům nedostojí. Přiměřenou výši slevy z kupníceny nelze relevantně určit bez přihlédnutí k tomu, jakým způsobemvada věci snižuje její použitelnost a možnost užívání, příp. jejíživotnost oproti stavu předpokládanému při uzavření smlouvy (tj.oproti stavu bezvadného plnění, pro který byla sjednána konkrétníkupní cena), zda šlo o prodej věci za obvyklou cenu či za cenusníženou nebo naopak zvýšenou oproti ceně obvyklé, příp. zda věc popřípadné opravě bude svým stavem odpovídající stavu předpokládanémupři uzavření kupní ceny, pro který byla sjednána konkrétní kupnícena apod.

Například v případě prodeje věci za cenu nižší či vyšší, nežje cena obvyklá, totiž bude při existenci vady věci výše přiměřenéslevy způsobilé narovnat ekvivalenci plnění jiná (bude poměrněsnížená či zvýšená), než v případě prodeje téže věci se stejnouvadou za cenu odpovídající obvyklé kupní ceně, neboť v obou ztěchto případů bude slevou z kupní ceny dorovnávána ztráta jinésjednané hodnoty plnění. Stejně tak obecně nelze stanovit jakopřiměřenou výši slevy z kupní ceny (s přihlédnutím i k hodnotěopravy věci) stejnou částku v případě opravy vadné věci zcela nové,u níž byla očekávána při koupi dlouhá životnost, které může býtpřípadnou opravou dosaženo, a v případě věci starší, v době koupějiž blíže k hranici své životnosti, u níž případnou opravou oprotistavu očekávanému při koupi dojde k významnému prodlouženíživotnosti. V druhém z případů by totiž poskytnutím slevyodpovídající nákladům na opravu nedošlo pouze k vyrovnáníekvivalence plnění, ale kupujícímu by se dostalo plnění již nadrámec předpokládaný smlouvou.

Závěr o přiměřenosti slevy z kupní ceny tedy vyžadujekomplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu apožadavek na dosažení ekvivalence plnění. Rozhodnutí o přiměřenostivýše slevy přednostně náleží do rukou soudů nižších instancí, ježjsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníkyv bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovýmipodklady pro vyhodnocení zmiňovaných aspektů daného sporu. Dovolacísoud může takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumutoliko v případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů vnalézacím řízení.

V řešené věci žalobkyně uplatnila nárok na zaplacenípřiměřené slevy z kupní ceny ve výši 809 606 Kč s tvrzením, že tatovýše odpovídá nákladům na práci potřebnou k odstranění vad – kopravě vadných stropů (konkrétně náklady na odstranění příček nadstropy ve 2. NP, odstranění podlah, podbití a záklopu stávajícíchstropů, odstranění stropních trámů, provedení nových keramickýchstropů a ztužujících věnců, provedení podlah nad stropy a omítekstropů a provedení tepelné izolace nad stropy). Odvolací soud(stejně jako soud prvního stupně) pak při své úvaze o přiměřenostislevy z kupní ceny zohlednil pouze takto znaleckým posudkemvyčíslené náklady na odstranění vadných stropů, avšak v rozporu svýše uvedenými judikaturními závěry nezohlednil další podstatnéokolnosti daného případu, zejména povahu a rozsah této vadyvzhledem ke sjednané kupní ceně celé nemovitosti (tj. nejensamotného domu) a jejím vlastnostem a stáří, jak vytčená vadakomplikuje a omezuje užívání koupené věci oproti stavu, kterýstrany smlouvy předpokládaly v případě bezvadného plnění, zdasnižuje její životnost a zda případná oprava oproti stavupředpokládaném při bezvadném smluvním plnění tuto životnost naopaknezvýší, o kolik se v důsledku vady snížila hodnota věci sezřetelem na rozsah vady a s přihlédnutím k tomu, zda byla kupnícena sjednána ve výši ceny obvyklé, nižší či vyšší, jakož i jinéskutečnosti, které by mohly být relevantní pro určení výšepřiměřené slevy z kupní ceny.

Ačkoliv odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutícitoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve vztahu kurčení výše slevy (vyžadující komplexní posouzení věci), jejímizávěry se fakticky neřídil a výši žalobkyní požadované slevy zkupní ceny považoval za přiměřenou pouze na základě toho, žeodpovídala nákladům nutným na opravu stropů domu. Takovou zcelanedostatečnou úvahu odvolacího soudu považuje dovolací soud zazjevně nepřiměřenou a jeho právní posouzení za neúplné a tudížnesprávné.

Zákon o dluhopisech nařizuje vyhotovení notářského zápisu oschůzi vlastníků dluhopisů pouze pro případy, kdy schůze projednávázměny zásadní povahy. Tyto změny jsou definovány v § 21 odst. 1zákona o dluhopisech a mimo jiné se mezi ně řadí změna emisníchpodmínek, pro kterou je vyžadován souhlas schůze vlastníkůdluhopisů.

Ke změně emisních podmínek se vyžaduje předchozí souhlasschůze vlastníků za podmínek stanovených v § 10 zákona odluhopisech.

V poměrech projednávané věci bylo třeba o schůzi poříditnotářský zápis, neboť schůze rozhodovala o změně emisních podmínekspočívající v omezení výplaty pevného úrokového výnosu za určenéobdobí.

Nejvyšší soud předesílá, že požadavek na osvědčení schůzevlastníků dluhopisů notářským zápisem není (jak se domnívalodvolací soud) náležitostí formy právního jednání, pro jejížnedodržení by bylo možno dovozovat neplatnost právního jednánípodle § 582 o. z.

Rozhodnutí schůze vlastníků dluhopisů je samostatným právnímjednáním, pro nějž není žádná forma zákonem vyžadována. Formanotářského zápisu je toliko formou „osvědčení“ tohoto právníhojednání, nikoliv formou právního jednání samotného.

Stanoví-li zákon, že o schůzi vlastníků dluhopisů má býtpořízen notářský zápis, je nejprve třeba posoudit, o jaký druhnotářského zápisu se jedná.

Je zřejmé, že nepůjde o notářský zápis o rozhodnutí orgánuprávnické osoby podle § 80a notářského řádu, neboť schůze vlastníkůdluhopisů není orgánem právnické osoby, nýbrž shromážděním osob,jež mají ve vlastnictví dluhopisy téhož emitenta (kterým navíc můžebýt i fyzická osoba). Ze stejného důvodu je třeba vyloučit inotářský zápis o osvědčení průběhu valných hromad podle § 77notářského řádu.

Z § 23 odst. 7 zákona o dluhopisech se podává, že se notářskýzápis pořizuje o schůzi, přičemž notář v zápisu uvede jména těchvlastníků dluhopisů, kteří se změnou souhlasili, a počty kusůdluhopisů, které každý z těchto vlastníků má k rozhodnému dni proúčast na schůzi vlastníků. Byť je jazykový výklad toliko prvotnímpřiblížením se právní normě, již z textu zákona je možno vyvodit,že úkolem notáře je toliko osvědčit průběh schůze (nikoli jejírozhodnutí).

Závěru, podle kterého nejde o notářský zápis podle § 80anotářského řádu, ostatně nasvědčuje i následný legislativní vývoj.S účinností od 1. 1. 2024 je v § 24b odst. 5 zákona o dluhopisechstanoveno (pro poměry rozhodování schůze vlastníků mimo zasedání),že v notářském zápisu o rozhodování per rollam se prohlášení podle§ 80gd odst. 2 písm. j) ve spojení § 80a odst. 2 notářského řáduneuvede. Není-li vyžadováno připojení tohoto prohlášení pronotářský zápis o rozhodnutí schůze vlastníků dluhopisů per rollam,nemůže být vyžadováno ani pro notářský zápis o zasedání schůzevlastníků dluhopisů.

Notářskými zápisy osvědčujícími průběh zasedání či jinéhoskutkového děje jsou jednak notářský zápis podle § 77 notářskéhořádu, a jednak notářský zápis podle § 79 notářského řádu. Jak jižbylo řečeno výše (v odstavci 37), notářský zápis dle § 77notářského řádu pro osvědčení schůze vlastníků dluhopisů nenípoužitelný. Lze tedy přijmout dílčí závěr, že vyžaduje-li § 23odst. 7 zákona dluhopisech, aby byl o schůzi vlastníků dluhopisůpořízen notářský zápis, rozumí se tím notářský zápis o osvědčeníjiného skutkového děje podle § 79 notářského řádu, se zvláštnímináležitostmi podle § 23 odst. 7 zákona o dluhopisech.

Literatura k výkladu § 77 notářského řádu dovozuje, že„předmětem notářského zápisu je v tomto případě skutečně pouzeosvědčení faktického průběhu zasedání orgánu včetně všech usnesení,a všeho dalšího, co je podstatné pro posouzení řádného postupujednání. (…) Toto posouzení už ale notář neprovádí, zachytí jenrozhodné skutkové okolnosti tak, aby notářský zápis byl způsobilýposloužit k právnímu posouzení jinými osobami.“

Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že tyto závěry seobdobně uplatní taktéž pro notářský zápis podle § 79 notářskéhořádu, jímž notář rovněž „pouze“ osvědčuje průběh skutkovéhoděje.

Proto i při osvědčení průběhu schůze vlastníků dluhopisůnotář neprohlašuje, že schůze proběhla v souladu s právnímipředpisy, že byla usnášeníschopná, že rozhodnutí přijala potřebnávětšina vlastníků dluhopisů apod. Rovněž nikterak nezasahuje doprůběhu schůze, nepoučuje osoby účastnící se skutkového děje, kterýosvědčuje, a není odpovědný za to, že před ním probíhající skutkovýděj je v souladu se zákonem.

Jinak řečeno, jde-li v případě notářského zápisu podle § 79notářského řádu o osvědčení průběhu schůze vlastníků dluhopisů, kněmuž notář nepřipojuje své prohlášení podle § 80a odst. 2notářského řádu, neprovádí notář předběžnou kontrolu zákonnostiprůběhu schůze vlastníků dluhopisů a jí přijatýchrozhodnutí.

Ohledně schůze vlastníků dluhopisů notářský zápis obsahujezejména informace o místu a datu konání schůze, o jejím průběhu a oobsahu přijatých usnesení. Dále taktéž jména těch vlastníkůdluhopisů, kteří se změnou souhlasili, a počty kusů dluhopisů,které každý z těchto vlastníků má k rozhodnému dni pro účast naschůzi vlastníků ve svém vlastnictví (§ 23 odst. 7 zákona odluhopisech). Zápis jmen (ne)souhlasících vlastníků je významnýpředevším s přihlédnutím k možnému důsledku; vlastník dluhopisů,jenž se změnou nesouhlasil, nebo se schůze nezúčastnil, má totižpodle § 23 odst. 5 zákona o dluhopisech právo na předčasné splaceníjmenovité hodnoty dluhopisu včetně poměrného výnosu. Funkcínotářského zápisu je zde i osvědčit, že vlastník dluhopisů snávrhem (ne)souhlasil.

Obsahově se tak notářský zápis o schůzi vlastníků dluhopisůpodle § 79 notářského řádu překrývá s (prostým) zápisem ze schůze(jejž vyhotovuje zásadně emitent).

Hlavním účelem (prostého) zápisu je přitom zachytit v písemnéformě jednání schůze a zápis je tak významným důkazním prostředkemo těchto skutečnostech. Osvědčení o průběhu schůze formounotářského zápisu pak představuje kvalifikovanou formu zápisu,která poskytuje emitentovi i vlastníkům dluhopisů vyšší míru právníjistoty, resp. ochrany jejich práv a oprávněných zájmů, ve kterémNejvyšší soud pro poměry osvědčení průběhu valné hromadyspolečnosti s ručením omezeným dále dovodil, že v případě, kdyspolečnost osvědčí jednání valné hromady formou notářského zápisu,nemusí již z této valné hromady zpracovávat zápis, neboť notářskýzápis obsahuje všechny náležitosti vyžadované pro (prostý)zápis].

Ve světle výše uvedeného Nejvyšší soud shrnuje, že notářneprovádí předběžnou kontrolu zákonnosti, ale působí toliko jako„kvalifikovaný zapisovatel“; jeho úkolem není zajistit, aby schůzeproběhla v souladu se zákonem. Je-li účelem notářského zápisu podle§ 79 notářského řádu toliko zabezpečit vyšší míru právní jistoty oprůběhu schůze, nelze dovozovat, že by nepořízení notářského zápisuo schůzi vlastníků dluhopisů mělo za následek neplatnostrozhodnutí, která schůze přijala.

Jakkoliv platí, že v případech, kdy zákon vyžaduje formuveřejné listiny, je tak činěno zpravidla za účelem ochranyveřejného pořádku, v poměrech projednávané věci Nejvyšší soud – sohledem na toliko důkazní funkci notářského zápisu o průběhu schůzevlastníků dluhopisů, který neplní funkci předběžné kontrolyzákonnosti průběhu schůze a rozhodnutí na ní přijatých – v absenciosvědčení notářským zápisem narušení veřejného pořádkunespatřuje.

Nepřichází proto v úvahu (jak se domníval soud prvníhostupně) ani analogická aplikace § 45 odst. 3 z. o. k., jenž jeprávě prostředkem ochrany veřejného pořádku; absence notářskéhozápisu o schůzi vlastníků dluhopisů tudíž nemá za následek ani to,že by rozhodnutí schůze pozbylo právních účinků.

Rozhodnutí schůze vlastníků dluhopisů je proto platné (aúčinné) i při opomenutí povinnosti osvědčit průběh schůze notářskýmzápisem. Uvedený nedostatek se projeví toliko ve zhoršení důkaznípozice osoby, která pro sebe chce vyvozovat příznivé důsledky zrozhodnutí a průběhu schůze (typicky emitenta nebo vlastníkadluhopisů).

Závěry o náležitostech, funkci, smyslu a významu notářskýchzápisů se svolením k vykonatelnosti se vztahují i na notářskézápisy – ať již jejich předmětem bude peněžité či nepeněžité plnění– upravené v § 71b not. ř.; vždy tedy předmětem takového notářskéhozápisu musí být pohledávka (nebo jiný nárok) vyplývající zezávazkového právního vztahu.

Závazky (závazkové právo) jsou v občanském zákoníku upravenyzejména v části čtvrté, právními skutečnostmi rozhodnými pro jejichvznik jsou především smlouvy, kvazi-smlouvy, delikty akvazi-delikty (§ 1723 o. z.), jde o úpravu, která svým použitímpřesahuje oblast závazkového práva. Obecná ustanovení o vzniku,změně a zániku práv a povinností ze závazků v této části občanskéhozákoníku se podle § 11 o. z. použijí také přiměřeně i na vznik,změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností. Byť přiměřenáaplikace vyplývající z § 11 o. z. nečiní sama o sobě z jinýchprávních vztahů závazek, není samozřejmě vyloučeno, že takéabsolutní právní poměr může mít i prvky relativního právníhopoměru.

Současně platí, že osoba, jíž svědčí věcněprávní povinnost zezákona, se může zavázat ke splnění téže povinnosti (povinnostistejného obsahu) i smluvně (jinak řečeno, může převzít obligačnípovinnost se stejným obsahem).

Přenechání věci k užívání další osobě (ať jde o výprosu,výpůjčku, nájem, pacht atd.) je jeden z typů závazků upravených včásti čtvrté občanského zákoníku a v soudní praxi, ani v právníteorii není pochyb o tom, že součástí vzájemných práv a povinnostíje i povinnost osoby, která věc užívala (výprosník, vypůjčitel,nájemce, pachtýř atd.), ji po skončení sjednaného závazku vrátitosobě, která jí věc přenechala (půjčiteli, pronajímateli,propachtovateli atd.). Povinnost vyklidit a odevzdat nemovitost másamozřejmě i osoba, která ji užívá bez právního důvodu, a není anivyloučeno, aby ohledně splnění této povinnosti uzavřela s osobou,jíž náleží dispozice s touto věcí, dohodu o vyklizení nemovitosti,bytu (odevzdání věci).

Byť nárok na vyklizení nemovitosti (bytu) je také výrazemochrany vlastnického práva – žaloba na vydání věci, kterou je ivyklizení nemovitosti, je upravena v občanském zákoníku v částitýkající se absolutních majetkových práv a řadí se mezi tzv.vlastnické žaloby (§ 1040 o. z.) – vyplývá tento nárok rovněž zezávazkového vztahu mezi stranami.

Skončil-li závazkový vztah, jehož předmětem bylo přenechání aužívání nemovitosti (bytu), je povinností osoby, která nemovitost(byt) užívala, ji vyklidit a předat osobě, která jí nemovitostpřenechala do užívání. Také v případě, že povinná osoba právnídůvod k užívání nemovitosti (bytu) nikdy neměla, může se navyklizení s vlastníkem dohodnout (zavázat se k vyklizení). Co platío vlastníkovi, platí i pro kvalifikovaného držitele (§ 1043 o. z.)nebo detentora (§ 1044), koneckonců např. pronajímatel či půjčitelnemusí být vlastníkem věci.

Jestliže nárok vlastníka (držitele, nebo detentora) navyklizení nemovitosti osobou, která ji neoprávněně užívá – ať jižproto, že mezi nimi nikdy nebyl žádný závazkový (smluvní) vztahnebo proto, že tento vztah skončil (typicky nájem, výpůjčka,výprosa apod.), vyplývá nejen z věcněprávního vztahu, ale i zezávazkového vztahu (nájmu, dohody o vyklizení atd.), lze jej takpovažovat ve smyslu § 71b not. ř. za nepeněžitý nárok vyplývajícíze závazkového vztahu, který může být předmětem notářského zápisuse svolením k vykonatelnosti.

. Předpokladem uzavření dohody podle § 71b odst. 1 not. ř. jeexistence závazkového právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem.Zpravidla bude nájemní či jiný závazkový vztah existovat již v doběuzavření dohody; smlouva (dohoda apod.), kterou má závazkový vztahteprve vzniknout, může být i součástí (byť v oddělené části)notářského zápisu (v první části bude např. smlouva o nájmu, vdruhé části bude obsažena dohoda se svolením kvykonatelnosti).

Obligatorní náležitostí notářského zápisu sesvolením k vykonatelnosti je podle § 71b odst. 2 písm. e) not. ř.doba plnění, tj. přesně a určitě stanovená doba, do které sepovinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě.Ustálená soudní praxe k výkladu § 274 písm. e) o. s. ř. ve znění do31. 12. 2000 dobou plnění chápe dobu na splnění dluhu; doba plněníobsažená v notářském zápisu je dohodou procesní, jejímž účelem jezajistit vykonatelnost. Povinný svoluje k vykonatelnosti teprve – apouze – pro případ, že to, k čemu se zavázal, nesplní řádně a včas;doba plnění tedy nemůže být sjednána tak, aby uplynula do okamžikupodpisu notářského zápisu účastníky; v takovém případě by totiž jižnešlo o svolení k vykonatelnosti pro případ nesplnění povinnosti zezávazku.

Má-li být tedy notářský zápis se svolením k vykonatelnosti odohodě, v níž se povinný zavázal k vyklizení nemovitosti (bytu),sepsaný podle § 71b not. ř., exekučním titulem, musí v době sepsánítéto dohody existovat smlouva o nájmu (či jiném závazkovém vztahu)a nájemce se musí zavázat, že nevyklidí-li nemovitost (byt) pojejím skončení ve lhůtě, na níž se s pronajímatelem dohodl, svolujek vykonatelnosti – tedy k vyklizení předmětné nemovitosti.

Je-li notářský zápis podle § 71b not. ř. sepisován v době,kdy již závazkový vztah skončil, avšak povinný nesplnil povinnostvyplývající ze závazkového vztahu nemovitost (byt) vyklidit (jinakřečeno jeho povinnost vyplývající ze závazkového vztahu trvá), budesoučástí jeho dohody s oprávněným [§ 71b odst. 2 písm. e) not. ř.]určení (nové) doby, do kdy má povinný nemovitost vyklidit tak, abytato doba uplynula až po sepsání notářského zápisu, a prohlášenípovinného, že svoluje k vykonatelnosti sepsaného notářského zápisu,nevyklidí-li nemovitost v této (nově) stanovené době.

Je-li sepisován notářský zápis podle § 71b not. ř. v době,kdy závazkový vztah trvá, doba plnění se bude odvíjet od doby, naniž byl závazek sjednán. Smlouva o nájmu (stejně jako jiné obdobnézávazkové vztahy) může být uzavřena na dobu určitou ineurčitou.

Je-li nájem sjednán na dobu určitou, a to uvedením určitéhočasového období (např. měsíců) jeho trvání, popř. uvedenímkonkrétního dne, k němuž nájemní poměr zanikne, po jejím uplynutínájem (zpravidla) končí a nájemce má povinnost předmět nájmuvyklidit.

Doba plnění tak bude známa, bude určena konkrétním datem,které bude navazovat na sjednanou dobu nájmu, a povinný svolí kvykonatelnosti notářského zápisu, jestliže do uplynutí této dobynemovitost nevyklidí (např. doba nájmu je sjednána na dobu jednohoroku do 30. 6. 2023, povinný se zavazuje nemovitost vyklidit do 15dnů po skončení nájmu a svoluje k vykonatelnosti notářského zápisu,jestliže tak neučiní; nevyklidí-li tedy nemovitost do 15. 7. 2023,může se oprávněný domáhat nařízení exekuce).

Nájem sjednaný na dobu určitou však může skončit i předuplynutím sjednané doby nájmu (dohodou, výpovědí). Je-li ovšemdohoda o vyklizení v notářském zápise podle § 71b not. ř. vázána naskončení sjednané doby nájmu, tedy na konkrétní datum, nedochází kjeho změně „automaticky“, doba plnění sjednaná v notářském zápise(která je jeho obligatorní náležitostí a musí z něj vyplývat – vizodst. 24), na niž je vázána jeho vykonatelnost, se nemění jenproto, že nájem skončil dříve. Neuplynula-li tedy zatím (marně)doba sjednaná pro vyklizení v dohodě (§ 71b not. ř.), není notářskýzápis vykonatelný.

Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné (s ohledem na dobu,kdy mělo žalovanému vzniknout bezdůvodné obohacení), platíustanovení insolvenčního zákona od 1. ledna 2014.

Smlouvou o vzájemném plnění se ve smyslu § 253 odst. 1insolvenčního zákona rozumí vedle tam výslovně uvedené smlouvy osmlouvě budoucí především (typově) kupní smlouva, směnná smlouvanebo smlouva o dílo.

Zvláštní úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákonanahrazuje za trvání konkursu na majetek účastníka smlouvy ovzájemném plnění ta ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranámdovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v doběpřed prohlášením konkursu.

Je-li smlouva o vzájemném plnění ke dni prohlášení konkursuna majetek jedné ze stran smlouvy (dlužníka) zcela splněna druhoustranou smlouvy, nemůže druhá strana smlouvy od smlouvy odstoupitproto, že dlužník před prohlášením konkursu sám řádně a včasnesplnil (a v důsledku prohlášení konkursu již nesplní) svépovinnosti z této smlouvy, a to bez zřetele k tomu, zda smlouvaobsahuje ujednání o právu odstoupit od smlouvy.

Odvolací soud v dané věci vyloučil aplikaci § 253insolvenčního zákona s odůvodněním, že předmětná smlouva má rysyveřejnoprávního charakteru.

Pro veřejnoprávní vztahy je charakteristický prveknadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě a je vnich založena způsobilost autoritativně rozhodnout jednou stranouprávního vztahu o právech a povinnostech strany druhé, tj. základnímetodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Prorozlišení soukromoprávních vztahů od vztahů veřejnoprávních je pakrozhodující především posouzení vzájemného postavení jejichsubjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, kterána tyto vztahy dopadá.

Přitom je zřejmé, že shora uvedené podmínky, za nichž lzeprávní vztah kvalifikovat jako veřejnoprávní, v dané věci splněnynejsou. Odvolací soud spatřoval veřejnoprávní rysy závazku v tom,že je tento ovlivněn zejména zákonem č. 256/2004 Sb.

I když je pravdou (jak ozřejmuje i důvodová zpráva k vládnímunávrhu zákona o podnikání na kapitálovém trhu, který projednávalaPoslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebnímobdobí 2002 – 2006 jako tisk č. 522), že předmětem úpravy zákona opodnikání na kapitálovém trhu je převážně veřejnoprávní regulaceslužeb poskytovaných na kapitálovém trhu, neznamená to, že závazekmezi dvěma soukromoprávními subjekty, jejichž (některá) práva apovinnosti jsou tímto zákonem ovlivněny, bude rovněžveřejnoprávním. Smlouvy o cenných papírech, tedy i předmětnásmlouva o správě cenných papírů, jsou soukromoprávními závazky,jejichž úprava (s potřebnými odchylkami) je obsažena v zákoně č.89/2012 Sb., občanském zákoníku.

O soukromoprávní vztah jde i v případě, že je autonomie stranurčitým způsobem omezena, a to např. i tak, že je zákonem dánapovinnost předmětnou smlouvu uzavřít, či povinnost smlouvu uzavřítpouze s omezeným okruhem subjektů.

Z uvedeného se podává, že bez zřetele k tomu, zda § 253insolvenčního zákona vskutku nedopadá i na smlouvy veřejnoprávníhocharakteru, závěr odvolacího soudu, podle něhož z důvodu zákonnéhoomezení smluvní volnosti stran nelze na daný smluvní typ aplikovat§ 253 insolvenčního zákona, neobstojí.

V poměrech projednávané věci lze rovněž uzavřít, že smlouva osprávě cenných papírů je synallagmatickým závazkem, ze kteréhooběma stranám vyplývají určitá práva i povinnosti, přičemž plněníobou stran na sebe bylo vzájemně vázáno. Jde tedy o smlouvu, kterámůže naplňovat znaky smlouvy o vzájemném plnění ve smyslu § 253insolvenčního zákona.

Proces zvyšování nájemného z bytu zákon upravuje jakodvoufázový – nejprve musí účastníci nájemního vztahu jednat ozvýšení nájemného podle písemného návrhu pronajímatele doručenéhonájemci (§ 2249 odst. 1 o. z.) a teprve v případě jeho neúspěchurozhodne na návrh pronajímatele o zvýšení nájemného soud (§ 2249odst. 3 o. z.).

První fáze, která je obligatorní, začíná písemným návrhempronajímatele, v němž nájemci navrhne zvýšení nájemného (§ 2249odst. 1 o. z.) a končí (§ 2249 odst. 3 o. z.) tím, že nájemce dodvou měsíců od dojití návrhu sdělí pronajímateli, že s návrhemsouhlasí, popř. počínaje prvním dnem třetího měsíce následujícíhopo jeho dojití začne zvýšené nájemné platit (srovnej např. R32/2020), nebo dá pronajímateli najevo svůj nesouhlas (ať jižvýslovně nebo tím, že nechá marně uplynout zákonem stanovenoudvouměsíční lhůtu, aniž by začal zvýšené nájemné hradit.

Cílem první fáze procesu zvyšování nájemného je umožnitstranám dohodnout se o úpravě výše nájemného mimosoudně. Druhá fázezačíná podáním žaloby pronajímatele o určení (nové) výše nájemnéhou soudu, kterou se soud může (věcně) zabývat jen v případě, žežalobě předcházela první fáze; tedy jen v případě, že sepronajímatel neúspěšně pokusil o mimosoudní dohodu o zvýšenínájemného.

Návrh pronajímatele na zvýšení nájemného podle § 2249 odst. 1o. z. (tedy návrh, kterým začíná první fáze procesu zvyšovánínájemného) je návrhem na změnu smlouvy o nájmu bytu, pro kterýstanoví zákon (stejně jako pro nájemní smlouvu v § 2237 o. z.)písemnou formu. Jedná se o jednostranné adresované hmotněprávníjednání; musí proto splňovat obecné náležitosti právního jednání(ve smyslu § 545 a násl. o. z.), musí být adresován a doručen(dojít – § 570 odst. 1 o. z.) nájemci. Z jeho obsahu musí také býtzřejmé, od kdy má být nájemné zvýšeno, a musí být zřejmá i jehonavrhovaná výše. V § 2249 odst. 1 o. z. jsou stanoveny také dalšípodmínky, které musí návrh pronajímatele splňovat.

Pronajímatel může navrhnout zvýšení nájemného jen do výšesrovnatelného nájemného obvyklého v daném místě, navrhované zvýšeníspolu s tím, k němuž došlo v posledních třech letech, nesmí býtvyšší než 20 % a zvýšení nájemného může nájemci navrhovat až pouplynutí 12 měsíců od poslední změny výše nájemného. Zákon také v §2249 odst. 1 o. z. výslovně stanoví, že k návrhu, který bude učiněndříve, nebo který neobsahuje výši nájemného a nedokládá splněnípodmínek stanovených v tomto ustanovení, se nepřihlíží.

Úprava dvoufázového procesu zvyšování nájemného, kdy v prvnífázi jednají strany o dohodě o nové výši nájemného, o níž sepronajímatel musí vždy pokusit (neúspěšné absolvování první fáze jehmotněprávní, obligatorní, podmínkou pro podání žaloby u soudu),klade zvýšený důraz na úpravu výše nájemného dohodou stran, bezingerence soudu. Současně omezeními, kterými je v první fáziprocesu zvyšování nájemného pronajímatel vázán, motivuje nájemce kuzavření takovéto mimosoudní dohody.

Nájemce by měl být z návrhu schopen posoudit, zdapronajímatelem navrhované zvýšení odpovídá podmínkám stanoveným v §2249 odst. 1 o. z., aby mohl zvážit, zda má akceptovat návrh nadohodu o nové výši nájemného. Je-li jednou z podmínek, žepronajímatel může navrhnout zvýšení nájemného až (jen) do výšesrovnatelného nájemného obvyklého v daném místě, musí doložit isplnění této podmínky.

Z návrhu pronajímatele by tedy mělo vyplývat, že výšenájemného, kterou nově navrhuje, nepřekračuje výši obvykléhonájemného v daném místě a čase. Povinnost doložit splnění podmínek,výslovně stanovenou v § 2249 odst. 1 o. z., tedy i výšisrovnatelného obvyklého nájemného, nelze považovat za zbytečnýformalismus a nadbytečnou zátěž pro pronajímatele (jak tvrdídovolatelka).

Koneckonců pronajímatele vede k zahájení první fáze zvýšenínájemného (zaslání návrhu nájemci) zpravidla jeho mínění, žesoučasná výše nájemného již neodpovídá obvyklé výši, které vycházíze zjištění, jenž učinil ohledně obvyklé výše (stěží lzepředpokládat, že pronajímatel navrhuje zvýšení nájemného, aniž byměl představu, jaké je obvyklé nájemné v daném místě). Má-li tedypodle § 2249 odst. 1 o. z. pronajímatel k návrhu na zvýšenínájemného doložit, že navrhovaná výše nájemného nepřekračuje výšiobvyklého nájemného, v podstatě jen zprostředkuje nájemci svázjištění, která ho vedla k zahájení první fáze zvyšování nájemného.Podklady, z nichž jeho návrh na zvýšení nájemného vychází, také (vpřípadě soudního sporu) mohou posloužit jako důkaz, jímž budepronajímatel prokazovat své tvrzení o obvyklé výši nájemného.Dovolatelce nelze přisvědčit, že postačuje, aby ke zjištění výšesrovnatelného nájemného došlo až v průběhu druhé fáze, tedy až vprůběhu soudního řízení. Přijme-li nájemce nabídku pronajímatele nazměnu výše nájemného, bude tím uzavřena dohoda o nové výšinájemného a k soudní při vůbec nedojde.

Lze tak uzavřít, že z výslovného znění § 2249 odst. 1 o. z.,i ze smyslu, významu a účelu této úpravy vyplývá, že pronajímatelmusí k návrhu na zvýšení nájemného nájemci doložit také výšisrovnatelného nájemného obvyklého v daném místě, nájemce musí být sjejí výši seznámen již v první fázi procesu zvyšování nájemného.Postup při zjišťování srovnatelného nájemného obvyklého v danémmístě upravuje § 3 nařízení vlády č. 453/2013 Sb.

Jelikož smyslem úpravy obsažené v § 2249 odst. 1 o. z. jepřednostně smírné vyřešení požadavku pronajímatele na změnu výšenájemného (bez ingerence soudu) a současně má úprava motivovatnájemce (omezeními, kterými je v první fázi procesu zvyšovánínájemného pronajímatel vázán) k uzavření dohody, může nájemcepřípadně akceptovat i návrh na zvýšení nájemného, který nesplňujevšechny náležitosti stanovené v tomto ustanovení.

Proto také stanoví-li § 2249 odst. 1 o. z., že se nepřihlížík návrhu, který byl učiněn dříve (než po uplynutí dvanácti měsíců,v nichž nájemné nebylo zvýšeno), nebo neobsahuje výši nájemného anedokládá splnění podmínek podle tohoto ustanovení, nejde ozdánlivost návrhu (právního jednání) ve smyslu § 551 a násl. o. z.,ale (jen) o jeho neplatnost.

Judikatura vyšších soudů, jež slouží ke sjednocení výkladuprávních předpisů, z povahy věci vzniká až s určitým časovýmodstupem a působí zpětně.

Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadněvycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů,tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakoži na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědoměaplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohroženprincip rovnosti. Výjimky mohou být dány pouze specifikyvýjimečných situací, která založí intenzivnější zájem na ochranělegitimních očekávání adresátů právních norem.

Bude na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmitospecifiky, která výjimečné nepoužití nového právního názoruodůvodní. Nepoužití nového právního názoru se však děje nikolivprostřednictvím nějakých soudcovsky utvořených intertemporálníchnorem, ale využitím některé normy hmotněprávní, jako je např. zákazzneužití práva.

Uvedená konstantní judikatura dovolacího soudu úzcekoresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu –výjimky z výše uvedeného principu incidentní retrospektivy mohoubýt dány, jak bylo výše uvedeno, pouze specifickými okolnostmi, ježzaloží intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekáváníadresátů právních norem.

Zmíněná výjimečnost situace nicméně nemůže spočívat pouze vtom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo kezhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právníhovztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívějšíjudikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znakyjudikatorního odklonu, jež je zákonem výslovně předpokládán (srov.kupř. § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) a nemohouzmíněnou výjimečnost samy o sobě založit.

V případě soukromoprávního vztahu zásadně zaslouží ochranunejen důvěra jedné strany ve výklad práva podaný již překonanoujudikaturou, ale též oprávněné očekávání druhé strany v to, žepůvodně nesprávný výklad práva již nadále nebude aplikován nadřívější právní vztahy. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláštějde-li o praxi nejvyšší soudní instance, povolané i k sjednocováníjudikatury nižších soudů, se přitom přistupuje opatrně a způsobem,aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování,jenž je důležitým atributem právního státu, a aby skrze takovouzměnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslurespektu k základním právům účastníků řízení.

V nynějším řízení tak není bez významu, že dovolatelemzpochybňovaný rozsudek Nejvyššího soudu je rozsudkem velkého senátuobčanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který (votázce náhrady nemajetkové újmy) překonal dosavadní judikatornípraxi zákonem předvídaným způsobem.

Ve smyslu výše zmíněných závěrů je tak právní názor vyjádřenýve zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu aplikovatelný i v (nynějšívěci předcházejícím) řízení o nároku dovolatele vůči pojistiteli(kde procesní neúspěch dovolatele vedl k zahájení nynějšíhokompenzačního řízení).

V poměrech nynější věci je však nutné upozornit také na vztahmezi tuzemským právem a právem Evropské unie, který není ani vpřítomné věci bez významu.

Vzhledem k těsnému sepjetí těchto dvou systémů, jejichvzájemné interakci a specifickému postavení SD EU totiž tím vícenelze ani zčásti přisvědčit dovolatelově argumentaci opírající se odobrou víru ve stabilní rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Platí, že soudy jsou při použití vnitrostátního práva povinnyvykládat vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu ve světleznění a účelu dotčené směrnice, aby tak dosáhly výsledku jízamýšleného.

Tato povinnost výkladu se týká všech předpisů vnitrostátníhopráva přijatých jak před směrnicí, o niž se jedná, tak poní.

Ze zásady nepřímého účinku vyplývá i povinnost vnitrostátníchsoudů změnit ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladuvnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice.Vnitrostátní soud nemůže platně dospět k závěru, že dotčenévnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právempouze z toho důvodu, že toto ustanovení bylo předtím konstantněvykládáno v rozporu s unijním právem, a to i soudem v poslednímstupni. Okamžité aplikaci unijního práva dle SD EU pak nesmí bránit ani žádná dřívější praxe čiprávní předpisy, které v případě existence rozporů ve vnitrostátníjudikatuře vyžadují nejdříve věc postoupit orgánu sjednocujícímurozhodovací praxi.

Z daného tak vyplývá, že rozhodovací praxe SD EU se vpoměrech vnitrostátních soudních řízení projevuje přímo, a to v tomsmyslu, že národní soudy všech stupňů jsou povinny se ve svémrozhodování řídit výkladem unijního práva poskytnutým SD EU, anižby jeho závěry musely být předtím převzaty vrcholnýmivnitrostátními soudy sjednocujícími judikaturu do jejich vlastníhorozhodování.

Zde lze podpůrně odkázat také na nález Ústavního soudu ze dne10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/19, ve kterém soud ochranyústavnosti vyložil ustanovení § 237 o. s. ř. ústavně konformnímzpůsobem tak, že toto ustanovení vyžaduje, aby za přípustné bylopovažováno i dovolání, směřující proti napadenému rozhodnutíodvolacího soudu, které závisí na vyřešení otázky hmotného neboprocesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil nejenod ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak lze gramatickýmvýkladem dovodit z ustanovení § 237 o. s. ř. samotného), ale takéod rozhodovací praxe SD EU.

V rozhodování soudů v záležitostech spadajících do evropskéhopráva (a tedy i vnitrostátních předpisů transponujících unijnísměrnice) tak nemá rozhodovací praxe vnitrostátních vrcholnýchsoudů privilegované postavení oproti rozhodovací činností SD EU ainstitut dovolání může sloužit i k nápravě těch situací, kdy obecnýsoud pominul, že k určité otázce, na jejímž řešení případ závisí,existuje výklad podaný SD EU.

Jinými slovy řečeno, existuje-li k určité otázce relevantní apro národní soudy závazná judikatura SD EU, je třeba z takovéjudikatury vycházet.

Informovanost o rozhodovací činnosti SD EU, jakož iargumentace jejími závěry (pokud jsou jim ku prospěchu) v průběhusoudního řízení, je tak i v zájmu samotných účastníků takovéhořízení, neboť v tom případě se musí obecný soud se závěry takovérozhodovací praxe řádně argumentačně vypořádat, případně i tak, ževysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen takmůže být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak můželegitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva jeprávě ten výklad, který soud zvolil.

Zjednodušeně řečeno, jelikož v soudním rozhodování zásadněnení kvalitativního rozdílu mezi argumentační závazností(přiléhavých) rozhodnutí SD EU a vnitrostátních vysokých soudů,není takový rozdíl v tom, jak s touto judikaturou nakládají (činakládat mají) účastníci řízení.

V poměrech nynější věci tak výše uvedené nutně vede k závěru,že dovolatel mohl vědomost o tom, že ustanovení § 6 odst. 2 písm.a) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla zahrnuje takénáhradu nemajetkové újmy v penězích, nabýt již z původního rozsudkuSD EU, nikoliv – jak dovolatel argumentuje – až z opakovanězmiňovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, kteréjudikatorní závěry SD EU promítlo do rozhodovací praxe dovolacíhosoudu.

Ačkoliv je tak třeba dovolateli vzhledem k jím formulovanýmdovolacím otázkám v obecné rovině přisvědčit, že pro posouzenísplnění povinnosti náležité implementace směrnice státem může býtrozhodný také způsob, kterým je vnitrostátní předpis, kterýsměrnici jinak formálně správně transponoval, v aplikační praxivykládán, nemůže tento závěr dovolateli přinést úspěch v nynějšímřízení, neboť jím tvrzená škoda nevycházela z jím dovozovanénesprávné aplikační praxe tuzemských soudů, ale z jeho vlastníhorozhodnutí nedomáhat se svého nároku u soudu včas. A to za situace,kdy mohl na základě rozsudku SD EU ve věci Haasová důvodněpředpokládat svůj úspěch v takovém sporu.

Na tom nemůže nic změnit ani to, že rozsudek ve věci Haasovábyl vydán až po škodné události (ovšem stále ještě před uplynutímpromlčecí lhůty). Ostatně, zásadu incidentní retrospektivy svýchrozhodnutí formuloval také SD EU, podle kterého platí, že výkladpravidla unijního práva, který SD EU podává při výkonu svépravomoci, kterou mu přiznává článek 267 SFEU, v případě potřebyobjasňuje a upřesňuje význam a dosah tohoto pravidla tak, jak musíbýt nebo jak mělo být chápáno a používáno od okamžiku, kdyvstoupilo v platnost.

Z toho vyplývá, že takto vykládané pravidlo může a musí býtuplatňováno na právní vztahy vzniklé a založené před vydánímrozsudku rozhodujícího o žádosti o výklad, pokud jsou splněnypodmínky umožňující předložit příslušným soudům spor ohledněpoužití uvedeného pravidla.

Je tak třeba uzavřít, že jelikož tvrzená škoda dovolatelivznikla v souvislosti s jeho vlastním rozhodnutím nedomáhat senároku po pojišťovně soudní cestou, napadené rozhodnutí nadovolatelem předestřených otázkách týkajících se nesprávnéimplementace prostřednictvím ustáleného výkladu nestojí a tytootázky tak nemůžou přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovolánízaložit.

Posouzení dobré víry obce jako veřejnoprávní korporace musíbýt podrobeno stejným pravidlům jako v případě jakéhokoliv jinéhodržitele, tedy vyžaduje se objektivní zohlednění všech relevantníchokolností, za nichž mohla obec při zachování obvyklé opatrnostipředpokládat, že jí věc po právu patří.

Nelze ovšem zcela odhlédnout od toho, že požadavek na určitouúroveň právního vědomí a možnosti zjišťovat si relevantnískutečnosti v souvislosti s vykonávanou držbou může být uplatněnrozdílně (mírněji) u obce menší velikosti, a naopak za určitýchokolností vyšším než obvyklým standardem u některých subjektůveřejného práva.

Za takové subjekty veřejného práva lze považovat i statutárníměsta. U statutárního města se předpokládá za pomoci odbornéhoadministrativního aparátu možnost kvalifikovaného zjišťovánírozhodných skutečností o pozemcích spadajících do katastrálníchúzemí tvořících území města, o jejich vlastnících, historii danélokality a předání zjištěných poznatků voleným představitelůmměsta.

Při posuzování dobré víry obce lze tedy přihlédnout i k tomu,zda disponuje odborným aparátem, který je vzhledem k daným poměrůmschopen zjišťovat držební poměry; přitom nelze zcela odhlédnout odreálných možností daných personálním vybavením a velikostí avýznamem pozemků. Jinak řečeno, je třeba zvážit, zda v konkrétníchpoměrech bylo možné po obci spravedlivě žádat, aby prostřednictvímkompetentních osob rozpoznala i menší odchylky držby od skutečnéhoprůběhu vlastnické hranice. Nelze tedy zcela vyloučit že okolnost,že držitelem je obec – město disponující odborným aparátem,způsobilým posuzovat vlastnictví a držbu nemovitostí, mu jakodržiteli lze přičíst k tíži. Je však třeba přihlédnout k reálnémožnosti obce sledovat menší odchylky držby od vlastnického práva ak dalším skutečnostem týkajícím se držby; jde jen o jednu okolnostvýznamnou pro posouzení držby jako oprávněné. Touto okolností sevšak odvolací soud v dosavadním průběhu řízení nezabýval.

Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednalpoctivě a v dobré víře (§ 7 o. z. aplikovatelný i prostřednictvím §3030 o. z. do poměrů projednávané věci posuzované podle právníúpravy účinné do 31. 12. 2013); citované ustanovení zakládávyvratitelnou domněnku dobré víry držitele.

I judikatura Nejvyššího soudu k § 130 odst. 1 obč. zák.vychází z presumpce dobré víry držitele. Ten, kdo popírá dobrouvíru držitele, je povinen tvrdit a prokázat skutečnosti jivylučující. Podle okolností věci však může ohledně těchtoskutečností nastoupit vysvětlovací povinnost procesní stranynezatížené důkazním břemenem.

I v poměrech projednávané věci bylo třeba vyjít z presumpcedobré víry držitele, tedy i jednoho z právních předchůdců žalobce,města Český Krumlov, jehož držbu sporného pozemku v dobré vířehodlal žalobce pro sebe započíst. Odvolací soud „obrátil“ břemenotvrzení i důkazní břemeno tak, že po žalobci žádal, aby tvrdil aprokázal skutečnosti, zakládající dobrou víru města při držběsporného pozemku. Měla to však být žalovaná strana, kdo měl tvrdita prokázat skutečnosti tuto presumovanou dobrou víruvyvracející.

Při posuzování oprávněnosti držby je třeba odlišit držbu odužívání; držitel může drženou věc užívat, stejně tak ji namísto nějmůže užívat i osoba jiná (detentor).

Držba není totožná s užíváním věci. Nestačí tedy zjištění,kdo spornou věc užíval, je třeba jasně uvést, kdo a kdy se chopildržby pozemku (fakticky ovládal věc s držební vůlí – měl „animus etcorpus“). Pokud se tedy v souvislosti s během vydržecí dobyodvolací soud zabýval užíváním pozemku, a nikoliv výslovně jehodržbou, není jeho právní posouzení správné.

Z odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu setéž podává, že běh vydržecí doby vázal na „nerušenou držbu“.Podmínkou pro běh vydržecí doby je držba, nikoliv však držbanerušená. Zákon č. 40/1964 Sb. který neznal držební (possesorní)žaloby a nahradil je ochranou pokojného stavu (§ 5 obč. zák.),rušenou držbu nijak nevymezil, nicméně i v jeho poměrech bylarušená držba taková, která byla svémocně rušena tak, že rušitel věcdržiteli věc odňal, nebo držbu rušil jinak (zejménaimisemi).

I při odnětí věci však bylo třeba držbu považovat zanepřerušenou, jestliže se držitel domohl jejího vydání podle § 5obč. zák. Tedy skutečnost, že přes pozemek přecházejí jiné osobynebo tam i pobývají či že držitele rušily imise ještě neznamená bezdalšího zánik dosavadní držby a tím ani běhu vydržecí doby. V tétosouvislosti je proto nesprávná i úvaha soudu prvního stupněvyplývající z odůvodnění jeho rozsudku, založená - zřejmě ve snazevyjádřit stav možného zániku držby - na argumentu, že žalobceminimálně od roku 2000 již nekontroloval velkou část dvorku; pokudslovem „nekontroloval“ mělo být vyjádřeno, že žalobce držbu pozbyl,měl soud prvního stupně použít odpovídající právní terminologii apřihlédnout ke způsobům nabývání (zde nabývání držby protistranou)a zániku držby (tj. zániku držby žalobce). Jestliže však odvolacísoud vyšel z toho, že držba žalobce trvala až do roku 2003, pak sedo dovoláním dotčeného rozsudku nesprávná úvaha soudu prvníhostupně o ztrátě držby pozemku žalobcem nijak nepromítla.

K úvahám odvolacího soudu o tzv. domnělém (putativním)právním důvodu se dodává, že v případě, že vlastník převede pozemekna jiného, omylem však pokračuje v držbě jeho části, je nabývacíten důvod, na jehož základě se (původně) chopil držby spornéhopozemku.

V této věci - jak se podává ze spisu - takovým důvodem bylonabytí pozemku podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Město všakomylem část takto nabytého pozemku drželo i nadále, byť jejpřevedlo na další osobu. Je tedy třeba zabývat se omluvitelnostítohoto omylu jako podmínkou oprávněné držby.