Pátky s judikaturou 06/05/22

Ve vztahu k otázce, jaké okolnosti mohou zakládat neplatnostprávního jednání z důvodu omylu, Nejvyšší soud ve své rozhodovacípraxi opakovaně dospěl k závěru, že u právního jednání se omyl můžetýkat právního důvodu (error in negotio, tj. vůle jednající osobybyla zaměřena k jinému právnímu úkonu), resp. předmětu, a to buďtotožnosti předmětu (error in corpore) anebo podstatné vlastnostipředmětu (error in qualitate) nebo osoby (error in personam), popř.jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podleprojevené vůle subjektu rozhodující.

Neplatnost právního úkonu je v těchto případech omezena sohledem na zabezpečení právní jistoty v občanskoprávních vztazíchpouze na rozhodující, tj. podstatný omyl. Omyl v pohnutce(vzdálenější motiv či konečný cíl chování), která obvykle netvořísoučást vůle, nečiní právní úkon neplatným. Právní následky omylujsou spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně významným)omylem. Jiný omyl právní následky nevyvolá a jde k tíži mýlícího seúčastníka. Právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý(tj. účastník jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se navzniku takového omylu podílel. Jde především o případy, kdy druhýúčastník tento omyl způsobil přímo úmyslně.

O omyl však půjde i tehdy, kdy druhý účastník omyl vyvolaljinak (tedy i neúmyslně), nebo o něm musel vědět. V tomto případěomyl musí vycházet ze skutečností, které jsou pro uskutečněníprávního úkonu rozhodující – musí zde tedy jít o již zmíněný tzv.podstatný omyl.

Přestože Nevyšší soud uvedené právní závěry formuloval nazákladě předchozí právní úpravy (k ustanovení § 49a zákona č.40/1964 sb., občanský zákoník) lze je z hlediska uplatněnýchdovolacích důvodů vztáhnout i do poměrů nové právní úpravycivilního práva (§ 583 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanskýzákoník, dále jen „o. z.“), jež se uplatní v nyní projednávané věci(srov. § 3028 odst. 1 a § 3081 o. z.), a která při vymezenípodstatného omylu navazuje na předchozí právní úpravu.

V nyní posuzovaném případě se odvolací soud od výše zmíněnérozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dospěl kzávěru, že předpoklad žalovaného o dlouhodobé spolupráci mezi ním ažalobkyní představuje motiv žalovaného k uzavření kupní smlouvy zedne 3. 12. 2018, a omyl týkající se této skutečnosti taknezpůsobuje neplatnost uvedené smlouvy. Příslušná námitkažalovaného proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.nemůže založit.

Pojem „záloha“ v soukromém právu označuje plnění poskytnutéjednou stranou druhé před uzavřením smlouvy (§ 1807 o. z.), plněníposkytnuté po uzavření smlouvy (§ 1864 či § 2260 o. z. anebo § 4zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázkysouvisející s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů anebytových prostorů v domě s byty) či plnění poskytnuté bezsouvislosti se smlouvou (§ 1235, § 2960 či § 2970 o. z.). Všempřípadům je společné, že jde o plnění mající právní důvod (z čehožvychází i ustanovení § 2997 odst. 1 věty druhé o. z.). Zpravidlabude takové plnění poskytováno přinejmenším na základě konkludentnídohody (oboustranného srozumění) o poskytnutí zálohy.

Dovolatelce lze přisvědčit potud, že není-li poskytnutízálohy ujednáno, neukládá-li její poskytnutí právní předpis činení-li zde jiného právního důvodu, z něhož by plynula povinnostzálohu poskytnout, není nikdo povinen zálohu na budoucí závazekposkytnout. Nicméně jakmile je poskytnutí zálohy ujednáno [ať užpřed uzavřením smlouvy (§ 1807 o. z.), jako součást uzavřenésmlouvy (např. § 1864 či § 2260 o. z.) či bez souvislosti sjakoukoliv smlouvou], ukládá-li poskytnutí zálohy právní předpis(srov. např. § 1235, § 2960 či § 2970 o. z.) anebo je-li zde jinýprávní důvod (zakládající závazek k poskytnutí zálohy), svědčízavázané straně (dlužníku) povinnost zálohu poskytnout (dluh) aoprávněné straně (věřiteli) tomu odpovídající právo(pohledávka).

O tom, že v posledně uvedených případech představuje právo naposkytnutí zálohy pohledávku (zásadně způsobilou k postoupení čizapočtení), jíž odpovídá závazek (dluh) zálohu poskytnout,nepochybuje ani ustálená judikatura.

Nevylučují-li to stanovy, je součástí („abstraktního“) právana zisk také („abstraktní“) právo na zálohu na podíl na zisku (§ 40odst. 2 z. o. k.). I v případě zálohy platí, že nastanou-li zákonem(popř. i stanovami) předvídané předpoklady, vzniká akcionářům právona poskytnutí zálohy na podíl na zisku, představující pohledávkuakcionáře za společností a jí odpovídající povinnost společnostizálohu vyplatit.

Mezi tyto předpoklady patří i rozhodnutí příslušného orgánuakciové společnosti o poskytnutí zálohy na podíl na zisku, ježpředstavuje (jakožto právní jednání společnosti) právní důvod, najehož základě vzniká závazek, jehož obsahem je právo akcionáře(coby věřitele) na poskytnutí zálohy (pohledávka) a povinnostspolečnosti (coby dlužníka) zálohu poskytnout (dluh). Na řečenémpak ničeho nemění ani skutečnost, že záloha představuje plnění, ježmusí být následně „vypořádáno“ v rámci rozdělení zisku za účetníobdobí, za které byla záloha poskytnuta (obdobně viz judikaturuvýše citovanou).

Lze dodat, že představa dovolatelky, podle níž rozhodnutípříslušného orgánu společnosti o poskytnutí zálohy na podíl nazisku nezakládá závazek ve smyslu § 1721 o. z. a je toliko nalibovůli představenstva, zda, v jaké výši a kterému z akcionářůpřípadně vyplatí zálohu na podíl na zisku, odporuje i ustanovení §244 odst. 1 z. o. k.

O tom, že společnost poskytne (vyplatí) akcionářům zálohu napodíl na zisku, musí rozhodnout orgán akciové společnosti, do jehožpůsobnosti tato záležitost spadá. Rozhodnutí o rozdělení ziskuspadá do působnosti valné hromady [§ 421 odst. 2 písm. h) z. o.k.]. Oproti tomu rozhodnutí o poskytnutí (vyplacení) zálohy napodíl na zisku zákon výslovně nesvěřuje žádnému z orgánůspolečnosti; náleží proto v souladu s ustanovením § 163 o. z.představenstvu společnosti, resp. – má-li společnost monistickýsystém vnitřní struktury – správní radě (§ 460 odst. 2 z. o.k.).

Rozhodnutí o tom, že společnost poskytne (vyplatí) zálohy napodíl na zisku (stejně jako rozhodnutí o rozdělení zisku), nespadádo obchodního vedení společnosti. Nedopadá na ně tudíž zákazudělovat pokyny týkající se obchodního vedení (§ 435 odst. 3 z. o.k.).

Nejvyšší soud pak nenachází žádnou kogentní právní normu, ježby bránila tomu, aby stanovy svěřily tuto působnost valné hromadě(otázku, zda je takové řešení praktické, Nejvyšší soud ponechávástranou). I tehdy, svěří-li stanovy tuto působnost nejvyššímuorgánu společnosti, však zůstává představenstvu (správní radě)povinnost posoudit, zda je rozhodnutí o poskytnutí (vyplacení)zálohy v souladu se zákonem a zda je lze realizovat, tedy zálohuposkytnout (vyplatit) [srov. zejm. § 40 odst. 1 a 2 z. o.k.].

Rozhodne-li valná hromada společnosti o poskytnutí(vyplacení) zálohy na podíl na zisku, ačkoliv stanovy společnostijí tuto působnost nesvěřují, je v každém jednotlivém případě nutnéposoudit, zda rozhodnutí není toliko pokynem valné hromady, abypředstavenstvo (správní rada) rozhodlo o poskytnutí (výplatě)zálohy, nebo zda jde o rozhodnutí v záležitosti spadající mimopůsobnost valné hromady (na něž se v souladu s § 45 odst. 1 z. o.k. a § 245 o. z. hledí, jako by nebylo přijato), anebo zda totorozhodnutí představuje tzv. jednorázový průlom do stanov (tedy zdav sobě nezahrnuje vůli akcionářů změnit stanovy tak, že se protento jednotlivý případ svěřuje valné hromadě působnost rozhodnouto poskytnutí zálohy).

Základním předpokladem pro závěr, že usnesení valné hromadypředstavuje takový jednorázový průlom, je jeho přijetí většinouhlasů potřebnou pro odpovídající změnu stanov (§ 416 odst. 1 z. o.k.), a (nejpozději) s účinností od 1. 1. 2021 také osvědčenínotářským zápisem (viz § 45 odst. 3 a § 416 odst. 2 z. o. k., veznění účinném od 1. 1. 2021).

Při jednání o uzavření smlouvy je jedna ze strankontraktačního procesu v důsledku chování druhé potenciální smluvnístrany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, nejen tehdy,jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí jižpouze její stvrzení v dohodnuté formě, ale též tehdy, dospěla-likontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahusmlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadnímprojevům stran, jako prakticky jisté. Nejvyšší soud přitomneshledává žádné důvody, pro které by se měl od těchtojudikaturních závěrů odchýlit v nyní projednávané věci.

Nejvyšší soud se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu otom, že žalovaná neporušila jakoukoliv svojí povinnost a žalobkynitak nevznikl nárok podle § 1729 o. z. Žalovaná porušila povinnostpoctivého jednání, když přes důvodné očekávání žalobkyně v uzavřenísmlouvy ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž by proto mělaspravedlivý důvod. Soud prvního stupně uvedl, že argumentacežalované o odmítnutí uzavření kontraktu se váže ke způsobuprovedení díla po technické stránce a procedurálním chybám vevýběrovém řízení (o čemž svědčí skutková zjištění učiněná zvýslechu svědků).

Tyto okolnosti musely být žalované známy ještě předtím, nežzávazně objednala dílo u žalobkyně a než jí sdělila, že bylaúspěšná ve výběrovém řízení.

Ani procedurální chyby ve výběrovém řízení, které mohlažalovaná zřejmě zjistit ještě před sdělením úspěchu žalobkyně vevýběrovém řízení a závazným objednáním díla, ani výhrady ktechnickému řešení díla (resp. preferenci původně poptávanéhosystému LLentab) nelze za daného skutkového stavu považovat zaspravedlivý důvod pro ukončení jednání o uzavření smlouvy.

Ze skutkových zjištění se nepodává, že by po sdělení úspěchužalobkyně ve výběrovém řízení došlo k procesním chybám ve výběrovémřízení, naopak všechna tvrzená případná pochybění procesníhocharakteru se vázala k samotnému začátku výběrového řízení, tedy kdobě předcházející výběru nejúspěšnějšího kandidáta a závaznémuobjednání díla. Přitom bylo zjištěno, že žalovaná tato případná (vřízení tvrzená) pochybení v průběhu výběrového řízení zcelapomíjela a žalobkyni na ně neupozornila. Ze skutkových zjištěníučiněných soudy se současně podává, že ačkoliv žalovaná v průběhuvýběrového řízení deklarovala souhlas s odlišným technickým řešenímdíla, než které původně požadovala, následně požadovala zachovánípůvodního technického řešení systému LLentab.

Nejvyšší soud se neztotožňuje ani se závěrem odvolacího souduo tom, že nárok žalobkyně nemůže být ve smyslu § 1729 o. z. důvodnýproto, že to byla žalobkyně, která ukončila jednání o smlouvě odílo. Pokud byla žalobkyně v dobré víře v to, že s žalovanou uzavřesmlouvu o dílo v návaznosti na její vítězství ve výběrovém řízení,do nějž zaslala podepsaný návrh smlouvy o dílo určitého znění, ažalovaná poté, co žalobkyni sdělila, že ve výběrovém řízení uspěla,zaslala k finálnímu podpisu návrh smlouvy o dílo jiného znění anásledně dala jednoznačně najevo, že smlouvu o dílo v jiném zněnínepodepíše, nelze uzavřít, že to byla žalobkyně, která ukončilavyjednávání o smlouvě o dílo (neboť bylo zřejmé, že žalovaná oznění smlouvy vyjednávat nechtěla).

Ze shora citovaného ustanovení § 1729 o. z. vyplývá, že jednánepoctivě ta strana, která bez spravedlivého důvodu ukončí jednánío uzavření smlouvy, aniž pro to má spravedlivý důvod.

Nejvyšší soud má za to, že na základě v řízení učiněnýchskutkových zjištění se podává, že to byla žalovaná, která bezspravedlivého důvodu ukončila (konstruktivní) jednání o uzavřenísmlouvy o dílo, neboť nijak nereagovala na změny učiněné ve smlouvěo dílo předložené žalobkyní a stále žalobkyni zasílala jedno atotéž znění smlouvy o dílo, které se neshodovalo se zněním, ježbylo součástí vítězné nabídky, současně je zřejmé, že žalovaná,ačkoliv deklarovala v průběhu výběrového řízení vůli realizovatdílo i podle technického řešení nabízeného žalobkyní, následněpožadovala pouze systémové řešení LLentab.

Právní úprava řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí valnéhromady honebního společenstva obsažená v § 22 odst. 8 zákona omyslivosti je v nezměněném znění účinná od 1. 7. 2002, tj. odpočátku účinnosti zákona o myslivosti.

Dne 1. 1. 2014 – v rámci rekodifikace soukromého práva –vstoupil v účinnost občanský zákoník, který v § 4 odst. 2 (mimojiné) upravil výklad pojmu „vědomost“ v případech, kdy zákon stouto vědomostí spojuje určitý následek. Toto ustanovení jeuplatnitelné v celém právním řádu [srov. v literatuře např. Melzer,F., Tégl, P. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník I (§1-117). Velký komentář. Praha: Leges, 2013, § 4, marg. č. 13].Uplatní se tedy i při výkladu počátku běhu subjektivní lhůty kpodání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromadyhonebního společenstva.

Přijetím občanského zákoníku tak s účinností od 1. 1. 2014došlo k (nepřímé) změně právní úpravy obsažené v § 22 odst. 8zákona o myslivosti právě co do určení okamžiku počátku běhusubjektivní lhůty k podání návrhu na vyslovení neplatnostirozhodnutí valné hromady honebního společenstva, neboť subjektivníhledisko úprava § 4 odst. 2 o. z. doplnila o objektivizující prvek(viz Melzer, F., Tégl, P. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., op.cit., § 4, marg. č. 8). Od 1. 1. 2014 proto při výkladu počátkuběhu subjektivní lhůty nelze vycházet ze závěrů dosavadníjudikatury Nejvyššího soudu k § 22 odst. 8 zákona o myslivosti,přijaté v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, podle níž seúvaha soudu měla odvíjet od náležitého zjištění (toliko)„subjektivního prvku vědomosti člena o konání valnéhromady“.

S účinností od 1. 1. 2014 tak počíná subjektivní lhůta kpodání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromadyhonebního společenstva běžet (v závislosti na tom, která z těchtodvou skutečností nastane dříve) buď od okamžiku, kdy se člen orozhodnutí (skutečně) dozvěděl (§ 22 odst. 8 zákona o myslivosti),anebo od okamžiku, kdy by si vědomost o dotčeném rozhodnutí valnéhromady honebního společenství osvojila osoba případu znalá přizvážení okolností podle § 4 odst. 2 o. z.

Subjektivní lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnostirozhodnutí valné hromady honebního společenstva počíná členuhonebního společenstva běžet od okamžiku, kdy se o obsahurozhodnutí valné hromady dozvěděl nebo musel dozvědět, bez ohleduna to, zda byla valná hromada svolána v souladu se zákonem nebostanovami.

Právní úprava – ve vztahu k počátku subjektivní lhůty – totižneformalizuje způsob, jímž se osoba, která je oprávněna napadatplatnost rozhodnutí valné hromady honebního společenstva, orozhodnutích dozvěděla (musela dozvědět). Případné vady čineúplnost zápisu z jednání valné hromady, jenž byl členu honebníhospolečenstva doručen až poté, kdy se o rozhodnutí valné hromady již(jinak) dozvěděl (musel dozvědět), nemohou tuto vědomost zvrátit, amít tak jakýkoli vliv na počátek běhu subjektivní lhůty.

Podstatou neúměrného zkrácení dle § 1793 o. z. je možnostpožadovat (i) zrušení smlouvy a (ii) navrácení všeho do původníhostavu, pokud se - při porovnání obvyklé ceny vzájemně poskytnutýchplnění - ukáže býti plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu,co poskytla druhá strana a pokud jí druhá strana nedoplní, oč bylazkrácena. Pro aplikování neúměrného zkrácení není třeba zneužitítísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo lehkomyslnosti, jako jetomu u institutu lichvy (subjektivní prvek). Rozhodující je pouzeskutečnost, že plnění je v hrubém nepoměru vzhledem k protiplnění(objektivní prvek). Slouží k ochraně smluvní strany, která jefakticky slabší v důsledku nedostatku informací, ale k jehoaplikaci není třeba, aby strana, která se ochrany domáhá, byla zaslabší smluvní stranu uznána. Jeho užití bude namístě nikoliv vevšech případech, kdy se ukáže, že strany ujednaly vzájemná plnění vnepřiměřené výši, ale pouze v případech jejich hrubého nepoměru.Nejedná se totiž o nástroj pro zajištění rovnováhy vzájemnýchplnění u jakékoliv disbalance, ale jeho smyslem je postihovat pouzeextrémní odchylky. Je to proto, že tento institut představuje zásahdo právní (smluvní) jistoty stran, tudíž je třeba k němupřistupovat velmi zdrženlivě. Co se míní hrubým nepoměrem (meziplněním a protiplněním) právní úprava nestanoví. Převážná částdoktríny - zejména s přihlédnutím k zahraničním úpravám, zazákladní východisko považuje hranici jedné poloviny, od níž sesoudy odchýlí pouze, budou-li pro to zvláštní důvody, které budou vodůvodnění soudního rozhodnutí zvlášť popsány. Zdůrazňuje sepřitom, že použití uvedeného institutu bude namístě pouze tehdy,pokud jeho účel převáží nad zásadou závaznosti smluv (pacta suntservanda), která požívá ústavní ochrany.

Nejvyšší soud má za to, že v poměrech současné právní úpravy,která žádnou konkrétní hranici představující neúměrné zkrácenínestanoví, lze za výchozí pravidlo považovat zákaz zkrácení přespolovic. Jinak řečeno hrubým nepoměrem vzájemných plnění budehranice zhruba do poloviny vzájemných plnění (rozpětí 45 až 55 %),od níž se soud odchýlí pouze, budou-li pro to zvláštnídůvody.

Při porovnání vzájemných plnění (test disparity) se vychází zobvyklé ceny v daném místě a čase (§ 492 o. z.). Jde primárně oporovnání poměru obvyklé ceny plnění a protiplnění, ale hrát rolimohou i další okolnosti. Není totiž vyloučeno, aby v konkrétnímpřípadě soud hrubý nepoměr shledal i tam, kde poměr vzájemnýchplnění bude uvedené rozpětí přesahovat, půjde však o výjimečnésituace, kdy by odmítnutí nároku zkráceného znamenalo přílišnoutvrdost nebo pokud i poměr přesahující polovinu vzájemných plnění(resp. uvedené rozpětí) bude v konkrétním případě shledánodporujícím zásadám spravedlnosti. Nemá-li dojít k nepřípustnémuohrožení právní jistoty stran smlouvy, mělo by být dotyčnéustanovení vykládáno restriktivně s důsledkem, že v pochybnostechby se měl soud přiklonit k závěru, že o neúměrné zkrácení nejde.Tuto restrikci je proto třeba vztáhnout i na další posuzovanéokolnosti. Z povahy kritéria pro posouzení neúměrného zkrácení jezřejmé, že hrát roli mohou pouze okolnosti týkající se ve smlouvěsjednaného poměru výše plnění v daném místě a čase. Důkazní břemenoje na straně toho, kdo zkrácení tvrdí.

V projednávané věci soud prvního stupně za základnívýchodisko, z něhož při svém posouzení vycházel, tedy jako onuhranici tzv. hrubého nepoměru vzájemných plnění, vzal rozdíl jednépoloviny (vzájemných plnění) s odůvodněním, že tato hranice jevýchodiskem u převážné části zahraničních úprav včetně toho, žeobdobná hranice u nás platila historicky. Odvolací soud k tomupřipojil analogii s výší nejnižšího podání u mobiliárních exekucí.Jestliže oba soudy ve zjištěném poměru vzájemně poskytnutých plnění72,13 % neshledaly hrubý nepoměr vzájemných plnění, je podleNejvyššího soudu tento právní závěr v souladu s tím, co je uvedenovýše.

Zadržovací právo má v první řadě funkci zajišťovací.Projevuje se zejména v tom, že zabezpečuje splatný dluh dlužníkanebo, v případech výslovně uvedených v zákoně, i dosud nesplatnýdluh od okamžiku svého vzniku a že svou podstatou (ponechánímzadržené věci u věřitele) vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby svůjdluh dobrovolně splnil alespoň dodatečně, a věřiteli poskytujejistotu, že se bude moci uspokojit z výtěžku prodeje nebo jinéhozpeněžení zadržené věci, jestliže dlužník ani dodatečně svůj dluhdobrovolně nesplní. Vedle toho však zadržovací právo plní i funkciuhrazovací. Nesplní-li dlužník svou povinnost ani dodatečně, můžese věřitel uspokojit ze zadržené věci, aniž by musel spoléhat nato, že se domůže úhrady z majetku (z jiného majetku)dlužníka.

Věřitel však může zadržet cizí movitou věc – jak vyplývá zustanovení § 1396 odst. 1 o. z. (a contrario) – jen tehdy, má-li jiu sebe „právem“, tedy (řečeno jinak) má-li ji ve své detenci,kterou získal na základě smlouvy nebo jiného právního důvodu, tj. voprávněné detenci. Předpokladem pro to, aby věřitel měl věc, kterouhodlá zadržet, u sebe právem, je existence právního vztahu mezivěřitelem a dlužníkem, na jehož základě se věc dostala do mocivěřitele.

Ustanovení § 1396 odst. 1 o. z. sice za slovem „zejména“obsahuje výčet dvou (extrémních) případů, v nichž je uplatněnízadržovacího práva vyloučeno proto, že má věřitel u sebe věc„neprávem“, a to zmocnil-li se věřitel cizí movité věci násilněnebo zmocnil-li se jí lstí. Jedná se však (jak vyplývá zezákonodárcem zvoleného výrazu „zejména“) pouze o demonstrativnívýčet, v němž jsou explicitně zmíněny (zdůrazněny) dva extrémnípřípady vylučující uplatnění zadržovacího práva věřitelem a z něhožnelze dovozovat, že by násilí, lest, nebo jiná obdobná (extrémní)situace byla nutnou podmínkou pro to, aby mohl být učiněn závěr, ževěřitel má u sebe věc „neprávem“ ve smyslu ustanovení § 1396 odst.1 o. z., a že ji proto nesmí zadržet.

Z toho plyne, že věřitel nesmí zadržet cizí movitou věc nejentehdy, zmocnil-li se jí násilně nebo lstí (anebo jiným obdobněextrémním způsobem), ale ani tehdy, má-li ji u sebe jinak„neprávem“[tj. protiprávně nebo bez právního důvodu.

Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že„žalovanému zadržovací právo k předmětné věci uplatněné vůčispolečnosti DIPOS JČ s. r. o. ani vůči žalobci nevzniklo, neboťžalovanému žádný právní titul opravňující ho k tomu, aby mohlpředmětnou věc zadržet, nesvědčí“, a že zadržovací právo nelzeuplatnit k věci, kterou někdo má u sebe bez právního důvodu, adospěl-li k závěru, že žalovaný má předmětnou věc u sebe neprávem,a že je proto povinen ji žalobci vydat, je jeho rozsudek (který jena těchto jeho právních závěrech založen) správný.

Věcnou správnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacíhosoudu nejsou způsobilé zpochybnit ani námitky dovolatele, že závěryodvolacího soudu [vyslovené nad rámec výše uvedených (nosných)důvodů jeho rozhodnutí], že je nutno přihlédnout mimo jiné k tomu,že žalobce u žalovaného žádný dluh v době odebrání vozidla XYneměl, a že zadržovací právo slouží k zajištění splatné pohledávky,kterou žalovaný u žalobce neměl a nemá, jsou „zcelanepřezkoumatelné“, že „není jasné, na základě čeho dospěl odvolacísoud k názoru, že by měl mít žalovaný pohledávku za žalobcem,respektive že by mohl zadržovací právo uplatňovat pouze ve vztahu kpohledávce, kterou by měl mít za žalobcem“, že žalovaný doložil, žemá „řádné“ a splatné pohledávky za osobou, které žalobce dalpředmětnou věc do užívání, a že z rozhodnutí odvolacího soudu„nelze zjistit“, proč by nemohlo být uplatňováno zadržovací právo kpohledávkám vůči této osobě.

Pro rozhodnutí v projednávané věci – vzhledem k tomu, žeodvolací soud správně uzavřel, že žalovaný má (měl) u sebepředmětnou věc neprávem, a že ji tedy již z tohoto důvodu nesmělzadržet – totiž není významné (určující), vůči které osobě mělžalovaný pohledávku, kterou měl v úmyslu zajistit zadržovacímprávem k předmětné věci (a tedy ani vyřešení dovolatelempředestřené otázky, zda by mohlo být uplatňováno zadržovací právo kzajištění pohledávky žalovaného vůči osobě, které žalobce dalpředmětnou věc do užívání), neboť zjištění odvolacího soudu, žežalovaný má u sebe předmětnou věc neprávem, již samo o soběpostačuje k tomu, aby mohl být učiněn závěr, že žalovaný vprojednávané věci předmětnou věc zadržet nesměl. Dovolací soud seproto uvedenými námitkami dovolatele dále nezabýval.

Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem dovolatele, že se „vneposlední řadě“ jedná o situaci „ne nepodobnou té, kterou má namysli ustanovení § 2571 odst. 1 občanského zákoníku, dle nějždopravce má k zásilce, dokud s ní může nakládat, zástavní právo kzajištění dluhů vyplývajících ze smlouvy“, neboť „v podstatě totižleasingový nájemce tím způsobem ‚dopravoval‘ onen válec, který mábýt vydán, na stroji, který byl ve vlastnictví žalovaného“.Předpokladem vzniku zástavního práva dopravce k zásilce podleustanovení § 2571 odst. 1 o. z. je totiž uzavření smlouvy opřepravě věci. V projednávané věci však žalovaný zcela jistě nebyldopravcem zásilky, který by přepravoval věc jako zásilku na základěsmlouvy o přepravě věci podle ustanovení § 2555 o. z. Aplikaceustanovení § 2571 odst. 1 o. z. proto v projednávané věcinepřichází v úvahu a není zde ani prostor (důvod) uchylovat se kjeho použití pomocí analogie.