Pátky s judikaturou 06/04/23

Definice komise je ekvivalentní vymezení příkazu (§ 2430 o.z.) a stejně jako u příkazu jde o závazek fiduciární povahy (2430o. z.). To znamená, že nebude-li sjednáno jinak, je předmětemzávazku komisionáře komisní činnost a její řádný výkon v zájmu apodle pokynů komitenta (§ 2457 a § 2460 o. z.) a nikoliv dosaženízamýšleného výsledku této činnosti (např. prodej určité věcipatřící komitentovi).

Oproti příkazu je však fiduciarita závazku oslabena tím, žepři posuzování nároku komisionáře na odměnu se přihlíží i k tomu,zda bylo dosaženo výsledku komisní činnosti - § 2468 o. z.

Komisionář plní závazek vlastním jménem (na účet komitenta).Jde tedy o nepřímé zastoupení komitenta. Právní úpravakomisionářské smlouvy obsažená v § 2455 o. z. nahradila dvojípředchozí právní úpravu obsaženou v obchodním a občanském zákoníku– jednak komisionářskou smlouvu podle § 577 a násl obch. zák.,jednak smlouvu o zprostředkování prodeje podle § 737 a násl. obč.zák.

Komisionářská smlouva je obsažena v občanském zákoníku, kterýneupravuje pouze vztahy mezi podnikateli při jejich podnikatelskéčinnosti, proto byl vypuštěn pojem „obchodní“ záležitost. Podstataúpravy však zůstala stejná, neboť předmětem komisního závazku mábýt právní jednání komisionáře na účet komitenta s třetí osobou.Nelze proto akceptovat názor prosazovaný dovolatelkou, že pokudbyla úprava komisionářské smlouvy do občanského zákoníkutransferována bez slova „obchodní“ záležitost, pak je předchozíjudikatura ke komisionářské smlouvě nepoužitelná.

Výklad procesního jednání v mezích komisionářské smlouvy máoporu v judikatuře Nejvyššího soudu, v němž bylo dovozeno, žepodání žaloby není „obchodní záležitostí“ ve smyslu § 577 obch.zák. Tento závěr podporuje i komentářová literatura, která je mimojiné uvádí, že „komisní vztah sám o sobě není dostatečným právnímdůvodem pro přechod aktivní věcné legitimace pro účely procesníhouplatnění nároků, aniž by došlo k jejich postoupení komitentem nakomisionáře. Tím není dotčena úprava § 2466“.

Nadále tedy platí, že jediným zákonem předpokládaným případempro založení aktivní věcné legitimace komisionáře k vymáhání nárokukomitenta v civilním řízení je vymáhání splnění povinnosti od třetíosoby, se kterou komisionář (na základě smlouvy) uzavřelsmlouvu.

Situace v nyní projednávané věci je důrazně odlišná, neboťžalobkyně žádný vztah k žalovanému nároku neměla a nemá, vztah meziní a Českou poštou vznikl až poté, kdy tvrzená újma České poštěměla vzniknout.

Nelze přehlédnout, že Česká pošta jako nositel práva není vsituaci, kdy by - nebýt smlouvy se žalobkyní - neměla jinoumožnost, jak svůj nárok vymáhat. Platí, že spojuje-li dovolatelpřípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí navyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebylavyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudkuodvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečnězaložen.

Dovolatelkou formulovaná druhá otázka (zda, pokud tokomisionářský vztah neumožňuje, tak strany mohou učinit alespoň vnepojmenované smlouvě ve smyslu § 1746 odst. 2 o. z., neboť tozákon nezakazuje a co není v občanském právu zakázáno, je dovoleno)takovou otázkou není, protože na jejím posouzení napadenérozhodnutí nespočívá.

Jen jako obiter dictum dovolací soud v této souvislostipoznamenává, že nepřímé zastoupení je obecně v občanském soudnímřádu nepřípustné a výjimky z tohoto pravidla jsou založeny výlučnězákonem, tj. nelze je sjednat smluvně.

Jednou z výjimek je právě § 2466 o. z. (o který se však vprojednávané věci nejedná) a dále např. vymáhání postoupenépohledávky postupitelem. Není-li však na situaci, v níž subjektvlastním jménem vymáhá cizí pohledávku, aplikovatelná žádná normazakládající oprávnění k takovému uplatňování práva jiné osoby, musíbýt pohledávka na osobu, jež ji má uplatnit jako nepřímý zástupce(vlastním jménem), postoupena, jinak bude na její straně dánnedostatek aktivní legitimace. Nelze se spokojit s tím, že nepřímozastoupený věřitel pohledávky či komitent uzavřel s nepřímýmzástupcem smlouvu o obstarání věci či komisionářskou smlouvu, neboťta sama o sobě nepřímého zástupce ve vztahu k třetím subjektůmnelegitimuje k tomu, aby vlastním jménem požadoval plnění na cizípohledávku.

Právní úprava práva na náhradu škody způsobené ukončenímjednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu vychází zobecného pravidla, že při respektování zásady smluvní volnosti lzechování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat zaprotiprávní (porušující obecné pravidlo o povinnosti jednat vprávním styku poctivě, zakotvené v § 6 odst. 1 o. z.) zapředpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdyjedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře,že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysocepravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy,aniž k tomu měla spravedlivý důvod.

Při jednání o uzavření smlouvy je jedna ze strankontraktačního procesu v důsledku chování druhé potencionálnísmluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, tehdy,jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí jižpouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případnětehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy sedohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem kdosavadním projevům stran, jako prakticky jisté.

Vstoupí-li určitá osoba do kontraktačního procesu s obcí,musí si být (v souladu s obecnou zásadou, že neznalost právaneomlouvá) vědoma zákonných požadavků na majetkoprávní jednáníobce. Při posuzování, zda se spolukontrahentovi mohlo jevituzavření smlouvy jako vysoce pravděpodobné a mohl mít důvodnéočekávání v uzavření smlouvy, je tak možné přihlížet i k tomu, zdapostup obce jako potenciálního smluvního partnera odpovídalzákonným požadavkům na nakládání s majetkem obce, včetně toho,byl-li v kontextu dané situace udělen či byl-li alespoňočekávatelný souhlas orgánů vyžadovaný k příslušné majetkovétransakci (tedy zastupitelstva obce v případech podle § 85 zákona oobcích, případně rady obce podle § 102 zákona o obcích).

Probíhají-li smluvní jednání způsobem vyhovujícím zákonu oobcích a vyslovení souhlasu se smlouvou lze mít za očekávatelné i zpohledu příslušných orgánů obce, pak není důvodu slevovat z ochranydruhé smluvní strany a upírat jí důvodné očekávání uzavřenísmlouvy, a to ani s ohledem na obměnu osob v orgánech obce vnávaznosti na komunální volby.

V souladu s těmito závěry odvolací nepostupoval.

Smlouva, která vyžaduje schválení zastupitelstva obce,popřípadě rady obce, je bez tohoto schválení neplatná. Nelze-lischválení očekávat, nemůže být osoba jednající s obcí v dobré vířev (platné) uzavření smlouvy.

Byť žalovaná jak v průběhu řízení před soudem prvního stupně,tak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítala, žesmlouva nebyla schválena orgány obce, odvolací soud se tím, zdaschválení bylo potřebné, zda k němu došlo, popř. zda je žalobkyněmohla alespoň očekávat a z jakých důvodů, dosud nezabýval. Zezjištění, že byla sjednána „finální verze smlouvy“ a žalobkyně bylavyzvána k podpisu smlouvy, odvolací soud žádné závěry o tom, zdasmlouva musela být schválena zastupitelstvem nebo radou žalované azda k němu došlo či bylo očekávatelné, neučinil.

Nezohlednil-li odvolací soud při zkoumání dobré víryžalobkyně v uzavření smlouvy právní úpravu týkající se právníchjednání obce, je jeho právní posouzení naplnění předpokladůpředsmluvní odpovědnosti žalované neúplné a tudíž nesprávné.

Na tom nic nemění názor odvolacího soudu (který dovolánímzpochybněn nebyl), že žalovaná nebyla oprávněna zrušit dne 15. 1.2015 zadávací řízení podle § 84 odst. 2 písm. e) zákona o veřejnýchzakázkách. Nemožnost zrušit zadávací řízení z jednoho konkrétníhodůvodu nemusela mít nezbytně za následek uzavření smlouvy sežalobkyní a z hlediska její dobré víry nečinila vztah příslušnéhoorgánu obce k uzavření smlouvy irelevantním.

Do okamžiku, než je u druhé smluvní strany založena dobrávíra v uzavření smlouvy, může smluvní strana ukončit jednání ouzavření smlouvy z jakéhokoli důvodu, aniž by čelila následkůmpředsmluvní odpovědnosti. Za situace, kdy je právní posouzení věciodvolacím soudem neúplné pro absenci řádného zkoumání dobré víryžalobkyně v uzavření smlouvy, se již dovolací soud pro nadbytečnostnezabýval tím, zda žalovanou uváděný důvod k ukončení jednání lzepovažovat za spravedlivý, tj. zda je dána okolnost vylučujícípředsmluvní odpovědnost žalované.

Jedním z předpokladů existence zásahu do osobnosti člověka jeneoprávněnost takového zásahu. Odvolací soud proto postupovalsprávně, jestliže se zabýval tím, zda jednání žalované mělo znakyprotiprávnosti, a zkoumal důvody, které ji ke kontaktování žalobcevedly.

Odpověď na otázku dovolatele, zda je možné, aby se soudzabýval primárně existencí zápůjčky mezi dlužníkem a věřitelem vřízení, ve kterém se jedná o náhradu nemajetkové újmy, je tedykladná. Ustálená judikatura soudů totiž zásadně za neoprávněnýzásah do osobnosti nepovažuje výkon subjektivního práva, pokud přiněm osoba (fyzická či právnická) nevybočila z mezí taktostanovených práv a povinností.

Lze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že upomínatstandardním způsobem dlužníka, který svůj smluvní závazek řádněneplní, není protiprávním jednáním věřitele.

V posuzované věci bylo prokázáno, že mezi účastníky bylauzavřena smlouva o zápůjčce, z níž plynoucí povinnosti žalobceneplnil, neboť dohodnuté splátky řádně nesplácel. Jestliže zatěchto okolností žalovaná žalobce informovala o výši dlužné částkya vyzývala ho k plnění, jednala zcela v souladu se svými právyvěřitele (§ 1969 o. z.), přičemž bylo na ní, zda okamžitě přistoupík vymáhání dluhu soudní cestou, anebo poskytne dlužníkovi prostor ktomu, aby dluh splnil a nevznikly tak (jí i jemu) náklady spřípadným soudním řízením.

Odvolací soud rovněž uzavřel, že protiprávnost v posuzovanévěci nespočívá ani v nepřiměřené četnosti upomínek, jak tvrdížalobce. Soud vyšel ze zjištění (podle § 241a odst. 1 o. s. ř.skutkové závěry nepodléhají dovolacímu přezkumu), že v období oduzavření smlouvy v roce 2015 do roku 2018 byl žalobce telefonickykontaktován 29x a písemně 9x, přičemž pokud jde o písemné kontakty,šlo v jednom případě o reakci na podání žalobce, v němž žádalsnížení splátek (jež se po uznání dluhu uskutečnilo), a v jednompřípadě o vyrozumění žalobce o postoupení pohledávky (§ 1882 odst.1 o. z.), které nelze řadit mezi výzvy k plnění, kterými se žalobcecítil být dotčen. Vzhledem k tomu, že si žalobce ve smlouvě sjednalhotovostní režim splácení, který znamená, že obchodní zástupcevěřitele osobně jednou týdně inkasuje jednotlivé splátky, nelze vosobních návštěvách zástupce žalované spatřovat jakékoliobtěžování, ale naopak plnění povinností z uzavřené smlouvyžalovanou. Jestliže za dobu trvání právního vztahu mezi účastníky(přibližně 36 měsíců) byl žalobce 36x kontaktován (za situace, žedluh žalobce se zvyšoval), tedy jak správně uvádí odvolací soud, vprůměru jednou měsíčně, nelze takovou četnost upozornění žalovanéhona nutnost plnění povinností ze smlouvy považovat za nepřiměřenou.Četnost telefonických ani písemných kontaktů ze strany žalovanétedy nijak nevybočila z běžného rámce pro komunikaci věřitele adlužníka, zvolená forma korespondence byla zcela přiměřená,neobsahovala žádné agresivní či nátlakové formulace a odpovídalaběžnému způsobu upozornění na neuhrazené splátky.

Lze tak souhlasit se závěrem soudů obou stupňů, že tvrzenýzásah nelze hodnotit jako neoprávněný (protiprávní). Na tomtozávěru nemůže nic změnit okolnost, že dlužné částky dosahovalyjednotek tisíc korun. V žádném případě se pak nejedná o jednání,jež by mohlo být považováno za nebezpečné pronásledování (stalking)ve smyslu § 354 trestního zákoníku, neboť jednání žalované nebylozpůsobilé vzbudit v žalobci důvodnou obavu o jeho život nebo zdravínebo o život a zdraví osob jemu blízkých.

Právní závěr odvolacího soudu, že upomíná-li věřitelpřiměřenou formou dlužníka, který je opakovaně v prodlení sesplácením svého dluhu, v průměru jedenkrát měsíčně, nejde onepřiměřené a šikanózní jednání dosahující takové intenzity, kteráby odůvodňovala nárok podle § 81 o. z., je z výše uvedených důvodůsprávný.

V ustanovení § 1187 odst. 1 o. z. je obsažena speciálníúprava zákonného předkupního práva nájemce (včetně jeho zániku –viz § 1187 odst. 1 věta třetí o. z.) pro oblast bytovéhospoluvlastnictví (viz část třetí /absolutní majetková práva/, hlavaII /věcná práva/, oddíl 5 /bytové spoluvlastnictví/).

V případech zákonného předkupního práva (tedy formálně vzatoi předkupního práva podle § 1187 odst. 1 o. z.) je namístěaplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu.

Z úpravy nastavené v ustanovení § 1187 odst. 1 o. z. všakvyplývá, že jejím cílem není primárně zájem na co největším zisku zprodeje (bytových) jednotek, nýbrž zájem na privatizaci bytovéhofondu a v rámci toho na tom, aby jednotky při jejich prvním převoduzískali do svého vlastnictví zejména jejich nájemci, zde fyzickéosoby, které dřívější nájemní byty jako jejich nájemci s ohledem natehdejší poměry dlouhodobě užívali a uspokojovali v nich svoubytovou potřebu a na něž se ochrana upravená v ustanovení § 1187odst. 1 o. z. právě vztahovala.

Při takto nastaveném přístupu jde v citovaném ustanovenípředevším o ochranu nájemce dřívějšího nájemního bytu; ta ovšem, ato i z důvodů právní jistoty v těchto vztazích, nemůže býtbezbřehá, a proto občanský zákoník v ustanovení § 1187 odst. 1 větětřetí upravil předpoklady, za jejichž naplnění toto zákonnépředkupní právo zaniká. Přitom ke konzumaci předkupního práva senájemci zachovává lhůta šesti měsíců. Nepřijme-li nájemce nabídkudo šesti měsíců od její účinnosti (tou bude den, kdy mu bylanabídka učiněna a tudíž doručena), jeho předkupní právo zaniká, kčemuž musí soud přihlédnout (§ 654 odst. 1 o. z.). V důsledku tohose jednotka pro účely jejího prodeje stává „právně volnou“ a lze jiprodat třetím osobám, avšak účinně pouze za tutéž či vyšší kupnícenu.

Jen stěží si lze v praxi, a to při tak citlivé záležitosti,jakou je obecně privatizace bytového fondu především pro většinunájemců bytů, představit opačný postup (který by byl navíc vrozporu se shora popsanou ochranou nájemců), kdy by vlastník vzájmu dosažení co možná nejvyššího zisku z prodeje jednotek nejprveoslovil (nějakým způsobem vyhledal) jiné, řečeno slovy zákona (§2140 a násl. o. z.) koupěchtivé zájemce, s nimi uzavíral kupnísmlouvy s nejvyšší možnou nabídkou kupní ceny a pak teprve, a to zastejnou cenu, učinil nabídku nájemcům. Přitom v takto popsanésituaci by byla za určitých okolností ve hře rovněž otázka zánikupředkupního práva podle § 1187 odst. 1 věty třetí o. z.

Z tohoto úhlu pohledu (jinak řečeno z pohledu ochrany, kterouzákon při privatizaci bytového fondu poskytuje dosavadním nájemcůmbytů) jsou podle názoru dovolacího soudu pro předkupní právoupravené pro účely bytového spoluvlastnictví v ustanovení § 1187odst. 1 o. z. neaplikovatelná ustanovení § 2143, § 2145, § 2146 azejména § 2147 o. z.

Uvedené teze se v poměrech projednávané věci prosadínásledovně. Ze zjištěného skutkového stavu rovněž vyplývá, žedopisem z 12. října 2017 tehdejší vlastník nabídl (bytovou)jednotku ke koupi dovolatelce (nájemkyni) za kupní cenu 3.350.000,-Kč.

Uvedená (svým obsahem určitá a srozumitelná) nabídka byladovolatelce učiněna a tudíž doručena téhož dne. Na tuto nabídkureagovala až dopisem ze 4. dubna 2018, v němž uvedla, že sice má okoupi bytu zájem, avšak nikoli za navrženou kupní cenu. Následovaladalší korespondence mezi ní a vlastníkem, ale ani ta jejich neshodyohledně ceny bytu neodstranila. Poté vlastník prodal jednotkužalovaným za stejnou kupní cenu 3.350.000,- Kč, a to kupní smlouvouz 1. června 2018 (dále též jen „kupní smlouva“), na jejímž základěbylo s právními účinky ke dni 15. června 2018 vloženo do katastrunemovitostí (spolu)vlastnické právo k bytu ve prospěchžalovaných.

Z takto zjištěného skutkového stavu vyplývá, že dovolatelcejako fyzické osobě a současně nájemkyni bytu jednoznačně svědčilopři prvním prodeji jednotky zákonné předkupní právo podle § 1187odst. 1 o. z.

Jelikož určitou a srozumitelnou nabídku na odkup jednotky zedne 12. října 2017 doručenou téhož dne nepřijala v hmotněprávníšestiměsíční lhůtě, její předkupní právo zaniklo (§ 1187 odst. 1 o.z.) k 12. dubnu 2018 a k takovému zániku práva musel soudpřihlédnout ve smyslu § 654 odst. 1 o. z. Z uvedeného pak bezdalšího vyplývá, že ke dni 15. června 2018, kdy bylo vloženo dokatastru nemovitostí (spolu)vlastnické právo k jednotce ve prospěchžalovaných, a to na základě kupní smlouvy ze dne 1. června 2018,již dovolatelce předkupní právo nesvědčilo, a proto je vyloučenpostup podle § 2144 odst. 1 o. z. Za této situace napadený rozsudekodvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek souduprvního stupně, obstojí, byť z jiných důvodů.

Jak vyplývá z § 14 rozpočtových pravidel, o dotaci činenávratnou finanční výpomoc se žádá a tato se poskytuje zpravidlana základě písemného rozhodnutí vydaného poskytovatelem (v § 17téhož předpisu se předpokládá možnost poskytnutí dotace nebonenávratné finanční výpomoci na základě dohody, stanoví-li takzvláštní zákon, což ovšem v projednávané věci není případem). Zuvedeného v první řadě vyplývá, že poskytnutí dotace vprojednávaném případě nezáviselo na výsledku kontraktačníhoprocesu, a již z tohoto důvodu nelze uvažovat o aplikaci ustanovenítýkající se tzv. předsmluvní odpovědnosti. Lze sice souhlasit sdovolatelkou, že odvolací soud nemohl právní argumentaci pominoutvzhledem k pravidlům o koncentraci řízení, neboť koncentrace řízeníomezuje účastníky řízení ve vnášení skutkových a důkazních novot,uvedené nemění ničeho na skutečnosti, že tato argumentace bylazcela nepřípadnou (což odvolací soud rovněž ve stručnostizmínil).

Pokud se jedná o otázku, zda může být založeno legitimníočekávání příjemce dotace, že dotaci obdrží ještě před právní mocírozhodnutí o přidělení dotace, dovolací soud neshledává možnost, žeby v případě nenárokové dotace mohla být kladně zodpovězena. Rámecposkytování dotací je upraven zákonem (rozpočtovými pravidly), vjehož § 14 je jednak výslovně stanovena podmínka rozhodnutíposkytovatele, ale též zásadně nenárokový charakter dotace (pokudzvláštní právní předpis nestanoví jinak). Daná ustanovení vevzájemných souvislostech nedávají prostor pro výklad, podle kteréhoby před vydáním rozhodnutí o nenárokové dotaci žadatel mohl nabýtlegitimního očekávání ohledně obdržení dotace, neboť by takto došlok úplnému vyprázdnění (resp. popření) minimálně § 14 odst. 1rozpočtových pravidel. Lze souhlasit se závěrem soudů nižšíchstupňů, že ačkoliv dovolatelka v procesu vyřizování žádosti odotaci mohla nabýt (a zřejmě skutečně nabyla) očekávání ohlednězískání dotace, nejednalo se o očekávání legitimní, neboťlegitimitu takového očekávání a priori vylučovalo zákonnéustanovení.

O legitimním očekávání žadatele (resp. příjemce) onenárokovou dotaci lze hovořit až po rozhodnutí poskytovatele oposkytnutí dotace. Nejisté postavení žadatele o dotaci je zcelaospravedlnitelné s ohledem na skutečnost, že dotace představuje zestrany poskytovatele dobrodiní, o nějž se žadatel uchází.

Dovolatelka zde vychází z představy, že jí z účasti vdotačním programu pro rok 2017 plynula práva pro následně vyhlášenýdotační program. Zmíněná práva ve vztahu k následně vyhlášenémudotačnímu řízení dovolatelka zjevně odvozuje opět od tvrzenéholegitimního očekávání obdržení dotace, k čemuž dodává, že v tomtolegitimním očekávání byla utvrzena ze strany žalované ve vyjádřeníze dne 31. 5. 2017 a informací ministryně školství, mládeže atělovýchovy poskytnuté pro média. Ostatně pokud se jedná o postupposkytovatele spočívající ve zrušení dotačního programu pro rok2017, dovolatelka proti němu ani čehokoliv z pohledu dovolacíhořízení relevantního nenamítla, když jej pouze označila zapřekvapivý a nepředvídatelný. I ve vztahu k těmto otázkám jsou tedyrelevantní a fakticky též dostatečné výše uvedené závěry, neboťjestliže je legitimní očekávání před rozhodnutím o poskytnutídotace vyloučeno, je logicky vyloučeno i kdykoliv dříve.

Dovolatelkou zmiňované okolnosti, které předcházely vyhlášenínového dotačního programu, tedy nemohly založit (či utvrdit)legitimní očekávání dovolatelky ohledně výsledku nového řízení oudělení dotace, pročež je též zcela zbytečným zabývat se jejichpřípadnou nesprávností. Dovolací soud se plně ztotožňuje sezávěrem, že rozhodování o tom, jaké oblasti veřejného zájmu budoupodporovány, za jakých podmínek a jakým subjektům bude možnéveřejné prostředky poskytnout, je otázkou politickou, přičemžzásahy ze strany soudní moci jsou v tomto směru velmiomezené.

Bráno totiž ad absurdum, jakýkoliv dotační program by bylomožné označit za diskriminační, neboť prostřednictvím něj jsoupodporovány podmínkami vymezené projekty. Každý, kdo nesplňujejakoukoliv z podmínek dotačního programu (prostřednictvím nichž jesamozřejmě omezován okruh potenciálně úspěšných žadatelů o dotace),mohl by namítat, že diskriminačně nebyl podpořen. Podmínkuspočívající v ohraničení termínu realizace projektu, na nějž mohoubýt dotace poskytnuty, za diskriminační zjevně nelze pokládat.Naproti tomu (k mínění dovolatelky, že poskytovatel dotace mělzohlednit konkrétní specifika jejího případu) stanovování podmínektzv. „na míru“ jednotlivým žadatelům či jejich upřednostňování vnásledném řízení o udělení dotace oproti jiným žadatelům, by zadiskriminační postup jistě označeno mohlo být.

Ustanovení § 2914 o. z. vychází z premisy, že ten, kdo máprospěch z činnosti pomocníka, měl by také nést rizika s jehočinností spojená.

Jeho smyslem je posílení ochrany poškozeného, neboť v případěporušení zákonné povinnosti (§ 2910 o. z.) jednajících osob mámožnost požadovat náhradu od obou. Výhoda bývá spatřována i v tom,že zmocnitel (hlavní osoba, někdy nazývaná též principál) budezpravidla solventnější než jeho pomocník, a poškozený se tak snázedomůže náhrady (to ovšem nemusí být pravidlem).

Dále se poukazuje i na to, že hlavní osoba mívá obecně lepšípozici, aby zhodnotila rizika vzniku škody spojená s činností,kterou pro ni vykonávají její pomocníci, a tato rizika a náklady snimi spojené rozložila jednak mezi samotné pomocníky a konec-koncůi mezi zákazníky jejího podniku.

Nejedná se o jediné ustanovení, které by odpovědnost zapomocníka upravovalo. Samostatnou odpovědnost hlavní osoby zapomocníka zakládají například ustanovení § 1935 o. z. řešícíodpovědnost za pomocníka při plnění smluvních povinností či celýzákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonuveřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změnězákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejichčinnosti (notářský řád), který upravuje odpovědnost za pomocníkapři výkonu veřejné moci.

Ustanovení § 2914 o. z. má zjevně předobraz v § 420 odst. 2zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“),avšak oproti němu neobsahuje formulaci, která by výslovněvylučovala přímou odpovědnost pomocníka. Není tedy zřejmé, zdazákonodárce skutečně sledoval rozšíření odpovědnosti na pomocnéosoby, případně zda na všechny či jen některé z nich. Odpověďnedává ani důvodová zpráva, která obecně hlásí diskontinuitu vůči„socialistickým“ občanským zákoníkům z let 1950 a 1964, avšak ozáměru změnit vyloučení přímé odpovědnosti pomocníka, které bylo dočeského práva vneseno v období socialistického zákonodárství, mlčí,ač řadu jiných, i méně podstatných změn vysvětluje. Vzorem prorekodifikaci občanského práva byla řada zahraničních úprav avětšina z nich nevidí přesvědčivý důvod, proč by pomocník měl býtpovinnosti k náhradě zproštěn jen díky tomu, že povinnost k náhraděnese i další osoba. Poškozený by podle zahraničních úprav bylbezdůvodně zbaven možnosti domáhat se náhrady po pomocníkovi pouzes odkazem na to, že odpovědný je i někdo jiný. Naopak v souladu sobecnými pravidly je, aby obě tyto osoby byly povinny k náhraděspolečně a nerozdílně.

Jazykovým výkladem § 2914 o. z. se lze dobrat víceméně koběma závěrům, zda podle věty první odpovídá za činnost pomocníkahlavní osoba či nikoliv. Na jedné straně pro případ porušenízákonné povinnosti ze strany pomocníka nelze najít dostatečněpregnantně slovně vyjádřenou výluku z jeho odpovědnosti, a jestližedovodíme porušení zákonné povinnosti pomocníkem při činnosti prohlavní osobu, budou naplněny podmínky vzniku odpovědnostního vztahumezi poškozeným a tím, kdo porušil zákon, aniž by tomu brániloexplicitní vyloučení takového právního důsledku. Na druhé straněformulace, že hlavní osoba za škodu jím způsobenou odpovídá stejnějako by ji způsobila sama, umožňuje výklad, že odpovídá namístoosoby pomocné, která činí úkony v její prospěch. Význam slovníhospojení „jako by ji způsobil sám“ se totiž nerovná významu „jakobyji způsobil společně s jiným“; výraz „sám“ má spíše nádech jistévýlučnosti, takže je z něj možno dovodit, že nikdo další za stejnouškodu neodpovídá. Pak by vlastně ani nebylo třeba zdůrazňovat jakočinil § 420 odst. 2 obč. zák., že „tyto osoby samy za škodu taktovzniklou neodpovídají“.

Při výkladu ustanovení § 2914 věty první o. z. Nejvyšší soudvychází z toho, že právě míra autonomie či naopak závislostipomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zdapřeváží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy jedostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem kzaložení jeho vlastní povinnosti k náhradě spolu s osobouhlavní.

Značně specifickou situaci v rámci široké množiny případůpředstavuje pozice osoby v pracovněprávním vztahu (zaměstnance),která způsobila újmu z nedbalosti. Odpovědnost zaměstnance (má-livzniknout) se totiž odvíjí od události vyplývající z činnostizaměstnavatele, neboť zaměstnanec se v situaci, ve které způsobilújmu, zpravidla ocitl v důsledku činnosti zaměstnavatele. Má-linést riziko s tím spojené, nelze přehlédnout, že takové rizikopodstupuje právě v důsledku činnosti pro zaměstnavatele. Přitom zdeneobstojí námitka, že svou činnost vykonává za úplatu, neboť tanemusí být ekvivalentní riziku, které přitom nese. Pak je ovšemnutné zabývat se tím, zda zvláštní vztah mezi zaměstnancem azaměstnavatelem nemůže mít vliv na rozsah náhrady poskytovanépoškozenému přímo z jeho strany.

Nejvyšší soud již dovodil, že za újmu, kterou způsobil znedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávanépro zaměstnavatele jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahraditvýlučně zaměstnavatel. Vycházel přitom ze zákonné definice závislépráce (§ 2 odst. 2 zákoníku práce), tedy práce, která je vykonávánave vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec jipro zaměstnavatele vykonává osobně. V této definici shledal zjevnounavázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonávápracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnostřídí a uzavřel, že jestliže zaměstnanec při škodní události ztohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 větyprvní o. z. vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancemodpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť setak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomupoužil.

V posuzované věci jde ovšem o zcela případ odlišný, neboť 1.žalovaný, který zavinil střet vozidel, nebyl v době škodní událostipouze zaměstnancem společnosti F. H., ale také jejím jednatelem aspolečníkem.

Za těchto okolností nelze pracovní činnost 1. žalovaného uuvedené společnosti považovat za závislou práci, která by bylavykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenostizaměstnance, neboť 1. žalovaný byl osobou ovládající společnost, vkteré byl také zaměstnán. Sám tak řídil svoji pracovní činnost arozhodl o tom, že vykoná pracovní cestu, při které došlo ke škodníudálosti. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že 1. žalovanéhonelze označit za pomocníka ve smyslu § 2914 věta první o. z., zakterého je povinen plnit poškozenému výlučně zaměstnavatel, neboťújmu sice způsobil z nedbalosti třetí osobě při pracovní činnostivykonávané pro zaměstnavatele, tuto činnost však nevykonával vpozici podřízeného zaměstnance, který je pokyny zaměstnavatelevázán.

Podle § 9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti za škodupoškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 upříslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok naplnění z garančního fondu podle § 24.

Toto ustanovení dává poškozenému oprávnění uplatnit svůjnárok přímo proti pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za škodu, cožovšem neznamená, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem apoškozeným vstoupil namísto škůdce jeho pojistitel, který zavzniklou škodu odpovědný není. Jeho povinností je pouze plnit zapojištěného, uplatnil-li poškozený vůči němu své právo na plnění,aniž by musel současně u soudu uplatnit i nárok proti pojištěnému,za kterého má pojistitel plnit. Pojistitel hradí poškozenému nárokyvymezené v § 6 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti za škodutehdy, jestliže poškozenému vznikl nárok na náhradu újmy protiškůdci (řidiči nebo provozovateli vozidla), který uplatnil (aprokázal) vůči pojistiteli. Pro povinnost pojistitele plnit jezcela bez významu, zda poškozený uplatnil své nároky v soudnímřízení též proti samotnému škůdci, neboť poškozený má v tomto směrumožnost výběru.

Žalobce podanou žalobou proti 2. žalované využil svého právauplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli odpovědnostiprovozovatele vozidla, kterým měla být způsobena škoda. Podmínkouúspěšnosti tohoto nároku není povinnost současně u soudu uplatnit inárok proti pojištěnému, za kterého má pojistitel plnit. Odvolacísoud tedy nárok žalobce proti 2. žalované posoudil v rozporu sustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Z hlediska povahy vztahu mezi opatrovancem a opatrovníkem jetedy zřejmé, že v rozsahu opatrovancova omezení svéprávnosti jetřeba na opatrovníka hledět jako na jeho zástupce (srov. § 436o.z.) se všemi právy a povinnostmi, které mu z tohoto zástupčíhooprávnění vyplývají. Spadá-li proto určité právní jednání dorozsahu, v němž je svéprávnost osoby omezena, jedná za opatrovance(člověka omezeného ve svéprávnosti) v této záležitosti jeho(hmotněprávní) opatrovník, vůči němuž je třeba tato právní jednánísměřovat, včetně případného doručování jejich písemného vyhotovení.Z toho vyplývá, že, aby v takovém případě nastaly účinkyhmotněprávního jednání vůči osobě omezené ve svéprávnosti, musí býttoto hmotněprávní jednání doručeno hmotněprávnímu opatrovníkovitéto osoby;

je-li doručeno pouze osobě omezené ve svéprávnosti(opatrovanci), pak účinky hmotněprávního jednání nenastanou do tédoby, dokud nebude řádně doručeno rovněž jejímu (hmotněprávnímu)opatrovníkovi.

V projednávané věci byla dovolatelka pravomocným rozsudkemomezena ve svéprávnosti a byl jí jmenován (hmotněprávní) opatrovník(město Náchod). Z výroku tohoto rozsudku se podává, že žalobkyně –mimo jiné – není schopna (způsobilá) samostatně právně jednat vmajetkoprávních záležitostech, kdy hodnota majetku převyšuje20.000,- Kč, a že v těchto záležitostech za ni jedná (jezastoupena) veřejným opatrovníkem (městem Náchod).

Vůči tomuto opatrovníkovi je tedy třeba v těchto případechsměřovat veškerá právní jednání, která se přímo dotýkají žalobkyněa mají vliv na její práva a povinnosti ve vztahu k majetkupřesahujícímu hodnotu 20.000,- Kč, a to včetně případnéhodoručování písemného vyhotovení těchto právních jednání. Tímtorozsahem omezení svéprávnosti žalobkyně, které představujerozhodnutí o osobním stavu, je soud v projednávané věci vázán a jepovinen z něj vycházet (srov. § 135 odst. 1 o.s.ř.). Za tétosituace je proto – vzhledem ke shora podanému výkladu

– pro posouzení projednávané věci podstatné, zda písemnostižalovaného – výstraha před vyloučením žalobkyně z družstva anásledné rozhodnutí žalovaného o vyloučení žalobkyně z družstvaspadají do okruhu hmotněprávních záležitostí, v nichž bylažalobkyně podle výše citovaného pravomocného rozsudku způsobilásamostatně právně jednat.

Obě dotčené písemnosti jsou součástí procesu vyloučení členaz družstva, které je nejvyšší sankcí pro člena jako důsledekporušení členských povinností a představuje krajní prostředek(ultima ratio) v případech, kdy nápravu porušení členskýchpovinností nelze sjednat jiným způsobem. Písemná výstraha předvyloučením z družstva (srov. § 615 zákona č. 90/2012 Sb., oobchodních společnostech a družstvech – dále jen „zákon oobchodních korporacích“) je jednostranným právním jednánímdružstva, které je základním hmotněprávním předpokladem (nebolinezbytnou podmínkou – conditio sine qua non) pro platné vyloučení.Účelem výstrahy je upozornit člena družstva, že závažně neboopakovaně porušuje své členské povinnosti, vyzvat ho, aby vpřiměřené lhůtě s porušováním členských povinností přestal aodstranil jeho následky, a informovat ho o možnosti vyloučení,nevyhoví-li takové výzvě.

Jestliže tak člen neučiní (neupustí od vytčeného porušovánípovinností člena družstva, resp. nezajistí, aby k porušovánípovinností člena družstva dále nedocházelo), může představenstvodružstva v zákonem stanovené lhůtě rozhodnout o jeho vyloučení združstva (srov. § 617 zákona o obchodních korporacích). Totonavazující rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena združstva je rovněž jednostranným právním jednáním, s jehož perfekcí(nepodá-li člen námitky nebo podá-li je opožděně) již zákon spojujezánik členství v družstvu (srov. § 619 zákona o obchodníchkorporacích) se všemi právy a povinnostmi, které členu družstva ztohoto členství vyplývají. To může mít pro člena družstva (zejménadružstva bytového, jímž je i žalovaný v projednávané věci)dalekosáhlé majetkoprávní následky. Účinná obrana vůči tomutorozhodnutí přitom může spočívat pouze v právním jednání členadružstva v podobě včasného podání odůvodněných námitek k členskéschůzi podle ustanovení § 618 odst. 1 zákona o obchodníchkorporacích.

Při posuzování povahy obou výše popsaných (navazujících)právních jednání (výstrahy a následného rozhodnutí o vyloučeníčlena z družstva), která v konečném důsledku vedou k vyloučeníčlena z družstva, je třeba mít na zřeteli, že podle ustálenéjudikatury dovolacího soudu práva a povinnosti spojené s členstvímv bytovém družstvu, označované též jako členský (družstevní) podíl,představují souhrn práv a povinností člena vůči bytovému družstvuvyplývajících z jeho majetkové účasti v bytovém družstvu. U členůbytových družstev, s jejichž členskými (družstevními) podíly jespojeno i právo nájmu družstevního bytu (srov. § 733 odst. 2 zákonao obchodních korporacích), jsou členskými právy a povinnostmijednak individuální práva a povinnosti určené stanovami vztahujícíse ke konkrétnímu bytu, a jednak práva, která příslušejí každémučlenu bytového družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu činebytovému prostoru. V praxi přitom platí, že s členským podílem vbytovém družstvu je zpravidla spojeno právo nájmu družstevního bytu(většina členů bytových družstev je tzv. bydlícími členy), a taktotomu bylo i v případě žalobkyně v posuzované věci.

Družstevní podíl v bytovém družstvu je neomezeně převoditelný(§ 736 odst. 1 zákona o obchodních korporacích). Družstevní podíl,s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu, představujemajetkovou hodnotu, se kterou se na „bytovém trhu“ běžně obchoduje,a je vnímán jako plnohodnotná alternativa k vlastnictví bytovýchjednotek.

Proto zásadně platí, že (tržní) cena, kterou musí zájemceuhradit za převod členského (družstevního) podílu, s nímž jespojeno právo nájmu družstevního bytu, řádově odpovídá cenám, zaněž jsou v téže lokalitě převáděny bytové jednotky, které svýmivlastnostmi odpovídají pronajímanému družstevnímu bytu. Z tohovyplývá, že vyloučení z bytového družstva (s tím spojený zánikčlenství v družstvu) se dotýká majetku (majetkové hodnoty) členadružstva plynoucího z jeho členského podílu, který v zásaděodpovídá (měl by odpovídat) výši tržní ceny družstevního bytu, kněmuž se za doby jeho členství v bytovém družstvu upínalo právonájmu.

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že obě dotčenépísemnosti žalovaného (obsahující právní jednání v podobě výstrahypřed vyloučením a navazující rozhodnutí představenstva žalovaného ovyloučení žalobkyně ze žalovaného bytového družstva) mají v zásaděmajetkoprávní charakter a dotýkají se majetku žalobkyně, jehožhodnota přesahuje 20.000,- Kč. Jde tudíž o právní jednání vhmotněprávní záležitosti, v níž žalobkyně podle výše citovanéhopravomocného rozsudku není způsobilá samostatně právně jednat.Proto k tomu, aby výstraha a následné rozhodnutí žalovaného ovyloučení žalobkyně z družstva, které žalovaný schválil na schůzipředstavenstva dne 14.3.2018, působilo (vyvolalo právní účinky)vůči žalobkyni, nepostačuje, aby byly tyto písemnosti doručenypouze žalobkyni, nýbrž je zapotřebí je doručit rovněž jejímu(hmotněprávnímu) opatrovníkovi – městu Náchod. Teprve poté nastanou(mohou nastat) účinky doručení jak výstrahy před vyloučením, taknavazujícího rozhodnutí žalovaného o vyloučení, a s tím spojenéhopočátku běhu třicetidenní lhůty pro podání námitek k členské schůzipodle ustanovení § 618 odst. 1 zákona o obchodníchkorporacích.

Na nezbytnosti nastíněného způsobu doručení je třeba trvat ipřesto, že žalovaný zvolil nesprávný způsob doručení dotčenýchpísemností pouze žalobkyni proto, že o omezení svéprávnostižalobkyně nevěděl. Ačkoli si je dovolací soud současně vědom itoho, že vzniklá situace přináší pro žalovaného nepříznivé důsledkyspočívající v uplynutí lhůty pro použití ve výstraze uvedenéhodůvodu vyloučení (srov. § 617 odst. 2 zákona o obchodníchkorporacích), nemá nevědomost žalovaného o omezení svéprávnostižalobkyně na neúčinnost doručení písemností, která spadají dookruhu hmotněprávních záležitostí, v nichž žalobkyně není způsobilásamostatně právně jednat, žádný vliv.

Jak bylo zmíněno již výše, účelem zákonné úpravy institutuomezení svéprávnosti (s tím spojeného opatrovnictví) je poskytnoutosobě omezené ve svéprávnosti (opatrovanci) ochranu před jejímvlastním jednáním (příp. opomenutím – srov. § 546 o.z.), k němužnení samostatně způsobilá a které jí může přivodit újmu.

V tomto směru plní omezení svéprávnosti ochrannou funkci, nadruhou stanu však může pro dotčeného člověka představovat výraznésociální stigma. Z tohoto důvodu od 1.1.2012 (na rozdíl od dřívějšípraxe) již není údaj o omezení svéprávnosti zapisován do občanskýchprůkazů těchto osob, a v současné době jediným zdrojem týkajícím seomezení svéprávnosti člověka je centrální evidence obyvatel, z nížlze ovšem získat výpis pouze ve spolupráci s dotčenou osobouomezenou ve svéprávnosti.

Za tohoto stavu je tudíž pro osoby vstupující do jednání sosobami omezenými ve svéprávnosti v podstatě nemožné se o tétoskutečnosti dozvědět jinak, než za součinnosti dotčené osoby nebojejího opatrovníka, případně náhodně z doslechu od jiných osob.Dovolací soud respektuje současnou koncepci ochrany osob omezenýchve svéprávnosti v tom smyslu, aby informace o omezení svéprávnosti,která je obecně považována za dehonestující důstojnost dotčenéosoby, zůstala v neveřejné rovině. Současně však dovolací soud vtéto souvislosti vyzdvihuje roli opatrovníka osoby omezené vesvéprávnosti, jehož přičiněním lze nežádoucím situacím, jakánapříklad nastala v posuzované věci, předcházet. Kupříkladu takmůže opatrovník učinit tím, že informaci o omezení svéprávnostiopatrovance sám ze své iniciativy podá potenciálním fyzickým neboprávnickým osobám, u nichž je – s ohledem na konkrétní osobní amajetkové poměry opatrovance – pravděpodobné, že (v budoucnu) budouvstupovat do jednání s opatrovancem v záležitostech, k nimž neníopatrovanec samostatně způsobilý právně jednat. Takový postupopatrovníka lze jistě shledat prospěšným pro efektivní ochranuzájmů opatrovance a naplňování jeho práv (§ 457 o.z.).

Podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 nemá právnickáosoba právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným)neoprávněným zásahem do své pověsti podle ustanovení § 135 odst. 2o. z. Tím však není vyloučeno, aby v případě, kdy je povinnost kodčinění nemajetkové újmy vzniklé právnické osobě zvlášť zákonemstanovena ve smyslu ustanovení § 2894 odst. 2 o. z., zohledňovalopřiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takovépoškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislostidošlo.

Úprava obsažená v ustanovení § 147 insolvenčního zákona je(ve smyslu ustanovení § 2894 odst. 2 o. z.) zvláštní zákonnouúpravou umožňující právnické osobě požadovat po insolvenčnímnavrhovateli přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu,kterou jí způsobil neoprávněným zásahem do její dobré pověsti tím,že podal insolvenční návrh, který byl jeho vinou odmítnut, nebozamítnut nebo tím, že podal insolvenční návrh, o kterém bylozastaveno insolvenční řízení jeho vinou.

Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soudmusí (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňujesamotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby - podnikatele, a tojeho schopnost včas a řádně plnit své závazky. Pro posouzenízávažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověstiprávnické osoby je bez právního významu, zda v důsledkuinsolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotnéújmy) i škoda na majetku (skutečná škoda či ušlý zisk).

Pro určení závažnosti zásahu do dobré pověsti právnické osoby(podnikatele) a intenzity (tímto zásahem) způsobené nemajetkovéújmy jsou významné především tyto skutečnosti: a) zveřejněníinsolvenčního návrhu (jeho obsahu) v insolvenčním rejstříku (tj. vinformačním systému veřejné správy - § 419 insolvenčního zákona),který je (s výjimkou údajů, o nichž tak stanovení insolvenčnízákon) veřejně přístupný, a zápis údajů o insolvenčním řízení doobchodního rejstříku (včetně nemožnosti takové údaje vymazat zhistorie obchodního rejstříku), b) omezení právnické osoby přinakládání s majetkovou podstatou (§ 111 insolvenčního zákona), c)délka doby, po kterou byla dobrá pověst právnické osoby (jež sepředpokládá) zasažená neoprávněným insolvenčním návrhemzpochybňována, d) případné šíření informace o zahájeníinsolvenčního řízení v médiích (včetně toho, v jakých médiích ajakým způsobem), e) postavení dotčené právnické osoby na trhu (čímvětším, známějším a významnějším je podnikatelem, tím budezpravidla závažnější újma způsobená na jeho dobré pověsti), f)nepravdivost tvrzení obsažených v insolvenčním návrhu, včetně(ne)existence tvrzené pohledávky, a g) osoba insolvenčníhonavrhovatele a pohnutka, která ji vedla k podání insolvenčníhonávrhu.

Při určení výše náhrady za nemajetkovou újmu se uplatní (i)obecná právní úprava obsažená v ustanovení § 2957 o. z., jakož iporovnání požadované částky s částkami náhrad přisouzených v jiných(obdobných) věcech (týkajících se aplikace § 147 insolvenčníhozákona). Při takovém srovnání je významnější odchylka možná jentehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-linalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval sprojednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případynáhrad nemajetkové újmy.

Při stanovení výše peněžité náhrady je nutno použít principproporcionality též tím způsobem, že soud v mezích úvah osrovnatelnosti s jinými případy peněžité náhrady nemajetkové újmyvezme v potaz hierarchii chráněných práv a vezme v úvahu téžekonomický vývoj, v jehož důsledku se náhrady postupem času zvyšujínebo mají zvyšovat (valorizují nebo mají valorizovat).

V poměrech projednávané věci se výše uvedené právní závěrypromítají následovně.

Odvolací soud správně zdůraznil, že „pro žalobce je velmivýznamná jeho pověst ohledně platební schopnosti“, a to jak vevztahu k odběratelům (kteří by mohli mít obavy, zda žalobce budeschopen energie nakupovat a následně dodávat za dohodnuté ceny),tak ve vztahu k výrobcům a dodavatelům energie (kteří by mohliukončit smluvní vztahy s žalobcem a nadále mu nedodávat energie).Po právu přihlédl (i) k postavení žalobce na trhu (k počtu jehozákazníků) a měl za významnou i dobu trvání insolvenčního řízení (azveřejnění insolvenčního návrhu v insolvenčním rejstříku).

Současně však nelze přehlédnout, že se odvolací soud nijaknevypořádal s dalšími (právně významnými) kritérii pro určení výšenemajetkové újmy a neprovedl ani porovnání požadované částky sčástkami náhrad přisouzených v jiných (obdobných) věcech(týkajících se aplikace § 147 insolvenčního zákona), popřípadě sjinými případy náhrad nemajetkové újmy.

Samotné konstatování, že žalobci náleží náhrada nemajetkovéújmy ve výši přiznané insolvenčním soudem, nemůže obstát již proto,že insolvenční soud porovnával přiznanou částku s poměry věcivedené pod sp. zn. 35 Cm 55/2014 [jde o řízení, v němž se žalobcedomáhal po žalovaném a další osobě (mimo jiné) náhrady nemajetkovéújmy za první insolvenční návrh podaný žalovaným dne 27. března2014]. Přitom žalovaný již v odvolání proti rozsudku insolvenčníhosoudu namítal, že v označené věci vydaný rozsudek dosud nenabylprávní moci (viz č. l. 486-492), a v doplnění odvolání (viz č. l.505-508) upozornil, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23.září 2020, č. j. 13 Cmo 23/2019-549, změnil rozsudek ze dne 27.května 2019, č. j. 35 Cm 55/2004-477, jímž insolvenční soud (mimojiné) uložil tamním žalovaným zaplatit žalobci z titulu nemajetkovéújmy částku 100.000,- Kč, tak, že žalobu zamítl.

Konečně Nejvyšší soud neshledává správným ani závěrodvolacího soudu, podle něhož „případná prokázaná nedůvěrazákazníků žalobce vzniklá nevyhnutelně v důsledku jeho klamavýchpraktik se netýká jeho pověsti ohledně platební schopnosti, alepouze způsobu jakým si žalobce získával zákazníky“, pročež „bytento údajný postup žalobce nemohl mít dopad na pověst žalobceohledně jeho platební schopnosti“. Zmíněná úvaha odvolacího soudutotiž omezuje význam takových skutečností jen v rovině „dobrépověsti ohledně platební schopnosti žalobce“, a zjevně pomíjímožnost, aby presumpce existence dobré pověsti byla vyvrácenajinak, než (jen) v rovině platební schopnosti.

Pověst konkrétní právnické osoby (jako právo spojené s právníosobností právnické osoby) je totiž vytvářena především na základězkušeností, které s ní mají její obchodní partneři, zákazníci čijiné subjekty, které s ní přicházejí do kontaktu; není spojena jens její platební schopností.