Pátky s judikaturou 06/01/23

Porušení generálního inhibitoria způsobuje neplatnostprávního úkonu (nyní právního jednání) porušujícího generálníinhibitorium; následek v podobě neplatnosti právního úkonu (nyníprávního jednání) nenastává, jestliže nakládání s majetkempovinného představuje výjimku z generálního inhibitoria, neboť šloo běžnou obchodní a provozní činnost, uspokojování základníchživotních potřeb povinného a osob, ke kterým má vyživovacípovinnost, nebo o udržování a správu majetku. S účinností od 1. 11.2009 [nabytím účinnosti zákona č. 286/2009 Sb., který do zákona č.120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučnířád) a o změně dalších zákonů, vložil ustanovení § 44a] došlo kezměně koncepce neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání)porušujícího generální inhibitorium, a to z absolutní na relativníneplatnost; právní úkon (nyní právní jednání), kterým povinnýporušil generální inhibitorium, je nadále neplatný, považuje sevšak za platný, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor,oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojenívymáhané pohledávky.

Dovolacímu přezkumu nebyla otevřena právní otázka, podlekterého právního předpisu (s ohledem na přechodné ustanovení čl. IIbodu 1 zákona č. 286/2009 Sb.) je třeba posuzovat účinky usnesení onařízení exekuce vydaného a doručeného povinnému (stejně jako vprojednávané věci) do 31. 10. 2009 na právní úkony (nyní právníjednání) učiněné po 31. 10. 2009, tj. zda následek spočívající vabsolutní neplatnosti takového právního úkonu (nyní právníhojednání) zůstává zachován i po nabytí účinnosti zákona č. 286/2009Sb., nebo zda na právní úkon (nyní právní jednání) učiněný po 31.10. 2009 se vztahuje sankce relativní neplatnosti. S ohledem naokolnosti projednávané věci (je-li nepochybné, že oprávněnáČeskoslovenská obchodní banka, a. s. se dovolala neplatnostipostoupení posuzovaných pohledávek na Ústav finančních služeb, a.s.) není vyřešení uvedené otázky ani podstatné. Z hlediska závěru otom, zda došlo k platnému postoupení těchto pohledávek, na jejichžuspokojení společnost DF Partner s. r. o. do soudní úschovy složila574 916 Kč, je především určující, zda outsourcing plateb zadodávky zboží ve formě faktoringové smlouvy lze podřadit pod běžnouobchodní či provozní činnost, popřípadě udržování a správumajetku.

Pojem faktoring není v českém právním řádu upraven(definován). Podle odborné literatury se jedná o zvláštní způsobsprávy a vymáhání krátkodobých pohledávek realizovaný zpravidla nazákladě dlouhodobé rámcové smlouvy, při kterém postupitel úplatněpostupuje faktorovi své v budoucnu splatné pohledávky zaodběrateli. Postupitel tím získává okamžité finanční prostředky,čímž zvyšuje svoji likviditu.

Zároveň šetří čas a náklady spojené s vymáháním pohledávek,neboť nutnost výkonu těchto činností přechází na faktora jakonového věřitele. Jako protiplnění za faktoring postupitel hradífaktorovi odměnu v podobě faktoringové provize, která je určenazpravidla paušální sazbou z nominální hodnoty postoupenépohledávky.

Výše úplaty za postoupení pohledávky tak ve výsledku odpovídánominální hodnotě pohledávky snížené o faktoringovou provizi.Konkrétní podoba faktoringu vyplývá vždy ze specifických okolnostíjednotlivých smluvních vztahů – může se lišit jak ve výšifaktoringové provize (a případných dalších poplatků a náhrad), taki v rozsahu postupovaných pohledávek či v podmínkách ručenípostupitele za dobytnost. Podle rozsahu ručení se rozlišuje pravýfaktoring, u kterého postupitel neručí za dobytnost pohledávek(nazývaný také jako bezregresní faktoring – pozn. dovolacíhosoudu), a faktoring nepravý (quasi faktoring), u něhož postupitelručí za dobytnost pohledávek, popřípadě je jejich dobytnostzajištěna jiným způsobem, například vázaností cese na rozvazovacípodmínku či sjednáním možnosti odstoupit od smlouvy pro nedobytnost(nazývaný také jako regresní faktoring – pozn. dovolacího soudu).Dále lze rozlišovat faktoring otevřený a tichý podle toho, zdastrany faktoringové smlouvy oznámily existenci faktoringudlužníkovi, či nikoli.

K těmto závěrům se potom ve své rozhodovací praxi přihlásilNejvyšší správní soud.

Z uvedeného vyplývá, že faktoring je nástrojem tzv.provozního financování, které nepochybně lze považovat za běžnouobchodní a provozní činnost podnikatele a které tak současněpředstavuje činnost směřující k udržení a správě jeho majetku.Závěr o tom, zda do tohoto rámce zapadá faktoring, bude v každémjednotlivém případě odvislý od konkrétních podmínek a charakterupodnikatelské činnosti postupitele a obsahu faktoringové smlouvy,které teprve umožní posoudit, zda faktoring je účelným nástrojemprovozního financování, nebo jen neefektivním vynakládáním, anebodokonce účelovým vyváděním finančních prostředků, které se příčígenerálnímu inhibitoriu.

Odvolací soud v projednávané věci učinil závěr o tom, žefaktoringovou smlouvu ze dne 8. 10. 2007 „nelze považovat za běžnouobchodní a provozní činnost povinného (úkony sloužící k udržování asprávě majetku)“, neboť „pokud by tomu tak bylo, ustanovenígenerálního inhibitoria (citované ustanovení § 44a odst. 1exekučního řádu) by se stalo neúčinným a povinný by mohl kdykolivyvést svůj majetek, a tak znemožnit a zabránit realizaci exekuce“,aniž by se konkrétními podmínkami a charakterem podnikatelskéčinnosti postupitele (dlužníka Nová Valaška, s. r. o.) a obsahemuzavřené faktoringové smlouvy zabýval. Jeho závěr lze protopovažovat za přinejmenším předčasný.

Zajišťovací cese je jedním z prostředků k zajištěnípohledávky, přičemž jde o postoupení pohledávky, avšak nikoliv zaúčelem trvalé změny věřitele, nýbrž za účelem zajištění pohledávkyjiné. Jelikož ustanovení § 554 obč. zák. neupravuje podstatnénáležitosti smlouvy o zajištění postoupením pohledávky, je třebavycházet z právní úpravy smlouvy o postoupení pohledávky (§ 524obč. zák.). I při zajišťovací cesi dochází přímo ke změně věřitelepohledávky použité k zajištění. Smlouva o zajištění postoupenímpohledávky je tedy právní skutečností, s níž právní předpisyspojují přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde.

Ke změně v osobě věřitele může dojít jen na základě platnésmlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník)nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivnívěcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu. Není-li vesmlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změněosoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zdapostupitel oznámil dlužníkovi postoupení pohledávky, popřípaděpostupník dlužníkovi prokázal postoupení pohledávky.

Předmětem postoupení může být pohledávka budoucí, tj. taková,která v době uzavření postupní smlouvy ještě neexistuje a mávzniknout teprve v budoucnu; okamžik postupu budoucí pohledávky jepak totožný s okamžikem, kdy pohledávka vznikne.

V posuzovaném řízení soudy nižších stupňů vycházely mimo jinéze skutkových zjištění, podle kterých si strany smlouvy o zřízenízajištění v čl. 5.7 ujednaly, že na základě této smlouvy dojde kzajišťovacímu postoupení existujících a budoucích pohledávekposkytovatele zajištění vznikajících na základě nebo v souvislostis exportní smlouvou podle podmínek této smlouvy. Podle čl. 7.4písm. a) této smlouvy pak pro období do vzniku porušení postupníkuděluje oprávnění poskytovateli zajištění přijímat veškeré částkysplatné na základě exportní smlouvy. Žádné z prostředků, kteréposkytovatel zajištění obdrží na základě tohoto odstavce, nejsousoučástí postoupených pohledávek. Podle písm. b) poté, co dojde kporušení a postupník zašle „oznámení o porušení“ poskytovatelizajištění a vývozci, veškeré platby na základě exportní smlouvymusejí být hrazeny postupníkovi nebo dle jeho pokynů. Uvedenáujednání odvolací soud posoudil tak, že až do doručení „oznámení oporušení“ ve smyslu čl. 7.4 písm. b) smlouvy o zřízení zajištěnížalované (dne 5. 4. 2016) nedošlo k postoupení pohledávky podletéto smlouvy, a postupitelka (společnost AUM LLC) tak mohla vmezidobí předmětnou pohledávku postoupit třetí osobě (společnosti1. PRIMOSSA corporation a.s.), která se tak (na rozdíl odžalobkyně) stala řádným věřitelem.

Ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu však vyplývá,že neujednají-li si strany smlouvy o (zajišťovacím) postoupenípohledávky něco jiného, ke změně věřitele dochází již uzavřenímtéto smlouvy, resp. – v případě zajišťovacího postoupení budoucípohledávky – okamžikem vzniku předmětné pohledávky; uvedené přitomplatí bez ohledu na to, zda postupitel dlužníkovi oznámil čiprokázal, že k postoupení pohledávky došlo.

Je nutno rozlišovat mezi účinností postoupení pohledávky zaúčelem zajištění závazku na jedné straně (tedy okamžikem, kekterému pohledávka na postupníka přešla) a okamžikem, kterýmnastává povinnost dlužníka hradit závazky ze zajištěné pohledávkyjinému subjektu (postupníkovi) na straně druhé.

V poměrech projednávané věci byla sporná pohledávka z tituluzaplacení smluvní pokuty ke dni uzavření smlouvy o zřízenízajištění (4. 11. 2011) pohledávkou budoucí.

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že byčl. 7.4 smlouvy o zřízení zajištění upravoval účinnost samotnéhozajišťovacího postoupení pohledávky, neboť tímto ujednáním sistrany smlouvy toliko upravily okamžik, od kterého je dlužníkpovinen hradit závazky z exportní smlouvy (včetně předmětnépohledávky) jinému subjektu (postupníkovi, tzn. původnížalobkyni).

Původní žalobkyně se tak případně stala věřitelkou předmětnépohledávky dnem jejího vzniku, tj. 1. 7. 2012, bez ohledu na to,kdy bylo žalované doručeno „oznámení o porušení“ ve smyslu čl. 7.4smlouvy o zřízení zajištění. Dospěl-li odvolací soud k opačnémuzávěru, podle kterého k převodu pohledávky ze smluvní pokuty napůvodní žalobkyni mohlo dojít (po doručení oznámení o porušenížalované) nejdříve dne 6. 4. 2016, tedy až poté, co společnost AUMLLC dne 20. 6. 2013 předmětnou pohledávku převedla na třetí osobu,svým postupem se odchýlil od shora označené judikatury dovolacíhosoudu, a jeho právní posouzení proto nemůže obstát.

Pro výklad adresovaného právního jednání je určující skutečnávůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, jižje třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např.objektivním významem užitých slov); s tím, že skutečnou vůlijednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil(kdy se stal perfektním), a teprve tehdy, nelze-li zjistitskutečnou vůli jednajícího (§ 556 odst. 1 věta první o. z.),postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větědruhé o. z.

Právě uvedeným požadavkům na výklad právního jednání odvolacísoud v napadeném rozhodnutí nedostál. Ačkoli totiž odvolací souddeklaruje, že zohlednil vůli stran, kterou měly při sjednávání čl.IV odst. 2 písm. x) smlouvy o převodu podílu, ve skutečnosti jetomu právě naopak.

Odvolací soud totiž na jedné straně dovodil, že smyslem čl.IV odst. 2 písm. x) smlouvy o převodu podílu je garantovatnabyvatelce, že se v důsledku případného plnění na dluhy zoznačených soudních sporů „nesníží majetek společnosti“ (odst. 32napadeného rozhodnutí), čímž si měla nabyvatelka „chránit svojiinvestici“ (odst. 46 napadeného rozhodnutí). Na druhé straně všakodvolací soud konstatoval, že čl. IV odst. 2 písm. x) smlouvy opřevodu podílu nebyl uzavřen „převážně ku prospěchu společnosti“, aproto „se nejedná o smlouvu ve prospěch třetí osoby“ (odst. 46napadeného rozhodnutí). Oba tyto závěry vedle sebe obstátnemohou.

Je tomu tak proto, že hodnota podílu ve společnosti s ručenímomezeným se odvíjí (zejména) od hodnoty jmění společnosti. Skutečnáškoda způsobená společnosti (v jejímž důsledku se sníží hodnotamajetku společnosti) se tedy zásadně projevuje i snížením hodnotypodílů ve společnosti, v jejímž důsledku utrpí společníci újmu.Tato újma je svojí povahou odvozená (reflexní) od újmy vzniklé namajetku společnosti, a tak je její existence závislá na existenciújmy na majetku společnosti.

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že čl. IV odst. 2písm. x) smlouvy o převodu podílu měl (podle vůle stran) chránit„investici“ nabyvatelky do podílu společnosti, pak – s totožnýmargumentem – nemohl současně popřít právo společnosti na plnění odpřevodců, které jí dohoda stran (převodců a nabyvatelky) přiznává včl. IV odst. 2 písm. x) smlouvy o převodu podílu. Újma na majetkuspolečnosti se totiž přenáší do odvozené (reflexní) újmyspolečníka, a tak argumentace odvolacího soudu v konečném důsledkupopírá samu sebe.

K tomu má Nejvyšší soud za potřebné dodat, že trpí-liargumentace právního posouzení věci ze strany soudu logickýmrozporem – jako je tomu i v poměrech projednávané věci – potomtakové rozhodnutí neodpovídá požadavkům na řádné odůvodněnírozhodnutí (jak jsou formulovány zejména v § 157 odst. 2 o. s. ř.).Ani z tohoto úhlu pohledu tak nemůže dovoláním napadené rozhodnutíodvolacího soudu obstát.

Pro právní kvalifikaci úplatného užívacího vztahu jako nájmuprostoru sloužícího podnikání podle § 2302 a násl. o. z. jerozhodující především účel nájmu. Podle přesvědčení dovolacíhosoudu však neexistuje jediný rozumný důvod, proč by na účel nájmunebylo možné usuzovat i z obvyklého užití pronajatých prostor či ztoho, zda nájemce je či není podnikatelem.

V této souvislosti nelze opomenout, že ustanovení § 2302odst. 1 o. z. klade důraz právě na skutečný (faktický) účel užívánípronajatých prostor (srov. dikci „slouží-li pak prostor alespoňpřevážně podnikání“), přičemž nevyžaduje, aby byl výslovně uveden vnájemní smlouvě (srov. dikci „bez ohledu na to, zda je účel nájmu vnájemní smlouvě vyjádřen“). Je tedy zřejmé, že v rámci posouzenípodnikatelského charakteru konkrétního nájemního poměru nelzevycházet jen z obsahu písemného projevu vůle stran zaznamenaného vnájemní smlouvě, nýbrž je třeba zohlednit i další okolnostipřípadu, jež vypovídají o faktickém účelu užívání pronajatýchprostor.

V projednávané věci byly předmětem nájmu nebytové prostory,které si žalobkyně (nájemkyně) pronajala za účelem provozovánísportovně relaxačního centra.

V době uzavření Nájemní smlouvy byla podnikatelkou (šlo oprávnickou osobu zapsanou v obchodním rejstříku – viz § 2 odst. 2písm. a/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve zněnípozdějších předpisů, která se považuje za podnikatele i nyní /viz §421 odst. 1 věta první o. z./) a již tehdy měla (a má dosud) zapsánv obchodním rejstříku jako předmět podnikání též provozovánítělovýchovných a sportovních zařízení a zařízení sloužících kregeneraci a rekondici.

Za situace, kdy před uzavřením Nájemní smlouvy investovala donebytových prostor významné finanční prostředky, by ostatně jejichužívání převážně k tzv. „nekomerčním“ účelům představovalo z jejístrany ekonomicky zcela iracionální postup, neboť – i navzdoryrelativně nízkému nájemnému sjednanému v Nájemní smlouvě – nebylotakové užívání způsobilé zajistit jí návratnost uvedené investice.Přitom dotčená investice již s ohledem na její výši, ale i sezřetelem k předmětu podnikání žalobkyně, evidentně vybočovala zrámce běžných výdajů na uspokojování jejích „osobních“(„nepodnikatelských“) potřeb. Lze tudíž konstatovat, že činnostžalobkyně, jíž provozovala v předmětných nebytových prostorách,byla zjevně zaměřena na dosahování pravidelného (nikoli nahodilého)výnosu (zisku) v rámci jejího (zapsaného) předmětu podnikání. Jeproto správný závěr, že nájem nebytových prostor založený Nájemnísmlouvou měl s účinností od 1. ledna 2014 charakter nájmu prostorusloužícího podnikání ve smyslu § 2302 odst. 1 o. z.

Především nelze souhlasit s míněním dovolatelky, že v textuNájemní smlouvy nebyl uveden údaj o předmětu podnikání žalobkyně,jak v rozhodné době vyžadovalo ustanovení § 3 věty třetí zákona č.116/1990 Sb. Uvedený údaj ve skutečnosti v textu Nájemní smlouvyzaznamenán byl, třebaže nebyl označen (uvozen) slovy zákona;vyplýval totiž již z tam specifikovaného účelu nájmu, tj. z čl. II.odst. 1 Nájemní smlouvy (provozování sportovně relaxačního centra),který významově odpovídal předmětu podnikání žalobkyně zapsanému vobchodním rejstříku (v podobě provozování tělovýchovných asportovních zařízení a zařízení sloužících k regeneraci arekondici) a který je proto možné současně pokládat i za údaj opředmětu podnikání v provozovně ve smyslu citovaného ustanovení.Zvrátit závěr o podnikatelském charakteru nájmu není způsobilý anidovolací argument, že ujednání čl. III. odst. 7 Nájemní smlouvyvýslovně předpokládalo využití nebytových prostor převážně knekomerčním účelům. Je tomu tak proto, že citované ujednánínevypovídá nic o faktickém účelu nájmu, jemuž nebytové prostoryskutečně sloužily a který je pro uvedený závěr rozhodující. Řečenépak obdobně platí i pro dovolací námitky, které uplatniladovolatelka s poukazem na „tvrzení“ žalobkyně, že minimálně třináctlet od uzavření Nájemní smlouvy akceptovala způsob a účel, k němužnebytové prostory užívala. I kdyby totiž bylo uvedené „tvrzení“nepodložené či dokonce nepravdivé (příp. k němu neměl odvolací soudvůbec přihlížet z důvodu koncentrace řízení), na celkový úsudek oúčelu, jemuž nebytové prostory měly skutečně sloužit a faktickytaké sloužily, by to již nemělo žádný vliv.

S přihlédnutím k řečenému lze tedy uzavřít, že ve vztahu kotázce právní kvalifikace nájemního poměru založeného Nájemnísmlouvou jako nájmu prostoru sloužícího podnikání podle § 2302 anásl. o. z. použila dovolatelka uplatněný dovolací důvodnesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.s. ř.) neopodstatněně.

Skončení nájmu prostoru sloužícího k podnikání na dobuurčitou výpovědí pronajímatele bylo dříve upraveno v ustanovení § 9odst. 2 zákona č.116/1990 Sb. a nyní je upraveno v ustanoveních §2309 a § 2310 o. z.

Celá úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání je úpravoudispozitivní; strany se tedy mohou při úpravě svých práv apovinností plynoucích z tohoto vztahu odchýlit od úpravy obsažené včásti čtvrté, Hlavě II, Díle 2, Oddíle 3, Pododdíle 3 – § 2302 anásl. o. z.

Takováto odchylná úprava přitom může být založena i smluvnímujednáním (dohodou), které předcházelo účinnosti občanskéhozákoníku, tj. 1. lednu 2014.

Jinými slovy řečeno, pokud se „stará“ nájemní smlouvaodchyluje od dispozitivní nové úpravy, budou i napříště přednostněpoužita dohodnutá pravidla. Proto kupř. platí, že jestliže sistrany před 1. lednem 2014 ujednaly výpovědní důvody z nájmunebytových prostor, jsou takovým ujednáním vázány i po nabytíúčinnosti občanského zákoníku, byť tento (nový) zákon dispozitivněstanoví důvody jiné.

V posuzované věci si účastnice v Nájemní smlouvě rovněžujednaly, že kterákoli smluvní strana je oprávněna ji písemněvypovědět v souladu s ustanovením § 9 zákona č. 116/1990 Sb. a ževýpovědní lhůta činí tři měsíce a počítá se od prvního dne měsícenásledujícího po doručení výpovědi (čl. VI. odst. 2 a 3 Nájemnísmlouvy).

Dovolací soud zastává názor, že po změně soukromoprávníúpravy provedené občanským zákoníkem, tedy s účinností od 1. ledna2014, je třeba na toto ujednání nahlížet jako na dohodu, jíž sesmluvní strany odchýlily od dispozitivní úpravy nyní obsažené mimojiné i v 2309 o. z.

Vzhledem k tomu, že účastnice v Nájemní smlouvě věnovalyotázce oprávnění smluvních stran (tedy i pronajímatele) vypovědětnájemní poměr na dobu určitou (co do úpravy výpovědních důvodů,formy výpovědi a délky, resp. počítání výpovědní doby) zvláštnípozornost a naopak tuto otázku nezahrnuly pod „zbytkové“ ujednáníobsažené v čl. VII. odst. 1 Nájemní smlouvy, jež zjevně mělo„pokrývat“ řešení otázek nižší důležitosti, které se rozhodlyponechat režimu zákonné právní úpravy (obsažené v době uzavřeníNájemní smlouvy zejména právě v tam odkazovaném zákoně č. 116/1990Sb., jehož ustanovení byla rovněž – stejně jako současná úpravanájmu prostoru sloužícího podnikání – zásadně dispozitivní povahy),je namístě vycházet z úvahy, že i v tomto případě si smluvní stranyvýpovědní důvody ujednaly a nic na tom nemění, že tak učinilyodkazem na konkrétní zákonné ustanovení.

V tomto směru dovolací soud nesdílí přesvědčení žalované, žeujednání obsažené v čl. VI. odst. 2 Nájemní smlouvy neupravovalovýpovědní důvody, ale pouze předjímalo aplikaci příslušnéhozákonného ustanovení. Právě proto, že Nájemní smlouva obsahovalaohledně výpovědních důvodů specifické (zvláštní) smluvní ujednání(byť v podobě odkazu na zákonnou dispozitivní normu), je třeba tamvyjádřenou vůli stran respektovat i po změně dotčené právníregulace, což zde platí o to více, že šlo o změnu natolikrozsáhlou, že ji účastnice v době uzavření Nájemní smlouvy mohlyjen stěží předvídat. V uvedené souvislosti je pak nerozhodné, jakou„techniku“ pro úpravu výpovědních důvodů zvolily; v tomto ohledu jepodstatná vůle stran, nikoli způsob jejího vyjádření.

Aplikaci ujednání obsaženého v čl. VI. odst. 2 Nájemnísmlouvy v době dání Výpovědi konečně nebyla na překážku aniokolnost, že ustanovení § 9 zákona č. 116/1990 Sb., na nějž zdeúčastnice odkázaly, pozbylo v mezidobí účinnosti. Závaznostcitovaného ujednání pro smluvní strany tím totiž nebyla nijakdotčena a pravidla tam obsažená, byť vymezená odkazem na jižzrušené zákonné ustanovení (§ 9 zákona č. 116/1990 Sb.), se i potéprosadí jako autonomní smluvní úprava.

Řečeno jinak, jestliže účastnice včlenily do textu Nájemnísmlouvy ujednání odkazující na zmíněné zákonné ustanovení (§ 9zákona č. 116/1990 Sb.), lze – i po jeho zrušení – tam stanovenápravidla pro výpověď nájmu považovat za vyjádření jejich společnévůle a tedy za součást jejich smluvního závazku, jak to formulovalsoud prvního stupně.

Z uvedeného vyplývá, že otázku, zda dovolatelka mohlavypovědět nájemní poměr k nebytovým prostorám (majícím nyní povahunájmu prostoru sloužícího podnikání ve smyslu § 2302 a násl. o. z.)z důvodu specifikovaného ve Výpovědi, měl odvolací soud posouditprimárně z hlediska ujednání obsaženého v čl. VI. odst. 2 Nájemnísmlouvy, tj. z perspektivy ustanovení § 9 odst. 2 zákona č.116/1990 Sb., na které citované ujednání odkazovalo; to platí bezzřetele k tomu, že zmíněné zákonné ustanovení bylo v době dáníVýpovědi již zrušeno.

Vzhledem k tomu, že toto ujednání má co do vymezenívýpovědních důvodů použitelných pronajímatelem charakter smluvníúpravy výlučné (to plyne jak ze samotného znění dotčeného ujednání,tak i z porovnání výpovědních důvodů podle § 9 odst. 2 zákona č.116/1990 Sb. s výpovědními důvody podle § 2309 o. z.), je vyloučenouvažovat o tom, že by se na posouzení oprávněnosti Výpovědi použila– současně – i hlediska zakotvená nyní v ustanovení § 2309 písm. b/o. z. Snad jen na okraj však dovolací soud k řečenému dodává, žepro samotnou výpověď pronajímatele (míněno její náležitosti,doručení, přezkum oprávněnosti atd.), s výjimkou její (písemné)formy, si účastnice v Nájemní smlouvě neujednaly vzájemná práva apovinnosti odchylně od zákona. V tomto směru je tedy na místě naVýpověď aplikovat právní úpravu obsaženou v občanskémzákoníku.

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že právní posouzeníoprávněnosti Výpovědi (v užším smyslu) odvolacím soudem neobstojí;nemůže tudíž obstát ani jeho vyklizovací výrok. Za této situace sejiž dovolací soud – pro nadbytečnost – nezabýval otázkou, zdanaplnění výpovědního důvodu podle § 2309 písm. b/ o. z. (v podoběhrubého porušení povinností nájemce) vyžaduje vždy předchozí výzvupronajímatele k nápravě nájemcova závadného chování, jakož anipřípadnými vadami řízení.

V tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou,platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezilpředmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčenímskutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, najehož základě žalobním návrhem (tzv. petitem) uplatňuje svůj nárok.Jinak řečeno, nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčenímskutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvodnároku), a žalobním návrhem (petitem).

Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv.právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení ažalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná,neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci apro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastníkřízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základězjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění,kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout,i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než zekterého mu skutečně náleží; nepřípustným (odporujícím § 153 odst. 2o. s. ř.) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzeníjiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobníhopetitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkovéhoděje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl(nemohl být) předmětem dokazování před soudem.

Lze doplnit, že přímo při výkladu ustanovení § 235 a násl.insolvenčního zákona Nejvyšší soud uzavřel, že i pro odpůrčí žalobupodle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahuvázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností ažalobní návrh (petit), přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobupodle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právnístránce posoudí (v žalobě) žalobce.

Samotný žalobní návrh (petit) může obsahovat i několikpožadavků, jak má soud o věci rozhodnout. Je-li dána věcnápříslušnost téhož soudu v prvním stupni, pak žalobce může jednoužalobou požadovat, aby bylo rozhodnuto o více nárocích (jde o tzv.objektivní kumulaci), nebo může některé své nároky uplatnit formoutzv. eventuálního petitu.

O žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobcedomáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylovyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a propřípad, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnutoo dalším požadavku žalobce (eventuálním petitu). Přitom platí, žeformou tzv. eventuálního petitu lze uplatnit i právo se samostatnýmskutkovým základem.

V poměrech dané věci se žalobkyně žalobním návrhem (tzv.petitem) domáhala pouze určení neúčinnosti kupní smlouvy apožadavek, aby soud určil (současně nebo eventuálně) též neplatnostkupní smlouvy, se nepodává ani z jiných částí žaloby (srov. č. l. 1až 3), ani z dalších podání žalobkyně učiněných v průběhusporu.

Tím, že insolvenční soud vtělil do zamítavého výroku o věcisamé též důvod zamítnutí („neboť toto jednání je neplatné“), učinilsoučástí onoho výroku i posouzení předběžné otázky.

Závěr, že posouzení předběžné otázky nemůže být v žádnémpřípadě vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen vezpůsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen vdůvodech rozhodnutí.

Tím, že insolvenční soud učinil součástí výroku rozsudku,jímž zamítl odpůrčí žalobu, kterou se insolvenční správkynědomáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy, i důvod zamítnutí(„neboť toto jednání je neplatné“), tedy nepřípustně (též v rozporus ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř.) zahrnul do výroku i posouzenípředběžné otázky; tím řízení zatížil vadou, která měla za následeknesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud nápravu tohotoprocesního pochybení nezjednal (ve skutečnosti onen nesprávnýpostup vnutil insolvenčnímu soudu zrušujícím usnesením), takžedovolání je již proto důvodné.

V posuzovaném případě bylo usnesením Obvodního soudu proPrahu 1 na návrh paní A. Z. (manželky účastníka) v rámci řízení ožalobě na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostemnařízeno předběžné opatření, kterým byla mj. účastníku M. Z.uložena povinnost, aby se ve vztahu k předmětným nemovitostem(bytové jednotce s přináležejícími podíly na společných částechdomu a pozemku) „zdržel prodeje, směny darování, zajišťovacíhopřevodu, vkladu do obchodní korporace, zřízení předkupního práva,návrhu na povolení dražby anebo zřízení zástavního práva či zřízenízákazu zcizení či zatížení“.

Výrok tohoto usnesení Obvodní soud pro Prahu 1 bez dalšíhopřevzal z návrhu na nařízení předběžného opatření. Návrh nanařízení předběžného opatření A. Z. podala současně se žalobou naurčení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které podle„přiložených listin“ žalovaný č. 1 (její manžel M. Z.) nabyl zatrvání jejich manželství, a proto podle názoru A. Z. patří dospolečného jmění manželů, a (v případě úspěchu žaloby) budou porozvodu manželství (na již podaný návrh manžela) předmětemnásledného vypořádání společného jmění manželů.

Návrh na nařízení předběžného opatření pak odůvodnila – jakvyplývá z jeho obsahu – tím, že M. Z. s předmětnými nemovitostmi(„aby se vyhnul vypořádání společného jmění manželů, ke kterémubude muset dojít po rozvodu manželství“) „opakovaně nakládá bezsouhlasu manželky, což je patrné především z údajů dostupných nakatastru nemovitostí“. Jmenovaná se domnívá, že „absence zatímníúpravy poměrů účastníků by umožnila vznik dalších práv třetíchosob, což by mezi účastníky vnášelo jen nejistotu a riziko vznikudalších sporů“. V této souvislosti poukázala především na dosudprobíhající řízení před katastrálním úřadem o zápisu (vkladu)vlastnických, resp. zástavních práv týkajících se předmětnýchnemovitostí, kdy „včas vydaným předběžným opatřením může soudefektivně zabránit účinkům těchto návrhů, kterými má dojít k zápisuvlastnických práv k naprosto nečitelnému žalovanému č. 3 (nadaci MZFamily Foundation), jakož i zástavních práv, vč. zákazu zatížení azcizení ve prospěch žalovaného č. 4 (Raiffeisen – Leasing,s.r.o.)“.

Z tohoto vylíčení skutečností odůvodňujících navrhovanépředběžné opatření vyplývá, že navrhovatelka A. Z. zde brojilaproti „opakovanému nakládání“ účastníka M. Z. s předmětnýminemovitostmi a v tomto smyslu požadovala odpovídající „zatímníúpravu poměrů účastníků“ uložením povinnosti (zákazu) jmenovanémupodle ustanovení § 76 odst. 1 písm. d) o.s.ř. Smyslem a účelemnavrhovaného předběžného opatření ve vztahu k M. Z. tak nepochybněbylo (mělo být) zabránit tomu, aby M. Z. ještě předtím, než budepravomocně rozhodnuto o tom, zda předmětné nemovitosti patří dospolečného jmění manželů či nikoli, jakýmkoli způsobem převedlpředmětné nemovitosti na kohokoli jiného nebo aby je ve prospěchjiných osob zatížil právy, která představují právní závady navěci.

Při zjišťování obsahu (výroku) usnesení Obvodního soudu proPrahu 1 o nařízení předběžného opatření je proto třeba přihlédnoutprávě k tomuto cíli, jakého mělo být tímto předběžným opatřenímdosaženo, který jednoznačně vyplývá z obsahu návrhu na jehonařízení, zejména z vylíčení skutečností, které navrhovanépředběžné opatření odůvodňují.

Vzhledem k uvedenému dospěl odvolací soud – i když ne zcela zpřiléhavých důvodů – ke správnému závěru, že povinnosti uloženéúčastníku M. Z. předběžným opatřením se vztahovaly i na dispozici,jíž jmenovaný převedl předmětné nemovitosti na základě „Dohody ovkladu nemovité věci do majetku nadace“ ze dne 17.4.2019 nažalobkyni (nadaci MZ Family Foundation), a že proto „vydanýmpředběžným opatřením navrhovaný vklad ztratil své právní účinky vesmyslu § 18 odst. 1 katastrálního zákona, když smyslem a účelempředběžného opatření je mj. zabránit převodu předmětnýchnemovitostí“.

Zmiňuje-li žalobkyně v dovolání ve prospěch svých úvah zásadu„in dubio pro libertae“ (podle které je v pochybnostech o výkladupráva nutné přiklonit se ve prospěch takového výkladu, kterýposkytuje větší svobodu, tj. je příznivější pro adresáta práva),pak v této souvislosti jistě nelze přehlédnout, že základnímsmyslem předběžného opatření je sice ochrana toho, kdo o jehovydání žádá, zároveň ale musejí být respektována ústavní pravidlaochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje.

Ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, všaknemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranuoprávněných zájmů druhé strany. Opačný výklad, než k jakému výšedospěl dovolací soud, by na straně navrhovatele (v daném případěmanželky účastníka A. Z.) právě takovou nežádoucí situacizaložil.