Pátky s judikaturou 05/04/24

Již v žalobě tvrdili žalobci vydržení podle § 134 obč. zák.(viz č. l. 3 spisu), o vydržení se zmínili ještě na č. l. 154;potřebná skutková tvrzení však s těmito návrhy či zmínkaminepředložili, o vydržení se v řízení před soudem prvního stupněvíce nezmínili, a to ani v závěrečném návrhu. Soud prvního stupněse pak touto otázkou vůbec nezabýval. To žalobci vytkli v odvolání,odvolací soud odpověděl jen takto: „„Nelze přesvědčivě vykonávatprávo užívání zdi z druhé strany, tedy ze sousedníhopozemku“.

Pomineme-li formulaci této věty („přesvědčivě vykonávatprávo“, tato nepřiléhavá formulace vychází již z nepřesné citace §992 o. z. v odůvodnění), nelze přehlédnout, že žalobci tvrdilivydržení podle § 134 obč. zák., tedy kdy by byla namístě aplikace §130 odst. 1 obč. zák. Žalobci též tvrdili vydržení vlastnickéhopráva, nikoliv tedy práva užívacího, takže to, zda lze „vykonávatprávo užívání“ je v této souvislosti zcela irelevantní. Z kontextuvšak lze dovodit, že šlo v podstatě o otázku, zda lze držetvlastnické právo k hraniční zdi, nemá-li ten, kdo držbu a vydrženítvrdí, k druhé straně zdi volný přístup.

Posouzení toho, zda za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.,občanský zákoník, došlo k vydržení pozemku, musí nezbytněpředcházet tato zjištění: 1) Kdy se osoba, dovolávající sevydržení, ujala držby; teprve v případě, že sama tato osobanedržela pozemek po stanovenou vydržecí dobu, je třeba zabývat sezapočitatelnou držbou předchůdců. Poté je třeba zvážit, zda osobadomáhající se vydržení věc držela (po případném započtení držbysvých předchůdců) po stanovenou vydržecí dobu. 2) Za jakýchokolností k uchopení držby došlo; zpravidla je třeba zjistit, ojaký právní titul se držba opírala (a postačí i domnělý titul,„titul putativní“); důležité jsou i další okolnosti uchopení sedržby nasvědčující omluvitelnosti nebo naopak neomluvitelnostiomylu držitele.

Držba věci předpokládá držební vůli (animus possidendi) askutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis); oba tytoprvky musí být splněny současně. Držební vůle je vůle držet věc prosebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, a corpuspossessionis představuje nakládání s věcí. Podstata tohotonakládání (corpus) není jen v jejím fyzickém ovládání. Corpuspossessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takovýchspolečenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právnímoci nad věcí, tedy „za nakládání s věcí“. Záleží tedy naobjektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem nazvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí.

Není-li tu „corpus“ (faktické ovládání věci), pak samotnádržební vůle (animus) nemůže držbu v zásadě založit.

Nejprve tedy bylo třeba zjistit, zda žalobci byli držitelisporné zdi; z „povahy věci“, tedy proto, že měli zajištěn stálýpřístup jen z jedné strany, nebyla držba vyloučena.

Pokud by žalobci udržovali a „ovládali“ hraniční zeď jen zesvé strany, nebylo možno podle obvyklých „zvyklostí, zkušeností aobecných názorů“ považovat jejich chování za projev objektivnístránky držby, nebyl by tu tedy „corpus possessionis“. Ten tu mohlbýt tehdy, pokud by např. se souhlasem žalované strany na jejípozemek opakovaně vstupovali za účelem údržby zdi, přičemž bydávali protistraně najevo, že tak konají jako vlastníci zdi, a taby tuto skutečnost respektovala. Taková možnost se v této věcipodávala z tvrzení žalobců, že žalovaní jejich vlastnictvírespektovali (viz č. l. 2 spisu nahoře).

Lze tedy uzavřít, že samotná okolnost, že zeď je na hranicimezi pozemky ještě nevylučuje, aby jeden ze sousedů byl jejímdržitelem, a to i když nemá zajištěn stálý a volný přístup ke zdi zdruhé strany.

Teprve zjistí-li se, že žalobci držiteli byli, bude namístěse zabývat jejich objektivní dobrou vírou (§ 130 odst. 1 obč.zák.).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisína vyřešení (posouzení) otázky hmotného práva, při jejímž řešení seodvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacíhosoudu, a to pokud se jedná o posouzení držby věci. Dovolací důvoduvedený v 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem.

Ačkoliv žalobci již v řízení před soudem prvního stupnětvrdili vydržení zdi, nespojili výslovně s tímto právním posouzenímpotřebná skutková tvrzení (to, co uvedli na č. l. 2 nahoře výslovněs vydržením nespojili) a nenavrhli důkazy; za této situace měli býtpoučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Soud prvního stupně jevšak nepoučil a odvolací soud tuto vadu nijak neodstranil; řízeníje tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnérozhodnutí ve věci, a ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu(§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Pro poměry projednávané věci ze shora uvedeného plyne, žepoté, co banka R doplnila blankosměnku o údaje směnečné sumy a datasplatnosti, se stali společnost F (jako výstavce) a žalobce ažalovaný (jako směneční rukojmí) s účinky ex tunc přímýmisměnečnými dlužníky. Povinnost zaplatit bance R směnku bylasměnečným rukojmím uložena (společně a nerozdílně) směnečnýmplatebním rozkazem. Pohledávka ze smlouvy o úvěru, která bylazajištěna (i) směnkou, (částečně) zanikla plněním banky Č z titulubankovní záruky dne 31. října 2019. Jakkoli takto poskytnuté plněnínemělo vliv na výši pohledávky banky R za žalobcem a žalovaným ztitulu směnky, žalovaným umožnilo bránit se proti případnémuvymáhání směnečné pohledávky námitkou (částečného) zániku kauzální(směnkou zajištěné) pohledávky.

Za tohoto stavu zbývá posoudit, zda a jaký vliv na vypořádánívzájemného vztahu mezi účastníky řízení (jako směnečnými rukojmími)mělo právě shora zmíněné plnění banky Č z titulu bankovnízáruky.

V dané souvislosti Nejvyšší soud především zdůrazňuje, ženebýt plnění ze strany banky Č z titulu bankovní záruky (ačástečného zániku bankovní zárukou zajištěné pohledávky ze smlouvyo úvěru), řídil by se vzájemný vztah účastníků řízení (jakosměnečných rukojmí a přímých dlužníků ze směnky, kterou vystavilaspolečnost F k zajištění pohledávky banky R ze smlouvy o úvěru)vzniklý plněním z titulu směnečného rukojemství jedním z nich (přiabsenci jiné dohody) ustanovením § 2027 o. z., ve spojení sustanoveními § 1872, § 1875 a § 1876 o. z.

Plnil-li by jeden z nich v rozsahu převyšujícím jeho podíl(posuzováno z pohledu jejich vzájemného vztahu), vznikl by mu vevztahu ke druhému nárok na náhradu. V poměrech dané věci a vztaženopouze k výši směnečného peníze [jinými slovy, odhlédnuto od toho,že žalobce plnil na směnku nikoli v souladu s datem splatnostisměnky vystavené na určitý den (23. května 2019), ale až následně]by šlo o částku převyšující ½ výše směnečného peníze (respektive ½částky směnečného peníze přiznaného směnečným platebním rozkazem ‒viz tvrzení banky R v žalobě spojené s návrhem na vydání směnečnéhoplatebního rozkazu ve věci sp. zn. 7 Cm 93/2019, podle něhožžalovaní zaplatili na směnku částku 4.997,67 Kč).

Jakkoli plnění banky Č z titulu bankovní záruky nemělo vlivna výši směnečné pohledávky banky R za účastníky řízení (potud jsouzávěry soudy nižších stupňů o částečném zániku pohledávky ze směnkynesprávné), nelze přehlédnout, že směnka byla vystavena k zajištěnípohledávky banky R za společností F ze smlouvy o úvěru, žalovaní(jako jednatelé a společníci společnosti F) podepsali směnku jakosměneční rukojmí a plněním banky Č (částečně) zanikla (směnkouzajištěná) pohledávka ze smlouvy o úvěru (bance Č z titulu taktoposkytnutého plnění mohla vzniknout pohledávka jen vůči společnostiF).

Vzhledem k tomu, že banka R mohla za tohoto stavu po právu [vsouladu s principem, že se jí mohlo (ekonomicky vzato) dostat jenjediné plnění] vymáhat z titulu směnečného rukojemství (poměřovánoopět jen výší směnečného peníze) jen částku sníženou o plněníposkytnuté bankou Č na úhradu pohledávky ze smlouvy o úvěru, muselse uvedený následek promítnout (i) do vzájemného vztahu účastníkůřízení, jde-li o možný vznik (a výši) případného nároku z titulunásledného regresu podle ustanovení § 2027 o. z., v tom směru, že ipro tento nárok již bylo významné plnění jedním z nich (zdežalobcem) v rozsahu převyšujícím nikoli ½ částky směnečného penízepřiznaného směnečným platebním rozkazem, nýbrž ½ částky směnečnéhopeníze, který mohla banka R po právu vymáhat po účastnících řízeníz titulu směnečného rukojemství po zohlednění (částečného) zánikupohledávky ze smlouvy o úvěru v důsledku plnění bankou Č z titulubankovní záruky.

Poukaz dovolatele na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudunení právně významný jednak s ohledem na odlišný skutkový stavprojednávané věci, jednak proto, že z žádného z označenýchrozhodnutí neplyne (dovolatelem zastávaný) závěr, podle něhož by„podílem na celém plnění“ měl být podíl na „původní výši společnéhozávazku před jakýmikoli částečnými úhradami“.

Konečně Nejvyšší soud dodává, že na výše uvedeném závěru nenízpůsobilá nic změnit ani (obecná) argumentace dovolatele ohledněnejistoty spoludlužníků (zde směnečných rukojmí), jde-li o výšispolečného závazku a rozsahu plnění „spoluručitele“ potřebného provznik regresního nároku. Ostatně, v poměrech dané věci byloúčastníkům řízení známo, jakými způsoby byla zajištěna pohledávkaze smlouvy o úvěru, včetně toho, že kauzální pohledávku pohledávka(částečně) zanikla plněním banky Č z titulu bankovní záruky.

Podle § 113 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č.37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen„jednací řád“), platí, že soud rozhoduje o přijetí do úschovy, jenjestliže byl předmět úschovy již složen do úschovy soudu (případnějiného soudem určeného schovatele, srov. § 113a téhož předpisu).Pokud depozitum nebylo ani po předchozí výzvě adresované složiteliu soudu (nebo jím určeného schovatele) složeno, nejde o nedostatekpodmínky řízení ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř., s nímž byse měla pojit povinnost soudu zastavit řízení o úschově, nýbrž jdeo absenci podmínky pro to, aby soud mohl věcně vyhovět návrhusložitele a rozhodnout o přijetí úschovy.

Ze znění § 296 odst. 1 z. ř. s. je přitom patrné, ževyžádá-li si úschova náklady, uloží soud složiteli, aby složilpřiměřenou zálohu na náklady. Nebude-li záloha ve stanovené lhůtězaplacena, soud návrh na přijetí úschovy zamítne; soud rovněž návrhna přijetí úschovy zamítne, nehodí-li se věc k úschově vůbec nebonení-li nalezen vhodný způsob úschovy. Stejně jako v případě, že sejiž složené věci do úschovy nehodí (§ 290 z. ř. s. a § 113a odst. 2jednacího řádu) nebo není-li přes výzvu zaplacena vyžádaná zálohasoud i za situace, kdy složitel věc do úschovy soudu nesložínezastavuje řízení, nýbrž usnesením návrh složitele „věcně“zamítne.

Z uvedeného plyne, že není-li existence předmětu úschovy ajejí složení u soudu procesní podmínkou toho, aby soud mohl vesmyslu § 103 a 104 odst. 1 o. s. ř. jednat a rozhodnout o návrhusložitele (neboť absence složení věci do úschovy nebrání vydánívěcného rozhodnutí o zamítnutí návrhu), tím méně může být (vesmyslu argumentu logického výkladu a maiori ad minus) podmínkou propozdější rozhodnutí o návrhu některého z účastníků, jímž senásledně dožaduje podle § 298 z. ř. s. vydání předmětuúschovy.

Z důvodů, jež budou uvedeny dále, nešlo současně ani opřípad, kdy by „odpadl důvod pro další vedení řízení“ ve smyslu §16 z. ř. s. Měly-li soudy nižších stupňů v projednávané věci za to,že návrhu přihlašovatele – hlavního města Prahy – nelze vyhovět zdůvodu, že požadovaný předmět úschovy (jeho část) byla vydána jiždříve jiné osobě, neměl přikročit k zastavení řízení, nýbrž měl vlogice výše nastíněných úvah podaný návrh („věcně“) zamítnout. Jižjen z tohoto důvodu napadené usnesení odvolacího soudu (stejně jakopředcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) správné není.Nejvyšší soud však nesdílí názor, že za výše popsaného skutkovéhostavu bylo možno návrh na vydání předmětu úschovy zamítnout jenproto, že soud v rozhodné době předmětem úschovynedisponoval.

V soudní praxi není pochyb o tom, že řízení o úschově jezvláštním druhem řízení, tradičně vnímaným jako řízení nesporné,přestože jeho účastníci ve stádiu, v němž se rozhoduje o vydáníúschovy, mají často protichůdné zájmy. Podstatným rysem řízení oúschovách je současně i to, že jde o řízení přísně formální. Soudse při rozhodování o přijetí tvrzeně dlužného plnění do své úschovynezabývá zkoumáním pravdivosti tvrzení složitele, pouze shodou sdůvody uváděnými pro tento způsob zániku závazku v hmotnémprávu.

Odlišná situace nastává v případě úschovy věci, o níž bylopodle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí zákona č. 141/1961 Sb., otrestním řízení soudním (trestního řádu), rozhodnuto, že se ukládádo úschovy, která se považuje za uloženou do úschovy dnem právnímoci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení,aniž by bylo třeba, aby byla soudu skutečně odevzdána; soud vobčanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovynerozhoduje (odpadá tak první fáze úschovního řízení), o vydánítakové úschovy se však rozhoduje již v režimu ustanovení § 298 anásl. z. ř. s.

Soud tedy v řízení o úschovách nepřezkoumává,zda existuje mezi složitelem a příjemcem právní vztah, který by byldůvodem takového plnění. Stejně tak, nejsou-li splněny podmínky provydání úschovy stanovené v § 298 z. ř. s., soud v řízení oúschovách neposuzuje mezi účastníky sporné otázky; toliko vyčkározhodnutí soudu ve sporném řízení (§ 299 z. ř. s.).

Současně platí, že jakmile usnesení o přijetí věci do úschovynabude právní moci, nemůže již složitel vzít zpět svůj návrh nazahájení úschovního řízení a nabylo-li usnesení o přijetí depozitado úschovy právní moci, završuje se tím první fáze řízení, přičemžsoud je dále povinen ve všech případech (v rámci tzv. druhé fáze) zpovinnosti úřední obligatorně usnesením rozhodnout o dalším osuduúschovy, a to tak, že na základě podané žádosti předmět úschovy buďvydá (vrátí) složiteli (za podmínek § 298 odst. 3 písm. a) až c) z.ř. s.), popř. ukáže-li se dodatečně, že důvody pro přijetí věci doúschovy dány nebyly nebo jej vydá příjemci (§ 298 odst. 1 a 2 z. ř.s.) či přihlašovateli (§ 298 odst. 4 o. s. ř.), a není-li dán kvydání úschovy zákonem předjímaný souhlas jiného účastníkaúschovního řízení, vydá soud usnesením úschovu na základě žádostiosobě, která se ve sporném řízení domohla vydání pravomocnéhorozsudku nahrazujícího souhlas s vydáním, předmětu úschovy (§ 299z. ř. s.). Ve všech ostatních případech (nestanoví-li zákonvýjimečně jinak, viz § 300 z. ř. s.) se postupuje u tzv. nevydanýchúschov podle ustanovení § 301 z. ř. s. a po marném uplynutíediktální lhůty, jíž soud stanoví usnesením, nevydaná úschovapřipadá (tzv. ex lege) státu a současně s tím zaniknou právaúčastníků i jiných osob k předmětu úschovy (§ 302 z. ř. s.).

Ze smyslu právní úpravy i systematiky zákona tak nepochybněplyne, že soud v řízení o úschově je povinen postupovat tak, abybylo dosaženo vlastního účelu úschovního řízení, a tedy aby nejprvebylo rozhodnuto, zda jsou splněny podmínky pro přijetí úschovy anásledně musí být najisto postaveno, komu bude předmět úschovyvydán. Řečeno jinak: soud v řízení o úschově buď usnesením vydá(vrátí) podle § 298 až 299 z. ř. s. předmět přijaté úschovyněkterému z účastníků nebo úschova připadne státu podle § 301 odst.3 z. ř. s., čemuž ovšem předchází povinnost vydat usnesení (edikt)na základě § 301 odst. 1 o. s. ř. Z ukázaného je zřejmé, že naopaknelze zastavit řízení o úschově jen proto, že soud z jakékolivpříčiny není schopen fakticky úschovu oprávněné osobě vydat; jepřitom vcelku nerozhodné, je-li plnění složené do soudní úschovyvěcí genericky či individuálně určenou. V projednávané věci přitomdosud nebylo rozhodnuto, o tom, komu bude částka 579 392,10 Kč zesoudní úschovy vydána (po zrušení předchozích rozhodnutí soudůnižších stupňů dovolacím soudem).

K řešené problematice lze doplnit, že si lze představit isituaci, kdy okolnost, pro níž nelze věc v úschově vydat, nastaneaž po právní moci usnesení o vydání úschovy, avšak ještě před jejímfaktickým vrácením osobě určené usnesením soudu. I v takovémpřípadě by nepochybně trvala povinnost soudu vydat úschovu, popř.poskytnout náhradu škody. Nastalý stav lze připodobnit k situaci,kdy soudní exekutor vyplatí vymožené plnění neoprávněné osobě,přesto však ani taková okolnost není na překážku pozdějšímu vydánírozvrhového usnesení, jímž se ono dříve získané plnění (třebas nenífakticky k dispozici) musí rozvrhnout a následně též vyplatit mezijednotlivé věřitele a ten, komu mělo být plněno, má i v popisovanémpřípadě nepochybně právo na to, aby bylo exekuční řízení dokončenovydáním rozvrhového usnesení a není-li mu (až na jeho základě)přiznaná částka vyplacena, má též právo na náhradu škody.

Odtud plyne, že pouhá skutečnost, že soud (jím určenýschovatel) již nemá předmět úschovy k dispozici [např. v důsledkujejího zničení, ztráty či zašantročení, odcizení, nemožnosti plněníschovatelem apod.] nemá na potřebu rozhodnutí o tom, komu má býtpředmět úschovy vydán (komu svědčí právo na jeho vydání) žádnývliv. Srovnatelná situace nastává, jestliže soud depozitum vydal nazákladě pravomocného rozhodnutí, které bylo posléze pro nezákonnostjako nesprávné v předepsaném řízení zrušeno, jiné osobě, neboť anitaková okolnost není na překážku obligatorní potřebě dokončenířízení o úschově.

S ohledem na předmět dovolacího řízení lze doplnit, žesložitel, kterému bylo vráceno plnění (jeho část) na základěpozději zrušeného rozhodnutí by měl z důvodu, že právní důvodtakového plnění odpadl (srov. § 2991 odst. 1 a 2 o. z.), vrátitzískané bezdůvodné obohacení ochuzenému (jímž je stát jednajícíprostřednictvím soudu prvního stupně /orgánu jeho státní správy/jako příslušné organizační složky). Poklud by složitel státubezdůvodné obohacení nevydal, nelze ani uvažovat o tom, že byprostřednictvím řízení o úschově mohlo dojít hmotněprávně k zánikujeho závazku vůči přihlašovateli. Faktické vrácení bezdůvodnéhoobohacení z výše vyložených důvodů nepředstavuje podmínku pro dalšípokračování řízení o úschově. V této fázi řízení je pak zjevněpředčasné se zabývat otázkami souvisejícími s možným nevyplacenímpředmětu úschovy oprávněné osobě, neboť s ohledem na právě řečenénení jisté, zda taková skutečnost vůbec nastane.

Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřenéotázky ze strany odvolacího soudu je neúplné, a tedy inesprávné.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že má-liprávní (pracovněprávní) jednání (navenek projevená vůle) účastníkaprávního vztahu odpovídat jeho vlastní vůli, musí být výsledkemjeho vnitřního (duševního) rozhodovacího procesu. Jen tehdy lzeusuzovat na to, že vůle účastníka byla svobodná. Vůle nenísvobodná, byla-li utvořena pod vlivem bezprávné výhrůžky(psychického donucení, vis compulsiva), neboť vůle zde neníprojevem přání jednajícího účastníka (pracovně)právního vztahu, alejednající je přinucen ke svému projevu vůle vzbuzením důvodné bázně(důvodného strachu). Právní jednání zde sice vzniká (stává seexistujícím, perfektním), avšak v důsledku psychického donucení jeneplatné.

Naproti tomu fyzické násilí (fyzické donucení, vis absoluta),při němž se v právním jednání neprojevuje vůle jednajícíhoúčastníka, ale ve skutečnosti vůle jiné osoby, způsobuje, že právníjednání vůbec nevznikne, stává se zdánlivým, neboť zde chybí vůlejako jeden z pojmových znaků právního jednání.

Psychické donucení (nátlak) způsobuje, že vůle jednajícího jedeformována pod vlivem bezprávné výhrůžky, a tudíž není projevempřání jednajícího účastníka právního (pracovněprávního) vztahu, alejeho důvodné obavy (důvodného strachu). Jednající osoba taknapříklad uzavře smlouvu (dohodu) podle pokynů druhého účastníkaprávního vztahu, kterou by nebýt důvodné bázně (kupř. o svou osobuči osoby blízké, popř. o své majetkové, ekonomické či jiné zájmy)za normálních poměrů neuzavřela. Každý psychický nátlak (psychickédonucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný.

O bezprávnou výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávajícípsychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např.hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.),nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšakprostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí(např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu,jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestnéhočinu, který skutečně spáchal).

Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitímbezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžkutakového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahykonkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudiladůvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresovánatomu, jehož právní úkon (nyní právní jednání) se vynucuje, neboosobám jemu blízkým.

Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím jeoprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitémujednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, kterýnemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu (nyní právníhojednání) uzavřeného pod jeho vlivem; tak je tomu například vpřípadě, kdy zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovníhopoměru dohodou odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou zde důvody,pro které by mohl se zaměstnancem pracovní poměr zrušitokamžitě.

Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitomzáklad v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy,jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-lipro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou proprojev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svémuneprospěchu. Právní úkon (nyní právní jednání) donuceného adresátamusí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází oddruhého subjektu právního úkonu (právního jednání), anebo od třetíosoby. K uvedeným závěrům sice dovolací soud dospěl za právníúpravy účinné do 31. 12. 2013, v souvislosti s přijetím zákona č.89/2012 Sb., občanský zákoník, však tyto závěry na své aktuálnostinijak nepozbyly a Nejvyšší soud se k nim přihlásil i ve vztahu kprávní úpravě účinné od 1. 1. 2014.

Z ustanovení § 587 odst. 1 o. z. a jeho dikce „má právonamítnout neplatnost právního jednání“ vyplývá, že občanský zákoníkspojuje s bezprávnou výhrůžkou následek v podobě relativníneplatnosti právního (pracovněprávního) jednání; zde došlo ke změněoproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, která s nesvobodouvůle (tedy i s bezprávnou výhrůžkou) spojovala absolutní neplatnostpracovněprávního úkonu [srov. § 19 písm. a) zákoníku práce ve zněníúčinném do 31. 12. 2013].

Nová právní úprava vychází z předpokladu, že ten, kdo byl kprávnímu jednání donucen, může mít (z různých důvodů) zájem nazachování jeho právních účinků, a ponechává proto na jeho vůli, zdabude následky právního jednání i přes jeho vady vázán, a vrací setak – jak vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb.,občanský zákoník – k zásadě etsi coactus tamen voluit (třebasdonucen, přece jen to chtěl) a ponechává námitku neplatnostiprávního jednání na vůli osoby jednající pod donucením, neboťdonutit lze osobu i k tomu, aby jednala k svému prospěchu nebo kužitku osoby sobě blízké.

Právní podstata tzv. relativní neplatnosti spočívá v tom, žese právní jednání považuje – navzdory vadě, kterou je postiženo –za platné, dokud se neplatnosti nedovolá ten, kdo je k tomuoprávněn, a že se tedy v soudním (nebo jiném) řízení k neplatnostiprávního jednání nepřihlíží, nebude-li uplatněna, i kdyby jejídůvod byl nepochybný, a vychází se z toho, že jde o platné právníjednání; dovolal-li se neplatnosti ten, kdo je k tomu oprávněn,nastává neplatnost právního jednání s účinky ex tunc (odpočátku).

Závěr o tom, zda vůle jednajícího účastníka pracovněprávníhovztahu byla svobodná, je nutno posuzovat vždy s přihlédnutím kokolnostem jednotlivého případu a závisí v každém konkrétnímpřípadě na úvaze soudu. V projednávané věci žalobkyně poukazovalana okolnosti uzavření dohod s tím, že na ni měl žalovaný vyvíjetnátlak, držet ji v izolaci a vyhrožovat jí trestním stíháním. Zvýslechu svědka J. F. bylo soudem prvního stupně (mimo jiné)„zjištěno“, že svědek se domnívá, že po telefonickém rozhovoružalobkyně nechtěla podepsat „uznání škody“, a že s žalobkyní sejednalo tak, že „buď se bude chtít dohodnout na skončení pracovníhopoměru, nebo se na ni podá trestní oznámení“ (srov. bod 43odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Žalobkyně pak při svém výslechu uvedla, že jí „vyhrožovali,že si půjde sednout a že půjde na kriminálku“ a že jí pořád dokolaměli opakovat, že „dokud nepodepíše, že půjde do vězení, že neuvidímalého“ (srov. bod 44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku s uvedenýminámitkami žalobkyně týkajícími se nedostatku svobody její vůlenevypořádal.

Odvolací soud pak ve vztahu k těmto námitkám v odůvodněnísvého rozsudku uvedl, že „jak již odvolací soud uvedl v předchozímrozhodnutí po provedení důkazu znaleckým posudkem z oborupsychologie Mgr. Václavy Tylové, předloženého soudu prvního stupně,znalkyně vycházela výhradně z tvrzení žalobkyně“, že „jinýmzpůsobem žalobkyně tvrzený nátlak na její osobu neprokazovala“ a že„upozornění na hrozbu trestního stíhání nelze považovat zabezprávní výhrůžku a především odvolací soud ve shodě se soudemprvního stupně považuje za podstatné, že podpisy žalobkyně na oboudohodách byly úředně ověřeny na Městském úřadě Stod.“

Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že soudy v projednávanévěci nevzaly v potaz (výše uvedenou) judikaturu dovolacího souduvztahující se k bezprávným výhrůžkám. Soud prvního stupně senámitkami žalobkyně vztahujícími se k (jí tvrzené) nesvobodě jejívůle při uzavírání předmětných smluv (dohod) nezabýval vůbec,odvolací soud pak v bodě 11 odůvodnění svého rozsudku uvedl pouzepaušální závěr, že „upozornění na hrozbu trestního stíhání nelzepovažovat za bezprávní výhrůžku“, aniž by se vypořádal s výšeuvedeným judikaturním závěrem, že o bezprávnou výhrůžku jde itehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak vyhrožuje tím,co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky sivynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímuvyhrožuje, že oznámí jeho trestný čin, neučiní-li toto příslušnéprávní jednání). Nepřihlédl přitom řádně ke všem okolnostem případu[např. k žalobkyní namítané délce jednání mezi žalobkyní ažalovaným, které podpisu předmětných dohod (smluv) předcházelo, a kdalším okolnostem tohoto jednání popisovaným vyslechnutými svědky]a za „podstatnou“ z tohoto pohledu naopak považoval skutečnost, žepodpisy žalobkyně na obou dohodách byly úředně ověřeny na Městskémúřadě Stod, která však (sama o sobě) nevylučuje možnost, žežalobkyně byla k těmto právním jednáním donucena (např. právěbezprávnou výhrůžkou). Posouzení otázky svobody vůle žalobkyně jetak ze strany odvolacího soudu neúplné, a tudíž nesprávné. Závěrodvolacího soudu, že předmětná právní jednání nejsou neplatná podle§ 587 odst. 1 o. z., proto (pro svou předčasnost) nemůžeobstát.

Odborná literatura se shoduje, že náležitostí nabídky podle §2147 odst. 1 o. z. je i osoba koupěchtivého.. I podle osobykoupěchtivého je totiž možno zkoumat podstatné podmínky kupnísmlouvy, do které má předkupník vstoupit, zejména i že jde o kupnísmlouvu vážnou. Tyto názory dovolací soud sdílí.

Smyslem zákonné úpravy § 2148 odst. 1 o. z. je dosáhnouttoho, aby v případě řádného postupu spočívajícího v nabídcepředkupníkovi bylo v relativně krátké zákonné lhůtě na tuto nabídkureagováno zaplacením kupní ceny ze strany předkupníka pod sankcízániku předkupního práva. Ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššíhosoudu Československé republiky bylo dovozeno, že nebyla-li všakučiněna původní nabídka oprávněnému z předkupního práva způsobemřádným (mj. i včetně uvedení osoby koupěchtivého), běží lhůta kzaplacení kupní ceny ode dne, kdy se oprávněný jiným způsobemdověděl o obsahu kupní smlouvy s osobou třetí, ledaže by sepředkupník s neúplnou nabídkou spokojil.

Soudy v řešené věci zjistily, že nabídka V. T. k uplatněnípředkupního práva žalobce neobsahovala identifikaci žalovaných jakokoupěchtivých. Z okolností řešené věci ani neplyne, že by sežalobce jako předkupník s takovou nabídkou spokojil, pročež bylaneúplná. Učinily však závěr, že se původně neúplná nabídka stalaúplnou, a to nejpozději vkladem vlastnického práva žalovaných kekupovanému spoluvlastnickému podílu do katastru nemovitostí. Zkatastru nemovitostí totiž žalobce mohl osoby koupěchtivýchzjistit. Na okamžik vkladu pak vázaly počátek plynutí zákonné lhůtyk zaplacení kupní ceny předkupníkem.

S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.

Uvedený závěr odvolacího soudu totiž není nijak blížeodůvodněn, jedná se spíše jen o pouhé konstatování takového závěru.Dovolací soud tak fakticky nemá možnost závěry odvolacího soudu vdaném ohledu přezkoumat.

Usuzoval-li snad odvolací soud na uvedený závěr z formulace §980 odst. 1 věty první o. z., byť to z rozhodnutí odvolacího soudunevyplývá, podle které je-li do veřejného seznamu zapsáno právo kvěci, neomlouvá nikoho neznalost zapsaného údaje, pak ani s takovýmeventuálním závěrem dovolací soud nesouhlasí. Důsledkem všeobecnépřístupnosti údajů zapsaných ve veřejném seznamu je to, že každý máobjektivní možnost se s nimi seznámit.

Vychází se tedy z principu, že kdo právně jedná ohledně věcizapsané ve veřejném seznamu, může a má si ve veřejném seznamuověřit aktuální zapsaný stav, pokud jde o práva k věci. Pokud takneučiní nebo pokud ignoruje zapsané údaje, pak mu zejména nesvědčídomněnka dobré víry podle § 7 a § 984 o. z. O takový případ však vdané věci nešlo. Žalobce totiž nejednal aktivním jednáním ve vztahuk věci zapsané ve veřejném seznamu, ale očekával splnění zákonnépovinnosti povinným z předkupního práva. Úprava § 980 odst. 1 větyprvní o. z. zcela nepochybně nemá nahrazovat porušení právníchpovinností formulovaných občanským zákoníkem, a to způsobem, kterýby důsledky porušení přenášel právě na tu stranu, která se žádnéhoporušení povinností nedopustila.

Dovolací soud dále dodává, že byla-li podle závěrů odvolacíhosoudu lhůta k uplatnění nároku z předkupního práva byla svýmpočátkem vázána až na okamžik, ve kterém povinný dlužník přestalbýt vlastníkem převáděného spoluvlastnického podílu, a jehonabyvateli se stali koupěchtiví, odvolací soud nijak nevysvětlil,jak mohl být nárok z předkupního práva realizován povinnýmdlužníkem V. T. Lhůta k využití nabídky z předkupního práva totižsvou podstatou primárně směřuje k tomu, aby ji oprávněný zpředkupního práva mohl zaplacením využít vůči povinnému zpředkupního práva. Sám odvolací soud však výslovně naznačuje, žeprvní den pro využití takové nabídky vztahuje až k okamžiku, kdypovinný vlastníkem přestal být.

Jak závěr o omezení právní osobnosti právnické osoby vlikvidaci, tak i závěr o omezení všeobecného zástupčího oprávněnílikvidátora, by ve svých důsledcích znamenaly zásadní zásah doprávní sféry právnické osoby v likvidaci i do postavení třetíchosob. Z tohoto důvodu by měly ze zákona (vyloženého v souladu svýkladovými pravidly uvedenými v § 2 o. z.) jasně a nezpochybitelněvyplývat. Jazykový, historický ani systematický výklad však kžádnému z těchto závěrů jednoznačně nevedou. Smyslu a účelu příkazuuvedeného v § 196 odst. 1 o. z., jímž je řádné provedení likvidaceprávnické osoby bez zbytečných průtahů, lze podle přesvědčeníNejvyššího soudu dosáhnout níže uvedenými (ve vztahu k právní sféřeprávnické osoby v likvidaci a působnosti likvidátora jako jejíhoorgánu, jakož i ke třetím osobám méně invazivními)prostředky.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že § 196 odst. 1 o. z. neomezujeprávní osobnost právnické osoby v likvidaci ani neupravuje výjimkuze všeobecného zástupčího oprávnění likvidátora, nýbrž (pouze)ukládá likvidátorovi, aby jeho činnost směřovala výhradně knaplnění účelu likvidace, tj. ke zpeněžení majetku zrušenéprávnické osoby, k vyrovnání dluhů věřitelům a k vyplacenílikvidačního zůstatku osobám oprávněným podle zákona, nestanoví-lizákon jinak (srov. např. § 200 o. z.). Konkretizuje tak (obecnou)povinnost likvidátora jednat s péčí řádného hospodáře, která jeupravena v § 159 odst. 1 o. z.

Poruší-li likvidátor povinnost vykonávat svou funkci s péčířádného hospodáře právě tím, že jeho činnost nesměřuje k naplněníúčelu likvidace, nýbrž k pokračování činnosti právnické osoby (knaplnění účelu, pro který byla založena), odpovídá právnické osoběza škodu tím způsobenou, popř. ručí za její dluhy podle § 159 odst.3 o. z. Porušení této povinnosti navíc může vést k odvolánílikvidátora buď příslušným orgánem právnické osoby, který jej dofunkce povolal, anebo rozhodnutím soudu podle § 191 odst. 2 o.z.

Lze proto shrnout, že právnickou osobu zavazuje i takovéprávní jednání uskutečněné likvidátorem, které nesleduje naplněníúčelu likvidace. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je žalobkynějednáním likvidátora vázána, je tak – ve výsledku – správný.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud(srov. § 239 o. s. ř.).

Po doplnění a upřesnění žalobcova tvrzení vyšel odvolací soudz toho, že na doporučení B. P. vyhledal 14. 3. 2021 žalovaného,protože byl informován, že by mu mohl obstarat automobil výrobníznačky a typu, o který měl zájem. Po osobním jednání žalovanéhopověřil, aby mu takové vozidlo z veřejné nabídky na internetuvyhledal a poslal jeho fotografie.

Žalovaný zadání splnil a žalobce mu prostřednictvímelektronické komunikace přes aplikaci WhatsApp sdělil: „Beru ho“.Současně ho pověřil, aby mu vybraný automobil přivezl z ciziny a naúčet mu poslal peníze na úhradu kupní ceny. V noci 14. 3. 2021odjel žalovaný do Německa, kde vůz prohlédl, zaplatil hotově cenu as německými registračními značkami převezl na vleku do Českérepubliky. Převozní značky ani dočasné povinné pojištění protonepotřeboval. Dne 19. 3. 2021 předal vozidlo (s německýmiregistračními značkami) žalobci, který jej převzal. Zápis vozidlado registru silničních vozidel žalovaný zajistil 23. 3. 2021.Dopisem z 1. 10. 2021 žalobce z důvodu vad vozidla odstoupil odsmlouvy a žalovaného vyzval k vrácení 211.000 Kč.

V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017,uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.4/2019, Nejvyšší soud zdůraznil, že výkladu podle § 555 až 558 o.z. podléhá zásadně každé vícestranné či jednostranné právní jednáníbez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné);jinak řečeno, závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právníhojednání je výsledkem jeho interpretace.

Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tiskčíslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6.volební období 2010 - 2013), k tomu uvádí: „Konkrétní charakterprávního jednání se posuzuje podle jeho obsahu; posouzení tohotoobsahu není věcí volné dispozice právně jednajících osob, alenáleží právnímu zhodnocení. (…) Ustanovení o interpretaci obsahuprávních jednání vycházejí z dosavadní úpravy v občanském aobchodním zákoníku, včetně žádoucí odchylky pro úpravu specifikvzájemného podnikatelského styku, v němž musí být uznán významobchodních zvyklostí. V osnově se navrhuje opustit důraz naformální hledisko projevu, typický pro platný občanský zákoník(zejména v § 35 odst. 2) a klást větší důraz na hledisko skutečnévůle jednajících osob, jak to činí již dnes obchodní zákoník(zejména v § 266)“. Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formulujevýchodisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jehoobsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, žeosoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svéhomylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednánízásadně žádný význam. Základní (prvotní) pravidlo výkladu právníchjednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o. z. Soudnejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl)jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících(zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího jepřitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy sestal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pakvyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslujednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Přizjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těmokolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinýmislovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle(úmysl) jednajícího (která byla nebo musela být známa adresátovi),již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např.objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistitskutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidlavyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst.2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud přivýkladu právního jednání přihlíží.

Dovolací soud nesdílí přesvědčení žalobce, že se odvolacísoud od zmíněných premis odchýlil. Z odůvodnění napadenéhorozhodnutí se jasně podává, že při výkladu právního jednánízohlednil úmysl smluvních stran. Žalobce věděl, že žalovaný kprodeji své vozidlo nenabízí, byl-li v intencích jeho pokynůpověřen jen výběrem, resp. uskutečněním kroků k tomu, abyvytipované vozidlo pro něho získal (koupil) a přivezl z ciziny, avůlí žalovaného, který příkaz přijal, bylo obstarat záležitostpodle žalobcových pokynů.

Smluvní ujednání vyložil odvolací soud v souladu sustanoveními § 555 odst. 1 a § 556 o. z. i s interpretačnímizásadami, které již dříve formuloval Ústavní soud.

Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že smlouvu příkaznípodle § 2430 o. z. lze charakterizovat jako smlouvu o vynaloženíúsilí, nikoli smlouvu o výsledku a z této podstaty je nezbytnévycházet. Příkazní smlouva tedy umožňuje příkazci, aby určitouzáležitost, kterou nechce nebo nemůže obstarávat sám, svěřil kobstarání příkazníkovi. To se jeví zvlášť praktické v případech,kdy příkazce není, na rozdíl od příkazníka, nadán znalostmi neboschopnostmi potřebnými k obstarání záležitosti, a má tak možnostpříkazníkovu kvalifikaci ke splnění příkazu využít.

Příkaz bývá realizován formou přímého nebo nepříméhozastoupení příkazce příkazníkem. Přímé zastoupení znamená jednáníjménem a na účet příkazce s tím, že zástupčí oprávnění bývá navenektypicky demonstrováno plnou mocí, kdežto v případě nepříméhozastoupení jedná příkazník vlastním jménem na účet příkazce.Podstatnou obsahovou náležitostí příkazní smlouvy je vymezenízáležitosti, kterou má příkazník pro příkazce obstarat nebovymezení jiné činnosti, kterou má pro něj vykonat. Postačí, žepříkaz, tj. záležitost nebo činnost, je smluvními stranami sjednánzákladními identifikačními znaky, aniž by bylo zapotřebí konkrétníindividualizace.

K výhradám, které jsou obsahem otázek formulovaných vdovolání, dovolací soud ve stručnosti poznamenává, že jsouvystavěny na jiných než dokazováním zjištěných skutkovýchokolnostech, případně že nejde o otázky, na nichž odvolací soud svéprávní hodnocení skutkového stavu založil.

Neobstojí ani námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacíhosoudu. Takovým je rozhodnutí „které nebylo možno na základězjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosudpřednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy,kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzovalskutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil činepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvníhostupně“. V projednávaném případě všechny skutečnosti, ze kterýchpři svém právním posouzení věci odvolací soud vyšel, byly žalobciznámy. Skutkově se odvolací soud od soudu prvního stupně nijakneodchýlil, odlišné bylo pouze jeho právní posouzení, resp.kvalifikace právního jednání smluvních stran.

Jestliže žalovaná jako zaměstnankyně žalobce bez vědomízdravotně či tělesně postižených osob jejich jménem vypsalafiktivní žádosti o poskytnutí nárokové dávky, které s příslušnýmipožadavky na výplatu dávek na účty, k nimž měla dispozičníoprávnění, předložila ke schválení, v důsledku čehož byly žalobcemschváleny a vyplaceny částky, které použila pro svoji potřebu, jenepochybné, že tím nesledovala z objektivního ani ze subjektivníhohlediska plnění pracovních úkolů u svého zaměstnavatele, alevýlučně „vlastní prospěch“, a že tedy touto majetkovou trestnoučinností spáchanou v přímém úmyslu na úkor zaměstnavatele vybočilaz mezí plnění pracovních úkolů (přímé souvislosti s ním). Okolnost,že touto činností porušila (také) své povinnosti z pracovníhopoměru úředníka, je tu nepodstatná; rozhodující je, že žalovanájednáním, z něhož jeho zaměstnavateli vznikla (měla vzniknout)škoda, nesledovala plnění pracovních úkolů, ale jen „svoje zájmy“,a že tu proto chybí věcný (vnitřní účelový) vztah k plněnípracovních úkolů. Odvolací soud proto důvodně dovodil, že „v danémpřípadě nemá odpovědnost za škodu povahu pracovněprávního, aleobčanskoprávního nároku“.

Předpokladem pro vznik občanskoprávní (obecné) odpovědnostiza škodu podle ustanovení § 420 obč. zák., podle něhož je třeba –vzhledem k tomu, kdy se žalovaná dopustila jednání, v němž jespatřováno porušení jejích povinností stanovených právními předpisy(srov. § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) –projednávanou věc i v současné době posuzovat, je porušení právnípovinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právnípovinnosti a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění nastraně škůdce, které se předpokládá (presumuje). Škůdce seodpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že škodu nezavinil.

Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti podleustanovení § 420 obč. zák., se rozumí újma, která nastala(projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) aje objektivně vyjádřitelná v penězích. O porušení právní povinnostijde tehdy, jedná-li škůdce (v podobě konání nebo opomenutí) vrozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisynebo na základě jiných právních skutečností. Porušení právnípovinnosti škůdcem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřujeobjektivní stav, který tu buď je, nebo není a který nastává bezohledu na to, zda ho škůdce chtěl způsobit nebo zda věděl, že můženastat. Zavinění oproti tomu vyjadřuje psychický (vnitřní) vztahškůdce ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil svouprávní povinnost, a ke škodě jako následku takového protiprávníhojednání.

Žalobci lze přisvědčit, že mu vznikla újma (že došlo kezmenšení jeho majetku) tím, že na základě platebního výměruFinančního úřadu pro Moravskoslezský kraj zaplatil penále zaprodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, a je rovněžnepochybné, že žalovaná svým jednáním, kterým se dopustilatrestného činu, též porušila své povinnosti úředníka uvedené vustanoveních § 16 odst. 1 písm. b), c), h) a odst. 2 písm. c)zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků ao změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Za tohotostavu je pro posouzení věci dále významné, zda byl splněn další zpředpokladů občanskoprávní (obecné) odpovědnosti za škodu, tj.příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a zjištěným porušenímprávní povinnosti.

O vztah příčinné souvislosti, který je jednou z podmínekodpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., se jedná, vznikla-liškoda následkem protiprávního úkonu škůdce (následkem porušení jehoprávní povinnosti). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost,odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen taokolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo(conditio sine qua non). Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbržstačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivémnásledku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu důležitou,podstatnou a značnou.

Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně,nebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je proexistenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupněnastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škodynatolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jakonásledek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), žejiž z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnousouvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězecpříčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce avzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdcenezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující.

Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékolifaktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž jetřeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojujevznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou prozpůsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) akteré podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti majízpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv.adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden znezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy,je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecnézkušenosti (poznatků) adekvátním následkem protiprávního úkonu čiškodní události.

Teorie adekvátnosti kauzálního nexu vychází ztoho, že musí být v lidských silách možné předvídat, že předmětnéjednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, zekterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnostškodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladusubjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesnějijeho nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle kterého sepředvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám(typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnostipříčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv.optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která zahrnuje veškerouzkušenost své doby. Je zřejmé, že co je předvídatelné pro konkrétnísubjekt, musí být předvídatelné i pro tzv. optimálníhopozorovatele. Každý nedbalostně zaviněný následek je tedy téžadekvátním následkem příslušného jednání.

Škoda vzniklá žalobci zaplacením penále za prodlení s odvodemza porušení rozpočtové kázně je následkem protiprávního úkonužalované (následkem porušení jejích právních povinností), neboť bezprotiprávního jednání žalované by ke vzniku povinnosti žalobcezaplatit penále nedošlo (kdyby žalovaná – jak výstižně uvedl soudprvního stupně – nepáchala trestnou činnost, nebyl by žalobcepovinen odvést prostředky do státního rozpočtu za porušenírozpočtové kázně a nedošlo by ani k vyměření penále). Podvodnéjednání žalované cíleně směřující k neoprávněnému použití(zneužití) prostředků poskytnutých žalobci ze státního rozpočtu nadávky sociální péče je adekvátní příčinou vzniku povinnosti(žalovanou podvedeného) žalobce platit penále za prodlení s odvodemza porušení rozpočtové kázně ode dne následujícího po dni, kdydošlo k porušení rozpočtové kázně, neboť tento škodní následek bylvzhledem k jednoznačnosti právní úpravy obsažené v zákoně č.218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některýchsouvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do 29.12. 2011 (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), objektivněpředvídatelný.

Z ustanovení § 44a odst. 7 věty první a druhé zákona orozpočtových pravidlech totiž vyplývá, že za prodlení s odvodem zaporušení rozpočtové kázně [tímto porušením je mimo jiné neoprávněnépoužití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státníhorozpočtu jejich příjemcem – srov. § 44 odst. 1 písm. b) zákona orozpočtových pravidlech] podle § 44a odst. 4 písm. b) a c) zákona orozpočtových pravidlech je porušitel rozpočtové kázně povinenzaplatit penále ve výši 1 promile z částky odvodu za každý denprodlení, nejvýše však do výše tohoto odvodu, a že penále se počítáode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtovékázně, do dne, kdy byly prostředky odvedeny nebo u návratnýchfinančních výpomocí vráceny nebo nevyplaceny postupem podle § 44aodst. 5 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech.

Z uvedeného vyplývá, že příčinou vzniku povinnosti žalobceplatit penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázněbylo protiprávní jednání žalované a nikoliv jednání žalobcespočívající podle dovolatelky v „zanedbání činnosti“ tím, žežalobce „nevytvořil žádné mechanismy způsobilé odhalit nesprávnoumanipulaci s dotačními finančními prostředky“ [podle skutkovýchzjištění odvolacího soudu, ze kterých dovolací soud při právnímpřezkumu v dovolacím řízení vychází (musí vycházet), měl žalobcenaopak řádně nastavený systém kontroly práce svýchzaměstnanců].

Za správný však již nelze považovat závěr soudů, že příčinnásouvislost mezi škodou vzniklou žalobci zaplacením penále zaprodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně a zjištěnýmporušením právních povinností žalované byla dána po celé obdobíprodlení od 21. 6. 2011 do 14. 8. 2015. Soudy nevzaly náležitě vúvahu, že od doby, kdy protiprávní jednání žalované mající zanásledek porušení rozpočtové kázně vyšlo u žalobce najevo (žalobceuvedl v žalobě, že k odhalení trestné činnosti žalované došlo „vzávěru roku 2013“), již bylo na žalobci, aby prostřednictvím místněpříslušného finančního úřadu (a to i bez jím vydaného platebníhovýměru) splnil svou povinnost provést odvod za porušení rozpočtovékázně do státního rozpočtu v částce, v jaké byla rozpočtová kázeňporušena [srov. § 44a odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. c) zákona orozpočtových pravidlech]. Jestliže by tak bezodkladně učinil, kdalšímu prodlení s odvodem by již nedocházelo a žalobce by za dobunásledující po provedení odvodu penále zaplatit nemusel.

Protože tím vstoupila do děje jiná, na jednání žalovanénezávislá skutečnost, která byla pro vznik škody spočívající vzaplacení penále za následující další prodlení rozhodující, je namístě závěr, že mezi porušením právních povinností žalované a částíškody vzniklé žalobci zaplacením penále za prodlení, k němuž došlopoté, kdy protiprávní jednání žalované vyšlo u žalobce najevo, nenípříčinná souvislost.