Pátky s judikaturou 05/03/24

Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se takénásledkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnostškůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se všakokolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jenzanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

Tato nová úprava vychází i přes rozdíly ve formulaci § 2918o. z. a § 441 obč. zák. z obdobných principů odškodnění, a lze taki nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury. Dosavadníprávní úprava užívala nepřesný výraz spoluzavinění poškozeného, cožnavozovalo dojem, že nedopadá na případy objektivní odpovědnosti,popřípadě na okolnosti nezaviněně způsobené poškozeným. Podleustálené judikatury i závěrů právnické literatury bylo použitídaného ustanovení univerzální a mělo širší dopad.

Nová právní úprava hovoří přiléhavěji o okolnostech, které sepřičítají poškozenému. Je tedy dnes třeba hovořit spíše ospoluzpůsobení si újmy poškozeným či o jeho spoluúčasti na škodníudálosti nebo na vzniku újmy (škodlivého následku).

Popsaná úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě jezaložena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednáníškůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným, který pakpoměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně.Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce,přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují seveškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i upoškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoňjednou z příčin vzniku újmy.

Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny,existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla prokonstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určenírozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokoncemůže absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právnípovinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese inásledky náhody, která jej postihla.

Byla-li tedy škoda způsobena jednáním poškozeného, je zcelači zčásti vyloučena odpovědnost provozovatele, a to nikoliv zdůvodu zproštění jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu podle§ 2927 odst. 2 o. z., nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislostimezi okolností, za niž žalovaný objektivně odpovídá, a vznikem újmyna straně poškozeného.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,že dovolatelka byla (spolu s ostatními pasažéry) před leteminformována o průběhu akce a poučena, jak se má při letu chovat ajakou polohu zaujmout během přistávání (držet se madel, vzávislosti na pokynu pilota stát ve směru letu, přikrčit nohy,popřípadě sednout si zády ve směru letu a zapřít pokrčené nohy ostěnu balonu), že se pokyny pilota neřídila, neboť v ruce drželamobilní telefon za účelem natáčení, a nemohla se proto držet oběmarukama madel a přikrčit se. Je tedy zřejmé, že podstatnou arozhodující příčinou vzniku újmy na zdraví bylo chování žalobkyně,která si během přistávání horkovzdušného balonu počínala velmineopatrně a ignorovala pokyny pilota, nikoli chybějící upozorněníze strany pilota nebo příliš tvrdý „pád“ koše na zem, hraničící snehodou, při kterém by se nejspíš zranili i další pasažéři.

V tomto směru je závěr odvolacího soudu v souladu s ustálenourozhodovací praxi, která s výraznou neopatrností cestujícího čijeho ignorací pokynů ze strany přepravce spojuje dokonce i plnézpůsobení si újmy poškozeným. Protože dovolatelka nevznáší námitkyk přesnějšímu vymezení rozsahu spoluzpůsobení si újmy (podle jejíhonázoru vůbec není dáno), nepodléhá tato otázka dovolacímu přezkumutéž vzhledem k tomu, že výše plnění poskytnutého pojistitelemodpovědnosti zjevně přesahuje míru účasti provozovatele balonu, ikdyby byla alespoň v určitém rozsahu dovozována.

Podle § 2898 o. z. nepřihlíží se k ujednání, které předemvylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku najeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubénedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučujenebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchtopřípadech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.

Poukaz dovolatelky na údajné obcházení citovaného ustanoveníje nepřiléhavý a není zřejmé, z čeho dovozuje nemožnost domáhat senároků na náhradu újmy na přirozených právech; vždyť žalobouuplatněný nárok nebyl odepřen s poukazem na vzdání se práva na tutonáhradu (nic takového ostatně nevyplývá ani ze skutkovýchzjištění), nýbrž z důvodu spoluúčasti poškozené žalobkyně na vznikuújmy (§ 2918 o. z.). Poučení o průběhu letu a chování běhempřistávání je nezbytným předpokladem pro zdárný průběh těchtovyhlídkových letů a nelze v něm spatřovat ujednání o vzdání senáhrady.

Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nespočívá v řešení tétootázky ani otázky posouzení postupu pilota před vzletem (podledovolatelky ji měl „nepřipustit“ k letu poté, co mu řekla o operaciobou kyčlí, z čehož dovozuje, že naplnila požadavek § 4 odst. 1 o.z. a že pilot naopak nepostupoval jako odborník ve smyslu § 5 odst.1 o. z.), před přistáním (měl klesat pomaleji) a po přistání (mělzavolat rychlou záchrannou službu, nikoli ji odvézt do nejbližšínemocnice).

Při posouzení jednání dovolatelky a jejího dobrovolnéhorozhodnutí zúčastnit se zážitkového vyhlídkového letu horkovzdušnýmbalonem lze vyjít ze základní premisy obsažené v § 4 o. z., podleníž se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrnéhočlověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že tokaždý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Taková osoba siv rámci běžné opatrnosti při vědomí svého zdravotního stavu a věkuv době absolvování tohoto adrenalinového zážitku (60 let) musí samazvážit, zda riziko podstoupí či nikoli, a nemůže přenášetzodpovědnost za své rozhodnutí na třetí osobu [srov. § 3 odst. 2písm. c) věta druhá o. z.] a bez dalšího se spoléhat na to, že sejí nic nestane (podle § 24 věty první o. z. každý člověk odpovídáza své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout); má-li nějakýzdravotní či jiný nedostatek, tím spíše lze očekávat, že budepečlivě dodržovat instrukce a bezpečnostní pravidla. Pilothorkovzdušného balonu je odborník v oblasti řízení tohotodopravního prostředku, také proto pasažéry podrobně instruoval, jaksi mají během letu počínat, nemá však ortopedické či jinémedicínské znalosti, díky kterým by byl schopen během krátké chvílepřed nástupem pasažérů do balonu posoudit, zda jim stav jejichorganismu dovoluje absolvovat let a přistání bez újmy. Jestliže sekonečně ze skutkových zjištění podává, že si dovolatelka nezraniladříve operované kyčle, nýbrž holenní kost, pak je tento jejípožadavek na předvídavost pilota zjevně nepřiměřený.

Může-li společenství vlastníků rozhodnout podle § 1208 písm.d) o. z. o tom, jaké služby bude vlastníkům jednotek zajišťovat,může taky (a contrario) rozhodnout o tom, že tyto služby zajišťovatnebude, nebo – je-li to samozřejmě technicky možné – že je nebudedodávat vlastníkům jednotek, kteří dluží úhradu za jejichposkytování. Stejně jako o schválení druhu služeb o tom musírozhodnout shromáždění společenství vlastníků [§ 1208 písm. d) o.z.], které také stanoví podrobné podmínky, za nichž lze zajištěníslužeb vlastníkovi jednotky odepřít. Nejde přitom o rozhodnutí vrozporu s § 212 odst. 2 věta druhá o. z., neboť neplatí-li(dlouhodobě) vlastník jednotky za dodávané služby, nejde o jehobezdůvodné znevýhodňování. Samozřejmě takový postup bude možný jenv domech, kde odpojení některých služeb bude technicky proveditelnéa zvolený postup neohrozí dodávku služeb ostatním, řádně platícím,vlastníkům jednotek.

Lze tak uzavřít, že společenství vlastníků je oprávněnorozhodnout, zda a jaké služby bude vlastníkům zajišťovat,rozhodnutí patří do působnosti shromáždění [§ 1208 písm. d) o. z.],k zajištění dodávek těchto služeb je oprávněno sjednávat smlouvy.Je oprávněno také rozhodnout o tom, že neplatí-li vlastník jednotkyúhradu za poskytované služby řádně, nebude mu služby (některé znich) zajišťovat; takové rozhodnutí rovněž náleží do působnostishromáždění.

Žalovaný přijal na Shromáždění Rozhodnutí, v němž stanovilpodmínky, za nichž bude vlastníkům neplnícím své povinnostiodpojena teplá voda a přívod tepla. Nejde o nicotné (nulitní)rozhodnutí ve smyslu § 245 o. z. (Shromáždění rozhodovalo ozáležitosti, která byla v jeho působnosti), a protože u soudunebyla žalobou podle § 1209 o. z. napadena jeho platnost, nemůže sesoud jeho (ne)platností zabývat ani v tomto řízení, a to bez ohleduna to, že Shromáždění v Rozhodnutí (nesprávně) rozhodlo o možnostiodpojení teplé vody a přívodu tepla, jak při neplacení záloh činedoplatku z vyúčtování služeb, tak při nezaplacení příspěvků nasprávu domu a pozemku.

Podle zjištění soudů obou stupňů (která nebyla nijakzpochybněna) předcházející vlastnice Jednotky žalovanému dlouhodoběneplatila příspěvky na správu domu a pozemku, zálohy na služby, anijejich vyúčtování, proto ji odpojil s odkazem na Rozhodnutí dodávkuteplé vody a přívod tepla. Poté, aniž by byl dluh uhrazen, nabylaJednotku ve veřejné dobrovolné dražbě žalobkyně.

Dluhy převodce jednotky související se správou domu a pozemkunejsou jinou závadou váznoucí na věci ve smyslu § 1107 o. z., jde oosobní dluh (bývalého) vlastníka jednotky, který existujesamostatně (odděleně od věci). Pro případ převodu jednotky (změnu vosobě dlužníka) upravuje § 1186 odst. 2 o. z. zákonný přechoddluhu, který souvisí se správou domu a pozemku, a od 1. 7. 2020 (odúčinnosti zákona č. 163/2020 Sb., kterým byl změněn zákon č.89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a dalšísouvisející zákony) také dluhu na plněních spojených nebosouvisejících s užíváním bytu a zálohách na tato plnění.

Nejvyšší soud také v těchto (výše citovaných) rozhodnutíchzdůraznil, že smyslem úpravy § 1186 odst. 2, 3 o. z. bylo posílenípostavení osoby odpovědné za správu domu (zpravidla společenstvívlastníků) při vymáhání příspěvků na správu domu po převodujednotky (a od 1. 7. 2020 i při vymáhání záloh a vyúčtování zaslužby) tím, že jí byla dána možnost vymáhat dluh jednak po novémnabyvateli v důsledku přechodu dluhu a jednak po původním vlastníku(převodci) jako ručiteli.

Ustanovení § 1186 odst. 2, 3 o. z. upravuje zákonný přechoddluhů jen při převodu jednotky (derivativním způsobu nabytívlastnictví), v případě přechodu vlastnického práva (např.příklepem v nedobrovolné dražbě, právní mocí příklepu při prodejijednotky v exekučním řízení, nabytím dědictví – originárníhozpůsobu nabytí vlastnictví) se neuplatní a dluhy na příspěvcích nasprávu domu a pozemku a službách v tomto případě podle tohotoustanovení na nového nabyvatele nepřejdou.

Byť i ve veřejné dobrovolné dražbě dochází podle § 2 písm. a)zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějšíchpředpisů (dále též jen „zákon č. 26/2000 Sb.“), k přechoduvlastnictví (k okamžiku udělení příklepu, uhradí-li vydražitel cenudosaženou vydražením ve stanovené lhůtě), a nikoliv k převodu nazákladě smlouvy, nelze pominout, že se provádí na návrh vlastníka(§ 17 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb.), věřitelé své pohledávky vůčiněmu v dražbě nepřihlašují, nemohou je nijak uspokojit. Je jen navlastníkovi, jaký zvolí postup při prodeji své jednotky – zdaosloví potenciální zájemce, vyhledá je prostřednictvím inzerce,realitní kanceláře atd., nebo využije veřejné dobrovolné dražby (vníž se obrací na předem neurčený okruh osob); jde jen o jehodobrovolnou volbu.

Pak by ovšem bylo v rozporu se smyslem a účelem § 1186 odst.2, 3 o. z., aby to, zda dojde k zákonnému přechodu jeho dluhů vůčiosobě odpovědné za správu na nabyvatele, záviselo jen na tom,jestli se jednotku rozhodl prodat „obvyklým“, „obyčejným“ způsobem,nebo se rozhodl pro veřejnou dobrovolnou dražbu; rozhodnutí osobaodpovědná za správu nijak ovlivnit nemůže a během ani jednoho ztěchto procesů nemůže vůči němu uplatnit své pohledávky.

Ostatně tam, kde se zákonodárce chtěl odchýlit od zákonnéúpravy specifických práv a povinností související s bytovýmspoluvlastnictvím – např. u zákonného předkupního práva nájemců,učinil tak výslovně (srovnej § 17 odst. 5, 6, 7 zákona č. 26/2000Sb.). V případě zákonného přechodu dluhů upraveného v § 1186 odst.2, 3 o. z., zvláštního právě a jen pro bytové spoluvlastnictví, takvšak neučinil.

Lze tedy uzavřít, že ustanovení § 1186 odst. 2, 3 o. z. opřechodu dluhů vlastníka jednotky vůči osobě odpovědné za správudomu na příspěvcích na správu domu a pozemku a službách, včetnězáloh, na nového nabyvatele se uplatní i v případě přechoduvlastnictví ve veřejné dobrovolné dražbě podle zákona č. 26/2000Sb.

Z § 1186 odst. 2, 3 o. z. vyplývá, že dluhy přejdou nanabyvatele pouze v případě, že mohl (měl) znát jejich výši. Tomuslouží zejména institut tzv. potvrzení osoby odpovědné za správudomu a pozemku o výši dluhů, které je povinen nabyvateli doložitpřevodce; nabyvatel samozřejmě může být o výši dluhů informován ijinak (v kupní smlouvě, nebo se jedná o osoby blízké, které znajísvé finanční poměry apod.). V případě, že si nabyvatel od převodcepotvrzení vůbec nevyžádá, lze mít s přihlédnutím k zásadě stanovenév § 4 odst. 2 o. z. (následek je spojen s vědomostí, kterou by sidůvodně osvojila osoba případu znalá při zvážení okolností, kteréjí musely být v jejím postavení zřejmé) za to, že na něj dluhypřevodce vzniklé do okamžiku vkladu vlastnického práva přejdou,neboť si výši dluhů mohl a měl zjistit. Rozhodne-li se vlastníkjednotky „prodat“ svou jednotku ve veřejné dobrovolné dražbě, nicmu nebrání, aby osoby, které se rozhodnou dražby zúčastnit,informoval o výši dluhu podle § 1186 odst. 2, 3 o. z.; rovněžosoby, které se dražby účastní, si musí být vědomy, že dražívlastnictví k jednotce a že se na ni vztahuje úprava § 1186 odst.2, 3 o. z. o zákonném přechodu dluhů.

Jestliže tedy žalobkyně nabyla vlastnictví k Jednotce veveřejné dobrovolné dražbě, pak s ohledem na absenci jakéhokolivpotvrzení o výši dluhů souvisejících s placením příspěvků na správudomu a pozemku a služeb, na ni podle § 1186 odst. 2, 3 o. z. (§ 4odst. 2 o. z.) tyto dluhy přešly; ostatně se zřetelem k jejímupersonálnímu provázání s předcházející vlastnicí Jednotky lze stěžípochybovat o její neznalosti o existenci dluhu.

Protože na žalobkyni přešly dluhy související s úhradouslužeb, stejně jako dluhy na příspěvcích na správu domu a pozemku,a tyto dluhy po nabytí vlastnictví neuhradila, trval i důvod, prokterý žalovaný podle Rozhodnutí odpojil vodu a dodávku tepla.Žalobkyně nejen že stávající dluhy neuhradila, ale posléze přestalatyto platby hradit sama. Ani nadále tak nejsou podle Rozhodnutísplněny podmínky pro obnovení dodávky služeb (teplé vody a tepla),nezajišťuje-li tedy žalovaný žalobkyni dodávku teplé vody a tepla,nejde o jeho svévolné jednání.

Zástavní právo podle § 170 odst. 5 daňového řádu tedy zanikábuď rozhodnutím správce daně, anebo ze zákona, a to podleobčanského zákoníku, o čemž správce daně vyrozumí jednak daňovýsubjekt, jednak vlastníka zástavy [v občanském zákoníku je zánikzástavního práva upraven v části třetí (absolutní majetková práva),hlavě druhé (věcná práva), dílu pátém (věcná práva k cizím věcem),oddílu třetím (zástavní právo), pododdílu sedmém (zánik zástavníhopráva), konkrétně pak v § 1376 až § 1379 o. z.].

Skutečnost, že k zániku zástavního práva zřízeného správcemdaně dojde z důvodu vymezeného v občanském zákoníku však neznamená,že by k zániku zástavního práva došlo mimo působnost daňovéhořádu.

Tomu odpovídá i posouzení vztahu žalobce a správce daněvyplývající z ustanovení § 170 odst. 5 věty druhé daňového řáduprostřednictvím metody právní regulace. Soukromoprávní vztahy sevyznačují zejména rovným postavením jejich účastníků spočívajícím vtom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazenépostavení, není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostechdruhého účastníka a vynucovat plnění povinností autoritativně;základní právní formou, jíž se uplatňuje metoda právní regulace vtěchto vztazích, je smlouva, popřípadě zákonem předvídaná právnískutečnost. Právě metodou právní regulace se soukromoprávní vztahyliší od vztahů veřejnoprávních, pro něž je charakteristický prveknadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě, a vnichž je založena způsobilost autoritativně rozhodovat jednoustranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé;základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejnémoci. Pro rozlišení soukromoprávních vztahů od veřejnoprávníchvztahů je rozhodující především posouzení vzájemného postaveníjejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy,která na tyto vztahy dopadá.

V posuzovaném případě šlo o zástavní právo zřízené správcemdaně, k jehož zániku došlo ex lege splněním zajištěného dluhu vesmyslu § 1376 o. z. S ohledem na to, že k zániku zástavního právadošlo z důvodu stanoveného občanským zákoníkem, bylo namístě, abysprávce daně podle § 170 odst. 5 věty druhé daňového řádu o tétoskutečnosti vyrozuměl daňový subjekt (žalobce), byť neformálnímvyrozuměním (srov. důvodová zpráva k § 170 daňového řádu).

Vzájemné vztahy žalobce a správce daně jsou povahyveřejnoprávní, neboť se vyznačují tím, že jeden účastník (správcedaně) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci atím jako silnější subjekt může jednostranně zakládat práva druhémusubjektu (žalobci). Z postavení správce daně v posuzovaném případěvyplývá, že autoritativně rozhodl o tom, jaký je daňový nedoplatekžalobce a určil zajištění daného závazku zřízením zástavního práva;vůle žalobce přitom na jeho rozhodnutí neměla žádný vliv. Naveřejnoprávní povaze tohoto vztahu pak nemůže ničeho změnitokolnost, že k zániku zástavního práva došlo z důvodu stanovenéhoobčanským zákoníkem, neboť předmětem daňového řízení je stále týžprávní vztah. Vyrozumění žalobce o zániku zástavního práva setomuto vztahu rovněž nevymyká, natož je-li tato povinnost stanovenav daňovém řádu jakožto předpisu veřejnoprávní povahy.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že zástavní právo zřízenérozhodnutím finančního úřadu jako správcem daně je výkonem veřejnémoci, a proto jím musí být i všechny úkony správce daně, jež na něnavazují, včetně vyrozumění o jeho zániku. Nejvyšší soud nevidížádný rozumný důvod, proč by mělo vydání tohoto potvrzení z režimuvrchnostenského postupu finančního úřadu vybočovat. Vyrozuměnífinančního úřadu o zániku zástavního práva podle § 170 odst. 5daňového řádu tudíž představuje úřední postup ve smyslu § 13 odst.1 OdpŠk.

Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou existence příčinnésouvislosti mezi pochybením správce daně a žalobcem tvrzenouškodou.

Vztah příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úřednímpostupem spočívajícím v nevydání řádného vyrozumění finančníhoúřadu o zániku zástavního práva a vzniklou škodou (tzv. kauzálnínexus), jehož prokázaná existence je jednou z nezbytných podmínekvzniku odpovědnosti státu za škodu a který je v dovolacím řízeníposuzován pouze z pohledu toho, mezi jakými skutkovými okolnostmimá být existence tohoto vztahu zjišťována, případně zda a jakéokolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit, jedán tehdy, pokud tvrzená škoda vznikla následkem onoho nesprávnéhoúředního postupu orgánu veřejné moci, tedy je-li doloženo, že nebýttakového porušení povinnosti, ke škodě by podle obvyklého choduvěcí nedošlo. Příčinou vzniku škody totiž může být jen ta okolnost,která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal,přičemž příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznikškody.

Příčinná souvislost je tedy dána tehdy, je-li škoda podleobvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektivepoznatků, adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodníudálosti a zda tedy byla pro škůdce objektivněpředvídatelná.

Byla-li by příčinou vzniku škody jiná skutečnost, než jenezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, odpovědnoststátu za škodu by nenastala. Odpovědnost by však byla dána vpřípadě, pokud by nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postupsice nepředstavovalo příčinu jedinou, ale šlo by o jednu z příčin,která se podílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde,a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časovéhohlediska buď souběžně, anebo následně, aniž se časově překrývají; vtakovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, abyřetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu kevzniku újmy natolik propojen (prvotní příčina bezprostředněvyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinudalší), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovatvěcnou souvislost se vznikem škodlivého následku.

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vystavěl svůjzávěr o existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úřednímpostupem a škodou na závěru, že k prodlení s výmazem zástavníhopráva došlo z důvodu chybného postupu finančního úřadu, a protoškoda spočívající ve smluvní pokutě, kterou byl žalobce povinen vdůsledku prodlení zaplatit, je v příčinné souvislosti s nesprávnýmúředním postupem orgánu státu. Tento závěr je ve své obecnostiudržitelný, neboť správní orgány jsou ve správním řízení povinnypostupovat v souladu s právními předpisy, a to i bez ohledu na to,zda je účastník řízení předem informuje o všech v úvahupřipadajících následcích, jež pro něj mohou vyplynout z případnéhonesplnění této jejich povinnosti. Okolnost, že byla žalobcem setřetí osobou sjednána smluvní pokuta, tedy sama o sobě odpovědnoststátu za žalobcovu škodu vzniklou v důsledku povinnosti smluvnípokutu uhradit, nevylučuje.

Povinnost orgánů veřejné moci postupovat v souladu s právnímipředpisy přirozeně platí i ve vztahu k povinnosti správních orgánůdodržovat procesní lhůty, jsou-li pro vydání rozhodnutí, stanovisekči jiných aktů, v zákoně stanoveny. Skutečnost, že případnépřekročení těchto lhůt ze strany správních orgánů, a tedy opožděnévydání příslušných správních aktů, může mít pro žalobce nepříznivédůsledky, a to i takové, které mohou vyplynout z tím způsobenéhovčasného nesplnění jeho vlastních smluvních závazků, jež ho tíží vrámci jeho právních vztahů ke třetím osobám, přitom bezesporupředstavuje následek objektivně předvídatelný. Rovněž nelzeuzavřít, že by utvrzení závazku k zajištění výmazu zástavního právasmluvní pokutou ve smyslu § 2048 a násl. o. z. představovaloinstitut zcela výjimečný a neočekávatelný. Ani neznalost finančníhoúřadu týkající se konkrétních podmínek vzniku povinnosti žalobcesmluvní pokutu hradit a její výše, by přitom na tomto závěrunemohla nic změnit; nadto v případě žalobce byl finanční úřad sezněním kupní smlouvy včetně ujednání o smluvní pokutěseznámen.

Závěr o tom, zda předmětný vztah příčinné souvislosti je vposuzovaném případě dán či nikoliv, je nicméně závislý naposouzení, v čem závazek žalobce utvrzený sjednanou smluvní pokutoukonkrétně spočíval, jaká byla výše a funkce této smluvní pokuty, azda okolnosti, které provázely vlastní plnění závazku, k němuž bylžalobce pod hrozbou smluvní pokuty povinen, existenci tohoto vztahunevylučují.

V souvislosti s uvedenými otázkami je především významné, žežalobci svědčil právní nárok na vydání vyrozumění o zánikuzástavního práva, k jehož zajištění se v určité lhůtě zavázal.Zaváže-li se totiž jedna smluvní strana k hrazení smluvní pokutyznačné výše, přičemž jednou z okolností, na níž závisí, zda smluvnístraně vznikne povinnost platit smluvní pokutu, je nezbytný úkonorgánu výkonu veřejné moci, na jehož učinění v určité lhůtě by tatostrana neměla nárok, pak jde jistě o krok činěný v rámci smluvníhorizika s vědomím, že může takto se zavazující osobě přinést značnouztrátu.

Vzhledem k § 2918 o. z. (podle kterého vznikla-li škoda nebozvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítajípoškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží;podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhéstrany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí), tj.k ustanovení, jež se v souladu se zněním § 26 OdpŠk uplatní i vpodmínkách odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonnýmrozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, by totiž uvedenáskutečnost nemohla zůstat bez vlivu na posouzení, zda tvrzená škodamá svůj původ v nesprávném úředním postupu orgánu státu či v jemupředcházejícím riskantním jednání poškozeného.

Při řešení vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenýmnesprávným úředním postupem a prezentovanou škodou je ve shodě sezmíněným § 2918 o. z. rovněž podstatné, zda se žalobce nedopustil idalšího neobezřetného jednání, jímž by způsobil vznik či zvýšenítvrzené škody. Například tím, že při uzavírání smlouvy vzhledem kekonkrétním časovým a místním okolnostem svou smluvní svobodunepřizpůsobil možnosti vzniku škody, kterou nebude moci sám účinněodvrátit, byť to bylo možné od něj za daných okolností rozumněpožadovat a očekávat.

Bez významu tak není ani sjednaná časová dotace pro splněníjeho závazku. Namístě je též zvážit vlastní postup žalobce pouzavření příslušné dohody zahrnující zhodnocení včasnosti zahájeníjeho aktivit vedoucích k získání vyrozumění o zániku zástavníhopráva, jakož i efektivity těchto úkonů i navazujících úkonů,kterými bylo finální splnění podmíněno.

V této souvislosti nemůže Nejvyšší soud souhlasit s odvolacímsoudem v tom, že nelze žalobci vyčítat absenci upozornění nanesprávnost prvně vystaveného vyrozumění, po kterém žalobcevyčkával několik měsíců, než se začal domáhat u žalované vystavenípotvrzení správného. Jakkoli je zřejmé z výše uvedeného výkladu, žepovinnost vydat správné vyrozumění ležela na straně žalované, nelzepřehlédnout, že povinnost zaplatit smluvní pokutu tížila žalobce, abylo proto na něm, aby v zájmu eliminace rizika vzniku škodu vesmyslu § 2918 o. z. provedl kontrolu předloženého vyrozumění a vpřípadě jeho nesprávnosti, která musela být na první pohled zřejmá,se domáhal jeho opravy či nahrazení vyrozuměním správným.

Další významnou skutečností je, zda sjednaná smluvní pokutaplnila pouze uhrazovací funkci (tj. funkci paušalizované náhradyškody, za níž by žalobce svému smluvnímu partnerovi v důsledkuporušení sjednané povinnosti odpovídal – viz § 2050 a § 2051 o.z.), neboť jen v tomto rozsahu lze o příčinné souvislosti (bezdalšího) uvažovat. Naopak v rozsahu, v němž tato smluvní pokutazmíněnou funkci neplnila, a to ať již vzhledem ke své výši, kteráuhrazovací funkci významně převyšovala, nebo pro absenci vznikuškody či odpovědnosti žalobce za ni, by takový závěr byl myslitelnýpouze za podmínky, pokud by vzhledem k individuálním okolnostempřípadu přiměřeně (spravedlivě) odpovídala hodnotě a významuzajištěné povinnosti, a to jak ve vztahu k okolnostem, které bylyznámé v době sjednávání smluvní pokuty, tak i vzhledem kokolnostem, jež byly dány při porušení smluvní povinnosti.

Z pohledu uvedených skutečností se však odvolacísoud řešenou věcí dosud nezabýval, což činí jeho právní posouzenížalovaného nároku neúplným, a proto nesprávným. Teprve pozodpovězení všech výše naznačených otázek přitom bude možnénáležitě zhodnotit, zda lze žalovanou činit odpovědnou za celouzbylou škodu (samozřejmě při splnění všech podmínek nezbytných provznik její odpovědnosti), nebo jen za její část či zda žalovaná zatuto škodu vůbec neodpovídá.

V případě předkupního práva podle § 3056 o. z. vzniká vesmyslu § 2140 o. z. dlužníku povinnost nabídnou věc předkupníkovike koupi, pokud by ji chtěl prodat třetí osobě (koupěchtivému).Dovolací soud přijal a odůvodnil závěr, že předkupní právo vesmyslu § 3056 o. z. se uplatní rovněž za předpokladu, že se jedná obezúplatný převod (srovnej § 1124 odst. 2 o. z.).

Nejvyšší soud poznamenává, že tyto závěry přijal v mezíchzákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1.2018 do 30. 6. 2020, avšak z odůvodnění uvedeného rozhodnutí sepodává, že jsou uplatnitelné rovněž v intencích zákona č. 89/2012Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 7. 2020.

V posuzované věci nabyla žalovaná vlastnické právo kpředmětnému pozemku na základě přeměny rozdělením formou odštěpenísloučením společnosti Nové Velenovy, s.r.o., IČO 27101941, ze dne9. 3. 2021, kdy na žalovanou přešla část jmění rozdělovanéspolečnosti Nové Velenovy, s.r.o.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, žeshora označený přechod vlastnictví je jiným způsobem nabytívlastnického práva podle § 2144 odst. 2 o. z., a na žalovanou protopřešla povinnost nabídnout žalobci jako předkupníkovi předmětnýpozemek ke koupi za podmínek, kterými byla vázána společnost NovéVelenovy, s.r.o., jako právní předchůdkyně žalované.

Zároveň ovšem přiznal žalobci právo domáhat se po žalované,aby mu předmětný pozemek převedla; tedy přiznal žalobci vůčižalované právo tzv. retraktu podle § 2144 odst. 1 o. z. Takováúvaha je ovšem vnitřně zcela rozporná.

Ustanovení § 2144 odst. 2 o. z. totiž upravuje případy, vekterých se změnil vlastník věci a předkupník neměl možnost svépředkupní právo využít, neboť s takovou změnou vlastnictví nenímožnost uplatnění předkupního práva spojena. Jde o situace, vekterých nedošlo ke změně vlastnického práva k věci na základěskutečností zakládajících předkupní právo ve smyslu § 3056 o. z.(kupříkladu došlo ke změně vlastnického práva jinak než smluvně,např. děděním). V takových případech bude nový vlastník vázán (toovšem až v případě dalšího převodu věci) stejnými povinnostmi zpředkupního práva, jakými byl vázán jeho předchůdce. Zejména jejtedy bude tížit povinnost nabídnout a umožnit využít předkupníkovipředkupní právo za podmínek stanovených zákonem (nastanou-li právnískutečnosti zakládající možnost uplatnit předkupní právo). Nazákladě § 2144 odst. 2 o. z. však nelze rozšiřovat možnostiuplatnění předkupního práva, než jak jsou stanoveny v příslušnýchustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve zněnípozdějších předpisů (srovnej § 3056 o. z., § 2140 odst. 1 o. z. a §1124 odst. 2 o. z.).

Jinak řečeno, § 2144 odst. 1 o. z. zakládá předkupníkovi tzv.právo retraktu (právo domáhat se vůči nástupci povinného zpředkupního práva, jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postavenýmujednání o předkupním právu na roveň, aby mu věc za příslušnouúplatu převedl).

Právo retraktu vzniká předkupníkovi tehdy, jestliže původnívlastník porušil svou povinnost z předkupního práva nabídnoutpřeváděnou věc předkupníkovi ke koupi (§ 2140 o. z.). V § 2144odst. 2 o. z. je řešena odlišná situace, když vlastnické právonabude třetí osoba jiným způsobem, při kterém původního vlastníkanetíží povinnost učinit nabídku předkupníkovi. Potom ale logickypředkupníkovi nevzniká právo retraktu vůči nástupci; jeho právazákon chrání tak, že ukládá nástupci, aby mu věc nabídnul ke koupi,to ovšem až tehdy, nastanou-li v budoucnu právní skutečnostizakládající možnost uplatnit předkupní právo.

Uzavřel-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně),že přechod vlastnického práva k předmětnému pozemku na základěpřeměny rozdělením odštěpením sloučením společnosti Nové Velenovy,s.r.o. představuje v § 2144 odst. 2 o. z. presumovaný tzv. jinýzpůsob nabytí vlastnického práva a za této situace na žalovanoupřešla povinnost nabídnout žalobci jako předkupníkovi věc ke koupiza podmínek, kterými byla vázána její předchůdkyně, je nesprávnýnavazující závěr, že žalobce má zároveň vůči žalované právo tzv.retraktu podle § 2144 odst. 1 o. z. (právo domáhat se po žalované,aby mu předmětný pozemek převedla). Rozhodnutí odvolacího souduproto spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241aodst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobce je tak důvodné.

Podle § 2048 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanskéhozákoníku – dále jen „o. z.“ ujednají-li strany pro případ porušenísmluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jakse výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutubez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vzniklaškoda.

Podle čl. VIII – Ostatní ujednání, bodu 8.5 smlouvy –„Smluvní strany se dohodly, že nebude-li kupní smlouva uzavřena velhůtě do 31. 5. 2018 z důvodu ležícího na straně bud.prodávajícího, je bud. prodávající povinen zaplatit bud. kupující300.000,- Kč (slovy: třistatisíckorunčeských) jako smluvnípokutu.“

Je výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žeobsahem dohody o smluvní pokutě je nejen ujednání o určení jejívýše nebo způsobu jejího určení, ale i vymezení (identifikace)konkrétní povinnosti, jejíž splnění smluvní pokuta utvrzuje.

V nyní souzené věci byla podle čl. VIII bodu 8.5 smlouvyutvrzena povinnost budoucích prodávajících uzavřít do 31. 5. 2018kupní smlouvu s tím, že nedojde-li k uzavření smlouvy ve stanovenélhůtě „z důvodu ležícího na straně budoucích prodávajících“ jsoutito povinni zaplatit budoucí kupující smluvní pokutu ve výši300.000,- Kč. Kromě případů popsaných v bodech 8. 1., 8. 2., 8. 5.a 8. 6. smlouvy o právu na smluvní pokutu v případě že do 31. 5.2018 nedojde k uzavření kupní smlouvy, nebyla sjednána smluvnípokuta pro žádný jiný případ porušení smluvních povinností, nežpovinnosti uzavřít kupní smlouvu v dohodnuté lhůtě.

Smluvní pokuta nebyla výslovně sjednána pro případ porušeníjiných povinností budoucích prodávajících, např. upozornit budoucíkupující na existenci vady převáděných nemovitostí, popř. přiodstoupení od rezervační smlouvy pro podstatné porušení smluvníchpovinností budoucími prodávajícími (její dopad nelze ani analogickyrozšiřovat na porušení dalších smluvních povinností).

Dovolatelka se mýlí, má-li zato, že v situaci, kdy před datem31. 5. 2018 odstoupila od rezervační smlouvy pro podstatné porušenísmlouvy, nastala stejná situace, jako kdyby k uzavření kupnísmlouvy „vinou“ žalovaných nedošlo do 31. 5. 2018. Je nezbytnézdůraznit, že smluvní pokuta zajišťovala včasnost závazkužalovaných uzavřít realizační (kupní) smlouvu.

Odstoupením od smlouvy dne 15. 3. 2018 (proti čemuž žalovanínic nenamítali) došlo k jejímu zrušení a tím i k zániku závazkužalovaných uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu do 31. 5. 2018.Zanikla-li rezervační smlouva, nemohli žalovaní porušit povinnostuzavřít kupní smlouvu do dohodnutého termínu a žalobkyni nemohlovzniknout právo na smluvní pokutu podle čl. VIII bodu 8. 5.smlouvy.

Situaci, kdy žalobkyně odstoupila od rezervační smlouvy,nelze podřadit pod porušení jejich závazku uzavřít kupní smlouvu do31. 5. 2018. Odstoupením od rezervační smlouvy povinnost uzavřítkupní smlouvu strany rezervační smlouvy již nezavazovala.Dovolatelka navíc vychází z vlastní verze skutku, když tvrdí, žebylo vyloučeno uzavření kupní smlouvy ve lhůtě. Měla-li býtuzavřena kupní smlouva do 31. 5. 2018, nemohlo - logicky vzato -před tímto datem vzniknout žalobkyni právo na zaplacení smluvnípokuty pro porušení závazku uzavřít smlouvu do dohodnutéhodata.

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil závěr, žepodstatou podnájmu, který bývá vymezován jako „nájem nájemníhopráva“, je, že nájemce přenechává za úplatu pronajatou věc k užitítřetí osobě a užívací právo jí může zřídit jen na dobu nájmu věci(§ 2215 odst. 3, § 2277, § 2278 o. z.). Podnájemní vztah se tedyvyznačuje vůči nájemnímu vztahu akcesoritou, tzn. že je na nájemním(hlavním) vztahu závislý, a to co do svého vzniku, obsahu itrvání.

Zanikne-li nájemní vztah, zanikne i vztah podnájemní, a tobez zřetele k tomu, z jakého důvodu k zániku nájemního vztahudošlo, a bez zřetele k tomu, co si ohledně skončení podnájmusjednali nájemce a podnájemce.

Jelikož podnájem bytu má charakter nájmu, je třeba jeho režimposoudit podle přechodného ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. Je-li vdané věci třeba posoudit platnost výpovědi udělené po 1. 1. 2014 zpodnájemního vztahu vzniklého podle předchozí právní úpravy, pak zustanovení § 3074 odst. 1 o. z. plyne, že na ni dopadá již nováprávní úprava.

V občanském zákoníku je úprava podnájmu poměrně kusá, žádnouregulaci výpovědních důvodů podnájemní smlouvy neobsahuje. Nenítedy pochyb o tom, že neobsahuje-li tuto právní úpravu obecnáúprava v občanském zákoníku, je nutné vycházet ze základní regulacesoukromého práva, že co není zakázáno, je dovoleno.

Strany podnájemní smlouvy si proto mohou sjednat libovolnévýpovědní důvody bez ohledu na právní úpravu; stejně tak toumožňovala předchozí právní úprava (konkrétně § 719 odst. 1 obč.zák., na který odkázal odvolací soud).

V souzené věci z obsahu podnájemní smlouvy jednoznačněvyplývá, že byl sjednán podnájem na dobu neurčitou, který bylomožné skončit písemnou dohodou stran nebo výpovědí nájemce čipodnájemce, přičemž výpovědní důvody smluvních stran byly přesněspecifikovány. Vzhledem k tomu, že výpovědní důvod, pro který bylapodnájemní smlouva nájemcem vypovězena (že byt potřebuje pro sebe),sjednán nebyl, je závěr odvolacího soudu, že jej nájemce nemohlpoužít, i v poměrech úpravy účinné od 1. 1. 2014 správný.

Vypoví-li pronajímatel nájem bytu z jiných než zákonemstanovených důvodů, jde o výpověď neoprávněnou, nikoliv neplatnou.Uvedený závěr lze vztáhnout podnájem bytu v tom směru, že vypoví-linájemce podnájem bytu z jiného než sjednaného výpovědního důvodu,který tak k dispozici neměl, má to za následek, že výpověď nebylaučiněna po právu (není oprávněná), a nemůže proto způsobitzamýšlené účinky (zánik podnájemního vztahu).

Občanský zákoník neobsahuje zvláštní úpravu přezkumuoprávněnosti výpovědi z podnájmu bytu. Ustanovení § 2290 o. z. dávátuto možnost jen stranám nájemního vztahu, jde přitom o specifickoužalobu, definovanou v hmotněprávním předpise, při níž žalobcenemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.Smysl a účel úpravy ani povaha podnájemního vztahu nevyžaduje, abyse tento speciální institut vztahoval i na podnájem bytu. To pakznamená, že výpověď z podnájmu bytu nemusí obsahovat žádné poučenío možnosti domáhat se jejího přezkumu soudem a že oprávněnostvýpovědi z podnájmu bytu lze řešit jako otázku předběžnou např. vřízení o vyklizení, jako je tomu i v této věci.

Občanský zákoník opustil formální koncepci, že podnikatelemje pouze osoba nadaná podnikatelským oprávněním nebo zapsaná doobchodního rejstříku či jiné evidence. Rozhodující je, zda danáosoba vykonává podnikatelskou činnost, tj. činnost vykazující znakyuvedené v § 420 odst. 1 o. z.

Soud prvního stupně i odvolací soud dospěly k závěru, že tytoznaky byly v případě žalovaného naplněny.

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvníhostupně, že v minulosti žalovaný nabyl kupní smlouvou z 21. 4. 2015za 4.000 Kč spoluvlastnický podíl o velikosti 1/6 na nemovitostechzapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY,tento spoluvlastnický podíl následně prodal kupní smlouvou z 18. 2.2019 za kupní cenu 500.000 Kč, kupní smlouvou z 11. 11. 2015 nabylza 100 Kč spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 k nemovitostemzapsaným na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, tentospoluvlastnický podíl následně prodal kupní smlouvou z 30. 5. 2019za kupní cenu 42.000 Kč, kupní smlouvou z 18. 5. 2015 nabyl za1.000 Kč spoluvlastnický podíl o velikosti 1/6 k nemovitostemzapsaným na listu vlastnictví č. XY pro katastrální úřad XY, tentospoluvlastnický podíl následně prodal kupní smlouvou ze 7. 5. 2019za kupní cenu 45.000 Kč, kupní smlouvou z 12. 4. 2018 nabyl za130.000 Kč vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na listuvlastnictví č. XY pro katastrální území XY, tyto nemovitostinásledně prodal kupní smlouvou z 10. 7. 2020 za kupní cenu 550.000Kč.

V době nabytí žalovaným byly nemovité věci zatíženy řadouexekučních příkazů, v okamžiku jejich prodeje již žádné exekuce čijiné závazky na těchto nemovitostech nevázly. Kupní smlouvou z 23.8. 2017 žalovaný nabyl za 70.000 Kč spoluvlastnický podíl ovelikosti 1/2 k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. XYpro katastrální území XY, tento spoluvlastnický podíl následněprodal kupní smlouvou z 23. 10. 2019 za kupní cenu 900.000 Kč.Podle soudu prvního stupně jde přitom pouze o dílčí výčet.

Námitka žalovaného, že není podnikatelem ani podlemateriálního hlediska, neboť pouze vykonává správu vlastníhomajetku, není důvodná. Všechny znaky podnikání podle § 420 odst. 1a 2 o. z. jeho činnost naplňuje.

Žalovaný vykonával výdělečnou činnost se záměrem činit taksoustavně za účelem dosažení zisku. V období let 2015 až 2018 –kromě uzavření kupní smlouvy s žalobkyní – nejméně na základě pětismluv úplatně nabyl spoluvlastnické podíly, resp. vlastnické právok nemovitým věcem. Tyto spoluvlastnické podíly, resp. vlastnicképrávo se ziskem prodal v letech 2019 až 2020. Účelem nabytípředmětů koupě nebylo uspokojení vlastní potřeby, nýbrž následnývýdělečný prodej. Žalovaný jednal samostatně, na vlastní účet aodpovědnost a nesl i důsledky takového jednání. Výdělečnou činnostvykonával živnostenským způsobem – šlo o podnikatelskou činnost,která je z hlediska své povahy živností ve smyslu zákona č.455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějšíchpředpisů (živnostenský zákon). Podle bodu 58 přílohy č. 4 kživnostenskému zákonu je nákup, prodej, správa a údržba nemovitostíživností volnou.

Ze shora uvedeného se tedy podává, že žalovaný nespravovalsvůj vlastní majetek, ale byl ve vztahu k vykonávané činnosti, tj.nákupu a prodeji nemovitostí, včetně nemovitostí, jejichž koupěžalovaným od žalobkyně je posuzována v dané věci,podnikatelem.

Naproti tomu skutečnost, že žalobkyně dala členům své rodiny(otci a bratrovi) souhlas s umístěním sídla v její nemovitosti,nenaplnila znaky podnikání. Žalobkyně tak nečinila živnostenskýmnebo obdobným způsobem se záměrem činit tak za účelem dosaženízisku.

Námitka směřující k aplikaci zásady „pacta sunt servanda“ jeirelevantní; právní jednání se nesmí příčit zákonu.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že obsah výrazu „imperativníustanovení“ užitý v kontextu čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy zahrnuje(vnitrostátně) kogentní ustanovení právního řádu země, v níž máspotřebitel obvyklé bydliště, která stanovují určitý standardochrany spotřebitele a od nichž se nelze podle daného právního řádusmlouvou odchýlit. Právě tato ustanovení omezují zvolené právo vrozsahu, ve kterém neposkytuje spotřebiteli stejný či vyššístandard ochrany. Pokud tedy spotřebitelská smlouva splňujepodmínky uvedené v čl. 5 odst. 1 Římské úmluvy, mohou si stranytéto smlouvy v souladu s čl. 3 odst. 1 Římské úmluvy zvolitrozhodné právo pro uvedenou smlouvu, avšak dotčený spotřebitelnesmí být v důsledku této volby zbaven ochrany, kterou mu poskytujíustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit a ježby se jinak použila v případě neexistence volby práva na základěčl. 5 odst. 3 Římské úmluvy, která stanoví, že taková smlouva seřídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště.

Za takové imperativní ustanovení nelze považovat každékogentní ustanovení, jehož aplikace v konkrétním závazkovém vztahuslouží k ochraně smluvní strany, která je spotřebitelem. Ve smyslučlánku 3 Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřenýchpodmínkách ve spotřebitelských smlouvách za ustanovení směřující kochraně spotřebitele je třeba považovat takové ustanovení, kteréchrání slabší stranu proti silnější, tj. že upravuje vztah dvousubjektů ve výrazně nerovnovážném postavení. Musí jít tedy oustanovení, které bylo přijato přímo na ochranu spotřebitele, aneboustanovení, jehož charakter je takový, že záměrným způsobem chráníslabší stranu smluvního vztahu.

Ustanovení o právních úkonech obsažená v hlavě čtvrtéobčanského zákoníku (§ 34 až 51) proto nelze považovat zaustanovení, která stanoví určitý standard ochrany spotřebitele a odnichž se nelze podle daného právního řádu smlouvou odchýlit. Zaimperativní ustanovení ve smyslu čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy takodvolací soud (jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá) nesprávněpovažoval ustanovení § 37 obč. zák. o neplatnosti právníchúkonů.

Požadavek, že spotřebitel nesmí být v důsledku volbyrozhodného práva provedené stranami zbaven ochrany, kterou muposkytují imperativní ustanovení práva země, v níž má obvyklébydliště, stanovený čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy neznamená – jakdovozoval odvolací soud – automatické uplatnění imperativníchustanovení práva země obvyklého bydliště spotřebitele. Podlekomentářové literatury se uplatní postup, kdy „z hlediskametodologie a aplikace článku 6 odst. 2 musí soudce ex offonejdříve ověřit, zda došlo k platné volbě práva dle článku 3 odst.1 a odst. 4 nařízení Řím I. Soudce dále konstatuje rámec a obsahkogentních ochranných norem místa obvyklého bydlištěspotřebitele.

Tyto normy porovná s obsahem zvoleného práva. Soudce jepovinen porovnat normy práva země obvyklého bydliště a zvolenéhopráva jako celek, aby získal všeobecnou představu o úrovni ochranyv určitém konkrétním případě.

Soudce následně ověří, zda zvolené právo poskytujespotřebiteli nižší, vyšší nebo stejnou úroveň ochrany, jako právomísta obvyklého bydliště spotřebitele. Pokud je úroveň ochranynižší, zvolené právo se nepoužije.

Z uvedeného porovnání právní úpravy místa obvyklého bydlištěspotřebitele a zvolené právní úpravy vychází též Bělohlávek (srov.shora bod 32). Ten dále dodává, že „soud tak pro posouzenístandardu ochrany dle zvoleného práva a toho, který by byl určenpodle osobního statutu spotřebitele ve smyslu čl. 6 odst. 1Nařízení (obdobně čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy – pozn. dovolacíhosoudu), může aplikovat úpravu zvoleného legis causae i přesto,je-li posuzovaná otázka upravena v kogentních předpisech právastátu obvyklého bydliště spotřebitele, dojde-li k závěru, že tímnení spotřebitel zbaven ochrany poskytované mu právem jehodomovského státu a že standard ochrany je v obou případechshodný“.

Zdůrazňuje též, že „je přirozeně možné a nebude nikterakneobvyklá situace, kdy bude lex electa poskytovat spotřebitelidokonce vyšší standard ochrany, než by tomu bylo v případě, kdybybylo použito výlučně práva určeného podle navázání na obvyklébydliště spotřebitele“.