Pátky s judikaturou 05/01/24

Ustanovení § 984 o. z. je promítnutím zásady materiálnípublicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby zastanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy odosoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osobaoprávněná, podle skutečného stavu osobou oprávněnou není, protožejí uvedené právo nesvědčí. Právní úprava tu sleduje ochranu těch,kdo nabudou věcné právo (v daném případě vlastnické právo) zaúplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů veveřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit nebo převést.

Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacíhoprávního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu veveřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osobazapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnouosobou k převodu práva i podle skutečného právního stavu jakožtovlastník věci).

V této souvislosti dovolací soud uvádí, že ochrana nabyvatelepráva v režimu § 984 odst. 1 o. z. se vztahuje jen na případy, kdy– v případě převodu vlastnického práva – schází vlastnické právopřevodce, tj. jde o stav, kdy osobě zapsané ve veřejném seznamupřeváděné právo nesvědčí, protože není jeho skutečnýmsubjektem.

Uvedená východiska rozhodovací praxe dovolacího soudu sdílí ikomentářová literatura. Materiální publicita nepůsobí v případech,kdy se nesoulad mezi evidovaným a skutečným stavem netýká údajů oprávech, nýbrž údajů vypovídajících o technickém stavu, ekonomickéhodnotě či veřejnoprávních omezeních, která se k věci vážou. S tímje ve shodě i ta část komentářové literatury vycházející z toho, že§ 984 o. z. chrání důvěru nabyvatele v zapsaný stav, jen pokud jdeo zapisovaná práva k věci, což je dáno již tím, že se zapsaný stavporovnává se skutečným právním stavem.

Ustanovení nechrání důvěru v jiné údaje o věci, byť by sezapisovaly do veřejného seznamu. Právy k věci je třeba rozumět jenpráva, a nikoliv jiné údaje o zapsané věci.

V projednávané věci bylo na základě provedeného dokazovánízjištěno, že žalovaní nabyli na základě kupní smlouvy pozemek parc.č. st. XY, který je však v katastru nemovitostí zakreslen vnesprávných hranicích tak, že zasahuje až do sporné části pozemku,která je však ve skutečnosti součástí pozemku parc. č. st. XY vevlastnictví žalobců; zakreslená hranice pozemku parc. č. st. XYtudíž neodpovídá reálné hranici tohoto pozemku v terénu.

S ohledem na to, že pozemek parc. č. st. XY byl na žalovanépřeveden na základě platné kupní smlouvy uzavřené s vlastníkem danénemovitosti, který je jak skutečným vlastníkem pozemku, tak ivlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí, v této části se nejednáo nabytí od neoprávněného, jak správně uzavřel i odvolací soud,pročež se právní úprava ochrany dobrověrného nabyvatele ve smyslu §984 odst. 1 o. z., resp. obecně princip materiální publicity, jenžplatil i před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,jak dovodila rozhodovací praxe Ústavního i Nejvyššího soudu (vizvýše), v této části neuplatní, neboť se jedná o standardní převodvlastnického práva na základě kupní smlouvy.

Dovolací soud nicméně již nesdílí názor odvolacího soudu, žeby předmětná sporná část pozemku – pouze s ohledem na zjištění, žetato část pozemku je ve skutečnosti součástí pozemku parc. č. st.XY, tedy jiného než převáděného pozemku – nemohla být předmětemnabytí, a to ani na základě tzv. dobrověrného nabyvatelství, pročežby měla být ochrana žalovaných na základě jejich dobré víry v zápisv katastru nemovitostí a priori vyloučena.

Pro změnu vlastnických vztahů k pozemku nebo k jeho části přiuzavření kupní smlouvy je podstatné, že předmětem převodu jeparcela, tj. pozemek, který je vyznačen na pozemkové mapě a opatřenparcelním číslem. Jestliže je pozemek ve smlouvě označen pouzeparcelním číslem, v takovém případě pozemek přechází v hranicíchuvedených v pozemkové mapě jako součásti měřičského operátuevidence nemovitostí.

Na stěžejní otázku možnosti nabytí od neoprávněného nesdílídovolací soud náhled odvolacího soudu. Jelikož bylo zjištěno, žesporná část pozemku, zakreslená jako součást převáděného pozemkuparc. č. st. XY, je ve skutečnosti součástí pozemku parc. č. st.XY, nemohl ji vlastník pozemku parc. č. st. XY převést na žalovanéna základě uzavřené kupní smlouvy, protože nebyl jejím vlastníkem,jak správně uzavřel i odvolací soud.

To nicméně nevylučuje, aby spornou část pozemku tentýžpřevodce převedl na žalované jako neoprávněný, jako tzv.„nevlastník“. Právě na tyto situace totiž právní úprava nabývání od„nevlastníka“ a ochrany dobrověrného nabyvatele cílí, přičemž nenírozhodné, zda vlastnické právo převodce v konkrétním případě znějakého důvodu schází k celé nemovitosti, anebo pouze k některéjejí části, neboť neexistuje právně relevantní důvod, proč by tikupující, kteří nabytím od „nevlastníka“ získali pouze částpozemku, měli být z ochrany dobrověrného nabyvatele vyloučeni čijinak znevýhodněni oproti kupujícím, kteří nabyli od „nevlastníka“pozemek celý. Takový závěr nemá oporu v zákonné úpravě ochranydobrověrného nabyvatelství a nevyplývá ani z rozhodovací praxedovolacího soudu, naopak rozhodovací praxe dovolacího soudu již vminulosti připustila možnost domáhat se ochrany nabytí odnevlastníka na základě dobré víry i ve vztahu pouze k částipozemku, respektive skutečnost, že se jednalo pouze o část pozemkunebyla brána jako překážka použití ochrany dobrověrnéhonabyvatele.

Odvolací soud, byť to nevyslovil zcela jednoznačně, vprojednávané věci patrně vycházel také z toho, že materiálnípublicitou je chráněna důvěra pouze v zapsaný stav práv k věci,nikoliv ve správnost jiných údajů o věci, které se do katastruzapisují. Poukázal na to, že materiální publicita nepůsobí vpřípadech, kdy se nesoulad mezi evidovaným a skutečným stavemnetýká údajů o právech, nýbrž údajů vypovídajících o technickémstavu, ekonomické hodnotě či veřejnoprávních omezeních, které se kvěci vážou. Dále uvedl, že na zásadu materiální publicity nemůžeodkazovat nabyvatel, který po nabytí zjistí, že pozemek má jinouvýměru, než je uvedena v katastru nemovitostí. A dále konstatoval,že geometrické určení pozemku v katastrální mapě není předmětemvkladu, záznamu ani poznámky podle § 11 katastrálního zákona (anebylo předmětem vkladu ani podle právní úpravy účinné v doběuzavření předmětné kupní smlouvy žalovanými).

Pokud však tím odvolací soud naznačil, že v projednávané věcise nejedná o dobrou víru žalovaných v zapsaný stav práv k věci(konkrétně vlastnického práva převodce), protože vymezení hranicpozemku, jenž byl předmětem převodu na základě kupní smlouvy, jenutno považovat za pouhý technický údaj ve smyslu uvedení výměrypozemku, s tímto závěrem se dovolací soud neztotožnil.

Předmětem vlastnictví je vždy pozemek jako určitá částzemského povrchu oddělená od ostatních částí zemského povrchuhranicemi, která má jasně dané geometrické a polohové určení právětěmito hranicemi. Teprve druhotným, odvozeným údajem je paknásledná výměra pozemku uváděná v katastru nemovitostí, která jižje čistě technickým údajem určeným na základě určitého výpočtu. Vprojednávané věci nicméně nejde o spor o výměru pozemku, u níž byse s ohledem na výše uvedené závěry rozhodovací praxe principmateriální publicity neuplatnil, nýbrž o spor o samotný předmětvlastnictví. V projednávané věci je podstatné, jaký pozemek – vesmyslu konkrétně vymezené části zemského povrchu dané hranicemipozemku – byl na základě kupní smlouvy převáděn, a to jak převodcemjako vlastníkem vzhledem k pozemku parc. č. st. XY v jehoskutečných hranicích v terénu, tak převodcem jako nevlastníkemvzhledem ke sporné části pozemku náležející již k pozemku parc. č.XY ve vlastnictví žalobců.

Pokud tedy žalovaní nabyli na základě kupní smlouvy uzavřenés převodcem pozemek parc. č. st. XY, jehož hranice v katastrunemovitostí je zakreslena tak, že se jeho součástí jeví i spornáčást pozemku (o níž však bylo v řízení zjištěno, že je veskutečnosti součástí pozemku parc. č. st. XY, neboť přizakreslování do katastrální mapy došlo k chybě), není důvodu proto, aby žalovaní nemohli být chráněni na základě principumateriální publicity, a nemohli tak nabýt vlastnické právo kesporné části pozemku od „nevlastníka“ na základě své dobré víry vesprávnost zápisu v katastru nemovitostí – konkrétně ve správnostzakreslení hranice pozemku, která vymezuje rozsah vlastnickéhopráva, které žalovaní kupní smlouvou nabývají. Pokud tedy odvolacísoud žalované z ochrany dobrověrného nabyvatele bez dalšíhovyloučil, aniž by jejich dobrou víru vůbec posuzoval, spočívá jehozávěr na nesprávném právním posouzení věci. Jen na okraj sepoznamenává, že při posouzení dobré víry nabyvatele je třebapřihlédnout k tomu, kdo byl držitelem pozemku v rozhodné době a zdadržební poměry musely být nabyvateli známy.

Podle ustanovení § 36 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., osoudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změnědalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „e. ř.“,prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právnískutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod právaoprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namístodosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdonastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmoutstav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.

Dá-li věřitel podle ustanovení § 159 obč. zák. do zástavypohledávku, která mu byla přiznána vykonatelným rozhodnutím nebojiným titulem pro výkon rozhodnutí (exekučním titulem), přešlo tímve smyslu ustanovení § 256 odst. 1 o. s. ř. (§ 36 odst. 3 ex. ř.)právo ze zástavního dlužníka na zástavního věřitele a oprávněným kvymáhání pohledávky cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) se stalpouze zástavní věřitel.

Odvolací soud tak měl v souladu s výše citovaným právnímnázorem Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí vyřešit, zda vprojednávané věci došlo k platnému uzavření zástavní smlouvy mezinavrhovatelkou jako zástavní věřitelkou a původním oprávněným jakozástavním dlužníkem, která by představovala právní skutečnost vesmyslu ustanovení § 36 odst. 5 e. ř. (§ 107a o. s. ř.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že v této exekuci vymáhanápohledávka nemůže být pro svou nepostupitelnost předmětemzástavního práva, když podle ustanovení § 1335 odst. 1 věty prvnío. z. lze zastavit pouze takovou pohledávku, kterou lze postoupitjinému. Přitom odkázal na předcházející fáze řízení o návrhupovinné na zastavení exekuce, v nichž však bylo zjištěno, žepostoupení předmětné pohledávky je podmíněno souhlasem povinné,nikoliv zcela vyloučeno. Navrhovatelka ve svém dovolání protosprávně uvedla, že v tomto případě je zastavení pohledávky možné zapodmínek sjednaných pro její postoupení, tj. se souhlasempovinné.

Z provedeného dokazování odvolacím soudem bylo zjištěno, žepůvodní oprávněný dne 10. března 2016 uzavřel s navrhovatelkousmlouvu o zřízení zástavního práva ke své pohledávce (vymáhané vtéto exekuci) k zajištění pohledávek navrhovatelky vůči původnímuoprávněnému a jeho spoludlužníku XY do výše 30 000 000 Kč. Povinnáv této smlouvě byla označena jako poddlužnice, za kterou jednalpůvodní oprávněný na základě plné moci. Odvolací soud opět sodkazem na předcházející fáze řízení o návrhu povinné na zastaveníexekuce uzavřel, že generální plná moc ze dne 17. února 2016 jeneplatná, jelikož se navrhovatelce (tehdy jako oprávněné)nepodařilo vyvrátit právní domněnku uvedenou v ustanovení § 437odst. 2 o. z., aniž by však vzal v potaz obsah generální plné moci,v níž je výslovně uvedeno, že povinná zmocnila původníhooprávněného mj. i k tomu, že je za ni oprávněn vyjednat a uzavřít„jakékoliv zajišťovací smlouvy nebo instrumenty zajišťujícípohledávky věřitelů za zmocnitelem, jakož i za třetími osobami,jakož i k majetku ve vlastnictví zmocnitele (vč. nemovitostí)uzavírat smlouvy o jeho zatížení.“

Podle ustanovení § 437 odst. 1 o. z. zastoupit jiného nemůžeten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže přismluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo muselvědět. Podle odst. 2 téhož ustanovení jednal-li zástupce, jehožzájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou avěděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět,může se toho zastoupený dovolat. Má se za to, že tu je rozpor vzájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tutotřetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti.

Nejvyšší soud se zabýval otázkou platnosti procesní plné mociudělené jedním dědicem druhému dědici a uvedl, že „objasňovánítoho, zda není dán rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného zasituace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i vzastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky prozastoupeného dědice blíží odmítnutí dědictví, však není potřebnézpravidla tehdy, když z plné moci vyplývá, že zastoupený nestanovilzástupci hranice, ve kterých a jak má zástupce při uzavíránídědické dohody jednat, a jestliže současně zastoupený deklaroval,že je srozuměn i s takovou dohodou, podle které by z dědictvínenabyl nic.“

Výše uvedený právní závěr dopadá v obecné rovině, tj. vpoměrech zástupce a zastoupeného, i na nyní projednávanou věc.Jestliže povinná v generální plné moci původního oprávněnéhovýslovně zmocnila k možnému sjednání zástavní smlouvy k pohledávkámvěřitelů za její osobou, není třeba zkoumat rozpor v zájmechpůvodního oprávněného a povinné jakožto zástupce azastoupené.

Nejvyšší soud proto shledal generální plnou moc v rozsahuuzavření smlouvy o zřízení zástavního práva platnou. V důsledkutoho lze dospět k závěru, že došlo k platnému uzavření předmětnésmlouvy o zřízení zástavního práva (souhlas povinné udělil původníoprávněný jako její zástupce), a tím i ke změně aktivní věcnélegitimace z původního oprávněného na navrhovatelku.

Nejvyšší soud ve své judikatuře ve vztahu k právní úpravěobsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen „o.z.“), opakovaně dovodil, že výkladu podléhá zásadně každé právníjednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné(jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti(jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jehovýkladu.

Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1o. z.). Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladujakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikolivnapř. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činícíprávní jednání je nesprávně (např. v důsledku svého mylnéhoprávního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadněžádný význam.

Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládápodle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takovýúmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možnézjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu vprojevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala(rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba vpostavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o.z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzenépodobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedenémezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůlepředcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsaha význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o.z.).

Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám osobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedenýmpostupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o.z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Výkladprojevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy kezjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevuvůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou subjektobčanskoprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevilji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinakjasného právního jednání.

Podle § 2629 odst. 1 o. z., z něhož odvolací soud při svémrozhodování vycházel, soud nepřizná právo ze skryté vady, kteréobjednatel neoznámil bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl přidostatečné péči zjistit, nejpozději však do pěti let od převzetístavby, namítne-li druhá strana, že právo nebylo uplatněno včas.Totéž platí o skryté vadě projektové dokumentace a o jinýchobdobných plněních. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní,je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnitv důsledku prodlení věřitele.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobci dne 2. 10. 2017zaslali druhé žalované e-mail, v němž oznamují, že po nastěhovánídomu zjistili, že v posuvech (oken a dveří) „praská snad 20x víc,než v posuvech, které měli v předchozím domě praskání se projevuje,i když slunce jen prosvítá, praská hlavně v horní části oken, ale ive styku pevné a posuvné části“. Žádají o názor, co může býtpříčinou a zda se to dá opravit. Netvrdí, že se musí jednat oreklamaci, jestli se něco neodehrálo v pořádku, tak si opravuzaplatí.

Odvolací soud s odkazem na § 555 odst. 1 a § 556 odst. 1 o.z. obsah uvedeného e-mailu vyhodnotil tak, že žalobci jím vadu dílanevytkli.

S tímto právním posouzením se dovolací soudneztotožňuje.

Ustanovení § 2629 odst. 1 o. z., z něhož odvolací soud přisvém rozhodování vycházel, nepřiznání práva ze skryté vady váže najejí neoznámení bez zbytečného odkladu poté, co ji objednatel mohlpři dostatečné péči zjistit. Způsob či formu notifikace vad zákonnestanoví. Obsahově je potřeba vadu označit či oznámit, jak seprojevuje.

E-mail žalovaných ze dne 2. 10. 2017 je dostatečným (řádným)oznámením vad, neboť z jeho obsahu je bez pochybností zřejmé, žežalobci (druhé žalované) oznamují „problém“, že v posuvech (oken adveří) „praská snad 20x víc, než v posuvech, které měli ve starémdomě. (…) Praskání se projevuje, i když slunce jen prosvítá, praskáhlavně v horní části oken, ale i ve styku pevné a posuvné části“.Tvrzení „netvrdím, že se musí jednat o reklamaci“ a že si případněopravu zaplatí na tom, že notifikují vadu nic nemění.

Pokud v následujícím e-mailu ze dne 12. 2. 2018 žalobciuvedli, že „na doporučení stavitele dosud nereklamovali“, pak tonutně nemusí znamenat, že některé z vad již nenotifikovali.

Žalobce tvrdí, že popsaným zkratkovitým slovním napadenímjeho syna Jakuba Železného bylo neoprávněně zasaženo též do jehoosobnosti, zejména vážnosti a cti, resp. dobré pověsti. Čest avážnost je na ústavní úrovni chráněna čl. 10 odst. 1 Listinyzákladních práv a svobod, na úrovni zákona pak především § 81 anásl. o. z. Právě čest a vážnost představují důležité složkyosobnosti člověka, neboť se odrážejí v postavení a vnímání člověkave společnosti, proto zásah do nich může být vnímán citelnýmzpůsobem. Nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu docti a vážnosti je, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověkazasaženo, mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivoditújmu na osobnosti tím, že snižuje jeho čest a vážnost u jinýchlidí.

Není přitom potřeba, aby určité tvrzení bylo ve společnostichápáno jako difamační všeobecně. Při posuzování způsobilostizasáhnout do osobnosti člověka je nutné přihlédnout ke všemokolnostem věci a hodnotit ji nikoliv jen podle použitých výrazů aformulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všemsouvislostem a okolnostem, za nichž k závadnému jednání došlo.Vlastní zásah se hodnotí vždy objektivně s přihlédnutím kekonkrétní situaci, za které k němu došlo (tzv. konkrétní uplatněníobjektivního kritéria), jakož i ve vztahu k postižené osobě (tzv.diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatněníkonkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že osnížení cti nebo vážnosti postižené fyzické osoby ve společnostipůjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za níž k neoprávněnémuzásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím kdotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalounemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivéhonásledku spočívajícího ve snížení její cti či vážnosti vespolečnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osobanacházející se na místě a v postavení postižené fyzickéosoby.

Proti žalobcovu právu na ochranu osobnosti ovšem stojí právožalovaného na svobodu projevu chráněné čl. 17 Listiny základníchpráv a svobod. I Evropský soud pro lidská práva (dále též jen„ESLP“) opakovaně konstatuje, že svoboda projevu je jedním znejdůležitějších institutů demokratické společnosti a jednou zezákladních podmínek jejího pokroku a plné realizace každéhojedince. Podle čl. 10 odstavce 2 Úmluvy o ochraně lidských práv asvobod se tato svoboda vztahuje nejen na informace nebo myšlenky,které jsou přijímány příznivě nebo jsou považovány za neútočné neboneutrální, ale vztahuje se i na to, co je útočné, šokující neborušivé. Takové jsou požadavky plurality, tolerance avolnomyšlenkářství, bez nichž není demokratické společnosti.Nicméně i tato svoboda má své výjimky, které však musí být přesněvymezeny, a jakýkoli požadavek na její omezení musí býtpřesvědčivý.

Evropský soud pro lidská práva, který rovněž konstantněpoukazuje na důležitou roli, kterou tisk a média obecně v současnéspolečnosti hrají, zároveň uvádí, že nesmí překročit určitéhranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. Ve svérozhodovací praxi proto vytyčil několik kritérií pro posouzeníotázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě třeba dátpřednost. Konkrétně v rozhodnutí ve věcech von Hannover protiNěmecku a Axel Springer AG proti Německu rozvedl principproporcionality do pěti, potažmo šesti kritérií, na jejichž základěje třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem naochranu soukromého života, do kterého patří i právo na vážnost ačest.

Těmito kritérii jsou 1. příspěvek k debatě o veřejném zájmu,2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem reportáže, 3.předchozí chování dotčené osoby, 4. obsah, forma a následkypublikace a 5. okolnosti, popř. metody získání informací a jejichpravdivost; jako šesté kritérium se pak přidává závažnost uloženésankce.

Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií pakvymezuje Ústavní soud: 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkovétvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem čijinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev„politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik jepředmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postaveníkritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonceo osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejněznámou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sférytéto kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zdakritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kriticepostavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře,běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn.např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozicikonkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci takučinil).

I když je žalovaný též mediálně činným subjektem, jímvyslovená zkratka nebyla použita jako novinový titulek či jakozestručňující údaj odkazující či navazující na dostatečněvysvětlující další text (tehdy je zkratka odůvodnitelná kontextemcelé informace), nýbrž představovala relativně samostatné jednovětésdělení v rámci rozhovoru, který poskytl internetovému deníku(ostatně navazoval na přibližně stejně stručnou kritiku osobyžalovaného Jakubem Železným na platformě Twitter).

Z toho je zřejmé, že o přípustnou zkratku nešlo, neboť bezjakéhokoliv dalšího kontextu toto stručné sdělení obsahovalo velminepřesnou informaci způsobilou vyvolat u neobeznámeného čtenáředojem, že žalobce (spolu s dalšími členy rodiny) měl finančníprospěch či snad dokonce příjem z peněžitého plnění, které Českárepublika podle rozhodnutí arbitráže musela poskytnout společnostiCME za nedostatečnou ochranu její investice. Žalobce byl v rozhodnédobě veřejně činnou osobou, neboť se významně podílel na tvorběmediálního prostředí v zemi, takže byl povinen snést zvýšenou mírukritiky, nikoliv však natolik silnou jako politik či uchazeč oveřejné funkce, jejichž ochrana je v tomto směru nejslabší. Vkaždém případě musí však být kritika věcná a podložená. Nynízkoumaný kratičký text neobsahuje excesivní výrazy, není hrubý, ania priori urážlivý samotným vyzněním, nicméně není podloženobjektivními okolnostmi, které by dokládaly, že rodina žalobce(prvotně jeho syna Jakuba, vůči němuž výrok směřoval) z výsledkutzv. stockholmské arbitráže finančně těžila.

Dovolací soud se neztotožňuje s právním závěrem odvolacíhosoudu, že použitá formulační zkratka je bez dalšího srozumitelná sohledem na obecně známé okolnosti arbitrážního řízení. Jestliževýsledek arbitráže a jeho důvody byly zkoumány i parlamentníkomisí, která se se závěry arbitráže neztotožnila a v dostisložitých souvislostech poukázala též na nedostatečnou obranu státuve sporu, nelze bez bližšího vysvětlení (ani v jakési myšlenkovézkratce) oprávněně uzavřít, že Česká republika zaplatila arbitrážíuloženou částku náhrady ve prospěch rodiny žalobce. Vzhledem kformě sdělení, které bylo součástí mediálně vedené slovní potyčkyžalovaného se synem žalobce a které již nebylo doplněno žádnoudalší vysvětlující informací (tak tomu bývá u novinových čičasopiseckých článků, kdy je stručnost titulku, nadpisu či krátkéhoshrnutí v tzv. perexu odůvodněna tím, že pouze uvozuje podrobnějšívysvětlení v dalším textu), nelze spoléhat na jakousi obecnouznalost veřejnosti o poměrech složité problematiky ochrany investicv takové míře, aby opodstatňovala oprávněné použití slovní zkratkyk vyjádření komplexnějšího problému. Jak podle judikaturyNejvyššího soudu, oprávněnost kritiky mající povahu skutkovéhotvrzení závisí v zásadě na jeho pravdivosti a i v případě, žesoudem zkoumané sdělení směřuje k informování veřejnosti o věcechveřejného zájmu (politické otázky, výkon svěřených funkcí,nakládání s veřejným majetkem, apod.), není právo na informace bezdalšího nadřazeno právu na ochranu osobnosti, a neopravňuje kesdělování nepravdivých skutečností a na nich založeného hodnoceníosoby. Tím spíše to platí o zveřejněné komunikaci, jejímž prvotnímsmyslem je kritizovat osobu, s níž je vedena ve veřejném prostorupolemika k jiným otázkám, jako tomu bylo v projednávanévěci.

Přípustnost dovolání je založena tím, že otázka, jak vyložitpojmy „rozumný důvod“ a „místní zvyklosti“, obsažené v § 1017 odst.1 o. z., v rozhodování dovolacího soudu dosud nebylavyřešena.

Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat,aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společnéhranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby jeodstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li zmístních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstajícíobvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společnéhranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m (§ 1017 odst. 1 o.z.).

Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousednímpozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se ostrom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu (§ 1017 odst.2 o. z.).

K otázce vztahu žaloby na zdržení se imisí a žaloby naodstranění stromů:

K otázce vztahu imisí a žaloby na odstranění stromů dovolacísoud již uvedl: „Ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. dává vlastníkovinegatorní nárok na zdržení se sázení stromů; lze též žádatodstranění již vysázených či vzrostlých stromů. Oba tyto nárokymají preventivní charakter; lze je uplatnit bez ohledu na to, zdastromy takto vysázené již stíní; nejde jen o ochranu proti stínění,podle důvodové zprávy může jít o stromy, které hrozí v budoucnuvyčerpat podstatnou měrou podzemní vláhu nebo narušit kořenysousední pozemek. Jestliže však stromy již sousední pozemekzastiňují navzdory zákazu uvedenému v § 1013 odst. 1 o. z., lze sedomáhat – jde-li o stromy vysázené po 31. 12. 2013 za podmínekuvedených v § 1017 odst. 1 o. z. – jejich odstranění, nebo lze ižádat ochranu podle § 1013 odst. 1 o. z. Zatímco podle § 1017 odst.1 o. z. lze žádat v tomto případě jen odstranění stromů, pakbude-li žalovanému uložena povinnost podle § 1013 odst. 1 o. z.,bude volba na něm; může např. stromy jen zkrátit tak, aby nadálesousedovi nepřiměřeně nestínily“.

Z obecné zkušenosti je známo, že stromy, které přesahujívýšku 3 metry a které jsou vysázeny ve vzdálenosti menší než 3metry (anebo i v této vzdálenosti) od sousedního pozemku, mohou vbudoucnu negativně působit na sousední pozemek jak podrosty apřevisy, tak i stíněním. Přesto zákon umožňuje i takové stromyvysázet, plyne-li to z místních zvyklostí anebo jde-li o rozhradu;žaloba na jejich odstranění bude zamítnuta i tehdy, nemá-li žalobcepro odstranění „rozumný důvod“.

Pro odstranění stromů tedy nestačí, že rostou v těsnéblízkosti společné hranice. Významné pro úvahu o rozumném důvodupro odstranění stromů tedy mohou být jen vážnější důsledky prosousední pozemek, tedy imise relevantní i podle § 1013 odst. 1 o.z., zejména pokud jim nelze zabránit jinak. Je totiž třeba vzít doúvahy, že stromy jsou součástí přírody, která je chráněna i vListině základních práv a svobod (viz čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst.1). Lze-li nežádoucím důsledkům výsadby na sousední pozemekzabránit jinak než odstraněním (uřezáním) stromů, je tomu zpravidlatřeba dát přednost. Bude-li soud o žalobě rozhodovat v době, kdybude ještě přicházet do úvahy přesazení stromů, bude pozice žalobcevýhodnější, než pokud bude s žalobou otálet a podá ji až v době,kdy přesazení již nebude možné; pak bude třeba vzít do úvahymožnost zabránit imisím jinak než odstraněním stromu a také důvod,proč žaloba nebyla podána v době, kdy přesazení stromu bylo ještěmožné.

K živému plotu a rozhradě:

Dovolatel nijak nenapadá (ostatně jemu příznivý) závěr o tom,že živý plot mezi pozemky netvoří rozhradu, a proto se toutootázkou nemohl dovolací soud zabývat. Jen na okraj se tak uvádí, žezávěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu, o který opřel soudprvního stupně názor o tom, že o rozhradu v této věci nešlo, bylvysloven jen jako „obiter dictum“, týkal se jen konkrétní věci anebyl důvodem pro meritorní rozhodnutí; to, že pozemky od sebe dělíumělý i živý plot, tedy ještě neznamená, že jen jeden z těchtoobjektů tvoří rozhradu; rozhrada může být podle okolností věcitvořena i kombinací zeleně a plotu. Ostatně může jít i o tzv.dvojitou rozhradu (§ 1025 o. z.).

K pojmu „místní zvyklosti“:

Podmínkami pro vyhovění žalobě na odstranění stromů podle §1017 odst. 1 o. z. je, že stromy jsou vysázeny v těsné blízkostispolečné hranice pozemků (ve smyslu § 1017 odst. 1 o. z., větydruhé) a současně má žalobce pro žádost o odstranění stromů rozumnýdůvod. „Těsnou blízkost“ vymezuje zákon tak, že „platí pro stromydorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenostod společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m“, pokudovšem neplyne z místních zvyklostí něco jiného.

I přes odlišnou formulaci zákonných ustanovení nevidídovolací soud důvod vykládat pojem „místní zvyklosti“ v § 1017odst. 1 o. z. jinak, než pojem „místní poměry“ v § 1013 odst. 1 o.z. Jde tu tedy o zvyklosti jak místní (které jsou v daném místě),tak i druhové (zvyklosti v podobných lokalitách). Je třeba zvážit,jaká zvyklost je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobnýmlokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo opozemky sloužící jen k zemědělskému využití). Posouzení této otázkyje na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, kterou bydovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevněnepřiměřená.

Vztah „těsné blízkosti společné hranice“ a „rozumnéhodůvodu“:

Žalobě opírající se o § 1017 odst. 1 o. z. lze vyhovět, jenjsou-li splněny obě podmínky tam uvedené, tedy stromy jsou vysázenyv těsné blízkosti společné hranice a žalobce má pro jejichodstranění rozumný důvod.

Nemá-li žalobce „rozumný důvod“ žádat odstranění stromů, jeotázka, zda jsou stromy vysázeny v těsné blízkosti společné hranicepozemků (ve smyslu § 1017 odst. 1 o. z., věty druhé), nevýznamná;stejně tak v případě, že stromy nejsou vysázeny v těsné blízkostispolečné hranice, nemůže žalobce požadovat odstranění stromů podleuvedeného ustanovení, ani když má k tomu „rozumný důvod“.

Nicméně – bez důsledků pro rozhodnutí v této věci – i to, žestromy tvoří živý plot, by měl soud vzít do úvahy při zvažovánívěci, byť nemusí jít o skutečnost rozhodující a ostatně ani nutněsvědčící pro odstranění stromů. Navíc bude-li v těsné blízkostihranice pozemků vysázen ze stromů živý plot, půjde zpravidla orozhradu, a uplatní se tak výluka uvedená v § 1017 odst. 2 o.z.

K rozumným důvodům pro odstranění stromů:

Obecně je třeba k otázkám, které dovolatel klade pod body B)až E) dovolání, uvést: Ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. patří kprávním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. kprávním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právnímpředpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení vkaždém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy zeširokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zdajsou v daném případě dány rozumné důvody pro odstranění stromů,zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet.Soud může přihlédnout kupř. k imisím a jejich závažnosti, k významustromů pro účastníky a obecně pro životní prostředí a vzít do úvahymožný vývoj imisí v důsledku růstu stromů; lze však přihlédnout i kjiným skutečnostem. Vymezení „rozumného důvodu“ tedy závisí vkaždém konkrétním případě na úvaze soudu. Tu by mohl dovolací soudzpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.

V řízení o odstranění stromu podle § 1017 odst. 1 o. z. mohoubýt dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivostizdůvodnit existenci podmínek pro odstranění nebo pro zachovánístromu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, kterávšak musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevněnepřiměřená.

Dovolací soud tak shrnuje a uzavírá:

Zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soudvycházet při posouzení, zda jsou v daném případě dány rozumnédůvody pro odstranění stromů. Soud může v rámci komplexníhohodnocení věci přihlédnout kupř. k možnosti imisí a jejichzávažnosti, k významu stromů pro účastníky a životní prostředí avzít do úvahy možný vývoj imisí v důsledku růstu stromů; lze všakpřihlédnout i k jiným skutečnostem. Vymezení „rozumného důvodu“tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, kterou bydovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevněnepřiměřená.

„Místními zvyklostmi“ (§ 1017 odst. 1 o. z.) jsou zvyklostijak místní (které jsou v daném místě), tak i druhové (zvyklosti vpodobných lokalitách, tj. například zda jde o město nebo vesnici, spřihlédnutím k obvyklému způsobu užívání podobných pozemků).Posouzení této otázky je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacímřízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by bylazjevně nepřiměřená.

Přichází-li do úvahy jiné řešení bránící nepříznivýmdůsledkům stromu, vysazeného v těsné blízkosti společné hranice, nasousední pozemek než jeho skácení, je mu třeba – dovolují-li toindividuální okolnosti věci – dát přednost.

Posouzení dovolání žalobce:

V této věci žalobce tvrdí, že ta či ona skutečnost zakládá„rozumný důvod“ pro odstranění stromů; věc je však třeba posoudit vkomplexu jednotlivých skutečností. Rozumným důvodem je nepochybněpotenciální výška stromů, kvůli které lze očekávat vyšší imisezpůsobené prorůstáním kořenů na sousední pozemek; jiné imise zatímnebyly zjištěny a ani nebylo učiněno skutkové zjištění, že by dobudoucna vážně hrozily. Proti zachování stromů může být i to, žejiž ve výšce 5 m se údržba stromů neobejde bez součinnostižalobce.

Proti odstranění však svědčí obecně objektivní význam zeleněi živého plotu pro vlastníky sousedních pozemků, ochrana žalovanéproti snímání dění na jejím pozemku kamerou, dále to, že žalovanáprovádí průběžnou údržbu stromů včetně jejich zkracování; jedinéimise pocházejí z podrostů, a těm lze zabránit, jak uvedl odvolacísoud, instalací kořenové bariéry, „která může zabránit jakýmkolivpřípadným vlivům na pozemku žalobce, ale i na pozemku žalované, nakterý též prorůstají kořeny stromů z pozemku žalobce“. Jeskutečností, že rozhodnutí odvolacího soudu nenařídilo (aninemohlo) instalaci takové bariéry, ani nemůže zaručit, že žalovanábude i do budoucna provádět údržbu stromů (živého plotu z nichzřízeného) tak, aby k převisům nedocházelo.

Nicméně v případě, že by se v důsledku dalšího růstu stromů,případně i v souvislosti se zanedbáním potřebné údržby, zásadnězměnily poměry (nastal by v podstatných rysech jiný skutkový stav,než ze kterého odvolací soud vycházel), mohl by se žalobce opětdomáhat jejich odstranění (skutkový základ žaloby by se přizachování žalobního návrhu změnil). Tato skutečnost by mělažalovanou motivovat k realizaci potřebných opatření.

I když jde tedy o hraniční případ, dospívá dovolací soud kzávěru, že úvaha odvolacího soudu o nedostatku „rozumného důvodu“ kodstranění stromů není zjevně nepřiměřená. Dovolací soud ji taknemůže zpochybnit a nahradit vlastní úvahou; dovolání nenídůvodné.

K jednotlivým dovolacím důvodům se uvádí:

Ad A): Protože odvolací soud vyšel z toho, že žalobce rozumnýdůvod žádat odstranění stromů nemá, a dovolací soud jeho úvahunezpochybnil, nemá řešení otázky položené dovolatelem pod bodem A)vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu. I kdyby totižšlo o stromy vysazené v těsné blízkosti pozemků ve smyslu § 1017odst. 1 o. z., věty druhé, pro nedostatek „rozumného důvodu“ bynebylo možné žalobě vyhovět.

Ad B): To, že žalovaná bude k údržbě stromů potřebovatpřístup přes pozemek žalobce, je jednou z okolností, kterou by mělsoud vzít do úvahy, nejde však o okolnost vyžadující jednoznačněodstranění stromů.

Ad D) a E): Podle zjištění soudu prvního stupně „imisestíněním či opadem jehličí tak pro odstranění stromů nesvědčila“;soud vycházel z toho, že pozemek žalobce je zastíněn jen zčásti; zhlediska stínu stromy omezují především pozemek žalované, nikolivžalobce. Nicméně i na ten při jejich vzrůstu stíní. „Co se týčeotázky zastínění sousedních pozemků, tak s ohledem na pohyb i sklondopadajících paprsků slunce a polohu živé stěny i plotu se zelenoustínící tkaninou, byl zjištěn zřejmý postupující stín v průběhudne, dopadající však větší měrou na pozemek žalované. Předmětnáživá stěna je totiž orientována ve směru k pozemku žalobce směremseverovýchod“. Soudy však neučinily závěr, že by stínění bylo vmíře nepřiměřené místním poměrům a podstatně by omezovalo obvykléužívání pozemku. Pokud se tak v budoucnosti snad např. v důsledkuzanedbání údržby stane, bude se žalobce moci domáhat ochrany protiimisím, resp. podle okolností věci i odstranění stromů.

Nejvyšší soud předesílá, že dovolání je v této částiargumentačně nekonzistentní. Dovolatel uvádí, že „SOLIHEL nikdynemohla být poškozena neoprávněným vyplacením úrokového výnosudluhopisů, neboť sama nikdy nebyla vlastníkem dluhopisů a sníženíhodnoty podílu v DPES rovněž nelze vnímat jako škodu SOLIHEL, neboťDPES si nebyla oprávněna úrokový výnos dluhopisů ponechat“.

Z dalšího obsahu dovolání je však zřejmé, že právě o popsanousituaci má v projednávané věci jít. Argumentace dovolatele je totižpostavena na tvrzení, že pokud by nedošlo k výplatě úrokovéhovýnosu dluhopisů, zůstaly by peněžní prostředky ve společnostiDPES, z níž by si je dovolatel prostřednictvím vlastnické struktury(dovolatel spekuluje, že by změnil emisní podmínky dluhopisů tak,aby nárok na výplatu jejich úrokového výnosu svědčil jemu, byť kedni výplaty úrokového výnosu nebyl jejich vlastníkem) následněvyplatil (srov. zejména odstavec 74 dovolání). Dovolatel takúdajnou škodu zakládá na tvrzení, že porušením smlouvy o smlouvěbudoucí došlo ke zmenšení majetku DPES a SOLIHEL tak nabyla podíl smenší hodnotou, než jakou měl skutečně mít, v důsledku čehož došlok poškození dovolatele jako 50% společníka ORGOVAN, která jejediným společníkem SOLIHEL.

Ve skutečnosti tak dovolatel klade otázku, zda je společníkspolečnosti s ručením omezeným prostřednictvím § 2913 odst. 1 infine o. z. oprávněn vymáhat škodu, která vznikla společnosti, a vjejímž důsledku se snížila hodnota podílu společníka ve společnosti(tzv. reflexní škodu).

1) Skutečná škoda způsobená společnosti (v jejímž důsledku sesníží čistý obchodní majetek společnosti) se projeví i sníženímhodnoty podílů ve společnosti – společníci v jejím důsledku utrpíškodu.

2) Tato škoda (označovaná též jako tzv. reflexní škoda) jesvou povahou odvozená od škody vzniklé na majetku společnosti. Jejíexistence je závislá na existenci škody na majetkuspolečnosti.

3) Je-li škoda vzniklá na majetku společnosti nahrazena, jeodstraněna i škoda, způsobená jejím společníkům v důsledku sníženíhodnoty jejich podílů.

4) Jednatelé společnosti s ručením omezeným odpovídajíspolečnosti za škodu, kterou jí způsobí porušením povinností přivýkonu funkce (§ 135 odst. 2, § 194 odst. 5 obch. zák.).

5) Nahrazením škody, kterou společnosti způsobili jednateléporušením svých povinností při výkonu funkce, dojde i k nahrazeníodvozené škody na podílech společníků, a současně jsou chráněny ioprávněné zájmy samotné společnosti, jakož i jejích věřitelů adalších případných společníků.

6) Je-li (může-li být) náhradou škody způsobené společnostiodstraněna i škoda odvozeně vzniklá v důsledku porušení povinnostíjednatelů při výkonu funkce společníkům na jejich podílech, nemáspolečník právo domáhat se vůči jednatelům náhrady (odvozené) škodyna svém podílu; odstranění této újmy se může domoci tím, že jménemspolečnosti uplatní (její) nárok na náhradu škody.

7) Jestliže by se společník mohl bez dalšího domáhatnahrazení (toliko) odvozené škody na svém podílu (jež může býtzapravena nahrazením primární škody způsobené společnosti), byli by(mohli by být) poškozeni jak společnost sama, tak i ostatníspolečníci (jejichž odvozená škoda na podílech by nebyla nahrazena)a věřitelé společnosti. Vznikne-li totiž na majetku společnostiškoda, může být uhrazení pohledávek věřitelů za společnostíohroženo (s čímž ostatně počítá právní úprava např. i konstrukcízákonného ručení jednatelů za pohledávky společnosti – srov. § 135odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák.). Plnění poskytnuté pouzeněkterému ze společníků z titulu náhrady odvozené škody na jehopodílu nejenže věřitelům společnosti „nepomůže“, ale naopak můžeohrozit nahrazení primární škody způsobené společnosti a tím ireálné uhrazení závazků společnosti vůči jejím věřitelům.

Ačkoliv jde o závěry přijaté za účinnosti právní úpravyúčinné do 31. 12. 2013, tyto se obdobně prosadí i při výkladuprávní úpravy účinné od 1. 1. 2014.

Použitelnosti shora citovaných judikatorních závěrů vprojednávané věci nebrání ani skutečnost, že byly přijaty vsituaci, kdy společnosti způsobil škodu člen jejího statutárníhoorgánu a společníkovi tak jako nástroj ochrany jeho práv mohlasloužit společnická (derivativní) žaloba. I za situace, kdy škoduspolečnosti (zatím) nezpůsobil člen jejího statutárního orgánu, jejednatel – má-li dostát požadavkům jednání s péčí řádného hospodáře– povinen za společnost škodu vymáhat. Je-li jednatel nečinný anevymáhá za společnost jí způsobenou škodu, je nástrojem ochranypráv společníka (a společnosti) před nečinností jednatele přivymáhání škody, která byla společnosti způsobena (a jež je vevztahu ke společníkovi škodou reflexní), právě společnická(derivativní) žaloba, kterou společník může za společnost uplatnitvůči jednateli (§ 157 a násl. z. o. k.).

Opačný závěr, podle něhož by byl v případě, kdy škodaspolečnosti nebyla způsobena členem jejího statutárního orgánu,oprávněn náhradu škody požadovat přímo společník, nemůže obstátprávě s důrazem na skutečnost, že zatímco nahrazením skutečné škodyzpůsobené společnosti je v rozsahu úhrady nahrazena též reflexníškoda způsobena společníkovi, tak nahrazením (pouze) reflexní škodyspolečníkovi se nenahrazuje skutečná škoda způsobená společnosti.Nahrazení reflexní škody přímo společníkovi by naopak mohlozpůsobit poškození ostatních společníků či věřitelůspolečnosti.

Společník společnosti s ručením omezeným (tím méně společníkjediného společníka společnosti s ručením omezeným) proto neníoprávněn se sám domáhat náhrady reflexní škody ani prostřednictvím§ 2913 odst. 1 o. z.

V poměrech projednávané věci tedy platí, že skutečná škodamohla vzniknout toliko SOLIHEL tím, že případným porušením smlouvyo smlouvě budoucí byla snížena hodnota jí nabytého 100% podílu vDPES. K uplatnění nároku na náhradu takové škody byla aktivně věcnělegitimována SOLIHEL a nikoliv dovolatel coby 50% společník jejíhojediného společníka (kterým byla ORGOVAN).