Pátky s judikaturou 04/11/22

S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud uzavřel, že i vobdobí od 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020 (resp. až do 31. 12. 2020)nebylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci s ohledemna závěry Ústavního soudu v předmětném nálezu oprávněnonepostupovat podle platné a účinné právní úpravy zákona o střetuzájmů a jeho úřední postup (tj. zpřístupnění údajů z registruoznámení politických veřejných funkcionářů bez žádostiprostřednictvím veřejné datované sítě) tedy nelze považovat zapostup nesprávný dle § 13 odst. 1 OdpŠk.

K závěru o nesprávnosti úředního postupu Ministerstvaspravedlnosti, resp. o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, paknelze dospět ani prostřednictvím žalobcem tvrzené příméaplikovatelnosti čl. 8 odst. 1 a 2, ve spojení s čl. 13 Úmluvy ačl. 7 a 10 Listiny, zabývajících se ochranou soukromí, neboť tytočlánky nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) zazásah do takového práva. Takový nárok je založen čl. 36 odst. 3Listiny a dále právní úpravou OdpŠk, v jejichž intencích je třebanárok žalobce posuzovat. Jak je pak rozebráno výše, při posuzování,zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 OdpŠk, jetřeba se (po vyslovení neústavnosti právní úpravy Ústavním soudem)zásahem do práva na soukromí a jeho intenzitou zabývat, cožNejvyšší soud učinil a dospěl k závěru, že zásah nebyl natolikintenzivní, aby neaplikování protiústavní právní normy ještě předvykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu odůvodnil.

V případě posuzování nároku na odškodnění za zásah orgánuveřejné moci do základních práv jednotlivce je totiž třeba sezabývat v první řadě tím, zda předmětné ustanovení Úmluvypředstavuje ve vztahu k nároku na odškodnění tzv. self-executingustanovení, které dostatečně specifikuje práva a povinnostijednotlivce a jejich aplikovatelnost tedy není třeba zajistitprostřednictvím vnitrostátního práva.

Z čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy však žádný přímý nárok naodškodnění nevyplývá a nárok na odškodnění za porušení těchtočlánků je tedy v souladu s čl. 13 Úmluvy zajištěn právě čl. 36odst. 3 Listiny a dále právní úpravou OdpŠk. Stejným způsobem jepak třeba přistupovat i k posuzování čl. 7 a 10 Listiny, ze kterýchrovněž žádný přímý nárok na odškodnění neplyne. Žalobce tedyzaměňuje právo na ochranu soukromí jako takové, které se výšepopsaným způsobem promítá i do posuzování nároku na zadostiučiněnípodle právní úpravy OdpŠk, a nárok na odškodnění za zásah do něj,který však z čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy, ani z čl. 7 a 10 Listinypřímo neplyne. Stejným způsobem k výkladu Úmluvy a Listinypřistupoval i Ústavní soud, který ve vztahu k založení nároku naodškodnění Úmluvou nebo Listinou (mimo jeho čl. 36 odst. 3) přiznalpřímý účinek čl. 5 odst. 5 Úmluvy (který nárok na náhradu přímozmiňuje), pokud šlo o nárok na odškodnění nemajetkové újmyzpůsobené nezákonným odsouzením, resp. nezákonným držením ve vazběči jiném svobodu omezujícím zařízení před tím, než tato možnostbyla prostřednictvím novelizace upravena v § 31a OdpŠk, a dále vevztahu k žalobám na náhradu škody vůči státu v důsledku dlouhodobéprotiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí právníúpravy jednostranného zvyšování nájemného, kde dovodil vůči státupřímý nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva, jak jeuveden v čl. 11 odst. 4 Listiny. V obou případech se tedy jednalo onormy, které přímo nárok na náhradu (tedy konkrétní právojednotlivce) zakládaly, což ale u čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy a čl. 7a 10 Listiny splněno není. Přímý nárok na zadostiučinění mimoprávní úpravu OdpŠk z nich tedy dovozovat nelze.

Zde jde o otázku, zda katastrální úřad sám může opětovnězapsat do katastru nemovitostí „vymazané právo“ (přesně řečeno,pokud byl vkladem zapsán zánik práva), jestliže dospěje k závěru,že výmaz práva neměl být proveden, a že pochybil, když zapsanéprávo vymazal.

Jádro problému je v tom, že vzhledem k působení principumateriální publicity, tedy ochrany dobré víry v údaje katastrunemovitostí, mohou mít údaje katastru bezprostřední vliv na právnípostavení osob evidovaných tam jako subjekty práv a povinností; tymusí mít možnost soudní řízení o tomto právu ovlivňovat jako jehoúčastníci. Proto není možné, aby vklady práva do veřejného seznamubyly prováděny na základě rozhodnutí vydaných v řízení, ve kterýchnebyli účastníky ti, kteří jsou evidováni v katastru nemovitostíjako subjekty práv a povinností, které by mohly být vklademdotčeny. Již proto nelze dosáhnout změny zápisu práva v katastrunemovitostí na základě žaloby podané proti katastrálnímuúřadu.

Uvedené skutečnosti zohledňuje i judikatura Nejvyššího soudu:„Žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnickéhopráva k nemovitosti, pokud osoby, které jsou jako vlastníci zapsányv katastru nemovitostí, nebudou účastníky řízení“.

Nejvyšší soud též vyslovil, že „naléhavý právní zájem nažalobě o určení vlastnictví k nemovitosti není dán, jestliženesměřuje proti všem osobám (jež vlastnické právo žalobcepopírají), které jsou jako vlastníci zapsány v katastrunemovitostí. Pokud některé osoby zapsané v katastru nemovitostíjako vlastníci nepopírají vlastnické právo žalobce, měly byvystupovat na straně žalobce. Nechtějí-li vystupovat na straněžalující, nezbývá žalobci, než aby je označil v žalobě zažalované“; konstatoval též, že „rozsudek, kterým se určuje, žežalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla spornáotázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníkyřízení“.

Tyto právní závěry nejsou samoúčelné; pokud by totiž žaloběbylo vyhověno, pak v případě, že by katastrální úřad provedl vkladpráva žalobce do katastru, nemohl by současně vymazat právo dalšíchspoluvlastníků, kteří by nebyli rozsudkem vázáni (srov. § 159aodst. 1 o. s. ř.).

Současná právní úprava pak nedává katastrálnímu úřadumožnost, aby bez vkladu schopné listiny měnil stav zápisůtýkajících se práv provedených vkladem do katastru. Vklad (tedy i„výmaz“ práva) lze provést na základě pravomocného rozhodnutíkatastrálního úřadu o jeho povolení, přičemž řízení o vkladu seneobejde bez listiny, na jejímž základě má být zapsáno právo dokatastru („vkladové listiny“); ta musí být přílohou návrhu nazahájení řízení, jinak katastrální úřad k návrhu nepřihlíží (§ 15odst. 1 písm. a) KatZ). Je-li takovou listinou rozhodnutí soudu,zkoumá katastrální úřad splnění podmínek i z toho hlediska, zda jetoto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo vkatastru dosud zapsáno (§ 17 odst. 4 KatZ). Již proto nelze vkladprovést na základě rozsudku vydaného proti katastrálnímuúřadu.

Z těchto důvodů nelze § 986 odst. 1 o. z. vykládat tak, že najeho základě se může ten, kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčenzápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu veprospěch jiného, úspěšně domáhat nápravy žalobou podanou protikatastrálnímu úřadu.

Osoba, která je takovým zápisem bezprostředně dotčena ve svémprávu – tj. osoba, která v důsledku zápisu bez právního důvodupřestala být v katastru zapsána jako vlastník či jiný oprávněný,případně její vlastnické právo bylo zápisem bez právního důvoduomezeno vyznačením jiného věcného práva – může podle tohotoustanovení žádat o zápis poznámky spornosti… Ve lhůtě 2 měsíců odpodání žádosti o zápis poznámky spornosti je pak žadatel povinenkatastrálnímu úřadu doložit, že své právo uplatnil u soudu… Stejnějako v případě poznámky spornosti podle § 985 o. z. i zde jezpůsobem uplatnění práva podání určovací žaloby proti osobě zapsanéjako subjekt práva v katastru. Ta směřuje buďto k určení, že právozapsané v katastru ve prospěch jiné osoby náleží žalobci nebo kurčení, že věcné právo k věci cizí, které omezuje vlastnické právožalobce, neexistuje.

Proti provedenému vkladu se lze bránit jedině určovacížalobou podanou u civilního soudu (výslovná úprava je nyní obsaženav § 986 občanského zákoníku).

Jediným způsobem, kterým lze brojit proti vkladu právaprovedenému na základě rozhodnutí o povolení vkladu, které bylovydáno v rozporu se zákonem, nesprávně či jinak chybně, je podáníurčovací žaloby k soudu (§ 985, § 986 o. z.).

Chybný zápis práva lze v katastru nemovitostí napravit pouzenovým vkladem práva, jehož podkladem jako vkladová listina budepravomocný rozsudek soudu o určení práva k nemovitosti. Pouhouopravou chyby v katastrálním operátu v žádném případě nelzedosáhnout téhož.

Jediným případem, v kterém lze připustit opravu chyby vkatastru nemovitostí zapsaných údajů je situace, že vklad, tj.zápis do katastrálního operátu, je proveden v rozporu srozhodnutím, kterým byl tento vklad povolen.

K tomu dovolací soud dodává: Je třeba rozlišovat změnu zápisupráva v katastru nemovitostí, který je v rozporu se skutečnýmprávním stavem na straně jedné, a poznámku spornosti (§ 986 o. z.)na straně druhé.

Vklad je zápis do katastru, kterým se zapisují práva knemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí, a to věcná práva,práva ujednaná jako věcná práva, nájem a pacht (§ 6 KatZ, větadruhá). Vkladem se do katastru zapisuje vznik, změna, zánik,promlčení a uznání existence nebo neexistence práv uvedených v § 11odst. 1 KatZ, mimo jiné i vlastnického práva (§ 11 odst. 1 písm. a)KatZ), včetně práva spoluvlastnického. Vklad lze provést na základěpravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (§ 12odst. 1 KatZ); nezbytnou přílohou návrhu na vklad je listina, najejímž základě má být zapsáno právo do katastru [„vkladoválistina“, viz § 15 odst. 1 písm. a) KatZ], bez níž se k návrhu navklad nepřihlíží (§ 15 odst. 2 KatZ). Je-li vkladovou listinourozhodnutí soudu o určení práva, které má být vkladem dotčeno, musíbýt toto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch jeprávo v katastru dosud zapsáno (§ 17 odst. 4 KatZ); tyto osoby takmusí být účastníky řízení, ve kterém bylo rozhodnutí soudu vydáno(§ 159a odst. 1 o. s. ř.). Vklad, měnící dosavadní stav spornéhozápisu, lze na základě rozhodnutí soudu o určení sporného právaprovést bez ohledu na to, zda ve věci byla zapsána poznámkaspornosti zápisu.

Tomu, jehož právo bylo zápisem provedeným do veřejnéhozáznamu (zde katastru nemovitostí) dotčeno, však hrozí újma vdůsledku toho, že až do doby pravomocného ukončení soudního řízení,od které může žádat o zápis svého práva do katastru na základěvýsledku tohoto řízení, jsou třetí osoby chráněny zásadoumateriální publicity, zejména pak možností nabytí věcného práva odneoprávněného na základě dobré víry ve stav evidovaný v katastrunemovitostí (§ 984 odst. 1 o. z.). Proto mu zákon poskytuje právo,aby žádal o zápis poznámky spornosti do veřejného seznamu; tavyloučí dobrou víru třetích osob ve stav zapsaný v tomto seznamu azajistí, pokud bude o její zápis požádáno včas (ve lhůtách podle §986 odst. 2 a 3 o. z.), že prosadí své právo vůči případnémunabyvateli. Tato poznámka je předmětem úpravy § 986 o. z. Nejdetedy o to, že by toto ustanovení upravovalo nějakou zvláštnížalobní ochranu proti nesprávně zapsanému stavu a už vůbec nejde ozaložení pasívní věcné legitimace katastrálního úřadu. Jde jen ozákladní úpravu poznámky spornosti, která je pro katastrnemovitostí upravena i v § 24 KatZ.

Nejvyšší soud tak uzavírá, že § 986 odst. 1 o. z. je třebavyložit takto: Kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisemprovedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěchjiného, může žádat, aby byla ve veřejném seznamu poznamenánapoznámka spornosti. Tato poznámka, vylučující dobrou víru třetíchosob ve stav zapsaný ve veřejném seznamu, však bude vymazána,jestliže žadatel do dvou měsíců od doručení žádosti o jejíprovedení orgánu, který veřejný seznam vede, nedoloží, že svétvrzené právo uplatnil u soudu, a to proti osobám, v jejichžprospěch je právo v katastru dosud zapsáno. Žadatel nemá právouplatnit uvedený nárok u soudu přímo proti katastrálnímuúřadu.

Dovolatel dále tvrdí, že jeho žaloba měla být projednána „vprvní instanci krajským soudem jako soudem správním“. Vycházípřitom z toho, že dikce § 986 o. z. ponechává na úvaze, jaký typžaloby bude použit. Nevidí rozumný důvod pro to, aby se domáhalurčení práva, o kterém bylo již před léty rozhodnuto soudem. V tétosouvislosti však neformuluje obecnou otázku, o jejíž řešení by bylomožno přípustnost dovolání opřít; neuvádí, o jaký typ řízení(patrně podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ani tentozákon však dovolatel nezmiňuje) by mělo jít a o jaké ustanovenísvůj názor opírá. Takto neurčitě formulovaná otázka nemůže založitpřípustnost dovolání. Nicméně dovolací soud k tomu uvádí, že v tétověci uplatněný žalobní návrh nemá oporu v žádném ustanovenísoudního řádu správního.

Peněžní prostředky uložené na běžném účtu nejsou majetkemmajitele účtu, nýbrž se jejich vkladem stávají majetkem banky,která běžný účet zřídila; oprávnění (nároky) majitele účtu,spočívající – obecně vzato – v tom, aby mu nebo jím určeným osobámbyly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popřípadě při splněnísjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebozůstatek účtu, představuje toliko „pohledávku z účtu u peněžníhoústavu“ (banky).

Peněžní prostředky složené klientem advokáta na účet, kterýje veden jako účet advokátní úschovy (respektive pohledávku vůčibance na vyplacení finančních prostředků z takového účtu), nelzebez dalšího považovat za majetek, jenž by v případě zjištění úpadkuadvokáta náležel do majetkové podstaty advokáta (dlužníka) vesmyslu § 206 insolvenčního zákona.

V tomto smyslu (pro tento účel) jde o majetkovou hodnotu„náležející“ klientovi, kterou pro něj advokát pouze spravuje.Jestliže pak advokát na základě pokynu svého klienta převedepeněžní prostředky uschované na takovém účtu ve prospěch třetíosoby (za účelem splnění klientova dluhu vůči této osobě), jde očinnost, kterou vykonal jako správce cizího majetku, nikoli oprávní úkon (právní jednání), kterým by plnil vlastní dluh(peněžitý závazek) svému věřiteli.

Po vypořádání nákladů veřejné nedobrovolné dražby nelze svýtěžkem dražby rozpoznatelným [v poměrech tamější věci bylyfinanční prostředky z dražby fakticky vedeny „odděleně“(rozpoznatelně) od dalšího majetku dlužníka, respektive jehofinančních prostředků na bankovním účtu, eventuálně od finančníchprostředků pocházejících z jiných dražeb, a to pro absenciodchozích plateb] na účtu dražebníka vedeném u jeho banky nakládatjako s majetkem dražebníka ani poté, co insolvenční soud zjistitúpadek dražebníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. Jako správcecizího majetku (předmětného výtěžku dražby rozpoznatelného v jehovlastním majetku) je dražebník (a po prohlášení konkursu jehoinsolvenční správce) povinen vydat takový výtěžek tomu, pro kohojej spravuje (v případě uvedeném v § 59 zákona č. 26/2000 Sb., oveřejných dražbách, v rozsahu uspokojované pohledávky dražebnímuvěřiteli a ve zbytku bývalému vlastníku předmětu dražby).

Jestliže tak povinná osoba (dražebník nebo insolvenčnísprávce jeho majetku) neučiní dobrovolně, může se oprávněná osoba(dražební věřitel, případně bývalý vlastník předmětu dražby)domáhat vyloučení sepsaného výtěžku dražby rozpoznatelného vevlastním majetku dražebníka vylučovací žalobou podle § 225insolvenčního zákona.

Z výše shrnuté judikatury plyne, že ač obecně platí, žepohledávka z běžného účtu, jehož je dlužník majitelem, náleží domajetkové podstaty (do majetku) dlužníka, lze za určitých okolnostípřipustit, že s finančními prostředky složenými (vloženými) natakový účet nemusí vždy za každých okolností být nakládáno jako smajetkovou hodnotou dlužníka. Je tomu tak především v situaci, kdydlužník jako majitel účtu vystupuje ve vztahu k těmto finančnímprostředkům jako správce cizího majetku.

Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů,dlužník v posuzované věci jednal jako správce cizího majetku(částky svěřené mu podle smlouvy o převzetí dluhu do úschovyspolečností F) a byl povinen částku vloženou na jeho účet poukázatžalovanému. Přitom není podstatné, že nešlo o smlouvu o úschově,jejíž smluvní stranou by byl advokát, tedy o advokátní úschovu dle§ 56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Rozhodující je, žedlužník v dotčeném smluvním vztahu vystupoval jako správce(uschovatel) cizího majetku.

Ačkoli formálně došlo ke „smísení“ finančních prostředkůdlužníka s finančními prostředky vloženými v hotovosti na účetdlužníka, s ohledem na to, že na běžném účtu dlužníka nedošlo odpřipsání částky do jejího odeslání žalovanému k žádnému pohybu naúčtu, ve skutečnosti byla sporná částka po celou dobu rozpoznatelnána účtu dlužníka. V dané věci tudíž byly finanční prostředkypocházející od společnosti F fakticky vedeny „odděleně“(rozpoznatelně) od dalšího majetku dlužníka.

Závěr odvolacího soudu, že v končeném důsledku nedošlo kezmenšení majetku dlužníka, se tedy s ohledem na skutkové okolnostidané věci neprotiví judikatuře Nejvyššího soudu.

Stejně tak je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacíhosoudu závěr, že dlužník poukázáním částky 2 450 000 Kč nemohlzvýhodnit žalovaného jako svého věřitele, neboť žalovaný v té dobějiž věřitelem dlužníka nebyl. Toto postavení žalovaný pozbyl nazákladě smlouvy o převzetí dluhu. Převodem sporné částky z účtudlužníka žalovanému byl plněn dluh třetí osoby (společnosti F),nikoliv dluh dlužníka vůči žalovanému. Na tom nic neměnískutečnost, že ve smlouvě o převzetí dluhu se dlužník zavázal knápomoci při „technickém provedení úhrady“ tak, že poskytne svůjúčet pro provedení úhrady smluvené částky společností F na účetžalovaného.

Podle § 4 zákona o podmínkách provozu je registr silničníchvozidel informačním systémem veřejné správy, který obsahuje kromějiného evidenci silničních vozidel, jejich vlastníků aprovozovatelů [§ 4 odst. 1 písm. a) tohoto zákona].

Není ovšem veřejným seznamem podle § 980 zákona č. 89/2012Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), s důsledkem presumpcesprávnosti údajů v něm uvedených ve smyslu 984 o. z. (jím je pouzekatastr nemovitostí, upravený zákonem č. 256/2013 Sb., o katastrunemovitostí), ani veřejným rejstříkem ve smyslu zákona č. 304/2013Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a oevidenci svěřenských fondů (dále jen „rejstříkový zákon“), u nějžse výslovně formuluje princip tzv. formální a materiálnípublicity.

Lze tedy souhlasit s argumentací dovolatelky o povazeregistru silničních vozidel i o míře závaznosti v něm zanesenýchúdajů. Právní úprava v tomto směru postrádá další podrobnosti apravidlo formální a materiální publicity v ní absentuje. Ostatněani tento princip, jak je upraven zejména v § 8 odst. 3rejstříkového zákona, nevylučuje, aby se třetí osoba úspěšnědovolala v rejstříku nezveřejněných údajů, pokud jim okolnostnezveřejnění neodnímá účinnost.

Princip negativní publicity pak spočívá v tom, že nebyla-liurčitá skutečnost do veřejného rejstříku zapsána, ačkoliv tamzapsána být měla (aniž by bylo důležité, proč k tomu nedošlo),nemůže se proti tomu, kdo jednal v důvěře v zapsaný stav, dovolávatokolnosti, že stav zápisu ve veřejném rejstříku neodpovídáskutečnosti, ten, koho se zápis týká (sám zapsaný subjekt neboosoba zapsaná v jeho rámci).

Tím spíše pak i u registru silničních vozidel musí platit, ženeodpovídá-li zápis provozovatele skutečnému stavu věci a právnímpoměrům ohledně vozidla, může mít postavení provozovatele i vrejstříku nezapsaná osoba, má-li ve skutečnosti k vozidlu takovápráva a oprávnění, jež jí umožňují s ním v dostatečně širokémrozsahu disponovat, užívat ho ke své činnosti a vlastním jménem jejfakticky provozovat.

Stejný závěr učinil dovolací soud při výkladu odpovědnosti zaškodu způsobenou provozem letadla v podmínkách zákona č. 40/1964Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč.zák.“.

Obdobně Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že v případě tzv.finančního leasingu vozidla vstupuje leasingový nájemce dopostavení provozovatele vozidla, ač není jeho vlastníkem, právě prorozsah práv a povinností ohledně vozidla, které jsou na nějvlastníkem přenášeny.

Postup při odstranění vozidla tvořícího překážku nakomunikaci je institutem veřejného práva, který dává příslušnýmorgánům oprávnění zasáhnout do práva provozovatele vozidla zaúčelem zajištění plynulosti silničního provozu, smyslem je tedyhájení určitého veřejného statku. Na to navazující nárok na náhradunákladů vynaložených na odtah však je třeba považovat již za nároksoukromoprávní, neboť není sankcí, nýbrž kompenzačním prostředkemzaloženým zvláštním právním předpisem (§ 45 odst. 4 zákona osilničním provozu) tomu, kdo náklady vynaložil.

Při výkladu podmínek pro jeho uplatnění je namístěpřihlédnout i k obecné úpravě občanskoprávní povinnosti k náhraděškody z provozu dopravních prostředků podle § 2927 a násl. o. z.,zejména § 2930 o. z., podle něhož nelze-li provozovatele dopravníhoprostředku určit, platí, že je jím jeho vlastník.

Primárně je tedy subjektem povinným nahradit nákladyodstranění vozidla vytvářejícího překážku provozu na pozemníkomunikaci osoba zapsaná jako vlastník nebo provozovatel v registrusilničních vozidel. Je-li však prokázáno, že zápis v registruneodpovídá skutečnosti, a tím, kdo má vozidlo v právní i faktickédispozici, je osoba odlišná od zapsaného vlastníka čiprovozovatele, nahradí náklady odstranění vozidla jeho skutečnývlastník a provozovatel.

Ten, kdo náklady na odstranění vynaložil, obvykle nemá jinoumožnost než zjistit osobu provozovatele vozidla z registru vozidel.Zjistí-li však, že skutečným vlastníkem a faktickým provozovatelemvozidla je osoba odlišná, pak by odepření možnosti požadovat jejichnáhradu po skutečném vlastníku vozidla bylo přílišným formalismem apředevším by bylo v rozporu se smyslem a účelem evidenční povahyregistru.

Žalobci, který označí skutečného vlastníka coby provozovatelevozidla, tak nemůže být tento nárok odepřen jen proto, že vregistru je nesprávně uveden jako vlastník (provozovatel) někdojiný; námitku nesouladu se zápisem v registru nemůže uplatnit aniskutečný vlastník (provozovatel).

Rozsudek Nejvyššího správního soudu (odpovědnost za správnídelikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu), vykládápojem provozovatele vozidla pouze z pohledu zákona č. 56/2001 Sb.,o podmínkách provozu vozidel, aniž by bral v úvahu shora nastíněnáspecifika daného soukromoprávního vztahu. V případě ukládání sankcíza správní delikt je stát vázán zápisem vlastníka či jiné osobyjako provozovatele v registru a je pro něj nerozhodné, kdo jevlastníkem vozidla ve smyslu předpisů soukromého práva. Pro řešeníotázky pasivní věcné legitimace v nyní posuzované věci jerozhodující, že žalobkyně již před zahájením soudního řízenízjistila, že skutečným vlastníkem vozidla je osoba odlišná od osobyzapsané v registru, podala žalobu proti žalovanému, který bylvlastníkem a provozovatelem i v době odtahu vozu, uplatněnémupožadavku se nebránil, na nesoulad obsahu registru se skutečnýmstavem nepoukazoval a byl ochoten (byť ve splátkách) nákladyodstranění vozidla uhradit.

Zamítl-li za této situace soud žalobu podanou protižalovanému s odůvodněním, že není jako vlastník zapsán v registruvozidel, ač o jeho vlastnictví k odtaženému vozu nebylo pochyb,posoudil otázku pasivní legitimace v rozporu se shora podanýmvýkladem § 2 písm. b) a § 45 odst. 1 a 4 zákona o silničním provozuve spojení s § 2 odst. 15 zákona o podmínkách provozu.

Vyhoví-li člen voleného orgánu požadavkům § 54 a násl. z. o.k. a není-li mu příslušným orgánem pozastaven výkon funkce čizakázáno uzavření smlouvy, nebrání střet jeho zájmů se zájmyobchodní korporace, aby ji při příslušném právním jednánízastoupil. V souladu s požadavkem § 159 odst. 1 o. z. při tom musízachovávat nezbytnou loajalitu a dát přednost zájmům obchodníkorporace před zájmy svými či zájmy osob s ním spřízněných.Jestliže člen voleného orgánu požadavkům § 54 a násl. z. o. k.nevyhoví (střet zájmů či úmysl uzavřít smlouvu neoznámí), popř.pozastaví-li mu příslušný orgán výkon funkce či zakáže-li muuzavřít dotčenou smlouvu, dopadá na jeho jednání obecná úpravastřetu zájmů zástupce a zastoupeného (§ 437 o. z.).

Jazykový výklad § 55 z. o. k. vede k jednoznačnému závěru,podle něhož citované ustanovení dopadá na všechny smlouvy(uzavírané mezi členem voleného orgánu obchodní korporace a toutoobchodní korporací) bez rozdílu (není-li zde zvláštní úprava; viznapř. § 59 odst. 2 z. o. k.). Tomu také odpovídá výkladteleologický. Účelem § 55 z. o. k. je ochrana zájmů obchodníkorporace, jež mohou být dotčeny uzavíranou smlouvou, na jejíždruhé straně stojí člen voleného orgánu. Zájmy obchodní korporacepřitom mohou být dotčeny jakoukoliv smlouvou, zřizující závazekmezi stranami (§ 1724 odst. 1 o. z.).

Z řečeného se podává, že povinnost informovat příslušný orgándopadá i na rozhodčí smlouvu, kterou člen voleného orgánu obchodníkorporace hodlá uzavřít s touto obchodní korporací. Lze dodat, žerozhodčí smlouva, na jejímž základě má případný

spor mezi stranami smlouvy řešit místo obecného soudusoukromá osoba (rozhodce), bez jakýchkoliv pochybností zasahujezájmy obchodní korporace.

Jestliže bývalý jednatel společnosti neoznámil příslušnémuorgánu (valné hromadě), že má v úmyslu uzavřít se společnostírozhodčí smlouvu, nebyl oprávněn společnost při uzavírání smlouvyzastoupit. Jeho jednání ve střetu zájmů je nutné posoudit podleobecné úpravy § 437 o. z.

Velký senát proto uzavírá, že jedná-li zástupce, jehož zájmyjsou ve střetu se zájmy zastoupeného, je tímto jednáním zastoupenývázán vždy, byla-li třetí osoba (s níž zástupce jednal) v dobrévíře, že zástupci svědčí zástupčí oprávnění (že mezi zájmy zástupcea zájmy zastoupeného není rozpor, popř. že existující rozporneomezuje zástupčí oprávnění zástupce). Není-li třetí osoba v dobrévíře, není zastoupený jednáním zástupce vázán; může je však vsouladu s § 440 o. z. dodatečně schválit (ratihabovat). Nedostatkuzástupčího oprávnění zástupce (způsobeného nedovoleným střetemzájmů) se zastoupený dovolá ve smyslu § 437 odst. 2 věty první o.z. tím, že právní jednání bez zbytečného odkladu dodatečněneschválí.

Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinilpoté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,v rozporu s § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle §235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonůmdlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v § 240 až § 242insolvenčního zákona.

Z těchto ustanovení se podává, že právě jejichprostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu„zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkondlužníka“.

Ustanovení § 241 insolvenčního zákona se zabývázvýhodňujícími právními úkony, § 242 insolvenčního zákona pakneúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů. Právní úkony bezpřiměřeného protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona) jsou vevýsledku též zkracujícími právními úkony.

Tato právní úprava je právní úpravou komplexní, nahrazující vinsolvenčním řízení obecné instituty odporovatelnosti upravené vdobě do 31. prosince 2013 v zákoně č. 40/1964 Sb., občanskéhozákoníku a v době od 1. ledna 2014 v zákoně č. 89/2012 Sb.,občanského zákoníku.

Odvolací soud se zabýval i tím, zda může být Projektrozdělení neúčinným právním úkonem podle § 240 a § 241insolvenčního zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že právní účinkypřeměny nastaly dne 27. dubna 2012 (zápisem přeměny do obchodníhorejstříku, srov. § 59 odst. 1 zákona o přeměnách) a insolvenčnířízení bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu dlužníka dne25. května 2015, Nejvyšší soud nepřezkoumával správnost závěrůodvolacího soudu při výkladu § 240 a § 241 insolvenčního zákona.Podle v označených ustanoveních vymezených skutkových podstat totižnelze úspěšně napadnout Projekt rozdělení již proto, že seuskutečnil dříve než tři roky před zahájením insolvenčního řízení(srov. § 240 odst. 3 a § 241 odst. 4 insolvenčního zákona). 40.Zbývá se vypořádat s tím, zda Projekt rozdělení mohl být neúčinnýmprávním úkonem podle § 242 insolvenčního zákona.

Nejvyšší soud nesdílí ani závěr odvolacího soudu, podle něhožnelze napadnout projekt přeměny s ohledem na „povahu tohotoprávního jednání“. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, ženejčastěji insolvenční správci odpůrčími žalobami zpochybňujídvoustranné právní úkony (typicky smlouvy o převodu vlastnictvínebo o poskytnutí služby); napadat však lze i jednostranné právníúkony dlužníka (např. splnění závazku).

Judikatura pak dovodila, že odpůrčí žalobou lze napadnoutrovněž rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti neborozhodnutí jediného společníka obchodní společnosti.

Hlavní argumentační linie odvolacího soudu se však odvíjelaod úvahy, podle níž nelze napadat projekt přeměny především proto,že zákon o přeměnách má svou vlastní úpravu ochrany věřitelů. Dáleodvolací soud akcentoval, že celá konstrukce přeměn je vybudovánana pravidlu, že po zápisu přeměny do obchodního rejstříku je tentoproces, bez ohledu na míru porušení zákona, ke kterému při němpřípadně došlo, nezvratitelný. Konečně odvolací soud poukazoval ina to, že zpochybněním přeměny by byli poškozeni věřitelé, jejichžpohledávky vůči nástupnické společnosti vznikly až popřeměně.

Posledně uvedený argument není relevantní již proto, žezpochybnění právního úkonu, v jehož důsledku přejde majetekdlužníka na třetí osobu, je samotnou podstatou institutuneúčinnosti. Je-li insolvenční správce s odpůrčí žalobou úspěšný adosáhne-li neúčinnosti převodu majetku na třetí osobu, vždy to mádopad do majetkových poměrů dotčené osoby a zprostředkovaně to můžeovlivnit i její věřitele bez ohledu na to, kdy jim vzniklapohledávka za touto osobou.

Odvolacím soudem použitý argument by tak byl uplatnitelnýnejen tehdy, je-li odporovatelným právním úkonem projekt přeměny,nýbrž u všech právních úkonů dlužníka. Institut neúčinnosti by taknebyl reálně aplikovatelný.

Ani z právní úpravy přeměn, která vskutku vychází z toho, žepo dokončení přeměny jde o stav nezvratitelný, ještě bez dalšíhoneplyne, že přeměnu nelze napadnout odpůrčí žalobou. Určeníneúčinnosti právního úkonu totiž nevede ke zrušení nebo zneplatněnípřeměny, ale pouze k tomu, že vůči insolvenčnímu správci (avěřitelům dlužníka) je přeměna neúčinná.

Úspěšná odpůrčí žaloba podle § 235 a násl. insolvenčníhozákona nemění ničeho na platnosti přeměny ani na její účinnostivůči těm subjektům, v jejichž prospěch nepůsobí vyhovující rozsudekinsolvenčního soudu o odpůrčí žalobě.

Za přiléhavý však Nejvyšší soud považuje poukaz odvolacíhosoudu na úpravu ochrany věřitelů stanovenou v zákoně o přeměnách.Tento zákon vskutku obsahuje obecnou ochranu věřitelů v § 35 zákonao přeměnách, podle níž má věřitel právo na poskytnutí jistoty, azvláštní ochranu věřitelů při rozdělení upravenou v § 257 a § 258zákona o přeměnách, spočívající v ručení nástupnické či rozdělovanéspolečnosti. Věřitelé tak mají při rozdělení společností zvláštníochranné instituty, které obvykle (u jiných odporovatelnýchprávních úkonů) k dispozici nemají. Je proto otázkou, zda tatopravidla lze „přidat“ k obecné insolvenční neúčinnosti a věřitelémají (prostřednictvím insolvenčního správce) další nástroj ochrany,anebo zda tato ochrana nahrazuje (vylučuje) odpůrčí nároky vinsolvenci.

Ke stejnému závěru dospívá Petr Mundl v článku „K možnostidomáhat se určení relativní neúčinnosti projektu přeměny v rámciinsolvenčního řízení“, publikovaném dne 25. října 2018 nawww.epravo.cz, podle něhož úprava ochrany věřitelů společnostízúčastněných na přeměně nepokrývá celé spektrum možných úkonů,které některé věřitele zkrátí, popřípadě některé věřitelezvýhodní.

S přihlédnutím k tomu, že zákon o přeměnách zapracovává dočeského právního řádu (i) šestou směrnici Rady 82/891/EHS ze dne17. prosince 1982 (dále jen „šestá směrnice“), Nejvyšší soud vdotčených souvislostech poukazuje i na závěry obsažené v rozsudkuSoudního dvora Evropské unie.

Článek 12 šesté směrnice, ve spojení s články 21 a 22 uvedenésměrnice, musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, abyvěřitelé rozdělované společnosti, jejichž pohledávky vznikly předrozdělením a kteří nevyužili prostředky ochrany stanovené vevnitrostátní právní úpravě na základě uvedeného článku 12, mohlipodat odpůrčí žalobu po uskutečnění rozdělení, a to za účelemprohlášení neúčinnosti rozdělení vůči nim, a navrhnout exekučnínebo zajišťovací opatření týkající se majetku, který byl převedenna nově založenou společnost.

Článek 19 šesté směrnice, ve spojení s články 21 a 22 uvedenésměrnice, který upravuje režim neplatnosti rozdělení, musí býtvykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby věřitelé rozdělovanéspolečnosti podali po uskutečnění rozdělení odpůrčí žalobu, kteránenarušuje platnost tohoto rozdělení, ale pouze umožňuje, aby totorozdělení bylo vůči těmto věřitelům neúčinné.

Z citovaného rozsudku Soudního dvora Evropské unie takvyplývá, že dotčené články označené směrnice, které chrání věřitelerozdělované společnosti, stanoví minimální systém ochrany věřitelůpřed újmou, která jim může být rozdělením způsobena. Nevylučujívšak uplatnění další ochrany, která je (může být) stanovena naochranu těchto věřitelů národními právními úpravami (v posuzovanévěci šlo o italskou úpravu „obecné“ odpůrčí žaloby).

Otázka, zda k ochraně věřitelů obsažené v zákoně o přeměnáchpřistupuje i další ochrana, tj. možnost napadat přeměnu na základěodpůrčích žalob, v daném případě odpůrčí žaloby podle insolvenčníhozákona, se tudíž posuzuje podle národní (české) právníúpravy.

Protože zákon o přeměnách výslovně nevylučuje možnostnapadnout projekt přeměny odpůrčí žalobou a výluku v tomto směruneobsahuje ani insolvenční zákon, Nejvyšší soud ve shodě s tím, cok dané problematice uvádí odborná literatura, uzavírá, že nenalézážádný důvod, který by měl bránit závěru, že Projekt rozdělení lzenapadnout odpůrčí žalobou podle § 235 a násl. insolvenčníhozákona.

Pasivní věcnou legitimaci v odpůrčích sporech mají osoby, vjejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn, nebo osoby, kteréz něho měly prospěch.

V poměrech dané věci proto není podstatné, zda druhý žalovanýbyl „stranou“ Projektu rozdělení, ale zda měl z odpůrčí žalobouzpochybněného právního úkonu dlužníka prospěch. Otázku, zda se vdůsledku Projektu rozdělení druhému žalovanému dostalo plnění,které by mohl žalobce požadovat do majetkové podstaty dlužníka,však odvolací soud nezkoumal, proto je právní posouzení dané otázkynesprávné.