Pátky s judikaturou 04/10/24

Z důvodové zprávy k občanskému zákoníku se také podává, že v §§ 1802–1806 zamýšlel zákonodárce obsáhnout obecnou úpravu úroků, jelikož je zde uvedeno, že „obecná úprava úroků v našem právu citelně chybí“.

Úsudek, že se zmíněná ustanovení aplikují na úroky v širším smyslu, které lze chápat jakožto stranami ujednanou či zákonem stanovenou úplatu za poskytnutí peněžitých prostředků (jistiny) na určitou dobu, ať už dobrovolné (úrok v užším významu), nebo vnucené (úrok z prodlení), převládá též v komentářové literatuře. Také v publikaci Bányaiová, A. se autorka kloní k závěru, že pravidlo obsažené v § 1805 odst. 2 o. z. zakazující věřiteli pozdržet vymáhání dluhu až do doby, kdy úroky přerostou hlavní dluh, se vztahuje jak na úroky (zákonné nebo smluvní), tak na úroky z prodlení.

S těmito názory se dovolací soud ztotožňuje; ostatně v jejich prospěch svědčí i samotné znění § 1805 odst. 2 o. z. Z dikce tohoto ustavení totiž nelze jednoznačně dovodit, že by se snad mělo aplikovat toliko na úroky v užším smyslu. Formulace, podle níž věřitel „otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina“ je ryze obecná. Již na první pohled je tedy zřejmé, že zde přichází v úvahu více možných variant, mezi něž lze zařadit právě situaci, kdy věřitel již splatného a (včas) neuhrazeného dluhu dlužníka k zaplacení neupomíná, a tomu narůstá úrok z prodlení.

Chtěl-li by proto zákonodárce omezit aplikaci tohoto ustanovení toliko na úrok v užším smyslu, jistě by tak za pomoci konkrétnější formulace učinil. Nadto nelze přehlédnout, že již zmíněný § 1335 Obecného občanského zákoníku pravidlo ultra duplum zakotvoval toliko ve vztahu k úroku z prodlení. Konečně tento názor lze dovodit i ze smyslu a účelu dotčeného ustanovení, jímž je ochrana dlužníka před excesivním nárůstem úroků v důsledku liknavého přístupu věřitele, případně vysloveně zneužití jeho práv. Jestliže § 1805 odst. 2 o. z. je sankcí za otálení věřitele s uplatněním jeho práva, pak jsou to i úroky z prodlení, které se nepochybně zvyšují. Lze tak uzavřít, že § 1805 odst. 2 o. z. je na místě aplikovat též ve vztahu k úroku z prodlení upravenému v § 1970 o. z.

Z § 1805 odst. 2 o. z. plyne, že právo požadovat další úroky z prodlení pozbývá věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva tak, že úroky činí tolik co jistina. Formulace „bez rozumného důvodu otálí“ jej nepochybně řadí k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud při posuzování uvedené otázky vycházet; úsudek soudu ovšem musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že věřitel s uplatněním svého práva vskutku bez rozumného důvodu otálí.

O otálení půjde obecně tehdy, kdy věřitel nebude svou pohledávku vymáhat, přestože k tomu bude mít právní možnost; zejména za situace, kdy neuplatní již splatnou pohledávku, či kdy pohledávku dosud nesplatnou nezesplatní (především pro neplnění povinností dlužníkem), ačkoliv je k tomu již oprávněn. Rozumný důvod pak bude představovat příkladmo ujišťování dlužníka o brzkém splnění závazku, či situace, kdy věřitel bude v důvodném a podloženém očekávání, že dlužník bude schopen svůj dluh splnit později.

V projednávané věci odvolací soud dovolatelce nepřiznal smluvený úrok z prodlení vzniklý do podání žaloby dne 1. 5. 2021 ve výši přesahující dlužnou jistinu; ode dne uplatnění práva u soudu shledal její nárok na zaplacení úroku z prodlení opět důvodným.

Odkázal na § 1805 odst. 2 o. z. a uvedl, že dovolatelka s podáním žaloby na zaplacení dlužného podnájemného bez rozumného důvodu otálela. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že žalované k zaplacení dluhu po celou dobu před zahájením soudního řízení nevyzývala (nezaslala jim ani předžalobní výzvu) a své právo uplatnila u soudu po třech letech, kdy již hrozilo promlčení (části) nároku, ačkoli žalovaná 1) dlužila podnájemné (jeho části) fakticky od vzniku jejich podnájemního vztahu. Za rozumný nepovažoval jí tvrzený důvod pro pozdní uplatnění práva spočívající v nedostatku finančních prostředků na zaplacení soudního poplatku. Měl za to, že nepříznivá finanční situace ji naopak měla vést k urychlenému vymáhání pohledávky a že ani po třech letech se na její finanční situaci nic nezměnilo (s přihlédnutím k její žádosti o osvobození od soudních poplatků). Odvolací soud tedy při aplikaci § 1805 odst. 2 o. z. postupoval souladně s výše vyslovenými závěry.

‍

V občanském zákoníku je podnájem upraven v pododdíle o obecných ustanoveních o nájmu (§ 2215, 2216) a dále v pododdíle o zvláštních ustanoveních o nájmu bytu a nájmu domu (§ 2274–2278).

Jde o právní úpravu poměrně kusou, zabývající se zejména podmínkami, za nichž může nájemce dát předmět nájmu či jeho část do podnájmu, následky porušení těchto povinností pro nájemce (presumpce hrubého porušení povinností) a je zdůrazněna závislost podnájemního vztahu na vztahu nájemním. Podstatou podnájmu, který bývá vymezován jako „nájem nájemního práva“, je, že nájemce přenechává za úplatu pronajatou věc k užití třetí osobě a užívací právo jí může zřídit jen na dobu nájmu věci (§ 2215 odst. 3, 2277, 2278 o. z.).

Zdůraznil, že podnájemní vztah se vyznačuje vůči nájemnímu vztahu akcesoritou, tzn., že je na nájemním (hlavním) vztahu závislý, a to co do svého vzniku, obsahu i trvání. Zanikne-li nájemní vztah, zanikne i vztah podnájemní, a to bez zřetele k tomu, z jakého důvodu k zániku nájemního vztahu došlo, a bez zřetele k tomu, co si ohledně skončení podnájmu sjednali nájemce a podnájemce.

Podnájemní vztah se vyznačuje vůči nájemnímu vztahu akcesoritou, je na něm závislý, a to co do svého vzniku, obsahu i trvání. Dospěl také k závěru, že v případě, kdy si strany smlouvy o podnájmu bytu sjednaly omezené výpovědní důvody, lze podnájem vypovědět jen z těchto důvodů a že na podnájem bytu se nepoužije zvláštní úprava přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu (§ 2290 o. z.), neboť smysl a účel úpravy, ani povaha podnájemního vztahu nevyžaduje, aby se tento speciální institut vztahoval i na podnájem bytu.

Účelem smlouvy o nájmu bytu je zajištění bytových potřeb nájemce (a členů jeho domácnosti), nájemce bytu je jako slabší strana v občanském zákoníku chráněn, a to relativně kogentní právní úpravou (§ 2235 odst. 1 o. z.), přičemž jedním z projevů této zvláštní ochrany je úprava tzv. zakázaných ujednání v § 2239 o. z. Do 30. 6. 2020 patřilo mezi ně i ujednání ukládající nájemci povinnost zaplatit pronajímateli smluvní pokutu.

Platí-li, že podnájem je vztahem „slabším“ než je vztah nájemní, a proto podnájemce nepožívá stejné ochrany jako nájemce, pak se na něj (logicky) nemůže – i když předmětem podnájmu je byt – ani vztahovat relativně kogentní úprava chránící nájemce bytu.

Není důvod zvláštní ochranu nájemce bytu rozšiřovat i na jiné právní vztahy zakládající právo užívat byt.

Zákaz sjednání smluvní pokuty byl v úpravě nájmu bytu do 30. 6. 2020 výrazem právě této relativně kogentní úpravy, proto se uplatní jen při ochraně nájemce bytu a nevztahuje se na podnájemce. Jen pro úplnost lze dodat, že ostatně § 2239 o. z. po novele provedené zákonem č. 163/2020 Sb. již od 1. 7. 2020 nevylučuje sjednání smluvní pokuty ani u nájmu bytu.

U podnájemního vztahu, jehož účelem je užívání bytu podnájemcem, mají strany podnájemní smlouvy při úpravě svých práv a povinností smluvní volnost. Mohly si proto i v době do 30. 6. 2020 sjednat smluvní pokutu pro případ porušení povinností podnájemce. Stejně jako u jiných dohod a smluv, i v tomto případě smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z § 1 odst. 2 a § 547 o. z., právní jednání, které by se příčilo dobrým mravům, je neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Protože úprava smlouvy o podnájmu je dispozitivní (§ 1 odst. 2 o. z.), je také třeba se zabývat tím, zda smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a nepodnikatelem, zda subjekty smlouvy měly rovné postavení, tedy zda se nejednalo o spotřebitelskou smlouvu.

Úprava závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem je zvláštní úpravou k obecné úpravě závazků, spotřebitele chrání zvláštní relativně kogentní úprava a není žádný rozumný důvod, proč by se neměla aplikovat i na smlouvu o podnájmu (u nájmu bytu se neuplatní). Podnájemce jako spotřebitel je tak chráněn proti nepřiměřeným ujednáním.

Lze tedy shrnout, že strany smlouvy o podnájmu bytu si mohly i v době do 30. 6. 2020 sjednat smluvní pokutu pro případ porušení povinností podnájemce.

‍

Smlouvou z 2. 4. 2019 žalovaný (prodávající) převedl na žalobce (kupujícího) vlastnické právo k bytové jednotce č. XY v budově č.p. XY na parc. č. XY (dále jen „jednotka“) a spoluvlastnický podíl 1021/14755 na společných částech budovy a pozemku, vše zapsáno na listech vlastnictví XY a XY pro katastrální území a část obce XY, obec XY.

V článku VI bodu 6.1 se dohodli na předání jednotky do deseti pracovních dnů ode dne povolení vkladu vlastnického práva a žalovaný se současně zavázal „zajistit provedení následujících oprav, resp. úprav“ – mimo jiné – „opravu střechy - ošetření kritických míst, která způsobují zatékání do podkroví a jednotky“. Před uzavřením smlouvy účastníci nepožádali vlastníky jednotek o udělení souhlasu s opravou střechy.

Právní jednání, jehož předmět v době uzavření smlouvy nelze – fakticky nebo právně – provést, není způsobilé založit mezi účastníky právní následky. Takové právní jednání, popřípadě jeho ve smyslu § 576 o. z. oddělitelná část je absolutně neplatné (§ 588 věta druhá o. z.).

Musí jít o nemožnost objektivní, tj. splnění závazku je nemožné pro jakéhokoli dlužníka. Bezvýznamné je, zda strany smlouvy o počáteční nemožnosti plnění věděly či nikoliv.

V projednávané věci stanovy společenství vlastníků jednotek svěřily do působnosti shromáždění vlastníků jednotek správu domu, tj. rozhodování o opravě, údržbě či stavební úpravě společných částí budovy (srov. § 1208 o. z.).

Výbor (statutární orgán) je za tím účelem shromážděním pověřován „k sjednání dohod o provedení prací, dodávce služby, pokud finanční plnění činí více než 15.000 Kč bez DPH (nebo musí být zajištěn písemný souhlas vlastníků jednotek)“.

Oprava společných částí domu – střešního pláště včetně příslušných klempířských prvků (okapů, žlabů, oplechování) – je zásahem do podílů vlastníků jednotek na nemovité věci (§ 1158, § 1159, 1160 odst. 1 o. z.).

K zajištění takové stavební opravy (úpravy) žalovaným jako zhotovitelem chybí právní důvod, tj. smlouva uzavřená se společenstvím vlastníků jednotek. Povinnost zajistit opravu (úpravu) částí nemovité věci sloužící vlastníkům jednotek společně, k níž se žalovaný zavázal vůči žalobci (kupujícímu) v kupní smlouvě, představuje plnění, které je z právního hlediska od počátku nemožné; bez odpovídajícího právního důvodu – smlouvy uzavřené se společenstvím vlastníků jednotek – zasahuje do práv vlastníků jednotek coby spoluvlastníků nemovité věci.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z toho, že absolutní neplatnost právního jednání zavazujícího k plnění od počátku nemožnému působí ze zákona a nepodléhá žádným lhůtám, lze se jí dovolat bez časového omezení a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti.

Lze uzavřít, že otázku ad 1), pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud správně a otázka ad 2) přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

‍

‍

Nejvyšší soud připustil – byť ve skutkově odlišné věci – že v případě plnění závazků z příkazní smlouvy náleží příkazci vedle práva na náhradu škody způsobené porušením povinnosti jednat poctivě a pečlivě podle schopností příkazníka (§ 2913 o. z.) i právo z vadného plnění podle § 1914 odst. 2 o. z.

Rovněž doktrína ohledně § 1914 o. z. uvádí: „Obecnou úpravu tak bude možné použít na inominátní smlouvy svojí podstatou vzdálené kupní smlouvě. V tomto ohledu se domníváme, že aplikovatelnost obecné úpravy není omezena pouze na smlouvy, na základě kterých se převádí vlastnické právo (…)“ (POROD, Jakub. § 1914 [Bezvadné plnění]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023. ISBN 978-80-7400-747-7). Nejvyšší soud si je vědom, že se v právní teorii objevuje i názor opačný, o který se zřejmě opřel odvolací soud, a to, že „pojmově a z toho, jak je úprava řádného plnění koncipována, je třeba dovodit, že se může vztahovat jen na smlouvy, jejichž předmětem je dispozice s věcmi, ať již smlouva zahrnuje jen prosté dání věci nebo i její vytvoření, a to v širokém pojetí věci podle občanského zákoníku, tj. na dispozice s věcmi hmotnými i nehmotnými“ (BÁNYAIOVÁ, Alena. § 1914 [Povinnost plnit řádně]. In: ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef aj. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721-2520, relativní majetková práva 1. část). Praha: Wolters Kluwer, 2021. ISBN: 978-80-7478-638-9).

Autoři však přiznaně vycházejí z Kramářova komentáře z roku 1947, tedy komentáře k již neúčinné právní úpravě. Hypotéza § 499 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, který byl předchůdcem dnešního § 1914 o. z., totiž zněla „kdo přenechá jinému věc za úplatu“, zatímco § 1914 o. z. hovoří o „použití předmětu plnění“.

Co lze chápat plněním, které je předmětem závazku, upravuje § 1722 o. z. tak, že jde o plnění, které musí být majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není majetkový. Jak se shoduje právní doktrína, jde především o to, aby plnění bylo alespoň potenciálně penězi ocenitelné, aby nebylo jen ryze ideální povahy (čest, svoboda, vděčnost, věrnost, láska).

‍

Prominutí (v daných poměrech peněžitého) dluhu je právní jednání (dohoda věřitele a dlužníka), jehož důsledkem je zánik práva věřitele požadovat po dlužníku zaplacení (do té doby existujícího) dluhu; souhlas dlužníka s prominutím dluhu zákon předpokládá (stanoví domněnku souhlasu, která se neprosadí jen tehdy, projeví-li dlužník bez zbytečného odkladu nesouhlas výslovně nebo plněním dluhu).

Současně platí, že účinky právních jednání (vznik, změnu nebo zánik práv) lze vázat na splnění (odkládací nebo rozvazovací) podmínky, o níž není jisté, zda v budoucnu nastane (popřípadě kdy nastane). Obecně lze podmínku v právním jednání zásadně sjednat s výjimkou případů určených v § 1 odst. 2 o. z.; dále nelze podmínku sjednat v případě, kdy by to odporovalo podstatě „podmiňovaného“ právního jednání; nesmí jít ani o podmínku (v době právního jednání) nemožnou. Podmínka je rozvazovací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky již nastalé pominou.

Podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá (je pro ně nejistá).

Obecně k (ne)možnosti sjednat rozvazovací podmínku v dohodě o prominutí dluhu.

Z pohledu věřitele je prominutí dluhu právní jednání „ve prospěch dlužníka“; je jen na vůli věřitele, zda se rozhodne prominout dlužníku jeho dluh, případně zda prominutí dluhu (jeho účinky) bude vázat na splnění podmínky.

Bude-li právní jednání (prominutí dluhu) vázáno na splnění odkládací podmínky, nastanou (vzniknou) účinky prominutí dluhu (spočívající v zániku dluhu) okamžikem jejího splnění; naopak, bude-li prominutí dluhu učiněno s rozvazovací podmínkou, při jejím splnění zaniknou (ex nunc) účinky prominutí dluhu (spočívající v zániku dluhu) a dluh se „obnoví“.

Bylo-li skutečnou vůlí stran dohody prominout dluh s tím, že účinky spočívající v zániku práva věřitele požadovat zaplacení dluhu pominou při splnění sjednané rozvazovací podmínky (zaniklé právo se „obnoví“), neshledává Nejvyšší soud důvody, které by takové ujednání nebylo možné (a platné

Navíc, argumentace dovolatele o nemožnosti „obnovení“ zaniklého práva (o zániku již nastalých účinků prominutí dluhu) je nepřípadná (i) proto, že na základě týchž úvah by nebylo možné sjednat např. kupní smlouvu s rozvazovací podmínkou [i v tomto případě by totiž šlo při splnění rozvazovací podmínky o „obnovení“ (původně zaniklého) vlastnického práva prodávajícího].

V literatuře k možnosti sjednat v dohodě o prominutí dluhu rozvazovací podmínku srov. MELZER, E., TÉGL, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, str. 550).

K (ne)platnosti sjednané rozvazovací podmínky v poměrech dané věci.

a) Skutečnost, že žalovaný uzavřel s dlužníkem dohodu o prominutí dluhu poté, kdy bylo zahájeno (věřitelským návrhem podaným žalobcem dne 13. ledna 2021) insolvenční řízení na majetek dlužníka, ve spojení se skutkovými zjištění soudů nižších stupňů ohledně důvodu jejího uzavření [viz mimo jiné i body 3.3 a 3.4 dohody o prominutí dluhu obsahující prohlášení stran o plánované spolupráci na zakázkách věřitele v roce 2021 v hodnotě cca 19 miliónů Kč a závazek dlužníka vynaložit maximální úsilí k zajištění, že na dlužníka nebude prohlášen úpadek a že dojde k pokračování činnosti podniku dlužníka a k úhradě zbývající části dluhu (z titulu dohody o převzetí dluhu v rozsahu nedotčeném prominutím dluhu)], včetně chování žalovaného v průběhu insolvenčního řízení do rozhodnutí o jeho úpadku [viz např. vyjádření dlužníka ze dne 23. března 2021, včetně připojených dohod o prominutí dluhu (A-30)], nejsou způsobilé založit (dovolatelem akcentovanou) neplatnost rozvazovací podmínky pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 o. z.).

b) Sjednaná rozvazovací podmínka (rozhodnutí o úpadku dlužníka) splňuje požadavek nejistoty o tom, zda nastane. Skutečnost, že dne 13. ledna 2021 bylo zahájeno (insolvenčním návrhem žalobce) insolvenční řízení na majetek dlužníka, ani ve spojení s tvrzeními v něm obsaženými, včetně dalších skutečností, které vyšly najevo v insolvenčním řízení do 18. března 2021 (datum uzavření dohody o prominutí dluhu), bez dalšího neodstraňovaly stav nejistoty smluvních stran ohledně toho, zda insolvenční soud (následně) vydá rozhodnutí o úpadku dlužníka. Přitom sám dlužník připustil existenci svého úpadku (až) u jednání insolvenčního soudu, jež se konalo dne 4. října 2021 (A-48).

Pro úplnost (a bez vazby na shora uvedené) Nejvyšší soud dodává, že závěr odvolacího soudu, podle něhož nebyly pohledávky P48/5 až 7 předmětem dohody o prominutí dluhu, dovolatel nijak nezpochybnil.

‍

Základní norma povinnosti hradit majetkovou škodu či nemajetkovou újmu (dříve nazývána obecnou odpovědností za škodu) je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v § 2910 o. z. a spočívá na principu, že újmu má nahradit ten, kdo ji způsobil svým zaviněným protiprávním jednáním.

Vedle toho zákon ukládá povinnost nahradit újmu i v některých zvláštních případech bez ohledu na porušení zákona a na zavinění (§ 2895 o. z.). Takovým případem je též úprava silničního zákona zakládající zpřísněnou odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli (v projednávaném případě chodci) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti. Silniční zákon ukládá vlastníku širokou povinnost tzv. správy komunikací, která zahrnuje zejména její pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy. V souvislosti se správou a údržbou pozemních komunikací tak vedle sebe působí jak obecná povinnost hradit podle § 2910 o. z. újmu způsobenou porušením zákonné povinnosti plynoucí zejména z § 9 silničního zákona, tak i speciální právní úprava objektivní odpovědnosti za závady ve sjízdnosti a schůdnosti podle § 26 a § 27 silničního zákona.

Není-li předmětem dovolacího přezkumu závěr, že pád a zranění žalobce nevyvolala závada ve schůdnosti (výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je svou povahou či umístěním pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26 odst. 1 a 2 silničního zákona), je třeba vyjít z toho, že znak protiprávnosti u újmy vzešlé z neuspokojivého stavu komunikace bude naplněn tím, že nebyla splněna povinnost vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, která mu plyne obecně již z titulu jeho vlastnictví (srov. též čl. 11 odst. 3 Listiny, podle nějž vlastnictví zavazuje).

Na zákonné úrovni se porušení povinností při péči o stav komunikace v konkrétních souvislostech hodnotí jako porušení povinnosti tzv. generální prevence (§ 2900 a § 2901 o. z.) či porušení pravidel stanovených pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu, potažmo (s účinností od 13. 11. 2015) jako porušení povinnosti správy komunikací výslovně zakotvené přímo v § 9 odst. 3 silničního zákona.

Ovšem i v případě vzniku odpovědnosti podle občanského zákoníku se jedná o zákonem stanovenou povinnost, nikoli o porušení smluvní povinnosti vůči uživateli komunikace. I když plnění povinností, které mají širší společenský dopad, lze laicky nazvat jakýmsi dluhem vůči veřejnosti, pro právní posouzení je rozhodující, že tato povinnost směřuje k užitku předem neurčeného okruhu uživatelů komunikací, kteří nejsou s vlastníkem komunikace v žádném smluvním vztahu.

Splnění povinností při správě komunikací tedy není plněním vůči třetí osobě ve smyslu ustanovení § 1935 o. z., které proto nelze použít k řešení otázky, kdo je odpovědnou osobou. Pro závěr o pasivní legitimaci ve sporu o náhradu újmy způsobené nesplněním povinnosti vlastníka při správě komunikace je třeba vyjít z § 2914 o. z. vykládaného též v kontextu s úpravou obsaženou v silničním zákoně.

Ustanovení § 2914 o. z. vychází z premisy, že ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, měl by také nést rizika s jeho činností spojená. Odtud plyne závěr, že činnost pomocníka je přičitatelná hlavní osobě, která má povinnost k náhradě, jako by újmu způsobila sama. Oproti ustanovení § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, však § 2914 o. z. neobsahuje formulaci, která by výslovně vylučovala přímou odpovědnost pomocníka.

Není tedy zřejmé, zda zákonodárce skutečně sledoval rozšíření odpovědnosti i na pomocné osoby, případně zda na všechny či jen některé z nich. Odpověď nedává ani důvodová zpráva, která obecně hlásí diskontinuitu vůči „socialistickým“ občanským zákoníkům z let 1950 a 1964, avšak o záměru změnit vyloučení přímé odpovědnosti pomocníka, které bylo do českého práva vneseno v období socialistického zákonodárství, mlčí, ač řadu jiných, i méně podstatných změn vysvětluje. Ve prospěch změny úpravy bývá argumentováno, že vzorem pro rekodifikaci občanského práva byla řada zahraničních úprav a většina z nich nevidí přesvědčivý důvod, proč by pomocník měl být povinnosti k náhradě zproštěn jen díky tomu, že povinnost k náhradě nese i další osoba.

Poškozený by podle zahraničních úprav byl bezdůvodně zbaven možnosti domáhat se náhrady po pomocníkovi pouze s odkazem na to, že odpovědný je i někdo jiný. Výhodou by mělo být posílení ochrany poškozeného, který by měl možnost požadovat náhradu od obou.

Nejedná se o jediné ustanovení v českém právu, které by odpovědnost za újmu způsobenou pomocníkem upravovalo. Samostatnou odpovědnost hlavní osoby za pomocníka zakládají například již zmíněné ustanovení § 1935 o. z. či celý zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který upravuje povinnost státu hradit újmu způsobenou specifickým pomocníkem, jímž je úřední osoba či orgán státu, při výkonu veřejné moci.

Jazykovým výkladem § 2914 o. z. se lze dobrat víceméně k oběma závěrům, totiž že podle věty první odpovídá za činnost pomocníka vedle hlavní osoby i pomocník, či že tomu tak není. Problémem ustanovení je jeho přílišná šíře zahrnující nejrůznější typy pomocníků bez rozlišení jejich postavení vůči hlavní osobě. Zákon příkladmo uvádí zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, jímž může být i statutární orgán či společník obchodní společnosti. Jejich právní postavení vůči hlavní osobě je velmi odlišné zejména od zaměstnance, a nelze proto přijmout paušální pravidlo, které by odporovalo i teleologickému výkladu, vyžadujícímu zohlednění konkrétních okolností případu, zvyklostí soukromého života i obecně uznávaných zásad spravedlnosti a práva.

Nejvyšší soud v postupně se tvořící judikatuře vychází z toho, že právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. zda naopak autonomie pomocníka založí jeho vlastní povinnost k náhradě spolu s osobou hlavní. Tak byla dovozena samostatná (výlučná) odpovědnost hlavní osoby v případě újmy, kterou způsobil zaměstnanec z nedbalosti třetí osobě při pracovní činnosti pro zaměstnavatele, jsa vázán jeho pokyny, zatímco u jednatele a společníka obchodní společnosti, který byl zároveň zaměstnancem jím řízeného subjektu, odpovídají za zaviněný střet vozidel jak on coby pomocník, tak hlavní osoba. V poměrech povinností zakládaných silničním zákonem je k tomu třeba přidat i zvážení specifik této zvláštní úpravy.

Vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace má povinnost vykonávat správu komunikace, která spočívá zejména v pravidelných a mimořádných prohlídkách, údržbě a opravách. Je logické, že zejména územní samosprávné celky musí mít možnost činit tak prostřednictvím k tomu technicky a organizačně vybavených subjektů, proto zákon vlastníkům komunikací umožňuje převést výkon této správy na jiný subjekt tím, že si jej pro ten účel založí či zřídí, ovšem za výslovné podmínky, že vůči němu jako vlastník zůstane ovládající osobou po celou dobu výkonu správy.

Prostřednictvím takto ustaveného správce může vlastník zajišťovat jak činnosti týkající se obecné údržby, tak odstraňování (či předcházení) závad ve schůdnosti či sjízdnosti. I sám správce může dílčími činnostmi především při údržbě a opravách komunikace pověřit jinou osobu, ta se však již správcem stát nemůže. Silniční zákon ve znění novely provedené zákonem č. 268/2015 Sb. s účinností od 1. 1. 2016 pak v § 27 odst. 6 právě u specifické činnosti týkající se odstraňování závad ve sjízdnosti či schůdnosti (jako zvláštní předpis vůči obecné úpravě odpovědnosti za pomocníka v § 2914 o. z.) okruh subjektů odpovídajících za újmy způsobené uživatelům pozemních komunikací v případě, že je výkon správy pozemní komunikace zajišťován prostřednictvím správce, fakticky nově rozšířil tak, že namísto vlastníka hradí poškozenému újmu správce a vlastník za splnění této povinnosti ručí, a to bez dalšího, tedy bez ohledu na to, zda a jak jej vybral a kontroloval. Jedná se však výslovně o přenos povinnosti k náhradě újem ze zvláštní zpřísněné odpovědnosti (viz odkaz na odpovědnost podle § 27 odst. 2 a 4 silničního zákona), což je v tomto případě třeba chápat jako výjimku vylučující odpovědnost vlastníka, resp. toto ustanovení odpovědnost vlastníka „oslabuje“ na ručení, nicméně zdvojuje tu okruh subjektů, od nichž může poškozený žádat náhradu.

A contrario z toho plyne, že u povinnosti běžné údržby, jejíž porušení může vést k obecné odpovědnosti za újmu, je povinnost k náhradě spjata výlučně s osobou vlastníka, jenž je ostatně povinen dbát o stav věcí v jeho vlastnictví náležitě, obzvlášť když jde o vlastnictví dopravní infrastruktury, jejíž využití má celospolečenský význam. Je tedy nutno dovodit, že v případech, na něž nedopadá zvláštní úprava popsaná v předchozím odstavci, tj. při uplatnění obecné odpovědnosti za porušení povinnosti řádné údržby komunikací, která se řídí podle občanského zákoníku, je povinnou osobou vlastník a přenos odpovědnosti na správce zde není možný. Tomu nasvědčuje i podmínka, že vlastník vůči zřízené osobě musí být po celou dobu výkonu správy ovládající osobou. Z toho plyne snížená míra autonomie pomocného subjektu, který sice není při konkrétním provedení potřebných úkonů a prací vázán pokyny ovládající osoby, nicméně celá jeho činnost je vázána právě na dosažení předpokládaného výsledku, jímž je řádný stav komunikací. Zejména účelové napojení správce na hlavní osobu vytváří takový vztah podřízenosti pomocníka, že mu ve smyslu zmíněného výkladu § 2914 odst. 1 o. z. nelze ukládat povinnost k náhradě újmy vedle vlastníka komunikace, a to bez ohledu na obsah zřizovacích listin či vzájemných smluv.

Tuto úvahu podporuje i znění § 27 odst. 5 silničního zákona, podle nějž je vlastník povinen označit úseky silnic, místních komunikací a chodníků, na kterých se pro jejich malý dopravní význam nezajišťuje sjízdnost a schůdnost odstraňováním sněhu a náledí. I v tom tkví výlučné postavení vlastníka, který jedině (nikoliv pověřený správce) má možnost rozhodnout, které ostatní (neoznačené) úseky komunikací bude v zimním období udržovat sjízdné a schůdné. Zákon sice výslovně neříká, že tato povinnost tíží jejich vlastníky, nicméně je logické, že pokud je to vlastník, kdo může vybrat úseky, na nichž se úklid nezajišťuje, pak právě jeho stíhá povinnost zimní údržby na ostatních komunikacích v jeho vlastnictví. Pochopitelně může svého smluvního partnera zavázat, aby tuto povinnost plnil za něj, nepřichází tím však o postavení vlastníka a uživatelům pozemní komunikace bude i nadále odpovídat on sám za zanedbání zákonné povinnosti.

Lze tedy uzavřít, že povinnost nahradit újmu způsobenou uživateli komunikace závadou ve schůdnosti či sjízdnosti má vlastník komunikace, ovšem zřídil-li k tomu účelu právnickou osobu (správce), má takovou povinnost správce, zatímco vlastník za splnění jeho povinnosti k náhradě poškozenému ručí. Oproti tomu k náhradě újmy způsobené porušením zákonné povinnosti udržovat komunikace v řádném stavu je povinen jen sám vlastník bez ohledu na to, zda si i k tomuto účelu zřídil samostatný subjekt.

V posuzované věci to znamená, že žalované město je pasivně legitimováno ve sporu o nárocích žalobce založených na zanedbání obecné povinnosti údržby pozemní komunikace. I když odvolací soud k tomuto závěru dospěl výkladem ne zcela adekvátního ustanovení § 1935 o. z., ve výsledku je jeho závěr správný a uplatněný dovolací důvod není naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

‍

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož účinnost adresných právních jednání předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním jednáním. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit.

Adresátovi lze přitom právní jednání doručit jakýmkoliv způsobem, který umožní dané osobě se s písemností obeznámit, například prostřednictvím držitele poštovní licence, pomocí každé fyzické osoby, která bude ochotna doručení provést, nebo osobním předáním apod.

Z řečeného se podává, že doručit právní jednání lze i pomocí e-mailové schránky. Má-li se zásilka dostat do dispoziční sféry adresáta, musí být zjevné, že adresát e-mailovou schránku běžně užívá, popř. odesílatele vyzval, aby uvedenou e-mailovou adresu použil, a musí být nepochybné, že e-mail byl uložen do e-mailové schránky adresáta.

V poměrech projednávané věci žalovaná doručovala Oznámení dovolateli prostřednictvím jeho pracovní e-mailové schránky, kterou běžně užíval, přičemž uložení e-mailů s Oznámením dne 29. 10. 2021, resp. 1. 11. 2021, do e-mailové schránky dovolatele bylo mezi stranami nesporné.

Za těchto okolností – při aplikaci shora uvedených judikatorních závěrů – je zřejmé, že Oznámení bylo ve sféře dispozice dovolatele již dne 29. 10. 2021, a ten se s ním mohl seznámit pouhým otevřením e-mailové schránky.

Lze přitakat závěru odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, že „čerpání dovolené“ nepředstavuje v dané věci objektivní překážku, pro kterou se dovolatel s Oznámením nemohl seznámit. Dovolatel přehlíží, že osoba povolaná do funkce člena orgánu společnosti je členem orgánu po celou dobu od vzniku funkce do jejího zániku, takříkajíc „24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Na uvedeném závěru přitom nemůže ničeho změnit ani článek XVIII odst. 2 Smlouvy, podle něhož byl dovolatel „v rozsahu 25 pracovních dnů v průběhu kalendářního roku“ uvedenou dobu oprávněn svou funkci „nevykonávat“.

Nejvyšší soud neshledává přiléhavou argumentaci dovolatele, že na Oznámení se měla aplikovat ustanovení stanov žalované o doručování písemností (podle kterých se písemnosti určené jiným osobám než akcionářům doručují na jejich adresu oznámenou společnosti – viz čl. 41 odst. 3 stanov). Jestliže zákon, stanovy žalované ani Smlouva nestanoví pro Oznámení žádnou formu, lze je učinit – v souladu s (obecnou) zásadou bezformálnosti právních jednání v soukromém právu – v libovolné formě, tj. i ústně při osobním setkání, telefonicky, a tedy i písemně prostřednictvím elektronické komunikace.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že volba způsobu doručování prostřednictvím e-mailové komunikace s sebou přináší mnohé nevýhody (její kvalita není nijak právně upravena), nicméně pak je na odesílateli, aby nesl následky případných vad v doručování uvedeným způsobem.

Pokud je však nesporné, že e-mailová zpráva byla uložena do e-mailové schránky adresáta, kterou adresát běžně užívá, lze – při absenci objektivních překážek doručení – uzavřít, že zásilka se dostala do dispoziční sféry adresáta.

‍

Zajišťovacím převodem práva dochází – byť podmíněně – ke změně v osobě nositele vlastnického práva (v osobě vlastníka). Dlužník tak účinností smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva přestává být vlastníkem majetku poskytnutého k zajištění a toto právo nabývá věřitel.

Splněním zajištěného dluhu přechází vlastnické právo bez dalšího zpět z věřitele na dlužníka, naopak v případě nesplnění musí být ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva sjednán způsob, jakým bude zajišťovací převod práva realizován; jedním z těchto způsobů je i možnost prodeje zajištěného majetku věřitelem třetí osobě a následné vypořádání závazku dlužníka vůči věřiteli z výtěžku zpeněžení majetku.

Nejvyšší soud přitom nepochybuje o tom, že podmínky nabývání vlastnického práva od neoprávněného (§ 1109 a násl. o. z.) se vztahují i na zajišťovací převody vlastnického práva; i v takovém případě se totiž nabyvatel stává vlastníkem převáděné věci (byť podmíněně s ohledem na účel uvedeného zajišťovacího institutu).

Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v poměrech projednávané věci je nutné rozlišovat mezi jednotlivými právními jednáními (převodními smlouvami), tj. mezi kupní smlouvu uzavřenou společností B (coby kupující) a dlužníkem (coby prodávajícím) [s cílem převodu vlastnického práva k movitým věcem na společnost B] na straně jedné a následnou smlouvou o zajišťovacím převodu (vlastnického) práva uzavřenou společností B a dovolatelem [s cílem (podmíněného) převodu vlastnického práva k movitým věcem na dovolatele za účelem zajištění dluhu společnosti B] na straně druhé.

Odvolacímu soudu tak lze vytknout, že posuzoval nabytí vlastnického práva dovolatele „od dlužníka“, aniž vzal v potaz, že vlastnické právo k movitým věcem bylo převáděno postupně různými (samostatnými) právními jednáními, byť uzavřenými téhož dne (18. dubna 2018).

Nejprve totiž vlastnické právo převáděl dlužník kupní smlouvou na společnost B. Stala-li se společnost B vlastníkem movitých věcí, nabýval dovolatel vlastnictví (jakkoli s rozvazovací podmínkou) již od vlastníka; pochybnosti odvolacího soudu o dobré víře dovolatele (s přihlédnutím k tomu, že je „úvěrovou institucí mající odborné znalosti a schopnosti“) pak mohly (měly) být posuzovány výlučně optikou ustanovení § 1112 o. z.

Podrobněji řečeno, odvolací soud měl nejprve posoudit, zda se společnost B stala vlastníkem movitých věcí, a to na základě kupní smlouvy uzavřené s dlužníkem v postavení neoprávněného převodce (vzhledem k tomu, že dlužník převedl vlastnické právo již dříve na vedlejšího účastníka zajišťovacím převodem vlastnického práva).

V závislosti na prokázaných skutkových okolnostech věci přicházelo v úvahu nabytí vlastnického práva podle § 1109 písm. b/ o. z. (kdyby šlo o převod při podnikatelské činnosti dlužníka v rámci běžného obchodního styku) nebo podle § 1109 písm. c/ o. z. [kdyby šlo o převod za úplatu od dlužníka jako osoby, které vlastník (vedlejší účastník) svěřil movité věci smlouvou o výpůjčce].

Společnost B by se stala vlastníkem, kdyby byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že dlužník byl oprávněn vlastnické právo převést; platí zde domněnka existence dobré víry (§ 7 o. z.), která může být vyvrácena. Kdyby byla kupní smlouva uzavřena za jiných okolností než shora zmíněných (§ 1109 o. z.), stala by se společnost B vlastníkem movitých věcí, jestliže by prokázala svou dobrou víru (§ 1111 o. z.).

Teprve následně lze posoudit účinky zajišťovacího převodu vlastnického práva mezi společností B a žalobcem. Jestliže se společnost B stala vlastníkem movitých věcí na základě kupní smlouvy uzavřené s dlužníkem, pak převáděla na žalobce k zajištění svého dluhu vlastnické právo, které jí svědčilo (nešlo o převod od neoprávněného). Žalobce by se tak v intencích § 1112 o. z. nestal vlastníkem movitých věcí, kdyby movité věci získal s vědomím, že společnost B nabyla vlastnické právo od neoprávněného (dlužníka).

Ochrana stavu založeného při nabytí od neoprávněného dobrou vírou nabyvatele nemůže být bezbřehá. Mohou nastat situace, že určitá osoba v dobré víře koupí movitou věc od neoprávněného (např. v zastavárně, antikvariátu, obchodě se starožitnostmi apod.), a získá tak k věci vlastnické právo a že od tohoto nabyvatele – který se právně stal vlastníkem – tutéž věc dále koupí další osoba, která však ví, že ji jeho předchůdce nabyl od neoprávněného a na úkor původního vlastníka.

Bez výslovné úpravy by podobné situace mohly být řešeny jen s využitím obecné právní zásady respektující soulad s dobrými mravy. Hledisko dobrých mravů však nemusí být v této souvislosti zcela spolehlivé a pro aplikační praxi snadno uchopitelné. Z toho důvodu se navrhuje výslovné ustanovení inspirované italskou úpravou (čl. 1154 Codice civile).

Podle navrženého ustanovení se vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce nemůže dovolat k svému prospěchu ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické právo bylo nabyto od neoprávněného. Původní vlastník tak bude mít vůči němu možnost domoci se vydání věci, ledaže dojde k mimořádnému vydržení. Výhrada nemožnosti dovolat se vlastnického práva toho, kdo v dobré víře nabyl vlastnické právo od neoprávněného, se však uplatní jen v tom směru, že se další nabyvatel (nabyvatel ve zlé víře) nemůže dovolat vlastnictví svého předchůdce k svému prospěchu. Pokud tedy věc dále zcizí, pak se vůči dalšímu nabyvateli, bude-li v dobré víře, uplatní zásada, že u movitých věcí držba nahrazuje vlastnický titul.“

Ustanovení § 1112 o. z. se tak typicky uplatní na situaci, kdy věc ve vlastnictví prvního (vedlejšího účastníka) převedl druhý (dlužník) dobrověrnému třetímu (společnosti B); ten se stal vlastníkem (za splnění podmínek § 1109 nebo § 1111 o. z.) a následně ji převedl čtvrtému (dovolateli).

Úvahy odvolacího soudu o významu (nedostatku) dobré víry dovolatele jsou nepřiléhavé, neboť pro aplikaci § 1112 o. z. by bylo třeba prokázat (a břemeno tvrzení a důkazní břemeno o této skutečnosti nese žalovaná), že dovolatel věděl o nabytí vlastnického práva (společností B) od neoprávněného (dlužníka).

Jinak řečeno, vlastnické právo nenabývá ve smyslu § 1112 o. z. ten, kdo ví, že jeho předchůdce nabyl vlastnické právo od neoprávněného.

V poměrech projednávané věci by v takovém případě s ohledem na důvodovou zprávu a komentářovou literaturu vlastnické právo přešlo zpět na vedlejšího účastníka k okamžiku účinnosti převodu mezi společností B a dovolatelem.

‍