Pátky s judikaturou 04/08/23

Opatření obecné povahy obecně představuje správní akt smíšenépovahy s konkrétně určeným předmětem regulace a obecně vymezenýmokruhem adresátů. Jedná se o výsledek činnosti veřejné správy,který není ani individuálním rozhodnutím, ani právním předpisem.Rozhodnutím není z toho důvodu, že nesměřuje vůči jmenovitě určenéosobě či osobám, ale naopak vůči neurčitému počtu osob. Právnímpředpisem není proto, že jeho předmětem je, podobně jako urozhodnutí, řešení určité konkrétní věci, nikoli stanovení obecnéhopravidla chování, vztahujícího se na všechny případy stejného druhu(odst. 18). Stejným způsobem definuje opatření obecné povahy i §171 správního řádu.

Ačkoliv tedy dle výše uvedeného nepředstavuje opatření obecnépovahy rozhodnutí v užším smyslu, dle důvodové zprávy k zákonu č.160/2006 Sb., který rozsáhle novelizoval zákon č. 82/1998 Sb. ajehož jedním z cílů bylo reagovat na změny, které vyvolá nabytíúčinnosti správního řádu, který od 1. 1. 2006 zavedl nové právníinstituty včetně opatření obecné povahy, „[j]e nesporné, že rovněžza škodu způsobenou na základě těchto [nových] institutů by mělstát nebo územní samosprávné celky odpovídat. V případěveřejnoprávních smluv a opatření obecné povahy se tyto institutyvýslovně podřazují pod režim rozhodnutí, takže po procesní stráncese bude v případě náhrady škody způsobené těmito institutypostupovat tak, jako by šlo o nezákonné rozhodnutí.“ Úmyslemzákonodárce (byť se tento neprojevil ve výslovné úpravě zněnízákona č. 82/1998 Sb.) tudíž bylo považovat pro účely zákona č.82/1998 Sb. opatření obecné povahy za rozhodnutí.

Ke stejnému závěru (tedy, že opatření obecné povahypředstavuje rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.) dospělNejvyšší soud v případě opatření obecné povahy vydaného územnímcelkem v rámci jeho samostatné působnosti, spočívajícího ve změněúzemního plánu.

Byť je pravdou, že změna územního plánu nemohla mít, narozdíl od posuzovaných mimořádných opatření, celostátní působnost,z výše uvedených závěrů vyplývá, že opatření obecné povahy je třebapovažovat za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. bez ohleduna to, pro jak rozsáhlé území bylo vydáno, neboť opatření obecnépovahy je rozhodnutím v širším smyslu, které sice nesměřuje vůčijmenovitě určené osobě, ale jeho předmětem je, podobně jako urozhodnutí, řešení určité konkrétní věci. Pokud tedy odvolací souduzavřel, že posuzovaná mimořádná opatření nejsou rozhodnutími vesmyslu zákona č. 82/1998 Sb., posoudil věc po právní stráncenesprávně.

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou aktivní legitimacežalobce b) k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobenéposuzovanými mimořádnými opatřeními ve smyslu § 7 OdpŠk, tedy tím,jaké subjekty lze pro účely posouzení nároku na náhradu újmyzpůsobené posuzovanými mimořádnými opatřeními považovat zaúčastníky řízení.

Nejvyšší soud se otázkou aktivní legitimace k náhradě škodyzpůsobené nezákonným rozhodnutím a s tím spjatým zákonnýmpožadavkem na účastenství v řízení zabýval opakovaně. Zákon č.82/1998 Sb. blíže pojem účastníka řízení nedefinuje a spoléhá vtomto směru na jednotlivé procesní předpisy, které obsahují vlastnídefinice osob účastných na řízení, a jsou tak rozhodující provymezení oprávněné osoby podle tohoto ustanovení.

V některých případech mají postavení účastníka ve smyslu § 7OdpŠk i osoby, které nejsou procesním předpisem považovány zaúčastníky řízení stricto sensu. Jedná se o osoby, o jejichž právecha povinnostech se v určité dílčí fázi řízení rozhoduje (svědci,znalci, tlumočníci, osoby, kterým byla při dokazování uloženaurčitá povinnost), eventuálně osoby oprávněné v určité fázi řízeníčinit návrhy či podávat opravné prostředky (příbuzní obžalovaného,léčebný ústav, výchovné zařízení, zájmové sdružení občanůapod.).

Za účastníka řízení ve smyslu § 7 OdpŠk je tak napříkladnutno považovat manželku obviněného, která využila svého právapodle § 37 odst. 1 trestního řádu, zvolila manželovi obhájce a pozastavení trestního stíhání manžela uplatnila nárok na náhraduškody odpovídající jí vynaloženým nákladům nutné obhajoby.

Dále v tomto rozsudku dovolací soud vysvětlil, že „ustanovení§ 7 OdpŠk není samoúčelné, ale reflektuje skutečnost, že mezistátem a osobami, jež nejsou ve smyslu tohoto ustanovení účastníkyřízení, ve kterém bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, není dánveřejnoprávní vztah. Škoda při výkonu veřejné moci přitom vzniká zveřejnoprávního vztahu (ostatně proto je úprava odpovědnosti zaškodu způsobenou při výkonu veřejné moci vyčleněna z občanskéhozákoníku – srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998Sb.).“

Kde se zabýval aktivní legitimací v případě uplatnění nárokuna náhradu újmy způsobené nezákonným opatřením obecné povahyvydaným územním celkem v rámci jeho samostatné působnosti aspočívajícím ve změně územního plánu. V tomto rozsudku Nejvyššísoud shrnul, že „má-li být osoba aktivně legitimována k náhraděškody za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., musíse v (alespoň dílčí fázi) řízení rozhodovat o jejích právech apovinnostech, a musí zde tedy existovat veřejnoprávnívztah.“

Na podkladě výše uvedených závěrů přiznal Nejvyšší soudpostavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osobě, kterásice nemohla být účastníkem správního řízení, v němž bylo nezákonnérozhodnutí vydáno, neboť jí zákonná úprava postavení účastníkařízení nepřiznávala, ale byla žalobcem v řízení před správnímsoudem, v němž bylo dané správní rozhodnutí pro nezákonnostzrušeno.

V posuzovaném případě žalobce b) dovozuje odpovědnostžalované za tvrzenou újmu z vydání nezákonných opatření obecnépovahy (mimořádných opatření), která byla vydána bez jakéhokolivřízení (včetně řízení o návrhu takového opatření, které se v jinýchpřípadech podle správního řádu či zvláštních právních předpisůprovádí).

Z toho důvodu žalobce b) ani jiné osoby nemohly být účastníky(neexistujícího) řízení, ve kterém by posuzovaná mimořádná opatřeníbyla vydána. Žalobce b) však mohl být posuzovanými mimořádnýmiopatřeními dotčen na svých subjektivních právech a mohl v souladu s§ 13 pandemického zákona napadnout posuzovaná mimořádná opatřenížalobou ve správním soudnictví, a být tak účastníkem řízenívedeného před správním soudem, jež následně mohlo vyústit vezrušení mimořádného opatření pro jeho nezákonnost, neboť podánítakové žaloby není v souladu s § 101a odst. 1 věty první zákona č.150/2002 Sb., soudní řád správní, podmíněno předchozím účastenstvímžalobce v nějakém správním řízení, nýbrž tím, že žalobce tvrdí, žebyl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správnímorgánem, zkrácen, což, má-li být s touto žalobou úspěšný, musí vřízení též prokázat.

Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, žese posuzovaná mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou takexistovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušenámimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení vesmyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostechbylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva bylavydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena.

Současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonemstanovené lhůtě (tj. do jednoho měsíce ode dne účinnostimimořádného opatření dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnostpodat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13pandemického zákona.

Nelze tedy akceptovat názor žalobce b) o existenci aktivnílegitimace každé osoby, která sice byla oprávněna mimořádnéopatření u soudu napadnout, ale zůstala pasivní a neučinila tak,neboť teprve využitím tohoto prostředku k ochraně práv dávápoškozený v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádnéopatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jeho práv, žese proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, a to bezohledu na to, zda taková žaloba ke zrušení mimořádného opatřenískutečně vedla či nikoliv.

Z obdobné koncepce vychází i § 8 odst. 3 OdpŠk, kterýnejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, vyžaduje využití vzákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, kterézákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje, čímž jeakcentována obecná právní zásada prevence škod vzniklých znezákonných rozhodnutí, která poškozený vnímá jako škodlivá.

Dle tohoto zákonného ustanovení rovněž není podmínkou vznikunároku na náhradu újmy, že využití procesních prostředků k ochraněpráv poškozeným skutečně ke zrušení nezákonného rozhodnutí(opatření obecné povahy) vedlo, tedy že ke zrušení mimořádnéhoopatření došlo přímo na návrh osoby, která se odškodnění způsobenéújmy domáhá.

Skutečnost, zda se žalobce b) zrušení jednotlivýchposuzovaných mimořádných opatření skutečně domáhal, se zeskutkových zjištění soudů obou stupňů, ani z tvrzení žalobce b)dosud nepodává. Za této situace tedy bude nezbytné zabývat se vprvní řadě tím, zda žalobce b) v zákonem stanovené lhůtě žalobu dle§ 13 pandemického zákona na zrušení jednotlivých posuzovanýchmimořádných opatření podal.

Výše uvedenými otázkami se však odvolací soud nezabýval,poněvadž uzavřel, že aktivní legitimace žalobce b) není dána jižtím, že posuzovaná mimořádná opatření byla vydána bez řízení anemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterém byla vydána.Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž neúplné a tedynesprávné.

V prvé řadě je namístě uvést, že u smlouvy se rozlišují jejíobligační a věcněprávní účinky. Obligační účinky vychází z noremzávazkového práva a jako takové se vztahují pouze ke smluvnímstranám. Obligační účinek smlouvy znamená, že mezi smluvnímistranami vzniká určitý závazek spočívající v konkrétních právech apovinnostech, tedy např. v povinnosti poskytnout sjednané plnění čihradit sjednanou úplatu. Oproti tomu věcněprávní účinky pramení znorem týkajících se věcných práv a zavazují všechny osoby, nejensmluvní strany. Věcněprávní účinek smlouvy znamená, že na základěsmlouvy dochází ke vzniku, změně nebo zániku věcných práv.

Odlišují se rovněž obligační a věcněprávní účinky odstoupeníod smlouvy. Platným a účinným odstoupením od smlouvy o zřízenívěcného břemene se přitom zrušují (zanikají) obligační i věcné(věcněprávní) účinky smlouvy.

Nejvyšší soud s odkazem na § 3028 odst. 2 o. z. uzavřel, ženení-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, řídí se ustanovenímitohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinnýcha věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklépřede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podledosavadních právních předpisů.

Toto ustanovení se použije i ve sporech o zřízení věcnéhobřemene, neboť rozhodnutí o zřízení věcného břemene jekonstitutivním rozhodnutím zakládajícím (věcná) práva a povinnosti,či při rozhodování o zrušení či omezení služebnosti/věcnéhobřemene.

Závazkový právní vztah však spadá pod pojem „jiné právnípoměry“ ve smyslu § 3028 odst. 3 věty první o. z.; ve vztahu kodstavci druhému téhož ustanovení jde o poměry jiné než týkající sepráv „osobních, rodinných a věcných“. Ustanovení § 3028 odst. 3 o.z. vychází z principu tzv. úplné neretroaktivity pro dosavadnízávazkové vztahy. Jeho základem je pravidlo, že závazek si nesesvůj právní řád, který stál u jeho vzniku. Z tohoto pravidlavycházel i § 763 odst. 1 věta první a druhá zákona č. 513/1991 Sb.,obchodní zákoník, který byl podle důvodové zprávy k zákonu č.89/2012 Sb. inspiračním zdrojem § 3028 odst. 3 o. z. Práva apovinnosti ze závazkových právních vztahů založených za účinnosti„starého“ občanského zákoníku se tedy řídí původní – jinak jižneplatnou – úpravou až do jejich úplného ukončení avypořádání.

Důvodem je zvýšený požadavek právní jistoty v obligačníchvztazích. Z ustálené rozhodovací praxe pak vyplývá, že dřívějšímiprávními předpisy se řídí také podmínky či platnost odstoupení odsmlouvy uzavřené za jejich účinnosti. Ke shodnému závěru dospívá iodborná literatura, která dovozuje, že dosavadní právní předpisy sepoužijí na závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014. Zákonodárcezároveň dodává, že v těchto případech se dosavadním právem budouřídit i práva a povinnosti z nich vzniklé, tedy i ty, kterévzniknou již za účinnosti nového zákona. Například dostane-li sedlužník ze smlouvy uzavřené před rokem 2014 v roce 2014 doprodlení, posoudí se tato situace zcela podle starého práva: kdyjde o prodlení, kdy a jak lze odstoupit od smlouvy.

Při posuzování obligačních účinků smlouvy (závazku zesmlouvy, podmínek pro odstoupení od smlouvy apod.) uzavřené před 1.1. 2014 se tedy podle § 3028 odst. 3 o. z. i po 1. 1. 2014 použijídosavadní právní předpisy bez ohledu na to, že jde o smlouvu, kterávyvolává též účinky věcněprávní (např. smlouva o koupi nemovitosti,či smlouva o zřízení věcného břemene).

V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkovýchzjištění soudu prvního stupně, podle kterých byla smlouva o zřízenívěcného břemene uzavřena mezi účastníky dne 22. 9. 2009, byla v nísjednána povinnost žalovaného platit žalobci úplatu za věcnébřemeno ve výši daně z nemovitostí, a to v hotovosti jednou ročně vtermínu 30. 6. každého roku, pokud nebude žalovaný tuto daň hraditpřímo za žalobce. Od této smlouvy žalobce odstoupil pro prodlenížalovaného s hrazením úplaty v letech 2013, 2014 a 2015 dopisem zedne 8. 7. 2015.

Odvolací soud se neřídil výše citovanými judikaturnímizávěry, pokud ve shodě se závěry soudu prvního stupně uzavřel, žeje na místě aplikovat § 3028 odst. 2 o. z. a nikoli § 3028 odst. 3o. z., tedy že je nutno posuzovat v kontextu nové právní úpravyporušení smluvní povinnosti, které je důvodem odstoupení odsmlouvy, i samotné odstoupení od smlouvy [jednání, které mápřivodit zánik věcného břemene (služebnosti)], v důsledku něhožsmlouva zaniká, a to na základě úvahy, že právní jednání (smlouvu ověcném břemeni) je třeba považovat za jeden celek, nelze každýjednotlivý závazek obsažený v této smlouvě vytrhnout z kontextuhlavního smluvního vztahu mezi účastníky, přičemž věcné břemenovzniklo za účinnosti předchozí právní úpravy, ale k odstoupení odsmlouvy došlo za účinnosti nové právní úpravy. V kontextu novéprávní úpravy pak (při vypořádání se s námitkou žalovaného oabsenci jeho prodlení z důvodu prodlení žalobce s výběrem úplaty zavěcné břemeno v bydlišti žalovaného) současně posuzoval i otázkumísta plnění, neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,že na tuto problematiku nelze aplikovat ustanovení předchozí právníúpravy (zřejmě žalovaným zmiňovaný § 567 odst. 1 větu druhou obč.zák.) a uzavřel, že nelze dovodit, že od roku 2014 s účinností novéprávní úpravy (zřejmě s ohledem na § 1955 odst. 1 větu druhou o.z.) měl dlužník (žalovaný) plnit jinde než v místě věřitele(žalobce).

Z uvedených skutkových zjištění vyplývá, že předmětemposouzení byla práva a povinnosti stran ze smlouvy uzavřené před 1.1. 2014 tvořící její obligační účinky, na něž se podle § 3028 odst.3 o. z. i po 1. 1. 2014 použijí dosavadní právní předpisy. Tím, žeodvolací soud při tomto posouzení neaplikoval příslušná ustanovenízákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů a (nejen) otázkumísta plnění smluvní povinnosti žalovaného (související s otázkou,zda byl žalovaný v prodlení s jejím splněním) posuzoval v kontextunové právní úpravy, se dopustil nesprávného právního posouzenívěci.

Neúčinným právním jednáním dlužníka může být také plněnídlužníka na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane vdůsledku takového zvýhodňujícího právního jednání dlužníka, totižnespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by munáleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutýmplněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursupro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníkastejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodltakto uspokojit).

Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěchostatních věřitelů má zabránit institut neúčinnosti zvýhodňujícíchprávních jednání upravený ustanovením § 241 insolvenčního zákona.Zásada par conditio creditorum (pari passu), neboli zásadapoměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů), jejednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikovánazvláštními nároky některých věřitelů. Podstatou neúčinnostiprávních jednání podle insolvenčního zákona je především zajištěníochrany věřitelů před právními jednáními dlužníka, které v konečnémdůsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradilzpůsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkorostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinaknáleželo v konkursu (dle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona), čímžvěřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům.

Právní úprava zvýhodňujících právních jednání obsažená vustanovení § 241 insolvenčního zákona nerozlišuje právní jednánídlužníka (z hlediska jejich možné odporovatelnosti) podle toho, zdajimi dlužník plní povinnost smluvní či „zákonnou“. Určujícímkritériem pro posouzení právního jednání jako zvýhodňujícího paknepochybně není ani okolnost, že povinnost k plnění byla dlužníkuuložena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu.

Z pohledu ustanovení § 241 insolvenčního zákona též nenížádných rozdílů mezi tím, zda právní jednání, jímž dlužníkzvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, se týká závazků, ježmají původ v právu soukromém nebo veřejném.

Výkon rozhodnutí (exekuce) slouží nucené realizaci exekučníhotitulu a jeho bezprostředním cílem je splnění povinnosti, kterábyla uložena povinné osobě (dlužníku) pravomocným a vykonatelnýmrozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu. Tím je realizovánprocesněprávní vztah založený mezi oprávněným (věřitelem) apovinným (dlužníkem) pravomocným rozhodnutím soudu nebo jinéhopříslušného orgánu odsuzujícím povinného (dlužníka) k určitémuplnění. Uskutečnění výkonu rozhodnutí (exekuce) vynucením splněnípovinnosti, kterou povinnému (dlužníku) uložil soud (nebo jinýpříslušný orgán) pravomocným rozhodnutím, je současně také právnískutečností hmotného práva, totiž skutečností, která má za následekzánik hmotněprávního závazku splněním.

Výkon rozhodnutí (exekuce) přikázáním pohledávky z účtu setýká pohledávky, kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtuvůči peněžnímu ústavu (bance). Předmětem výkonu rozhodnutípřikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu není věc (ani jinýmajetek), ale nárok majitele účtu (povinného) na výplatu peněžníchprostředků z účtu (pohledávka z účtu.

Byl-li exekuční příkaz vydán na přikázání pohledávky napeněžní prostředky daňového dlužníka na účet vedený u banky, lzeprovést daňovou exekuci jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem jepovinný (daňový dlužník). Pohledávka z jiného účtu není způsobilýmpředmětem této exekuce, i kdyby na účtu byly uloženy peněžníprostředky povinného (daňového dlužníka).

Plní-li banka dle exekučního příkazu, vždy plní „ze svého“ (anikoli za použití peněžních prostředků majitele účtu) a to naúhradu dluhu majitele účtu (nikoli svého dluhu) s tím, že v rozsahurealizovaného plnění (limitovaného výší částky vymáhané exekučnímpříkazem) zaniká pohledávka majitele (běžného) účtu za bankou. Vtakovém případě vždy banka plní a oprávněný plnění přijímá svědomím, že jde (maximálně však do výše pohledávky z titulu smlouvyo běžném účtu) o plnění na dluh třetí osoby (majitele běžného účtu– povinného dle exekučního příkazu).

Provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním pohledávky zúčtu zákon svěřuje peněžnímu ústavu (bance). Peněžní ústav je prototaké zodpovědný za to, že výkon rozhodnutí provede tak, jak muukládá zákon, jinak řečeno, že oprávněnému bude zaplacena částka,na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav při provedení výkonurozhodnutí postupoval správně.

Jak z povahy vykonávacího (exekučního) řízení (lhostejno, zdavedeného pro daňovou pohledávku) tak z mechanismu zvoleného způsobuvýkonu rozhodnutí (exekuce), jímž byla exekuce přikázánímpohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb (peněžníhoústavu), jak jsou popsány shora, plyne, že provedení výkonurozhodnutí (exekuce) tím, že poskytovatel platebních služeb(peněžní ústav) na základě exekučního příkazu vydaného soudem nebojiným oprávněným orgánem odepíše vymáhanou pohledávku z účtupovinného (dlužníka) a vyplatí ji oprávněnému (věřiteli), není„právním jednáním povinného“ (dlužníka). Jde naopak o (s)plněnídluhu (závazku) dlužníka (povinného) vynucené státní mocí proto, žedlužník žádnou vůli dluh splnit neprojevuje, nebo dokonce projevujevůli opačnou (dluh neuhradit). Právní posouzení věci odvolacímsoudem je tudíž v dotčeném ohledu správné (a neodporuje aniustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu).

V projednávané věci byla posuzována škoda, jež měla vzniknoutz porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucíkupní. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zjistil, žežalovaná porušila povinnost jí vyplývající ze smlouvy o smlouvěbudoucí, která spočívala v opatření věci (konkrétní bytovéjednotky), k níž měla být uzavřena realizační kupní smlouva, jejímžpředmětem měl být právě převod zmíněné bytové jednotky.

Porušení této povinnosti následně vedlo podle zjištění soudůk zániku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí pro následnounemožnost plnění (a tím i ke vzniku škody). Příslušnou povinnostopatřit věc pak žalovaná měla splnit tím, že vybuduje danou bytovoujednotku a zajistí její kolaudaci jako bytu. Skutkovou okolností,která způsobila nemožnost splnění této smluvní povinnosti, pakpodle zjištění soudu prvního stupně byla existence nadlimitníhozatížení příslušného místa (předmětné části budovy, v níž bylavybudována jednotka) vibracemi a strukturálním hlukem. Byť odvolacísoud při právním posouzení věci (posouzení existence liberačníhodůvodu podle § 2913 odst. 2 o. z.) tento právní závěr soudu prvníhostupně výslovně nepřevzal a liberační důvod spatřoval v tom, že jdeo „unikátní vadu vzniklou …“, je z tohoto vyjádření v kontextucelého odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že i odvolacísoud měl onou „unikátní vadou“ zjevně na mysli existencinadlimitního zatížení příslušného místa vibracemi a strukturálnímhlukem a že právě tuto skutkovou okolnost považoval za překážku vesmyslu § 2913 odst. 2 o. z. V tomto směru se tedy nelze zcelaztotožnit s námitkou žalobců, že odvolací soud řádněneidentifikoval překážku působící nesplnění smluvní povinnostižalovanou.

Odvolací soud však pochybil, pokud se v rámci právníhoposouzení naplnění podmínek pro liberaci podle § 2913 odst. 2 o. z.omezil pouze na konstatování, že „nepochybně se musí zkoumat iskutková stránka věci, tu pak znalec logicky vymezil s tím, jakékroky žalovaná strana činila s tím, že jak jsou v posudku popsány,lze mít tyto za učiněné lege artis s tím, že mimořádnost aojedinělost té situace je pak dána tím, že se jedná o unikátní vaduvzniklou kombinací nepředvídatelných anomálií v této expozici jakovadu neodstranitelnou a zcela jedinečnou.“ Blíže se nezabývalvlastním právním posouzením naplnění jednotlivých předpokladůkladených na překážku ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z. a nehodnotilje z výše popsaných hledisek. Odvolací soud se tak podrobnějinezabýval tím, zda nadlimitní výskyt hluku a vibrací v daném místě(předmětné části budovy, v níž byla vybudována jednotka) bylokolností, která zcela vznikla mimo sféru kontroly žalované.

Neposuzoval, zda všechny příčiny vzniku této okolnosti jsouexterního charakteru, či zda některá z nich je přičitatelnážalované (podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soudvycházel, byla existence nadlimitního výskytu hluku a vibracízpůsobena kombinací několika anomálií – blízkost metra, brownfield,komplikované hydrogeologické podmínky – přičemž anomálie v danémmístě byla způsobena též tím, že se kromě vlastního zatíženípřičetla i „odrazivá složka vibrací strukturálního hluku“).

Z jím akcentovaného kritéria posuzování jednotlivých krokůžalovaného jako postupu lege artis a konstatování, že jde „o vaduneodstranitelnou“, není zcela zřejmé, zda takto odvolací soudhodnotil uvedenou překážku jako nepřekonatelnou. I kdyby tomu takbylo, není z takového vyjádření patrný závěr, zda působení danéokolnosti není ani nebylo možno zamezit (zda bylo možné ji předemodvrátit, případně alespoň dodatečně překonat její působení) přivyvinutí úsilí, které lze rozumně požadovat na osobě v postavenížalované. Odvolací soud také řádně nezhodnotil, zda při posuzováníoptikou rozumné osoby v postavení žalované bylo možno při uzavřenísmlouvy (s určitou mírou pravděpodobnosti, kterou lze posoudit jakoadekvátní) předpokládat překročení vibroakustických limitů v danémmístě v takové koncentraci, jakož i to, že jeho následkem může býtporušení předmětné smluvní povinnosti. V tomto ohledu podrobnějinehodnotil zjištění učiněné ze znaleckého posudku o existenci„rezerv“ na straně žalované spočívajících v dimenzovánívibroizolací, realizaci lokálních konstrukčních opatření, případněv překlasifikování bytů na ateliéry a nezabýval se tím, zdaexistence takových „rezerv“ připravovaných žalovanou byla dána vdobě uzavření smlouvy se žalobci. Odvolací soud také nezjišťoval, sjakou četností v typově obdobných případech dochází při výstavběpodobně konstrukčně řešených bytových domů na pozemcích typubrownfield v blízkosti metra s komplikovaným hydrogeologickýmpodložím k překračování hygienických (vibroakustických) limitů byťi jen u malého množství bytových jednotek v rámci budovy, aby mohlřádně posoudit, zda existenci takové překážky lze považovat zamimořádnou ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z.

Odvolací soud se při svém právním posouzení spokojil s tím,že určitou anomálii znalec posoudil jako „nepředvídatelnou“, anižby právní posouzení pojmu „nepředvídatelnosti“ obsaženého v § 2913odst. 2 o. z. řádně provedl sám. Z rozhodovací praxe dovolacíhosoudu je přitom zřejmé (a zjevně to bylo známo i odvolacímu soudu,který sám závěry znalce označil jako skutkové), že znalcinepřísluší řešit otázky právní, nýbrž toliko otázky odborné.

Hodnocení, zda konkrétní skutková okolnost (překážka) splňujejednotlivé předpoklady uvedené v § 2913 odst. 2 o. z., představujeprávní posouzení, které je oprávněn a povinen činit jedině soud.Soud tedy nemůže při svém právním posouzení pouze přijmoutvyjádření znalce, který je oprávněn se vyjadřovat jen k otázkámodborným, které jsou součástí skutkových zjištění soudu, a jemužnepřísluší posouzení výkladu jednotlivých předpokladů (pojmů)uvedených v § 2913 odst. 2 o. z. Je na soudu, aby znalci v rámcizadání znaleckého posudku položil takové otázky, jejichžzodpovězení (odborná skutková zjištění) soudu umožní učinit siúsudek o tom, zda lze takto zjištěný skutkový stav subsumovat podshora provedený výklad jednotlivých předpokladů stanovených v §2913 odst. 2 o. z.

Za stavu, kdy ustanovení § 1936 odst. 1 a § 1937 odst. 1 o.z. jsou (jde-li o vznik povinnosti věřitele přijmout plněnínabídnuté třetí osobou) obsahově srovnatelná s ustanovením § 332odst. 1 obch. zák., Nejvyšší soud (při respektování jazykového,logického, systematického a teleologického výkladu dotčenýchustanovení) uzavírá, že i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. platí,že plněním poskytnutým třetí osobou, která neručí za dluh a závazekjinak nezajišťuje, za podmínek určených § 1936 odst. 1 větou prvnío. z. věřiteli dlužníka zaniká závazek dlužníka; skutečnost, ževěřitel vrátí takto poskytnuté plnění třetí osobě, nezpůsobujeobnovení závazku dlužníka.

Obecně vzato musí věřitel přijmout (na osobní vlastnostidlužníka nevázané) plnění (§ 1936 odst. 1 o. z.) tehdy, nabídne-limu to třetí osoba, která za dluh neručí nebo závazek jinaknezajišťuje, se souhlasem dlužníka. Jinak řečeno, musí zde býtprávní jednání třetí osoby [projevená vůle třetí osoby směřující kúhradě (konkrétního) dluhu dlužníka] adresované věřiteli, a právníjednání dlužníka (projevená vůle vyjadřující souhlas dlužníka splněním třetí osobou). Tato právní jednání „se musí dostat do sférydispozice věřitele“; nestačí jejich „pouhá“ existence. Nejsou-livýše uvedené předpoklady splněny, nemá věřitel povinnost přijmoutplnění; jeho možnost plnění přijmout tím není dotčena.

Promítnuto do poměrů projednávané věci, pohledávka žalobcevůči společnosti S (rozuměj směnkou zajištěná pohledávka) mohlazaniknout v rozsahu „plnění společností A“ (§ 1936 odst. 1 a § 1937odst. 1 o. z.) jen tehdy, bylo-li by právní jednání žalovaného,který dal příkaz k převodu peněžních prostředků z účtu společnostiA na označený účet, „přičitatelné“ společnosti A potud, že jím bylaprojevena vůle společnosti A k plnění konkrétního závazkuspolečnosti S vůči žalobci, a současně společnost S s tímto plněnímsouhlasila.

Samotná skutečnost, že žalobce (jako věřitel a současněposkytovatel platebních služeb) realizoval (dne 25. června 2018)příkaz k platbě z účtu společnosti A (a na označený účet určenoučástku převedl ‒ „připsal“), ještě (bez dalšího) neznamená, žeplatbu (s účinky splnění závazku společnosti S) též přijal;současně ani neměl povinnost platbu přijmout, když z ničehoneplynulo, že by společnost S (jako dlužník) s takovým plněnímsouhlasila. Potud nelze zjevně usuzovat na splnění dluhu ani nazákladě ustanovení § 1957 odst. 1 o. z., když opačný výklad byfakticky eliminoval možnost věřitele nepřijmout takovéplnění.

Přitom za stavu, kdy policejní orgán přijal (již) dne 26.června 2018 trestní oznámení podané I. S. (ve věci neoprávněnéhopřevodu částky 253.792,- Kč z účtu společnosti A) a usnesením zedne 27. června 2018 zajistil převedené peněžní prostředky naoznačeném účtu (§ 79a trestního řádu), žalobce zjevně nepřijal (anebyl povinen přijmout) nabízené plnění ani následně (viz zákazdispozic s předmětem zajištění plynoucí z usnesení o zajištěnívěci, ve spojení se zásadními pochybnostmi ohledně existence vůlespolečnosti A plnit závazek dlužníka). Konečně, tím, že žalobcevrátil [v reakci na usnesení policejního orgánu o vydání věci (zedne 5. září 2019) a na usnesení o odložení trestní věci (ze dne 9.prosince 2019)] dne 10. prosince 2019 částku 253.791,94 Kč zpět naúčet společnosti A, jednoznačně (a bez jakékoli prodlevy) odmítlpřijmout nabízené plnění.

Ujednání kupní smlouvy, podle něhož daň z nabytí nemovitýchvěcí zaplatí žalobkyně, i když poplatníky této daně byly v doběpřevodu podle § 1 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o daniz nabytí nemovitých věcí, ve znění zákona č. 254/2016 Sb., žalovaníjako nabyvatelé vlastnického práva, založilo závazek prodávajícívůči kupujícím (nikoliv vůči správci daně). S účinky podlesoukromého práva – změna v osobě dlužníka při zachování identitydluhu – nelze převzít dluh, který vznikl podle veřejnoprávníchnorem (zde podle ustanovení daňových předpisů).

To však nebrání, aby strana soukromoprávní smlouvy zadlužníka převzala plnění, tj. zavázala se, že zařídí, aby dlužníknemusel plnit (§ 1889 o. z.). Takový závazek má pouze obligačníúčinky mezi stranami smlouvy a nemá žádný vliv na plnění povinnostisubjektu veřejného (daňového) práva. Podstatou převzetí plnění jesmlouva – v projednávaném případě ujednání obsažené v kupní smlouvě–, která se nedotýká veřejnoprávního poměru mezi poplatníkem daně zpřevodu věcí nemovitých a správcem daně. Zásada autonomie vůlesmluvních stran a princip pacta sunt servanda vedou ke kladnéodpovědi na otázku, zda lze v kupní smlouvě (platně) ujednat, žeprodávající splní veřejnoprávní povinnost zatěžující podle daňovýchpředpisů kupující (nabyvatele vlastnictví).

Zvýšením kupní ceny bytové jednotky se spoluvlastnickýmpodílem na společných částech nemovité věci o částku rovnající sepředpokládané výši daně z nabytí nemovitých věcí projevily smluvnístrany úmysl, aby daň zaplatila prodávající, i když v době uzavřeníkupní smlouvy stíhala povinnost daň zaplatit jako nabyvatelevlastnictví kupující (§ 1 zákonného opatření č. 340/2013 Sb.).Žalobkyně musela počítat s tím, že o plnění, k jehož převzetí zažalované se zavázala, se úplata za převod vlastnictví sníží.

Dovolatelka správně konstatovala, že je třeba rozlišit vztahmezi žalovanými (poplatníky daně) a orgánem finanční správyvyplývající z veřejnoprávních norem a soukromoprávní vztah mezižalobkyní, která se smluvně zavázala uhradit za poplatníky daň znabytí nemovitých věcí, a žalovanými, kteří měli zákonnou povinnostdaň zaplatit. To, že finanční úřad vrátil přeplatek daněpoplatníkům, proto nemá žádný vliv na ujednání účastníků v kupnísmlouvě o převzetí plnění. Z toho vyplývá, že prodávající vrácenímpřeplatku na dani nebyla ochuzena a aplikace ustanovení § 2991 a §2997 odst. 1 o. z. nepřichází v úvahu.