Pátky s judikaturou 04/03/22

ačkoliv podle společenské smlouvy a zápisu způsobu jednání vobchodním rejstříku museli jménem společnosti jednat (uzavřítsmlouvu) (alespoň) dva jednatelé, nelze takový projev vůlepovažovat za projev vůle společnosti.

Jinými slovy právní úkon, při kterém nebyldodržen způsob jednání určený stanovami a zapsaný v obchodnímrejstříku, nebyl právním úkonem společnosti (nešlo jej společnostipřičítat) a nezavazoval ji.

Posouzení, zda osoba, která jménem právnické osoby písemnýprávní úkon učinila, byla k tomuto oprávněna, není otázkou dodrženípísemné formy právního úkonu, nýbrž posouzením, zda je příslušnáprávnická osoba takovým právním úkonem vázána či nikoliv.

Způsob jednání jménem společnosti, upravený ve společenskésmlouvě a zapsaný v obchodním rejstříku, musí být dodržen bezohledu na to, zda je pro předmětný právní úkon předepsána určitáforma, jinak nejde o projev vůle společnosti.

Důsledkem nedodržení zapsaného způsobu jednání společnostiovšem není neplatnost právního úkonu učiněného v rozporu sestanovami určeným a v obchodním rejstříku zapsaným způsobemjednání.

Ze skutkových zjištění soudů v projednávané věci předněplyne, že v době uzavření smlouvy podle zápisu v obchodnímrejstříku měli za žalobkyni jednat vždy alespoň dva jednateléspolečně. Ve smlouvě jsou jako osoby jednající za žalobkyni uvedenijednatelé M. a Š., smlouva však byla podepsána pouze jedním z nich,a to Š.

Po právní stránce soud prvního stupně – a odvolací soud ztohoto závěru vycházel –dospěl k závěru, že předmětná smlouvanebyla platně uzavřena, když pro její platnost bylo potřebné, abyza žalobkyni byla uzavřena dvěma jednateli a v případě zvolenépísemné formy v čl. V odst. 3 smlouvy i těmito jednateli podepsána,což se nestalo.

Vycházel-li tedy odvolací soud ze závěru soudu prvníhostupně, že písemná smlouva o vedení účetní a mzdové agendy aposkytování ekonomického poradenství je z důvodu nedostatkuzástupčího oprávnění jednatele žalobkyně neplatná, není jeho právníposouzení v otázce (ne)platnosti předmětné smlouvy správné. Shorauvedené judikatuře odpovídá naopak posouzení, podle něhožnedodržení zapsaného způsobu jednání společnosti nezakládá vevztahu mezi stranami neplatnost předmětné smlouvy. Právní posouzeníodvolacího soudu je proto nesprávné.

Skutečnost, že právní úkon nelze v době jeho vzniku přičítatobchodní společnosti (ačkoliv je činěn jejím jménem), všakneznamená, že obchodní společnost není oprávněna jej analogicky dlepravidla obsaženého v § 33 odst. 2 obč. zák. dodatečně schválit(ratihabovat), a tím na sebe vztáhnout jeho účinky.

Dodatečné schválení (ratihabice) je projevem vůlezastoupeného být vázán jednáním učiněným neoprávněným zástupcem(osobou, jež jednala bez zástupčího oprávnění, popř. jež svézástupčí oprávnění překročila); jako takové je právním úkonemzastoupeného. K analogické aplikaci právní úpravy zastoupení najednání členů statutárních orgánů.

Jednal-li člen statutárního orgánu za obchodní společnostsám, ačkoli dle způsobu jednání obchodní společnosti zapsaného vobchodním rejstříku tak měli činit dva či více jeho členů, je ztohoto právního úkonu zavázán jednající člen statutárního orgánu,ledaže obchodní společnost právní úkon dodatečně bez zbytečnéhoodkladu schválí. Schválí-li obchodní společnost dodatečně právníúkon, který za ni učinil neoprávněný „zástupce“ (člen statutárníhoorgánu v rozporu s pravidlem „čtyř očí“), je tímto právním úkonemvázána od počátku (ex tunc). Obchodní společnost může postupempodle § 33 odst. 2 obč. zák. dodatečně schválit právní úkon učiněnýtakovým neoprávněným „zástupcem“ (členem statutárníhoorgánu) i tehdy, nebyla-li třetí osoba (adresát právního úkonu) vdobré víře, že jednajícímu svědčí zástupčí oprávnění. Jinak řečeno, dobrá víra třetí osoby v zástupčí oprávněníjednajícího není podmínkou ratihabice podle § 33 odst. 2 obč.zák.

Pravidlo upravené v § 33 odst. 3 obč. zák. „pouze“ znamená,že dodatečně neschválený právní úkon neoprávněného „zástupce“(člena statutárního orgánu) učiněný vůči třetí osobě, která onedostatku zmocnění věděla, neváže ani zastoupeného (obchodníspolečnost), ani neoprávněného „zástupce“ (jednajícího členastatutárního orgánu).

K dodatečnému schválení by přitom mělo dojít bez zbytečnéhoodkladu poté, kdy se o jednání, jakož i o tom, že je za ni učinilneoprávněný zástupce (člen statutárního orgánu), obchodníspolečnost dozví.

Obchodní společnost se o těchto skutečnostech dozví tehdy,když se o nich dozví některý z členů statutárního orgánu odlišný odčlena, který neoprávněně jednal, popř. jiná osoba, jejíž vědomost otéto skutečnosti lze přičítat obchodní společnosti.

Občanský zákoník neupravuje formu dodatečného schválení avolba formy dodatečného schválení závisí na obchodní společnosti. Ato i tehdy, kdy zákon pro schvalovaný právní úkon formu stanoví.Vždy však musí být zjevné, že k tomu oprávněná osoba projevuje vůlijménem obchodní společnosti dodatečně schválit určitý právní úkon,učiněný za obchodní společnost neoprávněným zástupcem (členemstatutárního orgánu).

Je přípustné, aby právnická osoba (jakožto zastoupený)jednání učiněné takovýmto členem statutárního orgánu jednajícím buďbez zástupčího oprávnění, anebo toto zástupčí oprávněnípřekračujícím dodatečně schválila. Schválí-li právnická osobadodatečně právní jednání, která za ni učinil neoprávněný zástupce,je tímto právním jednáním vázána od počátku (ex tunc). Oddodatečného schválení právního jednání (ratihabice) je nutnéodlišit dodatečné (sukcesivní) jednání dalšího člena (dalšíchčlenů) statutárního orgánu právnické osoby uplatňující tzv.pravidlo čtyř či více očí. V takovém případě [kdy je zpravidla odpočátku zřejmé, že za právnickou osobu jednají (budou jednat)členové statutárního orgánu společně] se právní jednání stáváúčinným až okamžikem, kdy vůli projeví poslední z nich (exnunc).

Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-lizrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podlení dostal. Při výkladu ustanovení § 457 obč. zák. dospělarozhodovací praxe dovolacího soudu k ustálenému závěru, žepovinnost ke vzájemnému vydání (resp. nahrazení) bezdůvodnéhoobohacení podle tohoto ustanovení stíhá výhradně strany neplatné čizrušené smlouvy. Nelze-li tedy na základě zjištěného skutkovéhostavu učinit závěr, že by žalobkyně uplatňující v řízení právo navydání bezdůvodného obohacení byla stranou neplatné (či zrušené)smlouvy, pak nelze na projednávanou věc aplikovat § 457 obč.zák.

21. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1780/2008objasnil, že v situaci, kdy osoby, které uzavřely smlouvu o půjčce,ať už jako její účastníci nebo v postavení statutárního orgánu,byly současně (ke dni uzavření smlouvy) jedinými společníkyspolečnosti s ručením omezeným, nezpůsobuje absence předchozíhosouhlasu valné hromady společnosti neplatnost takové smlouvy. Ktomuto závěru vedla Nejvyšší soud úvaha, že podpisem smlouvyvšichni společníci společnosti vyjádřili se smlouvou nejpozději kedni jejího uzavření souhlas a že za těchto okolností by byloformalistické a v rozporu s účelem ustanovení § 196a odst. 1 obch.zák. dovozovat neplatnost smlouvy jen proto, že společnícineudělili souhlas ve formě usnesení valné hromady. Srov. dále např.usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2016, sp. zn. 21 Cdo5222/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sp.zn. 29 Cdo 3841/2015.

22. Předestřená úvaha ovšem podle označené judikaturypředpokládá, že svou vůli na listině (která fakticky nahrazujesouhlas valné hromady podle § 196a odst. 1 obch. zák.) výslovněvyjádřily všechny osoby, které byly aktivně legitimovány k podánínávrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (§ 131 vespojení s § 183 obch. zák.). Podle dovolatele měla společnost H vdobě uzavření smluv o půjčce ustavenou dozorčí radu, jejímž členůmtak bylo znemožněno, aby se případně mohli domoci soudního určení,že rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valnéhromady je neplatné. Insolvenční ani odvolací soud přitom uvedenouskutečnost (zda jsou zde vedle M. M. st. též další osoby aktivněvěcně legitimované k podání takové žaloby) nezkoumal.

…

25. Naopak souhlas valné hromady podle § 196a odst. 1 obch.zák. k uzavření smluv o půjčce není třeba vyžadovat (jen) z tohodůvodu, který považovaly za rozhodný oba soudy nižších stupňů, tedypro příbuzenský vztah (otce a syna) M. M. st. a M. M. ml. Jinakřečeno, samotná skutečnost, že předseda představenstva společnostiH (M. M. st.) je osoba blízká jednateli dlužníka (M. M. ml.),nečiní z těchto společností při uzavírání smluv o půjčce osobyblízké (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.dubna 2015, sen. zn. 29 ICdo 80/2014, uveřejněný v časopise Soudníjudikatura, číslo 4, ročník 2016, pod číslem 47, jakož i judikaturuuvedenou v důvodech tohoto rozhodnutí).

V poměrech pojednávané věci je přitom (se zřetelem kezjištěnému skutkovému stavu, z něhož vyšly při svém rozhodovánísoudy nižších stupňů a jenž dovoláním nemůže být zpochybněn)zřejmé, že výzva společnosti Š k plnění bankovní záruky (obsahujícízáruční listinou vymezené náležitosti, včetně prohlášení onesplnění zajištěného závazku a bankou společnosti Š provedenéhoověření pravosti podpisů zástupců této společnosti) byla doručenana adresu sídla žalovaného, přičemž zásilka se nejen dostala dodispozice žalovaného, ale žalovaný se zjevně s jejím obsahem rovněžseznámil. Současně není pochyb ani o tom, že v záruční listiněnebyl stanoven žádný konkrétní způsob doručení žádosti o plněníbankovní záruky.

Nevyplývá-li z obsahu bankovní záruky něco jiného, nemůžebanka, která vystavila bankovní záruku, započíst proti pohledávcevěřitele vůči bance z titulu bankovní záruky svou vzájemnoupohledávku, kterou má vůči věřiteli z jiného právního titulu.Možnost započtení vzájemných pohledávek banky a věřitele by muselavyplývat z obsahu záruční listiny.

Dovolacímu soudu je známo, že po účinnosti nového občanskéhozákoníku, byl – zejména vzhledem k tomu, že v našich poměrech bylnájem tradičně chápán jako dlouhodobý vztah – zastáván názor ozvláštnosti úpravy obsažené v ustanovení § 2204 o. z. a o vyloučeníobecné úpravy závazkového práva obsažené v ustanovení § 2000 o. z.na nájmy. V současné době je však zastáván názor opačný, a sice žeustanovení § 2000 o. z. je aplikovatelné i v nájemníchvztazích.

V ustanovení § 2204 odst. 2 o. z. je upravena vyvratitelnáprávní domněnka (srov. např. Komentář C. H. Beck), podle které semá nájem ujednaný na dobu delší než padesáti let posuzovat jakonájem na dobu neurčitou (vypověditelný v prvních padesáti letechjen z ujednaných výpovědních důvodů a v ujednané výpovědní době).Ustanovení § 2000 odst. 1 o. z. pak zakotvuje určitý (od výpovědiodlišný) způsob zrušení závazku sjednaného na dobu určitou. Právníposouzení podle § 2204 odst. 2 o. z. má tedy své místo již přiúvaze, zda v konkrétním případě byl ujednán nájem na dobu určitouči na dobu neurčitou. Teprve poté, co bylo postaveno najisto, žedotčený nájemní vztah byl ujednán na dobu určitou, lze uvažovat ojeho zrušení postupem podle § 2000 odst. 1 o. z. Z toho je zřejmé,že kolize mezi pravidly obsaženými v citovaných ustanoveních vůbecnevzniká, neboť každé z nich řeší jinou právní otázku (jiné právníotázky).

Nejsou-li však předmětná ustanovení ve vzájemném logickémrozporu (kolizi), nemohou být ani v poměru speciality, jenž byvyžadoval, aby na jejich vzájemný vztah byly aplikovány zásady,které řeší střet mezi ustanovením obecným a zvláštním a které majízamezit vytváření nepoužitelných (obsoletních) ustanovení.

Podle přesvědčení dovolacího soudu je tedy nyní v právníteorii správně zastáván názor, že ustanovení § 2000 o. z. jeaplikovatelné i v nájemních vztazích. Takovýto názor lze pokládatza rozumný a odpovídající potřebám v oblasti nájemních vztahů mimojiné i proto, že také zde může, byť pouze zcela výjimečně, nastatpotřeba zrušení nájmu uzavřeného na dobu určitou soudem (zejménanelze-li konkrétní nájemní poměr ukončit výpovědí jedné zesmluvních stran za podmínek upravených v ustanoveních § 2204 odst.2, § 2229, § 2287, § 2288 odst. 1 a § 2291 o. z.) a že úprava nájmu(§ 2201 a násl. o. z.) neobsahuje zvláštní ustanovení o možnostizrušení relativně dlouhodobého nájemního poměru soudem za podmíneknormovaných ustanovením § 2000 odst. 1 o. z. Navíc v souzené věcinelze ani opomenout, že i kdyby § 2204 odst. 2 o. z. přece jen bylv poměru speciality vůči posledně uvedenému ustanovení, dotklo byse to (vzhledem k hypotéze § 2204 odst. 2 o. z.) pouze nájmůsjednaných na dobu delší než padesát let; o takový nájem však vtomto případě nešlo.

Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že podle § 3074odst. 1 věty první před středníkem o. z. se nájem řídí tímtozákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlopřed tímto dnem (jako je tomu v daném případě). Odtud se podává, žeustanovení § 2000 odst. 1 o. z., v němž je upraven předčasný zánikzávazku formou soudního rozhodnutí s účinky ex nunc (viz poslézeuvedený výklad), dopadá i na nájemní vztahy vzniklé před 1. lednem2014; okolnosti nastalé před 1. lednem 2014 lze pak zohlednit i přisamotné úvaze o zrušení takového nájmu.

Ustanovení § 2000 odst. 1 o. z. se věcně týká dlouhodobýchsmluv, které jsou – právě vzhledem k jejich dlouhodobosti – spojenés jistou mírou rizika, neboť v době jejich uzavření nelze –objektivně vzato – předjímat škálu nejrůznějších okolností, které vprůběhu doby mohou nastat. Existují zde tedy široké možnosti změnokolností v podstatě ve všech relevantních parametrech – ať již jdeo osobní poměry smluvních stran, jejich způsobilost, hospodářské čispolečenské preference, anebo okolnosti objektivní, vnější, zejménatržní, politické, právní, sociální, přírodní apod. Vzhledem k tomuzachází právní úprava s velmi dlouhodobými smlouvami obezřetněji anabízí stranám účinné mechanismy, jak reagovat na jinak těžkořešitelné problémy pramenící z jejich neprolomitelné závaznosti.Jeden z těchto mechanismů, který ve své podstatě představujevýjimku ze zásady pacta sunt servanda, je zakotven právě vcitovaném § 2000 odst. 1 o. z.

V tomto ustanovení je upraven předčasný zánik závazku formousoudního rozhodnutí s účinky ex nunc. Výchozím předpokladem projeho uplatnění je existence mimořádně dlouhodobého závazku (závazkusjednaného na dobu života člověka, resp. na dobu delší než desetlet). Je-li podmínka kvalifikované dlouhodobosti splněna, je možnodomáhat se zrušení závazku soudem ve dvou situacích (skutkovýchpodstatách), ve kterých je s touto dlouhodobostí spojen určitýproblém, resp. možný konflikt a nadměrný zásah do smluvníhopostavení zavázané strany. Primárně jde o situaci, v níž mimořádnádlouhodobost závazku není podepřena dostatečně vážným důvodem (§2000 odst. 1 věta první o. z.). Pro tento případ platí, že pouplynutí deseti let je možno se domáhat zrušení závazku bez dalšíchpodmínek.

Otázku, zda ke sjednání dlouhodobého závazku měly stranyvážný důvod, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska spřihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem. Druhým možným důvodempro zrušení dlouhodobého závazku rozhodnutím soudu je podstatná(kvalifikovaná) změna okolností, z nichž strany zřejmě vycházelypři vzniku závazku (§ 2000 odst. 1 věta druhá o. z.). Souddlouhodobý závazek dotčený takovou změnou poměrů zruší (a to –stejně jako v případě předvídaném v § 2000 odst. 1 větě první o. z.– nejdříve po uplynutí deseti let od jeho vzniku) pouze tehdy,jestliže nově nastalé okolnosti působí takový zásah, že na zavázanéstraně nelze rozumně požadovat další setrvání v závazku.

S přihlédnutím ke specifickým okolnostem posuzovaného případuje k řečenému zapotřebí přičinit následující. Byť Nájemní smlouva,uzavřená mezi lidmi, nezavazovala žádného účastníka (člověka) nadobu jeho života, lze uvažovat o aplikaci § 2000 odst. 1 o. z. i vtomto případě, neboť citované ustanovení dopadá i na smlouvu, která„zavazuje kohokoli na dobu delší než deset let“.

Termínem „kohokoli“ měl zákonodárce nepochybně na myslikterýkoli subjekt soukromého práva (doslova „libovolná, kterákoliosoba, lhostejno kdo“), a tedy nikoli jen subjekt z kategorieprávnických osob, jak by se mohlo zdát z části ustanovení § 2000odst. 1 o. z. před druhou větnou čárkou (dikce „zavazuje člověka nadobu jeho života“ a contrario).

Pokud by zde zákonodárce mířil pouze na právnické osoby,jistě by použil tomu odpovídající (ustálenou) formulaci („právnickáosoba“), jak to ostatně učinil hned v následujícím (druhém)odstavci § 2000 o. z. Vzhledem k šíři záběru doslovného významupojmu „kohokoli“ (viz výklad shora) by navíc jeho zúžení pouze naprávnické osoby bylo možné jen za použití tzv. teleologickéredukce. Teleologickou redukci přitom mohou ospravedlnit jenargumenty objektivně teleologického výkladu, nikoli např. argumentymimoprávní nebo argumenty subjektivního výkladového cíle. Žádnétakové relevantní (teleologické) argumenty však v tomto případěnejsou zjevné. Naopak princip právní jistoty ve spojení s principemrovnosti, resp. formální spravedlnosti, zde hovoří v neprospěchzúžení pojmu „kohokoli“ pouze na právnické osoby, a tedy protiteleologické redukci § 2000 odst. 1 o. z. v naznačenémsmyslu.

Podle lidských zvyklostí, obecných zkušeností i společenskýchnorem vskutku není ve vztazích mezi blízkými příbuznými nikterakneobvyklý (či nestandardní, jak to vyjádřil odvolací soud) výskytrozličných projevů štědrosti a šlechetnosti, tedy volních jednáníčiněných toliko z dobré vůle bez vzájemné protihodnoty. Vzhledem kvýrazným citovým vazbám, jež se mezi těmito osobami typickyvyskytují, přitom není výjimkou ani jednostranné poskytnutí hodnotznačného rozsahu, zpravidla „formou“ darování, třebaže nenívyloučeno ani poskytnutí majetkové výhody v jiné podobě. Vzhledem křečenému tudíž není důvod bránit se tomu, aby za vážný důvod (vesmyslu § 2000 odst. 1 věty první o. z.) ke sjednání dlouhodobéhonájemního poměru (tj. pouze dočasného a současně úplatnéhopřenechání věci k užití jinému) byl považován i zájem vlastníkapronajaté věci zajistit svým rodičům (tedy blízkým příbuzným)stabilní uspokojení jejich potřeby bydlení (arg. a maiori adminus). Ostatně zcela jistě jde v tomto případě o závažnější zájem,než jaký představuje „pouhý zájem na dlouhodobém stabilním užívánía pravidelném placení nájemného“, který má být pravidelnědostatečným důvodem (ve smyslu § 2000 odst. 1 o. z.) ke sjednánídlouhodobého nájmu podle odborné literatury.

I s přihlédnutím k dalším okolnostem posuzované věci(finanční příspěvek prvního žalovaného svému synovi M. S. napořízení předmětných pozemků a domu č. p. XY, investice žalovanýchvynaložené na opravy uvedeného domu), které jsou rovněž způsobiléospravedlnit mimořádně dlouhou dobu (třicet pět let) trvánínájemního poměru účastníků (z hlediska ekonomické racionality arentability závazku je nepochybně oprávněný požadavek žalovaných nanávratnost jimi vynaložených investic), lze tudíž pokládat zasprávný právní názor, že strany Nájemní smlouvy měly vážný důvod kesjednání nájemního poměru na dobu určitou delší než deset let(konkrétně na dobu třiceti pěti let), a že proto v tomto případěnebyl naplněn jeden z předpokladů, za nichž se lze po uplynutídeseti let od vzniku závazku domáhat jeho zrušení podle § 2000odst. 1 věty první o. z.; ostatně v době nabytí nemovitých věcídovolatelka věděla o existenci Nájemní smlouvy a tudíž i orelativně nízkém nájemném. Pro úplnost zbývá dodat, že otázkou, zdapřípadně byly naplněny předpoklady pro zrušení nájemního poměruúčastníků podle § 2000 odst. 1 věty druhé o. z., se dovolací soudjiž nezabýval (a ani zabývat nemohl), neboť ve vztahu k uvedenéotázce nebyly v dovolání uplatněny žádné dovolací námitky(důvody).

Subjekt, který se neoprávněného zásahu do osobnostipoškozeného dopustil, porušil povinnost danou zákonem a zasáhl tímdo absolutního práva poškozeného, proto jej podle § 2910 o. z.stíhá povinnost k odčinění této újmy. Takovým subjektem může býtosoba fyzická, osoba právnická, ale i subjekt, který jedná ve sféřepráva veřejného, ve vztahu k němuž však platí speciální úprava, ato zákon č. 82/1998 Sb.

V projednávané věci byl tvrzený zásah do osobnosti žalobcezpůsoben obsahem článku, jehož autorem byl žalovaný. Jako autornese ve smyslu § 2910 o. z. občanskoprávní odpovědnost za výroky včlánku uvedené. Skutečnost, že jeho článek byl zveřejněn na portáluXY, jej této odpovědnosti nezbavuje. Neexistuje-li žádný právnípředpis, který by upravoval výlučnou odpovědnost provozovateleinternetových novin za zveřejněný článek, není dán právní podklad kzávěru, že by vydavatel odpovídal za újmu způsobenou obsahemuveřejněného článku namísto jeho autora. Tím není vyloučeno, žekromě autora by mohl odpovídat za neoprávněný zásah do osobnostičlověka i jiný subjekt (např. vydavatel).

Na podporu tohoto závěru lze poukázat na to, že ani zákon č.46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodickéhotisku a o změně některých dalších zákonů, (dále jen „tiskovýzákon“) neupravuje výlučnou odpovědnost vydavatele za obsah článkua ani tato speciální úprava nezbavuje (a ani v minulostinezbavovala) autora textu jeho občanskoprávní odpovědnosti za jehoobsah. V této souvislosti lze odkázat na odbornou literaturu, podleníž je-li autorem článku osoba rozdílná od zaměstnance vydavatele,může se neoprávněným zásahem dotčená osoba domáhat ochrany svéosobnosti buď samostatně na autorovi článku, nebo samostatně navydavateli jako takovém, anebo na obou z nich společně (srov.Rozehnal, A., Tiskový zákon. Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2008).Přestože byl tento závěr učiněn za účinnosti předešlého občanskéhozákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12.2013) a navíc v souvislosti s výkladem tiskového zákona, není žádnýracionální důvod se od něj (ve vztahu k odpovědnosti autora)odchylovat. Nový občanský zákoník sice přináší širší apropracovanější úpravu nároků na náhradu nemajetkové újmy, avšak ažna výjimky v zákonném režimu výkonu a ochrany osobnostních právpodstatné koncepční změny nepřináší.

Odlišná situace by mohla nastat pouze v případě, že byžalovaný napsal článek v pozici zaměstnance společnosti SLAN groups.r.o. (vydavatele internetových novin, kde byl článek publikován),tedy jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, čímž by jej tentozaměstnavatel použil k realizaci své činnosti. S ohledem naustanovení § 2914 věty první o. z. by v takovém případě mohl zaneoprávněný zásah odpovídat výlučně tento zaměstnavatel, ovšem zapředpokladu, že by se žalovaný nedopustil tzv. excesu. Z tohotohlediska však nemůže dovolací soud věc posoudit vzhledem knedostatečným skutkovým závěrům, neboť soudy nezjišťovaly, zdažalovaný článek napsal jako zaměstnanec vydavatele nebo jako osoba(autor), jež nabídla internetovým novinám článek kezveřejnění.

Lze tedy uzavřít, že za neoprávněný zásah do osobnostičlověka způsobený textem (článkem) zveřejněným na internetu nebo vtisku nese občanskoprávní odpovědnost jeho autor, není-lizaměstnancem subjektu, který text publikoval a jehož případnáodpovědnost tím není dotčena.