Pátky s judikaturou 04/02/22

Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei judicatae) podleustanovení § 159a o. s. ř. patří k podmínkám řízení, jejichžnedostatek znemožňuje, aby soud v řízení, které bylo zahájenopozději, rozhodl ve věci samé. Rozhodovací praxe Nejvyššího souduje dlouhodobě ukotvena v závěru, že překážka věci pravomocněrozhodnuté nastává tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejnévěci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýžnárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-lise stejného předmětu řízení a týchž osob.

Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nároknebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkovýchtvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týkátýchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupujíprávní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese)osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení.

O překážku věci pravomocně rozhodnuté by se nejednalo pouze vpřípadě, že by v tomto řízení šlo sice o tentýž právní vztah mezitýmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jinéskutečnosti vážící se k věci, které tu nebyly v době původníhořízení a k nimž došlo až později. O stejnou věc ve smyslu § 159aodst. 4 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýžnárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li seo tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob.

Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovatpředevším v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a vnásledku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutkupodstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osobvymezit ty, které tvoří skutek.

V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudyspory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukroméhopráva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nichjiné orgány (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Spory a jiné právní věciuvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány nežsoudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují zapodmínek uvedených v části páté tohoto zákona (§ 7 odst. 2 o. s.ř.). Rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávnéhocelku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčíorgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správníorgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci,která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-lirozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věcprojednána na návrh v občanském soudním řízení (§ 244 o. s. ř.)Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštnízákon (§ 7 odst. 4 o. s. ř.).

Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejnýmsubjektivním právům fyzických i právnických osob způsobemstanoveným tímto zákonem [zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řádsprávní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“ nebo„soudní řád správní“)] a za podmínek stanovených tímto nebozvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanovítento zákon (§ 2 s. ř. s.). Soudy ve správním soudnictví rozhodujío a) žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správyorgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož ifyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylosvěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických aprávnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen „správníorgán“), b) ochraně proti nečinnosti správního orgánu, c) ochraněpřed nezákonným zásahem správního orgánu, d) kompetenčních žalobách(§ 4 odst. 1 s. ř. s.). Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácenpřímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízeníúkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazněurčují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), může sežalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vysloveníjeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak (§ 65odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je nepřípustná také tehdy, jde-li orozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezíchzákonné pravomoci správního orgánu [§ 68 odst. 1 písm. b) s. ř.s.].

Z uvedeného přehledu je jednoznačné, že předmětem řízenípodle občanského soudního řádu (včetně řízení podle části páté,mající vazbu na rozhodování správních orgánů) může být jen ochranasubjektivních práv vyplývajících ze soukromoprávních vztahů; oprotitomu předmětem řízení vedených podle soudního řádu správního můžebýt jen ochrana subjektivních práv, do nichž bylo zasaženo postupy(rozhodnutími) vyplývajícími ze vztahů veřejnoprávních. Předmětobou řízení (tedy řízení vedeného podle občanského soudního řádu ařízení vedeného podle soudního řádu správního) tak nemůže být nikdytotožný, a nemůže být samozřejmě ani totožný výsledek těchtořízení. Rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení vedeném podlesoudního řádu správního, tak nikdy nemůže zakládat překážku věcirozhodnuté pro řízení o žalobě, o níž může být rozhodnuto pouzepodle občanského soudního řádu.

Žaloba o určení neexistence zástavního práva (přesněji, ženemovitost není zatížena zástavním právem) – jak je předmětemtohoto řízení - je typickou určovací žalobou podle ustanovení § 80o. s. ř., kde účastníky (resp. těmi, jimž svědčí věcná legitimace)jsou pouze zástavní věřitel a zástavní dlužník (zástavce), tedyvěcná legitimace v takovém sporu je určena podstatou hmotněprávníhovztahu, jehož se týká.

Oproti tomu žaloba „proti rozhodnutí správního (daňového)orgánu“, o které bylo rozhodnuto v řízení vedeném u Krajského souduv Brně pod sp. zn. 29 Af 49/2013, je typickou žalobou podleustanovení § 65 a násl. s. ř. s., kde okruh účastníků vyplývá zprocesního předpisu (srov. ustanovení § 65 s. ř. s.).

Správnost uvedené úvahy nemůže zvrátit skutečnost, žežalobkyně používá pro úspěch své věci naprosto totožné argumentyjako v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Af49/2013 a dokonce, že okruh účastníků označuje totožně (s výhradouzákonného nástupnictví správního orgánu) jako v odkazovanémřízení.

Ve vztahu k prve uvedenému lze uvést, že sice ve smysluustanovení § 54 odst. 6 s. ř. s. je výrok pravomocného rozsudkuzávazný pro účastníky, osoby na řízení zúčastněné a pro orgányveřejné moci, proto také ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s.ř. nemůže soud v řízení vedeném podle občanského soudního řádustejnou otázku, která byla vyřešena rozhodnutím soudu v řízenívedeném podle soudního řádu správního (ustanovení § 65 anásledující s. ř. s.), vyřešit jinak (zde tedy otázku vznikuzástavního práva); pakliže žalobkyně jiný důvod neexistencezástavního práva netvrdí, má uvedené za následek zcela zjevnoubezdůvodnost žaloby, která se vyjádří meritornímrozhodnutím.

Ve vztahu k označení žalovaného lze pouze dodat, že jde ooznačení správné (resp. přípustné) – k účastenství příslušnéhofinančního úřadu v řízeních, ve kterých je „ve hře“ existencezajištění daňových pohledávek zástavním právem, srov.

I v případě neoprávněných staveb přichází ve vztahu ksoučástem pozemků vyplývajícím z § 506 o. z. do úvahy aplikace §1023 o. z.

Může tak jít o užívání pozemku jak pod jeho povrchem, taktaké nad jeho povrchem. V daném ohledu jsou tyto závěry shodné i snázory vyslovenými v odborné komentářové literatuře, podle které §1023 o. z. může dopadat na do prostoru vyčnívající balkony či oknaze staveb postavených na sousedním pozemku.

V posuzované věci nalézací soudy vyšly ze skutkovéhozjištění, že přesah stavby, která je součástí pozemku žalované, nadpozemek žalobců činí 18 cm v délce cca šesti metrů. Správně právněposoudily, že stavba přesahuje do prostoru, který je podle § 506odst. 1 o. z. součástí pozemku žalobců. Následně zhodnotily, zdajsou dány podmínky aplikace § 1023 odst. 1 o. z., tedy zda je proužívání prostoru nad pozemkem žalobců dán důležitý důvod a zároveňzda žalobci nemají rozumný důvod takovému užívání bránit. Dospěly kzávěru, že v projednávaném případě jsou splněny podmínky hypotézyuvedené právní normy, a žalobci proto v souladu s ní musí snášetužívání prostoru nad svým pozemkem v rozsahu přesahu stavbyžalované nad jejich pozemek. Takový postup nalézacích soudů je plněv souladu s dosavadní praxí dovolacího soudu.

Dovolací soud je podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahovéhovymezení, a z jiného důvodu, než jaký byl vymezen v dovolání,napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže. Z obsahu dovolání nevyplývá,že by dovolatelé jakkoli zpochybňovali závěr soudu o existencidůležitého důvodu pro užívání prostoru nad svým pozemkem či závěr oneexistenci rozumného důvodu takovému užívání bránit. V uvedenémrozsahu tak odvolací soud napadené rozhodnutí přezkoumat nemohl.Jinak řečeno, splnění podmínek aplikace § 1023 odst. 1 o. z. vtomto konkrétním případě obstojí již proto, že dovolatelé spředpoklady použití uvedeného zákonného ustanovení vůbecnepolemizují, neboť mají za to, že § 1023 odst. 1 o. z. v dané věcivůbec pojmově použít nelze.

V této souvislosti dovolací soud dodává, že § 1023 odst. 1 o.z. dopadá na případy užívání cizího prostoru tam, kde pro takovéužívání neexistuje jiný právní důvod. Tam, kde právní titul proužívání sousedního pozemku existuje, řídí se užívání tímto právnímtitulem – např. služebností.

V projednávané věci měl odvolací soud aplikovatelnost čl. 15odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I za vyloučenou na základězjištění, že žalobkyně, která měla svou pobočku na Slovensku, tj. včlenském státě, v němž měl žalovaný v době uzavření smlouvy okontokorentním úvěru své bydliště, takové úvěry spotřebitelůmprostřednictvím své pobočky neposkytovala. Dospěl tedy k závěru, žesmlouva uzavřená se žalovaným nespadala do rozsahu činnostíprovozovaných žalobkyní v členském státě jeho bydliště. Zcela všakopomněl se zabývat tím, zda žalobkyně svou činnost spočívající vposkytování kontokorentních úvěrů na tento členský stát (Slovensko)v dané době zaměřovala, tj. zda smlouva uzavřená se žalovanýmspadala do rozsahu činností žalobkyní zaměřovaných (také) naSlovensko. Jinak řečeno, zda byla žalobkyně připravena uzavírat sespotřebiteli ze Slovenska smlouvy o kontokorentním úvěru. Kaplikovatelnosti čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I totižpostačuje naplnění kterékoliv z výše uvedených alternativstanovených podmínek.

Při posouzení věci pak nemohlo hrát podstatnou roli, že kuzavření smlouvy nedošlo na Slovensku (v členském státě bydlištěžalovaného spotřebitele), ale v České republice, tj. ve státě sídlažalobkyně, neboť skutečnost, v jakém státě má dojít (kde skutečnědojde) k uzavření smlouvy při provozování podnikatelské činnosti,není pro použitelnost čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel Ipodle výše citované judikatury Soudního dvora zásadní. Pokudžalobkyně při provozování své podnikatelské činnosti na Slovenskužalovaného odkázala na možnost uzavření předmětné smlouvy v Českérepublice, jak tvrdil žalovaný a jak na takové tvrzení odkázal iodvolací soud, tedy pokud nevyloučila možnost uzavření takovésmlouvy s ním z důvodu, že jde o osobu s bydlištěm v jiném členskémstátě, pouze jej odkázala na uzavření smlouvy na jiném místě (vestátě svého sídla), neznamená to, že by byla vyloučena aplikace čl.15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I. Nelze tedy vyloučit, že byťžalobkyně v době uzavření smlouvy kontokorentní úvěry přímo naSlovensku neposkytovala, nezaměřovala i na Slovensko svou činnostve vztahu k možnosti uzavírání kontokorentních úvěrů (byť by takovásmlouva mezi žalobkyní a spotřebitelem s bydlištěm ve Slovenskérepublice musela být uzavřena v České republice).

Podle § 135 o. z. právnická osoba, která byla dotčenazpochybněním svého práva k názvu nebo která utrpěla újmu proneoprávněný zásah do tohoto práva, nebo které taková újma hrozí,zejména neoprávněným užitím názvu, se může domáhat, aby bylo odneoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek(odst. 1). Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdobez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledažese jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové,televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmíbýt v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby (odst. 2).

Podle § 2894 odst. 2 o. z. nebyla-li povinnost odčinit jinémunemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jenstanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnostnahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudíobdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

V rámci takto chápaného (jednotného) deliktního práva knáhradě újmy současná právní úprava nicméně nepovažuje závazek kodčinění nemajetkové újmy, na rozdíl od náhrady újmy na jmění(škody), za pravidelný důsledek porušení právní povinnosti (resp.zásahu do cizího práva), nýbrž předpokládá vznik tohoto závazku(výjimečně) pouze tehdy, byla-li taková povinnost výslovně ujednánanebo stanoví-li tak zvlášť zákon (§ 2894 odst. 2 o. z.).

Případy, kdy zákon zvlášť stanoví povinnost odčinitnemajetkovou újmu, jsou dle důvodové zprávy k návrhu občanskéhozákoníku pojaty v účinném právu dosti široce, resp. oprotipředchozí právní úpravě dochází k jejich celkovémurozšíření.

Ve vztahu k právnickým osobám účinná právní úprava vobčanském zákoníku nevylučuje (nepopírá) možnost vzniku nemajetkovéújmy (resp. některých forem nemajetkové újmy) i na jejich straně.Zároveň z hlediska samotných podmínek vzniku závazku k odčiněnívzniklé nemajetkové újmy nerozlišuje, zda byla nemajetková újmazpůsobena osobě fyzické či právnické. Proto i pro nemajetkovou újmuzpůsobenou právnické osobě platí, že podle § 2894 odst. 2 o. z.vzniká povinnost škůdce k jejímu odčinění pouze tehdy (nebylo-livýslovně ujednáno jinak), stanoví-li tak zvlášť zákon.

Oproti právní úpravě účinné od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013(dle § 19b obč. zák.) současná právní úprava v případě deliktníhozásahu do pověsti právnické osoby (a rovněž v případě zásahu dojejího názvu nebo soukromí) podle § 135 odst. 2 o. z. právopoškozené právnické osoby na odčinění takto způsobené nemajetkovéújmy zvlášť nestanoví.

Lze tak uzavřít, že právnické osobě právo na odčiněnínemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do jejípověsti podle § 135 odst. 2 o. z. na základě přímého použití účinnéprávní úpravy v občanském zákoníku (není-li výslovně ujednánojinak) nevzniká.

Proto z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodní smluv, jimižje Česká republika vázána, nevyplývá její závazek k ochraně tohotopráva právnických osob, a tudíž existenci tohoto práva nelzedovodit ani z žádného přímo použitelného ustanovení takovémezinárodní smlouvy.

Proto lze na základě shora uvedených východisek uzavřít, žepodle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nemá právnická osoba právona odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněnýmzásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z.

Tím však zároveň není vyloučeno, aby v případě, kdy jepovinnost k odčinění nemajetkové újmy vzniklé právnické osobězvlášť zákonem stanovena ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z. (jak jsoutyto případy uvedeny příkladem shora), zohledňovalo přiměřenézadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takové poškozenípověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo (tj.např. poškození pověsti právnické osoby v hospodářské soutěži vdůsledku nekalosoutěžního jednání jiného soutěžitele).

Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy v projednávané věcidaly na základě příliš extenzivního výkladu ustanovení § 1032 odst.1 písm. b) občanského zákoníku zcela přednost právu vedlejšíúčastnice, aniž by dostatečně zvážily ústavněprávní rozměr věci,přičemž se jim nabízely výkladové varianty, jež by spravedlivourovnováhu do práv účastníků vnesly. Ústavní soud si je přitomvědom, že ustanovení § 1032 odst. 1 občanského zákoníku se odlišujeod úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb. („starý“ občanskýzákoník), a to zejména tím, že nyní je výslovně zakotvena povinnostsoudu zamítnout žalobu pro úmyslné či hrubě nedbalé jednánížadatele, jímž si žadatel způsobil nedostatek přístupu. Vzhledem ktomu nelze při posuzování důsledků úmyslného či hrubě nedbaléhojednání žadatele bez dalšího vycházet z dosavadníjudikatury.

Aktuální judikatura obecných soudů pak i případy, v nichž senabyvatel pouze před prodejem nepokusil vyjednat si přístup knemovitosti s vlastníkem sousedního pozemku, zásadně označuje jakohrubou nedbalost. Problémem tohoto přístupu však je, že soudy taktorozhodují bez ohledu na konkrétní okolnosti věci a bez zvážení váhypráv stojících v kolizi. To má zcela zásadní dopad na reálnouekonomickou „hodnotu“ vlastnického práva a navíc to představujecitelný zásah do ústavně garantovaného práva vlastnitmajetek.

K tomu Ústavní soud konstatuje, že nabytí nemovité věci bezspojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem nahistorický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat zaprojev hrubé nedbalosti. V tuzemských podmínkách jsou totiž vdůsledku tohoto vývoje stavby stojící na cizím pozemku (nezřídka snedostatečným přístupem) velmi častým jevem. Za situace, kdy státpo desítky let toleroval vznik takových majetkových poměrů, se jevínespravedlivé, jestliže nyní neproporcionálně odpírá vlastníkůmnemovitostí s nedostatečným přístupem ochranu vlastnického právaprostřednictvím zřízení věcného břemene nezbytné cesty.

Spravedlivé rovnováhy mezi ústavně garantovanými právystěžovatelů a vedlejší účastnice bylo přitom možno dosáhnoutstanovením odpovídající výše náhrady za zřízení takového břemene.Stěžovatelé a vedlejší účastnice spolu o režimu užívání pozemku zaúčelem přístupu k nemovitosti jednali, nemohli však nalézt shodu navýši náhrady. Klíčovým problémem se stanovení výše náhrady jevilo iobecným soudům. Podle názoru Ústavního soudu by při určení výšenáhrady obecnými soudy mohly být v plném rozsahu a spravedlivězohledněny veškeré relevantní okolnosti, jako jsou napříkladokolnosti nabytí nemovitosti, způsob nabytí spoluvlastnickýchpodílů či zejména ekonomické souvislosti věci, tj. právěskutečnost, že majetkoprávní vztahy k nemovitostem a okolnímpozemkům mohly mít vliv na tržní cenu nemovitosti.