Pátky s judikaturou 03/12/21

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu za porušení zákonapři nařízení dražebního jednání se považují (mimo jiné) vydánídražební vyhlášky před právní mocí usnesení o výsledné ceně,nedodržení třicetidenní lhůty k nařízení dražebního jednání (§ 336dodst. 2 o. s. ř.), nevyvěšení dražební vyhlášky na úřední desce,případně to, že dražební vyhláška neobsahovala všechny výrokypředepsané zákonem, nebo obsahovala výroky, které byly v rozporu sezákonem nebo faktickým stavem, avšak jen tehdy, když nepříznivédůsledky „výroků v rozporu se zákonem“ nebylo možno odstranitjinak, tedy jestliže takový výrok v rozporu se zákonem vedl či mohlvést k tomu, že odvolatel neuplatnil do zahájení dražebního jednánísvá práva. Konkrétní porušení zákona při nařízení dražebníhojednání nebo při provedení dražby musí být v příčinné souvislosti sudělením příklepu vydražiteli, tedy k příklepu by nedošlo, pokud byse soud takových porušení v dané věci vyvaroval.

Z uvedeného přehledu vyplývá, že judikatura stabilně (přiaplikaci ustanovení § 336k odst. 4 o. s. ř.) tenduje ke zvýšenéochraně dražitelů, potažmo vydražitele, proti takovým pochybenímexekutora, která jsou objektivně způsobilá zapříčinit, že průběh avýsledek dražebního jednání nesplňují požadavek transparentnostidražby, požadavek rovného přístupu účastníků dražby (dražebníků) kdražbě, že fakticky dojde ke zvýhodnění určité skupiny osob vevlastní exekuci zúčastněných oproti skupině jiné [typicky – vsouvislosti s pochybením ve vyhotovení popisné části nemovitosti vdražební vyhlášce – je ovlivněno jednání dražitelů, kteří by (pokudby k pochybení nedošlo) již „další“ vyšší podání neučinili, popř.by se dražby vůbec nezúčastnili, a tím došlo k ovlivnění výšedosaženého podání], apod.

V posuzované věci vydražitelka tvrdila „přesah verandy (vpatře domu) a komína (u vedlejší stavby) do pozemku parc. č. XY,který předmětné nemovitosti obklopuje“; tedy „právní vady“dražených nemovitostí. Odvolací soud k této námitce uvedl, že „…(závady) zjevně nebyly běžným šetřením na místě samém zjistitelné,a jelikož o nich soudní exekutor nevěděl, nemohl o těchtoskutečnostech zveřejnit příslušné informace. Vydražitelka veskutečnosti namítá, že dodatečně zjistila (další) vady navydražených nemovitostech, o kterých před dražbou nebylainformována, ale soudní exekutor o uvedených vadách nevěděl, nemohltedy o nich budoucí nabyvatele informovat a uvedené vady jdou protok tíži vydražitelky…“.

Dovolací soud nemíní polemizovat se závěrem odvolacího soudu,že „…závady nebyly běžně zjistitelné…“, neboť uvedený závěr je proposouzení věci bezpředmětný [při zjištění zcela zjevné a evidentnívady, resp. evidentního rozporu popisu dražené věci v dražebnívyhlášce oproti skutečnému stavu) „…je (sice) věcí každéhodražitele získat si dostatek podkladů k zodpovědnému rozhodnutí proúčast v dražbě…, avšak odvolací soud opomněl, že takovýmtopodkladem je nepochybně právě dražební vyhláška, ve které má býtuveden dostatečně podrobný (a pravdivý) popis dražené věci…“].Prostřednictvím argumentu a maiori ad minus je tak nutno dospět kzávěru, že „nezjistitelnost“ namítané vady je pro každého dražitelesituací ještě horší, než existence vady evidentní a (prima facie)zjistitelné. Avšak, jak již bylo uvedeno, „zjistitelnost“ vadynepředstavuje (pro posouzení oprávněnosti námitek vydražitele)kategorii určující; významné je jen a pouze, zda jde o vadu, kteráobjektivně je způsobilá ovlivnit rozhodování dražitele o účasti nadražbě, resp. (vydražitele) o učinění nejvyššího podání právě vtakové výši, v jaké bylo učiněno. Uvedené je nezbytné posuzovatvždy ve vztahu ke konkrétním zjištěným poměrům posuzovanédražby.

V posuzované věci byly namítány vady za situace zjištěnídalších „vad“ (spíše komplikací pro bezproblémové užívání draženénemovitosti) – není zajištěn přístup a příjezd, který je možný jenpřes pozemek parc. č. XY, a není právně zajištěno vedeníinženýrských sítí přes uvedený pozemek. V takové situaci nenípochyb o tom, že i kdyby zjištění dalších „vad“ (komplikací) –posuzovaných izolovaně – samo o sobě nemuselo rozhodování(vy)dražitele ovlivnit [k otázce tzv. přestavku srov. ustanovení §1087 o. z.,], ve spojení s vadami v dražební vyhlášce zjištěnými,by již tyto další vady znamenaly taková negativa, která byovlivnila úvahy (každého) potencionálního dražitele se dražbyzúčastnit, resp. vydražitele učinit takové podání, které se nakonecstalo podáním nejvyšším (a byl mu udělen příklep).

Pokud jde o skutkové okolnosti případu, Nejvyšší soudodkazuje na jejich shora učiněné zreferování z odůvodnění písemnéhovyhotovení rozsudku odvolacího soudu (dále též „odůvodnění rozsudkuodvolacího soudu“), jež se vztahuje k (okolnostem a účelům)uzavření darovací smlouvy ze dne 16. května 2010, na základě kterépředmětné nemovité věci J. K., v té době vystupující v procesnímpostavení žalovaného 2) v této právní věci, daroval své manželce –žalobkyni.

Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku dále vyplývá, žeodvolací soud dospěl k závěru, že právně významným účelem tétodarovací smlouvy bylo mj. zabránit (vyhnout se) případnýmnegativním důsledkům rozhodnutí Nejvyššího soudu o podanémdovolání. Kromě toho účastníci darovací smlouvy deklarovali dalšíúčely jimi uzavřené smlouvy – věk a zdravotní stav dárce, vděkdárce vůči žalobkyni či dispozice s majetkem dárce za jehoživota.

Přitom podle Ústavního soudu na výše uvedenou „obecnou otázkuvýkladu [§ 39 obč. zák., v situaci, kdy účastníci uzavřelipředmětnou darovací smlouvu hned z několika (výše již vyložených)účelů] se prima facie nabízí dvě odpovědi: při pluralitě účelůprávního jednání se zkoumá (a) pouze existence účelu rozporného sdobrými mravy, zbylé nemohou mít vliv na závěr o platnosti právníhojednání; (b) existence všech účelů, přičemž účely nerozporné sdobrými mravy mohou (či musí) mít vliv na závěr o platnostiprávního jednání.“

V poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vrozhodném znění, uzavřít, že jestliže se při pluralitě účelůsmlouvy (v daném případě darovací smlouvy coby dvoustrannéhoprávního úkonu) jeden z nich příčí dobrým mravům, je tato smlouvave smyslu § 39 obč. zák. stižena absolutní neplatností, nezávislena tom, zda zbývající účely tohoto právního jednání již nejsoucontra legem.

Podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmunebytových prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od19. 10. 2005 zákonem č. 360/2005 Sb., se nebytové prostorypronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny [v poznámcepod čarou k tomuto ustanovení je uveden odkaz na § 85 odst. 1 v tédobě účinného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování astavebním řádu (stavební zákon)]. Požadavek souladu mezi stavebnímurčením pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán vnájemní smlouvě (§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.), vyžadovalzákon (zákon č. 116/1990 Sb., ve znění před změnou provedenou súčinností od 19. 10. 2005) ve všech případech pronájmu nebytovýchprostor. § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do18. 10. 2005, nedovoloval uzavírat nájemní smlouvy u nebytovýchprostor k jinému účelu, než ke kterému byly stavebně určeny.Smlouvu o nájmu nebytových prostor tak bylo možné platně uzavřítjen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu § 85 odst. 1stavebního zákona určeny jako nebytové prostory kolaudačnímrozhodnutím, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, kterýbyl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven.

Ačkoli § 85 odst. 1 stavebního zákona jednoznačně patřil mezinormy veřejnoprávní povahy, není pochyb, že prostřednictvím právníúpravy obsažené v § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve zněníúčinném do 18. 10. 2005, měl přímý dopad rovněž na úpravusoukromoprávních vztahů, konkrétně nájmu nebytových prostor.Posléze uvedené ustanovení totiž spadalo již do oblasti norem právasoukromého, a bylo proto namístě postihovat jeho porušenísoukromoprávní sankcí (zde absolutní neplatností nájemní smlouvyuzavřené v rozporu s tímto ustanovením), třebaže je zřejmé (zodkazu uvedeného v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení), že jehoúčelem bylo zabezpečit dodržování normy veřejného práva (§ 85 odst.1 stavebního zákona), leč regulací určitého typu soukromoprávníchvztahů. Změnou provedenou s účinností od 19. 10. 2005 zákonem č.360/2005 Sb. však byl § 3 odst. 2 ze zákona č. 116/1990 Sb.vypuštěn. Byť tedy do současné doby platí, že stavby (tj. inebytové prostory) lze užívat jen k účelu vymezenému zejména vkolaudačním rozhodnutí (případně v jiných právních aktech určenýchstavebním zákonem), nemá tato norma veřejného práva [obsažená nynív § 126 odst. 1 stavebního zákona] s účinností od 19. 10. 2005bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahůupravených zákonem č. 116/1990 Sb., takže s jejím porušením jižnelze spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutníneplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor), nýbrž jen sankceveřejnoprávní, o něž však v daném případě nejde. Uvedený závěrpotvrzuje i důvodová zpráva k zákonu č. 360/2005 Sb., v poměru kpředchozí úpravě obsažené v § 3 zákona č. 116/1990 Sb. totiž mimojiné uvádí, že „pro nadbytečnost byl vypuštěn stávající odstavec 2,neboť způsob užívání je z hlediska stavebního upraven stavebnímzákonem a porušení stanovených podmínek je správnímdeliktem“.

Věcné břemeno spočívající v právu užívání stavby lze zřídit iv době, kdy stavba ještě nebyla kolaudována. K uvedenému pakNejvyšší soud dodal, že není účelem § 76 odst. 1 stavebního zákona(ani § 85 odst. 1 stejného zákona) bránit vzniku soukromoprávníchvztahů k nezkolaudovaným stavbám. Tam vyjádřený veřejnoprávnípříkaz užívat stavbu jen na základě kolaudačního rozhodnutí a kúčelu v něm určenému (a tomu odpovídající zákaz užívat stavbu bezkolaudačního rozhodnutí nebo v rozporu s ním) totiž působí vůčikaždému, bez ohledu na jeho soukromoprávní postavení [k tomu vizrovněž úpravu (veřejnoprávních) sankcí obsaženou v § 105 až 107astavebního zákona]. Není tedy žádný důvod domnívat se, že bypůsobil účinněji vůči vlastníku nezkolaudované stavby nebooprávněnému z věcného břemene, než vůči nájemci dotčené stavby.Kromě toho však nelze ani ztratit ze zřetele, že samotnésoukromoprávní oprávnění (právní možnost) užívat určitou stavbu,není-li realizováno (vykonáno), veřejnoprávní zákaz („fakticky“)užívat stavbu bez kolaudačního rozhodnutí (nebo v rozporu s ním)nikterak neporušuje.

Přestože se ve výše popsané rozhodovací praxi dovolacíhosoudu jednalo o nájemní smlouvy sjednané na základě zákona č.116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, účinného do31. 12. 2013, lze uvedené závěry beze zbytku vztáhnout i na nynířešenou věc, neboť ani zákon č. 89/2012 Sb. neobsahuje ustanoveníkorespondující veřejnoprávnímu pravidlu, že stavby lze užívat jen kúčelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí (případně vjiných právních aktech určených stavebním zákonem).

Nepřisvědčil-li tedy odvolací soud námitce žalované, žeprostory v budově nebylo možno pronajmout, protože to nepřipouštělodosavadní povolené funkční využití objektu, s odkazem na souhlasHygienické stanice hlavního města Prahy a Hasičského záchrannéhosboru hlavního města Prahy a vyjádření Odboru územního plánováníMagistrátu hlavního města Prahy ze dne 29. 11. 2012 k plánovanérekolaudaci – změně funkčního využití části stávajícího objektuparc. č. XY, k. ú. XY, z něhož vyplývá, že záměr je v souladu splatným Územním plánem hlavního města Prahy, je jeho právníposouzení věci z hlediska shora vymezené právní otázkysprávné.

Zahraniční srovnání nemůže převážit nad jazykovým,systematickým a historickým výkladem ani nad specifiky českéhoprávního prostředí, které není formováno jen jedním ustanovenímobčanského zákoníku, nýbrž je tvořeno řadou předpisů dalších,zejména těch, které upravují postavení pomocných osob v různýchpozicích (např. zaměstnanec, statutární orgán, úřední osoba,starosta, člen spolku, představitel SVJ a celá řada různýchzmocněnců), a v kontextu těchto úprav je třeba vykládat i samotnéustanovení § 2914 o. z. Právě míra autonomie či naopak závislostipomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zdapřeváží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy jedostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem kzaložení jeho vlastní povinnosti k náhradě.

Posledně zmíněné úvahy směřující k omezení údajné novězakládané odpovědnosti zaměstnance vůči třetí osobě vytvářejí dostisložité právní konstrukce a vyžadovaly by dotváření práva soudnímocí a překlenování mezer v zákoně ne zcela vhodným přenášenímpracovněprávních institutů do občanského práva. To nasvědčuje tomu,že zejména v případě zaměstnanců, kteří se nepodílejí na tvorběvůle svého zaměstnavatele, jehož úkoly plní a jehož pokyny jsouvázáni, je třeba přijmout takový výklad § 2914 o. z., abyzohledňoval povahu pracovněprávních vztahů, která je založena nasilné ochraně poskytované zákoníkem práce zaměstnanci při závisléčinnosti vůči zaměstnavateli. Měl-li by totiž zaměstnanec odpovídatpoškozenému zčásti či dokonce v neomezeném rozsahu, nastává zdetěžko řešitelný hodnotový rozpor mezi dílčí ochranou a posílenímpostavení poškozeného a garancí omezené odpovědnosti zaměstnance začinnost prováděnou v pracovněprávním vztahu.

Zvláštní zákonná ochrana zaměstnance totiž představujehodnotu, kterou chrání veřejný pořádek - § 1a odst. 2 zákoníkupráce, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (zásady zvláštní zákonnéochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovníchpodmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance,rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminacevyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek), přičemž uvedenéustanovení bylo do zákona vloženo novelou provedenou zákonem č.303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti spřijetím rekodifikace soukromého práva (čl. LXXIX), a to právě vsouvislosti s nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (Bělina,M., citované dílo; ten dále upozorňuje na to, že pojmovým znakemzávislé práce je podle § 2 odst. 2 zákoníku práce ta skutečnost, žezávislá práce je vykonávána na odpovědnost zaměstnavatele).

Podle § 2 odst. 2 zákoníku práce závislou prací je práce,která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele apodřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynůzaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.Ze zákonné definice závislé práce je zřejmá zjevná navázanostzaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovníčinnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí.Jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí,je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první o. z. vyložit tak,že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel,jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činnostízaměstnance, kterého k tomu použil.

Dospěl-li v posuzovaném případě odvolací soud k témuž závěruna základě zjištění, že žalovaný 2) odvezl věci žalobce právě přivýkonu pracovněprávních povinností pro žalovanou 1), je jeho závěrvěcně správný. Na těchto závěrech nic nemůže změnit ani poukazdovolatele na § 2900 o. z. a výtka, že žalovaný 2) porušilprevenční povinnost, protože i takové porušení představuje porušenízákona, k němuž se vztahuje předchozí výklad.

Smlouvou o postoupení pohledávky nedochází k jiné změnězávazku, než jen ke změně v osobě věřitele, tzn., že do právníhovztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původníhověřitele (postupitele) věřitel nový (postupník), aniž by se měnilobsah závazku; nový věřitel nabývá nejen postupovanou pohledávku,ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu případnémusoudnímu uplatnění.

V nyní souzené věci je postupovanou pohledávkou závazek zesmlouvy o půjčce poskytnuté žalovanému a J. S. (tehdejší manželcežalovaného) dne 1. 11. 2012, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.Smlouvy o postoupení pohledávky, jež byly uzavřeny 9. 11. 2017 a 5.8. 2020, se proto řídí ustanoveními občanského zákoníku, ve zněníúčinném do 31. 12. 2013, a to včetně otázky jejich případnéneplatnosti z důvodu rozporu s dobrými mravy, příp. otázkypoměřování výkonu práva korektivem dobrých mravů.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud na zjištěný skutkový stavaplikoval ustanovení § 8 o. z., posoudil věc podle právní normy,která na skutkový stav nedopadá, a dovolací důvod nesprávnéhoprávního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl již z tohotodůvodu uplatněn opodstatněně.

Soudy nižších stupňů dovodily povinnost dovolatelky k náhraděškody podle § 2910 věty první o. z. (aplikovatelnost § 2910 větydruhé o. z. oba soudy výslovně odmítly); jejich konkluze je tedyvystavěna na tom, že dovolatelka zasáhla do absolutního právažalobkyně, konkrétně do vlastnického (věcného) práva k pohledávcežalobkyně vůči bance.

Finanční prostředky (peníze) složené na bankovním účtu nejsouve vlastnictví jeho majitele, nýbrž banky, zatímco majiteli svědčípouze obligační právo (vůči bance) na výplatu, eventuálně oprávněníudílet bance pokyny k nakládání s těmito finančními prostředky(penězi). Jsou-li peníze převedeny na účet jiné osoby, pozbývá tímmajitel účtu pohledávku za bankou, zatímco adresátovi uvedenédispozice se dostává obohacení v podobě vzniku korespondujícípohledávky za svým peněžním ústavem. Jsou-li tedy peníze složené naběžném účtu v majetku peněžního ústavu (banky), pak majitel účtu jenadán toliko pohledávkou, jíž koresponduje povinnost bankyuskutečňovat v souladu s jeho příkazy převody či výplatypředmětných aktiv. Peněžnímu ústavu (finanční instituci, bance)mohou udílet pokyny k uskutečnění peněžních transferů rovněž tzv.osoby s dispozičním právem k účtu, jež však vůči bance taktéžrealizují toliko oprávnění obligační povahy.

Měla-li by být tedy ochrana ve smyslu § 2910 věty první o. z.hypoteticky dovozována z vlastnického práva k pohledávce, pakpohledávka „trvalý výkon“ ani „opětovný výkon“ nepřipouští, pročežse na pohledávky věcněprávní ustanovení občanského zákoníku (§ 979a násl.) nemohou použít, což nutně implikuje závěr, že úvahy o„vlastnickém právu k pohledávce“ (na nichž by pak byly založenyveškeré navazující úvahy o „zásahu do absolutního – vlastnického –práva k pohledávce“ ve smyslu § 2910 věty první o. z.) jsounesprávné.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá dostatečná zřejmost a vevztahu k § 2910 větě první o. z. nepřekročitelnost odlišnéhopůsobení absolutních a relativních práv, tj. „neprostupnost“relativních práv směrem k absolutní ochraně. Relativní právazásadně (nevyplývá-li z občanského zákoníku ve vztahu ke konkrétníminstitutům jinak) nepožívají ochrany určené absolutním právům.Povinnost k náhradě škody podle § 2910 věty první o. z. dopadá nazaviněné protiprávní jednání porušující absolutní práva a právnístatky (život, tělesnou a duševní integritu, zdraví, svobodu nebovlastnictví), nikoli na zaviněné protiprávní jednání porušujícírelativní práva a právní statky; nesplnění předpokladu zásahu doabsolutního práva přitom nelze překlenout ani konstrukcí, podle nížpohledávka, jež je svojí povahou relativním (obligačním) právem, jevěcí v právním slova smyslu, vlastnické právo k níž požívá ochranyabsolutní.

Konkluze odvolacího soudu, podle níž dovolatelka zasáhla dovlastnického práva žalobkyně k finančním prostředkům (k penězům) naúčtu v bance, tedy do absolutního práva žalobkyně, pročež bylapovinna k náhradě způsobené škody podle § 2910 věty první o. z.,tudíž není správná.

Vzhledem k právnímu posouzení, které Nejvyšší soud shorazaujal, a vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího přezkumu nebylaotázka, zda je zákon AML (eventuálně zákon o bankách) ve vztahu kžalobkyni tzv. ochrannou normou či nikoli, již se nezabýval otázkou(kterou sama dovolatelka kladla toliko eventuálně), zda je připosuzování odpovědnosti za škodu podle § 2910 věty první o. z.právně významná (též) absence ochranného účelu porušení právnínormy. Stejně tak se již Nejvyšší soud nezabýval námitkamidovolatelky stran posouzení vzniku škody, příčinné souvislosti aspoluzavinění žalobkyně; jejich posouzení by na shora uvedenémnemohlo ničeho změnit.