Pátky s judikaturou 03/11/23

Týká-li se zajišťovací převod práva věci zapsané do veřejnéhoseznamu, vzniká zajištění zápisem do tohoto seznamu; do veřejnéhoseznamu se zapíše i dočasná povaha zajišťovacího převodu práva (§2041 o. z.).

Poté, co doplnil dokazování, odvolací soud převzal skutkovýstav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho,že smlouvou uzavřenou 16. 1. 2014 žalobkyně „dočasně“ převedla nažalovanou (kupující) vlastnictví specifikovaných nemovitých věcí.Předmět převodu měl sloužit k zajištění dluhu 3.000.000 Kč spříslušenstvím a budoucího dluhu až do výše 6.000.000 Kč původníhověřitele M. C. (VERONY TRADE a. s.) a dluhu 1.100.000 Kč abudoucího dluhu až do výše 3.000.000 Kč původní věřitelky VELAPO a.s. s tím, že se žalovaná stane věřitelkou pohledávek odpovídajícíchuvedeným dluhům.

Právní účinky zápisu vlastnického práva do katastrunemovitostí – s poznámkou „dočasná povaha věcného práva na základězajišťovacího převodu“ – nastaly 22. 1. 2014.

Smlouvou z 15. 1. 2014 postoupil M. C. pohledávku 3.000.000Kč z titulu smlouvy o půjčce z 24. 11. 2010 za žalobkyní postupniciVERONA TRADE a. s., která smlouvou z 5. 2. 2014 pohledávku dálepostoupila žalované. Smlouvou z 28. 1. 2014 postoupila VELAPO a. s.(postupitelka) pohledávku 1.100.000 Kč ze smlouvy o půjčce uzavřenés žalobkyní 20. 2. 2013 žalované.

Uvedené pohledávky byly zajištěny zástavním právem zřízenýmsmlouvou ze 13. 9. 2011 (právní účinky vkladu zástavního právanastaly 14. 9. 2011), resp. smlouvou z 20. 2. 2013 (právní účinkyvkladu zástavního práva nastaly 20. 2. 2013). Podle souhlasnéhoprohlášení se žalovaná po postoupení pohledávek stala zástavnívěřitelkou.

Žalovaná 11. 6. 2014 vyzvala žalobkyni k úhradě dluhůzajištěných vlastnickým právem k věcem nemovitým.

Zajišťovací převod práva – v projednávaném případěvlastnického práva k nemovitým věcem a jejich součástem (§ 498odst. 1, § 506 o. z.) – představuje formu zajištění (peněžitého)dluhu odpovídajícího pohledávce věřitele.

Smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva zajišťujedlužník nebo třetí osoba dluh tím, že příjemci jistoty dočasněpřevede své vlastnictví k věci. Není-li sjednáno jinak, platí, že vpřípadě nesplnění dluhu se převod vlastnického práva stanenepodmíněným (§ 2044 odst. 1 o. z.).

V projednávaném případě byly ve smlouvě o zajišťovacímpřevodu pohledávky původních věřitelů žalobkyně jednoznačněidentifikovány (jim odpovídající dluhy ostatně zajišťovalo zástavníprávo zřízené na týchž nemovitých věcech) a strany smlouvuuzavíraly s podmínkou, že původní věřitelé postoupí existujícípohledávky žalované, která se stane věřitelkou žalobkyně. Smlouva ozajišťovacím převodu práva neodporuje ve smyslu § 580 odst. 1 o. z.zákonu proto, že v době jejího uzavření, resp. nabytí účinků zápisu(vkladu) vlastnického práva, nebyla žalovaná (kupující) věřitelkoužalobkyně. Okamžikem, kdy žalovaná (postupnice) nabyla od původníchvěřitelů žalobkyně pohledávky s příslušenstvím, se prosadilarealizační (zajišťovací) funkce převodu vlastnictví s důsledkyplynoucími z § 2044 o. z.

Obdobné platí pro námitku neplatnosti smlouvy o zajišťovacímpřevodu práva podle § 583 a 584 odst. 2 o. z. Jak vyplývá z obsahusmlouvy (viz výše), bylo úmyslem stran zajistit dluhy žalobkyněpřevodem vlastnictví k nemovitým věcem přesto, že dosavadnívěřitelé postoupili své pohledávky žalované až po uzavření smlouvy.Takové zjištění a priori vylučuje jednání žalobkyně v omylutýkajícím se postavení osoby přijímající zajištění.

V průběhu měsíce srpna 2019 vyhrál žalobce v „živé hřeRuleta“ celkem 11.760.000 Kč, a to ve třech samostatných hrách. Zavyplacení peněz ve zkrácené – nikoli zákonné – lhůtě, kterou sipřála zachovat žalovaná, nabídl žalobce slevu z výher. Dohoda „ouznání dluhu a podmínkách jeho splacení“ z 13. 9. 2019 vyjadřovalaúmysl účastníků vyplatit výhry před uplynutím zákonné lhůty oprotiprominutí části dluhu ve výši 4.260.000 Kč.

Podle rozhodnutí Celního úřadu žalovaná spáchala přestupek,neboť do 25. 3. 2020 nevyplatila žalobci část výhry 4.260.000 Kč,kterou vypořádala „jako slevu/odpuštění dluhu“, což je v rozporu s§ 10 odst. 5 zákona č. 186/2016 Sb. Generální ředitelství celrozhodnutím rozhodnutí Celního úřadu pro Hlavní město Prahupotvrdilo (§ 90 odst. 5 věta druhá zákona č. 500/2004 Sb.,správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, potvrzeno).

Byla-li tedy žalované uložena pokuta orgánem celní správy zasprávní delikt spočívající v uzavření dohody, v jejímž důsledkunebyla žalobci vyplacena část výhry, pak tato skutečnost sama osobě není způsobilá zmařit právní účinky takovéto dohody. Odvolacísoud – vyčleniv aplikaci soukromého práva z vlivu práva veřejného –rozhodl v souladu s výše uvedenými tezemi, které dovolací soudpokládá za správné.

Při převodu vlastnického práva k movité věci určenéjednotlivě (nezapsané ve veřejném seznamu) se vlastnické právozásadně převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti(srov. § 1099 o. z.).

Je však možné, aby si strany ujednaly jiný okamžik převoduvlastnického práva, např. nabytí vlastnického práva ke dnizaplacení kupní ceny v podobě výhrady vlastnického práva u kupnísmlouvy podle § 2932 o. z.

Podstatou výhrady vlastnického práva je tedy odklad(suspenze) převodu vlastnického práva zpravidla do úplnéhozaplacení kupní ceny, jehož účelem je posílení právního postavenízcizitele a funkční zajištění, že mu bude zaplacena cena. Výhradavlastnického práva poskytuje výhodu též nabyvateli, neboť získá věcdo své moci ještě před zaplacením, aniž si musí obstarat úvěrjinde. Nabyvatel (jakožto „čekatel“ na nabytí vlastnického práva či„detentor“) má po dobu trvání výhrady vlastnického práva nejenprávo mít věc, jež mu byla předána, u sebe, je rovněž oprávněn,není-li ujednáno jinak, takovou věc již po tuto dobu bezúplatněužívat v souladu s účelem, k němuž je podle smlouvy určena,popřípadě s účelem, k němuž obvykle slouží.

Pro posouzení dovoláním předestřené právní otázky možnostiaplikace ustanovení § 1109 o. z., které řeší problematiku nabytívlastnického práva od nevlastníka, resp. od neoprávněného, jerozhodné zkoumání subjektivních účinků výhrady vlastnického právave smyslu § 2134 o. z., tj. určení, vůči kterým osobám není podle §2134 o. z. výhrada vlastnického práva sjednaná mezi prodávajícím akupujícím účinná.

Ustanovení § 2134 o. z. upravuje zvláštní případy omezenípůsobnosti výhrady vlastnického práva vůči věřitelům kupujícího(věta první) a vůči třetím osobám v případě jejího ujednání ohledněvěci zapisované do veřejného seznamu (věta druhá).

V případě výhrady vlastnického práva ujednané ohledně věci,která podléhá evidenci ve veřejném seznamu, má výhrada vlastnickéhopráva účinky vůči třetím osobám až okamžikem, kdy je do tohotoveřejného seznamu zapsána. To vychází z ochrany dobré víry osobjednajících v důvěře v zápis ve veřejném seznamu.

Nejde-li o věci zapisované do veřejného seznamu,zákon ve své dikci neomezuje působení účinků výhrady vlastnickéhopráva obecně vůči všem třetím osobám jako v případě výhradyvlastnického práva ujednané ohledně věci podléhající evidenci veveřejném seznamu, nýbrž pouze vůči věřitelům kupujícího. Výhradavlastnického práva tak působí vůči věřitelům kupujícího pouze přidodržení zákonem předepsané formy. Pokud tedy prodávající chce, abyvýhrada vlastnického práva měla účinky i vůči věřitelům kupujícího,musí být sjednána ve formě veřejné listiny nebo ve formě soukromélistiny s úředně ověřenými podpisy.

Je nepochybné, že třetí osoba, jež má vůči kupujícímu právona plnění spojené se vznikem vlastnického práva k věci (např. nazákladě uzavřené smlouvy o dílo), je podle § 1721 o. z. věřitelemkupujícího. Pro posouzení otázky, zda lze takovou třetí osobupovažovat za věřitele kupujícího ve smyslu § 2134 odst. 1 větyprvní o. z., vůči kterému je působnost výhrady vlastnického práva kvěci nezapisované do veřejného seznamu zákonem omezena stanovenímpožadavku specifické formy jejího sjednání, v situaci, kdy má dojítk následnému převodu věci na ni na základě závazku kupujícího, jenezbytné se zabývat smyslem a účelem § 2134 věty první o. z.

S poučením v italské úpravě se navrhuje stanovit, že seprodávající nemůže dovolat svého vyhrazeného vlastnictví vůčivěřitelům kupujícího, neprokáže-li hodnověrně, že mu výhradavlastnického práva svědčí, i kdy byla ujednána.

Účelem a smyslem § 2134 o. z. (jeho věty první) je vedleposílení právního postavení prodávajícího zejména ochrana věřitelůkupujícího, respektive ochrana uspokojení jejich pohledávek zakupujícím z jeho majetku. Tato ochrana spočívá v hodnověrnostisjednané výhrady a v prokazatelnosti data jejího ujednání. Jinakřečeno, smyslem této úpravy je zajistit, aby pro věřitele bylotransparentně zjistitelné, že výhrada vlastnického práva bylasjednána a kdy. V případě, že výhrada takovým způsobem sjednánanebyla, nelze (podle úmyslu zákonodárce vyjádřeného v důvodovézprávě) vyloučit, že prostřednictvím institutu výhrady vlastnickéhopráva může docházet ke zkracování práv (jiných) věřitelů dlužníka.Neúčinnost vůči věřitelům dle § 2134 o. z. nastává přímo ze zákonaa věřitelé se jí nemusí domáhat odpůrčí žalobou.

Prodávající se bez dalšího nemůže dovolat svého vyhrazenéhovlastnictví vůči věřitelům kupujícího, není-li naplněn účel tétonormy. V poměrech mimo insolvenční řízení se případné neúčinnostidle § 2134 o. z. může dovolávat přímo věřitel kupujícího typickyjako oprávněný při výkonu rozhodnutí nebo exekuci. Sám kupující(dlužník) se naopak neúčinnosti výhrady dovolávat nemůže, neboťvůči němu je výhrada účinná již jejím sjednáním.

Je tomu tak proto, že důsledkem nedodržení § 2134 o. z. je(jen) to, že z pohledu věřitelů se nachází majetek kupujícíhodlužníka ve stavu, jako kdyby výhrada vlastnického práva nebylasjednána. Neúčinnost výhrady vlastnického práva dle § 2134 o. z.působí v insolvenčním řízení vůči majetkové podstatě ze zákona aplnění dle takové kupní smlouvy náleží pro účely zpeněžení vinsolvenčním řízení do majetkové podstaty kupujícího (dlužníka) dle§ 205 odst. 4 insolvenčního zákona. Tím se neúčinnost prosadí ivůči insolvenčním věřitelům, kteří jsou z majetkové podstatyuspokojováni. Úprava obsažená v občanském zákoníku se správněnevyslovuje k insolvenčním či exekučním poměrům, neboť jde o úpravuobecnou dopadající na všechny situace, v nichž je třeba chránitvěřitele kupujícího (dlužníka) před krácením uspokojení jejichpohledávek.

Obdobné závěry ohledně účelu § 2134 věty první o. z. jsouprezentovány též v komentářové literatuře, podle níž je účelemkomentovaného ustanovení ochrana prodávajícího před nároky věřitelůkupujícího. Proto zákonodárce vyžaduje určité formální náležitostik podpoře důvěryhodnosti ujednání o výhradě vlastnického práva.Obranou prodávajícího v případě výkonu rozhodnutí nebo konkurzníhořízení na majetek kupujícího je jeho tvrzení, že dlužník (kupující)je pouhým držitelem věci, jehož vlastnictví zůstáváprodávajícímu.

Proto výhrada vlastnického práva, ať už je součástí kupnísmlouvy, nebo samostatným právním jednáním na zvláštním dokumentu,musí být pořízena ve formě veřejné listiny (§ 567 a násl.) aneboalespoň mít písemnou formu s úředně ověřenými podpisy stran. Jiníautoři uvádí, že nová úprava po vzoru italské úpravy stanovujepravidlo na ochranu věřitelů kupujícího vzhledem k tomu, že byvýhrada vlastnického práva mohla být zneužívána k tomu, abykupující ochránil svůj majetek před věřiteli. Výhrada vlastnickéhopráva má účinky vůči věřitelům kupujícího jen tehdy, je-li sjednánave formě veřejné listiny nebo ve formě soukromé listiny s úředněověřenými podpisy, a to až od okamžiku ověření podpisů. Totopravidlo má zabránit tomu, aby si prodávající s kupujícím zpětněčinili výhradu vlastnického práva, a to jen s úmyslem zkrátitvěřitele kupujícího.

Podle dalších autorů k prosazení vyhrazení vlastnického právavůči věřitelům kupujícího, kteří musí ustoupit vlastnickým nárokůma nemohou se uspokojit z věci v detenci kupujícího, vyžaduje zákonzvláštní formu. Prokáže-li vlastník existenci svého práva vpožadované formě, bude se svou obranou úspěšný. V civilním řízeníse tak prodávající může bránit vylučovací žalobou podle § 267 o. s.ř., soud dražební jednání odročí do pravomocného rozhodnutí ožalobě (§ 336i odst. 1, § 338v odst. 1 o. s. ř.), v insolvenčnímřízení může prodávající uplatnit nárok na vrácení věci za podmínek§ 260 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jehořešení (insolvenční zákon), v exekučním řízení prodávající uplatnísvé právo návrhem na vyškrtnutí věci ze soupisu podle § 68 zákonač. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti(exekuční řád) a o změně dalších zákonů.

Pro úplnost lze dodat, že italská právní úprava jakoinspirační zdroj § 2134 věty první o. z., tj. konkrétně článek 1524věty první italského Codice Civile v českém překladu zní: „Vůčivěřitelům kupujícího může být výhrada vlastnického práva namítánapouze tehdy, vyplývá-li z listiny, která je opatřena bezpečnýmdatem, jež předchází obstavení majetku.“ (v italském originále: „Lariserva della proprieta' e' opponibile ai creditori del compratore, solo se risulta da atto scritto avente data certa anteriore al pignoramento.“)

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že smyslem a účelem § 2134věty první o. z. je ochrana věřitelů kupujícího před krácenímuspokojení jejich pohledávek, tj. jejich ochrana před situacemi,při nichž by byl dohodou prodávajícího s kupujícím účelově zpětněomezován rozsah majetku kupujícího, z nějž by se jinak mohlivěřitelé kupujícího uspokojovat (např. v průběhu exekučního čiinsolvenčního řízení). Cílem tohoto ustanovení není prostřednictvímstanovení specifické zákonné formy pro sjednání výhradyvlastnického práva omezit její působnost v situacích, v nichž sekupující zaváže třetí osobě převést vlastnické právo k věci, jež senezapisuje do veřejného seznamu, ač ještě není jejím vlastníkem (jepouze jejím detentorem, příp. ji ještě vůbec nemá u sebe).

Smyslem § 2134 věty první o. z. tedy není umožnit kupujícímus věcí nakládat v rozporu se sjednanou výhradou vlastnického práva.Toto ustanovení jej neopravňuje k převodu vlastnického práva natřetí osobu v rozporu se sjednanou výhradou (vůči kupujícímu jevýhrada vlastnického práva účinná bez dalšího jejím sjednáním).Jinak řečeno, byť je třetí osoba, jež má vůči kupujícímu právo naplnění spojené se vznikem vlastnického práva k věci, současněvěřitelem kupujícího, při posouzení, zda došlo k převoduvlastnického práva k věci (ohledně níž byla sjednána meziprodávajícím a kupujícím výhrada vlastnického práva) z kupujícíhona tuto třetí osobu, se omezení subjektivní působnosti výhradyvlastnického práva podle § 2134 věty první o. z. neuplatní, neboťto neodpovídá smyslu a účelu této normy. Třetí osoba, jíž sekupující zavázal takovou věc převést, se pak může stát jejímvlastníkem pouze za splnění podmínek § 1109 a násl. o. z., tj. přisplnění zákonem stanovených podmínek pro nabytí vlastnického právaod neoprávněného.

Lze tedy uzavřít, že sjednání výhrady vlastnického práva kvěci, jež se nezapisuje do veřejného seznamu, mezi prodávajícím akupujícím ve formě neodpovídající § 2134 větě první o. z.,nevylučuje aplikaci § 1109 a násl. o. z. pro posouzení, zda sestala vlastníkem věci třetí osoba, které se kupující smluvnězavázal věc převést.

V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že výhradavlastnického práva nebyla vůči žalobkyni účinná, neboť nesplňovalaformální náležitosti vyžadované ustanovením § 2134 věty první o.z., jednalo se o jednání vztahující se pouze ke smluvním stranám(působící inter partes) a k převodu vlastnického práva na kupujícíspolečnost eNZI.cz s. r. o. z pohledu žalobkyně došlo již samotnýmuzavřením kupní smlouvy. Na základě smlouvy o dílo uzavřené mezispolečností eNZI.cz s. r. o. a žalobkyní pak došlo k převoduzařízení na žalobkyni, neboť v řízení bylo prokázáno, že cena dílasjednaná ve smlouvě o dílo, v níž současně byla sjednána výhradavlastnického práva do úplného zaplacení ceny díla, byla společnostieNZI.cz s. r. o. plně uhrazena. Proto se odvolací soud již nezabýval námitkamižalované zpochybňujícími nabytí vlastnického práva žalobkynívzhledem k tvrzenému nesplnění podmínek pro nabytí od neoprávněnéhopodle § 1109 a násl. o. z.

Z výše uvedeného výkladu je zřejmé, že právní posouzení věci,jak jej učinil odvolací soud, není správné. Žalobkyně vprojednávané věci nebyla v postavení věřitele společnosti eNZI.czs. r. o. ve smyslu § 2134 věty první o. z., jenž by hodlaluspokojovat svou pohledávku z majetku této společnosti (např. vinsolvenčním řízení či v exekuci) a vůči kterému by tak nebylaúčinná výhrada vlastnického práva k zařízení sjednaná mezižalovanou a společností eNZI.cz s. r. o. ve formě neodpovídající §2134 větě první o. z.

Žalobkyně vystupovala v pozici třetí osoby, která měla nabýtvlastnické právo k zařízení (tj. k věci, jíž se týkala výhradavlastnického práva) na základě smlouvy o dílo uzavřené sespolečností eNZI.cz s. r. o., v níž se tato společnost zavázaladané zařízení (jako součást zhotovovaného díla) převést nažalobkyni, byť k tomuto zařízení byla v kupní smlouvě uzavřené mezižalovanou (prodávající) a společností eNZI.cz s. r. o. (kupující)sjednána výhrada vlastnického práva, podle níž měla společnosteNZI.cz s. r. o. nabýt vlastnické právo k zařízení až úplnýmzaplacením kupní ceny a do té doby nebyla oprávněna převéstvlastnické právo k němu na třetí osoby.

Skutečnost, že výhrada vlastnického práva nebyla mezižalovanou a společností eNZI.cz s. r. o. sjednána ve forměvyžadované v § 2134 větě první o. z., tedy neměla za následek, žeby její účinky nebylo možno vztahovat na žalobkyni v postavenítřetí osoby. K nabytí vlastnického práva žalobkyně k zařízení protomohlo dojít jen za splnění podmínek § 1109 a násl. o. z., tj. přisplnění zákonem stanovených podmínek pro nabytí vlastnického právaod neoprávněného.

Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisůvztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základnímpovinnostem zaměstnance plynoucím z pracovního poměru [srov. § 38odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, kteréjsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a §302–304 zák. práce), pracovním řádem (§ 306 zák. práce), pracovnísmlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance.

Všechny tyto povinnosti, které je zaměstnanec povinen plnitod vzniku pracovního poměru, spojuje to, že vyplývají z pracovníhopoměru zaměstnance u zaměstnavatele; podle pracovněprávníchpředpisů nemůže být postiženo jednání (chování) zaměstnance, kterýmneporušil povinnosti z pracovněprávního vztahu.

Není přitom samo o sobě rozhodující, zda zaměstnanec porušilsvé povinnosti v pracovní době, nebo mimo tuto dobu (v doběodpočinku); o porušení povinností vyplývajících z pracovního poměrujde také tehdy, jednal-li zaměstnanec mimo stanovenou pracovní dobuv rozporu s povinnostmi, které jsou mu uloženy jako zaměstnanci,tedy s povinnostmi, které nepostrádají místní, časový, ale zejménavěcný (vnitřní účelový) vztah k plnění jeho závazků plynoucích zpracovního poměru.

Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisůvztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci je ovšem výpovědnímdůvodem podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce jen tehdy,bylo-li zaměstnancem zaviněno, a to úmyslně, vědomou nedbalostínebo alespoň z nevědomé nedbalosti.

Obdobně uvádí odborná literatura, že o povinnost vyplývajícíz pracovního poměru jde jen v případě povinnosti, která tvoří obsahpracovního poměru (patří do oblasti vzájemných práv a povinnostízaměstnavatele a zaměstnance), resp. že mezi povinnosti vyplývajícíz pracovního poměru nepatří jakékoli povinnosti osoby, která senachází v právním postavení zaměstnance (zejména povinnostisouvisející s osobním a soukromým životem zaměstnance), nýbrž jentakové povinnosti, které se vztahují k výkonu práce nebo s výkonempráce vykazují souvislost (srov. STRÁNSKÝ, J., s. 237–238. In:STRÁNSKÝ, J. a kol. Zákoník práce s podrobným praktickým výkladempro širokou veřejnost. Praha: Sondy, 2021. ISBN 978-80-86846-74-3),a že nemůže být postiženo jednání (chování) zaměstnance, kterýmneporušil povinnosti z pracovněprávního vztahu.

projednávané věci žalobce vykonával práciakademického pracovníka a zároveň prorektora (zástupce rektora,který je v čele vysoké školy – srov. § 10 odst. 1 a 4 zákona ovysokých školách) jedné z vysokých škol, které jsou jako nejvyššíčlánek vzdělávací soustavy vrcholnými centry vzdělanosti,nezávislého poznání a tvůrčí činnosti a které mají klíčovou úlohuve vědeckém, kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnostimimo jiné tím, že uchovávají a rozhojňují dosažené poznání a podlesvého typu a zaměření pěstují činnost vědeckou, výzkumnou,vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost [srov. §1 písm. a) zákona o vysokých školách].

Jako akademický pracovník vysoké školy žalobce vykonával vpracovním poměru jak pedagogickou, tak tvůrčí činnost, a bylpovinen dbát dobrého jména žalované (srov. § 70 odst. 1 zákona ovysokých školách). Při výkonu tvůrčí činnosti, bylo-li (mělo-libýt) jejím výsledkem vytvoření vědeckého díla, které je jakopředmět autorského práva jedinečným výsledkem tvůrčí činnostiautora a které je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podoběvčetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jehorozsah, účel nebo význam (srov. § 2 odst. 1 autorského zákona), bylžalobce povinen dodržovat též autorský zákon, a to bez ohledu naúčel, k němuž vytvořené vědecké dílo použil nebo hodlalpoužít.

Není proto z tohoto pohledu významné, zda dílo bylo či mělobýt použito pro výkon pedagogické činnosti žalobce u žalované, kpublikaci v odborném tisku, jako tiskem vydaná monografie, kprezentaci na vědeckých konferencích nebo jako habilitační práce,na jejímž základě (mimo jiné) se ověřuje vědecká kvalifikaceuchazeče o jmenování docentem (srov. § 71 a 72 zákona o vysokýchškolách).

Ve všech uvedených případech musí být vědeckédílo jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora, která je jednouze základních náplní práce akademického pracovníka vysokéškoly.

Předložil-li žalobce jako svoji habilitační práci dohabilitačního řízení část monografie „Vybrané aspekty ekonomickébezpečnosti“, která nebyla výsledkem jeho tvůrčí činnosti (žalobcenebyl jejím autorem), učinil tak v rozporu se zákonem (srov.zejména § 11 a § 12 autorského zákona) a porušil tím povinnostvyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávanépráci, neboť povinnost dodržovat autorský zákon při výkonu tvůrčíčinnosti nepostrádá místní, časový, ale zejména věcný (vnitřníúčelový) vztah k plnění závazků žalobce jako akademickéhopracovníka a prorektora vysoké školy plynoucích z pracovního poměrumezi ním a žalovanou.

Závěr odvolacího soudu, že posouzení skutečnosti, zda žalobceporušil autorský zákon v rámci habilitačního řízení, není proposouzení dané věci podstatné, neboť to nemá souvislost s výkonempráce žalobce a dodržováním povinností, které mu plynou zpracovního poměru, proto není správný.

Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, žežalobce „svým neúspěšným habilitačním řízením“ nejednal v rozporuse zájmy zaměstnavatele, neboť „negativní výsledek … nemůžepoškodit dobré jméno zaměstnavatele, ale zaměstnance“. Odvolacísoud tu náležitě nebere v úvahu důvod neúspěchu žalobce vhabilitačním řízení, kterým bylo neoprávněné užití díla jiné osobyžalobcem jako akademickým pracovníkem a prorektorem žalované, přiněmž žalobce nedostál své povinnosti dbát dobrého jména žalovanéjako vysoké školy, které tím mohlo být dotčeno.

Žalobce označil v žalobě žalovanou jako „P. a. Č. r. v XY“,která jako státní (p.) vysoká škola (srov. § 2 odst. 7, § 94 odst.2 a § 95 odst. 1 zákona o vysokých školách) je – jak vyplývá zustanovení § 95 odst. 1 zákona o vysokých školách – organizačnísložkou státu, a tedy není právnickou osobou (srov. § 3 odst. 2větu první zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky ajejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějšíchpředpisů) způsobilou být účastníkem řízení (srov. § 19 o. s. ř.),přestože z obsahu žaloby je zřejmé, že uplatňuje právo na určeníneplatnosti výpovědí z pracovního poměru daných mu jehozaměstnavatelem, jímž byl stát (Česká republika).

Tento zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení ajinými údaji o tomto účastníku vyplývajícími z žaloby představovalvadu podání, kterou se měl soud pokusit odstranit postupem podleustanovení § 43 o. s. ř.

Čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod umožňujenegativně vymezit předmět vlastnictví zakotvením vlastnickéhomonopolu státu.

Ve vlastnictví státu je například nerostné bohatství, zakteré se považují výhradní ložiska nerostů. Jedná se o samostatnounemovitou věc, zatímco ložiska nerostů, pokud jsou tvořena tzv.nevyhrazenými nerosty, se považují za součást pozemku. Dále je státpřednostním vlastníkem pozemků cenných z hlediska ochrany přírody akrajiny. Podle § 23 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze naúzemí národních parků zcizit pozemky, které jsou ve vlastnictvístátu, pokud nejde o směnu pozemku odůvodněnou zájmy ochranypřírody. Podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny paksvědčí státu předkupní právo k nezastavěným pozemkům ležícím mimozastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodníchrezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím sjeskyněmi. Teprve pokud orgán ochrany přírody neprojeví o tytopozemky zájem, mohou vlastníci zamýšlený prodej uskutečnit. O tomtopředkupním právu, které vzniká ze zákona, však řada vlastníkůnetuší, protože se nezapisuje do katastru nemovitostí, což v praxičiní problémy.

Podle Ústavního soudu citovaná úprava nezasahuje do ústavněgarantovaného práva vlastnit majetek. Proto ji ani není nutnépodrobit testu proporcionality: „Zřízením zákonného předkupníhopráva státu k některým pozemkům na území národního parku seneomezuje právo chráněné podle čl. 11 odst. 1 a nezasahuje se tímpřímo do ústavně chráněné hodnoty. Uvedenou právní úpravou se pouzeomezuje jedna ze složek vlastnické triády – dispoziční oprávnění(ius disponendi), a to ještě nikoliv v celém jejím rozsahu, nýbržjen v možnosti absolutně volného úplatného převodu zatíženéhopozemku. Z tohoto důvodu nelze hovořit o nuceném omezenívlastnického práva, za které by vlastníku pozemku měla náležetnáhrada podle čl. 11 odst. 4.

I kdyby však dospěl ÚS k závěru, že by vlastníku pozemku mělanáležet náhrada za zřízení předkupního práva státu, tak by jejívýše byla jen symbolická s ohledem na charakter dotčených pozemkůna území národního parku a cenu obvyklou za jejich užívání,například při nájmu nebo pachtu, což je rovněž argument pro závěr oústavní konformitě napadené právní úpravy“ (srov. Pl. ÚS 18/17, bod127, dostupný na www.nalus.cz). Podle Ústavního soudu nelze anipřehlížet ústavně garantovanou možnost v čl. 11 odst. 2 Listiny,„která navazuje na čl. 7 Úst, podle něhož stát dbá o šetrnévyužívání přírodních zdrojů a ochranu životního prostředí. Jinýmislovy, (především) stát má pozitivní závazek chránit životníprostředí, který může naplnit mimo jiné i tím, že budecentralizovat vlastnictví pozemků na území národního parku“(tamtéž, bod 128).

V § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody akrajiny, se nejedná o nucené omezení vlastnického práva ve smyslučl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jedná se pouze onabídkovou povinnost, tedy zákonné předkupní právo. Za takové neníposkytována náhrada, jelikož prodávající by od státu obdržel stejnéfinanční prostředky, za které by je prodal třetímu subjektu. Právníúprava předkupního práva podle zákona o ochraně přírody a krajinyodpovídá soukromoprávní úpravě obsažené v občanském zákoníku, kteráse na případný "odkup" pozemků státem podpůrně užije.

Vlastník dotčeného pozemku je omezen pouze nabídkovoupovinností ve prospěch státu; neprojeví-li stát ve lhůtě 60 dnů odedne doručení nabídky zájem o pozemek zájem, může jej následněvlastník úplatně převést na koupěchtivého. Projeví-li stát opozemek v uvedené lhůtě zájem, je povinen v přiměřené době učinitkroky směřující ke koupi, a to za cenu, kterou by za pozemekzaplatil koupěchtivý. Vlastník pozemku tedy obdrží za pozemekstejnou cenu, bez ohledu na to, na koho jej nakonec úplatněpřevede. Právě proto Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 18/17zmiňuje, že případný nárok na náhradu za zákonné předkupní právo bybyl maximálně nízký. Nejedná se totiž o náhradu za „vyvlastnění“,jak se domnívá dovolatelka, jelikož k vyvlastnění a omezenívlastnického práva nedochází, nýbrž se jedná pouze o nabídkovoupovinnost prodávajícího, tedy omezení v absolutní volnostiúplatného převodu.

Ústavní soud uzavřel, že ani u právní úpravy § 61 odst. 1 a 2zákona o ochraně přírody a krajiny nedospěl k závěru oneústavnosti, neboť jí není omezeno vlastnictví jakožto ústavněchráněná hodnota, pouze je stanovena nabídková povinnost vlastníkadotčeného pozemku vůči státu.

Z uvedeného plyne, že odvolací soud se nijak neodchýlil odustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu, a prototato námitka žalované přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.založit nemůže.

Jelikož ke vzniku a porušení předkupního práva žalobkynědošlo před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzenítohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč.zák.“).

Při nedostatku výslovné právní úpravy zákonného předkupníhopráva v části druhé občanského zákoníku, pojednávající o věcnýchprávech, vychází se ve smyslu § 853 obč. zák. z analogické aplikaceobecné právní úpravy předkupního práva, obsažené v části osméobčanského zákoníku, upravující právo závazkové, s tím, že taustanovení, jež se tykají pouze smluvního předkupního práva, nelzepoužít.

Podle § 603 odst. 3 obč. zák., bylo-li předkupní právoporušeno, může se oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věcnabídl ke koupi, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno.

Jestliže povinná osoba věc převede, aniž ji nabídneoprávněnému a poruší tím předkupní právo, nemá to za následekabsolutní neplatnost smlouvy, na jejímž základě nabyvatel věczískal. Oprávněný má možnost dovolat se relativní neplatnosti tétosmlouvy anebo domáhat se na nabyvateli (novém vlastníku), aby mupodíl nabídl ke koupi podle § 603 odst. 3 obč. zák. Na základěvýzvy oprávněného vzniká nabyvateli právní povinnost nabídnoutoprávněnému věc ke koupi za stejných podmínek, za kterých ji sámnabyl.

Žalobkyně před podáním žaloby učinila vůči žalované výzvu,aby jí předmětné nemovitosti s poukazem na zákonné předkupní právopodle ust. § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a dále spoukazem na ust. § 603 odst. 3 obč. zák. nabídla ke koupi, to všakžalovaná s ohledem na pochybnosti o existenci zákonného předkupníhopráva žalobkyně odmítla dobrovolně učinit.

Nesplní-li nabyvatel tuto povinnost, může se oprávněnýdomáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit munabídku ke koupi, resp. uzavřít kupní smlouvu odpovídajícího znění,nahrazen soudním rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Právní mocírozsudku nahrazujícího prohlášení vůle je kupní smlouva uzavřena.Oprávněný se tak může domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůlenabyvatele učinit mu nabídku ke koupi nahrazen, a to za stejnýchpodmínek (za stejnou kupní cenu), za kterých byl proveden původnípřevod.

Ani v této otázce se proto odvolací soud neodchýlil odustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nadto byla právnípředchůdkyně dovolatelky Agenturou ochrany přírody a krajiny napředkupní právo státu dopisem ze dne 8. 11. 2011 upozorněna, přestovšak svou nabídkovou povinnost plynoucí ze zákonného předkupníhopráva nesplnila. Žalovaná s tímto jejím jednáním byla srozuměna, očemž svědčí i ujednání v kupní smlouvě. Dovolací soud se i protonemá důvod od výše uvedených závěrů odchýlit. Dovolání není ani vtéto části podle § 237 o. s. ř. přípustné.

a. Účastníci řízení spolu vedli spor o majetkové právo vrozhodčím řízení před rozhodčím soudem.

b. Žalobce ani žalovaná nevznesli v průběhu rozhodčího řízenínámitku podjatosti proti rozhodcům JUDr. Ing. Olíkovi, LL.M., JUDr.Vostárkovi a JUDr. Zuskové, jmenovaným pro přezkum původníhorozhodčího nálezu.

c. Předseda rozhodčího senátu JUDr. Ing. Olík, LL.M., písemněsdělil rozhodčímu soudu, že advokátní kancelář ROWAN LEGAL, v nížpůsobí, poskytla žalované právní pomoc.

d. Jeho prohlášení bylo založeno do rozhodčího spisu, nebylodoručeno účastníkům řízení.

e. Žalobci byl napadený rozhodčí nález doručen dne 19. 5.2017.

f. Žalobce poté z veřejně dostupných zdrojů a na základěžádostí uplatněných podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodnémpřístupu k informacím, zjistil, že advokátní kancelář ROWAN LEGALposkytuje právní služby řadě státních orgánů a institucí, mimo jinétaké žalované.

g. Z dokazování vyplynulo, že advokátní kancelář ROWAN LEGAL,v níž je JUDr. Ing. Miloš Olík, LL.M., jednatelem a společníkem,poskytovala právní pomoc žalované a poskytuje právní pomocprávnickým osobám propojeným se žalovanou.

h. Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodčího nálezu zdůvodů podle § 31 písm. c) ZRŘ pro podjatost rozhodce JUDr. Ing.Miloše Olíka, LL.M., a JUDr. Šárky Zuskové a dále podle ustanovení§ 31 písm. e) ZRŘ pro nevyhovění jeho žádosti přerušit řízení, proneprovedení řádného dokazování (toto skutkové tvrzení žalobce vprůběhu řízení opustil) a pro nedostatek poučení dle § 118a zákonač. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

Vnitrostátní právní úpravy zásadně nepřipouští uplatněnídůvodů podjatosti bez omezení nebo až v rámci návrhu na zrušenírozhodčího nálezu. Uvedené platí bez výjimky u důvodů, které jsoustraně známy nebo jí byly rozhodcem oznámeny. Stejným způsobem se kuplatnění důvodů podjatosti staví i rozhodčí řády. Důvod tohotopostupu je logický a pragmatický. Stranám by totiž nemělo býtumožněno, aby námitku podjatosti vznášely až podle toho, jakrozhodčí řízení dopadne. Tím by totiž docházelo k potíránízákladních charakteristik rozhodčího řízení, ke zbytečnémuprodlužování trvání sporu, délky řízení a ke zvyšování nákladůřízení (srov. v literatuře takto Ryšavý, L. Nezávislost anestrannost rozhodce. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 218, s.140).

Obdobně je v literatuře poukazováno na to, že koncepcevyjádřená v § 33 věta prvá ZRŘ současně vyjadřuje, že je v rozporus právem a je zneužitím práva, pokud by strana v řízení, kdynámitku mohla uplatnit, takto neučinila, a druhá strana se tak díkyjejí nečinnosti a neuplatnění práva z její strany mohla spoléhat nasplnění podmínek řízení. Lze tak vycházet z abstraktní zásady,podle níž strana ztrácí právo kvůli své nečinnosti po delší dobu,kdy se s ohledem na objektivní okolnosti může jiná osoba spoléhatna to, že takové právo nebude uplatněno; opožděné uplatnění právaje tak v rozporu s dobrou vírou a právní jistotou. V souladu spraxí tuzemského civilního procesu pak § 33 ZRŘ ony objektivníokolnosti a dostatečný časový prostor na uplatnění práva váže naokamžik, kdy strana, která by námitku učinit mohla, začne jednat vevěci samé.

Možnost účastníka dovolávat se zrušení rozhodčího nálezupodle § 31 písm. c) ZRŘ z důvodu vyloučení rozhodce je tedy zčasového hlediska zákonem omezena. Podle § 33 ZRŘ soud zamítnenávrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušenírozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčímřízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Okolnostisvědčící o důvodu pochybovat o nepodjatosti rozhodce účastníkuznámé již v rozhodčím řízení dříve, než tento účastník začal vevěci jednat, tak nemohou být účastníkem s úspěchem uplatňovány vřízení o zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnil-li je v rozhodčímřízení nejpozději, než začal jednat ve věci samé.

Avšak situace, kdy straně nebylo umožněno vůbec uplatnit tytonámitky v rozhodčím řízení, a neměla tedy možnost namítat vyloučenítakového rozhodce z projednávání a rozhodnutí věci jenom proto, žestrana o daném důvodu nevěděla, neboť rozhodce například opomněl(ať již úmyslně nebo nevědomě) určitou okolnost oznámit,opodstatňuje závěr, že vyloučení rozhodce je přípustným důvodemzrušení rozhodčího nálezu. Strany v dané situaci nemají jinoumožnost procesní obrany.

Zákon o rozhodčím řízení především předpokládá, že je to vprvní řadě sám rozhodce, u něhož je dán důvod pochybovat o jehonepodjatosti se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo kjejich zástupcům, kdo by měl reagovat na své vyloučení, splnit svouoznamovací povinnost a jsou-li splněny zákonné předpoklady, funkcerozhodce se vzdát (§ 8, § 11 a § 12 odst. 1 ZRŘ).

Právě proto, aby strany mohly adekvátně zhodnotit, zdanámitku podjatosti uplatní či nikoliv, zakládá právní úpravaoznamovací povinnost rozhodce v § 8 odst. 2 ZRŘ, jemuž odpovídáprávo účastníka rozhodčího řízení být seznámen s existujícímvztahem rozhodce k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům avyhodnotit, zda tento vztah zakládá důvodné pochyby o nepodjatostirozhodce.

Jak dovolací soud uvedl již v citovaném rozsudku R 90/2021,jde o základní právo strany rozhodčího řízení dozvědět se o možnýchokolnostech, které mohou svědčit o tom, že rozhodčí nález vrozhodčím řízení posléze vydaný může trpět deficitem nezávislého činestranného rozhodnutí. Účelem tohoto instrumentu je poskytnoutstranám maximum informací, podle nichž by měly být strany schopnyvyhodnotit, zda informace uvedené rozhodcem jsou z jejich pohledudostatečně závažné a zda představují důvod pro uplatnění námitkyproti rozhodci.

Účelem ustanovení § 33 ZRŘ je tedy snaha vyloučit možnézrušení rozhodčího nálezu tehdy, kdy strana na důvody podjatosti,které jí byly známy nebo mohly být známy v průběhu rozhodčíhořízení, adekvátně nereagovala vznesením včasné námitky podjatostina straně rozhodce. Jinými slovy úprava § 33 ZRŘ předpokládá, žesoud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu proto, že ve věcirozhodoval vyloučený rozhodce [§ 31 písm. c) ZRŘ], jestliže strana,která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla,takový důvod v rozhodčím řízení (nejpozději, než začala jednat vevěci samé). Posouzení toho, zda strana mohla takový důvod vrozhodčím řízení uplatnit, však v sobě zahrnuje nutně zjištění ovědomosti strany o okolnostech nasvědčujících o vyloučení rozhodce(tedy zda strana o těchto okolnostech věděla, či mohla vědět).Podle § 8 odst. 2 ZRŘ ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenovánrozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechnyokolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jehonepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen. Účastníkrozhodčího řízení tak racionálně spoléhá na to, že ze stranyrozhodce (či rozhodčího soudu) mu budou dle § 8 odst. 2 ZRŘ sdělenyvšechny informace, podle nichž může vyhodnotit, zda vztah rozhodcek věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům představuje důvod prouplatnění námitky proti rozhodci. Vzhledem k právní úpravěoznamovací povinnosti nelze klást k tíži účastníku rozhodčíhořízení skutečnost, že tyto informace aktivně nezjišťoval.

Vztaženo do poměrů projednávané věci z uvedeného plyne, ženelze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že žalobce „mohl bezjakýchkoli časově či věcně náročných postupů získat s dostatečnýmpředstihem před zahájením jednání rozhodčího senátu podstatnéinformace o intenzivním zapojení předsedy rozhodčího senátu aadvokátní kanceláře, jejímž je společníkem, do poskytování služeb,poradenství a zastoupení ministerstev ovládajících žalovanou a jižz internetové prezentace kanceláře získat dostatek informacíumožňujících účastníku, který má pochybnosti o nepodjatostirozhodce, namítat jeho vyloučení, případně před zahájením jednánívýslovně požádat o bližší upřesnění informací“. Naopak lzepřisvědčit právnímu závěru soudu prvního stupně, že „obezřetnostúčastníka rozhodčího řízení nelze chápat tak, že by měl iniciativnězjišťovat, čím se jednotliví jmenovaní rozhodci zabývají. Naopakúčastníci rozhodčího řízení mají právo důvěřovat stálému rozhodčímusoudu, že jmenuje nezávislé rozhodce a ti pravdivě vylíčí vše, cose jejich vztahů ke stranám sporu a předmětu rozhodčího řízenítýká“.

Právě soudem prvního stupně odkazovaný princip důvěry seprojevuje i v uvážení druhého okruhu okolností týkajících semožného vyloučení rozhodce, kdy ze skutkových zjištění soudůnižších stupňů plyne, že sám rozhodce ve svém písemném prohlášenísdělil rozhodčímu soudu, že advokátní kancelář, v níž působí,poskytla žalované právní pomoc. Jeho prohlášení bylo založeno dorozhodčího spisu, nebylo však rozhodčím soudem ani rozhodcem jinakzprostředkováno účastníkům řízení.

Samotné zaznamenání důvodů podjatosti u rozhodčího soudu, bezjejich dalšího zprostředkování účastníkům rozhodčího řízení,neodůvodňuje odepření možnosti namítat v řízení o zrušenírozhodčího nálezu, že rozhodčí nález vydal vyloučený rozhodce,proto, že účastník řízení důvody podjatosti v rozhodčím řízeníneuplatnil, ačkoliv mohl.

Podle § 8 odst. 2 ZRŘ ten, kdo má být nebo byl určen nebojmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámitvšechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti ojeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen. Účelemsplnění oznamovací povinnosti podle § 8 odst. 2 ZRŘ je zřetelnězprostředkovat tuto informaci účastníkům rozhodčího řízení. Vpřípadě, kdy rozhoduje nikoli rozhodčí soud, ale (jediný) rozhodce,potom přímo tímto rozhodcem. V případě, kdy rozhoduje rozhodčísoud, potom tímto soudem. Ostatně i v projednávané věci ze svědeckévýpovědi JUDr. Ing. Miloše Olíka, LL.M., vyplynulo, že ten měl zato, že rozhodčí soud vyplněné formuláře (jež obsahovaly informace okonfliktu zájmu) stranám rozesílá.

Při uvážení účelu, pro který je v § 33 ZRŘ omezena možnostzrušení rozhodčího nálezu, je tak splnění oznamovací povinnosti vesmyslu § 8 odst. 2 ZRŘ nutno posuzovat z pohledu účastníkůrozhodčího řízení, neboť právě účastník musí být adresátem těchtoskutečností, aby mohl náležitě posoudit, zda uplatní námitkupodjatosti či nikoliv. Právě z důvodu legitimního očekávání nastraně účastníka řízení, který může důvodně spoléhat na to, žeinformace o možné podjatosti rozhodce mu budou včas sděleny, nelzedovodit, že tato informační povinnost by byla dostatečně nahrazenatím, že tyto údaje budou založeny do rozhodčího spisu. V nyníprojednávané věci dovolací soud posuzoval konkrétní situaci, kdyrozhodce sdělil rozhodčímu soudu konkrétní okolnosti o jehopostavení k účastníkům. Dovolací soud v této souvislosti podotýká,že se tak v projednávané věci neuplatní některé obecné dílčí právnízávěry o nahlížení do spisu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího souduze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2924/2010 (přijaté navíc předvývojem judikatury popsaným v bodě 31 a 32 důvodů rozhodnutí v nyníprojednávané věci).

Přiměřeně (§ 30 ZRŘ) lze v této souvislosti odkázat na závěryrozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž nahlížení do spisu jerealizací práva (nikoli povinnosti), jež nelze bez dalšíhopovažovat za okamžik, kdy byla účastníku řízení doručena písemnost,neboť při něm není vyvíjena žádná aktivita směřující k doručenípísemnosti.

Obdobný standard ochrany účastníka rozhodčího řízení vevztahu k jeho možnostem namítat podjatost lze ostatně vysledovat iv rozhodčích řádech mezinárodních rozhodčích soudů. L. Ryšavýpoukazuje na to, že není povinností stran provádět nějaká šetření,zda důvod podjatosti existuje či nikoli. Rozhodčí řády ukládajípotenciálním rozhodcům, aby vedle souhlasu se jmenováním podepsalitaké prohlášení o nezávislosti a nestrannosti a písemnou formousdělili sekretariátu rozhodčího soudu relevantní okolnosti, kterépak sekretariát předá stranám sporu a dá jim lhůtu, aby se k nimvyjádřily (s poukazem na § 11 odst. 2 Rozhodčích pravidel ICC in:Ryšavý, L. Nezávislost a nestrannost rozhodce. 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 218, s. 141).

Posouzení, zda strana, která se domáhá zrušení rozhodčíhonálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízenínejpozději, než začala jednat ve věci samé, je třeba zkoumat vkaždém jednotlivém individuálním případě. Situace, kdy takovýmdůvodem zrušení rozhodčího nálezu má být vyloučení rozhodce astrana neměla možnost namítat vyloučení takového rozhodce zprojednávání a rozhodnutí věci jenom proto, že o daném důvodunevěděla (neboť rozhodce například opomněl, ať již úmyslně nebonevědomě určitou okolnost oznámit, případně takto rozhodčímu souduoznámené okolnosti nebyly straně zprostředkovány), opodstatňujezávěr, že vyloučení rozhodce je přípustným důvodem pro posuzovánípředpokladů zrušení rozhodčího nálezu. Strany v dané situaci podlejudikatury Nejvyšší soudu nemají jinou možnost procesní obrany. Jižv právních závěrech R 90/2021 bylo demonstrativním způsobempoukazováno na jeden z příkladů, kdy strana rozhodčího řízeníneměla možnost namítat vyloučení rozhodce (nesplní-li rozhodceoznamovací povinnosti rozhodce vůbec). Takovou okolností je však isituace, splní-li rozhodce svou oznamovací povinnost vůčirozhodčímu soudu, stranám rozhodčího řízení však informace o možnépodjatosti nejsou rozhodčím soudem zprostředkovány a stranarozhodčího řízení nemá možnost podjatost rozhodce namítat.

Lze tak uzavřít, že důvod zamítnutí návrhu na zrušenírozhodčího nálezu podle § 33 zákona o rozhodčím řízení není dántehdy, jestliže straně, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu,nebylo zprostředkováno oznámení rozhodce rozhodčímu soudu ookolnostech, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jehonepodjatosti. Právní posouzení odvolacího soudu je tudížnesprávné.

Dle § 1892 odst. 1 o. z. kdo bez dlužníkova souhlasu ujedná svěřitelem, že za dlužníka splní jeho dluh, stává se novým dlužníkemvedle původního dlužníka a je spolu s ním zavázán společně anerozdílně. 25. Skrze citované ustanovení občanský zákoník plnitelivýslovně umožňuje, aby se bez souhlasu dlužníka na základě ujednánís věřitelem stal osobou solidárně zavázanou s dlužníkem původním,přičemž může splnit věřiteli a vůči dlužníku uplatnit regres dle §1876 odst. 2 o. z. (stejně jako při plnění za jiného dle § 2991odst. 2 o. z. originárně vzniká nový závazek mezi plnitelem adlužníkem).

Dle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její částpostoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jinéosobě (postupníkovi).

Postoupení pohledávky dle § 1879 o. z. též nepředpokládásouhlas dlužníka, lze tak učinit i proti jeho vůli. Postupník(osoba třetí) plní věřiteli úplatu (postoupit pohledávku je možné ibezplatně, ovšem pro účely připodobnění institutu plnění za jinéhoje vhodné uvažovat o úplatném postoupení), vstupuje na místověřitele a stává se osobou aktivně legitimovanou k vymáhánípohledávky vůči dlužníku. Situace je tedy hospodářsky totožná spřípadem, v němž plnitel dle § 1936 odst. 2 o. z. požadujepostoupení pohledávky.

Podle § 1881 odst. 1 o. z. lze postoupit pohledávku, kteroulze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dle §1881 odst. 2 o. z. nelze postoupit pohledávku, která zaniká smrtínebo jejíž obsah by se změnou věřitele k tíži dlužníkazměnil.

Dlužníkův nesouhlas by poté měl být respektován, pokud jevýslovný a byl zřízen v dohodě s věřitelem obdobně jako zákazpostoupení pohledávky dle § 1881 o. z.

Vzhledem ke specifikům bezdůvodného obohacení plněním zajiného je třeba přiznat obohacenému (dlužníkovi) zvýšenou míruochrany – zůstávají mu zachovány všechny námitky, které by mohlvznést, pakliže by proti němu uplatnil pohledávku jeho věřitel sám,tedy například i námitka zániku či neexistence dluhu nebo jehopromlčení a další (analogicky k § 1884 o. z.; srovnej n

Dovolací soud tedy dospěl ke konkluzi, že třetí osoba můžeplnit věřiteli za dlužníka s následky zapravení dluhu a vznikukondikce z plnění za jiného i bez dlužníkova souhlasu, 28 Cdo 1214/2023 7 a proto je rozhodnutíodvolacího soudu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, adovolání tedy bylo podáno nedůvodně.

V projednávané věci účastnici řízení, jde-li o posouzenínároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 149.060,- Kč vžádném smluvním vztahu vázáni nebyli; tvrzené bezdůvodné obohacenítudíž nemohlo žalované na úkor žalobce vzniknout z neplatné,zrušené nebo zdánlivé smlouvy. V poměrech žalované naopak lzeshledat, že došlo k zákonu odporujícímu zmnožení jejího majetku,tj. přijetím peněžitého plnění od Společnosti (a na její úkor),která žalované zaplatila částku 149.060,- Kč, aniž by od ní získalanějaké protiplnění, neboť toto plnění bylo Společnosti poskytnutožalobcem.

Vztah obohaceného a ochuzeného by tak mohl existovat pouzemezi žalovanou a Společností.

Avšak jakýkoliv nespravedlivý důvod nabytí peněžitého plněníze strany žalované vůči dovolateli či příčinná souvislost mezitvrzenou újmou v majetku dovolatele a plněním, které bylo žalovanéposkytnuto ze strany třetí osoby, v tomto případě nelze shledat.Jedná se přitom o kumulativní podmínky vzniku odpovědnosti zabezdůvodné obohacení. Stejně nelze dovozovat vznik bezdůvodnéhoobohacení na úkor dovolatele pouze ze skutečnosti, že předmětnoučástku sám po Společnosti nepožadoval. Argumentoval-li žalobce tím,že mezi ním a Společností existoval dlouhodobý obchodní vztah a ktomuto se žalovaná pouze jednorázově (v podobě zaslání fakturyvystavené na její jméno) v únoru 2019 připojila, v důsledku čehožse stala adresátem plnění ze strany Společnosti, nepředstavuje tatoskutečnost předpoklad pro vznik bezdůvodného obohacení na úkoržalobce, a sice i při vědomí toho, že existence takové dohody bylav řízení před soudy nižších stupňů prokázána, ba dokonce potvrzenai účastnickou výpovědí žalované, která uvedla, že to nebyly jejípeníze, ale jí byly fakturovány, protože se takto dohodli.Správnosti úvahy žalobce prezentované v dovolání, a sice žebezdůvodně ochuzenou nemohla být Společnost, jíž se dostalo plněnív podobě žalobcem provedených úklidových prací (a že by tedy naúkor žalobce měla být bezdůvodně obohacenou žalovaná), nelze nazákladě dovolatelem předestřené argumentace o proměně ekvivalentuhodnoty provedených prací v částku 149.060,- Kč přisvědčit, pokudse prokazatelně jednalo o hodnotu, která byla žalovanou získána zmajetkové sféry Společnosti a nikoliv žalobce.

Poměřuje-li snad dovolatel konkluzi odvolacího soudu, podleníž se žalovaná na úkor žalobce o částku 149.060,- Kč neobohatilase závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1.2022, sp. zn. 23 Cdo 2696/2020, pak jím citovaná pasáž textuodůvodnění odkazovaného rozsudku („Platná smlouva mezi účastníkyvylučuje nároky z bezdůvodného obohacení“) se do poměrůprojednávané věci nepromítá, neboť byla v rozhodnutí formulována zazcela odlišných skutkových a na ně navazujících právníchsouvislostí (nárok na zaplacení ceny díla ze smlouvy o dílo, byl-lismluvními stranami sjednán způsob předání a převzetí díla, jenžnebyl dodržen).

Jde-li o nárok z bezdůvodného obohacení, byly podleobčanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 rozšířeny případy tzv.výluk z bezdůvodného obohacení. Jednou z takových výluk je situace,kdy k obohacení došlo s vědomím toho, na jehož úkor se tak mělostát, o tom, že povinnost plnit nemá, tedy kdy došlo ke zcelavědomému poskytnutí určitých majetkových hodnot bez určitéhoprávního důvodu; jedná se o tzv. vědomé plnění nedluhu.

Podstatou liberačního důvodu upraveného v ustanovení § 2997odst. 1, větě druhé, o. z. je vědomé plnění bez právního důvodu, apodmínky jeho aplikace se tak logicky vylučují s přítomností omylu,tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůjdluh vůči obohacenému. Předpokladem vyloučení nároku na vrácenítoho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdyposkytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit. Musí sejednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou.Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět, že plní nedluh, a stejnětak je irelevantní, že si omyl o existenci dluhu sám zavinil. Prouplatnění daného liberačního důvodu je třeba postavit najisto, žeplnitel neměl žádných pochybností, že jej k poskytnutí spornýchhodnot nic nezavazuje, respektive je nutno bezpečně vyvrátit, žebylo plněno v mylném domnění o existenci smlouvy mezi stranami.Není-li ten, kdo se liberačního důvodů dovolává, s to podat důkaznaznačené skutečnosti, není uplatnění nároku na vydání bezdůvodnéhoobohacení znemožněno.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je ustáleně nahlíženo naotázku bezdůvodného obohacení a terminologické vymezení pojmuobohacení, které může spočívat v rozmnožení majetku obohaceného, ato v podstatě jakoukoliv formou, ať už to jsou peníze nebo jinévěci, které obohacený obdržel, nebo výkony či práce, jež byly vjeho zájmu či dle smlouvy s ním uzavřené realizovány, a to včetněnapř. prací demoličních, byť jimi dochází k odstraňování majetkuobohaceného, který však má v podstatě zápornou ekonomickou hodnotu.Obohacení může spočívat také v tom, že se hodnota majetkuobohaceného nesníží, ač by se tak jinak stalo.

Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním zprávního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž vokamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, kterývšak následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil svéprávní účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu seposkytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením [judikaturavztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je totižse zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č.40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, austanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanskéhozákoníku, účinného od 1. l. 2014, použitelná v poměrech obouprávních úprav].

Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost(dům či bytovou jednotku) z pohledu naplnění skutkové podstatybezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl,soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společnémbydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímžzákladě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či najejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostorpro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovémpřípadě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takovédohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu.

Skutková podstata bezdůvodného obohacení představující plněníz právního důvodu, který následně odpadl, může být ve smyslujudikatury Nejvyššího soudu naplněna mimo jiné v případech,investuje-li jeden z nesezdaného páru do (byť výlučného) majetkudruhého (například bytu), jejž oba užívají, avšak důvod takovéhoplnění – dohoda o společném bydlení a užívánízhodnocovaného/pořizovaného obydlí k tomuto účelu, jež může být ineformální vyplývající z jejich soužití v nesezdaném poměru,blízkého vztahu a podobně – například v důsledku rozchodu partnerůodpadl.

V poměrech projednávané věci se právní posouzení žalobouuplatněného nároku v intencích ustanovení § 2997 odst. 1 věta druháo. z. odvíjí od skutkových zjištění, podle nichž žalobce uhradilpeněžitou částku ve výši 45.000, - Kč společnosti Bestam CZ, spol.s r. o., která prováděla rekonstrukci bytu žalované na základěsmlouvy, kterou s ní sám uzavřel.

Vztah objednatel-zhotovitel tedy existoval mezi žalobcem aspolečností. Žalobce a žalovaná mezi sebou nikterak vypořádání tétočástky předem nedomlouvali, neboť žalobce o své vůli poskytl částkuna rekonstrukci bytu žalované a prokazatelně uvedl, že kdybynedošlo k rozpadu jejich vztahu, finanční částku by nepožadovalnazpět. Žalobce tak plnil vědomě „nedluh“, aniž by byl jakkolivuveden v omyl, případně byl k plnění přiveden lstí, donucen hrozbouči zneužitím závislosti, nebo byl nesvéprávný (viz § 2997 odst. 2o. z.). Tím byl naplněn první nezbytný předpoklad pro aplikacizákonného ustanovení, jež umožňuje nárok na vydání bezdůvodnéhoobohacení nepřiznat, byť by bezdůvodně ochuzený pro poskytnutíplnění neměl žádný právní důvod.

Druhý nezbytný předpoklad pro uplatnění liberačního důvodudle ustanovení § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. je definován tak, žek vědomému plnění „nedluhu“ došlo bez souvislosti (bez příčiny) správním důvodem, který později odpadl.

V posuzovaných poměrech přítomné právní věci odvolací soudsouvislost mezi plněním poskytnutým žalobcem do bytu ve výlučnémvlastnictví žalované a odpadnuvším právním důvodem tohoto plněníneshledal s využitím argumentu, že „důvodem investice žalobce donemovitosti žalované tak nebylo plánované společné bydlení v tétonemovitosti“, nýbrž nemovitost měla být používána za účelempronájmu třetím osobám, tedy pro komerční účely.

Takovou zjevně zužující interpretaci závěrů podávajících se zodkazovaného rozsudku odvolacím soudem Nejvyšší soud nepovažuje zasprávnou.

Z textu rozsudku nelze dovodit (a to i s ohledem na skutkovoustránku věci, která vykazuje podstatnou odlišnost od skutkovýchpoměrů věci nyní posuzované), že odpadnutí právního důvodu dříveposkytnutého plnění musí spočívat pouze v ukončení společnéhosoužití v bytě (v domě), do nějž bylo jedním z nesezdaného páru veprospěch nemovitosti ve výlučném vlastnictví druhého investováno.Hmotná podpora v družském poměru nemusí být nutně motivovánapořízením společného bydlení (ač se může jednat o případnejčastější), ale i získáním další majetkových hodnot jedním nebodruhým partnerem, jež s místem, kde je vedena společná domácnostnebo partneři společně žijí, vůbec nemusí souviset.

Motivem pro poskytnutí plnění mezi partnery majícíhomajetkovou hodnotu pak může být i posílení majetkového stavujednoho, např. o nabytí vlastnického práva k věci, jež můžepřinášet zisk. V situaci, kdy v dosavadním průběhu řízení nebylopostaveno najisto, že by mezi žalobcem a žalovanou byla v průběhutrvání jejich soužití uzavřena jakákoliv dohoda (generální nebo adhoc pro konkrétní plnění), že by žalobce v případě rozchoduúčastníků ničeho od žalované nežádal, nelze mít za správný závěrodvolacího soudu, že rozchodem účastníků neodpadl žádný právnídůvod žalobcem poskytnutého plnění ve výši 45.000,- Kč, byla-liodvolacím soudem vzata v úvahu toliko vazba mezi tímto plněním abytem ve výlučném vlastnictví žalované, v něm účastníci – dleúsudku odvolacího soudu - neplánovali společné bydlení.

V situaci, kdy nejsou dány ve shora vymezeném rozsahupodmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jehozamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soudrozsudek odvolacího soudu v části výroku I., v níž byl ve výroku I.částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně (a žaloba zamítnutaco do částky 45.000,- Kč s příslušenstvím), jakož i ve výroku II. onákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladechodvolacího řízení, zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátilodvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2, věta první,o. s. ř.).