Pátky s judikaturou 03/06/22

I v kontextu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je sohledem na podobnost obou úprav použitelná, která chápe bezdůvodnéobohacení jako (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnosttoho, kdo se obohatil (obohacený), vydat to, oč se obohatil, a tomukorespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo(ochuzený), požadovat vydání předmětu bezdůvodnéhoobohacení.

Přitom na rozdíl od právní úpravy bezdůvodného obohacení vzákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, kde byl výčet skutkovýchpodstat bezdůvodného obohacení zásadně považován za taxativní,obsahuje aktuálně účinná právní úprava bezdůvodného obohacení výčetotevřeně demonstrativní.

Judikatura vztahující se k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskémuzákoníku, ustáleně dovozovala, že platná smlouva vylučuje nároky zbezdůvodného obohacení. Závazek ze smlouvy je obvyklým právnímdůvodem plnění, přičemž pokud smlouva platí a závazek z ní nenízrušen, pak plnění v souladu s ní je plněním z právního důvodu:ten, kdo plnil, může požadovat po druhé straně smluvní úplatu(jsou-li proto splněny podmínky) a nároky z bezdůvodného obohacenímu nevznikají.

Pojem spravedlivý důvod obsažený v ustanovení § 2991 o. z.přitom neslouží ke zúžení pojmu právní důvod. Nepřipadá v úvahusituace, kdy by tu byl bezvadný právní důvod, a přesto by vzniklnárok z bezdůvodného obohacení, neboť tento právní důvod nebylshledán dostatečně spravedlivým. Uvedené vyplývá již z toho, že §2992 výslovně stanoví, že byl-li splněn dluh, bezdůvodné obohacenínevzniká.

I v režimu právní úpravy v zákoně č. 89/2012 Sb., občanskémzákoníku, je tak třeba vycházet z pravidla, že platná smlouva meziúčastníky vylučuje nároky z bezdůvodného obohacení. V posuzovanévěci přitom žalobkyně poskytla plnění na základě platné aexistující smlouvy o dílo, nepřichází tak v úvahu posouzení věci ztitulu bezdůvodného obohacení. Námitky dovolatelky tedy v tomtoohledu nejsou opodstatněné a dovolání není důvodné.

Přípustnost dovolání Nejvyšší soud neshledal pro řešenídovolatelkou vymezené otázky, zda pokud „nebyl účastníky sjednanýpostup předání a převzetí díla dodržen, je správný závěr, že dílonelze považovat za předané a žalobci právo na zaplacení ceny dílanevznikne“.

Dovolatelka má za to, že tato otázka, kterou odvolací soud spoukazem na judikaturu Nejvyššího soudu považoval za otázku vrozhodovací praxi dovolacího soudu za vyřešenou, by měla býtdovolacím soudem posouzena jinak.

Odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenourozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dosavadní judikatura řešící otázku důsledků nedodrženísjednaného způsobu předání díla se prosadí i v právních poměrechřídících se zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Nejvyššísoud v uvedeném rozhodnutí uvedl, že nadále je tedy použitelnájudikatura dovozující, že sjednají-li si smluvní strany způsob apostup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedenípředmětného díla může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutýmúčastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy anifakticky.

Je-li ve smlouvě specifikován způsob předání díla tak, že jdeo protokolární předání, nelze při absenci předávacího protokolupovažovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalšíchokolností případu.

Nejvyšší soud se tedy v uvedeném rozsudku přihlásil ke svédosavadní judikatuře v poměrech zákona č. 513/1991 Sb., obchodníhozákoníku, a neshledává důvody pro změnu svého právníhonázoru.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se nesprávněvypořádal s její námitkou, že za doklad o předání dokončeného dílalze považovat fakturu č. 004815 vystavenou žalobkyní, nevymezila vsouvislosti s touto námitkou žádnou z přípustností dovolánízakotvené v ustanovení § 237 o. s. ř.

Totéž se týká její námitky o uzavření dohody o řešení celézáležitosti formou slevy z ceny díla ve výši 10 %.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil závěr, že„jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutímsoudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovanýplnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodnéobohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základěbylo plněno, pravomocně zrušeno“. Domáhá-li se vrácení plnění ten,kdo vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu(případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku naokolnosti, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylonásledně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či nikoliv.Zrušením zmíněného rozhodnutí dochází ke vzniku bezdůvodnéhoobohacení v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval vhmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde k tomu neexistovalapovinnost.

V řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněnímpodle zrušeného pravomocného rozhodnutí pak soud jako otázkupředběžnou musí řešit, zdali plnění poskytnuté na základěpravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno, bylo plněnímpovinnosti existující podle hmotného práva či nikoliv.

V projednávané věci se žalobkyně domáhá vrácení peněžitéhoplnění, jež poskytla žalované na základě pravomocného rozhodnutísoudu (prvního rozsudku vrchního soudu), jež bylo později – cestoumimořádného opravného prostředku –a kdy v poté pokračujícím řízeníbylo o tomtéž nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky (byť v opačnémprocesním postavení než v probíhajícím řízení) vydáno novérozhodnutí (druhý rozsudek vrchního soudu), jímž byla žalobazamítnuta a jež nabylo právní moci.

V takovém případě – při zodpovězení otázky, zda žalobkyněměla podle hmotného práva povinnost plnit žalovanému – nelzenerespektovat (subjektivní) závaznost pravomocného výrokurozhodnutí (§ 159a odst. 1 o. s. ř.), kdy současně platí, že vrozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný proúčastníky řízení (a popřípadě jiné osoby), je závazný též provšechny orgány (srov. § 159a odst. 3 o. s. ř.); pro soudy, správníúřady a jiné orgány veřejné správy je tedy výrok pravomocnéhorozsudku závazný potud, posuzují-li (jako předběžnou otázku) meziúčastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudnímrozhodnutím. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmižúčastníky soud nemůže proto v jiném řízení znovu posuzovat, a toani jako otázku předběžnou.

Uvedené závěry, dopadající i na účinek závaznostipravomocného výroku rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta poté, cobylo protistranou plněno na podkladě později zrušeného pravomocnéhorozhodnutí, aproboval Nejvyšší soud, v němž – mimo jiné –uzavřel:

a) Zjistí-li soud (v dalším řízení po zrušení předchozíhopravomocného rozhodnutí), že splněná povinnost podle hmotného právaskutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (mělprávní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboťzaplacením splnil žalovaný svou povinnost a nárok žalobce jižuspokojil; žaloba byla v takovém případě podána důvodně a žalobcese přijetím plnění bezdůvodně neobohatil.

b) Zjistí-li soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel,žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se(v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil.

Z judikatury Nejvyššího soudu tedy zřetelně vyplývápožadavek, aby soud v zamítavém rozhodnutí (jiné nepřichází vúvahu) vydaném poté, co bylo zrušeno předchozí pravomocnérozhodnutí odvolacího soudu, na podkladě kterého bylo stranouřízení plněno, v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně uvedl, zdažalobu zamítá proto, že uplatněné právo vůbec neexistovalo, aneboproto, že právo sice existovalo, ale zaniklo plněním žalovanéhoposkytnutým na základě pravomocného rozhodnutí, posléze zrušenéhorozhodnutím dovolacího soudu.

Dojde-li k zamítnutí žaloby na základě důvodů, jež jsou zprávního hlediska vzájemně neslučitelné, přičemž vzájemný logickýrozpor odůvodnění rozsudku nelze odstranit ani výkladem, nemůže býtz hlediska účinku závaznosti pravomocného rozhodnutí pro soud vjiném řízení mezi stejnými účastníky (jejich nástupci) ve smyslu §159a odst. 3 o. s. ř. účasten právní moci žádný z takto rozpornýchzávěrů. V té souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v souladu správní úpravou, která účinky právní moci propůjčuje pouze výrokurozhodnutí (viz § 159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř.), nejsou právní mociúčastny ani jednotlivé dílčí právní závěry soudu uvedené vodůvodnění zamítajícího rozsudku či snad dokonce skutková zjištěnísoudu (srov. v literatuře již HRDLIČKA, J. Některé problémyinstitutu právní moci v civilním procesu, AUC – IURIDICA, č. 3,1973, s. 199 a násl., dále HRDLIČKA, J. Oprava důvodů rozhodnutí,AUC – IURIDICA, č. 4, 1964, s. 77 a násl., nebo MACUR, J. Základníotázky právní moci civilních soudních rozhodnutí. Brno, 1972, s.98).

Vztaženo na poměry projednávané věci z výše uvedenéhovyplývá, že nebyla-li vzájemná neslučitelnost důvodů, na kterých jezaložen druhý rozsudek vrchního soudu, odstraněna ani výklademrozhodnutí, může být pro soudy ve smyslu § 159a odst. 3 o. s. ř.závazný pouze závěr, že ke dni vyhlášení (viz § 154 odst. 1 o. s.ř.) druhého rozsudku vrchního soudu nebyl dán nárok žalované (vtamním řízení žalobkyně) vůči žalobkyni (v tamním řízení žalované)na náhradu škody, jež měla vzniknout porušením smlouvy „SZDC Trakce2010“. Řečeno jinak to znamená, že za daného stavu řízení nebyladruhým rozsudkem vrchního soudu závazně vyřešena otázka, zda nárokžalované (v tamním řízení žalobkyně) na náhradu škody vůčižalobkyni (v tamním řízení žalované) dříve skutečně existoval (azanikl poskytnutým plněním), nebo zda takový nárok nikdy nevznikl,a poskytnutým plnění tak došlo k bezdůvodnému obohacení žalované.Tuto předběžnou otázku si musí v projednávané věci týkající sevydání bezdůvodného obohacení – za předpokladu, že nebude vydánojiné závazné rozhodnutí v související věci, do jejíhož pravomocnéhoskončení je možné řízení v projednávané věci přerušit podle § 109odst. 2 písm. c) o. s. ř. – vyřešit soudy samy. Takto však odvolacísoud nepostupoval, a jeho rozhodnutí proto nemůže obstát.

V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015,Nejvyšší soud dovodil, že v případech zákonného předkupního práva(tedy i předkupního práva podle § 3056 o. z.) je namístě aplikovatustanovení o smluvním předkupním právu, tedy ustanovení § 2140 anásl. o. z. Judikatura i odborná literatura (srov. např. Porod, J.In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha:C. H. Beck, 2019, s. 2170) se dále shodují na tom, že zákonnápředkupní práva mají povahu věcných práv. Věcné předkupní právozakládá podle § 2144 odst. 1 o. z. oprávnění předkupníka domáhat sevůči nástupci druhé strany, jenž věc nabyl koupí, aby mu ji převedlza příslušnou úplatu, tedy takovou, za kterou byla věc koupenakoupěchtivým (tzv. právo retraktu). Oprávnění předkupníkakoresponduje povinnost nástupce prodat věc za příslušnou úplatupředkupníkovi. Nesplní-li nástupce svou povinnost, je předkupníkoprávněn domáhat se převodu vlastnického práva proti nástupcižalobou, vznikla-li však předkupníkovi škoda v důsledku porušenípovinnosti nástupce převést mu věc podle § 2144 odst. 1 o. z., jenástupce podle § 2910 o. z. povinen předkupníkovi škodunahradit.

Původní vlastníci stavby P. R. a J. Z. porušili svou zákonnoupovinnost, která dospěla uzavřením kupní smlouvy dne 8. 3. 2017 sžalovaným, nabídnout podle § 2140 odst. 1 o. z. stavbu žalobci kekoupi za kupní cenu 40 000 Kč. Splnění této povinnosti zmařilipřevedením vlastnického práva ke stavbě na žalovaného. Převedenímvlastnického práva ke stavbě na žalovaného dále vzniklo žalobciprávo, aby na něj žalovaný převedl vlastnictví ke stavbě za 40 000Kč, které dopisy ze dne 19. 7. 2017 a 31. 10. 2017 vůči žalovanémuuplatnil. Vyhověl-li by žalovaný výzvě, získal by žalobce stavbu zastejných podmínek, jaké byly sjednány mezi původními vlastníky ažalovaným a žádná škoda by mu nevznikla. Žalovaný však povinnostpodle § 2144 odst. 1 o. z. uzavřít s žalobcem kupní smlouvunesplnil, naopak její splnění zmařil tím, že dne 21. 11. 2017uzavřel kupní smlouvu s T. H. Tím dospěla povinnost žalovanéhonabídnout žalobci stavbu ke koupi za 150 000 Kč, která byla dálezmařena převedením vlastnického práva ke stavbě na T. H., čímžvzniklo žalobci znovu právo retraktu, tentokrát vůči T. H., avšakpříslušnou úplatou se v důsledku jednání žalovaného již stalačástka 150 000 Kč.

Závěr odvolacího soudu, že žalovaný za porušení své povinnostuzavřít s žalobcem kupní smlouvu podle § 2144 odst. 1 o. z. neneseodpovědnost, je tudíž nesprávný. Byl-li žalobce nucen koupit stavbuza kupní cenu vyšší, než 40 000 Kč, představuje rozdíl v kupní ceněmajetkovou újmu (škodu) na straně žalobce, vzniklou porušenímzákonné povinnosti žalovaného převést na žalobce (předkupníka)stavbu za příslušnou úplatu podle § 2144 odst. 1 o. z., za kteroužalovaný odpovídá podle § 2910 o. z. Vzhledem k tomu, že odvolacísoud žalovaného neshledal ve věci pasivně legitimovaným, nezabývalse splněním všech předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu,především existencí škody. Ta nemohla vzniknout dříve, než nabytímstavby žalobcem za částku vyšší než 40 000 Kč od nástupcežalovaného, vůči němuž mu zůstalo věcné předkupní právo zachováno,byť již s jiným obsahem, pokud jde o výši „příslušné úplaty“.Rozhodnutí odvolacího soudu je tak předčasné.

Inspiračním předobrazem úpravy vtělená v § 208 insolvenčníhozákona zjevně byla jednak úprava obsažená v § 310 o. s. ř. (ježurčuje, že: „Předpisy vylučující nebo omezující použití pohledávekz účtu u peněžního ústavu k jinému než stanovenému účelu nejsoudotčeny ustanoveními o přikázání pohledávky z účtu u peněžníhoústavu.“).

V poměrech českého úpadkového práva v době před 1. lednem2008 (kdy vstoupil v účinnost insolvenční zákon) sloužila kestejnému účelu jako § 208 insolvenčního zákona úprava obsažená [propoměry upravené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání(dále též jen „ZKV“)] v § 33 odst. 3 ZKV (jež určovalo, že: „Kúhradě pohledávek konkursních věřitelů nelze použít prostředky, snimiž je možné podle zvláštního zákona naložit jen stanovenýmzpůsobem. Správce podstaty naloží se souhlasem soudu s těmitoprostředky v souladu s jejich účelovým určením.

V poměrech dané věci Nejvyšší soud – vycházeje z výšereprodukovaných judikatorních závěrů – nemá (ve shodě se soudynižších stupňů) žádné pochybnosti o tom, že bytový dům, k jehožvýstavbě dlužník použil žalobcem poskytnutou účelovou dotaci (resp.sporný pozemek, jehož je bytový dům součástí), nelze považovat zamajetek, s nímž by mělo být ve smyslu ustanovení § 208insolvenčního zákona nakládáno pouze způsobem, k němuž byl určen.Při restriktivním a teleologickém výkladu je zřejmé, že takovýmmajetkem by (při splnění zákonných podmínek) mohla být pouzesamotná poskytnutá účelová dotace, nikoli majetek, na jehožpořízení (resp. zhodnocení) byla dotace určena.

Měla-li by být žalobci vrácena dotace proto, že její příjemce(dlužník) nedodržel podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutádotace stala nenávratnou, šlo by jen o to, aby finanční prostředkybyly odčerpány z majetkové sféry dlužníka. Ani v situaci, kdydlužník poskytnutou dotaci (poskytnuté peněžní prostředky) jižspotřeboval (použil k určenému účelu), pak ovšem nemůže žalobci(bez dalšího) vzniknout právo na vydání věci, k jejímuž pořízení(zhodnocení) byla dotace určena. Jinak řečeno, to, že dlužník mělnaložit s poskytnutou dotací (poskytnutými peněžními prostředky)stanoveným způsobem, ještě z dlužníkovy věci, jíž se dotace týkala,nečiní majetek, který by neměl být zahrnut do majetkové podstatydlužníka. K takovému majetku žalobce nemá (jen proto, že k pořízeníči zhodnocení tohoto majetku byla použita dotace, kterou žalobcemposkytl dlužníku) žádné právo, jež by vylučovalo jeho zařazení dosoupisu, ani zde není jiný důvod, pro který by nemělo k zahrnutímajetku do majetkové podstaty dojít.

Právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, žesporný pozemek není majetkem vyloučeným z majetkové podstaty dle §208 insolvenčního zákona) je tudíž správné.

Občanský zákoník připouští možnost vzniku povinnosti knáhradě škody mezi kontrahenty jak v případě, že je již smlouvauzavřena, tak za určitých podmínek i v situaci, kdy předsmluvníjednání ještě nebyla završena uzavřením smlouvy.

Podmínky pro vznik povinnosti k náhradě škody jsou přitom vobou situacích rozdílné, proto je třeba mezi nimi rozlišovat.Úprava tzv. předsmluvní odpovědnosti stojí na obecné povinnostijednat poctivě (§ 6 o. z.), a to i při jednání o uzavření smlouvy.Ustanovení § 1728 o. z. dopadá na případy, kdy strana zahájíjednání a pokračuje v něm, aniž by vůbec měla vůli smlouvu uzavřít,§ 1729 o. z. na případy bezdůvodného přerušení jednání o smlouvěpoté, kdy je u druhé strany vyvolána představa, že smlouva budeuzavřena. Prioritou je vždy svoboda smluvního vyjednávání, která jeprolamována pouze tehdy, odporuje-li její prosazování principupoctivosti jednání.

Povinnost k náhradě škody způsobené porušením smluvnípovinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí oproti tomuspadá pod ustanovení § 2913 o. z., neboť tento nástroj k uzavřenízamýšlené smlouvy je již sám o sobě smlouvou, jejíž porušenízakládá tzv. kontraktní odpovědnost. Nárok na náhradu škody z tohoplynoucí nemusí být vyloučen ani tím, že smlouva o smlouvě budoucínásledně zanikla.

Odpovědnost podle § 2913 o. z. je objektivní, zavinění senezkoumá a vnitřní vztah škůdce ke vzniku škody je bez významu,neboť základním předpokladem vzniku odpovědnosti je v tomto případěporušení smluvní povinnosti škůdcem.

V projednávané věci bylo zjištěno, že jednání mezi účastníkyo prodeji pozemků žalovaných vyústilo v uzavření smlouvy o smlouvěbudoucí, tedy tu již byla specifická, byť nikoliv finálně zamýšlenásmlouva. Z hlediska právní kvalifikace jednání mezi účastníky protonešlo pouze o počínání v rámci předsmluvního jednání, nýbrž již opostup v rozporu se smluvně založenou povinností (soudykonstatovaly, že žalovaní nepředložili žalobcům požadované listinyo zaplacení nedoplatků kupních cen) podle § 2913 o. z., který ovšemprotiprávní jednání zakládající povinnost k náhradě škody nespojujes nepoctivostí při dojednávání smlouvy, ale přímo s porušenímsmluvním ujednáním založené povinnosti.

Zmíněná smluvní povinnost předložit požadovaná potvrzenípřitom byla zjevně koncipována jako jeden z kroků, jež měly vést kuzavření kupní smlouvy. Konstatoval-li tedy odvolací soud absenciprotiprávního jednání na straně žalovaných, aniž by se blížezabýval uvedenými zjištěními a jejich významem z pohledu § 2913 o.z. a danou situaci posuzoval jen z pohledu tzv. předsmluvníodpovědnosti ve smyslu § 1729 o. z., není právní posouzení věcisprávné.

Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. Vmezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně sismlouvu ujednat a určit její obsah (srov. ustanovení § 1725 o. z.).Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v němvyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrýchmravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. ustanovení § 545 o.z.). Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdyjí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí,že řádně došlo (srov. ustanovení § 570 odst. 1 o. z.). Z návrhu nauzavření smlouvy (dále jen „nabídka“) musí být zřejmé, že ten, kdojej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči nížnabídku činí (srov. ustanovení § 1731 o. z.). Nabídka učiněná vpísemné formě vůči nepřítomné osobě musí být přijata ve lhůtěuvedené v nabídce. Není-li lhůta uvedena, lze nabídku přijmout vdobě přiměřené povaze navrhované smlouvy a rychlosti prostředků,jež navrhovatel použil pro zaslání nabídky (srov. ustanovení § 1735o. z.).

Podstatou (základem) právního jednání je prohlášení neboliprojev vůle, jinak řečeno „zvnějšnění“ vůle. Zákonný textneobsahuje tento záměr výslovně, ale je možné jej dedukovat zejménaz § 551 o. z. (k právnímu jednání je zapotřebí vůle), § 553 o. z.(k právnímu jednání je potřebný projev vůle), § 556 o. z. („projevvůle“), resp. také z § 548 o. z. (právními následky se rozumívznik, změna nebo zánik práv); srov. např. také § 1577 (výslovnéodvolání závěti jako projev vůle). Stejně vymezuje právní jednánínejen naše právní teorie, ale i většina cizích. Čili: má-li jít oprávní jednání, je třeba, aby existovala navenek projevená vůlevyvolávající právní následky (právní účinky). Ale je možné vyjádřitto také naopak: jestliže prohlášená vůle vyvolává právní následky,jde o právní jednání.

Právním jednáním se rozumí projev vůle směřující k právnímnásledkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména vevzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou vprávním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona, dobrýchmravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.).

Z uvedeného vyplývá, že v každém právním jednání je obsažena(přítomna) složka volní (vnitřní, úmysl jednajícího), jejímžodrazem je obsah právního jednání, a složka jevová (vnější), kteránese odraz v tzv. formě právního jednání. Význam obou složek proposouzení vzniku, existence, popř. platnosti právního jednání jetřeba rozlišovat; zatímco podstatná vada vůle má zpravidla již provznik (resp. existenci) právního jednání fatální dopad (srovnejnapř. ustanovení § 551 až 554 o. z. o zdánlivém právním jednání),nedostatek formy může mít za následek (pouhou) neplatnost právníhojednání, zpravidla neplatnost relativní.

Lze tedy uzavřít, že je-li z vnějších projevů jednajících(pro vnější svět) poznatelný společný shodný úmysl (vůle) upravitvznik, změnu, udržení nebo zánik svých práv a povinností, a není-livůle některého z jednajících (nebo obou) deformována způsobem, jakbylo naznačeno výše, je nutno dospět k závěru o vzniku dohody. Zuvedeného též vyplývá, že pro úvahu o vzniku (existenci) společného(vícestranného) právního jednání je významný pouze úsudek (poznání)o společné vůli (úmyslu) jednajících, nikoliv o „cestě“, která keshodě jednajících o obsahu právního jednání vedla; taková úvaha semůže prosadit pouze při posouzení tzv. formy právního jednání,která se odráží pouze (jak bylo vysvětleno výše) v řešení otázkyplatnosti právního jednání, která však předmětem dovolacíhopřezkumu (s ohledem na dovolací argumentaci) není.

Pakliže bylo tedy zjištěno, že scan návrhu dohody, který byljiž podepsán dvěma členy statutárního orgánu žalované (pravost aautentičnost uvedených podpisů nebyla v řízení zpochybněna) a kterýobsahoval již veškeré (e-mailovou korespondencí mezi zástupciúčastníků) dohodnuté náležitosti, zaslala žalobci žalovaná avážnost takto vyjevené vůle nebyla zpochybněna (případné nevyjevenévnitřní výhrady jsou bez významu), a pakliže bylo ze strany obláta(žalobce) oferentu (žalované) sděleno, že nabídku bez výhradpřijímá, je závěr odvolacího soudu, že k dohodě mezi účastníkydošlo, správný.

V daném případě se žalobkyně domáhá náhrady za ztížení svéhospolečenského uplatnění, které je následkem porušení jejího zdravípři nehodě způsobené provozem vozidla, jehož provozovatelkou ježalovaná 1).

Odvolacím soudem bylo zjištěno (skutková zjištění podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), žežalobkyně žalovanou 1) vyzvala k zaplacení náhrady za ztíženíspolečenského uplatnění ve výši 2 500 000 Kč výzvou z 2. 10. 2017.Podle odvolacího soudu obsah výzvy nemohl vyvolat následkypředvídané § 1958 odst. 2 o. z., tedy splatnost nároku na náhraduza ztížení společenského uplatnění, pro chybějící „skutkovévylíčení důvodů, v nichž žalobkyně spatřovala ztížení svéhospolečenského uplatnění ve vazbě na výpočet celkového stupněpostižení podle Metodiky, respektive kvantifikaci dílčíchpostižení“ a pro absenci důkazů o důvodnosti uplatněnéhonároku.

Tento právní závěr odvolacího soudu je nesprávný. V prvé řaděz žádného zákonného ustanovení nevyplývá povinnost poškozenéhopřipojit k výzvě k náhradě újmy důkazy prokazující její existenciči výši. Aby však výzva vyvolala zamýšlené účinky, je nezbytné, abypoškozeným požadované plnění bylo dostatečně identifikováno tak,aby bylo zřejmé, o jaký nárok a o jaké plnění se jedná, upeněžitého plnění, jaká je jeho výše.

V případě újmy na zdraví je třeba zejména uvést, zda jepožadováno bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění činěkterý z dalších nároků (např. náhrada nákladů léčení, dalšínemajetková újma) a v jaké výši, a uplatněné nároky skutkověvymezit. Výzva z 2. 10. 2017 obsahuje požadavek na náhradu „zaztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu“ ve výši2 500 000 Kč, jako následku dopravní nehody vozidla provozovanéhožalovanou 1), a jsou v ní popsány podrobně obtíže, jimiž žalobkynětrpí a v nichž spatřuje omezení v obvyklém způsobu svého života. Vevýzvě je sice uvedeno, že jde o náhradu za ztížení společenskéhouplatnění a další nemajetkovou újmu, veškeré vylíčení skutkovýchokolností však je zaměřeno jen na popis škodní události, poškozenízdraví žalobkyně a omezení v obvyklém způsobu jejího života, kteréje jejich následkem. Ačkoli tedy výzva nárok pojmenovává zákonnýmitermíny „ztížení společenského uplatnění“ a „další nemajetkováújma“, nečiní tato nadbytečná zmínka o „další nemajetkové újmě“výzvu k plnění do té míry nejasnou a neurčitou, aby bylo možnouzavřít, že její doručení žalované 1) nevyvolalo účinky podle §1958 odst. 2 o. z., neboť z jejího obsahu jasně vyplývá, že obtíže,jimiž žalobkyně trpí, jsou podřaditelné jen pod pojem ztíženíspolečenského uplatnění. Nárok totiž není identifikován tím, jakjej věřitel nazve či dokonce právně kvalifikuje, ale tím, jak jejskutkově vymezí. Popis obtíží žalobkyně i údaje o tom, z jakéhodůvodu za ně má odpovídat žalovaná 1), jsou zcela konkrétní asrozumitelné, žádnou neurčitostí netrpí.

Pokud tedy dojde k omylu kupujícího při uzavírání smlouvy aposléze k vadnému plnění, zahrnuje v sobě taková situace dvarozdílné poruchové stavy, a to poruchu při uzavírání samotnésmlouvy (tj. vadu právního jednání, resp. vadu vůle) a poruchu(ekvivalence) ve fázi realizace smlouvy (tj. vadu poskytnutéhoplnění), přičemž oba tyto stavy jsou způsobeny jednánímprodávajícího. Je nepochybné, že za situace, kdy kupující „odhalí“po uzavření smlouvy svůj podstatný omyl dříve, než mu bude zesmlouvy prodávajícím plněno, může uplatnit právo z omylu (námitkurelativní neplatnosti smlouvy).

Dovolací soud přitom neshledává důvod pro to, aby kupujícípouze v důsledku následného jednání prodávajícího (plnění), kterýmzpůsobí další poruchový stav, ztratil možnost uplatnění práva zomylu, tedy aby došlo ke zvýhodnění prodávajícího, který svýmjednáním způsobil tuto dvojí poruchu, tak, že by měl od okamžikuplnění čelit toliko nárokům protistrany z titulu vadného plnění.Ostatně úprava práv z vadného plnění principiálně nezohledňuje, zdaje právní jednání zakládající smluvní závazek stran stiženo nějakouvadou, či nikoli. I z těchto důvodů Nejvyššímu soudu nezbývá nežuzavřít, že obě posuzované úpravy nejsou ve vzájemném vztahuspeciality, neboť představují dvojí způsob kontroly, který se vzákladních parametrech liší.

Vyloučení možnosti uplatnění práv z omylu v případě existencepráva z vadného plnění nelze dovodit ani z § 1925 o. z. Totoustanovení upravující vztah práv z vadného plnění k ostatníminstitutům tak činí zjevně pro případy kolize těchto práv s jinýmiprávy vyplývajícími z vadné realizace smlouvy – typicky ve vztahu kprávu na náhradu škody, na vydání bezdůvodného obohacení, alepřípadně i jiných práv, které mohou v souvislosti s porušenímsmlouvy spočívajícím ve vadném plnění věřiteli vznikat, a lze sejich domáhat prostřednictvím uplatnění práva z vadného plnění.Neobstojí shora prezentovaný doktrinální názor, že prostřednictvímpráv z vadného plnění (odstoupením od smlouvy) lze dosáhnout téhožjako prostřednictvím práv z podstatného omylu (námitkou relativníneplatnosti).

Jakkoli se účinky odstoupení od smlouvy i námitky relativníneplatnost do značné míry mohou překrývat (v řadě případů mohou býtstejné), nejsou podle současné právní úpravy totožné. Zatímco vpřípadě neplatnosti právního jednání zásadně zanikají všechna právaa povinnosti z příslušného právního jednání vzniklá (resp. kpříslušnému právnímu jednání akcesorická), u odstoupení od smlouvytomu tak není. Podle § 2005 o. z. zůstávají některé práva apovinnosti odstoupením nedotčeny (např. právo na zaplacení smluvnípokuty, či úroku z prodlení, který již dospěl, ale i další práva,která mají podle své povahy i po odstoupení přetrvat). Námitkourelativní neplatnosti lze proto dosáhnout širšího účinku (zánikupráv a povinností ze závazku) než prostřednictvím odstoupení odsmlouvy a z tohoto důvodu nelze na vztah těchto práv § 1925 o. z.aplikovat.

Jak již bylo uvedeno výše, z dikce § 1916 odst. 1 písm. c) o.z. nelze dovozovat, že by toto ustanovení zakládalo právo z vadnéhoplnění výlučně na základě existence ujištění věřitele při uzavíránísmlouvy a mohlo by tak vylučovat (jako speciální úprava) možnostvěřitele dovolat se neplatnosti uzavřené smlouvy pro podstatný omylpodle § 583 o. z. Nelze v této souvislosti pominout, že inspiračnímzdrojem § 1916 odst. 1 o. z. je zřejmě § 923 obecného zákoníkuobčanského.

Nejvyšší soud si je vědom rozdílné délky lhůt pro uplatněnípráv z vadného plnění a práv z podstatného omylu při uzavíránísmlouvy. Zatímco možnost uplatnění námitky relativní neplatnosti upodstatného omylu není (s výjimkou obecné úpravy promlčení) časověomezena, práva z vadného plnění (v tomto případě právo odstoupit odsmlouvy) je zapotřebí uplatnit v poměrně krátkých zákonných lhůtách(k tomu srov. § 2112 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2111 o. z., též §2106 odst. 2, 3 ve spojení s § 2107 o. z.). Zákonodárce tak u právz vadného plnění zjevně cílí na rychlost vypořádání závazků zesmluv, a to včetně případného vypořádání práv z vadného plnění, kněmuž by mělo docházet zásadně bez zbytečných průtahů. Sleduje tími zájem prodávajícího, aby nebyl dlouhodobě vystaven nejistotě oexistenci a obsahu práv z uzavřené smlouvy.

Tento cíl je zjevný především u práva na odstoupení odsmlouvy, které se na rozdíl od ostatních práv z vadného plněnínepromlčuje, nýbrž podle § 2111 o. z. dochází při včasnémneoznámení vad k jeho prekluzi. Akcent zákonodárce na rychlostvypořádání práv plynoucích z vadné realizace smlouvy a současně napovahu odstoupení od smlouvy (tj. nástroje zrušujícího smlouvu)jako ultimativního prostředku nápravy, je proto nepochybný. Oprotitomu možnost vznést námitku relativní neplatnosti z důvodu(podstatného) omylu o vlastnostech předmětu koupě i po delší doběpo uzavření či realizaci smlouvy se s těmito požadavky na rychlévypořádání závazků z vadně splněné smlouvy neslučuje.

Avšak ani odlišná délka lhůt pro uplatnění jednotlivých právnemůže obstát jako argument v neprospěch obecného vyloučeníalternativity uplatnění těchto práv, a to z důvodu již výše popsanéodlišnosti účelů obou institutů. Pokud by totiž omyl kupujícíhonespočíval ve vlastnostech předmětu plnění, nýbrž v jiné okolnostirozhodující pro uzavření smlouvy, není pochyb o tom, že přiuplatnění námitky relativní neplatnosti smlouvy z tohoto důvodu byvěřitel (kupující) nebyl omezen jinou než obecnou promlčecí lhůtou.V takovém případě by také mohlo dojít ke zmaření účelu smlouvy (ajejího rychlého průběhu) bez ohledu na větší časový odstup od fázejejí realizace (plnění – ať již řádného či vadného), právě sohledem na to, že § 583 o. z. je chráněn mýlící se přednepříznivými následky vadným projevem vůle zatížené smlouvy.Omezovat ochranu kupujícího pro jeden konkrétní případ omylu (ovlastnostech předmětu koupě) obecně tím, že se nebude moci dovolatrelativní neplatnosti smlouvy, zvlášť za situace, kdy případnýmodstoupením od smlouvy pro vady předmětu plnění nemůže docílitzcela totožných účinků, Nejvyšší soud nepovažuje za souladné sesmyslem a účelem § 583 o. z. Z uvedených důvodů nesvědčí pronepřipuštění alternativity uplatnění práv též argument o ztrátěmožnosti prodávajícího odstranit vady v případě uplatnění námitkyrelativní neplatnosti smlouvy pro omyl při uzavření smlouvy(takovou možnost by prodávající neměl ani tehdy, pokud by kupující„odhalil“ svůj podstatný omyl a uplatnil námitku relativníneplatnosti smlouvy ještě v době před plněnímprodávajícího).

Výše uvedené však neznamená, že by uplatnění námitkyrelativní neplatnosti kupní smlouvy pro uvedení v omyl orozhodující okolnosti spočívající ve sjednaných vlastnostechpředmětu koupě, v případě, kdy kupujícímu již byl předmět koupěposkytnut a kupující mohl namítat jeho vady, mělo být prostředkemobcházení podmínek pro uplatnění práv z vadného plnění. Právníúprava omylu nemůže sloužit jako nástroj vyprázdnění smyslu a účelulhůt a dalších podmínek stanovených pro uplatnění práv z vadnéhoplnění (jako nástroj pro jejich obcházení), tedy jakýsi „záchrannýinstitut“ pro věřitele v případě včasného a řádného neuplatněnípráv z vadného plnění. Z tohoto důvodu je třeba vždy důsledněposuzovat, zda kupujícím uplatněná námitka neplatnosti smlouvyskutečně sleduje legitimní cíl, nebo zda naopak vzhledem kokolnostem, za kterých byla uplatněna, takto kupující nejedná vrozporu s principem poctivosti uvedeným v § 6 o. z., případně zdatakové jednání kupujícího představuje zneužití práva podle § 8 o.z.. Pokud si je věřitel vědom vadného plnění dlužníka a současnětím i svého podstatného omylu při uzavírání smlouvy, přestoneuplatní práva z vadného plnění, bezdůvodně otálí též s uplatněnímpráva dovolat se relativní neplatnosti smlouvy a ponecháváprodávajícího v přesvědčení, že omyl při uzavření smlouvy pro nějnebyl podstatný a že smlouvu považuje za platnou, lze případněnásledné námitce relativní neplatnosti smlouvy nepřiznat právníochranu, třebaže by byla uplatněna ještě v promlčecí lhůtě. Obdobněmohou hrát roli též další okolnosti svědčící o nepoctivém čizneužívajícím jednání kupujícího (např. půjde-li o snadno a rychleodstranitelné vady plnění, o odstranění vady se prodávající snažila kupující jej bezdůvodně nepřijal, apod.).

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že kupující, který byl přiuzavření kupní smlouvy uveden prodávajícím v omyl o rozhodujícíokolnosti spočívající ve sjednaných vlastnostech předmětu koupě ajemuž bylo následně poskytnuto vadné plnění (předmět koupě), můžeúspěšně namítat relativní neplatnost kupní smlouvy (§ 583 o. z.)bez ohledu na to, zda mu vznikla i práva z vadného plnění. Soudvšak vždy posoudí, zda okolnosti uplatnění námitky neplatnostismlouvy nepředstavují zneužití práva (§ 8 o. z.) či porušeníprincipu poctivosti (§ 6 o. z.).

V poměrech projednávané věci je ze skutkových zjištění, znichž vycházel odvolací soud, zřejmé, že žalobkyně s uplatněnímpráva namítnout relativní neplatnost kupní smlouvy nijak neotálela.Námitku neplatnosti smlouvy (spolu s eventuálním odstoupením odsmlouvy) vůči žalované uplatnila dne 18. 11. 2015, tj. krátce poté,co se na základě prohlídky znalce uskutečněné dne 12. 11. 2015dozvěděla o skutečné délce používání předmětných přístrojů, přičemžtato jejich vada zjevně nebyla odstranitelná. Právní posouzení věciodvolacím soudem je proto v tomto směru správné a dovolání žalovanév této části nelze považovat za důvodné.

Synallagmatická povaha závazku vrátit si vzájemně poskytnutáplnění je tedy v § 2993 o. z. zachována k námitce toho, kdo je ovrácení plnění žádán. Oproti předešlé právní úpravě již žalobcenemusí při uplatnění práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy vžalobě vyjadřovat vzájemnou podmíněnost plnění a soud v řízeníprověří, zda je žalobou uplatněné právo na vrácení plnění provázános restituční povinností žalobce (a zjištěnou vzájemnost vyjádří vevýroku rozhodnutí), pouze k námitce, v níž bude žalovaný tvrdit, žejeho povinnost k plnění má být podmíněna tím, že i jemu budevráceno plnění, které poskytl žalobci, příp. tím, že mu má býtposkytnuta peněžitá náhrada, není-li vrácení plnění dobře možné (§2999 o. z.).

Pokud však žalovaný takovou námitku uplatní, postupuje souddále podle dosavadní praxe. Shledá-li žalovaným uplatněnou námitkuvzájemného plnění opodstatněnou, promítne tuto skutečnost (bude-lishledán důvodným též žalobou uplatněný nárok žalobce) do výrokurozhodnutí, aniž by musel žalobce v tomto směru jakkoliv upravovatžalobní petit. Tam, kde půjde o vrácení vzájemných nepeněžitýchplnění či o vrácení nepeněžitého plnění oproti vrácení peněžitéhoplnění, přičemž vrácení nepeněžitých plnění bude dobře možné,vyjádří soud ve výroku rozhodnutí i nadále vzájemnost plnění tak,že povinnost žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení naváže napovinnost žalobce vrátit to, co získal (např. „žalovaný je povinenzaplatit žalobci … oproti vydání … žalovanému“). Tam, kde si stranymají navzájem vracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu vesmyslu § 2999 o. z., přizná soud žalobci pouze nárok na vráceníčástky, o kterou peněžité plnění poskytnuté žalobcem žalovanému(peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu)poskytnuté žalovaným žalobci.