Pátky s judikaturou 03/03/23

Právní posouzení příčiny a následku (příčinné souvislosti) jepak posouzením, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existencepříčinné souvislosti zjišťována, popř. zda a jaké okolnosti jsouzpůsobilé tento vztah vyloučit.

Příčinná souvislost je dána, vznikla-li škoda v důsledkuprotiprávního jednání škůdce, tedy za pravidelného průběhu věcí bybez škůdcova jednání vůbec nenastala. Škoda musí býtnezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je jejíhlavní příčinou, nesmí jít o příčinu jen vedlejší, popř. příčinuzkoumanou jen v obecné rovině bez rozboru jednotlivých prvkůkonkrétní situace.

Pokud dojde k řetězení jednotlivých příčin a následků, musíškoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce. Vzhledem k tomu, žepříčinou vzniku škody jsou všechny okolnosti, bez nichž by keškodnému následku nedošlo, je třeba zvážit veškeré příčiny, kterése na vzniku škody podílely, přičemž nemusí jít jen o příčinujedinou, nýbrž o jednu z nich, která se spolupodílela nanepříznivém následku, o jehož odškodnění jde.

V posuzovaném případě odvolací soud zčásti vyloučil, že byvzniklý následek (ušlá čistá mzda žalobce) byl v příčinnésouvislosti s účinky (zrušeného) předběžného opatření proto, že„…předběžným opatřením nemůže být postiženo jednání žalobce uvnitřspolečnosti vůči svým zaměstnancům, v rámci vnitřních zpravidlapracovněprávních vztahů zde žalobce vystupuje z titulu hlavníhomanažera jako vedoucí (nadřízený) pracovník a nikoli jménemspolečnosti G., že vydané předběžné opatření nebránilo žalobcirealizovat jakékoli úkony týkající se vnitřního chodu společnosti(organizační struktura, obchodní plán včetně budoucí strategiespolečnosti, komunikace na pracovišti, školení zaměstnanců,kontrola odborné zdatnosti zaměstnanců, kontrola plnění pracovníchúkolů včetně dodržování pracovní doby, nepožívání alkoholu napracovišti apod.)…“.

Z dokazování vyplynulo, že předběžným opatřením bylo žalobciuloženo, aby „D. R., narozen dne XY, bytem XY, byl povinen zdržetse právního jednání za společnost G., IČO XY, se sídlem XY,zapsanou v obchodním rejstříku vedeném XY, oddíl XY, vložka XY,včetně toho zdržet se jakéhokoli jednání za tuto společnost, a todo doby pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě žalobce naneplatnost všech usnesení valné hromady uvedené společnosti konanédne 13. června 2016 od 14.00 hodin na adrese XY, projednávané vřízení vedeném pod sp. zn. 80 Cm 61/2016“.

Jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnostirozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, kjejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto,aby vykonávací orgán (v daném případě soud) věděl, co vlastně mábýt vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízenízjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedypřísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládápovinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zdauložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, zda tatopovinnost je konkretizována dostatečně určitě apod., a ačkoli muselmít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že soudexekuční dospěje k jinému závěru a pro nedostatek (materiální)vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonurozhodnutí zamítne (…). Při zkoumání materiální vykonatelnostirozhodnutí vychází soud z obsahu rozhodnutí, především z jehovýroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladuvýroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahuvýrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat čiopravovat.

Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiálnívykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o. s. ř., může podle nějbýt exekuce nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje vněm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo neurčitě lze doplnit nebonahradit postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o. s. ř. Není-li možné zexekučního titulu náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v §261a odst. 1 dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uloženépovinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže takový titul býtzpůsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí.

Z uvedeného vyplývá, že do exekučního titulu (výrokurozhodnutí soudu) není možno (v souvislosti s jeho výkladem)doplňovat to, co explicite neobsahuje, anebo (naopak) z nějvyloučit část výroku (část ukládané povinnosti), která v rozhodnutíobsažena je. Nelze tedy vyvozovat, že „…předběžným opatřením všaknemůže být postiženo jednání žalobce uvnitř společnosti…“ (jakuvažoval odvolací soud); pakliže takový dopad z výroku nařízenéhopředběžného opatření nevyplývá a nelze jej dovodit ani z jehoodůvodnění (v této věci odůvodnění nařízeného předběžného opatřeníabsentuje), nemůže být výkladem doplňován.

Odvolací soud správně dovodil, že žalobce působil na pozicivedoucího zaměstnance společnosti G.; podle ustanovení § 11 zákonač. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů,vedoucími zaměstnanci zaměstnavatele se rozumějí zaměstnanci, kteříjsou na jednotlivých stupních řízení zaměstnavatele oprávněnistanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly,organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomuúčelu závazné pokyny. Vedoucím zaměstnancem je nebo se za vedoucíhozaměstnance považuje rovněž vedoucí organizační složkystátu.

Pojem vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele zahrnuje všechnyzaměstnance zaměstnavatele, kteří jsou oprávněni vedením najednotlivých stupních řízení u zaměstnavatele, tedy nejen ty, kteříjsou oprávněni činit jménem zaměstnavatele právní jednánívyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy, aleveškeré zaměstnance, kteří jsou oprávněni stanovit a ukládatpodřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit akontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny.Vedoucím zaměstnancem může být pouze takový zaměstnanec, kterému jepodřízen alespoň jeden další zaměstnanec.

Přitom pro vymezení pojmu vedoucího zaměstnance nenínezbytné, aby byl oprávněn činit jménem zaměstnavatele právníjednání v pracovněprávních vztazích, ale postačuje, že má oprávněníukládat pracovní úkoly a dávat závazné pokyny podřízenýmzaměstnancům. Pro posouzení postavení zaměstnance z tohoto hlediskaje rozhodující, zda stav nadřízenosti funkce zastávané zaměstnancemvůči jiným (podřízeným) zaměstnancům je konstituován právnímpředpisem anebo vnitřním organizačním předpisem upravujícímstrukturu zaměstnavatele.

Při splnění této podmínky není právní postavení vedoucíhozaměstnance dotčeno, jestliže pracovní místa, která jsou mu podleorganizačního předpisu podřízena, fakticky (ještě) nejsou obsazena.Vedoucím zaměstnancem není ten, kdo pouze dočasně zastupujenepřítomného vedoucího zaměstnance (například pro jeho krátkodobounepřítomnost) a jinak nemá podřízené pracovníky, respektive jehopostavení jako vedoucího zaměstnance není konstituováno žádnýmprávním ani vnitřním předpisem zaměstnavatele.

Vedoucím zaměstnancem není ani ten, kdo by byl krátkodoběpověřen řízením dílčího pracovního procesu, aniž by opět jehopostavení v tomto směru bylo zakotveno v jakémkoli vnitřnímpředpisu. Vedoucím zaměstnancem je rovněž vedoucí organizačnísložky státu.

Z uvedeného ovšem vyplývá, že i vedoucí zaměstnanci činíveškerá (tedy i právní) jednání jak „vně“ společnosti(zaměstnavatele) – tedy navenek např. ve vztahu k obchodnímpartnerům, tak i „dovnitř“ společnosti (tedy ve vztahu k podřízenýmzaměstnancům), jménem zaměstnavatele (což je ostatně jedním zcharakteristických znaků závislé práce – srov. ustanovení § 2zákoníku práce); nelze tak (v obecné rovině) rozlišovat oprávněnívedoucího zaměstnance jednat za zaměstnavatele „dovnitř“ a „ven“,jak nesprávně uvažuje odvolací soud, má-li za to, že „…v rámcivnitřních zpravidla pracovněprávních vztahů zde žalobce vystupuje ztitulu hlavního manažera jako vedoucí (nadřízený) pracovník anikoliv jménem společnosti…“.

V tomto směru je správné právní posouzení odvolacího soudu,který shledal ustanovení § 1977 o. z. dispozitivním a v obecnérovině nevyloučil možnost vyloučení některých zákonných důvodůodstoupení od smlouvy. Nejvyšší soud se však dále zabýval tím, zdabylo správné jeho právní posouzení, jímž v tomto konkrétním případěshledal jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy smluvníujednání vylučující § 1977 o. z. (společně s některými dalšímiustanoveními upravujícími zákonné důvody odstoupení od smlouvy),tj. smluvní ujednání odchylující se od dispozitivní právní normy.Vzhledem k tomu, že v projednávané věci odvolací soud dovodil, žestrany jako podnikatelé vůči sobě byly v rovném postavení, a tentozávěr nebyl v dovolání zpochybněn, správnost tohoto závěru Nejvyššísoud není oprávněn přezkoumávat a v dalším posouzení z něj vychází(srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).

Právní jednání se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsahocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemnýchvztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, abybylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratickéspolečnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém,nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situacíodpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivéhojednání apod.

Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnýmiskutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tatozjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že posuzované právníjednání se skutečně příčí dobrým mravům. Nejvyšší soud ve svérozhodovací praxi také opakovaně zdůrazňuje, že v soukromoprávnísféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto jenutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozporse zákonem nebo s dobrými mravy restriktivně, a nikoliextenzivně.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž ustálena vzávěru, že správnost úvah odvolacího soudu, zda podle konkrétníchskutkových okolností daného případu je právní jednání neplatné prorozpor s dobrými mravy (§ 580, 588 o. z.), lze v dovolacím řízenízpochybnit jen tehdy, jsou-li tyto úvahy z pohledu zjištěnýchskutečností zjevně nepřiměřené.

Pro posouzení, zda je konkrétní ujednání vylučující zákonnédůvody pro odstoupení v rozporu s dobrými mravy, je vždy zapotřebídůkladně uvážit celkový kontext daného závazkového vztahu i důvody,které strany ke sjednání takové odchylky od zákona vedly.

Je nezbytné přihlédnout i k ochrannému účelu zákonné úpravyodstoupení od smlouvy. Za nemravné by tak kupříkladu bylo možnopovažovat ujednání, které by bez relevantního důvodu zbavovalověřitele možnosti ochrany jeho práv a neumožňovalo by vyvázání zesmlouvy za žádných okolností. Nelze též opomenout, že zánikuzávazku jednostranným právním jednáním (tj. hlavního účeluodstoupení od smlouvy) lze docílit i jinými právními nástroji.Vyloučení zákonné úpravy odstoupení od smlouvy se tak zpravidlanebude příčit dobrým mravům tehdy, disponuje-li oprávněná strana(ať už podle smlouvy, nebo podle jiných zákonných ustanovení)jinými nástroji, kterými může sledovaného účelu dosáhnout.

Tuto roli může v závazkových vztazích plnit napříkladvýpověď, sjednané odstupné, či jiné smluvené nástroje. Proposouzení mravnosti konkrétního smluvního ujednání pak hraje rolirovněž skutečnost, jakou dobu má smlouvou založený závazek trvat.Zatímco u dlouhotrvajících závazků (či závazků uzavřených na dobuneurčitou) je třeba zvláště zohledňovat zájem oprávněného namožnosti vyvázat se z takového závazku a nebýt nucen v něm i přesjeho porušování druhou stranou dlouhodobě setrvávat, u krátkodobýchzávazků může být tento zájem upozaděn. Vedle toho mohou mít význami další okolnosti (např. povaha hlavních povinností ze závazku, čicharakter a způsob plnění, z nichž lze usuzovat na důvodyospravedlňující vyšší, či naopak nižší potřebu stability danéhozávazku; ale i jiné okolnosti zde neuvedené).

V projednávané věci odvolací soud při svých úvahách, kteréjej vedly k závěru, že v tomto případě se účastnice nemohlyodchýlit od dispozitivního ustanovení § 1977 o. z., rezignoval nazohlednění shora popsaných kritérií a neřídil se výše citovanýmijudikaturními závěry, neboť se vůbec nezbýval tím, z jakých důvodůbyly způsoby zániku smlouvy stranami sjednány odchylně od zákona, ashledal jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy smluvní ujednánívylučující odstoupení od smlouvy podle § 1977 o. z., aniž si protento výrazný zásah do autonomie vůle účastníků zjednal dostatečnýskutkový podklad a na jeho základě své stanovisko přesvědčivěodůvodnil. Je zřejmé, že úvahy odvolacího soudu jsou z pohleduzjištěných skutečností zcela nepřiměřené, když na základě odvolacímsoudem zjištěného skutkového stavu nebylo možné učinit přesvědčivýúsudek o tom, že posuzované smluvní ujednání se příčí dobrýmmravům.

Hlavním argumentem odvolacího soudu byla „výraznánerovnováha“ ve smluvním vztahu účastníků. Z odůvodnění napadenéhorozhodnutí se ovšem nepodává, v čem konkrétně měla tato nerovnováhaspočívat. Odvolací soud neučinil skutkový závěr o obsahu smlouvy odistribuci, podle kterého by sjednaný režim ukončení smlouvy bylpro žalobkyni odlišný než pro žalovanou, tj. že by byla žalovanázvýhodněna možností vyvázat se ze smlouvou založeného závazku i zavýrazně příznivějších podmínek. Skutková zjištění o obsahu smlouvyo distribuci (sjednaném způsobu zániku smlouvy), z nichž odvolacísoud vycházel (shodně též skutková zjištění soudu prvního stupně),se totiž týkala pouze podmínek pro výpověď smlouvy ze stranyžalobkyně. Nad rámec shora uvedeného lze doplnit, že ani případnásmluvní nevyváženost sama o sobě nemusí svědčit o rozporukonkrétního smluvního ujednání s dobrými mravy, tím spíše byla-liposuzovaná smlouva uzavřena mezi podnikateli, z nichž žádný nebyl vpostavení slabší strany.

Stejně tak není zřejmé, na základě jakých skutečnostíodvolací soud dovodil, že by žalobkyně neměla téměř vůbec účinnoumožnost reagovat rychle na porušování smlouvy a byla by nucena „podlouhou dobu v závazku setrvat“. Z odvolacím soudem zjištěnéhoskutkového stavu se nepodává, na jakou dobu byl smluvní závazekstran uzavřen (tj. zda byla smlouva uzavřena na dobu neurčitou, čidobu určitou a jak dlouhou). Měl-li snad odvolací soud „dlouhoudobou“ na mysli šestiměsíční výpovědní dobu uvedenou v čl. 19smlouvy, v jeho úvahách absentuje jakékoliv hodnocení skutečností,které vedlo strany k takto sjednané délce výpovědní doby. Ani zeskutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, nevyplývá,zda jejím sjednáním strany sledovaly legitimní zájem, tj. zdamožnost žalobkyně jednostranně se vyvázat ze smlouvy výpovědí vpřípadě porušení povinností druhé smluvní strany, u kterého nebudev objektivně přiměřené lhůtě sjednána náprava, a tímto způsobitzánik smlouvy až uplynutím uvedené lhůty, neměla racionální důvod.Odvolací soud navíc nehodnotil, zda a případně kdy mohla žalobkyněv poměrech projednávané věci v návaznosti na jí tvrzené porušenísmlouvy žalovanou postupovat podle čl. 19 smlouvy o distribuci atuto vypovědět.

Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se při posouzení otázkyrozporu smluvního ujednání vylučujícího zákonné důvody proodstoupení od smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxedovolacího soudu, jeho právní posouzení je neúplné a tudížnesprávné.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování mj. zjistil (a zjeho zjištění vyšel i odvolací soud), že žalobce projevil zájem okoupi pozemku p. č. XY a stavební parcely č. XY, jejíž součástí jestavba rodinného domu č. p. XY, vše v katastrálním území XY (dáletéž jen „Dům“, „Nemovitosti“) ve vlastnictví žalovaných, a že dne1. 12. 2017 uzavřeli ohledně Nemovitostí rezervační smlouvu, a todo 31. 1. 2018, kterou později prodloužili do 31. 3. 2018. Žalobceměl zájem Nemovitosti užívat ihned, účastníci proto dne 6. 12. 2017uzavřeli smlouvu nazvanou jako „nájemní smlouva podle § 2235 anásl. o. z.“ o užívání předmětných nemovitostí do „doby prodejedomu“ (dále též jen „Smlouva“).

Nájemné si sjednali ve výši 1 Kč měsíčně, žalobce se zavázalprovádět úhrady za elektřinu, vodu, kanalizaci, odpad akoncesionářské poplatky (po dobu užívání Nemovitostí však tytočástky neplatil a uhradil je až poté, co užívání ukončil). Úmyslemžalovaných bylo Nemovitosti prodat, k tomu směřovalo jejichjednání, nikoliv je pronajímat, žalobce v té době rovněžprezentoval zájem Nemovitosti koupit (nikoliv je pronajmout) aSmlouva měla deklarovat (zejména při jednání se živnostenskýmúřadem) možnost žalobce je užívat ještě před převodem vlastnickéhopráva. Do uplynutí trvání rezervační smlouvy (ani později) kupnísmlouva uzavřena nebyla, žalobce sice započal jednání o poskytnutíúvěru na koupi Nemovitostí, peněžní ústav poskytnutí úvěrudoporučil, svou žádost však odvolal a 19. 3. 2018 (tedy v dobětrvání rezervační smlouvy) ve stejné obci zakoupil jiný pozemek sbudovou.

Nemovitosti užíval – k provozování své podnikatelské činnosti- nejen po celou dobu trvání rezervační smlouvy, ale i po jejímskončení, a to až do 6. 4. 2018, kdy proběhlo další jednání meziúčastníky, a poté, kdy žalovaní zjistili, že žalobce slíbenou kupnísmlouvu nemíní uzavřít, byl donucen Nemovitosti za asistencePolicie České republiky opustit. V Domě zůstaly jeho věci, dne 8.4. 2018 vyzval žalované k jejich vrácení, ti téhož dne v odpovědi(formou prostého e-mailu) prostřednictvím svého právního zástupcejeho požadavek odmítli, uplatnili k veškerému majetku žalobce vDomě zadržovací právo, a to z titulu náhrady škody naNemovitostech, kterou vyčíslili částkou 250.000 Kč. Žalobcevyklidil Nemovitosti 25. 5. 2018; registrační pokladnu mu všakžalovaní vrátili již 12. 4. 2018. Dále zjistil, že žalobce provedlna Nemovitostech během jejich užívání stavební úpravy a vykácelstromy, škoda byla posléze znaleckým posudkem vyčíslena částkou172.900 Kč; ohledně náhrady této škody uzavřeli účastníci (v jinémsoudním řízení) smír, v němž se žalobce zavázal zaplatit žalovaným100.000 Kč.

Žalobci lze sice přisvědčit, že s ohledem na skutkovázjištění není správný závěr odvolacího soudu, že Smlouvu je třebaposoudit jako smlouvu o nájmu podle § 2201 o. z., avšak obstátnemohou ani jeho dovolací námitky ohledně právního posouzeníSmlouvy (a s tím související výpovědi).

V soudní praxi ani v právní teorii není pochyb, že u právníhojednání je podstatný jeho obsah, nikoliv např. jeho označení čipojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jejnesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí,nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (§ 555 odst.1 o. z.).

Občanský zákoník opustil důraz na formální hledisko projevu,typický pro předchozí občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb. veznění účinném do 31. 12. 2013), a klade větší důraz na hlediskoskutečné vůle jednajících osob. Podle právní úpravy účinné od 1. 1.2014 je tedy základním hlediskem pro výklad právního jednání úmysljednajícího (případně – u vícestranných právních jednání – společnýúmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně(adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o němvědět. Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku,kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a je nutné jiupřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivnímvýznamem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnouvůli jednajícího (§ 556 odst. 1 věta první o. z.), postupuje soudpodle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.

Žalovaní při uzavření Smlouvy neměli v úmyslu Nemovitostipronajmout a ani jednání žalobce nesměřovalo primárně k uzavřenísmlouvy o nájmu - úmyslem stran bylo zjevně jen ošetřit užíváníNemovitostí žalobcem (kupujícím), než se zrealizuje jejich prodej,bez ohledu na to, jak strany tuto smlouvu nazvaly, tedy nešlo osmlouvu o nájmu (k té vůle stran nesměřovala). Navíc nešlo ani ovztah úplatný (pojmovým znakem nájmu je kromě dočasnosti právěúplatnost.

Ve Smlouvě bylo ujednáno „placení nájemného“ ve výši 1 Kčměsíčně. I když výjimečně lze připustit s ohledem na specifickéokolnosti dané věci sjednání i velmi nízkého nájemného, zpravidlanájemné ve výši 1 Kč o úplatnosti vztahu nesvědčí. V předmětné věcižádné takové specifické okolnosti účastníci netvrdili a nelzepřehlédnout, že po dobu užívání věci ani takto zcela symbolické„nájemné“ žalobce nehradil a žalovaní se ho také v této době (kdyse domnívali, že jejich vzájemná jednání směřují k uzavření kupnísmlouvy) nedomáhali. Nejednalo se tedy o nájem, a proto nazadržovací právo žalovaných je třeba aplikovat jen obecnou úpravuzadržovacího práva v § 1395 – 1399 o. z., nikoliv i v § 2234 o.z.

Cizí movitá věc může být zásadně zadržena jen k zajištěnísplatného dluhu (§ 1395 odst. 1 o. z.); nezajistí-li dlužník dluhjinak, ač jej podle smlouvy nebo podle zákona zajistit měl,prohlásí-li dlužník, že dluh nesplní, nebo stane-li se jinakzřejmým, že dlužník dluh nesplní následkem okolnosti, která u něhonastala a která věřiteli nebyla ani nemohla být známa při vznikudluhu, může být zadržovacím právem zajištěn též dosud nesplatnýdluh (§ 1395 odst. 2 o. z.). Zadržovací právo má tedy v první řaděfunkci zajišťovací, která se projevuje zejména v tom, žezabezpečuje splatný dluh dlužníka nebo - v případech výslovněuvedených v zákoně - i dosud nesplatný dluh od okamžiku svéhovzniku a že svojí podstatou (ponecháním zadržené věci u věřitele)vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby svůj dluh dobrovolně splnilalespoň dodatečně.

V době, kdy žalovaní zadrželi věci (6. 4. 2018), splatnoupohledávku vůči žalobci neměli. Žalovaní za splatnou pohledávkupovažovali svůj nárok na náhradu škody na jejich majetku, kterouměl žalobce způsobit neoprávněnými stavebními úpravami, o němžinformovali žalobce v e-mailu dne 8. 4. 2018, jímž reagovali najeho žádost o vydání zadržených věcí s tím, že věci mu budouvydány, až jim nahradí „škodu, která nyní čítá jenom na poškozenéfasádě domu a vzrostlých thújích nejméně 250.000 Kč“. I kdyby bylomožné tento e-mail považovat za řádnou výzvu k zaplacení škody (jepřinejmenším diskutabilní, zda vskutku vyzývá žalobce k zaplacenítohoto nároku, obsahuje lhůtu k zaplacení a do jaké míry vůbecnárok specifikuje), kterou způsobil žalobce na Nemovitostech, jenepochybné, že byl žalobci poslán až dva dny po zadržení jeho věcí;přitom ani žalovaní netvrdili, že by svůj nárok u žalobce uplatnilidříve, že by ho specifikovali a vyzvali jej k zaplacení. Přitomnárok, u něhož není stanovena doba splnění (což je i nárok nanáhradu škody), je dlužník povinen uhradit poté, co k tomu bylvěřitelem vyzván, výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakémbyl požadavek vyčíslen. Současně se nejednalo ani o žádný z případůvyjmenovaných v § 1395 odst. 2 o. z. (a netvrdili to ani žalovaní),kdy by bylo možné zajistit zadržovacím právem i nesplatnýdluh.

Rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) je dálezaloženo na závěru, že to byl právě dovolatel, který založilprotiprávní stav (věci měl v Nemovitosti uloženy protiprávně a měldostatek času si je odvézt), jenž vylučuje, aby byl s předmětnoužalobou úspěšný - podle § 6 odst. 2 o. z. není možné, aby těžil zesvého protiprávního jednání.

Ustanovení § 6 o. z. je vyjádřením principu dobré víry apoctivosti jako základních zásad občanskoprávních vztahů. Soudprvního stupně podrobně a přiléhavě odůvodnil, proč má za to, ženárok žalobce – s ohledem na specifické okolnosti dané věci a jehochování – nepožívá právní ochrany. Z odůvodnění rozsudku odvolacíhosoudu je zřejmé, že tento závěr považoval za správný a rovněž hopovažoval za důvod k zamítnutí žaloby (vedle důvodů dalších). Tytozávěry nelze považovat za zjevně nepřiměřené, přičemž právě pouze vpřípadě jejich zjevné nepřiměřenosti by je bylo možné v dovolacímřízení zpochybnit. Navíc tento závěr nalézacích soudů dovolatel anivýslovně nenapadá, když (pouze) namítá, že z hlediska příčinnésouvislosti není jeho jednání v projednávané věci významné;zpochybňuje tak otázku samotného vzniku práva na náhradu škody,nikoli však správnost postupu soudu podle § 6 odst. 2 o. z.

K otázce předpokladu vzniku vlastnického práva podleustanovení § 1109 písm. a) o. z.

Podle ustanovení § 1109 písm. a) o. z. vlastníkem věci sestane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu,a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhéstrany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud knabytí došlo ve veřejné dražbě.

Uvedené ustanovení je jedním z těch, která řeší problematikunabytí vlastnického práva od nevlastníka (přesněji odneoprávněného); vychází z občanskoprávního pojetí dražby jakozvláštního způsobu završení kontraktačních procesu [srovnej užitíspojení „vlastnické právo převést“ a dále znění ustanovení § 1771odst. 1 o. z., zařazeného pod rubrikou „zvláštní způsoby uzavíránísmlouvy“ („Při dražbě je smlouva uzavřena příklepem“)].

Tato konstrukce však nekoresponduje s úpravou vznikuvlastnického práva v zákoně č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách, veznění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných dražbách“),podle jehož ustanovení § 2 písm. a) platí, že „/P/ro účely tohotozákona se rozumí: a) dražbou je veřejné jednání, jehož účelem jepřechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, konané nazákladě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na předemneurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě, nebo vprostředí veřejné datové sítě na určené adrese, s výzvou k podávánínabídek, a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učinínejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora vlastnictví nebo jinéprávo k předmětu dražby, nebo totéž veřejné jednání, které bylolicitátorem ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižšípodání“; judikatura Nejvyššího soudu tradičně považuje vznikvlastnického práva v důsledku příklepu licitátora ve veřejné dražběza originární způsob nabytí vlastnického práva.

Důvodová zpráva k ustanovení § 1771 o. z. [srov. Důvodovázpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník,(konsolidované znění), ze dne 3. 2. 2012)] pouze lakonickykonstatuje, že „/Z/atímco dražba v režimu veřejného právapředstavuje zvláštní právní skutečnost, dražba v režimu soukroméhopráva představuje zvláštní způsob kontraktace“, reagujíc tím zjevněna (výše zmíněnou) úpravu nabytí vlastnictví v zákoně o veřejnýchdražbách.

Uvedené rozlišení ve vztahu k veřejným dražbám však postrádájakýkoliv zákonný podklad, neboť, jak vyplývá z ustanovení § 1zákona o veřejných dražbách, zákon (o veřejných dražbách) upravujeveřejné dražby a vznik, trvání a zánik některých právních vztahů stím souvisejících a podle tohoto zákona se postupuje, nestanoví-lizvláštní právní předpis jinak (odkazuje se na zákon č. 427/1990Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jinéprávnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, zákonč. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějšíchpředpisů a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve zněnípozdějších předpisů; jde o zákony, které mají svoji vlastní úpravudražeb). Z uvedeného ovšem vyplývá, že pakliže zvláštní zákon (tedyi občanský zákoník) neupravuje veřejné dražby (jejich průběh adůsledky), není možno konat veřejné dražby v jiném režimu, než jeupraven právě v zákoně o veřejných dražbách; veřejná dražba vrežimu „soukromého práva“ je tak (zatím) vyloučena.

Pakliže však je nabytí vlastnictví v režimu zákona oveřejných dražbách vázáno na právní skutečnost (příkleplicitátora), není toto nabytí vázáno na osobu převodce a z logikyvěci je otázka oprávněnosti takového „převodce“ vlastnické právopřevést zcela irelevantní.

Dále je třeba mít na zřeteli, že zákon o veřejných dražbáchobsahuje významné ochranné instituty, „střežící“ regulérnostveřejné dražby [povinnost dražebníka za určitých podmínek ustoupitod dražby (srov. ustanovení § 22, resp. § 46 zákona o veřejnýchdražbách), vyslovení neplatnosti dražby (srov. ustanovení § 24,resp. § 48 zákona o veřejných dražbách)], které chrání právaširokého okruhu osob, jichž se uskutečnění dražby, resp. jejídůsledky dotýkají.

Judikatura sice umožnila zpochybnit nabytí vlastnického právavydražitele příklepem ve veřejné dražbě, avšak pouze v případě, žese jednalo o dražbu tzv. „zdánlivou“, resp. „fingovanou“, tedy vpřípadech, kdy došlo k zneužití institutu veřejné dražby (a tedy kzneužití zákona o veřejných dražbách) a dražba fakticky podletohoto zákona neproběhla, byť (ve vztahu k vnějšímu světu) vykonanádražba formálně naplnila všechny předpoklady a podmínky veřejnédražby. Jedná se o jedinou výjimku ze zásady nemožnostipřezkoumávat platnost veřejné nedobrovolné dražby mimo řízení podlezákona o veřejných dražbách, a to ani jako předběžnouotázku.

Uvedená zákonná úprava, jakož i navazující judikatura, takstaví nabytí vlastnického práva příklepem licitátora ve veřejnédražbě, provedené podle zákona o veřejných dražbách (popř. podlejiných, výše zmíněných předpisů), k nejsilnějším nabývacím titulům;ochrana poskytovaná „domnělým“ vlastníkům ustanovením § 1109 písm.a) o. z. tak ve vztahu k tomuto titulu postrádá racionálníopodstatnění.

Navíc, ustanovení § 1109 o. z. je odrazem vývoje náhledu naproblematiku ochrany dobré víry na úkor ochrany vlastnického práva,která – v intencích intepretace ustanovení § 446 zákona č.513/19991 Sb., obchodní zákoník – byla shledána (při favorizovánídobré víry) ústavně konformní (srovnej nález Ústavního soudu ze den13. 6. 2006, uveřejněný pod č. 452/2006 Sb.).

Ve vztahu k těm, jimž již sama úprava nabytí vlastnickéhopráva příklepem licitátora ve veřejné dražbě poskytuje oprotisubjektům, kteří své „vlastnické“ právo odvozují od jinéhonabývacího titulu, takřka neotřesitelnou pozici, tak postrádáochrana jejich dobré víry racionální opodstatnění. Tyto úvahy pakby mohly vést k závěru, že za stávající úpravy procesu veřejnédražby (a nabytí vlastnického práva příklepem licitátora ve veřejnédražbě) je ustanovení § 1109 písm. a) o. z. obsoletní.

Takový výklad by však byl v rozporu se zásadou systematickéhovýkladu právních norem, podle které se v pochybnostech máinterpretovat tak, aby se ostatní normy nestaly obsoletní. Navícdůsledkem interpretace nemůže být nastolení situace, označovanéjako denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), kterápředstavuje zásah do práva na spravedlivý proces zakotveného v čl.36 odst. 1 Listiny.

Je tak zapotřebí nalézt takový výklad ustanovení § 1109 písm.a) o. z., který by obstál jak ve světle právní úpravy nabytívlastnického práva v režimu zákona o veřejných dražbách, tak vesvětle zásady favorizace dobré víry při nabytí vlastnického práva vurčitých, právním předpisem vymezených situacích.

Jak již bylo výše uvedeno, ustálená judikatura pregnantněvymezila situace, za nichž lze prolomit „neotřesitelné“ postavenívlastníka, nabyvšího věc ve veřejné dražbě (srov. bod 17.odůvodnění). Jde o případy dražeb tzv. „na oko“, které jsouzpravidla důsledkem zlého úmyslu některých osob, na dražbězúčastněných (nejčastěji navrhovatele dražby a dražebníka;popřípadě pouze navrhovatele dražby), který však ve vztahu kdražitelům nemusí být nijak rozpoznatelný; jinak řečeno, dražitelése dražby účastní v přesvědčení, že jde o dražbu regulérní. A právěv této situaci by se podle názoru Nejvyššího soudu měl uplatnitprincip favorizace dobré víry nabyvatele věci (vydražitele),upravený v ustanovení § 1109 písm. a) o. z.

Podle ustanovení § 1109 o. z. se dobrá víra nabyvatelevztahuje k „oprávnění druhé strany vlastnické právo převést nazákladě řádného titulu“. Protože je, jak již bylo vysvětleno vpředchozím textu (srov. bod 16. odůvodnění), nabytí vlastnictví vrežimu zákona o veřejných dražbách vázáno na právní skutečnost(příklep licitátora), a neexistuje tak „druhá strana“ (převodce),je zapotřebí dobrou víru vázat k oprávnění osoby, která je (vrežimu zákona o veřejných dražbách) osobě „převodce“ (z hlediskapodmínky „oprávnění věc převést“) obsahově nejbližší; takovouosobou může být pouze navrhovatel dražby [srov. ustanovení § 2písm. b), § 17 odst. 1 a 4, § 36 odst. 1 a 3 zákona o veřejnýchdražbách, podle nichž navrhovatelem dražby může být vlastník věci,osoba, která je oprávněna s předmětem dražby hospodařit a jevlastníkem zmocněna nebo na základě zvláštního právního předpisuoprávněna předmět dražby zcizit, likvidátor, insolvenční správce,dražební věřitel, jehož pohledávka je přiznána vykonatelným soudnímrozhodnutím nebo vykonatelným rozhodčím nálezem nebo doloženavykonatelným notářským zápisem, který obsahuje náležitostistanovené zvláštním právním předpisem, anebo doložena jinýmvykonatelným rozhodnutím, jehož soudní výkon připouští zákon,včetně platebních výměrů a výkazů nedoplatků, přičemž dražebnímvěřitelem je osoba, jejíž pohledávka je zajištěna zástavním právemk předmětu dražby, včetně soudcovského zástavního práva, a je-lipředmětem dražby jednotka v domě, osoba odpovědná za správu domu apozemku ve věci pohledávky související se správou domu a pozemkuvůči vlastníku jednotky].

Dobrou víru vydražitele je tak nutno vázat na oprávnění výšeuvedených osob „vlastnické právo převést na základě řádnéhotitulu“, tedy na oprávnění „navrhnout provedení veřejné dražby nazákladě řádného titulu“; právě tuto dobrou víru ustanovení § 1109o. z. presumuje [srov. ustanovení § 1111 o. z., Důvodová zpráva kzákonu č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník (konsolidované znění),ze dne 3. 2. 2012].

Na základě uvedeného rozboru dospěl dovolací soud k závěru,že proti osobě, jež nabyla své vlastnické právo příklepemlicitátora ve veřejné dražbě, provedené podle zákona o veřejnýchdražbách, může třetí osoba prosadit své tvrzené vlastnické právo,nabyté z jiného právního titulu, jenž není vymezen v ustanovení §1109 a § 1110 o. z., pouze tehdy, prokáže-li, že:

a) došlo k zneužití institutu veřejné dražby (a tedy kzneužití zákona o veřejných dražbách) a dražba fakticky podletohoto zákona neproběhla a zároveň

b) vydražitel nebyl v dobré víře v oprávnění navrhovateledražby navrhnout provedení veřejné dražby.

Odvolací soud vycházeje z odlišného právního názoru na výkladustanovení § 1109 o. z. se výše uvedenými předpoklady pro možnostpopření vlastnického práva, nabytého vydražitelem ve veřejnédobrovolné dražbě, nezabýval, jeho právní hodnocení této otázky jeneúplné a tudíž nesprávné.

B) K otázce zneužití práva žalobkyní při realizaci zástavníhopráva formou veřejné dražby

Podle ustanovení § 6 odst. 1 o. z. má každý povinnost jednatv právním styku poctivě.

Podle ustanovení § 6 odst. 2 věty první o. z. nikdo nesmítěžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.

Podle ustanovení § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožíváprávní ochrany.

Princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základnímzásadám soukromého práva. Jejich obsah není nikde přesně vymezen,vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spoluúzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevůkorektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitýstandard chování v právních vztazích vyžadující čestnost,otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany.

Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonusubjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřenaprávní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídázákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskemdobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případunepřijatelný.

Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládatsouhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež vhistorickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatnéhistorické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti amají povahu norem základních.

Právní úprava obsažená v ustanovení § 8 o. z. vychází – jakvyplývá z důvodové zprávy k občanskému zákoníku – ze dvouzákladních pravidel, a to z pravidla neminem laedit, qui suo iureutitur (kdo vykonává svoje právo, nikomu neškodí) a z pravidla malenim iure nostra uti non debemus (nemáme však zneužívat svojeprávo). Z toho důvodu se nezakazuje výkon práva, jímž se právozneužívá, neboť zneužití není výkonem práva, nýbrž jde oprotiprávní (nedovolený) čin, a proto mu nelze přiznat ochranu.Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivéhovýkonu práva.

Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdyje právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečnýnebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jakorozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečněsměřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehožlze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelépráva obvykle zájem.

Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jakochování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhéstraně byla způsobena újma.

Za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílemnení dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž kteréje v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslemzpůsobit jinému účastníku újmu).

Uvedené závěry podporuje i odborná literatura, podle nížzákaz zneužití práva představuje jeden z korektivů výkonusubjektivních práv, který má zabránit takovému výkonu subjektivníhopráva, které je pouze formálně v souladu s objektivním právem.Jinými slovy řečeno, je zakázáno, aby nositel subjektivního právarealizoval své subjektivní právo za účelem, který je se zákonemneslučitelný. Podle uvedeného pravidla má být odepřena právníochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonuči obsahu existujícího právního vztahu, avšak je vzhledem kokolnostem případu nepřijatelný. Pravidlo obsažené v ustanovení § 8o. z. je dílčím projevem zásady poctivosti, její korektivní(korigující) funkce, která prosvítá právní úpravou.

Odvolací soud se však výše uvedenými hledisky, podle nichž jemožno dovodit, že výkon práva nezasluhuje právní ochrany, vpodstatě nezabýval, neboť pouze konstatoval, že „/S/polečnost Prvníchráněná dílna s. r. o. podala návrh na nedobrovolnou veřejnoudražbu, ačkoliv v té době již věděla, že při uzavření zástavnísmlouvy nebyla společnost Investice JJJ s. r. o. vlastníkemuvedeného vozidla“ (srov. bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacíhosoudu). Toto zdůvodnění je však ve světle dalšího závěru, že „…snadbyly splněny podmínky vymezené § 1343 odst. 2 o. z. a zástavnísmlouva byla v souladu s tímto ustanovením platně uzavřena“ poměrněnesrozumitelné, neboť připustil-li odvolací soud, že „zástavnísmlouva byla uzavřena platně“ [správně „zástavní právo vzniklo“(srov. ustanovení § 1343 odst. 2 o. z.)], pak je jeho závěr ovýznamu vědomosti žalobkyně jako zástavní věřitelky o/ne/vlastnictví zástavkyně (společnosti Investice JJJ s. r. o.) kpředmětu zástavy ve vztahu k aplikaci ustanovení § 8 o. z. zcelairelevantní, neboť právě tato skutečnost je podstatou hypotézyaplikovatelné právní normy (tedy ustanovení § 1343 odst. 2 o. z.).Jiný argument pro svůj závěr o nutnosti aplikace ustanovení § 8 o.z. odvolací soud již neuvedl a ani z obsahu spisu nelze prima facietakový argument dovodit.

Ze srovnání právní úpravy odpovědnosti státu za škoduzpůsobenou výkonem veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb. aprávní úpravy odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 94/2021Sb. vyplývá, že oba předpisy se částečně vztahují na stejný okruhprávních vztahů.

Zatímco ale zákon č. 82/1998 Sb. se vztahuje na veškerou újmu(tj. náhradu skutečné škody, ušlého zisku i nemajetkové újmy)způsobenou veškerými rozhodnutími, včetně opatření obecné povahy,zákon č. 94/2021 Sb. se vztahuje pouze na mimořádná opatření(opatření obecné povahy) uvedená v § 9 odst. 1 zákona a toliko najimi způsobenou skutečnou škodu, a to ještě ne veškerou a ne nutněv plném rozsahu (srov. § 9 odst. 2 větu druhou a odst. 4 zákona).Okruh právních vztahů upravený zákonem č. 94/2021 Sb. je tedyužší.

Naproti tomu ovšem zákon č. 94/2021 Sb. stanoví výrazněmírnější předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenouopatřením obecné povahy, jestliže oproti zákonu č. 82/1998 Sb.nevyžaduje jeho zrušení pro nezákonnost, účastenství poškozeného,ani využití opravných prostředků (srov. § 7 a § 8 OdpŠk). Z tohotosrovnání zároveň vyplývá, že nepřichází do úvahy, aby na stejnéplnění měl poškozený nárok současně podle obou právníchpředpisů.

Není-li mimořádné opatření pro nezákonnost zrušeno, nelze ovzniku nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. vůbecuvažovat. Bude-li splněna tato základní podmínka a současně budousplněny i zbývající předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu(účastenství, využití opravného prostředku), může poškozený podlezákona č. 82/1998 Sb. požadovat náhradu těch újem, na které sezákon č. 94/2021 Sb. nevztahuje. Z toho ale současně vyplývá, žepokud dojde k zániku nároku poškozeného na náhradu škody podlezákona č. 94/2021 Sb., např. z toho důvodu, že poškozený svůjdůvodný nárok řádně neuplatnil v prekluzivní lhůtě u Ministerstvafinancí, nemůže se stejného nároku domáhat podle zákona č. 82/1998Sb., byť by jinak podmínky pro jeho uplatnění podle tohoto zákonasplňoval.

Z uvedeného srovnání je tak zřejmé, že institut odpovědnostiza škodu vzniklou v příčinné souvislosti s mimořádným opatřenímuvedeným v § 9 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb. je speciální normouobsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu,která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb.či obecným předpisem. Protože na rozdíl od zákona č. 82/1998 Sb.nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím činesprávným úředním postupem, je pro vznik nároku na náhraduskutečné škody podle zákona č. 94/2021 Sb. otázka případnénezákonnosti mimořádných opatření bez právního významu. Stát semůže odpovědnosti zprostit pouze tehdy, prokáže-li (důkazní břemenoleží na něm), že poškozený si škodu způsobil sám.

Žalobkyně je adresátem právní úpravy odpovědnosti za škodupodle § 9 zákona č. 94/2021 Sb., byla-li adresátem mimořádnéhoopatření uvedeného v § 9 odst. 1 zákona, což tvrdí a v řízení budena ní, aby to prokázala. Okolnost, že zákon č. 82/1998 Sb. stanovíširší odpovědnost státu za způsobené následky, tedy i ve vztahu kušlému zisku či nemajetkové újmě, je v daném případě nerozhodná,neboť požaduje-li žalobkyně náhradu škody spočívající v nákladechspojených s užíváním svých provozoven (nájemné, fixní služby,připojení k internetu), domáhá se náhrady skutečné škody.

Aplikaci zákona č. 94/2021 Sb. nelze vyloučit ani poukazem načl. 36 Listiny, jak se dovolatelka mylně domnívá, neboť odpovědnoststátu za škodu způsobenou nezákonným výkonem veřejné mocipředstavuje ústavně zakotvený institut a je s ní spojeno ústavnězaručené veřejné subjektivní právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny,zatímco odpovědnost za škodu způsobenou v příčinné souvislosti smimořádným opatřením vydaným na základě zákona č. 94/2021 Sb. nemážádné výslovné zakotvení, a tedy se její ústavněprávní rozměromezuje toliko obecně na garance, které poskytuje stát jednotlivcůmpod svou mocí, vyplývající zejména z čl. 1 Listiny.

Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným výkonemveřejné moci je sice přirozeným, ale nežádoucím důsledkem lidskéomylnosti, neboť jde o odpovědnost za protiprávní jednání anechtěný výsledek selhání jednotlivce vykonávajícího veřejnou moc,jemuž stát usiluje předcházet a je povinen kompenzovat jehonegativní dopady ve sféře konkrétních jednotlivců. Tuto odlišnostreflektuje právě i odlišnost ústavněprávní odpovědnosti státu.Zatímco v případě nezákonného výkonu veřejné moci je stát dle čl.36 odst. 3 Listiny povinen škodu nahradit a této odpovědnosti senemůže zprostit ani s poukazem na mimořádné okolnosti, veřejnésubjektivní právo na náhradu škody či jiné újmy vzniklé vsouvislosti s postupem secundum et intra constitutionem ac legempři ochraně života, zdraví či jiných ústavně chráněných hodnot přimimořádných událostech či déletrvajících krizových stavech ústavnípořádek výslovně nezaručuje. Je tak zásadně věcí zákonodárce, jakýmzpůsobem a především jak velkoryse takové právo na kompenzaciupraví.

Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že na nárok žalobkyněnedopadá zákon č. 82/1998 Sb., přičemž z ustanovení § 9 odst. 3zákona č. 94/2021 Sb. současně vyplývá, že organizační složkoupříslušnou za stát ve věci jednat je Ministerstvo financí, je jehoprávní posouzení věci správné.

Bylo-li v poměrech dané věci „zaplacení smluvní pokuty vázánona podání návrhu na prohlášení konkursu (insolvenčního návrhu)dlužníkem“, jinými slovy, postihovala-li smluvní pokuta výkon práva(a v některých případech dokonce i povinnosti, srov. § 98 odst. 1insolvenčního zákona) dlužníkem, jde o ujednání, které je absolutněneplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).

Z čl. 28.4 nájemní smlouvy dále plyne, že v případě porušenípovinností z nájemní smlouvy ze strany nájemce je pronajímateloprávněn prohlásit za splatné nájemné za období od porušenípovinnosti do dne, kdy by nájemce měl právo ukončit nájemní smlouvudle „níže uvedeného pododstavce 35.3.3 za okamžitě splatné a totoinkasovat zákonným způsobem jako smluvní pokutu“.

Vycházeje z toho, že soud není vázán právním názoremúčastníka řízení a je oprávněn (a povinen) v řízení zjištěnýskutkový stav právně kvalifikovat od názoru zastávaného účastníkemřízení odlišně, a respektuje zásadu, podle níž základním principemvýkladu smluv je priorita výkladu, jenž nevede k závěru oneplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný, včetně výkladovýchpravidel určených ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 odst.1 obch. zák., Nejvyšší soud dospívá k závěru, podle něhož zůstaloprávní posouzení věci odvolacím soudem neúplné.

Shora vylíčené skutkové okolnosti vzniku přihlášenépohledávky (ve spojení s obsahem nájemní smlouvy a její výpovědi)totiž nevylučovaly možnost jiné právní kvalifikace, než (jen) jakopohledávky z titulu smluvní pokuty.

Jelikož se odvolací soud možností jiného právního posouzenípřihlášené pohledávky nezabýval, zůstalo jeho právní posouzení věcineúplné a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto rozhodnutíodvolacího soudu s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání zrušil avěc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s.ř.).

Pro úplnost (a v zájmu odstranění případných pochybností vdalší fázi řízení) Nejvyšší soud dodává, že jakkoli skutečnostipopsané v čl. 28.1(vi) nájemní smlouvy obstojí jako důvody pro jejívýpověď (čl. 28.2), nelze je bez dalšího považovat za porušenípovinností nájemcem, které by bylo možno postihnout smluvnípokutou. Jinými slovy, ani podání insolvenčního návrhu nájemcem,ani jeho platební neschopnost (úpadek) nejsou (samy o sobě)porušením povinností, které by mohlo být sankcionováno smluvnípokutou (§ 544 obč. zák.).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou následků nedodrženípísemné formy pojistné smlouvy v případech stanovených v § 2758odst. 2 o. z. Kdyby totiž pojistná smlouva, která nebyla uzavřenave formě stanovené tímto ustanovením, nevyvolávala právní účinky(jak dovodil odvolací soud), stalo by se řešení otázky, zda jednánípojišťovny a dovolatelky (které účastnice neučinily v písemnéformě) bylo uzavřením pojistné smlouvy, bezpředmětné.

1) I v případě nedodržení zákonem stanovené formy právníhojednání (stejně jako v případě rozporu obsahu právního jednání sezákonem podle § 580 odst. 1 o. z.) je právní jednání podle § 582odst. 1 věty první o. z. neplatné toliko tehdy, vyžaduje-li tosmysl a účel právní normy upravující formu právního jednání.

2) Vyžaduje-li smysl a účel právní normy upravující formuprávního jednání, aby její nedodržení bylo stiženo neplatností, paktentýž smysl a účel právní normy je nutné zohlednit při posouzení,zda je důsledkem neplatnost relativní či absolutní (tedy, zda k nímá soud přihlédnout toliko k námitce oprávněné osoby či z úřednípovinnosti).

3) Ustanovení § 588 věty první o. z. určuje, že soudpřihlédne k neplatnosti právního jednání, jež odporuje zákonu,pouze tehdy, je-li veřejný pořádek narušen zjevně.

4) Veřejný pořádek představuje soubor pravidel, na nichž jetřeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném právním řádu anikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové ařídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovata které jsou základem budování právního státu. Pod pojmem veřejnéhopořádku lze chápat například zájem na stabilitě státu, zájem napotírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetíchosob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, kteráse v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná. Jdetedy o pojem neurčitý, jehož konkrétní význam je v časeproměnlivý.

V soukromém právu obecně platí (není-li stanoveno jinak), žekaždý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu (§ 559o. z.). Pravidlo § 2758 odst. 2 věty první o. z. je tedyformulováno jako výjimka z (obecné) zásady bezformálnosti právníhojednání v soukromém právu.

Smyslem požadavku na písemnou formu u pojistných smluvujednaných na dobu jednoho roku či na dobu delší je předevšímpotřeba varovat pojistníka před nepromyšleným či unáhleným jednánímpři uzavírání těchto pojistných smluv (tzv. varovná funkce).

U pojistných smluv (jako smluv odvážných), které nejsousjednány na dobu kratší než jeden rok, je totiž namístě vycházet ztoho, že pojistníkovi zpravidla vznikne závazek zaplatit (čiprůběžně platit) pojistné, které budou svojí výší odpovídat délcetrvání závazků ze smlouvy – a tak půjde o pojistné, které buderelativně vysoké. V tomto kontextu je tedy písemná forma vyžadovan᧠2758 odst. 2 větou první o. z. vskutku stanovena na ochranupojistníka před jeho ukvapeným jednáním.

To se ostatně podává i z § 2758 odst. 2 věty druhé o. z.Stanoví-li se totiž písemná forma jako ochrana pojistníka předvznikem závazku k úhradě relativně vysokého pojistného, potomvarovná funkce písemné formy ztrácí význam, jestliže pojistník knabídce pojistitele včas zaplatil pojistné. Tedy pokud již ze svémajetkové podstaty pojistník fakticky vydal finanční prostředkyodpovídající (zpravidla relativně vysokému – viz výše)pojistnému.

Vedle varovné funkce pak bylo úmyslem zákonodárce formulovatpožadavek § 2758 odst. 2 věty první o. z. na písemnou formu i zatím účelem, aby pojistníkovi usnadnil (případný) důkaz ohlednětoho, že k uzavření pojistné smlouvy došlo (tzv. důkaznífunkce).

Podle důvodové zprávy k návrhu § 2758 odst. 2 o. z. (v návrhučíslovaném jako § 2730) [sněmovní tisk 362, Poslanecká sněmovnaParlamentu České republiky, 6. volební období 2010 - 2013, s. 1092]se v tomto ustanovení „zachovává dosavadní pravidlo, podle něhož ukrátkodobého pojištění není písemná forma smlouvy potřebná;“ s tím,že „v takovém případě postačí vystavení pojistky.“ Odkazuje-li sepřitom na „dosavadní pravidlo“, má se tím zjevně na mysli § 7 odst.1 věta první zákona o pojistné smlouvě.

Podle § 7 odst. 1 věty první zákona o pojistné smlouvě muselamít pojistná smlouva písemnou formu, s výjimkou případů, kdyzakládá pojištění s pojistnou dobou kratší než 1 rok (krátkodobépojištění).

Důvodová zpráva k návrhu tohoto ustanovení (sněmovní tisk303, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002–2006, s. 45)stanovila, že „písemná forma se nevyžaduje v případě pojištěníkrátkodobého, kterým se rozumí pojištění sjednané na dobu kratšínež 1 rok“, a sice proto, že „v případech krátkodobého pojištění,např. v pojištění cestovních výloh, kdy je třeba uzavřít pojistnousmlouvu během krátkého časového okamžiku, lze pojistnou smlouvuuzavřít např. telefonicky.“ K tomu se zde dodává, že „v takovémpřípadě však musí pojistitel vydat pojistníkovi pojistku jakodoklad o uzavření pojistné smlouvy“ a dále, že „pokud byla pojistnásmlouva uzavřena v písemné formě, je povinností pojistitele vydatpojistníkovi stejnopis pojistné smlouvy.“

Z toho je patrné, že ačkoli se u pojistných smluvsjednávaných na dobu kratší než jeden rok (při proporčnímpoměřování ochrany pojistníka) upřednostňuje bezformálnost právníhostyku, trvá zákonodárce na tom, aby byla k ochraně pojistníkazachována alespoň prostřednictvím povinnosti pojistitele vydatpojistníkovi pojistku (§ 2775 odst. 1 o. z.). Tím spíše pak plnídůkazní funkci požadavek na písemnou formu pojistných smluvuzavíraných na dobu jednoho roku či na delší dobu.

Ani v jednom z těchto případů ovšem není písemná formavyžadovaná pro pojistné smlouvy uzavírané v režimu § 2758 odst. 2věty první o. z. stanovena k ochraně veřejného zájmu. Nedodrženípožadavku na písemnou formu pojistné smlouvy, jak je formulován v §2758 odst. 2 věty první o. z., tedy nemůže být (samo o sobě)důvodem pro závěr o absolutní neplatnosti pojistných smluv, kteréjsou uzavřeny v rozporu s tímto ustanovením. Jelikož má vykládanéustanovení za účel ochranu soukromých zájmů (plní toliko varovnou adůkazní funkci), spojuje s jejím nedodržením § 586 o. z. nanejvýšneplatnost relativní.

Pro poměry projednávané věci je přitom zapotřebí zdůraznit,že relativní neplatnost může namítnout pouze osoba, na ochranujejíchž zájmů zákon neplatnost právního jednání stanoví (§ 586odst. 1 o. z.). Bylo-li přitom řečeno, že jak varovná, tak důkaznífunkce požadavku na písemnou formu pojistné smlouvy (jak jeformulován v § 2758 odst. 2 o. z.) slouží k toliko ochraněpojistníka, znamená to, že osobou, která může namítat neplatnostpojistné smlouvy pro nedostatek písemné formy určené § 2758 odst. 2o. z., je zásadně jen pojistník.

Vyšel-li tedy odvolací soud (bez dalšího) z toho, že„důvodem, pro který nelze smlouvu 2019 posoudit jako smlouvu ozaložení nového pojistného vztahu, je obligatorně předepsanápísemná forma“, resp. z toho, že proto „smlouva 2019 nemůže býtposouzena jako platně uzavřená nová smlouva o pojištění“, není jehoprávní posouzení této právní otázky správné.

Základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednáníformuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprvezkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to přizohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných)okolností.

Ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v §556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednánívyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebomusel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudížsoud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresátprávního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání jeurčující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo muselabýt známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějšímprojevem, např. objektivním významem užitých slov.

Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl)jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556odst. 1 větě druhé o. z.

Základním hlediskem pro výklad právního jednání podle právníúpravy účinné od 1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společnýúmysl jednajících stran.

Právě uvedeným požadavkům na výklad právního jednání odvolacísoud v napadeném rozhodnutí nedostál.

Odvolací soud totiž na jedné straně dovodil, že vůle stranpři uzavírání dohody o změně pojistné smlouvy směřovala „jasně kezměně pojistného vztahu založeného smlouvou 2013.“ Na druhé straněvšak odvolací soud odkázal na dílčí závěr, že pojistný vztah již vdobě uzavírání dohody o změně pojistné smlouvy neexistoval, a protodovodil, že je jednání stran směřující k uzavření dohody o změněpojistné smlouvy neplatné (podle § 580 o. z.). Oba tyto závěryvedle sebe (bez dalšího) nemohou obstát.

Je tomu tak proto, že směřovala-li (i podle závěrů odvolacíhosoudu) vůle stran k tomu, aby nadále trvaly jejich závazky zpojistné smlouvy 2013, nelze s odvoláním na tutéž vůli stran (bezdalšího) uzavřít, že pojištění nevzniklo (či netrvá). Jinak řečeno,směřovala-li vůle stran (a to i podle závěrů odvolacího soudu) ktomu, aby mezi stranami trvaly závazky z pojistné smlouvy 2013,nelze s odvoláním na totožnou vůli stran (bez dalšího) dojít kzávěru, že jejich pojistný vztah neexistuje.

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že vůle stransměřovala „ke změně pojistného vztahu založeného smlouvou 2013“,který již neexistoval, a z toho důvodu je dohoda o změně pojistnésmlouvy (vedle vady spočívající v nedostatku formy) neplatná, cožznamená, že mezi stranami není (navzdory jejich vůli) sjednánožádné pojištění, je jeho posouzení této právní otázkynesprávné.

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, ženarovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterouúčastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv apovinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazektak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání.Narovnání má řadu shodných rysů s privativní novací, neboť i jejípodstatou je, že dohodou zaniká dosavadní závazek a nahrazuje sejiným. Předpokladem narovnání je však spornost či pochybnost,kterou strany mají ohledně závazku, a dohodou o narovnání lzeupravit vzájemná práva a povinnosti v mnohem širším rozsahu.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila také v tom, žepodmínkou platnosti dohody o narovnání není existence původního(narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody.Narovnáním tedy nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahuvzájemných práv a povinností účastníků.

K dosavadním závěrům rozhodovací praxe Nejvyšší soud dodává,že právě v tomto bodě lze (vedle sporné a pochybné povahynarovnávaných práv) spatřovat základní rozdíl, který narovnáníodlišuje od jiných obdobných institutů závazkového práva – zejménaod privativní novace (§ 570 obč. zák.) nebo převzetí dluhu (§ 531odst. 1 obč. zák.). Na rozdíl od privativní novace nebo převzetídluhu, které předpokládají existenci základního (podkladového)právního vztahu, může totiž u narovnání základní (podkladový)právní vztah zcela chybět.

To platí nejen, panuje-li mezi stranami spor či existují-limezi nimi pochyby právě ohledně toho, zda základní (podkladový)vztah vůbec vznikl (resp. ohledně toho, zda vyvolává právníúčinky). Ale také tehdy, odstraňují-li strany spornost čipochybnost spočívající v jiné skutečností a vycházejí-li přitom –ryze subjektivně (bez ohledu na to, zda tomu tak skutečně je) – ztoho, že dohodou o narovnání upravovaná (sporná nebo pochybná)práva pro ně právní účinky vyvolávají.

Domnívají-li se tak strany dohody o narovnání, že jsou znarovnávaných (sporných či pochybných) práv oprávněny či zavázány,ačkoli tomu tak ve skutečnosti není (protože jedna anebo dokonceobě z nich nejsou účastníky narovnávaného právního vztahu), nemátato skutečnost (sama o sobě) žádný vliv na platnost dohody onarovnání. Stejný závěr se ostatně podává i z výslovné dikce § 586odst. 2 obč. zák.

Právě řečené přitom nijak nekoliduje s dřívějším postojemrozhodovací praxe, podle něhož narovnáním mohou být upravena meziúčastníky sporná práva, kterými mohou disponovat.

Důraz kladený na možnost disponovat se (spornými nebopochybnými) právy, ohledně nichž je dohoda o narovnání uzavřena,vyjádřený v právě citovaných rozhodnutích, je totiž nezbytné chápatv zásadě jen jako zdůraznění skutečnosti, že osoby, které nejsouúčastníky dohody o narovnání, z této dohody nemohou být – bezdalšího – zavázány. Práva a povinnosti, které z dohody o narovnánívyplývají pro účastníky dohody o narovnání, tím však zásadně nejsounijak dotčeny.

Vyšel-li tedy odvolací soud z toho, že je v projednávané věcidohoda o narovnání (absolutně) neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39obč. zák.), neboť „nebyla uzavřena mezi minoritním a hlavnímakcionářem (…), ale mezi právním nástupcem společnosti, která (…)neměla dispoziční právo ohledně nároku“ na přiměřené protiplnění,je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné. Samaskutečnost, že dohodu o narovnání neuzavřel hlavní akcionář, alespolečnost, která k výplatě přiměřeného protiplnění podleskutkových zjištění soudů nebyla povinna, totiž ještě nemusízpůsobovat neplatnost dohody o narovnání; a sice pokud se oběstrany – ryze subjektivně – domnívaly, že společnost je povinnapřiměřené protiplnění poskytnout. Touto otázkou se přitom odvolacísoud dosud nezabýval.

K tomu má Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že zákonnáustanovení upravující jednotlivé instituty závazkového práva sepoužijí podle toho, zda projev vůle stran zahrnuje jejich podstatnénáležitosti. Projev vůle stran je pak třeba podrobit jejichvýkladu.

Ani kdyby se tedy v projednávané věci společnost a dovolatelpři uzavírání dohody o narovnání – ryze subjektivně – nedomnívaly,že je společnost povinna poskytnout přiměřené protiplnění, nemuselaby pro to být „dohoda o narovnání“ (absolutně) neplatná. Poprovedení výkladu projevu vůlí stran totiž přichází v úvahumožnost, že se (přes chybné označení listiny) nejedná o dohodu onarovnání, nýbrž o přistoupení k závazku (§ 533 – 534 obč.zák.).

Při výkladu projevu vůlí stran odvolací soud v další fáziřízení nepřehlédne, že prioritu má výklad, který nezakládáneplatnost „dohody o narovnání“.

Nesprávný (v rozporu se závěry níže citované rozhodovacípraxe) je pak i závěr odvolacího soudu, podle něhož nemůže býtotázka „držení akcií“ sporná, neboť dovolatel „výslovně prohlásil,že akcie ztratil“.

K tomu, aby se určité právo jako sporné nebo pochybné mohlostát předmětem dohody o narovnání totiž stačí, že se jedné ze stranurčité právo sporným jeví. Kategorie spornosti nebo pochybnosti (vesmyslu § 585 obč. zák.) se tak posuzuje výhradně z pohleduúčastníků dohody o narovnání – tedy ryze subjektivně – a to i kdybybylo jejich přesvědčení (objektivně vzato) nesprávné (srov.například Bejček, J., op. cit., s. 18–19).

Závěr odvolacího soudu, podle něhož v době uzavření dohody onarovnání již vlastnické právo k účastnickým cenným papírůmmenšinových akcionářů společnosti přešlo na hlavního akcionáře, taksice (objektivně vzato) může být správný. Přesto se vlastnictvíakcií mohla stát předmětem dohody o narovnání, byla-li meziúčastníky dohody (posuzováno – ryze subjektivně – z jejich pohledu)právě tato skutečnost sporná nebo pochybná.

Ani touto otázkou se přitom odvolací soud nezabýval, a protoje jeho právní pousazení věcí také v tomto směru neúplné, a tudíž inesprávné.

Rovněž zde je pak třeba poznamenat, že i kdyby mezi stranaminebylo sporné nebo pochybné, kdo je vlastníkem akcií, je třebapodrobit jejich projevy vůle výkladu. Objektivně vzato nepřesnéoznačení dovolatele jako vlastníka akcií přitom nemůže mít vliv naplatnost dohody o narovnání, je-li z projevu vůlí stran (připoužití výkladových metod) zřejmé, že tato „zkratka“ směřovala koznačení dovolatele jako (bývalého) majitele akcií, který měl právožádat přiměřené vypořádání (anebo to o sobě alespoň tvrdil).