Pátky s judikaturou 03/02/23

Soud prvního stupně se kromě toho zabýval i tím, zda je kupnísmlouva platným právním jednáním a zda nebyla zrušena odstoupením;aniž přitom blíže odkázal na příslušná ustanovení občanskéhozákoníku, dovodil, že žalovaná neuvedla dovolatele v omyl „úmyslnýmlstivým jednáním“ (srov. § 583 a § 586 o. z.) a že odstoupení odsmlouvy „není platné“ (srov. § 2001, § 2099 a násl. a § 2131 o.z.). Tyto úvahy ho rovněž vedly k závěru, že není dán důvod, aby sestrany kupní smlouvy (dovolatel a žalovaná) vypořádaly podle zásadbezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.).

Odvolacímu soudu lze dát za pravdu, že soupis majetkovépodstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení sepsaného majetku vrámci insolvenčního řízení. Na majetek sepsaný do majetkovépodstaty dlužníka se po dobu trvání účinků soupisu pohlíží jako namajetek dlužníka bez ohledu na to, zda je dlužník (skutečně)vlastníkem takového majetku.

Nevyvratitelná právní domněnka, že určitý majetek byl pojatdo soupisu majetkové podstaty oprávněně (§ 225 odst. 3insolvenčního zákona), nenastane (pouze) tehdy, jestližeinsolvenční soud na základě včas podané žaloby pravomocně rozhodne,že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Otázku, zdaurčitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně,je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žalobyna vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou projedná arozhodne jako incidenční spor.

Již pro konkursní poměry podle zákona č. 328/1991 Sb., okonkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), byla judikaturaNejvyššího soudu ke zpeněžování majetku konkursní podstaty prodejemmimo dražbu podle § 27 ZKV a k ochraně osob, na které správcekonkursní podstaty takový majetek převedl, poté, kdy vyšlo najevo,že zpeněžovaný majetek náležel vlastnicky někomu jinému než úpadci,ustálena v závěru, že ten, na koho správce konkursní podstaty vrámci zpeněžování převedl majetek sepsaný do konkursní podstatyjako vlastnictví úpadce (při dodržení postupů předepsaných protakové zpeněžení zákonem o konkursu a vyrovnání), se stávávlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlonajevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomujinému.

Tyto závěry jsou mutatis mutandis uplatnitelné i v poměrechupravených insolvenčním zákonem, včetně případu zpeněžovánípředmětu zajištění prodejem mimo dražbu v rámci oddlužení plněnímsplátkového kalendáře podle přiměřeného použití ustanovení ozpeněžení majetku v konkursu.

V poměrech projednávané věci však není podstatné (určující),že dovolatel (ani žádná jiná osoba) již nemůže prosadit své tvrzenévlastnické právo k nemovitosti vůči M. Z., která jí nabyla kupnísmlouvou od insolvenčního správce dovolatele (prodejem mimodražbu). Dovolatel se totiž podanou žalobou (poměřováno vylíčenímrozhodujících skutečností) domáhá vrácení zaplacené kupní ceny vevýši 548 000 Kč a nejde tak o vlastnickou žalobu, nýbrž o žalobu navydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z.

Skutečnost, že žalobce není schopen v případě neplatné čizrušené kupní smlouvy vydat předmět bezdůvodného obohacení (neboťvlastníkem nemovitosti je M. Z. a její vlastnické právo nelzejakkoli zpochybnit), pak vede „jen“ k aplikaci § 2999 o. z. Jinakřečeno, je-li kupní smlouva, kterou pozdější insolvenční dlužníknabyl nemovitost do svého vlastnictví, neplatná či zrušená, nemá navypořádání účastníků takové smlouvy podle zásad o vydáníbezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 a § 2999 o. z. vliv, žepředmět koupě (nemovitost) byl po uzavření kupní smlouvy zpeněžen vinsolvenčním řízení vedeném na majetek kupujícího a je nyní vevlastnictví třetí osoby.

Judikatura Nejvyššího soudu v této souvislosti již dospěla kzávěru, že kupující, který byl při uzavření kupní smlouvy uvedenprodávajícím v omyl o rozhodující okolnosti spočívající vesjednaných vlastnostech předmětu koupě a jemuž bylo následněposkytnuto vadné plnění (předmět koupě), může úspěšně namítatrelativní neplatnost kupní smlouvy (§ 583 o. z.) bez ohledu na to,zda mu vznikla i práva z vadného plnění.

Kupující nemusí při uplatnění práva na vrácení plnění zneplatné smlouvy v žalobě vyjadřovat vzájemnou podmíněnost plnění asoud v řízení prověří, zda je žalobou uplatněné právo na vráceníplnění provázáno s restituční povinností žalobce (a zjištěnouvzájemnost vyjádří ve výroku rozhodnutí), pouze k námitce, v nížbude žalovaný tvrdit, že jeho povinnost k plnění má být podmíněnatím, že i jemu bude vráceno plnění, které poskytl žalobci, případnětím, že mu má být poskytnuta peněžitá náhrada, není-li vráceníplnění dobře možné (§ 2999 o. z.). Tam, kde si strany mají navzájemvracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o.z., přizná soud žalobci pouze nárok na vrácení částky, o kteroupeněžité plnění poskytnuté žalobcem žalovanému (peněžitá náhrada)přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovanýmžalobci. Uvedené platí i v případě, byl-li závazek zrušenodstoupením od kupní smlouvy (§ 2993 věta poslední o. z.).

Pro úplnost lze dodat, že tento princip se podle ustálenéjudikatury Nejvyššího soudu prosadil již v případě uplatnění právna vrácení plnění z neplatné smlouvy v režimu právní úpravy účinnédo 31. prosince 2013 [zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku(dále jen „obč. zák.“)], s tím podstatným rozdílem, že ustanovení §457 obč. zák. upravovalo povinnosti účastníků, kteří si navzájemplnili na základě neplatné (nebo zrušené) smlouvy tak, že požadavekjedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vrácenoplnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenekdeklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvyobdržel od druhé smluvní strany on sám. I zde však platilo, žebyla-li obě plnění peněžitá, nebo šlo-li o plnění, za něž musí býtposkytnuta náhrada v penězích, pak v soudním řízení bylo možnopřiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (peněžitánáhrada) přesahovalo peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnutému podle smlouvy žalovaným.

Pro takový postup soudu (vzájemné zúčtování) se nevyžadoval(nepředpokládal) návrh žalovaného či jeho projev směřující k„započtení“, což platilo i v případě, kdy byl prohlášen konkurs namajetek některého z účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy.

Za právnickou osobu v občanském soudním řízení jednápředevším – jak vyplývá z ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř.– člen statutárního orgánu. Tvoří-li statutární orgán právnickéosoby více osob (tj. jde-li o kolektivní orgán, jako je např.představenstvo akciové společnosti, kterou je i žalobkyně, nebopředstavenstvo družstva), jedná za právnickou osobu předseda tohotostatutárního orgánu, popřípadě člen tohoto orgánu, který tím bylpověřen (je-li předsedou nebo pověřeným členem právnická osoba,jedná vždy fyzická osoba, která je k tomu touto právnickou osobouzmocněna nebo jinak oprávněna). Zatímco předseda statutárníhoorgánu jedná za právnickou osobu bez dalšího pověření, člen tohotoorgánu může za právnickou osobu jednat jen v případě, že tím bylpověřen (buď ad hoc, nebo ve všech, anebo jen v některých věcech).Z povahy věci plyne, že pověření jinému členovi než předsedovistatutárního orgánu uděluje kolektivní statutární orgán. Samotnéčlenství v kolektivním statutárním orgánu právnické osoby oprávněníza tuto osobu jednat před soudem nezakládá.

Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že vprojednávané věci nikdy nenastal stav, kdy by žalobkyně nemělaosobu oprávněnou za ni jednat podle ustanovení § 21 odst. 1 písm.a) o. s. ř., neboť žalobkyně měla v každém okamžiku řízení alespoňjednoho člena statutárního orgánu (představenstva akciovéspolečnosti), aniž by odvolací soud považoval za významné, zdatento člen (nebyl-li předsedou představenstva žalobkyně) byljednáním za žalobkyni v projednávané věci jejím představenstvempověřen, není správný. Neměla-li žalobkyně předsedu představenstvaani jeho člena, který byl (dříve) představenstvem k jednání zažalobkyni pověřen, nebyla tu osoba oprávněná za ni jednat podleustanovení § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř., žalobkyně nemohlaprostřednictvím svého statutárního orgánu činit žádné procesníúkony (za žalobkyni mohla v řízení před soudem za těchto okolnostíjednat pouze advokátka Mgr. Lenka Jandíková, které k tomu byla předpodáním žaloby udělena plná moc podepsaná předsedou představenstvažalobkyně) a nemohl se proto uplatnit ani závěr uvedený v bodě IVstanoviska pléna Nejvyššího soudu, že procesní úkon, učiněnýprostřednictvím datové schránky za podmínek uvedených v § 18 odst.2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizovanékonverzi dokumentů (ve znění pozdějších předpisů), osobou tamoznačenou, má stejné účinky jako procesní úkon učiněný písemně apodepsaný osobou, pro kterou byla zřízena datová schránka, a žeje-li osobou, pro kterou byla zřízena datová schránka, právnickáosoba, má takový procesní úkon učiněný prostřednictvím datovéschránky stejné účinky jako procesní úkon, který za právnickouosobu písemně učiní a podepíše osoba oprávněná jednat za právnickouosobu podle příslušného procesního předpisu.

Se závěrem odvolacího soudu, že zpětvzetí žaloby učiněné vůčisoudu prvního stupně prostřednictvím datové schránky žalobkyně dne16. 10. 2019 a podání ze dne 6. 2. 2020 (rovněž učiněnéprostřednictvím datové schránky žalobkyně), v němž žalobkyně souduprvního stupně sděluje, že „již nezpochybňuje zpětvzetí žaloby“ a„trvá na zastavení řízení“, jsou (za uvedených okolností) účinnýmiprocesními úkony, které měly vést k zastavení řízení, protodovolací soud nesouhlasí.

Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigujícífunkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj bylaodepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálněodpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenžje vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití právalze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právovykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jennepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpormezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, aužitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajnípodobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva zaúčelem poškození druhé strany.

Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žaloby pro zjevnézneužití práva přichází do úvahy jen výjimečně.

Judikatura dovolacího soudu v minulosti dovodila, že iuplatnění zákonného předkupního práva může být považováno zarozporné s dobrými mravy.

Jestliže spoluvlastník až rok a půl poté, co se dozvěděl oporušení předkupního práva, vyzval nabyvatele převedenéhospoluvlastnického podílu, aby mu prodal získaný podíl, a to vreakci na spory vzniklé ohledně správy společné věci, šlo v tomtokonkrétním případě o výkon práva, který byl shledán v rozporu sdobrými mravy.

Ze samotného časového odstupu mezi okamžikem, kdy se žalobcedozvěděl o porušení předkupního práva, a podáním žaloby, nelzedovozovat rozpor výkon práva s dobrými mravy. Výkon předkupníhopráva však může být shledán jako rozporný s dobrými mravy, pokud jeučiněn jako reakce na spory, čímž se snaží obejít zákon při řešeníneshod spoluvlastníků při správě společného majetku.

Z uvedených rozhodnutí tedy vyplývá, že delší časový odstupmezi okamžikem, kdy se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonnéhopředkupního práva, a okamžikem, kdy spoluvlastník svůj nárok zezákonného předkupního práva uplatnil, sám o sobě nečiní uplatněnízákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy, resp. nenízjevným zneužitím práva; je totiž třeba zdůraznit, že obecný právníkorektiv v tomto ohledu tvoří obecná tříletá promlčecí lhůta, v nížse může opomenutý spoluvlastník domáhat po nabyvateli nabídkyspolečné věci ke koupi.

Ovšem v poměrech konkrétní věci může delší časový odstup přiuplatnění předkupního práva společně s dalšími podstatnýmiokolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku na učiněnínabídky spoluvlastnického podílu ke koupi z důvodu porušenízákonného předkupního práva je zneužitím práva ve smyslu § 8 o.z.

K obdobnému závěru ostatně dospěla i odborná literatura,která vychází z toho, že „právo domáhat se převedení za úplatu nanástupci ale do značné míry činí postavení nástupce značněnejistým. Bylo by přiměřenější, kdyby oprávněný měl svoje oprávněnírealizovat v přiměřené době poté, co se dozví o porušení svéhopředkupního práva. V extrémních případech by mohlo být uplatněnípráva u soudu po delší době poté, kdy se oprávněný dozvěděl, žeprávo bylo porušeno, posouzeno i jako jednání, které není v souladus dobrými mravy, a pak by soudní ochrana takovému požadavku nebylanamístě“.

Nejvyšší soud konstantně zastává názor, že v dovolacím řízenílze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde ozjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha zpohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená či není-li řádněodůvodněná.

V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud zazjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že i pokud by žalobcisvědčilo vůči žalovanému 1) právo retraktu, představuje požadavekna nahrazení projevu vůle žalovaného 1) zjevné zneužití práva vesmyslu § 8 o. z., jež nepožívá právní ochrany. Je nutné předevšímzohlednit, že žalovaný 2) před uzavřením kupní smlouvy ze dne 28.12. 2016 jednal se žalobcem a nabízel mu předmětné pozemky kekoupi. Žalobce však neměl o koupi těchto pozemků zájem. Poté, co sežalovaný 2) dohodl se žalovaným 1) na konkrétních podmínkáchprodeje těchto pozemků, účastníci kupní smlouvy znovu osloviližalobce s nabídkou ke koupi těchto pozemků. Žalobce však vprohlášení o nevyužití předkupního práva ze dne 5. 9. 2016 opětovněvyjádřil vůli předkupní právo nevyužít. Dovolatel až po více neždvou letech od uzavření kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016, nazákladě které měl žalovaný 1) nabýt vlastnické právo k pozemkům,jež byly jejím předmětem, namítl vůči žalovanému 1) jejíneplatnost. Pokud za těchto okolností odvolací soud uzavřel, žepožadavek žalobce na nahrazení projevu vůle žalovaného 1)představuje zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., jež nepožíváprávních ochrany, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, přijejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovacípraxe dovolacího soudu.

S ohledem na výše uvedené nemohou založit přípustnostdovolání další právní otázky formulované žalobcem, a to zda lze vpřípadě zákonného předkupního práva podle § 3056 odst. 1 o. z.vyloučit předkupní právo pro jeden jediný případ na základě jednánídlužníka a předkupníka, a právní otázka, zda lze sjednat v případězákonného předkupního práva ve smyslu § 3056 odst. 1 o. z. jinýokamžik dospělosti povinnosti prodávajícího nabídnout věcpředkupníkovi ke koupi ve smyslu § 2143 o. z.

Peníze složené na běžném účtu jsou v majetku peněžníhoústavu, zatímco majitel účtu je nadán toliko pohledávkou, jížkoresponduje povinnost banky uskutečňovat v souladu s jeho příkazypřevody či výplaty předmětných aktiv.

Peněžnímu ústavu pak mohou udílet pokyny k uskutečněnípeněžních transferů rovněž tzv. osoby s dispozičním právem k účtu,jež vůči bance realizují oprávnění obligační povahy.

Existence dispozičního oprávnění má tak zásadní význam vevztahu k bance, neboť z něj vyplývá povinnost peněžního ústavuuskutečňovat v souladu s příkazy udílenými oprávněnou osoboupřevody složených finančních prostředků. Ve vztahu mezi majitelemúčtu a disponentem samotná existence dispozičního oprávněnínepředstavuje právní titul pro přesun majetkových hodnot; protomá-li být vyloučen vznik bezdůvodného obohacení na úkor majiteleúčtu, je nutno analyzovat právní vztahy mezi dotčenými subjekty azkoumat, zda se naznačený přesun majetkových hodnot mohl opírat oadekvátní právní důvod, například v podobě účinné smlouvy.

Jinak řečeno, dispoziční oprávnění k bankovnímu účtuoprávněné osoby zahrnuje také oprávnění k výběru finančníchprostředků, další použití těchto prostředků a oprávněnost takovéhopoužití pak však již není otázkou závislou na existenci či rozsahudispozičního oprávnění k bankovnímu účtu, nýbrž na právníchvztazích mezi majitelem účtu a touto oprávněnou osobou.

Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená,že převedla-li dovolatelka z bankovního účtu žalobce peněžníprostředky na svůj účet, bylo pro zodpovězení otázky, zda se tím naúkor žalobce mohla bezdůvodně obohatit, určující posouzení, zda setakový převod mohl opírat o řádný právní důvod. Soudy obou stupňůpřitom dospěly k závěru, že dostatečným důvodem k převodu peněžníchprostředků nemohla být sporná směnka, kterou žalobce sice vystavil,tato listina však sama o sobě – v situaci, kdy nebylo prokázánoposkytnutí půjček, jejichž vrácení mělo být směnkou zajištěno –existenci pohledávky za žalobcem neprokazuje. Takový závěr ovšemnemůže bez dalšího obstát.

Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnickýdokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísnýchformálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný aabstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitémmístě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavenísměnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnkyspecifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkvív tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný aze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný aoddělený od případného závazku, který byl původem jehovzniku.

Majitel směnky nemusí při jejím předložení k placení ani připřípadném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že jemajitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečnýmdůvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužníkze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tomsměru důkazní břemeno.

To, jakou funkci případně plní směnka ve vztahu k základnímuprávnímu poměru účastníků, jenž byl hospodářským základem vystavenísměnky, určuje dohoda účastníků směnečného vztahu (tzv. směnečnásmlouva). Jakkoli zákon z tohoto pohledu žádné zvláštní druhysměnek nerozlišuje, právní teorie i soudní praxe v této souvislostizpravidla vymezují rozdíly mezi směnkami platebními (v podoběsměnky „pro soluto“ a směnky „pro solvendo“) a směnkamizajišťovacími.

Sjednaný účel směnky (to, v jakém funkčním vztahu kekauzálnímu poměru směnka podle ujednání účastníků směnečného vztahuvystupuje) je pak určující rovněž pro vymezení okruhu kauzálníchnámitek, jež eventuálně může dlužník použít na svou obranu protipovinnosti směnku zaplatit (srov. opět R 112/2014). Důkazní břemenok prokázání kauzálních námitek vždy tíží směnečného dlužníka; toplatí i v případě tzv. negativních tvrzení (typicky v případěnamítaného nedostatku kauzy směnky).

Z výše podaných judikatorních závěrů plyne, že dovolatelku vpoměrech dané věci netížilo ani břemeno tvrzení, ani důkazníbřemeno ohledně kauzy sporné směnky. Jestliže dovolatelkapředložila platnou směnku vlastní vystavenou žalobcem, bylo nažalobci, chtěl-li směnečný nárok zpochybnit prostřednictvímkauzálních námitek (včetně námitky, že pro vystavení sporné směnkynebyl žádný důvod), aby rozhodující skutečnosti nejen vylíčil, alev řízení rovněž prokázal. Kdyby nebyl s uplatněnou obranou úspěšný,bylo by nutné vyjít z toho, že platná směnka je sama o sobědostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou, jinakřečeno, dostatečným důvodem, o který se mohl opírat převodpeněžních prostředků z účtu žalobce ve prospěch dovolatelky.

Právní posouzení věci odvolacím soudem (které výše uvedenéjudikatorní závěry nerespektuje) tudíž není správné a dovolání jejiž na tomto základě opodstatněné.

U přípustného dovolání navíc přihlíží Nejvyšší soud z úřednípovinnosti též k jiným vadám řízení, které mohly mít za následeknesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takovoujinou vadou řízení (dovolatelkou nadto výslovně namítanou) jepřitom postiženo (v níže specifikované části) i řízení vprojednávané věci.

Dovolatelka v projednávané věci požadovala vzájemnou žaloboukromě zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím (mělo jít očást plnění získaného od žalobce, kterou dovolatelka podle svéhomínění neoprávněně vrátila žalobci zpět) také zaplacení částky145.973 Kč. Podle vylíčených rozhodujících skutečností obsaženýchve vzájemné žalobě přitom mělo jít o nárok ze sporné směnkyuplatněný podle čl. I. § 48 odst. 1 bodu 2. směnečného zákona,představovaný 6% směnečným úrokem za dobu od splatnosti směnky dojejího zaplacení.

Projednání a rozhodnutí o vzájemné žalobě je ze zákonaspojeno s řízením o žalobě (srov. § 97 odst. 2 o. s. ř.). Soud jevšak povinen vzájemnou žalobu vyloučit k samostatnému řízení, je-litu okolnost, která společnému řízení brání. O takový případ půjde itehdy, je-li k projednání a rozhodnutí obou věcí zákonem stanovenavěcná příslušnost různých soudů; po vyloučení vzájemné žaloby ksamostatnému řízení pak soud postupuje podle § 104a o. s. ř.

V projednávané věci však soudy nižších stupňů výše uvedenýmzpůsobem nepostupovaly. Přitom je zřejmé, že nezakládalo-li žádnéustanovení občanského soudního řádu (v době, kdy bylo dané řízenízahájeno) věcnou příslušnost krajských soudů k projednání arozhodnutí věci, v níž se žalobce domáhal vydání bezdůvodnéhoobohacení získaného plněním bez právního důvodu, byly k projednánížaloby a rozhodnutí o ní v prvním stupni věcně příslušné okresnísoudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.). Pro spory, v nichž jsou uplatňoványnároky ze směnky, pak ovšem naopak ustanovení § 9 odst. 2 písm. j)o. s. ř předepisovalo pro projednání a rozhodnutí věci v prvnímstupni věcnou příslušnost krajského soudu.

Při posouzení povahy nároku na vrácení kauce se sice odvolacísoud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, avšaktoto nesprávné právní posouzení nemělo v konečném důsledku vliv na(ne)správnost jeho závěrů o (ne)důvodnosti žaloby. Podle ustálenésoudní praxe je nárok na vrácení kauce po skončení nájmu nárokemsmluvním, vyplývajícím zpravidla ze smlouvy o nájmu (případně přímoze smlouvy o složení kauce), nikoliv nárokem na vydání bezdůvodnéhoobohacení. Odvolací soud žalobu zamítl, protože měl za to, žežalobkyně (nájemkyně) nesplnila podmínky pro vrácení kauce, nařešení otázky, zda se jednalo o smluvní nárok či bezdůvodnéobohacení jeho rozhodnutí ve skutečnosti nespočívalo, proto protuto otázku ani nemůže být dovolání přípustné.

Sjednání jistoty je v nájemních vztazích běžným institutem,zpravidla se označuje jako kauce, slouží k zajištění dluhů nájemce,obvykle se realizuje tak, že nájemce uhradí pronajímateli peněžitoučástku (stanovenou v konkrétní výši či jako x násobek měsíčníhonájemného) a tato částka slouží ke krytí nedoplatků vzniklých tím,že nájemce neplnil sjednané platební povinnosti řádně. V poměrechobčanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 je jistota (kauce) vnájemních vztazích výslovně upravena jen u nájmu bytu (§ 2254 o.z.), u ostatních typů nájmu se použije obecná úprava (§ 2010 anásl. o. z.), na tradiční zajišťovací a uhrazovací funkci kauce vnájemních vztazích se však nic nezměnilo.

Je-li sjednána jistota (kauce) u nájmu pozemku, pak kroměpoužití obecné úpravy jistoty (§ 2010 a násl. o. z.) jsou proposouzení práv a povinností vzniklých ze složené jistoty (tedy ijejí vrácení) významná také smluvní ujednání stran ohledně kauce,ať již jsou součástí smlouvy o nájmu či předmětem samostatnésmlouvy.

Není-li stranami ujednáno něco jiného, pronajímatel, který jeosobou, v jejíž prospěch se kauce skládá (osobou, jejíž případnápohledávka se zajišťuje), započítá při skončení nájmu na složenoukauci, co mu nájemce z nájmu dluží (co nesplnil řádně a včas), azbytek kauce mu vrátí. Kauce obvykle slouží k tomu, aby se vpřípadě, že nájemce nebude řádně a včas platit nájemné, služby čidalší platby spojené s užíváním předmětu nájmu nebo na předmětunájmu způsobí škodu, mohl pronajímatel uspokojit z této jistoty anemusel po něm vymáhat dlužnou částku jinak.

Celou složenou jistotu tak pronajímatel při skončení nájmuvrací nájemci jen v případě, že nájemce vůči němu nemá žádné dluhyspojené s nájmem, což také znamená, že předmět nájmu je vrácen bezzávad (ve stavu v jakém byl v době, kdy jej převzal, s přihlédnutímk obvyklému opotřebení při řádném užívání); má-li takové dluhy, paksi je pronajímatel započte a zbývající část jistoty mu vrátí (popř.byly-li dluhy ve výši složené jistoty či vyšší, tak mu po započtenínic ze složené jistoty nevrátí).

Obvykle opožděným zaplacením dluhů či uvedením předmětu nájmudo řádného stavu (bez závad), povinnost pronajímatele vrátitsloženou jistotu nezaniká; nájemce nemá povinnost zaplatit dluhdvakrát (plněním, byť opožděným, a současně započtením na kauci).Totéž platí i v případě, že v době skončení nájmu byly na předmětunájmu vady, které nájemce – na své náklady – odstranil až poskončení nájmu. I v takovém případě měla totiž kauce sloužit ktomu, aby pronajímatel - pokud tak neučinil sám nájemce přiskončení nájmu (při odevzdání věci) – na „jeho náklady“, tedy zesložené kauce, vady odstranil; jestliže však tyto vady (byťdodatečně) na své náklady odstranil nájemce, není důvod, aby sipronajímatel kauci nadále ponechával.

Protože při složení jistoty u nájmu pozemku (jako v tétověci) je pro posouzení práv a povinností stran z jistoty významnájejich dohoda o kauci, měl se odvolací soud zabývat výkladem tohotoprávního jednání.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, žeobčanský zákoník (za jehož účinnosti byla Smlouva obsahujícíujednání o kauci uzavřena) opustil důraz na formální hlediskoprojevu, typický pro předchozí zákon č. 40/1964 Sb., občanskýzákoník, účinný do 31. 12. 2013, a klade větší důraz na hlediskoskutečné vůle jednajících osob.

Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který muzamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je protoúmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžikuuzavírání smlouvy, který má přednost před doslovným či objektivním(jazykovým) vyjádřením.

Odvolací soud se však v rozporu s ustálenou soudní praxízjevně zabýval jen jazykovým vyjádřením ohledně podmínek vráceníkauce, jeho formální výklad navíc ani neodpovídá smyslu a účeluinstitutu kauce. Ze samotného ujednání, že kauce bude po skončenínájmu vrácena „za předpokladu, že nemovitost bude pronajímatelcepředána bez závad“ nevyplývá, že by kauce měla plnit i funkcismluvní pokuty (§ 2048 a násl. o. z.), nebo že se mělo jednat okauci propadnou, případně, že nájemkyně nemůže závady na svénáklady odstranit i dodatečně, aniž by tím zároveň ztratila nárokna vrácení kauce.

Lze tak uzavřít, že nevylučuje-li to ujednání stran, nezanikápronajímateli povinnost vrátit kauci ani při opožděném splněnípodmínek pro vrácení kauce.

V soudní praxi není pochyb, že právo nájemce žádat vráceníkauce je vázáno na zánik nájmu a k vrácení kauce je povinna osoba,která je pronajímatelem v době zániku nájmu. Jestliže nájem skončila teprve poté převedl vlastník, který je současně pronajímatelem,své vlastnické právo k předmětu nájmu na další osobu, nemá to najeho povinnost vrátit (či jinak vypořádat) složenou kauci žádnývliv, a to bez ohledu na to, zda je nájemce v prodlení se splněnímpodmínek pro vrácení kauce.

Z pohledu ustanovení § 1760 o. z. je nerozhodné, zda „másmlouva (titulus) tzv. translační účinky, tj. zda se vlastnicképrávo k věci převádí již samotnou smlouvou k okamžiku jejíúčinnosti (a titulus a modus splývají v jedno; srov. § 1099 o. z.),anebo zda je k nabytí … práva nutné další právní jednání (modus). Vobou případech platí, že skutečnost, že prodávající není ke dniuzavření kupní smlouvy vlastníkem předmětu koupě, nečiní kupnísmlouvu sama o sobě neplatnou pro počáteční nemožnost plnění vesmyslu § 580 odst. 2 a § 588 o. z.

Obdobně i odborná literatura uzavírá, že porušenívěcněprávního zákazu zcizení s ohledem na ustanovení § 1760 o. z.,které na takové případy pamatuje (omezení dispozic nakládání svěcí, která je v právním obchodu), nemá žádný vliv na platnostsmlouvy uzavřené v rozporu s takovým zákazem.

V posuzovaném případě tedy ani zákaz zatížení předmětnýchnemovitých věcí, který byl zřízen jako věcné právo, nebránildlužníkovi, aby uzavřel platnou smlouvu, jíž na sebe převzalzávazek zřídit k předmětným nemovitým věcem zástavní právo veprospěch právního předchůdce žalovaného. Stále je však nutnérozlišovat mezi právním důvodem nabytí zástavního práva (zdezástavní smlouvou) a právním způsobem jeho nabytí [zde vklademzástavního práva do katastru nemovitostí – srov. § 11 odst. 1 písm.d) katastrálního zákona]. Proto je významná otázka, zda dlužníkmohl takový závazek splnit, tedy zřídit zástavní právo (teoretickysi lze například představit, že by si dlužník po uzavření zástavnísmlouvy opatřil souhlas osoby oprávněné ze zákazu zatížení).

Podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. f) katastrálního zákonave vkladovém řízení katastrální úřad zkoumá u vkladové listiny,která je soukromou listinou, zda z obsahu listiny a z jehoporovnání s dosavadními zápisy v katastru není patrný důvod, prokterý by bylo právní jednání neplatné, zejména zda z dosavadníchzápisů v katastru nevyplývá, že účastníci vkladového řízení nejsouoprávněni nakládat s předmětem právního jednání, nejsou omezenirozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci ve smluvnívolnosti týkající se věci, která je předmětem právníhojednání.

Uvedené ustanovení je nutné vykládat podle povahy rozhodnutío vkladu, jehož účelem není posuzovat platnost uzavřené smlouvy,ale konstituovat věcněprávní účinky smlouvy. Proto nelze ani zeznění tohoto ustanovení dovozovat, že by porušení zákazu nakládánís předmětem právního jednání způsobovalo neplatnost tohoto právníhojednání. Na druhé straně je zřejmé, že katastrální úřad (bez ohleduna závěr o platnosti či neplatnosti smlouvy) zamítne návrh navklad, zjistí-li z dosavadních zápisů v katastru, že účastnícivkladového řízení nejsou oprávněni nakládat s předmětem právníhojednání – v konkrétním případě, že dlužník měl zakázáno zatíženípředmětných nemovitých věcí, a tedy i jejich dalšízastavení.

Ostatně i tam, kde odborná literatura připouští otázkyohledně důsledků porušení zákazu zřídit zástavní právo na platnostzástavní smlouvy, nemá pochyb o tom, že „zákaz zastavení existujícík okamžiku podání návrhu na vklad zástavního práva do katastrunemovitostí by měl být důvodem k zamítnutí návrhu na vklad podle §17 odst. 1 písm. f) katastrálního zákona, neboť z katastrunemovitostí bude vyplývat, že zástavce není oprávněn nakládat spředmětem právního jednání“.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že porušení zákazuzatížení nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí, který bylzřízen jako věcné právo, nezpůsobuje samo o sobě neplatnostzástavní smlouvy, jejímž uzavřením byl tento zákaz porušen.

Závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu jevýsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou vjednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o mířesnížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, žev obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem.Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným, zjevně musívycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřenýpovažovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv.jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybípouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li vrozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbátmá, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá. 66. Velkýsenát tedy uzavírá, že postup soudu při moderaci podle § 2051 o. z.lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud přivyužití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z.nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté sezabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkcismluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnostikonkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již vdobě sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které bylydány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalépozději, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ (tyza splnění předpokladů uvedených v bodě 56). Na základě těchtookolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřenávzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledkuporušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny.Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta nenínepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedenéhodokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti vesféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenostinároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutusnížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutuna přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těmfunkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významuzajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé dodoby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokutavztahuje. 67. Pro úplnost lze dodat, že i v poměrech novéhoobčanského zákoníku mohou obstát dosavadní judikaturní závěry(přijaté při výkladu § 301 obch. zák.) o právotvorné povaze(konstitutivních účincích) rozhodnutí soudu o moderaci, neboť soudvýkonem moderačního oprávnění podle § 2051 o. z. zasahuje doexistujícího nároku věřitele a okamžikem vykonatelnosti jehorozsudku nastupuje bezprostřední účinek i v hmotném právu. V pojetímoderace nároku se však již nemůže prosadit závěr, že účinkymoderace nastávají zpětně k okamžiku ujednání (srov. R 55/2019).Účinky rozhodnutí soudu o moderaci nároku ze smluvní pokuty selogicky nemohou vztahovat k okamžiku ujednání o smluvní pokutě,neboť tehdy nárok ještě neexistoval. Nemohou se ani upínat kmomentu, v němž se rozsudek o moderaci stane vykonatelným, neboťjednak by musel právní řád v období od vzniku nároku ze smluvnípokuty až do vykonatelnosti rozsudku o moderaci počítat s existencínespravedlivého nároku, jednak by v souladu s § 1970 o. z. mělvěřitel nárok na úrok z prodlení ze splatného nároku, jenž byl(následně) soudem shledán nespravedlivým. S přihlédnutím k tomu, žepři moderaci je posuzována přiměřenost nároku též vzhledem kokolnostem, jaké zde byly při porušení smluvní povinnosti, případněk okolnostem, které mají v porušení povinnosti svůj původ, přičemžprávě porušením smluvní povinnosti vzniká právo věřitele požadovatsmluvní pokutu (srov. § 2048 odst. 1 o. z.), jeví se jakoodpovídající vztahovat účinky rozhodnutí soudu o moderaci k doběvzniku nároku na smluvní pokutu, jehož nepřiměřenost bylaposuzována.