Pátky s judikaturou 02/12/24

Při respektování těchto pravidel je zjevné, že se stranysmlouvy shodly jak na ocenění investic, které společnost O (jakonájemce) se souhlasem dlužníka vynaložila na opravy předmětu nájmu,tak na vypořádání hodnoty stavebního zhodnocení předmětu nájmu vpřípadě ukončení nájemní smlouvy. Smlouvou tak nebyla dohodnutasplatnost sporné pohledávky, nýbrž okamžik jejího vzniku (shodně sustanovením § 667 odst. 1 větou čtvrtou obč. zák.).

Jelikož smlouva o nájmu zanikla (na základě výpovědiinsolvenčního správce společnosti O ze dne 27. února 2019), vznikladlužníku povinnost zaplatit společnosti O (jejímu insolvenčnímusprávci) při skončení nájmu částku odpovídající zhodnocení předmětunájmu (viz smlouva, jakož i ustanovení § 2220 odst. 1 o. z.).Jinými slovy, pohledávka společnosti O za dlužníkem z tituluzhodnocení předmětu nájmu vznikla až okamžikem skončení nájmu nazákladě výpovědi insolvenčního správce společnosti O, tj. porozhodnutí o úpadku dlužníka, pročež jde o pohledávku za majetkovoupodstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčníhozákona; současně nejde o pohledávku vázanou na splnění (odkládací)podmínky, kterou by byla společnost O povinna přihlásit doinsolvenčního řízení dlužníka nejpozději do skončení propadnépřihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku dlužníka.

Skutečnost, že výše investic společnosti O do předmětu nájmubyla odsouhlasena stranami smlouvy již 1. října 2012, je pro účelyposouzení okamžiku vzniku pohledávky z titulu zhodnocení předmětunájmu (a pořadí pohledávky) právně nevýznamná.

Dovolací soud při řešení otázky důkazního břemene mezistranami vychází z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazníhobřemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnoucivilistickou doktrínou považována za primární a odpovídajícíprocesním pravidlům obsaženým v účinném občanském soudním řádu (ktomu srovnej: Rosenberg, L.: Die Beweislast auf der Grundlage desBürgerlichen Gesetzbuches und der Zivilprozessordnung, první vydání1900, druhé, podstatně doplněné vydání 1922).

Tato teorie vychází ze struktury právních předpisů a nadůkazní břemeno usuzuje podle právních účinků tvrzených jednou nebodruhou procesní stranou. Podle teorie analýzy norem je nutnovycházet ze základního pravidla, podle něhož každá strana má tvrdita dokazovat skutečnosti, které odpovídají skutkovým znakům právnínormy, na níž zakládá svůj nárok nebo námitky v daném řízení.Rozhodujícím kritériem dělení důkazního břemene jsou v tomto pojetíprávní normy.

Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z tétoteorie stanoví, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelzedosáhnout bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení ibřemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů uplatněnítéto normy. Každá strana má proto dokázat skutkové předpokladyprávní normy, která je této straně příznivá. Při úvaze o tom, kterénormy mají být pokládány za příznivé žalobci a které za příznivéžalovanému, se vychází z principu stavby norem, který je dánvzájemným postavením tzv. základní normy (někdy označované i jako„nároková norma“) a protinormy. Základní norma zakládá určitýprávní nárok či právo. Žalobce je zatížen důkazním břemenem ohledněvšech znaků skutkové podstaty této základní normy, ledaže by proněkterý z nich platilo zvláštní pravidlo dělení důkazního břemene(např. jako je tomu u presumpce dobré víry).

Žalovaný se může proti žalobě bránit různými způsoby, včetnětoho, že bude přednášet skutečnosti, které navazují na žalobcempřednesený skutkový stav (přinejmenším jej připouštějí jako možný),ale které zároveň spadají pod skutkovou podstatu jiné právní normy,jejíž účinky vylučují právní následek plynoucí ze základní(nárokové) normy. Jde tedy o model „ANO – ALE“. Protinorma působíproti normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy,takže tyto její účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní výsledekjejího působení nenastane, anebo nastane situace, kdy protinormauplatní své působení později, takže právo, které vzniklo auplatnilo se jako účinky normy základní, bude později působenímúčinků protinormy zrušeno; může jít i o protinormu mající zanásledek zánik vymahatelnosti nároku (promlčení).

Základní norma týkající se nabytí věci do SJM byla obsažena v§ 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. [o závazky, jejichž režim jeupraven v § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák., v tomto řízení nejde].Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebojimi oběma společně za trvání manželství. Protinorma stanoví, že doSJM nepatří majetek nabytý za podmínek uvedených v základní normě,pokud byl získán dědictvím nebo darem, majetek nabytý jedním zmanželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohotomanžela, jakož i věci, které podle své povahy slouží osobní potřebějen jednoho z manželů, a věci vydané v rámci předpisů o restitucimajetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictvípřed uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímunástupci původního vlastníka. Struktura této normy (§ 143 odst. 1obč. zák.) určuje rozložení důkazního břemene; ten, kdo tvrdí, žejde o majetek v SJM, prokazuje, že byl nabyt za trvání manželství;prokáže-li se tato skutečnost, je na tom, kdo nabytí do SJM i zatohoto stavu popírá, aby prokázal, že nastaly skutečnosti uvedené vprotinormě.

Z toho se podává, že rozložení důkazního břemene není závisléna § 144 obč. zák., ale na struktuře § 143 odst. 1 obč. zák.;domněnka uvedená v § 144 obč. zák. je tak nadbytečná.

To obdobně platí i pro dokazování v poměrech zákona č.89/2012 Sb., občanský zákoník; prokáže-li se, že věc nabyl v tzv.zákonném režimu jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvánímanželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění; toho,kdo přesto tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci dospolečného jmění, uvedené zejména v § 709 odst. 1 pod písm. a) aže) o. z., tíží důkazní břemeno ohledně skutečností tam uvedených.Tento závěr ostatně sdílí i aktuální komentářová literatura.

Je otázka, zda se uvedené vztahuje na věci (zpravidlanemovitosti) evidované ve veřejném seznamu, zpravidla katastrunemovitostí.

Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to,že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem (§ 980 odst.2 o. z. věta první).

Interpretace textu právního předpisu nemůže spočívat jenom najeho jazykovém výkladu, ale také na dalších metodách, jako je kupř.výklad teleologický. Jazykovým výkladem, v jehož rámci je zjišťovánsémantický význam vykládaného ustanovení, interpretace samozřejměvždy začíná. „Jazykový výklad je pouhým prvotním přiblížením seprávní normě, jejímž nositelem je právní předpis.

Odpověď na otázku, zda je text zákona skutečně přesnýmvyjádřením právní normy, či zda je zapotřebí jej vykládatrestriktivně nebo naopak extenzivně, nebo zda má být právní normajinak zpřesněna, mají dát další interpretační metody neznamenávázanost jeho slovy (doslovným zněním), ale smyslem.

Soud „není absolutně vázán doslovným zněním zákonnéhoustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy tovyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku,systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůjzáklad v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Jenutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musízakládat na racionální argumentaci“.

Jestliže se soudce odchyluje od nejširšího možného jazykovéhovýznamu textu právního předpisu, nejde již o pouhou interpretaci,ale o tzv. soudcovské dotváření práva. Ta je možná jenom tehdy,pokud existuje tzv. mezera v zákoně. Mezer mohou být různé druhy.Patří k nim i nepravé zakryté mezery: "O nepravou zakrytou mezerujde tehdy, je-li text zákona formulován příliš široce, takže jenutno jej za pomocí teleologické redukce interpretovat úžeji, nežjak by se zdálo podle jeho jazykového znění. Jde tedy o odepřeníaplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jehodikce, nikoli však smysl a účel“.

O takový případ jde i v § 980 odst. 2 o. z. Jeho jazykováformulace je velmi široká a nijak neomezuje dosah tohoto ustanovenía jeho aplikaci v různých situacích. Podle slovního znění tedydopadá jak na třetí osoby, které vycházejí ze stavu zapsaného vkatastru nemovitostí, tak na samotné manžele. Vzhledem k tomu, žejazykový výklad není jedinou ani rozhodující metodou, je nutnoprovést teleologický výklad tohoto ustanovení.

Smyslem a účelem presumpce správnosti zápisu ve veřejnémseznamu je ochrana každého, kdo jedná v důvěře v zápis v katastrunemovitostí (či jiném veřejném seznamu). Jde o to, aby se každýmohl na tyto zápisy spolehnout. Chrání se tedy dobrá víra v to, žezápis je správný a úplný. Jinak řečeno, úprava veřejných seznamůvčetně § 980 odst. 2 o. z. byla přijata za účelem ochrany právníjistoty třetích osob jednajících v důvěře ve správnost a úplnostzápisů v těchto seznamech.

Ustanovení § 980 odst. 2 o. z. má chránit třetí osoby(veřejnost), které vycházely ze stavu zapsaného v katastrunemovitostí, i když tento stav neodpovídal skutečnosti. Manželatoho, kdo je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník, však za„veřejnost“ či „třetí osobu“ považovat nelze. To je ostatně zřejméz toho, že pokud by byla domněnka obsažená v § 980 odst. 2 o. z.vztažena i na poměr mezi osobou zapsanou jako vlastník v katastrunemovitostí a jejím manželem, důsledkem by nebyla ochrana manželanezapsaného jako bezpodílový spoluvlastník, ale ztížení jehosituace. Nestačilo by mu prokázat, že věc byla nabyta za trvánímanželství, ale ještě by jej tížilo důkazní břemeno ohledněneexistence výjimek z nabytí do SJM. Účelem § 980 odst. 2 o. z.však není ztížení situace manžela knihovního vlastníka, aleposkytnutí ochrany třetím osobám.

Zákonná ochrana se týká třetích osob jednajících v důvěře vzápis do veřejného seznamu (zde katastru nemovitostí), což je viděttřeba při nabývání od neoprávněného podle § 984 o. z. Manželknihovního vlastníka není tím, koho by bylo zapotřebí taktochránit; naopak je to on, kdo se mohl a měl postarat o uvedenípřípadného nesprávného zápisu do souladu se skutečným právnímstavem.

Účelem § 980 odst. 2 o. z. je ochrana dobré víry třetích osob- domněnka správnosti a úplnosti zápisu má zaručit, aby se na(formálně) zapsaný stav v katastru nemovitostí mohl každýspolehnout, i když je v rozporu se stavem skutečným. Dosah § 980odst. 2 o. z. by neměl jít dál, než kam sahá jeho účel. Proto jezapotřebí pomocí teleologické redukce zúžit příliš široceformulovaný text tohoto ustanovení a dovodit, že § 980 odst. 2 o.z. se vztahuje na třetí osoby, nikoliv na vzájemný vztah mezimanžely týkající se nemovitosti evidované v katastru nemovitostíjako vlastnictví jen jednoho z nich. Nemůže proto ani mít vliv narozdělení důkazního břemene ve sporu (bývalých) manželů o určení,že věc je součástí SJM.

Prokáže-li se tedy v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanskýzákoník, že věc nabyl v tzv. zákonném režimu jeden z manželů nebooba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc jesoučástí společného jmění; toho, kdo tvrdí, že jsou splněnypodmínky pro nezařazení věci do společného jmění, uvedené zejména v§ 709 odst. 1 a 3 o. z., tíží důkazní břemeno ohledně skutečnostítam uvedených. To platí v poměrech mezi manžely i pro věcevidovanou ve veřejném seznamu jako vlastnictví jen jednoho zúčastníků.

Jestliže soudy v dané věci vyšly z toho, že pokud nemovitostbyla nabyta za trvání manželství, leželo důkazní břemeno ohledněskutečností zakládajících tzv. výluku ze SJM na žalobci, je jejichprávní názor správný a uplatněný dovolací důvod ohledně řešení tétootázky není dán.

Není důvodu, aby nebylo možné rozlišovat mezi výlučnýmiprostředky a prostředky náležejícími do SJM, byť jsou uloženy najednom bankovním účtu. Opačný závěr by nedůvodně nutil manžele kzakládání „oddělených“ bankovních účtů, přičemž se však může vkaždém konkrétním případě stát, že na účet s prostředky ve výlučnémmajetku bude připsána (byť bagatelní) částka ze SJM; v takovémpřípadě není správný závěr, že by výlučné prostředky nebylo – vpoměrech konkrétní věci – možné od společných odlišit. Jestližebyly na účet u peněžního ústavu patřící jednomu z manželů uloženyjeho výlučné peněžní prostředky i prostředky pocházející zespolečného jmění manželů, neznamená to, že by bez dalšího navšechny platby z tohoto účtu bylo nutné pohlížet jako na plné nebočástečné platby ze společného jmění manželů. Bude vždy záležet naokolnostech dané věci, na výši uložených prostředků, jejich původua na výši platby.

V případě přijetí opačného názoru by žalované postačovalozaslat žalobci před nákupem pozemku na účet bagatelní částkupocházející ze SJM, čímž by docílila znemožnění nabytí pozemkužalobcem do jeho výlučného vlastnictví (argumentum adabsurdum).

V této věci soudy nezvažovaly, zda výše výlučných prostředkůuložených na bankovním účtu dovolatele v době platby byladostatečná k úhradě kupní ceny pozemku a nepřihlédly k okolnostemvěci, zejména k obsahu kupní smlouvy a k prohlášení žalované opůvodu kupní ceny – k tomu viz níže.

Prohlášení žalované obsažené v čl. III. odst. 2 kupní smlouvyze dne 28. 6. 2007 je obsahem soukromé listiny podle § 565 o. z.,který pro případ, že listina je použita proti osobě, která jizjevně podepsala (zde proti žalované) stanoví vyvratitelnoudomněnku pravosti a správnosti listiny. Důkazní břemeno ohledněskutečností, které by vylučovaly pravost a správnost listiny,leželo na žalované. Jestliže žalovaná nikterak relevantněnezpochybnila pravost a správnost soukromé listiny a neprokázalaopak toho, co se v ní uvádí, a pokud v ní žalovaná deklarovala, žeprostředky užité ke koupi pozemku nepocházejí ze SJM, pak závěr, žekupní cena byla uhrazena, byť částečně, z prostředků ze SJM, je zasituace, že na účtu byly uloženy i výlučné prostředky žalobce,přinejmenším předčasný.

Jinak řečeno: Jsou-li na účtu u peněžního ústavu patřícímjednomu z manželů uloženy peněžní prostředky původem jak ze SJM,tak i z výlučného majetku, přičemž za prostředky z tohoto účtunepřevyšující výši uložených výlučných prostředků je pořízena věcvýslovně do vlastnictví toho, jehož výlučné prostředky byly vdostatečné výši na účtu uloženy, a druhý manžel výslovně souhlasí stím, že jde o věc pořízenou za výlučné prostředky, je třeba vyjít ztoho, že i nabytá věc je ve výlučném vlastnictví. Důkaz o opaku jena tom, kdo to popírá.

Dobrá víra je stavem, kdy jednající neví o určitých právněvýznamných nedostatcích souvisejících s jeho jednáním, a ani o nichvědět nemohl. Nejde jenom o vnitřní stav mysli jednajícího, který ourčitých skutečnostech neví, neboť tím by mohl být chráněn i někdo,kdo si počínal nedbale, což není smyslem principu ochrany dobrévíry.

Jde o situaci, kdy jednající nejen neví, ale ani vzhledem kokolnostem o nedostatcích vědět nemohl. Tohoto objektivníhoměřítka, jež je mj. jedním z řady projevů principu poctivosti, sedovolává § 4 odst. 2 o. z. Zda jednající mohl či nemohl onedostatcích souvisejících s jeho jednáním vědět, se posoudí podletoho, zda by o nich mohla nebo nemohla vědět osoba případu znalápři zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavenízřejmé.

Touto „modelovou“ osobou je nutno zásadně rozumět podle § 4odst. 1 o. z. osobu průměrného rozumu, která si počíná s běžnoupéčí a opatrností. Je-li z tohoto pohledu nevědomost jednajícíhoomluvitelná, lze jej považovat za dobrověrného“.

Ustanovení § 7 o. z. vyjadřuje vyvratitelnou domněnku jednánív dobré víře. Účastník, který se brání právním důsledkům, kterézákon váže na jednání v dobré víře, je povinen tvrdit a prokázatskutečnosti, vylučující objektivně posuzovanou dobrou víruprotistrany. Hodnocení důkazů pak směřuje ke zjištění skutkovéhostavu, tedy okolností, na které lze vázat úsudek o existenci dobrévíry; to, zda někdo jednal v dobré víře či nikoliv, je jižposouzením právním; soud zváží, zda zjištěné skutečnosti dobrouvíru v dané věci objektivně vylučují.

Při posouzení věci je třeba přihlédnout ke všem relevantnímokolnostem případu, rozhodnutí je v zásadě na úvaze soudu, kterámusí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolacísoud přezkoumá otázku existence dobré víry jen v případě, kdybyúvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.

Výše citované obecné závěry lze přitom bezpochyby vztáhnouttéž na posouzení otázky dobré víry ve smyslu § 1109 písm. b) o.z.

Technický průkaz silničního motorového vozidla je doklad,kterým se osvědčují (vedle technických parametrů, způsobilostivozidla k provozu) údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla,přičemž tento průkaz je veřejnou listinou.

Technický průkaz však pouze osvědčuje určité skutečnostipředpokládané zákonem a nelze jej tedy považovat za listinuprokazující vlastnictví k věci. Okolnost, že technický průkaz jeveřejnou listinou, znamená pouze tolik, že se údaje v něm uvedenépovažují za pravdivé, není-li prokázán opak.

V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, žežalobkyně se stala vlastníkem traktoru i pro případ nabytí odnevlastníka podle § 1109 písm. b) o. z. (neměl proto za významnéposuzovat, zda prodávající AGRO Stanoviště, s. r. o. byl vlastníkemtraktoru, byť ze závěru, že tomu tak bylo, primárně vycházel soudprvního stupně při posouzení důvodnosti žaloby). Konstatoval, že odobré víře žalobkyně svědčí okolnosti, že byla uzavřena kupnísmlouva s kupní cenou traktoru 760 000 Kč (v níž prodávajícíprohlásil, že traktor nabyl od žalovaného a doposud neprovedl změnuzápisu v registru vozidel a zavázal se změnu provést v určenélhůtě) a že traktor byl žalobkyní převzat od prodávající (která jejzjevně v době prodeje měla ve svém držení). Vycházel tedy i zeskutečnosti, že žalobkyně měla při koupi informaci o tom, žeprodávající není zapsán jako vlastník traktoru v registru vozidel(ani v technickém průkazu), v němž byl zapsán jako vlastníkžalovaný. Uvedenou skutečnost však posoudil jako nevýznamnou prodobrou víru žalobkyně, neboť „technický průkaz ničeho nevypovídá ovlastnictví vozidla“. Jiné okolnosti, za kterých došlo k prodejitraktoru, zjištěny nebyly.

Tyto úvahy odvolacího soudu o dobré víře žalobkyně a onevýznamnosti údaje o vlastnictví žalovaného jako osoby odlišné odprodávajícího v registru vozidel (v technickém průkazu) proexistenci dobré víry žalobkyně jsou zjevně nepřiměřené.

Z výše citovaných judikaturních závěrů týkajících se významuúdajů o vlastnictví zapsaných v technickém průkazu vozidla proexistenci dobré víry nabyvatele nevyplývá, že by zápis vlastnictvívozidla v technickém průkazu nemohl mít za žádných okolností vlivna to, zda byl nabyvatel při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře otom, že prodávající je oprávněn převést vlastnické právo. Podává sez nich pouze, že v případě, kdy z jiných okolností vyvstanoupochybnosti o vlastnickém právu převodce (o správnosti zapsanéhoúdaje o vlastnictví), nemůže se nabyvatel spokojit pouze s údajem ovlastnictví převodce uvedeným v technickém průkazu vozidla, tj. stím že je v něm převodce zapsán jako vlastník vozidla. Pokud soudnezjistí jiné okolnosti, které jsou objektivně způsobilé vyvolat vnabyvateli pochybnost o správnosti údaje obsaženého v technickémprůkazu vozidla, má údaj o vlastnictví převodce pro existenci dobrévíry nabyvatele význam.

Tím spíše pak má pro (ne)existenci dobré víry nabyvatele ooprávnění prodávajícího převést vlastnické právo význam vědomostnabyvatele v době uzavření kupní smlouvy o tom, že převodce(prodávající) není uveden jako vlastník v technickém průkazu (vregistru vozidel).

Taková okolnost je objektivně způsobilá zpochybnit dobrouvíru nabyvatele o oprávnění prodávajícího vlastnické právo převést.Kupující se v takovém případě nemůže spokojit s pouhým prohlášenímprodávajícího, že je vlastníkem tohoto vozidla.

Pokud tedy žalobkyně věděla v době uzavření kupní smlouvy sespolečností AGRO Stanoviště, s. r. o., že tato společnost neníevidována jako vlastník traktoru v registru vozidel, muselaobjektivně tato skutečnost vyvolat pochybnost žalobkyně ovlastnickém právu prodávající. Měla-li si žalobkyně počínat sběžnou péčí a opatrností, její dobrá víra o oprávnění prodávajícípřevést vlastnické právo k traktoru se za této situace nemohlaopírat pouze o prohlášení prodávající v kupní smlouvě, že jevlastníkem traktoru, neboť vlastnické právo nabyla od žalovaného, aže pouze nebyl proveden zápis změny vlastníka v registru vozidel (av technickém průkazu), a o to, že prodávající měla traktor ve svémdržení. Právní posouzení věci odvolacím soudem založené na úvaze onevýznamnosti vědomosti žalobkyně o zápisu jiného vlastníkatraktoru v registru vozidel je proto nesprávné.

Zbývá posoudit, zda lze pohledávku z titulu směnky považovatza pohledávku (zcela nebo zčásti) podřízenou jen proto, že bylavystavena (též) k zajištění pohledávky z titulu úroků, úroků zprodlení a poplatku z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů asmluvní pokuty sjednané pro případ prodlení s plněním přihlášenépohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, a tove výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášenépohledávky k okamžiku jejího vzniku (§ 172 odst. 2 věta druháinsolvenčního zákona).

Judikatura Nejvyššího soudu ohledně tzv. zajišťovacích směnekje ustálena v závěrech, podle nichž je směnka v právní teoriiobvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž zapředpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý,bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatitmajiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku.I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu),vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehožabstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není projeho vznik významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek jepřitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byldůvodem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišujejednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezisměnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), jetřeba také v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsouakcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředekzajištění a nikoli o zajišťovací závazek).

Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistitsplnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálníchnámitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránitpovinnosti ze směnky plnit. Z výše vymezené povahy zajišťovacísměnky dále vyplývá, že plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl odplnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávkanezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezanikápohledávka ze zajišťovací směnky.

Jakkoli zajišťovací směnka představuje jen prostředekzajištění jiné pohledávky za dlužníkem ze směnky, popř. třetíosobou [jinak řečeno, slouží pouze jako zdroj možného náhradníhouspokojení zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj závazekvčas a řádně nesplní], a plnění poskytnuté věřiteli na úhradusměnky vystavené za účelem zajištění (jiné) pohledávky věřitele jeve svém důsledku „náhradním" plněním, jehož se věřiteli dostalo ztitulu zajištění směnkou a které zprostředkovaně slouží věřiteli „kpokrytí“ směnkou zajištěné pohledávky, pro danou věc jerozhodující, že přihlášenou pohledávkou je pohledávka z titulusměnky (tj. nikoli pohledávka směnkou zajištěná). Jinými slovy,přihlášenou [a v insolvenčním řízení (byť jen poměrně)uspokojovanou] pohledávkou není žádná z pohledávek taxativněvypočtených v ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčníhozákona.

Konečně Nejvyšší soud dodává, že na výše uvedených závěrechnení způsobilá nic změnit ani skutečnost, zda žalovanému (případně)náležela „obrana“ proti zaplacení směnky založená na kauzálníchnámitkách, když výklad ustanovení § 172 odst. 2 věty druhéinsolvenčního zákona nemůže být rozdílný (jen) proto, zdapohledávku z titulu směnky (zajišťující obsahově srovnatelnoupohledávku) přihlásil do insolvenčního řízení věřitel, vůči němužmohl žalovaný kauzální námitky uplatnit, nebo věřitel, ve vztahu kekterému žalovanému kauzální námitky nepříslušely (viz např. omezenípráva vznášet námitky obsažená v čl. I. § 10 a § 17 zákona č.191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového).

Ujednání, které okamžik zániku zajištěného dluhu nespojuje sevznikem nepodmíněnosti zajišťovacího převodu práva, nelze mít zaplatné. Otázkou zůstává právní kvalifikace takové neplatnosti.Právní teorie vychází z toho, že úprava zajišťovacího převodu právaje dispozitivní. Dovolací soud nemíní polemizovat nad tím, zda sejedná o relativní kogentnost, kdy by neplatná byla taková smluvníujednání, která by svým smyslem porušovala účel a principy danéhozajišťovacího institutu (což se v nyní projednávaném případěstalo). Ostatně i v takovém případě by se jednalo o neplatnostpodle § 580 o. z., avšak pro rozpor se zákonem, tj. v intencíchzávěrů odvolacího soudu. V případě dispozitivnosti právní úpravypřichází v úvahu neplatnost pro rozpor s dobrými mravy rovněž podle§ 580 o. z., a to pro rozpor ujednání účastníků s představouzákonodárce o vhodném a spravedlivém řešení právního vztahuzachyceného normou (§ 2040 a násl. o. z.) i smluvně. Ačkolivstriktně vzato odvolací soud hodnotil důvod neplatnosti z hlediskaprávní teorie nesprávně, nic to nemění na skutečnosti, že jakýkolivčlánek předmětné smlouvy obsahující ujednání, že dluh žalovanézaniká teprve okamžikem vyplacení výtěžku ze zpeněžení předmětnýchnemovitostí, je neplatný.

Podle § 2 o. z., každé ustanovení soukromého práva lzevykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod aústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon,jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slovs tímto příkazem, musí mu ustoupit. Zákonnému ustanovení nelzepřikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov vjejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdose však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrýmimravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážejícíobyčejné lidské cítění.

Citované ustanovení sleduje dvojí účel. Předně se hlásí ktrvale platné Celsově myšlence Scire leges non hoc est verba eorumtenere, sed vim ac potestatem (znát zákony neznamená držet sejejich slov, ale pochopit jejich účinnost a sílu). Právo nenísamoúčelné a připíná se k určité hodnotové soustavě, vyjádřené veshodě s ústavním pořádkem právě a především zásadami právapřirozeného. Základní smysl je v pojetí, že přirozená práva člověkapředstavují limit pro zákon, a nikoli naopak. Výklad zákona můžebýt správný, jen jde-li o výklad vykazující ústavní konformitu arespektující obecné právní principy plynoucí z ústavního pořádku,jakož i obecné zásady soukromého práva. Zákon nelze vykládat jen zjeho slov, ale je nutno přihlížet především k jeho smyslu.Skutečného smyslu zákona třeba šetřit nejen při výkladu zákonnýchustanovení (interpretaci), ale také při jejich používání(aplikaci). Tím nejobecnějším kritériem je hlediskospravedlnosti.

Dovolací soud doplňuje, že nelze přisvědčit žalované, že bybyla krácena na svých právech a že by smluvní ujednání zakládalahrubý nepoměr v upravených vztazích v její neprospěch. Předmětnásmlouva (čl. 4.6) zajišťuje povinnost žalobkyně vypořádat sžalovanou rozdíl mezi výtěžkem ze zpeněžení předmětných nemovitostía výší dluhu do 30 dnů od prodeje předmětných nemovitostí zcela vintencích § 2044 odst. 2 o. z. Stejně tak pokud by žalobkyněneprodala předmětné nemovitosti do dvou let, stala by se žalovanáznovu vlastníkem předmětných nemovitostí. Na uvedené ujednáníobsažené v čl. 4.4 předmětné smlouvy přitom nelze pohlížet jako naneplatné jenom proto, že neupravuje následky stran trvání úvěru.Jednak lze na uvedené ujednání nahlížet jako na donucovacíprostředek směřující k zajištění toho, aby žalobkyně předmětnénemovitosti skutečně v reálném termínu zpeněžila a uspokojila svojipohledávku a vypořádala žalovanou. A za druhé lze logicky dovodit,že v případě, že předmětné nemovitosti neprodá a jejich vlastníkemse opět stane žalovaná, pak se rovněž právní vztah vyplývající zezajištěného závazku, tj. ze smlouvy o úvěru vrátí do stavu předzměnou podmíněného převodu vlastnického práva na nepodmíněný, tj.žalovaná se opět stane dlužnicí žalobkyně se všemi důsledkyvyplývajícími z trvajícího prodlení.

V konečném důsledku shora uvedeného výkladu se dovolací soudztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že ujednání obsažené v čl.4.8 předmětné smlouvy je neplatné. Neztotožňuje se však se závěrem,že je předmětná smlouva neplatná jako celek. Krom toho, že odvolacísoud nepřihlížel k robustnosti a podrobnosti celé smlouvy a zjevněneuplatnil zásadu in favorem negotii, lze rovněž přisvědčitposlední dovolací námitce, jíž mu žalobkyně vytýká, že neposuzovalsmlouvu jako částečně neplatnou podle § 576 o. z.

Z napadeného rozhodnutí sice vyplývá, že odvolací soudposuzoval (ne)platnost předmětné smlouvy z hlediska vnitřnírozpornosti několika ujednání, která se nachází v její části 4(zejména čl. 4.4 a 4.8), zcela však přitom přehlédl rozsah apodrobnost celé smlouvy a nezvažoval, zda jsou inkriminovanáujednání oddělitelná od smlouvy jako celku, resp. zda je případněnemůže nahradit platná právní úprava (jak ostatně účastnicepředvídají v čl. 7.4 a 7.8 smlouvy). Protože smlouvu nevykládal vsouladu s aktuálními zásadami výkladu právních jednání anezohlednil zjevnou snahu účastnic o řádné vypořádání vzájemnýchvztahů v rámci zajištění závazku vyplývajícího ze smlouvy o úvěru,je jeho závěr o neplatnosti smlouvy jako celku předčasný. Odvolacísoud pochybil, jestliže se výslovně nezabýval částečnou neplatnostípodle § 576 o. z.; předběžně pak lze mít za to, že většina ujednánísmlouvy z hlediska platnosti obstojí a zůstává zodpovědět, zda ta,která jsou neplatná, činí neplatným zbytek smlouvy. Uvedené všakbude moci aprobovat odvolací soud v novém rozhodnutí ve věci teprvepoté, co provede řádný výklad předmětné smlouvy podle § 556 a násl.o. z.

Spor o to, zda věřitelem přihlášená pohledávka (její část) jepohledávkou podřízenou, se v insolvenčním řízení řeší (jak dokládái tato věc) jako incidenční spor uvedený v § 159 odst. 1 písm. a/insolvenčního zákona, konkrétně jako spor o pořadí pohledávky (§195 insolvenčního zákona).

Přitom platí, že v incidenčním sporu o (jen) určení pořadípohledávky se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnýmipro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetelek tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky.Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky, nebodůvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stalasoudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výšepohledávky, jsou vyhrazeny sporu o určení pravosti nebo výšepohledávky.

Tam, kde se před rozhodnutím o úpadku dlužníka stala [podledohody účastníků smlouvy o půjčce (nebo smlouvy o úvěru)] proprodlení dlužníka s hrazením dohodnutých splátek půjčky (splátekúvěru) splatnou celá dosud neuhrazená část půjčky (úvěru) i sdohodnutými úroky z půjčky (z úvěru) za celou dobu, po kterou mělabýt půjčka (úvěr) splácena, a takto kapitalizovaný úrok se stalsoučástí nesplacené jistiny, již nelze onu novou „jistinu“poměřovat pravidly vážícími se k oněm úrokům (k příslušenství)jednoduše proto, že takového příslušenství zde již není.

V něm dovodil, že úroky, úroky z prodlení a poplatek zprodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokutasjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky,není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, jsou ve výši, vekteré v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky kokamžiku jejího vzniku, podřízenými pohledávkami ve smysluoznačeného ustanovení i tehdy, jde-li o příslušenství nebo osmluvní pokutu vzešlé z prodlení s úhradou veřejnoprávnípohledávky, včetně pohledávky z titulu dluhu na pojistném naveřejné zdravotní pojištění. Na druhé straně ovšem Nejvyšší soudpři zdůraznění obecné zásady stálosti (konstantnosti) pojmosloví vprávním předpisu vysvětlil, že pojmům obsaženým v § 172 odst. 2větě druhé insolvenčního zákona nelze dát jiný (širší) význam nežten, jenž stejným výrazům přiznával insolvenční zákon předúčinností novely insolvenčního zákona, jejímž prostřednictvím sepravidlo v tomto ustanovení formulované stalo součástíinsolvenčního zákona. Výčet podřízených pohledávek obsažený vustanovení § 172 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona je výčtemtaxativním.

Je-li příslušenstvím daňové pohledávky úrok z prodlení, pakneexistuje žádný důvod, pro který by takové (ustanovením § 172odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona výslovně označené)příslušenství nemohlo být podřízenou pohledávkou jen proto, že jdeo příslušenství pohledávky veřejnoprávní. Jen z toho, že (případně)nejde o pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení vesmyslu § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, neplyne, že by nemohlojít o pohledávku podřízenou podle ustanovení § 172 odst. 2 větydruhé insolvenčního zákona.

Již z výše řečeného se podává, že dovolání je opodstatněnéohledně částky 312.810 Kč, představující (další) jistinu půjčkyvzniklou kapitalizací smluvního úroku (ohledně jistiny přihlášenépohledávky). Potud totiž nejde ani o smluvní pokutu, ani o některéz příslušenství v onom ustanovení vypočtených (nejde o úroky, oúroky z prodlení, nebo o poplatek z prodlení).

Zbývá určit, jak je tomu s příslušenstvím přihlášenépohledávky ve výši 35.822 Kč představovaným konkretizovaným úrokemz prodlení z jistiny přihlášené pohledávky, tedy z částky 312.810Kč.

Neexistuje rovněž žádný rozumný důvod, pro který by pro účelyposouzení, zda v této části jde o pohledávku podřízenou ve smysluustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, měl býtzákonný úrok z prodlení poměřován s jinou jistinou (s již splacenoujistinou původní půjčky ve výši 150.000) než s tou, k níž se onenzákonný úrok z prodlení váže (s jistinou přihlášené pohledávky vdobě jejího vzniku).

Jinak řečeno, jestliže v průběhu závazkového vztahuzaloženého smlouvou o půjčce vznikla vedle pohledávky představovanépůjčenou částkou i další pohledávka představovaná kapitalizovanýmúrokem, jenž se v souladu s ujednáním smluvních stran stal novoujistinou (novou půjčkou), pak pro účely posouzení, zda a v jakémrozsahu je zákonný úrok z prodlení s úhradou nové jistiny (novépůjčky) podřízenou pohledávkou ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2věty druhé insolvenčního zákona, je určující výše nové jistiny(nové půjčky) v době jejího vzniku.

S přihlédnutím k tomu, že podle nezpochybněných tvrzení vpřihlášce činila jistina přihlášené pohledávky (vzniklékapitalizací smluvního úroku) v době svého vzniku nejméně částku312.810 Kč, je odtud zřejmé, že zákonný úrok z prodlení ve výši185.822 Kč nepřevyšuje výši jistiny přihlášené pohledávky v dobějejího vzniku, takže ani v této části nejde o podřízenoupohledávku.

Pro závěr, zda lze § 3002 odst. 2 o. z., který výslovnědopadá pouze na neplatné smlouvy, aplikovat i na případy smluvzrušených, je třeba posoudit, zda jsou naplněny podmínky proanalogii legis (§ 10 odst. 1 o. z.).

Citovaná judikatura vychází z toho, že analogická aplikace mádva základní předpoklady: existující mezera v zákoně (určitáskutková podstata není v zákoně regulována) a podobnost skutkovépodstaty v zákoně upravené, která se má použít analogicky. Analogiezákona předpokládá existenci nepravé (teleologické) otevřené mezeryv zákoně, která sice právní posouzení věci umožňuje, ale vporovnání s podobnou v zákoně upravenou skutkovou podstatou přinášíbez jakéhokoliv rozumného důvodu odlišné řešení.

Při aplikaci výše shrnutých závěrů judikatury na řešenýpřípad dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve vztahu k otázce, zdanáleží druhé smluvní straně, která poskytla plnění z úplatnésmlouvy, náhrada za užívání věci poctivým příjemcem v případě, žesmlouva byla zrušena (na základě odstoupení od smlouvy), existuje vzákoně tzv. otevřená nepravá (teleologická) mezera. Stejně tak jenaplněn i druhý předpoklad použití analogie ve smyslu § 10 odst. 1o. z., a to podobnost s jiným – právem výslovně upraveným –případem. Náhradu za užívání věci poctivým příjemcem upravuje zákonvýslovně v § 3002 odst. 2 o. z., ovšem výslovně jen pro případužívání věci nabyté na základě neplatné smlouvy. Z teleologickéhohlediska však není důvodu, aby se tato úprava nepoužila analogickyrovněž na případ smlouvy zrušené na základě zákonného ustanovení(tedy např. jako v řešené věci zrušení smlouvy na základěodstoupení jedné ze stran ze zákonného důvodu). Jak v případěrelativní neplatnosti smlouvy, tak i v případě zrušení smlouvy zdůvodu odstoupení, má totiž poctivý příjemce po celou dobu titul kužívání věci. Teprve vznesením námitky relativní neplatnosti jehotitul zaniká, podobně jako v případě odstoupení od smlouvy. Nelzeopomenout ani to, že účinky neplatnosti smlouvy jsou obdobné jakoúčinky zrušení smluvního závazku na základě odstoupení, tj. závazekv obou případech zaniká s účinky ex tunc. Z hlediska smyslu a účeluúpravy § 3002 odst. 2 o. z. tak není důvodu pro odlišné posouzenínáhrady za užívání věci poctivým příjemcem v případě neplatnésmlouvy a v případě smlouvy zrušené.

Nejvyšší soud při aplikaci výše shrnutých závěrů naprojednávanou věc proto dospěl k závěru, že je třeba do aplikačníhorozsahu ustanovení § 3002 odst. 2 o. z. zahrnout i případy smluvzrušených na základě zákonného ustanovení (tedy např. jako v řešenévěci zrušení smlouvy na základě odstoupení jedné ze stran zezákonného důvodu), ačkoli samotné ustanovení výslovně tyto případyaplikace nepředpokládá. Uvedený závěr vychází z naplněnípředpokladů pro analogii legis (§ 10 odst. 1 o. z.) a je podpořen ivýše citovanou komentářovou literaturou (viz argumentacipředestřenou v komentáři C. H. Beck citovaném výše). Naopak závěrpublikovaný v komentáři Wolters Kluwer o tom, že analogie zde nenína místě, Nejvyšší soud nesdílí, a to s ohledem na výše shrnutoupodobnost mezi případem plnění na základě relativně neplatnésmlouvy a na základě později zrušené smlouvy.

Z výše uvedeného vyplývá, že poctivý příjemce je povinen knáhradě za užívání věci podle § 3002 odst. 2 o. z. i v případě, žebyl závazek ze smlouvy zrušen (např. odstoupením od smlouvy zezákonného důvodu jako v nyní řešené věci). V nyní projednávanémpřípadě je ovšem dále pro posouzení otázky nároku prodávajícího nanáhradu za užívání věci při odstoupení od smlouvy ze stranykupujícího stěžejní zabývat se tím, jaký vliv na aplikaci § 3002odst. 2 o. z. má skutečnost, že strany smlouvy si vzájemně plnilypřibližně současně. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupnětotiž vyplývá, že žalobkyně jako kupující zaplatila celou kupnícenu na základě faktury vydané dne 30. 6. 2018 a žalovaná jívozidlo předala dne 26. 7. 2018. Vzájemná plnění obou stran takproběhla v přibližně současnou dobu.

Teorie se shoduje na tom, že náhrada podle § 3002 odst. 2 o.z. se v případě současného plnění neposkytuje. J. Petrov tentozávěr odůvodňuje tím, že příjemcův prospěch představuje souhrnnoukategorii a je tak nutné od něj odečíst neprospěch daný tím, že sepříjemce zbavil možnosti užívat protiplnění (např. peněžitouúplatu). V komentáři pak přímo jako příklad plnění proběhnuvšíchpřibližně současně uvádí situaci, kdy příjemce poskytl úplatupřibližně v době, kdy nabyl možnost automobil užívat. Závěr oneaplikaci § 3002 odst. 2 o. z. lze podpořit rovněž odkazem narakouskou rozhodovací praxi, konkrétně na právní větu rakouskéhoOGH č. RS0010214 (dostupné na ris.bka.gv.at.): „Při kondikci plněníz dvoustranné smlouvy, při nichž strany zpravidla vycházejí zpředpokladu ekvivalence vzájemných plnění, je vyloučena povinnostpoctivého držitele k vydání plodů a užitků. Poctivý příjemce kupníceny z potenciálně zrušitelné smlouvy si smí ponechat úroky [resp.prospěch z užívání úplaty].“

Rovněž F. Melzer uvádí, že pokud si strany plnily současně,pak obě získaly možnost užívání svého předmětu obohacení; pro tytopřípady je správné vycházet z toho, že se výhody obou stranvzájemně kompenzují (viz Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanskýzákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges,2018, s. 1530). Stejně tak D. Sedláček uvádí, že při současnémúplném plnění obou stran nárok na náhradu nevzniká ani jedné znich, neboť jen tak lze zajistit jejich vyvážené postavení.

Při aplikaci výše uvedených závěrů na projednávaný případ jetřeba dospět k závěru, že vzhledem k přibližně současnému plněnísmluvních stran není ustanovení § 3002 odst. 2 o. z. v řešené věciaplikovatelné. Závěr odvolacího soudu, který z tohoto důvodupředmětné ustanovení neaplikoval a náhradu za užívání automobilužalované nepřiznal, je proto správný.

Co se týče druhé dovolatelkou formulované otázky, podle kteréjí měla být přiznána náhrada za užívání automobilu žalobkyní v doběpo odstoupení od smlouvy, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tatootázka nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatelka tvrdí, že uvedenýnárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání vozidla v době poodstoupení od smlouvy vznesla již v řízení před soudem prvníhostupně i soudem odvolacím, avšak soudy se jím nezabývaly. Z obsahuspisu však nevyplývá, že by žalovaná v řízení před soudem prvníhostupně či soudem odvolacím požadovala také náhradu za užívánívozidla v době po odstoupení od smlouvy. V odvolání žalovaná sicetvrdila, že žalobkyně vozidlo užívala i po odstoupení od smlouvy,avšak toto tvrzení uplatnila v rámci své argumentace, že odstoupenížalobkyně od smlouvy bylo účelové. Nárok na náhradu za užíváníautomobilu po odstoupení od smlouvy ani související argumentacinepřednesla. Dovolatelčina druhá otázka proto představuje novotunepřípustnou v dovolacím řízení (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).