Pátky s judikaturou 02/09/22

Judikatura je dále ustálena v závěru, že výši škody nelzečinit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, např. zda jiněkomu daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu),neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinouvzniku škody.

Škůdci nemůže jít k tíži (ani ku prospěchu) způsob, jímžpoškozený vyřešil následky škodní události. Nemá-li se zohledňovatbudoucí vývoj a odvozuje-li se vznik škody od skutečnosti, že věcpo škodní události ani po opravě nepřináší vlastníku stejný užitekjako před poškozením, dochází ke snížení její hodnoty bez ohledu nato, zda poškozený věc po opravě prodá či nikoliv. Užitek totižnemusí spočívat pouze v možnosti rozhodnout se věc kdykoliv prodat,ale i v možnosti ji užívat a nést tím například riziko existencepoškození neodhaleného při provádění opravy (které by ale v případěprodeje nesl kupující „výměnou“ za nižší kupní cenu). Právě obavykupujícího, pro které dochází ke snížení kupní ceny, jsou vyvolánytím, že věc může být postižena nebezpečím existence možnýchskrytých vad, vyšší náchylností ke škodám nebo rizikem chybnéhoprovedení opravy. U těchto faktorů totiž může být s odstupem časupro poškozeného obtížné prokázat existenci příčinné souvislosti spůvodní škodní událostí, popřípadě s vadným provedením opravy. Ztoho vyplývá, že majetkový stav poškozeného se zmenšuje již vokamžiku škodní události.

Lze shrnout, že škoda na nemovitosti spočívající ve sníženíjejí obvyklé ceny (jejím obchodním znehodnocení) může vzniknout,aniž by nemovitost byla fyzicky poškozena (bylo třeba jiopravovat), a to již k okamžiku škodní události, bez závislosti natom, jak poškozený s nemovitostí naloží (zda ji prodá či nikoli).Je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu, pokud jde o nárok nanáhradu za snížení tržní ceny bytové jednotky, není správný, neboťspočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostateknepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jehodržba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivéhoúmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v§ 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tuneuplatní.

Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální;žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, žejednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé(morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě naúvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna anesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnitúvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevněnepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.

Dovolací soud uzavírá, že držiteli, který se dovolávámimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, kterýdržel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby bylpředchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebooprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Může se ovšem stát, jako v této věci, že předchůdcem toho,kdo se vydržení dovolává, je osoba jemu blízká (resp. více takovýchosob), která, jak lze předpokládat, by proti započtení vlastnickédržby nic nenamítala. Ani v takovém případě však zákon takovézapočtení neumožňuje.

Tím samozřejmě není vyloučeno, aby žalobci spornou věc nabyliod předchůdců, kteří vlastnické právo již vydrželi, do vlastnictvíjiným způsobem, např. smlouvou nebo děděním. V prvém případě jetakové nabytí věci podmíněno tím, že sporná vydržená věc bylaučiněna předmětem převodu. V případě dědění je předpokladem nabytívlastnictví nejenom smrt právního předchůdce, ale i rozhodnutísoudu, ze kterého vyplývá, že dědic spornou věc nabyl. Pokud se takdosud nestalo, platí, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchemdomáhat žalobou podle § 80 o. s. ř. určení, že je vlastníkem věcináležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení odědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytívlastnictví.

Nestala-li se sporná věc dosud předmětem řízení o dědictvínebo orgán rozhodující o dědictví nevyhověl návrhu na dodatečnéprojednání dědictví, podle ustálené soudní praxe přichází prožalobce v úvahu prakticky jen žaloba na určení, že jeho právnípředchůdce byl vlastníkem věci ke dni své smrti.

Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právnípředchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, ževlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce nadržitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) apřevedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře danépříslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno: Nabyl-liněkdo vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže sipři uplatňování vydržení pozemku sousedícího s nabytým pozemkem,jehož držby se chopil spolu s držbou pozemku skutečně dovlastnictví nabytého, započítat dobu, po kterou jej měl v držbějeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemekvydržel.

Lze uzavřít, že do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádnévydržení (§ 1092 o. z., § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitelezapočte i doba držby jeho předchůdce jen pokud předchůdce sámnesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.

Dovolatelky samy nemohly sporné pozemky vydržet, neboť v doběúčinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. žalobkyni 1)desetiletá vydržecí doba neuplynula a žalovaná 2) se v té dobědržby neujala; řádné vydržení podle § 1089 odst. 1 o. z.nepřicházelo do úvahy již proto, že se držba žalobkyň nezakládalana právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva,pokud by náleželo převodci; držby se zřejmě chopily na základědomnělého (putativního) titulu, tedy kupní smlouvy ohledněsousedních pozemků, ale takový titul v poměrech § 1089 odst. 1 o.z. nestačí, vyžaduje se právní důvod skutečně existující avztahující se k držené věci.

K mimořádnému vydržení pak potřebovaly držbu trvající dvacetlet, a po takovou dobu pozemek nedržela žádná z nich; započtenívydržecí doby jejich předchůdců nebylo možné proto, že podlezjištění odvolacího soudu pozemky vydrželi již jejich bezprostředníprávní předchůdci.

V projednávané věci není předmětem řízení náhrada škodyzpůsobená snížením hodnoty akcií, či jiných účastnických cennýchpapírů společníka (akcionáře) společnosti, s nimiž by byl spojenpodíl na základním kapitálu nebo hlasovacích právech ve společnostiči bylo spojeno právo takové cenné papíry získat, ale náhrada škodyzpůsobená nedobytností práva na splacení určité dlužné částky, ježje (v tomto případě) spojeno s dluhopisem.

1) Skutečnou škodu může představovat také splatná pohledávkavěřitele, kterou – vzhledem k okolnostem případu – lze považovat zanevymahatelnou. I v tomto případě lze totiž hovořit o újmě, kteránastala (projevila se) v majetkové sféře poškozeného (věřitele),spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivněvyjádřitelná (vyčíslitelná) všeobecným ekvivalentem (penězi), a jetudíž napravitelná, nedochází-li k naturální restituci, předevšímposkytnutím peněz.

Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem kokolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačnímdlužníkem je nevymahatelná.

Pro účely náhrady škody způsobené tím, že se pohledávka stalanedobytnou, není nezbytné, aby závěr o nedobytnosti pohledávky bylučiněn v soudním řízení proti dlužníkovi, nýbrž pro závěr, že sejedná o nevymahatelnou pohledávku, je rozhodující objektivnízjištění, že se věřitel skutečně svého práva nedomůže.

Pro poměry projednávané věci lze obdobně uzavřít, že připosuzování vzniku škody způsobené nevymahatelností pohledávky nenípro závěr o nedobytnosti pohledávky podstatné, zda byla ukončenalikvidace či skončeno insolvenční řízení, v nichž byla tatopohledávka uplatněna, nýbrž objektivní zjištění, že se věřitel(poškozený) skutečně svého práva nedomůže.

Platná právní úprava bankovní záruky (finanční záruky)obsažená v ustanovení § 2029 až § 2039 o. z. v zásadě vychází zúpravy tohoto institutu v zákoně č. 513/1991 Sb. (účinné do 31.prosince 2013) [k tomu srov. též důvodovou zprávu k návrhuobčanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovnaParlamentu České republiky, 6. volební období 2010 – 2013)]. I proprávní poměry založené bankovní zárukou vystavenou po 1. lednu 2014jsou proto nadále využitelné (níže uvedené) závěry, z nichž soudnípraxe ve vztahu k bankovním zárukám dosud ustáleněvycházela.

Při bankovní záruce vzniká v zásadě právně samostatný závazekbanky, který je závislý na existenci zajišťovaného závazku, jenkdyž to vyplyne z obsahu záruční listiny.

Nevyplývá-li z obsahu bankovní záruky něco jiného, má tatozáruka povahu bezpodmínečné bankovní záruky (tj. záruky na prvnívýzvu a bez námitek). Při této formě bankovní záruky se neuplatníani princip akcesority, ani princip subsidiarity.

V rozsahu vyplývajícím ze záruční listiny může mít bankovnízáruka podmínečnou povahu a banka si v ní může vyhradit některénebo všechny námitky, které má vůči věřiteli v souvislosti sezajištěným závazkem dlužník. V záruční listině tak může býtstanovena (v určitém rozsahu nebo zcela) akcesorita bankovnízáruky, jakož i subsidiarita bankovní záruky (např. věřitel musínapřed požadovat zaplacení na dlužníku, nebo jej žalovat či dokonceneúspěšně vést exekuci na jeho majetek).

Obsah práv a povinností banky a oprávněného z bankovní zárukyje dán striktně (jen) obsahem záruční listiny. Nejsou-li splněnypodmínky stanovené v záruční listině, nelze plnění z bankovnízáruky požadovat.

Pro posouzení, zda byly splněny podmínky pro plnění zvystavené bankovní záruky je určující obsah samotné záručnílistiny, tedy v zásadě prosté poměření toho, zda skutečnostitvrzené či doložené osobou oprávněnou z bankovní záruky odpovídajípodmínkám v záruční listině (§ 316 odst. 1 obch. zák. a § 2035 o.z.)

Přitom zmíněné právní otázky zjevně vycházejí z jiného, nežsoudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu; ani Nejvyšší soudtotiž nemá žádné pochybnosti o tom, že žalovaný plnil osoběoprávněné z bankovní záruky zcela v souladu s podmínkami určenými(bezpodmínečnou) záruční listinou (ve znění dodatku č. 1). Jinýmislovy, plněním z titulu záruční listiny nebyl nijak „rozšířen“okruh beneficientů a zajištěných závazků (ať již podle zákona opohonných hmotách či bez vazby na tento zákon), bylo plněno na účetoznačený oprávněnou osobou, která ve výzvě k plnění rozhodněneuvedla, že „sama žádné (bankovní zárukou) zajištěné dluhynemá“.

Na řešení právních otázek předestřených dovolatelem pod body6) až 8) rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nespočívá; vzájemnývztah označených právních norem je z hlediska správnosti právníhoposouzení věci nevýznamný a zákon o pohonných hmotách (a jehopřípadné změny) nijak nemodifikoval podmínky určené samotnouzáruční listinou pro vznik povinnosti žalované k plnění.

Zbývající dovolatelem otevřené právní otázky [viz body 9) a10)] nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání již proto, že„změna“ rámcové smlouvy v důsledku dodatku č. 3 [zmíněný dodatekplně „nahradil“ s účinností od 23. prosince 2014 (původní) rámcovousmlouvu], se nepromítla ani do obsahu (původní) záruční listiny zedne 30. října 2013, ani do obsahu záruční listiny ve znění dodatkuč. 1 ze dne 19. května 2015 [zmíněný dodatek záruční listinu (jen)měnil, s tím, že ostatní podmínky bankovní záruky zůstalynezměněny]. Navíc v této souvislosti nelze přehlédnout, že závěr,podle něhož žalovaný plnil z titulu bankovní záruky po právu, byobstál, jak v poměrech obchodního zákoníku, tak v poměrech zákonač. 89/2012 Sb.

Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že pozahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisyspojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení,o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne,navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdopřevzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde,vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí vpřípadech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesenímvyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právnískutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdomá vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo mávstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené spodáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).

Z ustanovení čl. I. § 11 odst. 1 směnečného zákona se podává,že každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převéstindosamentem (rubopisem).

Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 platilo, žepro jednotlivé druhy cenných papírů se použije především úpravazvláštního zákona upravujícího příslušný druh cenného papíru anelze-li některé otázky řešit podle příslušného zákona, použije seúprava zákona o cenných papírech. Použití obecné úpravy závazků (vzákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, a zákoně č. 513/1991Sb., obchodním zákoníku) připadá v úvahu teprve tehdy, neřeší-liurčitou otázku ani zákon o cenných papírech. V tomto směru je tedyzákon o cenných papírech ve vztahu k občanskému a obchodnímuzákoníku předpisem speciálním.

Převod práv ze směnky na řad pak i podle právní úpravy účinnédo 31. prosince 2013 předpokládal ujednání o převodu směnky,vyznačení převodu na směnce prostřednictvím indosamentu a předánísměnky nabyvateli (srov. § 13, § 17 a § 18 odst. 1 zákona o cennýchpapírech, ve spojení s čl. I. § 11 odst. 1 směnečného zákona).Vzhledem k tomu, že rozhodná právní úprava nepředepisovala propřevod cenného papíru na řad (obecně), ani pro převod směnky na řad(zvlášť) písemnou formu smlouvy, soudní praxe i právní teorieshodně vycházely z toho, že samotná smlouva o převodu směnky na řad(jež upravuje podmínky, za nichž se má převod uskutečnit, tj.především určuje převáděný cenný papír a jeho kupní cenu) může býtuzavřena v jakékoliv formě, tedy i konkludentně.

Na výše uvedených závěrech se nic nezměnilo ani poté, co dne1. ledna 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník. Z jednoznačnédikce ustanovení § 1103 odst. 2 o. z. se podává, že vlastnicképrávo k cennému papíru na řad se (stejně jako podle dřívější právníúpravy) převádí rubopisem a smlouvou k okamžiku jeho předání.Smlouva představuje právní důvod (titul) pro nabytí vlastnictví,rubopis a předání pak právní způsob (modus) nabytí vlastnickéhopráva. Ani nový občanský zákoník přitom nevyžaduje, aby smlouva opřevodu cenného papíru na řad byla uzavřena v písemné formě.

Skutečností, se kterou právní předpisy (obecně vzato) spojujípřevod práv ze směnky na řad, není postoupení pohledávky; podmínkoupro převod směnky na řad je vedle rubopisu i její předánínabyvateli.

Převod směnky indosamentem je hmotněprávním úkonem účastníkaa žádné ustanovení občanského soudního řádu ani jiného právníhopředpisu jeho provedení v průběhu směnečného řízení nebrání. Směnkulze převádět rubopisem i v době, kdy je uložena u soudu.

Při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel právavstoupil do řízení na jeho místo (§ 107a o. s. ř.), soud ve vztahuk jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právnískutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právnípředpisy obecně vzato spojují přechod práva, zda označená právnískutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následekpřechod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jímtvrzeného práva, popř. zda podle označené právní skutečnosti totoprávo přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se netýkázkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s.ř., ale již posouzení věci samé.

Z výše podaných judikaturních závěrů pro poměry projednávanévěci především plyne, že odvolací soud nijak nepochybil, jestližese při rozhodování o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř.zabýval (mimo jiné) tím, zda vedle vyznačení rubopisu na spornésměnce došlo také k jejímu předání nabyvateli. Nejde totiž, jak semylně domnívá dovolatelka, již o posuzování věci samé, nýbrž (jen)o zkoumání splnění předpokladů, za nichž lze podle ustanovení §107a o. s. ř. vyhovět návrhu na vstup nového účastníka do řízení namísto dosavadního účastníka, tedy (pouze) o zkoumání, zda nastalaprávní skutečnost, se kterou právní předpisy (obecně vzato) spojujípřevod práv, o něž v řízení jde. V řízení, ve kterém jsouuplatňována práva ze směnky na řad, je přitom takovou právnískutečností nejen uzavření (alespoň konkludentní) smlouvy o převodusporné směnky a vyznačení rubopisu na sporné směnce, ale téžpředání směnky jejímu nabyvateli (srov. ustanovení § 1103 odst. 2o. z.).

Obstát nemohou ani výhrady dovolatelky, podle nichž se napřevod směnky na řad nepoužije právní úprava obsažená v ustanovení§ 1103 odst. 2 o. z. Jde o ustanovení obecné, jehož aplikacepřichází v úvahu tehdy, neřeší-li konkrétní otázku zvláštní úprava(k tomu srov. čl. I. § 11 a násl. směnečného zákona). Žádný důvod,pro který by se citované ustanovení nemělo použít také na převodsměnky na řad, Nejvyšší soud nenachází.

Odvolací soud v této souvislosti také správně vystihl, žeúprava obsažená v označeném ustanovení je kogentní a nelze se od ní(s účinky vůči třetím osobám) odchýlit, nepřipouští-li tak zákon(srov. § 978 o. z.). Jelikož ustanovení § 1103 odst. 2 o. z.určuje, že vlastnické právo k cennému papíru na řad se převádírubopisem a smlouvou k okamžiku jeho předání, přičemž žádnouvýjimku – na rozdíl od předchozí úpravy obsažené v ustanovení § 17odst. 1 zákona o cenných papírech – nepřipouští, není již po 1.lednu 2014 možné (a dovolatelka se mýlí, usuzuje-li jinak) upravitotázku převodu cenného papíru odchylně (dohodnout, že k převoducenného papíru nedochází jeho předáním nabyvateli, nýbrž k jinémusmluvenému okamžiku). Závěr odvolacího soudu, podle kterého kpřevodu směnky na řad je nutné též její předání nabyvateli, jetudíž správný.

Zbývá posoudit, zda v poměrech dané věci k předání spornésměnky (k tradici) dovolatelce vskutku (s ohledem na popsaný průběhindosace sporné směnky) nedošlo (nemohlo dojít), jak shodnědovodily soudů obou stupňů.

Judikatura Nejvyššího soudu se k otázkám souvisejícím spředáním převáděného cenného papíru na řad jeho nabyvateli doposudvyslovovala spíše okrajově, přičemž (právě při rozhodování oprocesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř.) především dovodila,že:

Na splnění podmínky předání směnky na řad jejímu nabyvatelinelze bez dalšího usuzovat již z toho, že žalobce směnkurubopisoval ve prospěch třetí osoby a následně vrátil do úschovysoudu; tyto skutečnosti totiž nevypovídají nic o tom, zda směnkabyla třetí osobě (nabyvateli směnky) skutečně předána, když kjejímu rubopisu a vrácení do úschovy soudu mohlo dojít, aniž by sesměnka fakticky do rukou nabyvatele dostala.

Jestliže rubopis na směnce vyznačil (a následně směnku vrátildo úschovy soudu) zástupce dosavadního majitele směnky, přičemžtato osoba současně zastupovala též nového majitele směnky, jezřejmé, že směnka byla nabyvateli předána.

V obecném pojetí vnímá judikatura ve shodě s odbornouliteraturou tradici (předání a převzetí věci) jako dvoustranný aktpředání a převzetí držby, kterým se dává zjevně najevo předání„právní moci nad věcí“; jde o určitý způsob publikace změny vevlastnických vztazích, sloužící bezpečnosti právního a obchodníhostyku. V primitivních podmínkách šlo skutečně o fyzické převzetívěci, to však přestalo s rozvojem hospodářství a obchodu vyhovovata umožňoval se převod věci i na základě dalších skutečností(odevzdání znameními, prohlášením atd.). Platné právo způsobyodevzdání či převzetí věci neupravuje (a nebylo tomu tak ani podlepředchozího občanského zákoníku účinného do 31. prosince 2013).Všechny možné formy tradice ostatně ani nelze v zákoně vymezit. Provznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcínakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) afaktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis –prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzickéovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů azkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí.

Jinak řečeno, tradice věci (obecně) nemusí být vždyuskutečněna pouze fyzickým předáním a převzetím věci; právnípanství nad věcí může nabyvatel věci získat i jiným způsobem, který(v souladu s vůlí smluvních stran směřující k převodu věci)nabyvateli umožní věc fakticky ovládat a mít možnost projevit vůlinakládat s věcí jako s vlastní.

V poměrech projednávané věci soudy obou stupňů shodně dospělyk závěru, že k předání sporné směnky dovolatelce nedošlo. Přitomvyšly zejména z toho (viz též úřední záznam na č. l. 78 spisu), žek indosaci směnky se sice spolu se žalobkyní dostavila rovněžosoba, která tvrdila, že je oprávněna (jako člen jeho statutárníhoorgánu) jednat za nabyvatele (její totožnost se z obsahu spisunepodává), nicméně v době, kdy žalobkyně vyznačila na spornousměnku rubopis, se tato osoba již nenacházela v místnosti, kdeindosace probíhala (odešla za účelem pořízení výpisu z obchodníhorejstříku, jímž by mohla dle požadavku přítomné soudkyně prokázatsvé jednatelské oprávnění). Žalobkyně proto směnku nepředalatvrzenému zástupci nabyvatele, nýbrž ji vrátila zpět soudkyni,která směnku vložila do „příslušné obálky“. Dotčené osobě, která sev mezidobí vrátila zpět do kanceláře, soudkyně pouze sdělila, že„akt indosace skončil“.

Z popsaného průběhu indosace však (oproti mínění soudůnižších stupňů) závěr o tom, že k předání sporné směnky nabyvatelinedošlo, bez dalšího neplyne. Jestliže převodu sporné směnky vbudově soudu byla vskutku přítomna (jak tvrdí dovolatelka) kroměžalobkyně také osoba oprávněná za nabyvatele (dovolatelku) jednat,nebylo by možné rozumně uvažovat o tom, že v poměrech dané věci kpředání sporné směnky dovolatelce nedošlo. V situaci, kdy na jednéstraně žalobkyně umístí na spornou směnku rubopis a zřetelněprojeví vůli již nadále nebýt jejím majitelem (směnku nacházejícíse u soudu, u něhož probíhá dané řízení, převést na dovolatelku) ana druhé straně nabyvatel (osoba oprávněná za něj jednat) sedostaví k indosaci směnky společně se žalobkyní, přičemž jediným(navíc zřetelně projeveným) důvodem přítomnosti této osoby uprováděné indosace je to, aby se dovolatelka stala novým vlastníkempředmětné směnky, nemůže závěr o předání směnky nabyvateli zmařitjen to, že nedošlo k fyzickému předání směnky „z ruky do ruky“.Přímé fyzické (dle pojetí soudů nižších stupňů téměř „rituální“)předání směnečné listiny nabyvateli nejenže není (v situaci, kdy jesměnka uložena u soudu) předpokladem pro to, aby nabyvatel mohltuto listinu fakticky ovládat, ale nemá z hlediska účelusledovaného v ustanovení § 1103 odst. 2 o. z. formulovanýmpožadavkem na předání (tradici) převáděného cenného papíru anižádný smysl.

Nad rámec výše uvedeného a bez vlivu na výsledek dovolacíhořízení Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že nelze pochybovatani o tom, že ke skutečnostem, jež jsou podmínkou pro převodcenného papíru na řad (k uzavření smlouvy o převodu cenného papíru,k rubopisu a k předání cenného papíru nabyvateli) zjevně nemusídojít (a často také ani nedochází) ve stejném okamžiku (současně).I kdyby tedy obstál závěr soudů obou stupňů, podle kteréhodovolatelce nebyla sporná směnka předána přímo při její indosaci,nebylo by zde žádné překážky, pro kterou by žalobkyně nemohlasměnku předat nabyvateli později (a pro kterou by soud neměldodatečné předání směnečné listiny, která je u něj uložena, vdalším průběhu řízení umožnit – srov. v této souvislosti též podánížalobkyně ze dne 29. dubna 2020, ve kterém žádá soud prvníhostupně, aby jí umožnil „fyzicky“ předat rubopisovanou směnkuindosatáři).