Pátky s judikaturou 02/08/24

Relativně neplatné právní jednání se považuje – navzdoryvadě, kterou je postiženo – za platné, jestliže se neplatnostinedovolal ten, kdo je k tomu oprávněn (§ 586 odst. 2 o. z.). Soud,správní úřad a ani nikdo jiný nemůže k relativní neplatnostipřihlížet z úřední povinnosti (a považovat právní jednání zaneplatné), i kdyby byla vada nepochybná, a vychází z toho, že jde oplatné právní jednání, dokud neplatnost nebude uplatněna.

Byla-li neplatnost relativně neplatného právního jednánířádně uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejnéprávní následky jako v případě absolutní neplatnosti [právníjednání nemá stranou (stranami) právních vztahů sledované(zamýšlené) právní účinky].

Obě neplatnosti působí s účinky od počátku (ex tunc) a právnívýznam mají vůči každému, jehož práva a povinnosti (právní sféru)mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit. V případě relativníneplatnosti zákon uvedeným způsobem ponechává na oprávněné osobě,aby uvážila, zda je pro její individuální zájmy výhodnější ponechatpostižené právní jednání nadále platným, nebo se dovolat jehoneplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního uvážení) neplatnostneuplatnit, má to mimo jiné za následek, že důvod neplatnosti, ikdyby byl založen na porušení kogentního ustanovení zákona, senemůže prosadit a že právní vztahy stran se nadále řídí (musířídit) tímto (objektivně vzato vadným) právním jednáním (srov. §586 odst. 2 o. z.).

Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo jeprávním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech a vjehož zájmu je neplatnost právního jednání stanovena, a to zapředpokladu, že neplatnost právního jednání nezpůsobil (viz § 586odst. 1 a § 579 odst. 1 o. z.).

Absolutní neplatnost pak znamená, že nedostatek právníchúčinků právního jednání nastává přímo ze zákona a že k neplatnostise přihlíží v řízení před soudem, správním úřadem nebo jinýmorgánem veřejné moci i bez návrhu, tedy bez ohledu na to, zda se jíněkdo z účastníků řízení dovolal nebo na ni jinak poukázal (zúřední povinnosti, jakmile vyšla najevo).

O absolutní neplatnost právního jednání, půjde podle účinnéprávní úpravy jen výjimečně (pravidlem je neplatnost relativní,kterou musí namítnout oprávněná osoba), a to v případě neplatnéhoprávního jednání, které – jak vyplývá z § 588 o. z. – se zjevněpříčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušujeveřejný pořádek, anebo které zavazuje k plnění od počátkunemožnému

Jestliže takové právní jednání veřejný pořádek nenarušujenebo jestliže se nejedná o narušování „zjevné“, je právní jednání iv tomto případě neplatné jen relativně. Požadavek na „zjevnost“narušení veřejného pořádku vyjadřuje určitý stupeň intenzity, kterémusí dosáhnout narušení hodnot, které chrání veřejný pořádek, abybyl odůvodněn závěr o absolutní neplatnosti daného právníhojednání.

Okolnost, zda narušení veřejného pořádku dosáhlo ve svéintenzitě stupeň „zjevnosti“, nebo zda bylo méně závažné, je třebahodnotit – s přihlédnutím k tomu, co v konkrétním případě naplňujehodnoty, které chrání veřejný pořádek – vždy individuálně podleokolností každého případu; na vyhodnocení všech významných hledisekzávisí, zda právní jednání, které odporuje zákonu (a které je vesmyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné), je v konkrétnímpřípadě neplatné absolutně, nebo jen relativně.

Pojem „veřejný pořádek“ není zákonem definován; jde však osoubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, které narozdíl od dobrých mravů mají původ v samotném právním řádu anikoliv v etice. Lze přitom vyjít z pojetí, že veřejný pořádekprostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právnízáklady společenského řádu zdejší společnosti. V obecné rovině taklze pod pojmem veřejného pořádku chápat například zájem nastabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranuprávního postavení třetích osob.

V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, kteráse v daném čase bude jevit jako zcela společenskynepřijatelná.

Se zřetelem k uvedeným obecným východiskům pak dovolací soudve své rozhodovací praxi již přijal a odůvodnil závěr, dle něhožustanovení § 5 odst. 2 o. z. brání tomu, aby byl s absencíveřejnoprávního oprávnění – sám o sobě – spojován závěr oneplatnosti právního jednání, tj. aby byl učiněn závěr oneplatnosti takového právního jednání bez toho, že by se jídovolala dotčená strana, nikoliv ten, kdo veřejnoprávní povinnostporušil.

I podle komentářové literatury přitom uvedené ustanovení (§ 5odst. 2 o. z.) zakotvuje ochranu třetích osob, které jsou v dobrévíře, proti porušování veřejnoprávních povinností a jeho formulaceukazuje, že jednal-li někdo neoprávněně, má se jednat o relativníneplatnost právního jednání).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že závěr odvolacího soudu otom, že nedostatek veřejnoprávního oprávnění kupujícího k nakládánís (převáděným) odpadem (šrotem) dle § 12 odst. 3 zákona č. 185/2001Sb. zakládá absolutní neplatnost kupní smlouvy, neobstojí, kdyžodporuje účinné právní úpravě, dle níž proti vůli dotčené stranynelze zpochybnit platnost právního jednání jen proto, že jednalten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění (§ 5 odst. 2 o.z.), a způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo jinamítnout (§ 579 odst. 1 o. z.), i závěrům rozhodovací praxedovolacího soudu.

V posuzovaném případě prosadí se naopak konkluze o relativníneplatnosti předmětné kupní smlouvy, jíž se může dovolat tolikosmluvní strana, jež povinnost disponovat potřebným veřejnoprávnímoprávněním neporušila. V kontextu projednávané věci přitomprodávající neporušila ani ustanovením § 12 odst. 4 zákona č.185/2001 Sb. kladenou povinnost zjistit, zda osoba, jíž je odpadpředáván, je k jeho převzetí oprávněna, a odpad jí nepředat,neprokáže-li se příslušným oprávněním, když až do odstoupení odkupní smlouvy k předání odpadu nedošlo. Nenamítla-li tedy oprávněnáosoba (prodávající dovolatelka) neplatnost kupní smlouvy pronedostatek veřejnoprávního oprávnění kupující žalované, jest tutosmlouvu považovat za platnou (§ 586 o. z.).

V situaci, kdy se posuzovaná smluvní ujednání účastníkůřízení (při nevznesení námitky neplatnosti dovolatelkou) považujíza platná, byly by další dovolatelkou vznesené otázky (škodníodpovědnosti subjektu, jenž způsobil neplatnost smlouvy, čizávislosti předmětné smlouvy o dílo na platnosti smlouvy kupní)řešeny již jen ryze akademicky (bez vlivu na rozhodnutí o věcisamé). Dovolací soud se jimi tudíž pro nadbytečnostnezabýval.

Soudy vyšly ze zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhá),že žalobce (kupující) a žalovaná (prodávající) uzavřeli kupnísmlouvu, jejímž předmětem byl prodej dotyčného vozidla za kupnícenu 357 980 Kč s tím, že žalobci nebylo známo, že počet ujetýchkilometrů činí 438 000 namísto deklarovaných 38 470. Soud prvníhostupně uvedený „rozdíl v nájezdu“ vyhodnotil jako vadu dotyčnéhovozidla, kterou žalobce uplatnil opožděně. Odvolací soud vsouvislosti s posouzením, zda plnění stran z uvedené kupní smlouvyjsou v hrubém nepoměru, vyšel ze závěru znalce, který určilobvyklou cenu dotyčného vozidla k datu uzavření smlouvy, přičemžvycházel z dostupných údajů identifikace vozidla podle technickéhoprůkazu, z výpisu jeho historie o počtu 438 000 ujetých kilometrůjiž cca 9 měsíců před prodejem a o jeho technické vybavenosti, zprotokolu o technické prohlídce, a s přihlédnutím k provedeným„investicím“.

Podstatou neúměrného zkrácení dle § 1793 o. z. je možnostpožadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu,pokud se - při porovnání obvyklé ceny vzájemně poskytnutých plnění- ukáže býti plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, coposkytla druhá strana a pokud jí druhá strana nedoplní, oč bylazkrácena.

Pro aplikování neúměrného zkrácení není třeba zneužití tísně,nezkušenosti, rozumové slabosti nebo lehkomyslnosti, jako je tomu uinstitutu lichvy (subjektivní prvek). Rozhodující je pouzeskutečnost, že plnění je v hrubém nepoměru vzhledem k protiplnění(objektivní prvek). Slouží k ochraně smluvní strany, která jefakticky slabší v důsledku nedostatku informací, ale k jehoaplikaci není třeba, aby strana, která se ochrany domáhá, byla zaslabší smluvní stranu uznána.

Jeho užití bude namístě nikoliv ve všech případech, kdy seukáže, že strany ujednaly vzájemná plnění v nepřiměřené výši, alepouze v případech jejich hrubého nepoměru. Nejedná se totiž onástroj pro zajištění rovnováhy vzájemných plnění u jakékolivdisbalance, ale jeho smyslem je postihovat pouze extrémní odchylky.Je to proto, že tento institut představuje zásah do právní(smluvní) jistoty stran, tudíž je třeba k němu přistupovat velmizdrženlivě. (…) Při porovnání vzájemných plnění (test disparity) sevychází z obvyklé ceny v daném místě a čase (§ 492 o. z.).

Jde primárně o porovnání poměru obvyklé ceny plnění aprotiplnění, ale hrát roli mohou i další okolnosti. (…) Z povahykritéria pro posouzení neúměrného zkrácení je zřejmé, že hrát rolimohou pouze okolnosti týkající se ve smlouvě sjednaného poměru výšeplnění v daném místě a čase. Důkazní břemeno je na straně toho, kdozkrácení tvrdí.

Hrubý nepoměr, jak vyplývá z výše citovaných závěrů, je třebazkoumat (porovnávat) ve vztahu k tomu, k čemu se strany zavázaly vesmlouvě. Porovnávají se ta plnění, k nimž se strany ve smlouvězavázaly. V případě kupní smlouvy jde typicky o zpochybnění vesmlouvě sjednané kupní ceny, a to proto, že tato je v hrubémnepoměru k hodnotě prodávané věci.

V projednávané věci odvolací soud při posouzení otázky, zdadošlo k neúměrnému zkrácení žalobce, nevycházel z porovnání plněnísjednaných ve smlouvě, nýbrž porovnával v kupní smlouvě sjednanoukupní cenu se skutečným stavem dotyčného vozidla (vozidla snájezdem 438 000 km), ač měl porovnávat vozidlo (jeho stav avlastnosti), k jehož předání se žalovaná ve smlouvě zavázala, cožpodle zjištění obou nalézacích soudů mělo být vozidlo s nájezdem 38470 km (oba soudy vyšly z toho, že žalobce o vyšším nájezduinformován nebyl).

Odvolací soud přitom nezpochybnil právní závěr soudu prvníhostupně, který rozdíl mezi deklarovaným a skutečným nájezdemdotyčného vozidla vyhodnotil jako vadu věci (rozpor s kupnísmlouvou) se závěrem, že žalobce z toho vyplývající nárok uplatnilopožděně. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci bylproto uplatněn důvodně, neboť oba soudy ve smlouvě sjednanou kupnícenu neporovnávaly s protiplněním, k němuž se žalovaná ve smlouvězavázala. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že uvedenýpřístup se liší od situace při vypořádání smlouvy zrušené napříkladz důvodu neúměrného zkrácení, tedy při vrácení plnění v případě,kdy namísto plnění, které již vydat nelze, náleží peněžitánáhrada.

Otázkou příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním aškodou se Nejvyšší soud i Ústavní soud zabývaly v řadě rozhodnutí adospěly k závěru, že vztah příčinné souvislosti je naplněn,vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy jsou-lijeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudížje-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo(conditio sine qua non).

Odpovědnost však nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě,neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenskýchpoměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu. Je-li tuvíce příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv.řetězec postupně nastupujících příčin a následků), musí být jejichvztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotnípříčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikemškodlivého následku, tedy aby prvotní příčina bezprostředněvyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinudalší.

K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nováokolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolalavznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-lipůvodní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následkunedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.

Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékolifaktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž jetřeba vyčlenit (izolovat) jen ty, s nimiž právo spojuje vznikodpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobenínásledku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podleobvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla(typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátnípříčinná souvislost).

Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladůodpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podleobvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektivepoznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodníudálosti.

Tato tzv. teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho,že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhraduškody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že jizpůsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Základním kritériem, zekterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnostškodního následku.

Podstatu teorie adekvátnosti kauzálního nexu pak ozřejmilÚstavní soud a uzavřel, že vztah právně relevantní příčiny anásledku je nezbytné posuzovat též prostřednictvím teorieadekvátnosti kauzálního nexu, která vychází z toho, že musí být vlidských silách možné předvídat, že předmětné jednání bude mít zanásledek danou škodu.

Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti,je tedy předvídatelnost škodního následku. Pro odpovědnost za škoduvšak není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícíhokonkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro výše uvedenéhooptimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.Tyto závěry se pak uplatní i v režimu náhrady škody podle § 2913 o.z.

Z výše uvedeného vyplývá, že při zkoumání existence příčinnésouvislosti je nezbytné, aby ji soud zkoumal nejprveprostřednictvím teorie podmínky (conditio sine qua non) a teprvenásledně skrze teorii adekvátnosti kauzálního nexu.

Odvolací soud založil svůj úsudek o nedůvodnosti žaloby nadvou samostatných závěrech, a to že důvodem vzniku škody nebyloporušení smluvní povinnosti žalované, ale rozhodnutí žalobcevyjmout sporné náklady na úhradu kupní ceny z dotačního projektu(tento závěr žalobce napadl otázkou 1), a že vznik škodyspočívající ve ztrátě nároku na dotaci nebyl pro žalovanou, kteránebyla při uzavření kupní smlouvy informována o konkrétním termínu,v němž je pro získání dotace nezbytné projekt dokončit (zbožídodat), předvídatelný.

Jde-li o první v dovolání vymezenou právní otázku, tedy žepříčinou vzniku škody bylo rozhodnutí žalobce o vynětí spornýchnákladů z dotačního projektu, tak v souladu s teorií podmínky(conditio sine qua non) by bylo možné takový závěr učinit jentehdy, jestliže by při odmyšlení takové příčiny následek v podoběztráty nároku na dotaci nenastal. Skutečnost, že zde byla i jiná(právně relevantní) příčina, totiž není a z důvodu řetězení velkéhomnožství příčin ani nemůže být dostatečným důvodem, proč soudshledá posuzovanou příčinu (porušení smluvní povinnosti žalovanou)z hlediska teorie podmínky jako irrelevantní.

Zcela v souladu s těmito závěry judikatury je pak i žalobcemzmiňovaná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která z teoriepodmínky rovněž vychází a podle níž nepodání žádosti či žaloby, ježby za daných okolností neměla naději na úspěch, nelze považovat zaokolnost přerušující příčinnou souvislost, neboť neučinění takovéhoúkonu bylo samo o sobě pouze následkem prvotní příčiny.

V posuzované věci tudíž odvolací soud pochybil, jestližeztrátu nároku na vyplacení sporné části dotace představující ušlýzisk žalobce spojil výlučně s tím, že žalobce požádal (po datu 30.11. 2015) o vynětí těchto nákladů z dotačního programu a důvody,proč tak, učinil považoval za irelevantní, neboť ve světle výšeuvedené judikatury je třeba vypořádat se s tím, zda by žalobce vpřípadě trvání na vyplacení sporné části dotace se svým požadavkemskutečně uspěl a zda tedy rozhodnutí žalobce vyjmout tyto náklady zdotačního projektu nebylo jen následkem porušení smluvní povinnostize strany žalované. V tomto směru je tudíž právní posouzeníodvolacího soudu nesprávné.

Právní posouzení odvolacího soudu pak neobstojí ani v roviněposouzení adekvátnosti příčiny vzniku škody, tedy zda lze danýškodní následek považovat za předvídatelný.

Jak vyplývá z výše uvedené judikatury Ústavního a Nejvyššíhosoudu, není pro odpovědnost za škodu nutné, aby vznik určité škodybyl pro jednajícího (škůdce) konkrétně předvídatelný, nýbrž jedostačující, že pro optimálního pozorovatele, jakožto myšlenou(ideální) osobu zahrnující veškerou zkušenost a znalosti své doby,není vznik škody vysoce nepravděpodobný. Odvolací soud však vrozporu s tím založil své rozhodnutí mimo jiné právě na výsledkuzkoumání, zda byl vznik určité škody konkrétně předvídatelný, a tožalovanou.

V poměrech posuzované věci je proto třeba si klást otázku,zda je vysoce nepravděpodobné, a pro optimálního pozorovatele(nikoliv pro žalovanou) nepředvídatelné, že při porušení povinnostidodat zboží, jehož kupní cena má být financována z dotace, vesjednaném termínu může dojít ke ztrátě nároku na takovoudotaci.

V této souvislosti je mylná úvaha odvolacího soudu, žežalovaná nemohla v době uzavření kupní smlouvy tušit, že právě den30. 11. 2015 je pro získání dotace rozhodný, a předvídat tak škodnínásledek v podobě ztráty dotace. Adekvátnost totiž odpovídá naotázku, zdali je vůbec „v lidských silách“ (kritérium optimálníhopozorovatele) možné předvídat, že na základě daného jednání můženastat daný škodní následek. Předvídat lze přitom to, co nenívysoce nepravděpodobné. I v tomto směru je tudíž právní posouzeníodvolacího soudu rovněž nesprávné.

Nejvyšší soud v usnesení velkého přijal nově závěr, ženotářský zápis se svolením k vykonatelnosti, kterým má být vymoženapovinnost vyklidit nemovitost, je notářským zápisem ve smyslu § 71bnot. ř. a může být exekučním titulem.

Vycházel přitom z toho, že přenechání věci k užívání dalšíosobě (ať jde o výprosu, výpůjčku, nájem, pacht atd.) je jeden ztypů závazků upravených v části čtvrté zákona č. 89/2012 Sb.,občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), a v soudní praxi, ani v právní teorii není pochyb o tom, žesoučástí vzájemných práv a povinností je i povinnost osoby, kterávěc užívala (výprosník, vypůjčitel, nájemce, pachtýř atd.), ji poskončení sjednaného závazku vrátit osobě, která jí věc přenechala(půjčiteli, pronajímateli, propachtovateli atd.). Povinnostvyklidit a odevzdat nemovitost má samozřejmě i osoba, která jiužívá bez právního důvodu, a není ani vyloučeno, aby ohledněsplnění této povinnosti uzavřela s osobou, jíž náleží dispozice stouto věcí, dohodu o vyklizení nemovitosti, bytu (odevzdánívěci).

Byť nárok na vyklizení nemovitosti (bytu) je také výrazemochrany vlastnického práva – žaloba na vydání věci, kterou je ivyklizení nemovitosti, je upravena v občanském zákoníku v částitýkající se absolutních majetkových práv a řadí se mezi tzv.vlastnické žaloby (§ 1040 o. z.) – vyplývá tento nárok rovněž zezávazkového vztahu mezi stranami. Skončil-li závazkový vztah, jehožpředmětem bylo přenechání a užívání nemovitosti (bytu), jepovinností osoby, která nemovitost (byt) užívala, ji vyklidit apředat osobě, která jí nemovitost přenechala do užívání.

Také v případě, že povinná osoba právní důvod k užívánínemovitosti (bytu) nikdy neměla, může se na vyklizení s vlastníkemdohodnout (zavázat se k vyklizení). Co platí o vlastníkovi, platí ipro kvalifikovaného držitele (§ 1043 o. z.) nebo detentora (§ 1044o. z.), koneckonců např. pronajímatel či půjčitel nemusí býtvlastníkem věci.

Jestliže nárok vlastníka (držitele, nebo detentora) navyklizení nemovitosti osobou, která ji neoprávněně užívá – ať jižproto, že mezi nimi nikdy nebyl žádný závazkový (smluvní) vztahnebo proto, že tento vztah skončil (typicky nájem, výpůjčka,výprosa apod.), vyplývá nejen z věcněprávního vztahu, ale i zezávazkového vztahu (nájmu, dohody o vyklizení atd.), lze jej takpovažovat ve smyslu § 71b not. ř. za nepeněžitý nárok vyplývajícíze závazkového vztahu, který může být předmětem notářského zápisuse svolením k vykonatelnosti.

Notář sepíše na žádost notářský zápis o dohodě, kterou seúčastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníkavyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolí, aby podletohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (vedenaexekuce) a aby byl takový notářský zápis exekučním titulem,jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní (§ 71b odst. 1 not.ř.). Dohoda účastníků musí obsahovat a) označení osoby, která sezavázala ke splnění pohledávky nebo jiného nároku (osoby povinné),b) označení osoby, jejíž pohledávka nebo jiný nárok mají býtsplněny (osoby oprávněné), c) skutečnosti, na nichž se pohledávkanebo jiný nárok zakládá, d) předmět plnění, e) dobu plnění, f)prohlášení povinné osoby o svolení k vykonatelnosti zápisu (§ 71bodst. 2 not. ř.). Dohoda účastníků může obsahovat též podmínky nebodoložení času, popřípadě vzájemné povinnosti oprávněné osoby, najejichž splnění je poskytnutí předmětu plnění vázáno (§ 71b odst. 3not. ř.).

Nejvyšší soud se tím, jaké náležitosti musí obecně splňovatnotářské zápisy, aby byly titulem pro exekuci (soudní výkonrozhodnutí), zabýval již v řadě rozhodnutí..

Shromáždění je nejvyšším orgánem společenství vlastníků (§1206 odst. 1 a § 1194 odst. 2 o. z.), rozhoduje na zasedání (§ 1207odst. 1 o. z.), nebo mimo zasedání (§ 1210 a násl. o. z.).

Má zákonem danou výlučnou působnost (§ 1208 o. z.), kterounelze ve stanovách zúžit, do níž spadají všechny zásadní otázkyspojené s existencí společenství vlastníků. Vlastníkovi nelzeodepřít možnost zúčastnit se shromáždění a podílet se tak na jehorozhodování.

Z pozvánky, kterou svolavatel shromáždění informujejednotlivé vlastníky o zasedání shromáždění, musí být zřejmé místo,čas a pořad zasedání (§ 249 odst. 1 ve spojení s § 1221 o. z.).Pozvánka tedy musí vlastníkům jednotek poskytnout dostatečnéinformace nezbytné k tomu, aby se dozvěděli nejen kdy a kde se budezasedání konat, ale také jaké záležitosti se budou projednávat,tak, aby se mohli (v dostatečném časovém předstihu) na zasedánípřipravit se znalostí věci a aby mohli uvážit, jak budou ozáležitostech, které jsou na programu jednání, hlasovat, případnězda a komu udělí plnou moc k účasti na shromáždění a jaké svémuzmocněnci udělí pokyny, aby za ně hlasoval.

Svolavatel shromáždění je tedy povinen uvést v pozvánce nejenpořad zasedání, ale rovněž dodat (zpřístupnit) vlastníkům jednotekpodklady týkající se pořadu jednání shromáždění.

Z úpravy § 1207 odst. 2 o. z. vyplývá, že podklady týkajícíse pořadu jednání shromáždění nemusí být vždy přímo součástípozvánky, postačí umožní-li svolavatel vlastníkům jednotek, aby ses nimi seznámili. Svolavatel shromáždění musí zajistit, aby každývlastník jednotky (člen nejvyššího orgánu společenství vlastníků),měl (mohl mít) k dispozici před jednáním shromáždění podklady projednotlivé body jednání; není přitom významné, zda tyto podklady(fyzicky) připojí přímo k pozvánce, nebo vlastníky v pozvánceinformuje, kde se s nimi mohou seznámit.

Jedině tak se může vlastník jednotky na zasedání shromážděnínáležitě připravit.

Ustanovení o společenství vlastníků ani o spolku žádnoukonkrétní lhůtu (či přesný časový okamžik), v níž (k němuž) musíbýt zpřístupněny podklady týkající se pořadu zasedání, nestanoví.Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích zdůraznil, že délka lhůtyurčená stanovami společenství pro vyrozumění vlastníků jednotek okonání schůze shromáždění společenství vlastníků musí býtdostatečně dlouhá tak, aby si vlastníci mohli zajistit podmínky proúčast.

Totéž nepochybně platí i o lhůtě, v níž se vlastník jednotkymůže seznámit s podklady pro zasedání. Podklady by proto měly býtzpravidla dodány či zpřístupněny společně s pozvánkou nashromáždění, i kdyby se tak výjimečně nestalo, musí se jednat odobu, která vlastníkům jednotek poskytne dostatek času, aby se snimi seznámili.

Nebudou-li podklady připojeny přímo k pozvánce, musí v nísvolavatel uvést, kde budou zpřístupněny a případně od kdy. Zdabyla lhůta dodržena, bude vždy záležet na posouzení konkrétnísituace (rozsah podkladů, rozsah a obsah pořadu jednání, dobasvolání zasedání apod.).

Účastník v pozvánce uvedl, že podklady jsou dostupné jednakna internetových stránkách (které specifikoval), jednak v jehosídle, byl tedy povinen na obou takto deklarovaných místech umožnitvlastníkům jednotek seznámit se s podklady pro zasedání shromážděnía jestliže se tak nestalo, svou povinnost nesplnil. Nainternetových stránkách účastníka označených v pozvánce bylypodklady na zasedání k dispozici teprve pět dní před shromážděním,ačkoliv pozvánka na shromáždění byla vlastníkům jednotek zaslánaměsíc před jeho konáním a podklady se týkaly hospodaření účastníkaa změny stanov – takovou lhůtu nelze považovat za dostatečnou nařádnou přípravu; nadto z pozvánky ani nevyplývalo, že by naněkterém z avizovaných míst byly materiály k nahlédnutípozději.

Odvolací soud se otázkou včasnosti zpřístupnění podkladůčlenům společenství pečlivě zabýval, přihlédl ke všem zjištěnýmskutečnostem, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných vdané věci (že k pozvánce ze dne 25. 10. 2019 na zasedáníshromáždění svolané na den 26. 11. 2019 nebyly připojeny žádnépodklady, bylo v ní však výslovně uvedeno, že veškeré podklady jsouk dispozici jednak na internetových stránkách účastníka, jednak vsídle účastníka, avšak podklady k rozhodování shromáždění nebyly nainternetových stránkách k dispozici přinejmenším do 21. 11. 2019,tj. 5 dní přede dnem konání shromáždění, jež se konalo dne 26. 11.2019), jeho úvaha, že navrhovateli nebyly podklady zpřístupněnyvčas, tak není zjevně nepřiměřená.

Podle ustálené soudní praxe, zjistí-li soud v průběhu řízenío neplatnost rozhodnutí shromáždění vlastníků, že rozhodnutí jezdánlivé, rozhodne z úřední povinnosti, že o rozhodnutí shromážděnínejde. Povinnost soudu rozhodnout v řízení o vyslovení neplatnostirozhodnutí orgánu právnické osoby i bez návrhu o tom, že orozhodnutí orgánu právnické osoby nejde, hledí-li se na něj, jakoby nebylo přijato, je výslovně stanovena v § 90 odst. 1 z. ř. s.Domáhal-li se navrhovatel přezkoumání platnosti usnesení přijatýchshromážděním, nemohl být proto účastník „překvapen“, že se soudzabýval také jejich případnou zdánlivostí.

Obstát nemůže ani výtka účastníka, že odvolací soud dospěl knesprávnému závěru, že usnesení, o němž se má hlasovat, nemohlo býtprezentováno v obrazové podobě.

Odvolací soud totiž neměl výhrady k samotné (ne)možnostiprezentace schvalovaného rozhodnutí v obrazové podobě, ale keskutečnosti, že z přijatého usnesení není zřejmé, které článkystanov a jak byly změněny, a že nebylo zjištěno, co bylo členůmshromáždění vlastně fakticky prezentováno a co bylo přijato.

Pro úplnost je třeba dodat, že na řešení otázky, zda„specifikace místa určeného k seznámení se s podklady je uspolečenství vlastníků jednotek jakožto sídla společenstvídostatečně určitá“, kterou dovolatel považoval za dosud neřešenou,rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nespočívá, neboť odvolací soud(dovolatelem tvrzený) závěr, že „specifikace nahlížení jednoho zmíst k seznámení se s podklady jakožto sídlo společenství jeneurčité“, vůbec neučinil.

Velký senát proto uzavírá, že při podstatném prodlenídlužníka záleží na věřiteli, zda od smlouvy odstoupí za podmínekpro podstatné prodlení (§ 1977 o. z.), nebo pro nepodstatnéprodlení (§ 1978 a 1979 o. z.). Marným uplynutím lhůty bezzbytečného odkladu podle § 1977 o. z. věřitel ztrácí možnostodstoupit od smlouvy za podmínek pro podstatné prodlení. Pokudprodlení dlužníka stále trvá, může věřitel i nadále od smlouvyodstoupit za podmínek pro nepodstatné prodlení. Oznámí-li v takovémpřípadě dlužníku, že odstupuje od smlouvy, aniž mu předtím poskytldodatečnou lhůtu ke splnění, účinky odstoupení od smlouvy nastanouteprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, která měla býtdlužníku poskytnuta ke splnění povinnosti. Její běh počínáokamžikem, kdy se odstoupení dostalo do dispoziční sférydlužníka.

Odstoupení od smlouvy je závažným zásahem do trvání závazku ajde o jeden z průlomů do zásady pacta sunt servanda, která se jinakodráží v povinnosti zavazující obě strany uzavřený závazek dodržet.Využití oprávnění odstoupit od smlouvy je i z toho důvodu vždypřísně vázáno jen na výslovně uvedené případy upravené zákonemanebo ujednáním ve smlouvě.

Současně přijal závěr, že strany soukromoprávních vztahů semohou smluvně odchýlit od důvodů odstoupení od smlouvy uvedených v§ 1977, § 1978 a § 2002 o. z., či takové důvody odstoupení odsmlouvy vyloučit.

V ustanovení § 1977 o. z. (též v § 1978, § 2002 až 2004 o.z.) není obsažen přímý výslovný zákaz odchylného ujednání, přičemžnelze ani dovodit, že by jakákoli odchylka od něj per se porušovaladobré mravy, veřejný pořádek, či právo upravující postavení osob.Strany mohou mít oprávněný zájem na vyšší stabilitě smluvníhozávazku (a tedy zpřísnění či vyloučení možnosti odstoupení odsmlouvy), anebo naopak na určité míře rozvolnění míry závaznostismlouvy (a tedy rozšíření možnosti odstoupit od ní i nad rámecpřípadů předpokládaných zákonnou úpravou). Konkrétní volba jepřitom v dispozici účastníků závazkových vztahů (v souladu s jejichsmluvní svobodou). Ani smysl a účel těchto právních norem obecněnevylučuje, aby strany mající z různých legitimních důvodů zájem nasetrvání smluvního závazku i v případě jeho porušováníupřednostnily zásadu pacta sunt servanda a vyloučily tyto zákonemstanovené důvody odstoupení od smlouvy, případně aby je nahradilyjinými.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy platís ohledem na primát autonomie vůle stran, že i v případě právníúpravy odstoupení od smlouvy lze dispozitivní ustanovení zákonanahradit odlišným smluvním ujednáním a zákonná ustanovení se pakneuplatní v míře, v jaké odporují smluvním ujednáním. Tento závěrostatně vyplývá z funkce dispozitivního práva, které zásadněstranám ulehčuje kontraktaci. Účastnící soukromoprávního stykunejsou nuceni detailně vyjednávat o každé hypotetické otázce, kteráse během realizace jejich závazku může stát relevantní.Dispozitivní úprava je navíc odrazem představy zákonodárce ouspořádání smluvního vztahu, která bere v potaz typové zájmy oboustran, a nabízí tak vyvážený smluvní obsah pro řešení jejichkolize.

Právě řečené platí též pro podmínky vzniku a uplatnění právaod smlouvy odstoupit. I pro případy prodlení dlužníka přitomustanovení § 1969 o. z. výslovně umožňuje odstoupení od smlouvy zapodmínek ujednaných ve smlouvě. Zákon tedy zjevně počítá s možnostísjednání práva na odstoupení od smlouvy pro případ prodlenídlužníka tak, že bude navázáno na kritérium (ne)podstatnéhoporušení či bezprostředně uvedeno jako důvod pro odstoupení, apřipouští též sjednání podmínek jeho výkonu odchylně od § 1977 nebo§ 1978 o. z., tj. nevylučuje možnost sjednání práva na odstoupeníod smlouvy pro případ prodlení dlužníka ani tak, že jeho uplatněnínebude omezeno lhůtou bez zbytečného odkladu.

Již se nezabýval odvolací argumentací žalobců b) a c)zpochybňující závěr soudu prvního stupně o současné nedůvodnostiodstoupení od smlouvy. Vycházel z úvahy, že při absenci včasnéhoodstoupení od smlouvy již je nerozhodné, zda bylo odstoupení zatěchto okolností učiněno též důvodně.

Odvolací soud tedy zjevně vycházel ze závěru, že i účastníkysmluvně sjednané právo žalobců odstoupit od smlouvy bylo možnouplatnit pouze ve lhůtě bez zbytečného odkladu. S ohledem naustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se možnostisjednání práva na odstoupení od smlouvy odchylně od zákona všaktakový závěr mohl učinit pouze tehdy, pokud by na základě výkladusmlouvy dospěl k závěru, že strany smluvně nenahradily dispozitivníúpravu obsaženou v § 1977 o. z. ohledně lhůty bez zbytečnéhoodkladu (k nesprávnosti aplikace obecného ustanovení § 2002 o. z.odvolacím soudem srov. 34. odstavec).

Odvolací soud však neprovedl řádný výklad čl. VII. odst. 1kupní smlouvy, kterým bylo sjednáno oprávnění žalobců od smlouvyodstoupit, pokud žalovaná neuhradí kupní cenu řádně a včas aneučiní tak ani v dodatečné lhůtě deseti pracovních dnů posjednaném datu splatnosti kupní ceny, a v němž nebyla výslovněobsažena žádná další omezení tohoto práva. Pokud odvolací soud bezprovedení výkladu smlouvy vycházel z předpokladu, že bylo nutnéodstoupit od smlouvy ve lhůtě bez zbytečného odkladu, je jehoprávní posouzení otázky a) neúplné, a tudíž nesprávné.

Nesprávné je přitom i posouzení otázky významu nedodrženílhůty bez zbytečného odkladu žalobci b) a c). I kdyby odvolací soudpo řádně provedeném výkladu skutečně zjistil, že mělo být právoodstoupit od smlouvy vykonáno ve lhůtě bez zbytečného odkladu,neboť účastníci ujednáním v čl. VII. odst. 1 kupní smlouvynevyloučili uplatnění dispozitivní úpravy uvedené v § 1977 a násl.o. z., jeho právní závěr o zániku práva žalobců od smlouvyodstoupit jako správný nemůže obstát. Podle výše uvedeného závěru,k němuž dospěl velký senát při řešení otázky b), by totiž marnéuplynutí lhůty bez zbytečného odkladu žalobcům nebránilo v tom, abyod smlouvy odstoupili později v případě trvajícího prodlenížalované za podmínek § 1978 a § 1979 o. z.

V důsledku nesprávného právního posouzení výše uvedenýchotázek nebyla správná ani navazující úvaha odvolacího soudu onadbytečnosti posuzování důvodnosti odstoupení od smlouvy, tj. takéo nadbytečnosti posouzení, zda žalovaná skutečně byla v prodlení iv době, kdy měly nastat účinky odstoupení od smlouvy ze dne 9. 8.2021. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné i v tom ohledu, žejiž neposuzoval, zda žalovaná řádně a včas zaplatila kupní cenubytu na základě (konkludentní) dohody účastníků i tak, že částkupní ceny (doplatek) zaplatila k rukám společnosti 2MKZkonzult, s.r. o., která provedla rekonstrukci bytu, a že žalobci tento postupžalované akceptovali.

Promlčí-li se právo věřitele, zůstává sice zachováno, nicménějemu odpovídající povinnost se „oslabuje“; dlužníku vzniká právoodepřít plnění (dlužník má právo plnění odmítnout i právo plněníposkytnout). Jakkoliv tedy dluh nadále existuje, dlužník nenípovinen jej splnit (může jeho splnění odmítnout).

Vyloučení akcionáře ze společnosti pro prodlení s plněnímvkladové povinnosti představuje soukromoprávní sankci za porušenívkladové povinnosti. Jestliže se právo na splnění vkladovépovinnosti promlčí, je na akcionáři, zda trvající dluh i po marnémuplynutí promlčecí lhůty dobrovolně splní, či zda jeho splněníspolečnosti odepře.

Využije-li svého práva odepřít splnění dluhu,neporušuje žádnou právní povinnost (s výjimkou případu zneužitípráva). Neporušuje-li akcionář žádnou právní povinnost (využije-lisvého práva odepřít splnění dluhu odpovídajícího promlčenémuprávu), nelze vůči němu uplatnit postup, který představuje sankciza porušení povinnosti.

Z řečeného plyne, že promlčuje-li se právo společnosti nasplnění vkladové povinnosti a dojde-li k jeho promlčení, společnostjiž nemůže akcionáře vyloučit pro prodlení s plněním tohoto dluhu(který již akcionář není povinen splnit). Závěr odvolacího soudu jepotud správný.

Konečně nelze přehlížet, že nesplacení základního kapitálu (anemožnost toto splacení vynutit v důsledku marného uplynutípromlčecí lhůty) by zásadně vedlo k nemožnosti zvýšení základníhokapitálu upsáním nových akcií, jež mají být splaceny peněžitýmivklady (§ 203 obch. zák. a § 474 z. o. k.), což za určitýchokolností může zasáhnout jak do práv ostatních akcionářů (kteřívkladovou povinnost řádně splnili), tak i do práv věřitelůspolečnosti (vůči nimž se zvýšení základního kapitálu peněžitýmivklady zpravidla projeví zesílením garanční funkce základníhokapitálu).

Jakkoliv jednotlivá výše popsaná specifika vkladovépovinnosti akcionáře by sama o sobě nemusela nutně vést k závěru onepromlčitelnosti práva akciové společnosti na splnění vkladovépovinnosti, ve svém souhrnu vedou k závěru, že smysl a účelvkladové povinnosti akcionáře vyžaduje, aby se právo akciovéspolečnosti na její splnění nepromlčovalo.

Nepromlčuje-li se právo akciové společnosti na splněnívkladové povinnosti akcionáře, trvá i právo společnosti vyloučitakcionáře, který je se splacením emisního kursu v prodlení, neboťkaduční řízení umožňuje společnosti buď přinutit akcionáře kesplnění vkladové povinnosti, nebo (prostřednictvím vyloučeníakcionáře a navazujících kroků; srov. § 346 odst. 2 z. o. k.)vyřešit (shora popsané) nepříznivé důsledky prodlení akcionáře sesplněním vkladové povinnosti, aniž by společnost musela vymáhatjejí splnění soudní cestou.

K povaze veřejného příslibu odměny dovolací soud ve svémrozhodování dospěl k závěru, jenž se uplatní obdobně také vpoměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, že veřejný příslib jejednostranným právním jednáním, které není adresované, tedy jeurčeno blíže neurčenému okruhu osob (uchazečů).

Přislibující se jednostranným vyhlášením veřejného příslibuzavazuje, že v případě provedení výkonu splní uchazeči odměnu.Příslib proto musí obsahovat projev vůle, kterým se přislibujícízavazuje, že poskytne odměnu tomu, kdo požadovaným výkonem splnístanovené podmínky, a určení odměny, na kterou uchazeči při splněnítakového výkonu vznikne právo. Přislibující může okruh uchazečůomezit či určit lhůtu ke splnění požadovaného výkonu. Závazekposkytnutí odměny mezi přislibujícím a konkrétní oprávněnou osobouvzniká až splněním zadání veřejného příslibu v souladu svyhlášenými podmínkami, a to přímo - bez uzavření smlouvy. Obsahemtohoto závazku je pohledávka uchazeče (a tomu odpovídající dluhpřislibujícího) na poskytnutí přislíbené odměny, o níž můžerozhodnout soud. Odměnou může být v zásadě jakákoli (dovolená,možná) majetková hodnota.

Výraz „podmínka“ přitom nemá v soukromém právu jednotnývýznam. Užívá se jednak pro označení tzv. skutečných podmínek vesmyslu (sjednaných) rozhodujících skutečností (okolností)významných pro účinnost samotného právního jednání závislých navůli jednajících stran.

Zde uzavřel, že podmínka je vedlejším ustanovením v právnímjednání (tzv. accidentalia negotii), kterým se účinnost právníhojednání, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivníchsoukromých práv a povinností (resp. vznik samotného právníhopoměru), činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právníhojednání neznámá (je pro ně nejistá). V případě odkládací podmínkyspočívá její význam v tom, že účinky právního jednání nastanou ažjejím splněním.

Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky existuje stavnejistoty, kdy se neví, zda učiněné právní jednání, které je jinakplatné a závazné, avšak není ještě účinné, nabude vůbec právníúčinky. Splněním odkládací podmínky nabude právní jednání právníúčinky, a to od doby splnění podmínky (nebylo-li stranami dohodnutoněco jiného). Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená stranamiprávního jednání. Naproti tomu nesplnění odkládací podmínkyznamená, že dosud neúčinné právní jednání účinnostinenabude.

K tomuto významu výrazu „podmínky“ se hlásí rozhodovací praxedovolacího soudu i při výkladu účinné právní úpravy podle § 548 anásl. o. z.

Mimo podmínky dle § 548 a násl. o. z. se výrazu „podmínka“běžně užívá v soukromém právu taktéž pro označení (některých)rozhodujících skutečností tvořících součást hypotézy právní normy.V takovém případě lze hovořit o podmínce hmotněprávní. V nejširšímpojetí je pak nerozhodné, zda tato skutečnost vyplývá přímo obsahuprávního jednání (např. dle ujednání stran smlouvy) nebo z(kogentní či dispozitivní) právní normy, kterou se daný závazekřídí (tj. ve smyslu podmíněnosti práva jako takového). Hmotněprávnípodmínka v tomto smyslu určuje, jaké předpoklady musí být splněny,aby došlo k určitému následku (účinného) právního jednání.

Jinak řečeno, taková podmínka představuje předpoklad proaplikaci dané právní normy.

Z hlediska uvedeného pojmového rozlišení představují podmínkytvořící obsah zadání veřejného příslibu odměny ve smyslu § 2886odst. 1 o. z. podmínky hmotněprávní, neboť jejich účelem neníodložení účinnosti samotného veřejného příslibu jako jednostrannéhoprávního jednání přislibujícího, nýbrž vymezení okruhu skutečnostírozhodujících pro vznik pohledávky konkrétního uchazeče (a tomuodpovídajícího dluhu přislibujícího) na poskytnutí odměny.

Veřejným příslibem požadovaný výkon uchazečů totižnepředstavuje pouze nahodilou složku onoho právního jednání (tzv.accidentalia negotii), jejíž přítomnost by byla na vůlijednajícího, nýbrž nutnou náležitost jeho obsahu, bez níž by senedalo uvažovat o existenci (typového) závazku veřejného příslibuodměny.

Zároveň však právní úprava (typového) závazku zjednostranného právního jednání v podobě veřejného příslibu odměnyneobsahuje (výslovné) řešení situace, kdy dojde ze stranypřislibujícího k záměrnému zmaření jím vyhlášené podmínky proposkytnutí odměny. Přitom vzhledem k jednostranné povaze vznikuzávazku veřejného příslibu, kdy je pouze na vůli přislibujícího,jakým způsobem podmínky pro vznik práva na odměnu stanoví, nemůžebýt zároveň zcela na vůli přislibujícího, zda umožní (některým nebovšem) zájemcům jím (závazně) vyhlášené podmínky splnit.

Je tomu tak proto, že vyhlásí-li přislibující veřejný příslibveřejně, veřejný příslib ho v dané podobě zavazuje, tj. vyvoláváprávní následky, zejména pak povinnost přislibujícího poskytnoutoprávněnému odměnu v případě splnění stanovených podmínek(provedením požadovaného výkonu), nebyl-li veřejný příslib odvolánpři splnění předpokladů stanovených v § 2885 o. z.

Přislibující tak po vyhlášení veřejného příslibu nemůže jehojednotlivé náležitosti jednostranně měnit (ledaže příslib odvolápodle § 2885 o. z.), a to ani tím způsobem, že zamezí některému zuchazečů možnost splnit požadovaný výkon. V opačném případě by vkonečném důsledku docházelo tímto způsobem k reálnému vyloučenízávaznosti slibovatelem vyhlášeného veřejného příslibu. Účelu asmyslu závazku veřejného příslibu se přitom příčí, aby přislibujícímohl jednáním, ke kterému není oprávněn, záměrně zmařit splněnípožadovaného výkonu.

Při úvaze nad možným následkem záměrného zmaření výkonupožadovaného veřejným příslibem je třeba vzít v potaz i zásadupoctivosti zakotvenou v § 6 o. z., tedy že každý má povinnostjednat v právním styku poctivě (odst. 1) a nikdo nesmí těžit zesvého nepoctivého nebo protiprávního činu, jakož nikdo nesmí těžitani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým mákontrolu (odst. 2).

Dovolací soud proto ve smyslu § 10 odst. 1 o. z. posoudil,zda lze tuto mezeru v právní úpravě (typového) závazku veřejnéhopříslibu odměny překlenout (analogickým) užitím ustanovení co doobsahu a účelu nejbližšího řešené situaci.

Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, žepředpokladem užití analogie jako nástroje soudcovského dotvářenípráva je závěr o existenci tzv. otevřené nepravé (teleologické)mezery v právu. O takovou mezeru se jedná toliko v případě, kdyargumenty teleologického výkladu, které jsou relevantní přiinterpretaci příslušného ustanovení, platí i pro skutkové stavy,které nelze podřadit pod nejširší jazykový význam tohotoustanovení.

Stav, kdy pro jeden případ, znaky jehož skutkové podstatyjsou popsány v hypotéze právní normy, tu z jejího jazykovéhovýkladu vyplývá určitý následek stanovený v dispozici, pro jinýpřípad však nikoliv, ačkoliv se teleologie tohoto ustanovení(vzhledem k hodnotám a principům, na nichž je založen právní řád)vztahuje stejně na oba případy, se neslučuje s principem hodnotovébezrozpornosti právního řádu a opodstatňuje závěr o neúplnostizákona, kterou je možno a nutno dotvořit prostřednictvímjudikatury.

V tomto smyslu se pro účely překlenutí tzv. otevřené nepravé(teleologické) mezery v právní úpravě (typového) závazku veřejnéhopříslibu odměny jeví jako ustanovení co do obsahu a účelu nejbližšíustanovení § 549 odst. 2 o. z.

Podle § 549 odst. 2 o. z. zmaří-li záměrně, aniž je k tomuoprávněna, splnění podmínky strana, které je nesplnění podmínky naprospěch, považuje se podmínka za splněnou.

Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl (na základě obdobnéprávní úpravy stanovené v § 36 odst. 3 obč. zák., ve znění účinnémod 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013) k závěru, podle kterého zmaří-liosoba záměrně a neoprávněně splnění podmínky, přičemž nesplněnípodmínky je jí na prospěch, stane se právní úkon nepodmíněným.Nelze však považovat za záměrné a neoprávněné zmaření odkládacípodmínky jednání, se kterým byla druhá smluvní strana srozuměna a kněmuž dala svůj souhlas. Takové jednání není svévolným jednánímnarušujícím důvěru druhé smluvní strany v řádné naplnění uzavřenésmlouvy a není tedy ani jednáním, které by bylo třeba sankcionovatzpůsobem předvídaným v § 36 odst. 3 obč. zák.

K účinné právní úpravě podle § 549 odst. 2 o. z. lze doplnit,že toto ustanovení obsahuje fikci splnění podmínky v případě, kdyzmaření podmínky záměrně způsobila osoba, které je nesplněnípodmínky na prospěch. Jedná se o projev civilně právní zásadypoctivosti, dle které nesmí nikdo těžit ze svého protiprávníhojednání.

Záměrné zmaření splnění podmínky představuje takové jednání,které je úmyslné a svým účelem směřuje ke zmaření podmínky. Zmařenípodmínky tedy musí být cílem i následkem takového jednání, přičemžsplnění podmínky musí skutečně ovlivnit. Pouhá snaha ovlivnitsplnění podmínky nestačí. Záměr se nutně nemusí vztahovat k získáníprospěchu, byť tomu tak zpravidla bude.

Pro nastoupení fikce splnění dle § 549 odst. 2 o. z. musípodmínku zmařit strana, které je nesplnění podmínky na prospěch.Fikci splnění v případě záměrného zmaření podmínky zakotvujepravidlo, jehož cílem je, aby záměrné zmaření podmínky nevedlo kechtěnému cíli, tedy k nesplnění podmínky, ale naopak – zákonodárcefinguje její splnění.

Vzhledem k tomu, že účel a smysl (teleologie) závazkuveřejného příslibu odměny jsou z hlediska záměrného zmařenívyhlášené podmínky přislibujícím obdobné jako v případě záměrnéhozmaření splnění odkládací podmínky právního jednání, neslučovalo byse s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu, aby tytosituace byly posuzovány odlišně.

Pro závěr o (analogickém) užití právní úpravy fikce splněnípodmínky na situaci záměrného zmaření podmínky veřejného příslibuodměny přislibujícím lze nalézt oporu i v odbornéliteratuře.

Jak v případě podmínky jako nahodilé náležitosti právníhojednání, tak v případě podmínky veřejného příslibu je shodné, žejednající je ze svého jednání zavázán, přičemž zamýšlený následeknastane až vznikem určité (nejisté) události. Je tak v souladu seshora uvedenými východisky (teleologií dotčených ustanovení), aby vobou situacích bylo zamezeno stavu, kdy z takového (neoprávněného)zmaření bude těžit osoba, které je toto zmaření na prospěch.Situaci, kdy by došlo ke zmaření možnosti splnit požadovaný výkonvůči více konkrétním uchazečům, byť byla přislíbena pouze jednaodměna, je pak třeba posoudit podle konkrétních okolností věci(zejména vzhledem ke konkrétnímu obsahu veřejného příslibu).

Nelze též pominout, že v případě závazku veřejného příslibuodměny nedochází v případě zmaření požadovaného výkonupřislibujícím k prodlení věřitele a s tím spojeným následkům, neboťvyhlášením veřejného příslibu nevzniká uchazeči vůči přislibujícímudluh (na splnění požadovaného výkonu) a nelze tak uvažovat ani onepřijetí řádně nabídnutého plnění dluhu nebo neposkytnutí potřebnésoučinnosti ze strany přislibujícího mající za následek jeho(věřitelské) prodlení (srov. § 1975 o. z.). Přislibující tak přizmaření požadovaného výkonu nevykonává postavení věřitele, nýbržsvým jednáním směřuje ve výsledku ke změně závazného obsahuveřejného příslibu vyloučením jednoho či více uchazečů z možnostisplnění požadovaného výkonu, aniž by došlo (muselo dojít) kukončení závazku odvoláním příslibu za zákonem stanovenýchpodmínek.

Obdobně pak pro řešení dané situace nejsou aplikovatelná aniustanovení o institutu tzv. předsmluvní odpovědnosti za ukončeníjednání o smlouvě bez spravedlivého důvodu podle § 1729 o. z. (a toani přiměřeným použitím podle § 1723 odst. 2 o. z. ani cestouanalogie), neboť tato úprava následků nepoctivého jednání strany ouzavření smlouvy (jako dvoustranného či vícestranného právníhojednání) neodpovídá účelu a smyslu (teleologii) vzniku a plněníjednostranného závazku z veřejného příslibu odměny.

Zatímco následkem porušení povinností z tzv. předsmluvníodpovědnosti je vznik deliktu újmy a závazku k její náhradě(odčinění) mezi konkrétními stranami směřujícími k uzavřenísmlouvy, aniž by mezi stranami povinnost k uzavření smlouvy (natožsamotný závazek z této smlouvy) vůbec vznikla, v případě veřejnéhopříslibu je důsledkem zmaření možnosti splnit požadovaný výkonpřislibujícím zúžení či úplné vyloučení okruhu uchazečů usilujícícho odměnu (pohledávku na ni) na základě jednostranného právníhojednání přislibujícího, jež je v daném okamžiku pro něj jižzávazné, a to vůči blíže neurčenému okruhu uchazečů jako pojmovémuznaku (typového) závazku veřejného příslibu odměny. Na tom nicnemění, že v souvislosti s vyhlášením veřejného příslibu může připorušení povinnosti ze strany přislibujícího vznikat újma a podleokolností též závazek k jejímu nahrazení (odčinění).

Stejný závěr platí i o aplikaci právní úpravy zániku závazkupro (následnou) nemožnost plnění podle § 2006 a násl. o. z., neboťdo naplnění podmínek veřejného příslibu (požadovaného výkonu)nevzniká bez dalšího mezi konkrétním uchazečem a přislibujícímžádný dluh a tomu odpovídající pohledávka (ani dluh uchazeče nasplnění požadovaného výkonu ani dluh přislibujícího na zaplacenípřislíbené odměny), proto nelze uvažovat ani o zániku závazku zveřejného příslibu odměny pro (následnou) nemožnost plnění takového(neexistujícího) dluhu.

Lze tak uzavřít, že ačkoliv požadovaný výkon ve veřejnémpříslibu odměny nepředstavuje (skutečnou) podmínku ve smyslu § 548a násl. o. z., lze analogicky úpravu o záměrném zmaření (skutečné)podmínky aplikovat i na požadovaný výkon veřejného příslibu odměny,neboť svým účelem a smyslem (teleologií) se podmínky požadovanéhovýkonu v tomto směru povaze (skutečných) podmínek blíží.

Proto právní úprava fikce splnění podmínky podle § 549 odst.2 o. z. se (analogicky) uplatní i pro posouzení záměrného zmařenísplnění podmínky veřejného příslibu odměny přislibujícím.

Při uplatnění shora uvedených závěrů na poměry projednávanévěci je třeba v první řadě zohlednit, že dovolací soud ve svémpředchozím rozsudku dospěl k závěru, že předmětný projev žalobce zedne 21. 12. 2017 má povahu veřejného příslibu, přičemž žalovaná(která měla již dříve uzavřenou licenční smlouvu s OSA) nesplniladruhou podmínku tohoto příslibu, když po 1. 1. 2018 neuzavřela(mimo jiné) se žalobcem žádnou licenční smlouvu prostřednictvímkontaktního místa OSA.

Dospěl-li odvolací soud v dalším řízení k závěru, že je vázánprávním názorem dovolacího soudu o nesplnění druhé podmínkyveřejného příslibu ze strany žalované i ve vztahu k případnému(novému) zjištění, že žalovaná o uzavření licenční smlouvyusilovala, avšak její snaha byla zmařena žalobcem, není rozhodnutíodvolacího soudu správné.