Pátky s judikaturou 02/06/23

Dovolatelka jasně formuluje právní otázku, na jejímž vyřešenízávisí rozhodnutí odvolacího soudu, a která v rozhodovánídovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda v případě, že vprůběhu řízení o nároku ze zákonného předkupního práva (§ 3056 o.z.) vyjdou najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že nemovitostzatížená předkupním právem není ve výlučném vlastnictví žalovaného,ale je předmětem společného jmění manželů, postačí k zamítnutížaloby jen to, že žalující strana nerozšíří žalobu i proti manželceči manželovi žalované osoby. Pro řešení této otázky je dovolánípřípustné (§ 237 o. s. ř.) i důvodné.

Vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podledosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala sesoučástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má kestavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo kpozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku se vztahuje i napodzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvímnadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupníprávo se nepřihlíží (§ 3056 odst. 1 o. z.).

Lze-li část pozemku se stavbou oddělit, aniž to podstatněztíží jejich užívání a požívání, vztahuje se předkupní právo jen načást pozemku nezbytnou pro výkon vlastnického práva ke stavbě (§3056 odst. 2 o. z.).

Je-li předkupní právo zřízeno jako právo věcné, opravňujepředkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany, jenž věc nabylkoupí nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupina roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl (§ 2144 odst. 1o. z.).

V záležitostech týkajících se společného jmění a jehosoučástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželéspolečně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého (§ 714 odst.1 o. z., věta první). Jedná-li právně manžel bez souhlasu druhéhomanžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhýmanžel dovolat neplatnosti takového jednání (§ 714 odst. 2 o.z.).

Zákon vyžaduje jednání manželů ve vzájemné shodě, nebojednání pouze jednoho manžela majícího souhlas druhého. Tentosouhlas má být udělen před právním jednáním nebo při samotnémjednání; lze ho však dát i dodatečně. To akceptovala i judikatura vpoměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Následkem jednáníjednoho manžela bez souhlasu druhého je jeho relativní neplatnost,které je nutno se dovolat vůči všem stranám právního jednání,nejenom vůči druhému manželovi. Pokud se manžel neplatnostinedovolá, je právní jednání platné. Tyto závěry dovolacího souduvyslovené v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. lze aplikovat i vpoměrech zákona č. 89/2012 Sb.

V této věci je třeba řešit situaci, kdy osoba oprávněná zezákonného předkupního věcného práva (a o takové právo v § 3056 o.z. jde, neboť odpovídající povinnost tíží každého nabyvatelenemovitosti, na které vázne) uplatní nárok z porušení tohoto práva(§ 2144 odst. 1 o. z.) a domáhá se po nabyvateli, evidovaném vkatastru nemovitosti jako výlučný vlastník nemovitosti, jejíhopřevodu, a v průběhu řízení vyjdou najevo skutečnosti nasvědčujícítomu, že nemovitost je ve společném jmění žalované osoby a jejíhomanžela či manželky, a žalující žalobu neupraví tak, aby směřovalavůči oběma manželům.

Dovolací soud, na rozdíl od soudů v nalézacím řízení,považuje nároky z předkupního práva, uplatněné jen vůči jednomu zmanželů, který je evidován v katastru nemovitostí jako výlučnývlastník, za řádně uplatněné.

Je-li prodávajícím věci, i nemovité, i jen jeden z manželů,kteří mají věc v SJM, vyvolá smlouva zamýšlené důsledky, kupujícíse stane vlastníkem věci, nicméně opomenutý manžel má právo zasplnění zákonných podmínek uplatnit s účinky ex tunc námitkurelativní neplatnosti. Podmínkou pro uplatnění takové námitky neníto, že opomenutý manžel nebyl účastníkem smlouvy, ale skutečnost,že smlouva byla uzavřena bez jeho souhlasu (§ 714 odst. 2 o. z.).Není to tedy tak, že by oba manželé museli být nutně účastníkytakové smlouvy; vlastnické právo na nabyvatele přejde i v případě,že smlouvu ohledně převodu věci, která je součástí SJM, uzavře jenjeden z manželů, evidovaný v katastru nemovitostí jako její výlučnývlastník. Hmotné právo pak dává opomenutému manželovi možnostuplatnit proti takové smlouvě za určitých podmínek námitkurelativní neplatnosti, a chrání tak jeho právo podílet se nautváření smluvní vůle.

Dovolací soud nevidí důvod, proč by tomu mělo být jinak,jde-li o nahrazení projevu vůle rozhodnutím soudu; rozsudeknahrazující vůli prodávajícího vyvolá zamýšlený stav, byť je vydánjen proti osobě evidované v katastru nemovitostí jako výlučnývlastník. V takovém případě se rozhodnutí může dotknouthmotněprávního oprávnění opomenutého bezpodílového spoluvlastníka,který neměl možnost ovlivnit průběh řízení, měl však možnost ipovinnost usilovat o uvedení stavu zápisu v katastru nemovitostí dosouladu se skutečným stavem.

Ostatně § 714 odst. 2 o. z. chrání právo každého z manželůpodílet se na nakládání se společnou věcí; nicméně jsou-li splněnypodmínky pro převod z titulu porušení zákonného předkupního práva,je tu tzv. smluvní přímus (povinnost smlouvu uzavřít), a povinnástrana se nemůže dovolávat porušení práva účastnit se na tvorběsmluvní vůle ohledně věci ze SJM; takové právo totiž nemá,uzavřením smlouvy realizující zákonné předkupní právo plní svoupovinnost.

Je skutečností, že soudní rozhodnutí v takovém případěnezaloží vzhledem k případné žalobě opomenutého manžela překážkurozhodnuté věci. Nicméně v řízení zahájeném k jeho žalobě bude soudmuset rozhodnout „při současném respektu k předchozímu rozhodnutí“o stejném předkupním právu, a samotná skutečnost, že tento manželnebyl účastníkem smlouvy plnící povinnost z předkupního práva,resp. s ní nesouhlasil, nebude důvodem pro vyhovění žalobě; jakbylo uvedeno výše, uzavření takové smlouvy není právem, alepovinností obou manželů.

Jestliže tedy věcné předkupní právo vázne na věci, která jesoučástí SJM, nicméně v katastru nemovitostí je jako její výlučnývlastník evidován jen jeden z manželů, proti kterému je podánažaloba uplatňující nárok z porušeného předkupního práva, nenídůvodem k zamítnutí žaloby to, že na žalované straně nejsou obamanželé, kteří mají věc v SJM.

Podle § 1765 odst. 1 o. z. dojde-li ke změně okolností takpodstatné, že změna založí v právech a povinnostech stran zvlášťhrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšenímnákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění,má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnoveníjednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumněpředpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavřenísmlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvyznámou. Uplatnění tohoto práva neopravňuje dotčenou stranu, abyodložila plnění.

Podle § 1766 odst. 1 o. z. nedohodnou-li se strany vpřiměřené lhůtě, může soud k návrhu kterékoli z nich rozhodnout, žezávazek ze smlouvy změní obnovením rovnováhy práv a povinnostístran, anebo že jej zruší ke dni a za podmínek určených vrozhodnutí. Návrhem stran soud není vázán.

V soudní praxi není pochyb o tom, že je třeba dbát na smluvnívolnost stran a v souladu s ústavním principem autonomie vůlesubjektů soukromého práva vycházet ze zásady pacta sunt servanda.Strany by tedy měly uzavřenou dohodu respektovat, i když se pouzavření smlouvy změnily okolnosti do té míry, že se sjednanýzpůsob stal pro některou z nich méně výhodný. Zároveň však nelzevyloučit, že oproti stavu, z něhož strany vycházely při uzavíránísmlouvy, dojde k podstatné změně okolností, kterou nemohly stranypředpokládat a jejímž důsledkem je hrubý nepoměr v jejich právech apovinnostech.

Obecné následky změny okolností, za kterých došlo k uzavřenísmlouvy, jsou pak upraveny v ustanoveních § 1764 až 1766 o. z.,která předvídají proměnlivost práv a povinností vyplývajících zezávazkových vztahů, a výjimečně proto připouští za uplatnění zásadyzměny poměrů (clausula rebus sic stantibus) obnovení jednání osmlouvě, případně její změnu rozhodnutím soudu.

Ze zákonné úpravy (§ 1765 odst. 1 a § 1766 odst. 1 o. z.)přitom vyplývá, že pro uplatnění výjimky ze zásady pacta suntservanda musí být kumulativně naplněno několik podmínek: podstatnázměna okolností, nepředvídatelnost a neovlivnitelnost této změny,vznik zvlášť hrubého nepoměru v právech a povinnostech smluvníchstran důsledkem zvýšení nákladů plnění či snížení hodnoty předmětuplnění a příčinná souvislost mezi změnou okolností a vzniklýmzvlášť hrubým nepoměrem mezi právy a povinnostmi. Zdrojem změnyokolností pak mohou být nejrůznější vnější faktory, ať jižpřírodní, technické, právní a právně-politické, čispolečensko-ekonomické povahy; musí vždy jít o zásadní anepředvídatelné změny vnější povahy. Jde primárně o skutečnosti,které nastaly až po uzavření smlouvy.

Výjimečně však ustanovení § 1765 odst. 1 a § 1766 odst. 1 o.z. mohou dopadat i na skutečnosti nastalé již před tímto okamžikem,to však pouze tehdy, pokud se dotčené straně stanou až po uzavřenísmlouvy známé. V těchto případech, kdy skutečnosti vyvolávajícípodstatnou změnu okolností existovaly již při uzavření smlouvy, jeale třeba vždy pečlivě uvážit, zda lze opravdu připustit, aby setěchto skutečností dotčená strana dovolávala, zda je znát neměla azda počáteční nevědomost nemá jít k její tíži. Dotčená strana máprávo dovolávat se změny okolností totiž jen tehdy, pokud prokáže,že změnu nemohla rozumně předpokládat; předvídatelné změny majístrany zohlednit při sjednávání smlouvy, když zásada změny poměrů(clausula rebus sic stantibus) zde představuje korektiv, který je vsouladu s ochranou legitimního očekávání nutno aplikovat toliko vevýjimečných situacích.

Srovnej k tomu z judikatury vážící se ke změně poměrů, vjejímž důsledku zaniká závazek uzavřít budoucí smlouvu ve smysluustanovení § 1788 odst. 2 o. z.

Podmínkou práva domáhat se obnovení jednání o smlouvě,případně změny smluvního závazku rozhodnutím soudu (§ 1765 odst. 1a § 1766 odst. 1 o. z.), je tedy mimo jiné skutečnost, že nepoměr vprávech a povinnostech smluvních stran byl zapříčiněn (způsoben)podstatnou, smluvci nepředvídatelnou a neovlivnitelnou, změnouokolností vyvolanou vnějšími (na smluvcích nezávislými) faktory;příkladmo působením přírodních sil, vlivem nemoci, zdravotníhopoškození či úmrtí, selhání techniky nebo škodní události způsobenétřetí osobou, anebo změnou legislativy, společenských čipolitických poměrů nebo obecných poměrů hospodářských aekonomických (výrazné zvýšení míry inflace, narušení dodavatelsko –odběratelských vztahů apod.).

V projednávané věci odvolací soud podstatnou změnu okolností,zakládající právo žalobkyně domáhat se obnovení jednání o uzavřenésmlouvě (§ 1765 odst. 1 o. z.), případně změny smluvních závazkůrozhodnutím soudu (§ 1766 odst. 1 o. z.), spatřuje ve znaleckémocenění smluvně vypořádávaných práv a povinností (plynoucích ztitulu náhrad za zaniklé budovy a jiné stavby ve smyslu ustanovení§ 14 a § 18a zákona o půdě), revidujícím (na podkladě „nově“opatřených dobových leteckých snímků a katastrální mapy) údaje, znichž smluvní strany vycházely při uzavírání smlouvy.

Vypracování znaleckého posudku, jímž je hodnota smluvněvypořádávaných práv a povinností (v důsledku nových informací)stanovena odchylně od údajů, jež při uzavírání smlouvy měli kdispozici kontrahenti, ovšem samo o sobě zjevně nepředstavuje onupodstatnou (smluvci nepředvídatelnou a neovlivnitelnou) změnuokolností vyvolanou vnějšími (na smluvcích nezávislými)faktory.

Stavebně-technický stav oceňovaných nemovitostí zde (vdůsledku vnějších faktorů) ostatně ani nedoznal žádných změn(revize původního ocenění byla odůvodněna toliko novými informacemio stavu oceňovaných nemovitostí k rozhodnému okamžiku). Žádnéfaktory vnější povahy (ve smyslu výše podaného výkladu) pak zařízení tvrzeny nebyly ani nevyšly najevo; skutečnosti, že vbudoucnu mohou být zjištěny okolnosti umožňující oproti východiskůmsmluvního ujednání kontrahentů odlišné ocenění vypořádávanéhonároku, si smluvci nadto museli být vědomi již jen se zřetelem kjimi deklarované (soudy nižšího stupně zjištěné) spornostivzájemných práv a povinností (z důvodu nedostatku podkladů projejich přesné ocenění). Krom toho znalecký posudek o ceně (hodnotě)smluvně vypořádávaných práv a povinností z logiky věci není (nemůžebýt) příčinou zjištěného nepoměru v právech a povinnostechsmluvních stran, neb soudní znalec jej prostřednictvím svýchodborných závěrů zjevně nepůsobí (nevyvolává, nekonstituuje), můžejej jen diagnostikovat (deklarovat).

Podmínka existence podstatné (účastníky nepředvídatelné aneovlivnitelné) změny okolností vyvolané vnějšími (na účastníkynezávislými) faktory, coby příčiny vyvstalého nepoměru v právech apovinnostech smluvních stran, zakládající právo domáhat se obnoveníjednání o smlouvě, případně změny smluvního závazku rozhodnutímsoudu, ve smyslu ustanovení § 1765 odst. 1 a § 1766 odst. 1 o. z.,tedy dle dosavadních výsledků řízení naplněna není. Závěryodvolacího soudu tudíž věcně správnými nejsou. Při absencipodstatné změny okolností, bylo by pak řešení dalších otázeknastíněných žalovanou – výklad pojmu zvlášť hrubý nepoměr v právecha povinnostech smluvních stran (§ 1765 odst. 1 o. z.), posouzení,zda právo bylo uplatněno včas (§ 1766 odst. 2 o. z.) – předčasným abez provázanosti s relevantní změnou okolností a jejím vlivem navzniklý nepoměr v právech a povinnostech smluvních stran čistěakademickým; dovolací soud se proto uvedenými otázkami vícenezabýval.

Současná právní úprava předkupního práva pojí okamžik vznikupovinnosti nabídnout věc zatíženou předkupním právem ke koupipředkupníkovi až s okamžikem uzavření smlouvy s koupěchtivým (§2143 o. z.). V případě porušení této povinnosti ze stranyprodávajícího (slovy zákona "dlužníka") přiznává osobě oprávněné zvěcného předkupního práva nárok domáhat se převedení věci pokoupěchtivém (§ 2144 odst. 1 o. z.). Zákon výslovně nepředvídánásledky zrušení uzavřené smlouvy mezi prodávajícím a koupěchtivýmna již "dospělé" předkupní právo, které chce oprávněný zpředkupního práva realizovat. Z účelu právní úpravy však lzedovodit, jaký smysl má být institutem předkupního práva v každémjednotlivém případě naplněn (ochrana oprávněného před nekalýmjednáním prodávajícího, popř. koupěchtivého). Ze zákona akomentářové literatury lze dovodit, že jednou "dospělé" předkupníprávo trvá, dokud se osoba z něho oprávněná nedomůže jeho naplněnínabytím zatížené věci, případně neprohlásí, že o jeho naplnění nemázájem, nebo v případě nemožnosti splnění převodu zatížené věciúspěšně neuplatní svůj nárok na náhradu škody. Protože je totoprávo v uvedeném případě vázáno na věc (jako věcné předkupníprávo), která je jím zatížena, a nikoliv na osoby, může sepředkupník domáhat jeho naplnění po komkoliv, kdo je v danou chvílifaktickým vlastníkem věci, u níž předkupní právo dospělo, tedy i poprodávajícím v případě, byla-li kupní smlouva zrušena. Předpoklademvšak je, že došlo k nabídnutí věci předkupníkovi k prodeji (§ 2143o. z.), případně že předkupník projevil vůli předkupní právovyužít, nebyla-li mu věc k prodeji řádně nabídnuta; řečeno jinak,pro naplnění smyslu institutu předkupního práva je nutné akceptovatnázor, že stejné účinky na dospění předkupního práva má i jehouplatnění předkupníkem v době, kdy je již uzavřená kupní smlouvaúčinná. Vyjádří-li předkupník svůj záměr předkupní právorealizovat, jeho předkupní právo dospěje stejným způsobem, jako bymu ho nabídl prodávající k prodeji v okamžiku uzavření kupnísmlouvy. Účinkem dospění předkupního práva a jeho přijetípředkupníkem je zánik uzavřené kupní smlouvy mezi prodávajícím akoupěchtivým (srov. L. Svoboda. Občanský zákoník VI. Závazkovéprávo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání, 2014, s. 118 anásl.).

Zdánlivý problém nastává v případě, kdy byla koupě završenatím, že se věc zatížená předkupním právem dostala do dispozicekoupěchtivého (např. nemovitost na základě zápisu do katastrunemovitostí). Ustanovení § 2144 odst. 1 o. z. dává předkupníkovimožnost domáhat se převodu věci za shodných podmínek, jaké bylydojednány v kupní smlouvě s prodávajícím ("dlužníkem"). Současněvšak lze očekávat, že je-li účinkem dospění předkupního práva zánikuzavřené smlouvy, pak, dojde-li k navrácení věci do dispoziceprodávajícího, má předkupník nárok vůči držiteli a majiteli věci,tj. v mnoha případech opět vůči prodávajícímu. V případě smlouvy opřevodu vlastnického práva k nemovitosti, které je již zapsané dokatastru nemovitostí, je mnohdy jednodušší, domůže-li se předkupníkpřevodu věci přímo na koupěchtivém. V případě, že dojde ke zrušenísmlouvy mezi prodávajícím a koupěchtivým, pak i nadále trvá již"dospělé" a předkupníkem uplatněné předkupní právo odpovídajícítéto smlouvě. Předkupník má tak ve všech směrech právo a možnostdomoci se naplnění svého "dospělého" předkupního práva.

Podstatné je, že předkupní právo dospělo uzavřením kupnísmlouvy (dospěla povinnost nabídnout věc ke koupi předkupníkovi),že předkupník své právo uplatnil v době trvání této smlouvy, a žeprodávající a koupěchtivý, kteří si museli být vědomi toho, žepředkupník bude se svým nárokem z titulu předkupního práva vůčikoupěchtivému úspěšný, postupovali tak, aby věc byla vrácena dovlastnictví a dispozice prodávajícího, neboť zjevně nepočítali stím, že předkupní právo podle prvně uzavřené smlouvy trvá, dokud sepředkupníkovi nezdaří je realizovat (když jasně a za trvánísmlouvy, a tedy i povinnosti nabídnout věc předkupníkovi ke koupi,vyjádřil vůli svého předkupního práva využít).

Logicky lze dovozovat, že na vznik a trvání nároku nadomožení se "dospělého" předkupního práva nemá tolik vliv učiněnínabídky předkupního práva, jako vyjádření vůle předkupníka, že má vúmyslu své předkupní právo odpovídající podmínkám uzavřené (atrvající) smlouvy realizovat.

Z dovolací argumentace žalobkyně, která hojně využívá termínu"splnění rozvazovací podmínky", vyplývá, že zvažovala i vlivnásledků naplnění rozvazovací podmínky podle § 2145 o. z. na trváníkupní smlouvy uzavřené dne 7. 10. 2016. Odvolací soud se uvedenýmustanovením nezabýval. V právní teorii vedle sebe aktuálně existujídva názory na aplikaci § 2145 o. z. Jeden zjevně vychází zezamýšleného účelu tohoto ustanovení, kterým je především ochranavlastníka (dlužníka), který by po uplatnění předkupního právapředkupníkem mohl být zavázán k témuž plnění dvěma osobám –předkupníkovi a koupěchtivému, s nímž uzavřel kupní smlouvu. Topředpokládá, že by se rozvazovací podmínka mohla uplatňovat pouzedo okamžiku předání věci prodávajícím koupěchtivému, tedy dodovršení prodeje zatížené věci; rozvazovací podmínka je vázána nauplatnění předkupního práva. Uplatněním předkupního práva dochází knaplnění rozvazovací podmínky, ale pouze, pokud je předkupní právouplatněno předkupníkem vůči dlužníkovi (§ 2145 ve spojení s § 548odst. 2 o. z.).

Předkupník může být (s uplatněním svého práva a s případnýminároky na jeho splnění) vůči dlužníkovi úspěšný jen tehdy, jestližeten bude moci svou povinnost věc převést splnit, tedy bude-li mítvěc u sebe, případně bude-li moci učinit kroky vedoucí k tomu, abyvěc znovu získal do svého vlastnictví a mohl předkupníkovi plnit. Ktomu se mu nabízí možnost se ve vztahu ke koupěchtivému dovolatrozvazovací podmínky v kupní smlouvě. Tuto možnost nemá, pokudsplnění povinnosti ze strany dlužníka bylo zmařeno převedenímvlastnického práva na koupěchtivého. Splněním rozvazovací podmínkydochází k zániku povinností stran z kupní smlouvy uzavřené skoupěchtivým, a to ex nunc, v důsledku čehož k okamžiku splněnírozvazovací podmínky dlužník a koupěchtivý přestávají být vázániúčinky mezi nimi uzavřené smlouvy.

Ustanovení § 2145 o. z. by při akceptaci shora uvedenéhonázoru nemohlo být v nyní projednávané věci použito, protože jednakdošlo k dovršení kupní smlouvy a předmětné nemovitosti se dostalydo sféry koupěchtivého, a druhak předkupník neuplatnil předkupníprávo vůči dlužníkovi (prodávajícímu), nýbrž vůči koupěchtivému;předkupní právo, bylo-li zjevně úmyslně opomenuto, může uplatnit vesmyslu § 2143 o. z. i předkupník (namísto nabídky prodávajícího/dlužníka/). Tento výkladový názor překračuje (potažmo nad rámectextu zákona rozšiřuje) strohou dikci zákonného ustanovení. V nyníprojednávané věci prodávající nabyl věc zpět do svého vlastnictví,jinými slovy došlo okamžikem uplatnění předkupního právapředkupníkem (žalobkyní) i k naplnění rozvazovací podmínky podle §2145 o. z., a kupní smlouva ze dne 7. 10. 2016 pozbyla účinků mezijejími stranami ex nunc (k okamžiku splnění rozvazovací podmínkydlužník a koupěchtivý přestali být vázáni účinky mezi nimi uzavřenésmlouvy, a to zejména proto, že prodávající následně nabyl věc zpětdo své sféry. I výklad tohoto ustanovení tak vede k závěru, žepředkupní právo dospělo za trvání kupní smlouvy ze 7. 10. 2016 atrvalo i po zániku této smlouvy, který mohla přivodit i rozvazovacípodmínka podle § 2145 o. z.

Zbývá zodpovědět otázku trvání jednou "dospělého" předkupníhopráva v případě uzavření nové kupní smlouvy, které přivodí vznikpovinnosti prodávajícího (dlužníka) nabídnout věc k prodejipředkupníkovi za podmínek sjednaných v nové smlouvě ve smyslu §2143 o. z. Jak již bylo vyloženo výše, předkupní právo vzniklé nazákladě kupní smlouvy ze 7. 10. 2016 dospělo jeho uplatněnímpředkupníkem, který vyjádřil vůli zatížené věci v rámci předkupníhopráva koupit, nezaniklo ani se zánikem této smlouvy. Právopředkupníka domoci se předkupního práva tohoto obsahu může podlezákona (i právní teorie zániku závazků) zaniknout pouze tehdy,domůže-li se předkupník převodu předmětných nemovitostí na prvnížalované, nebo prohlásí-li, že uvedené předkupní právo využítnehodlá (v takovém případě by předkupní právo trvalo dál apovinnost nabídnout věc předkupníkovi by dozrála s každou dalšíuzavřenou smlouvou). Žádná další právní skutečnost nemůže mít natrvání nebo zánik jednou vzniklého a uplatněného předkupního právaze smlouvy ze 7. 10. 2016 právní vliv, a to ani případné uzavřenínové kupní smlouvy. Právo žalobkyně coby předkupníka domoci sepředkupního práva naopak vede k neplatnosti kupní smlouvy uzavřené16. 1. 2019, neboť byla uzavřena v rozporu se zákonem (§ 580 o. z.)v okamžiku, kdy jediným oprávněným na straně kupující mohla být ztitulu svého "dospělého" předkupního práva právě žalobkyně.Žalobkyni lze tudíž přisvědčit, tvrdí-li, že k zániku povinnostiprvní žalované uzavřít s ní kupní smlouvu odpovídající jíuplatněnému předkupnímu právu, může dojít pouze za podmínekstanovených zákonem; sjednání nové kupní smlouvy mezi žalovanýmipřitom mezi takového podmínky, resp. právní skutečnostinepatří.

Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že předkupní právožalobkyně vzniklé na základě kupní smlouvy ze 7. 10. 2016 nadáletrvá.

Za dané procesní situace považuje dovolací soud zabezpředmětné zabývat se druhou dovolací námitkou, kterou žalobkyněuplatnila v rámci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzenívěci, a to posouzením platnosti kupní smlouvy z 16. 1. 2019 zhlediska rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.).

Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnostipodle § 40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky ztoho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehožochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnostinedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativníneplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (extunc). Námitka (relativní) neplatnosti právního úkonu tedypředstavuje jednostranný adresovaný hmotněprávní úkon, který –je-li učiněn po právu – okamžikem, kdy dojde do dispoziční sféryposledního z účastníků předmětné smlouvy, vyvolá neplatnostdotčeného právního úkonu (smlouvy), a to s účinky ex tunc.

I když důsledkem (po právu) dovolání se relativní neplatnostiprávního úkonu je neplatnost právního úkonu s účinky ex tunc, je –s ohledem na (dosah) princip(u) ochrany nabytých práv – zapotřebímít na paměti, že zatímco v případě absolutní neplatnostípostiženého právního úkonu nikdy nedošlo k založení, změně čizániku příslušného právního vztahu, v případě tzv. relativněneplatného právního úkonu práva a povinnosti z něho vznikly, byť vdůsledku následně učiněného jednostranného adresovanéhohmotněprávního úkonu (s již připomenutými účinky ex tunc)zanikly.

Učinil-li poté adresát této námitky další právní úkon, jehožpředmětem bylo nakládání s předmětným majetkem, je třeba na takovéjednání pohlížet jako na jednání učiněné nevlastníkem. Jestližeovšem (po právu) k uplatnění takové námitky došlo až poté, co jejíadresát již učinil s třetí osobou (třetími osobami) ohledně téhožmajetku předmětný majetkoprávní úkon, je třeba (analogicky)vycházet z právního názoru obsaženého v plenárním nálezu Ústavníhosoudu, jenž pro takový případ stanoví (zhruba vyjádřeno), že vdůsledku odstoupení A od smlouvy uzavřené s B poté, co B převedlvlastnické právo k nemovitosti na C, nemůže realizované odstoupeníod smlouvy mezi A a B mít vliv na věcněprávní vztah C, neboť tennabýval vlastnické právo k takovému majetku od B v době, kdy B bylještě jeho vlastníkem (obdobné důsledky jako u odstoupení odsmlouvy je totiž třeba vyvozovat i v případě uplatnění námitkyrelativní neplatnosti).

V projednávané věci odvolací soud shora uvedené závěrynerespektoval.

Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soududovodil, že členská práva a povinnosti v družstvu (včetně družstvabytového) nelze nabýt od nevlastníka. Tato judikatura se však vpoměrech projednávané věci neuplatní. Odvolací soud totiž pominul,že v době uzavření druhé dohody dovolatel „vlastníkem“ předmětnýchčlenských práv a povinností v bytovém družstvu byl.

Až následně došlo k odpadnutí právního titulu, na jehožzákladě dovolatel členská práva a povinnosti v bytovém družstvunabyl. Za této situace se proto plně uplatní závěry judikaturyNejvyššího soudu citované v odst. [14], jež lze vztáhnout i napřevody členských práv a povinností v bytovém družstvu, neboť jsouobecným vyjádřením principu právní jistoty a ochrany nabytých práv.Lze tak uzavřít, že žalobce na základě druhé dohody nabyl členskápráva a povinnosti v bytovém družstvu.

Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutíve věci, je dána také tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcněnepříslušný soud.

Bez ohledu na to, že občanský soudní řád mezi spory uvedenýmiv § 9 odst. 2 výslovně nevypočítává spory mezi společníky (členy)navzájem, jde-li o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl vobchodní korporaci, patří tyto spory i po novele provedené zákonemč. 293/2013 Sb. do věcné příslušnosti krajských soudů.

Domáhá-li se žalobce po žalovaném v projednávané věci vráceníplnění poskytnutého na cenu za převod členských práv a povinností vbytovém družstvu proto, že druhou dohodu považuje za neplatnou, jek projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni věcně příslušnýkrajský soud.

Bylo-li výše řečeno, že převoditelnost pohledávky je možnéomezit souhlasem dlužníka také tehdy, je-li právo na splaceníurčité dlužné částky spojeno s listinným dluhopisem, je pro věcnéřešení sporu vedeného v projednávané věci namístě vyřešit téžotázku právních následků převodu dluhopisu v rozporu s omezenímpřevoditelnosti stanoveným emisními podmínkami.

Ve světle právě uvedené argumentace se jako nejpřiléhavějšíjeví řešení spočívající v tom, že postoupení pohledávky učiněné vrozporu se zákazem či omezením ujednaným dlužníkem s věřitelem, oněmž postupník věděl, je (dočasně) neúčinné – a sice do doby, než spostoupením pohledávky udělí (třeba i konkludentně) souhlasdlužník. Samozřejmě s tím, že v obligační rovině vyvolává závazkovýprávní vztah, který vznikl uzavřením (věcněprávně neúčinné) smlouvyo postoupení pohledávky mezi postupitelem a postupníkem, plnéprávní účinky (včetně sekundárních nároků, které z tohoto právníhovztahu vyplývají).

Výše bylo vyloženo, že listinný dluhopis je cenný papír, snímž je spojeno právo věřitele (majitele dluhopisu) vůči dlužníku(emitentovi dluhopisu) na určité plnění (pohledávka). Proto jenamístě přijmout závěr, podle kterého převod listinného dluhopisu vrozporu s omezením stanoveným emisními podmínkami, o němž nabyvateldluhopisu věděl, má stejné následky jako postoupení pohledávkyučiněné v rozporu se zákazem či omezením ujednaným dlužníkem avěřitelem, o němž postupník věděl. Převod listinného dluhopisu vrozporu s omezením stanoveným emisními podmínkami je tedy (dočasně)neúčinný do doby, než s převodem udělí souhlas emitentdluhopisu.

Dovolání není přípustné pro odpověď na první z předestřenýchotázek, tedy zda mohl žalovaný na zastavenou pohledávku plnit předjejí splatností jak dlužníku, tak zástavnímu věřiteli.

V době od oznámení vzniku zástavního práva (dne 7. dubna2014) do splatnosti pohledávky (11. května 2014) se mohl dovolatelzprostit svého závazku pouze plněním zástavnímu věřiteli(bance).

V poměrech projednávané věci je třeba vyhodnotit, jaký vlivmá smluvní zákaz postoupení pohledávky mezi dlužníkem a žalovanýmna zastavení pohledávky na základě zástavní smlouvy, která se řídípodle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Pro řádné posouzení žalobou uplatněného nároku je nezbytné senejprve vypořádat s námitkami žalovaného spočívajícími v tvrzenéneplatnosti zástavní smlouvy pro nemožnost zastavení předmětnépohledávky. Kdyby totiž tyto námitky žalovaného byly posouzeny jakooprávněné, nemohl by být žalobce s podanou žalobou úspěšný(žalovaný by se zprostil svého závazku poskytnutím plněnídlužníku).

Nejvyšší soud, jsa omezen v přezkumné činnosti důvodyvymezenými v dovolání, se ve svém předchozím rozhodnutí otázkoumožnosti zastavení předmětné pohledávky nezabýval; bylo tudíž naodvolacím soudu, aby tuto otázku – i vzhledem k námitkám žalovaného– ve svém novém rozhodnutí přezkoumal. Protože tak neučinil, jejeho závěr o oprávněnosti žalobou uplatněného nároku minimálněpředčasný. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, atudíž nesprávné.

V rámci zkoumání platnosti zástavní smlouvy se odvolací soud(po zohlednění celého znění rámcové zástavní smlouvy ze dne 27.dubna 2012) výslovně vypořádá i s otázkou, zda podle ujednání v níobsažených šlo (bez ohledu na označení smlouvy coby „rámcové“) osmlouvu, která nevyžadovala (pro vznik zástavního práva k budoucímpohledávkám dlužníka) žádnou další (realizační) zástavnísmlouvu.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve vysvětlil,že tzv. rámcová smlouva (právní doktrína užívá též označení„normativní smlouva“) nezakládá závazkový vztah, pohledávky azávazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají.

Význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kdepředpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejímprostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechnykonkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnuuzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak.Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanovísmluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačníchsmluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah.

Na zkoumání platnosti zástavní smlouvy může mít vlivzjištění, že rámcová zástavní smlouva nezakládá předmětný závazkovývztah. Zjištění, že je zde i (pozdější) realizační zástavnísmlouva, by mohlo mít vliv na určení jiného okamžiku vznikuzástavního práva a tedy i na posouzení, kterým občanským zákoníkemse předmětné zástavní právo řídí.

Z uvedeného pro účely právního posouzení věci (/ne/platnostiNájemní smlouvy uzavřené 25. května 2016 a změněné dodatkem z 13.července téhož roku) vyplývá, že k přenechání věci do užíváníjinému se může platně zavázat i osoba, která k tomu nebyla přiuzavření smlouvy vůbec oprávněna, jak výslovně připouští jižzmíněné ustanovení § 1760 o. z.

Výjimkou jsou pouze případy, v nichž se jednající zavázal kplnění, které je od počátku objektivně nemožné ve smyslu § 580odst. 2 o. z..

Jinými slovy řečeno, počáteční absence dispozičníhooprávnění, byť by působila subjektivní nemožnost plnění, nemá zanásledek neplatnost právního jednání (§ 1760 o. z.), nýbrž je třebaji posuzovat podle pravidel o následné nemožnosti plnění. Tím spíše(a maiori ad minus) pak totéž platí pro případ, kdy je subjekttoliko omezen v možnosti nakládání s předmětem plnění. Ani vtakovém případě tedy nejde o právní nemožnost plnění, ale ani orozpor se zákonem.

Z řečeného pro danou věc vyplývá, že nepůsobí neplatnost (ato ani relativní) Nájemní smlouvy okolnost, že M. P. (otecdovolatelky) nebyl v době uzavření Nájemní smlouvy vlastníkempředmětného bytu (v důsledku absolutní neplatnosti Darovací smlouvybyla nepřetržitě vlastnicí bytu až do své smrti původní žalobkyně);tato okolnost mohla mít vliv pouze na jeho schopnost plnit svépovinnosti z dotčené smlouvy (v tomto konkrétním případě jej všakalespoň do současné doby neměla, což vyplývá již z toho, že bytdoposud užívá dovolatelka).

Shodný závěr by pak platil i v případě, že by jej v možnostipřenechání předmětného bytu do užívání dovolatelky omezovalo věcnébřemeno (služebnost) bezplatného užívání bytu původní žalobkyně. Vtěchto souvislostech je přitom nerozhodné, zda dovolatelka onedostatku otcova oprávnění uvedeným způsobem nakládat s bytemvěděla.

Pakliže totiž podle § 1760 o. z. není takový nedostatek naújmu platnosti smlouvy, byl by v přímém logickém rozporu scitovaným ustanovením požadavek, aby jednající osoba před uzavřenímsmlouvy zjišťovala, zda druhá smluvní strana je příslušnýmoprávněním vybavena, či aby alespoň neměla vědomost (míněna zřejměvědomost ve smyslu § 4 odst. 2 o. z.) o tom, že takovým oprávněnímaktuálně vybavena není.

Zde je ostatně třeba vycházet i z toho, že povinná stranamůže oprávnění nakládat s předmětem smlouvy nabýt i dodatečně (pouzavření smlouvy) a i přes počáteční nedostatek dotčeného oprávněnínakonec splnit svůj závazek ze smlouvy řádně a včas. I vzhledem ktomu tudíž v dané věci nebylo možné usuzovat na neplatnost Nájemnísmlouvy, a to ani pro rozpor s dobrými mravy (§ 547, § 580 odst. 1,§ 588 o. z.), jen z toho, že v době jejího uzavření bylo veprospěch původní žalobkyně zapsáno v katastru nemovitostí věcnébřemeno (služebnost) bezplatného užívání bytu, což je ostatněokolnost, která sama o sobě ani nevypovídá nic o tom, že by Nájemnísmlouva, v níž nebyla o daném věcném břemenu zmínka, svým obsahemnebo účelem odporovala dobrým mravům.

Z vyložených důvodů nelze tedy Nájemní smlouvu pokládat zaabsolutně (ale ani relativně) neplatnou, jak nesprávně dovodilysoudy nižších stupňů. Vzhledem k tomu je pak zapotřebí rovněžzkoumat, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu v konečnémdůsledku obstojí z pohledu právního závěru, že na daný případ nelzeaplikovat ustanovení § 2221 o. z., jež upravuje následky změnyvlastnictví pronajaté věci za trvání nájemního poměru.

Nejdříve, a to i s přihlédnutím k uplatněným dovolacímnámitkám, je však zapotřebí předeslat, že podle § 2221 odst. 1 o.z. změní-li se vlastník věci, přejdou práva a povinnosti z nájmu nanového vlastníka. Podle § 2221 odst. 2 o. z. převedl–lipronajímatel vlastnické právo k věci, nejsou pro nového vlastníkazávazná ujednání o pronajímatelových povinnostech, které zákonnestanoví. To neplatí, pokud nový vlastník o těchto ujednáníchvěděl.

Nájemní právo je obecně obligace, tj. závazek, který zavazujepouze smluvní strany. Změna vlastnického práva k pronajaté věci byse v takovém případě neměla nijak dotýkat trvání závazku. Na druhoustranu by však neměla ani žádné účinky vůči novému vlastníkovi,držiteli nebo třetí osobě, např. jinému nájemci téže věci. Nájem mávšak mezi závazky specifické postavení. Je totiž ustáleně vnímánjako déletrvající stav, jehož zachování se jeví jako ekonomicky asociálně žádoucí. Předestřené specifické postavení nájmu seprojevuje i v úpravě následků změny vlastnictví pronajaté věci,obsažené v ustanoveních § 2221 až § 2224 o. z., která vychází zezásady, že změnou vlastníka nájem nezaniká, nýbrž nájemní obligacetrvá s tím, že práva a povinnosti z nájmu přecházejí na novéhovlastníka (viz § 2221 odst. 1 o. z.). Smyslem této právní úpravy jepřitom zajistit kontinuitu nájemního vztahu pro případ, že nastanepředvídaná právní skutečnost – změna vlastnictví k pronajatévěci.

S přihlédnutím k citované judikatuře je na tomto místězapotřebí zdůraznit, že v poměrech souzené věci je evidentněvyloučena přímá aplikace ustanovení § 2221 odst. 1 o. z. Je tomutak již proto, že v daném případě (podle stavu v době vydánínapadeného rozhodnutí – § 243f odst. 1 o. s. ř.) totiž za trvánínájmu, založeného Nájemní smlouvou, nenastala změna ve vlastnictvíbytu, natož taková změna, která by se týkala vlastníka v postavení(dosavadního) pronajímatele bytu; v důsledku absolutní neplatnostiDarovací smlouvy byla totiž vlastnicí předmětného bytu nepřetržitěaž do své smrti původní žalobkyně. M. P. jako pronajímatel bytujeho vlastníkem nikdy nebyl; vykonával-li k němu i přes tovlastnické právo, činil tak pouze coby jeho držitel (§ 987 o.z.).

Vzhledem k tomu by byla možná pouze úvaha o analogickéaplikaci § 2221 odst. 1 o. z., a to se zřetelem k držběvlastnického práva k pronajaté věci. V této souvislosti však nelzeztratit ze zřetele, že citované ustanovení je – jak vyplývá zeshora uvedené judikatury – výjimkou z obecné zásady uplatňující sev závazkových vztazích, že obligace zavazuje pouze smluvní strany.Z povahy výjimky přitom plyne, že ustanovení o výjimce zpravidlanelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze vpřípadech, pro něž byla výjimka konstruována.

V žádném případě pak není přípustné výjimku z obecnéhopravidla vykládat šířeji, tím méně aplikovat analogicky, za limitynastavené smyslem a účelem dané právní normy. Je-li tedy smyslem aúčelem právní úpravy obsažené v ustanovení § 2221 odst. 1 o. z.zajistit kontinuitu nájemního vztahu pro případ změny vlastnictví kpronajaté věci (změny v subjektu určitého /vlastnického/ práva),nelze tuto právní úpravu ani analogicky aplikovat na případy pouhézměny držby vlastnického práva k pronajaté věci, neboť nabytí držby(§ 990 o. z.) ani zánik držby (§ 1009 o. z.) změnu subjektu(nositele) drženého (zde vlastnického) práva samo o sobě nepůsobí(nepředstavuje). Uvedený závěr se přitom prosadí bez zřetele ktomu, zda nájemce byl v dobré víře, že mu věc pronajal jejívlastník. Případná dobrá víra nájemce totiž evidentně nemůže niczměnit na tom, že v konkrétní věci nenastal základní předpokladpřechodu práv a povinností pronajímatele z nájemního vztahu podle §2221 odst. 1 o. z. v podobě změny vlastnictví k pronajatévěci.

Vzhledem k řečenému lze shrnout, že v poměrech souzené věcinemohla přejít práva a povinnosti pronajímatele (M. P.) z Nájemnísmlouvy na původní žalobkyni podle ustanovení § 2221 odst. 1 o. z.,jelikož za trvání nájmu založeného dotčenou smlouvou nenastalaprávně významná změna ve vlastnictví pronajaté věci (bylo-li „súčinky ke dni 13. prosince 2016“ znovu zapsáno do katastrunemovitostí vlastnické právo k bytu ve prospěch původní žalobkyně,měl takový zápis – stejně jako podkladové rozhodnutí o určenívlastnického práva k bytu. Lze proto pokládat za správný závěr, žena daný případ nelze aplikovat ustanovení § 2221 o. z. Jelikož pakNájemní smlouva zavazuje pouze smluvní strany, je v konečnémdůsledku správný žalobě vyhovující výrok týkající se vyklizenížalované.

Ze samotné definice spotřebitele, jímž podle § 419 o. z. jekaždý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimorámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu spodnikatelem nebo s ním jinak jedná, vyplývá, že spotřebitelem můžebýt nejen nepodnikající fyzická osoba, ale též fyzická osoba -podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti.Ustanovení na ochranu spotřebitele mají být aplikována i na vztahy,v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění,avšak v těchto vztazích se jako podnikatel nechová. K ujednáníomezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy seproto nepřihlíží i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvujiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti.

Závěr odvolacího soudu odpovídá shora uvedenému výkladu pojmuspotřebitel, neboť žalobce a) uzavřel se žalovaným smlouvu oustájení koně zcela mimo rámec své podnikatelské činnosti(předmětem jeho podnikání byla stavební činnost, nikoli chov koní).Proto odvolací soud správně žalobce a) v daném smluvním vztahupokládal za spotřebitele ve smyslu § 419 o. z., k ujednáníomezujícímu jeho právo na náhradu újmy nepřihlížel (§ 1812 odst. 2o. z.) a povinnost žalovaného k náhradě škody způsobené zraněním anásledným úhynem koně posoudil podle § 2944 o. z., podle něhožkaždý, kdo od jiného převzal věc, která má být předmětem jehozávazku, nahradí její poškození, ztrátu nebo zničení, a to bezohledu na to, zda žalovaný porušil svou povinnost či nikoli.Žalovaný totiž ani netvrdil (a tedy ani neprokázal), že by ke škodědošlo i jinak. Námitky dovolatele proti závěru odvolacího soudu, žežalovaný při péči o koně porušil svou povinnost, jsou tudíž bezvýznamu.

Lze dodat, že otázka vlastnictví koně není pro posouzenípovahy žalobce a) jako smluvní strany významná. Svěřit na základěsmlouvy koně k ustájení může jak jeho vlastník, tak osobavlastníkem k tomu zmocněná a k uplatnění nároku na náhradu škodypodle § 2944 o. z. je aktivně legitimována osoba, která smlouvuuzavřela. Pro posouzení otázky, zda lze přihlížet k ujednání, jímžsmluvní strana omezila svá práva na náhradu újmy, není podstatné,zda je daná smluvní strana vlastníkem věci, jíž se smlouva týká,ale to, zda smlouvu uzavřela v rámci svého podnikání.