Pátky s judikaturou 01/09/23

Velký senát tudíž uzavírá (shrnuje), že vznikne-li věřitelipodle smlouvy právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, přičemždoba, kdy má dlužník splnit dluh, je ve smlouvě stanovena jen tak,že podkladem pro úhradu dohodnuté ceny plnění je faktura vystavenávěřitelem, jejíž splatnost se sjednává v délce 14 dnů od jejíhodoručení dlužníku, pak jde ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. osituaci, kdy si strany neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh a kdyurčení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele. Ten můžeurčit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení „ihned“poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění adlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“počítané od této žádosti. Marným uplynutím této lhůty se peněžitýdluh stává splatným (dospělým).

Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou vtakovém případě ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. okolnosti, z nichž sevěřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl) že mu vzniklo právourčit dobu splnění dluhu. Ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebodozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu(právo „ihned“ požádat o zaplacení dluhu) začíná běžet tříletásubjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z.

Důvod pro jiný závěr neshledává Nejvyšší soud ani v tom, žesubjektivní promlčecí lhůta uvedeným způsobem může začít běžetdříve než (obecná) objektivní promlčecí lhůta, jejíž počátek pojíustanovení § 629 odst. 2 o. z. se dnem, kdy majetkové právodospělo, tedy se dnem, jímž se u peněžitého dluhu rozumí den jehosplatnosti.

Opačný závěr, totiž ten, že právo uskutečnit právní jednání,včetně práva věřitele vyzvat dlužníka k plnění dluhu (§ 1958 odst.2 o. z.), se podle zákona č. 89/2012 Sb. nepromlčuje, by v situaci,kdy dlužník nebude moci splnit dluh dříve ani vyvolat (neboprostřednictvím žaloby soudem určit) splatnost peněžitého dluhu,způsoboval v obchodní praxi řadu obtíží [zejména tam, kde by měldlužník prokazovat (např. na poli práva insolvenčního), že nemádluhy nebo že nemá „další“ dluhy], přičemž ani tato koncepce senakonec neobejde (v případě dlouhodobé nečinnosti věřitele přirealizaci práva vyzvat dlužníka k plnění dluhu) bez právníhoinstitutu, který se rovněž pojí s plynutím času a který lzezjednodušeně nazvat „ztrátou prosaditelnosti práva“.

Výklad vycházející i v poměrech úpravy obsažené v zákoně č.89/2012 Sb. z koncepce promítnuté, jenž věřitele vybízí, aby činilprávní jednání, jejichž prostřednictvím může (pouze on sám) vyvolatdospělost (splatnost) peněžitého dluhu tak, aby se jeho právonepromlčelo v subjektivní lhůtě k tomu určené.

Pro poměry dané věci nebylo ve skutkové rovině pochyb o tom,že dovolatel se dozvěděl o okolnostech rozhodných pro určení doby,kdy má dlužník splnit dluh, (vystavením faktury) 2. července 2015 atehdy také „ihned“ mohl požadovat plnění, čemuž odpovídalapovinnost dlužníka (žalovaného) dluh uhradit „bez zbytečnéhoodkladu“.

K časovému určení lhůty „bez zbytečného odkladu“ lze i svyužitím dosavadní judikatury (Nejvyššího soudu, Ústavního soudu aNejvyššího správního soudu) k výkladu tohoto pojmu v ustanoveníchzákona č. 40/1964 Sb. a zákona č. 513/1991 Sb. uzavřít, že jde ovelmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené,bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnostiči k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž dobatrvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétníhopřípadu.

V každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zdadlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění tétopovinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Zásadně jdeo lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku,přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétníchokolností případu v závislosti na účelu, který chce zákonodárcekonkrétním ustanovením za pomoci takto určené lhůtydosáhnout.

Poměřováno těmito závěry lze uzavřít, že lhůta bez zbytečnéhoodkladu, kterou lze zohlednit jako lhůtu ke splnění dluhu na výzvuvěřitele (dovolatele) by neměla překročit lhůtu 14 dnů, kterou sistrany samy sjednaly v příkazní smlouvě jako lhůtu stanovenou kzaplacení odměny příkazníka (dovolatele) pro dobu od doručenífaktury příkazci (žalovanému). Uplynutím této lhůty (ve druhépolovině července 2015) se dluh měl stát dospělým (splatným).Tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z. nicménězačala běžet již 2. července 2015 (kdy věřitel mohl poprvé požádato splnění dluhu).

Právní úprava vychází – naopak – dlouhodobě z toho, že valnáhromada (jediný akcionář) může členy volených orgánů v zásaděkdykoli, bez udání důvodu a s okamžitou účinností odvolat zfunkce.

Může-li přitom valná hromada (jediný akcionář) odvolat členyvolených orgánů bez udání důvodu, s okamžitou účinností, a to ipřed koncem jejich funkčního období, potom by striktní lpění nazávěrech odvolacího soudu znamenalo, že funkční období současnýchčlenů představenstva sice nemůže být prodlouženo přímo (pouhouzměnou stanov), vyloučena by ovšem nebyla možnost členypředstavenstva nejprve odvolat z funkcí, aby mohli být – po přijetízměněných stanov (s delším funkčním obdobím) – opětovnězvoleni.

Výklad, který by znamenal ryze formální (věcně bezobsažné)rozdělení jediného projevu vůle do více právních jednání přitompokládá Nejvyšší soud dlouhodobě za nesprávný, a tak nemůže obstátani v této věci.

Nejvyšší soud však nemůže přehlédnout, že vztah mezi obchodníkorporací a členem jejího voleného orgánu je vztahem smluvním, jenžnemůže vzniknout, aniž by člen voleného orgánu projevil svou vůli(vyslovil souhlas) se členem voleného orgánu obchodní korporacestát.

Je-li prodlouženo funkční období člena voleného orgánu,dochází tím k překročení souhlasu, který člen při svém zvoleníudělil. Má-li být prodloužení funkčního období člena volenéhoorgánu obchodní korporace vůči němu účinné, musí s ním souhlasitstejně, jako by byl opětovně zvolen. Souhlas s prodlouženímfunkčního období pak může člen voleného orgánu projevit ikonkludentně (kupříkladu postačí pouze to, že bude ve výkonu funkcečlena voleného orgánu pokračovat i poté, kdy by jeho původnífunkční období již uplynulo).

Zkrácení funkčního období členů dozorčí rady nedopadá nadélku funkčního období člena dozorčí rady zvoleného zaměstnancipřed účinností rozhodnutí o změně stanov, přehlíží, že ustanovenízakládající povinnou účast zaměstnanců v dozorčích radách slouží kochraně zájmů zaměstnanců jako privilegované skupiny věřitelůakciové společnosti.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že mění-li se stanovyakciové společnosti rozhodnutím valné hromady, je změna stanov,spočívající v prodloužení funkčního období členů jejích volenýchorgánů, vůči stávajícím i budoucím členům volených orgánůspolečnosti účinná zásadně okamžikem, kdy o ní valná hromadarozhodla, není-li v rozhodnutí valné hromady, zákoně či vestanovách uvedeno jinak.

Mění-li se pak stanovy akciové společnosti rozhodnutímjediného akcionáře, je změna stanov, spočívající v prodlouženífunkčního období členů jejích volených orgánů, vůči stávajícím ibudoucím členům volených orgánů společnosti účinná – nejde-li ovýše vypočtené výjimky – zásadně okamžikem, kdy rozhodnutí jedinéhoakcionáře společnosti dojde (§ 45 odst. 4 věta druhá z. o.k.).

Nejvyšší soud nepřehlédl, že nové stanovy dovolatelkyupravují funkční období členů jejích volených orgánů jako časověneomezené. Ohledně možnosti sjednat si, že funkční období členůvolených orgánů nebude časově omezeno, přitom v právní praxi dosudnepanovala shoda. Jelikož Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil,musel se zabývat i otázkou, zda je ujednání, podle kterého jefunkční období členů volených orgánů časově neomezené,přípustné.

Nejvyšší soud při posouzení této otázky vychází zesoukromoprávní zásady „každý může činit, co není zákonem zakázáno,a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ (čl. 2 odst. 3věta první usnesení č. 2/1993 předsednictva České národní rady ovyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavníhopořádku České republiky).

Za přiléhavý má i odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu,sp. zn. I ÚS 190/15, podle kterého platí, že pokud chtějí obecnésoudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovněstanoven zákony, musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivéargumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmůmsoukromých osob.

Obecně platí, že právní normy soukromého práva jsou zásadnědispozitivní. Jinak řečeno, strany se mohou při úpravě svých práv apovinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže tozákon nezakazuje.

Ustanovení § 1 odst. 2 části věty před středníkem zákona č.89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), pak vychází ztoho, že takový zákaz bude výslovný. Výslovný zákaz určitéhoujednání stran může být přímý i nepřímý.

V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určitéjednání zakazuje. Příkladem přímých výslovných zákazů je právěustanovení § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z., jež zakazujeujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právotýkající se postavení osob. Povaha právní normy, od níž se takováujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně čirelativně kogentní anebo o právní normu dispozitivní), přitom nenívýznamná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se stranynemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části věty zastředníkem o. z. Je-li však možno jakoukoliv odchylku od určitéprávní normy považovat (per se) za porušující dobré mravy, veřejnýpořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právnínormu kvalifikovat jako (absolutně) kogentní.

V případě nepřímého zákazu zákon odchylné ujednání stranreprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé,či určuje, že se k němu nepřihlíží. Příkladem nepřímého výslovnéhozákazu je ustanovení § 580 o. z., podle něhož je neplatné (mimojiné) právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účelzákona vyžaduje. I v tomto případě platí, že zákon zakazuje každouodchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu aúčelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní(tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-livšak smysl a účel určité právní normy jakémukoliv odchylnémuujednání, půjde o právní normu (absolutně) kogentní.

V souladu s uvedenými judikatorními závěry Nejvyšší soudnepochybuje o tom, že úprava délky funkčního období představenstvaakciové společnosti obsažená v § 439 odst. 3 z. o. k., ve zněníúčinném do 31. 12. 2020, je dispozitivní (srov. výslovnou dikcicitovaného ustanovení).

Za situace, kdy – jak bylo výše řečeno – valná hromada můžečleny volených orgánů (které volí) odvolat z funkce kdykoliv, i bezudání důvodů, Nejvyšší soud neshledává žádný důvod, pro který bynemělo být možné ve stanovách ujednat, že funkční období členůvolených orgánů je časově neomezené. Lze tedy uzavřít, že zásadněje možné ve stanovách akciové společnosti upravit funkční obdobíčlenů volených orgánů (i) jako časově neomezené [srovnej dále iusnesení ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 14 Cmo 129/2021, v němž Vrchnísoud v Praze formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož stanovyakciové společnosti mohou upravit funkční období členapředstavenstva na dobu neurčitou (časově neomezenou)].

Lze proto uzavřít, že mění-li se stanovy akciové společnostirozhodnutím valné hromady, je změna stanov, spočívající ve zkrácenífunkčního období členů jejích volených orgánů, kteří jsou volenivalnou hromadou (či jiným orgánem, jenž k tomu opravňují stanovy),vůči stávajícím i budoucím členům volených orgánů společnostiúčinná zásadně okamžikem, kdy o ní valná hromada rozhodla, není-liv rozhodnutí valné hromady, zákoně či ve stanovách uvedenojinak.

Na tomto místě se sluší dodat, že zkrácení funkčního obdobínemůže mít za následek zánik funkce člena voleného orgánu sezpětnou účinností (retroaktivně). Je-li funkční období členůvolených orgánů zkráceno tak, že účinností rozhodnutí o zkrácenífunkčního období by některým (nebo všem) z nich funkční obdobízaniklo „zpětně“, má takové rozhodnutí za následek odvolání těchtočlenů volených orgánů z funkce k okamžiku účinnosti rozhodnutí ozkrácení funkčního období členů volených orgánů.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že nejprvebylo funkční období J. N., V. H. a Z. S. prodlouženo podle stanov2014 na neomezenou dobu (a jejich funkce tak nezanikly uplynutímpěti let od jejich zvolení) a následně bylo jejich funkční obdobízkráceno podle stanov 2020 na deset let. Bylo-li přitom funkčníobdobí jmenovaných desetileté, pak J. N. a Z. S. funkce zaniklauplynutím deseti let od jejich zvolení – J. N. dne 21. 6. 2021 a Z.S. dne 16. 6. 2021. V. H. funkce zanikla jeho odvoláním valnouhromadou navrhovatelky dne 29. 6. 2021.

Podle § 39 odst. 1 zákona o obcích obec zveřejní záměr obceprodat, směnit, darovat, pronajmout, propachtovat nebo vypůjčithmotnou nemovitou věc nebo právo stavby anebo je přenechat jakovýprosu a záměr obce smluvně zřídit právo stavby k pozemku vevlastnictví obce po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím vpříslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu,aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměrmůže obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměrnezveřejní, je právní jednání neplatné. Nemovitá věc se v záměruoznačí údaji podle zvláštního zákona platnými ke dni zveřejněnízáměru.

V daném případě obec takto zveřejnila záměr prodatspoluvlastnický podíl 1/2 shora uvedeného pozemku, přičemž záměrobsahoval označení předmětného spoluvlastnického podílu. Záměr všaksoučasně obsahoval i odkaz na „Pravidla prodeje v souladu seSměrnicí obce XY k prodeji, oceňování, pronájmu a pachtu pozemků vevlastnictví obce XY zveřejněných na www.hrivice.cz/vyhlasky včetněvzoru žádosti“. Vlastní text těchto pravidel, resp. směrnice vzáměru uveden nebyl.

Bylo tedy třeba posoudit, zda tato pravidla jsou součástízáměru.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že aby tato pravidla se stalasoučástí záměru a podmínkou zamýšlené dispozice s majetkem obce,musel by záměr obsahovat text těchto pravidel, resp. této směrnice.Jak vyplývá z ustanovení § 39 odst. 1 zákona o obcích, účelemzveřejnění záměru je především informovat občany o dispozicích sobecním majetkem. Jde o to, aby příslušné úkony probíhalytransparentně, aby se o nich občané předem a včas dozvěděli, abymohli upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obcea případně aby měli možnost sami vstoupit do tzv. nabídkovéhořízení jako zájemci. Odvolací soud přitom správně dovodil, že nekaždý zájemce musí mít přístup na internet, případně je schopenpracovat s internetem. Takový zájemce by proto byl diskriminován ato i s přihlédnutím k tomu, jaký závažný důsledek (neplatnostsmlouvy) by případně mohlo mít nedodržení podmínek záměru. Nestačíproto pouhý odkaz na směrnici či pravidla obce dostupná na webovýchstránkách obce.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska posouzeníotázky, zda lze za součást záměru prodeje majetku obce podle § 39zákona o obcích považovat také jiný dokument, na který je záměremodkazováno, avšak záměr neobsahuje znění tohoto dokumentu,správné.

Dlužník jako zástavce uzavřel v roce 2013, 2014 a 2015 sežalovaným jako zástavním věřitelem tři zástavní smlouvy, jimižposkytl svůj nemovitý majetek k zajištění pohledávek žalovaného zatřetí osobou (společností P). Okolnost, že dlužník a žalovanýnetvoří koncern, dovoláním zpochybněna nebyla a dovolacímu přezkumunepodléhá, stejně jako právní závěr, že dlužník a společnost Pnaopak tvořili koncern v době uzavření zástavních smluv.

Odvolací soud na základě uvedeného dovodil, že odporovat lzenejen první zástavní smlouvě (uzavřené v době 1 roku před zahájeníminsolvenčního řízení), ale i druhé a třetí zástavní smlouvě(uzavřené v posledních 3 letech před zahájením insolvenčníhořízení), neboť zástavní smlouvy dlužník uzavřel „ve prospěch“zástavního věřitele, ale též i „ve prospěch“ společnosti P. Stakovým právním posouzením dovolací soud nesouhlasí.

Ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona vymezuje jakopasivně legitimované subjekty (jako nositele povinnosti vydat domajetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů)osoby, „v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn“, neboosoby, „které z něho měly prospěch“.

Zjednodušeně řešeno, odpůrčí nároky jsou koncipovány tak, žepasivní věcná legitimace postihuje osoby, jimž se dostalo prospěchu(poskytnutím plnění podle neúčinného právního úkonu dlužníkem) zneúčinného právního úkonu dlužníka. Z úpravy obsažené vustanoveních § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákonarovněž vyplývá, že tím, komu se dostalo prospěchu (poskytnutímplnění podle neúčinného právního úkonu dlužníkem) z neúčinnéhoprávního úkonu dlužníka, nemusí být osoba, které dlužník přislíbil,že plnění z takového právního úkonu poskytne.

Výrazem ustálené soudní praxe tedy je, že žalobu, kterou sedomáhá vyslovení neúčinnosti smlouvy (právního jednání dlužníka) azároveň vydání peněžitého plnění, které na základě smlouvy ušlo zdlužníkova majetku, nebo rovnocenné (peněžité) náhrady za původnídlužníkovo plnění, které (již) není možné vydat do majetkovépodstaty, podává insolvenční správce ve smyslu ustanovení § 237odst. 1 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona vůči osobám, „vjejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn“ nebo vůči osobám,„které z něho měly prospěch“, bez zřetele k tomu, že případně nejdeo smluvní strany smlouvy. Lze si totiž snadno představit smlouvu,jíž se dlužník zavazuje svému kontrahentovi, že poskytne plnění(bez přiměřeného protiplnění) třetí osobě („ve prospěch třetíosoby“).

Uvedené závěry je třeba doplnit potud, že zástavní smlouvě jemožno v režimu insolvenčního zákona odporovat, aniž by (dosavadní)majetek dlužníka (zástava) fakticky opustil majetkovou podstatudlužníka. Účelem této právní úpravy je i v tomto případě „navrátit“zástavu do majetkové podstaty dlužníka, a to v tom smyslu, že zvýtěžku zpeněžení zástavy nebude uspokojen přednostně (popřípaděvzhledem k výši výtěžku zpeněžení „jen“) věřitel, jenž uplatnilprávo na uspokojení ze zajištění, nýbrž obecně (nezajištění)věřitelé. Insolvenční správce může zabránit nežádoucím důsledkům(spočívajícím ve zvýhodnění zástavního věřitele a současnémznevýhodnění ostatních věřitelů) právě podáním žaloby vůčizástavnímu věřiteli, kterou bude tomuto právnímu úkonu dlužníkaodporovat (srov. odst. 23. a 24. shora a judikaturu tamuvedenou).

Z uvedeného plyne nesprávnost názoru dovolatele, že„prospěch“ nutně znamená „poskytnutí plnění“, neboť zástavní právoje sice zřizováno (bez přiměřeného protiplnění) ve prospěchzástavního věřitele, avšak ten při uzavření zástavní smlouvy ještěžádné plnění nepřijímá. I zde však jde o to, že v konečném důsledkuby zástavní věřitel získal plnění na úkor ostatních věřitelů.„Příjemcem“ plnění (osobou, v jejíž prospěch bylo zajištěnízřízeno) je vždy zástavní věřitel, ať dlužník zajišťuje dluhvlastní, nebo cizí; v tomto ohledu je též nerozhodné, zda dlužníkzajišťuje dluh osoby blízké nebo osoby, která s ním tvoříkoncern.

Podstatné tedy je, u koho plnění z majetkové podstaty„skončí“, kdo je „získá“. Adresát takového (případného budoucího)plnění je pak osobou povinnou vydat plnění zpět do majetkovépodstaty (§ 239 odst. 1 insolvenčního zákona) a vůči ní má směřovatodpůrčí žaloba insolvenčního správce (§ 235 odst. 2 insolvenčníhozákona). Smyslem takové odpůrčí žaloby je zabránit, aby se„příjemci“ dostalo zvýhodňujícího plnění z majetkové podstaty(popřípadě, aby vydal zpět již přijaté plnění), přičemž nenípodstatné, který (čí) konkrétní dluh se dlužník zavázalzajistit.

Osobou, která ve smyslu § 237 odst. 1 insolvenčního zákonaměla prospěch z dlužníkova neúčinného právního úkonu, je i osoba(věřitel), které dlužník ve smyslu § 332 odst. 1 obch. zák. splnildluh (jako „třetí osoba“) za jejího dlužníka. Odvolací soudnedocenil, že i v tomto případě je osobou pasivně věcnělegitimovanou v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě „příjemce“takového plnění (bez ohledu na to, že podle hmotného práva by jinakměl dlužník právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, jehoždluh splnil). Obdobně v nyní projednávané věci platí, že prospěchze zřízení zástavního práva má zástavní věřitel (osoba, které se mádostat plnění z výtěžku zpeněžení dlužníkova majetku), bez ohleduna to, že podle hmotného práva by měl (zástavní) dlužník v případěplnění ze zástavy subrogační regres vůči obligačnímu dlužníku(srov. § 1937 odst. 2 a § 1938 odst. 1 o. z.).

Jinak řečeno, uzavře-li dlužník jako zástavce v době 1 rokupřed zahájením insolvenčního řízení zástavní smlouvu, podle nížposkytne bez přiměřeného protiplnění svůj majetek k zajištěnípohledávky zástavního věřitele vůči třetí osobě (obligačnímudlužníku), jde za splnění dalších předpokladů uvedených v § 240insolvenčního zákona o neúčinný právní úkon (neúčinné právníjednání). Jen z toho, že dlužník (jako zástavní dlužník) a třetíosoba (jako obligační dlužník) tvoří koncern, nelze dovozovat, žeinsolvenční správce může s úspěchem odporovat též takové zástavnísmlouvě uzavřené v posledních 3 letech před zahájením insolvenčníhořízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona)

Právní posouzení odvolacího soudu by při srovnání úpravystanovené v § 240 odst. 3 a § 241 odst. 4 insolvenčního zákona mimojiné vedlo k závěru, že obrana zástavního věřitele by byla (bezlogického důvodu) ztížena tehdy, kdyby dlužník zajišťoval dluhtřetí osoby, v porovnání se situací, kdyby dlužník zajišťoval svůjvlastní dluh. Insolvenční správce může odporovat zástavní smlouvě,kterou dlužník zřídí zástavní právo k zajištění svého jižexistujícího dluhu (ve prospěch jiné osoby ve smyslu § 241 odst. 4insolvenčního zákona), jen tehdy, bylo-li zajištění zřízeno v době1 roku před zahájením insolvenčního řízení. Jestliže by ale dlužníkposkytl svůj majetek k zajištění dluhu nikoliv svého, nýbrž kzajištění dluhu osoby sobě blízké nebo osoby, s níž tvoří koncern,pak by podle výkladu odvolacího soudu bylo možno odporovat takovémuzřízení zajištění, kdyby bylo učiněno v posledních 3 letech předzahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčníhozákona). K takovému odlišnému postavení osoby, v jejíž prospěchbylo zajištění zřízeno (zástavního věřitele), není rozumnýdůvod.

Nejvyšší soud proto shrnuje, že co do výsledku je právníposouzení neúčinnosti zástavních smluv správné pouze ohledně prvnízástavní smlouvy (uzavřené v době 1 roku před zahájeníminsolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka). S tím je paknutně spjatý i závěr o přinejmenším předčasném zamítnutí odporovéžaloby žalovaného, když v rozsudcích obou soudů absentují bližšízjištění ohledně toho, z kterých dílčích pohledávek se přihlášenápohledávka žalovaného skládá a která zástavní smlouva mělazajišťovat splnění té které dílčí pohledávky.

Judikatura Nejvyššího soudu je konzistentní v názoru, že přihodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu veveřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu § 984 odst.1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné(obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahudaného případu po každém požadovat, neměla, popřípadě nemohla mítdůvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (vkatastru nemovitostí) odpovídající skutečnému právnímu stavu, tedyi o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí jeskutečným vlastníkem věci. Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní stranypři nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činitaktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stavzápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím doněj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem, a že nedošloke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla veveřejném seznamu.

Jsou-li tu však objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti osouladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečnýmprávním stavem, je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivnězjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu seskutečným stavem.

Objektivními okolnostmi vzbuzující pochybnosti o souladu mezistavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem jsoui držební (užívací) poměry neodpovídající poměrům vlastnickým vkatastru nemovitostí. V takovém případě má nabyvatel, je-li tomožné, učinit u držitele (uživatele) dotaz na důvod jeho držby(užívání) věci. Pokud tak neučiní, nepůjde zpravidla o nabytí vdobré víře ve smyslu § 984 odst. 1 o. z.

Skutečnost, že žalovaní věděli, že je pozemek připlocen kpozemku žalobce a že ho v tomto rozsahu užíval žalobce i jehoprávní předchůdci, zpochybňuje jejich dobrou víru při uzavřeníkupní smlouvy, kterou pozemek od Státního statku XY, státníhopodniku v likvidaci, koupili. Na tom nemůže změnit nic ani naúřední desce obce zveřejněná nabídka prodeje a informace odpozdějšího právního zástupce žalovaných, že vlastníkem pozemku jeStátní statek XY, státní podnik v likvidaci; z těchto informacítotiž nanejvýš zjistili, že podle stavu v katastru nemovitostí jeknihovním vlastníkem stát, což již tak museli vědět z nabídky nauzavření smlouvy. Faktická držba pozemku jako „zevní projevvlastnictví“), o jejíž dlouhodobosti žalovaní věděli a kterouvykonával nejen žalobce, ale i jeho právní předchůdci, měla užalovaných vzbudit důvodnou pochybnost o tom, zda je katastrálnívlastník vlastníkem skutečným.

Žalovaný 1) před odvolacím soudem potvrdil, že se skutečnědomníval, že pozemek vlastní „K.“, avšak následně byl svým právnímzástupcem informován o tom, že pozemek vlastní Státní statek XY, s.p. v likvidaci. Žalovaní se však neměli spokojit s prostouinformací od právního zástupce, že pozemek je ve vlastnictvíStátního statku XY, státního podniku v likvidaci, ani s tím, žeprodej byl zveřejněn (na žádost katastrálního vlastníka) na úřednídesce obce, ale měli se obrátit přímo na žalobce, o kterém věděli,že má pozemek připlocen k domu a dalšímu pozemku. Se žalobcem seznali (byli sousedé), nic jim proti nebránilo v tom, aby se na něhoobrátili s žádostí o vysvětlení, na základě jakého titulu pozemekužívá. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, žepozemek žalovaní kupovali s vědomím, že žalobce nemovitosti nabízík prodeji. Samotná tato skutečnost nemohla totiž nijak ovlivnitpochybnost, kterou museli mít o tom, zda je knihovní vlastníkpozemku i vlastníkem skutečným („naturálním“).

Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podleprávní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – uvícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran),byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět.Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedenýchv ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedenémezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednánípředcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsaha význam právnímu jednání přikládají.

V projednávaném případě žalobci - zájemci o koupi nemovitostí(potencionální kupující) vyhledaní žalovanou uzavřeli s žalovanou(označenou jako realitní zprostředkovatel) a s vlastníky dotyčnýchnemovitostí smlouvu označenou jako smlouva o rezervaci, v nížujednali (viz čl. II. 2) následující: „Realitní zprostředkovatel sezavazuje, že po dobu rezervace bude vykonávat činnost směrující kuzavření realitní smlouvy, a to to tím, že (i) nebude k nemovitostipo uzavření této smlouvy sjednávat další rezervační smlouvy; (ii)po uhrazení rezervačního poplatku dle podmínek uvedených v tétosmlouvě a zároveň poté, co obdrží všechny dostačující informacespojené s převodem vlastnického práva k nemovitosti, zajistívypracování návrhu realitní smlouvy nebo smlouvy o budoucí realitnísmlouvě (pokud je některou ze stran požadována), advokátní úschovukupní ceny, zajištění ověření podpisu převodce i zájemce narealitní smlouvě a podání návrhu na vklad vlastnického práva dokatastru nemovitostí osobou k tomu oprávněnou, a to P. U.; všechnytyto úkony jsou hrazeny z uhrazeného rezervačního poplatku“. V čl.II. 4 ujednali: „Zájemce se zavazuje, že nejpozději do skončenídoby rezervace uzavře za účasti realitního zprostředkovatele spřevodcem smlouvu budoucí o realitní smlouvě a následně ve lhůtědle této budoucí smlouvy realitní smlouvu nebo rovnou realitnísmlouvu“. V čl. III. 2 ujednali: Strany sjednávají, že rezervačnípoplatek bude v případě uzavření realitní smlouvy nebo smlouvy obudoucí realitní smlouvě mezi převodcem a zájemcem s výslovnýmsouhlasem zájemce v plné výši použit na úhradu provize realitníhozprostředkovatele za zprostředkování: a) uzavření realitní smlouvy,jestliže byla uzavřena realitní smlouva, přičemž je provizerealitního zprostředkovatele v takovém případě splatná v denuzavření realitní smlouvy; nebo b) zprostředkování příležitostiuzavřít realitní smlouvu v případě uzavření smlouvy o budoucírealitní smlouvě.“ Rezervační poplatek ve výši 72 600 Kč žalobciuhradili na účet žalované v souladu s čl. III. 1 smlouvy.

Ve světle úpravy zákona o realitním zprostředkování lze zcitovaných ujednání smlouvy (zejména z čl. III. 2) zcela bezpochybností dovodit, že žalovaná se jako realitní zprostředkovatelzavázala poskytnout žalobcům jakožto zájemcům o nabytí vlastnickéhopráva k nemovité věci (srov. § 11 a 12 zákona o realitnímzprostředkování) realitní zprostředkování za úplatu [ve smyslu § 2písm. b) zákona o realitním zprostředkování], kterou žalobciuhradili ve formě rezervačního poplatku. Posuzovaná smlouva -oproti mínění dovolatelky - je smlouvou o realitním zprostředkování[§ 2 písm. c) zákona o realitním zprostředkování]. V tétosouvislosti je vhodné dodat, že samotný text smlouvy obsahuje v čl.III. 2. písm. b) odkaz na zákon o realitním zprostředkování(„Realitní zprostředkovatel v souladu s ustanovením § 19 zákona orealitním zprostředkování poučuje zájemce a převodce…).Argumentuje-li dovolatelka ustanovením § 3 odst. 1 zákona orealitním zprostředkování, pak její úvaha vychází z izolovanéaplikace zmíněného ustanovení, přehlíží související ustanovenítohoto zákona, zejména § 2 (jinak řečeno zmíněná úvaha nezohledňujekontext zákonné úpravy jako celku).

Je tedy správný názor odvolacího soudu, že na posuzovanousmlouvu se vztahují ustanovení zákona o realitním zprostředkování,a to včetně jeho ustanovení § 14 zapovídající možnost uloženípovinnosti zájemci, je-li spotřebitelem, uzavřít realitní smlouvu,popř. smlouvu o uzavření budoucí realitní smlouvy (tedy tak, jaktuto povinnost žalobcům ukládá čl. II. 4 smlouvy).

Namítá-li žalovaná, že účelem smlouvy bylo vytvoření příméhozávazku mezi prodávající a kupující stranou, a že výklad podanýodvolacím soudem nereflektuje cíl zákonné úpravy, jímž je ochranatoho, pro koho realitní zprostředkovatel svou činnost skutečněvykonává, pak tato její argumentace zcela pomíjí, že jak podledřívější judikatury, tak i podle nyní platné úpravy povinnostuzavřít smlouvu (smluvní pokuta zajišťující tuto povinnost) můžebýt sjednána pouze pro osoby ve vzájemném postavení věřitele adlužníka hlavního závazku, jinak řečeno k uzavření budoucí smlouvyse mohou zavázat pouze její budoucí účastníci, nikoliv že se k tomuzaváže zájemce ve zprostředkovatelské smlouvě. I proto platí zákazsjednání povinnosti uzavřít smlouvu ve zprostředkovatelské smlouvě(§ 14) a možnost, aby smlouva o realitním zprostředkování bylaobsažena ve stejné listině jako realitní smlouva (§ 15).

Ve zde souzené věci má odvolací soud pravdu potud, žejednostranným úkonem (jednáním) některého z účastníků volbu právabez dalšího učinit nelze, písemné prohlášení společnosti S. ze dne25. 8. 2015 proto (samo o sobě) volbu práva nezaložilo. Pochybilvšak v tom, že se ve svých úvahách u tohoto argumentu zastavil,ačkoliv v něm (přiléhavě) použil relativizující slovní spojení „bezdalšího“. Doložka, „že dohoda je v souladu s dánskými zákony“,stejně jako skutečnost, že prohlášení bylo formulováno v dánskémjazyce, eklatantně naznačují, že projev vůle implicite počítá stím, že se smluvní vztah má řídit dánským právem. Jestliže seodvolací soud za těchto okolností nezabýval tím, zda volba právanebyla sjednána konkludentně, je jeho právní posouzení v otázce,zda došlo k volbě práva, ve světle shora přijatých závěrůneúplné.

V zájmu hospodárnosti dalšího řízení Nejvyšší soud připomíná,že sama skutečnost, že žalovaná případně na zaslané prohlášenínijak nereagovala, ještě neznamená, že konsensus o volbě právanemohl být dosažen. I tuto otázku je třeba řešit autonomně. Závazkymezi poskytovatelem a příjemcem zajištění vznikají v řaděevropských právních řádů na základě smlouvy, nikoliv jednostrannéhoprávního jednání (právního úkonu). Skutečnost, že právní postavenípříjemce zajištění má být příslibem poskytovatele zajištěníposíleno (aniž je příjemce povinen k úplatě za tuto majetkovouvýhodu), se odráží i v aspektech samotné kontraktace. Podleněkterých právní řádů se tak s odkazem na zvyklosti právního stykuneočekává akceptace nabídky na poskytnutí zajištění; akceptacimlčením jako zvyklosti připouští též v obecné rovině DCFR, dostupnýna webové stránce cbb.eu; v českém právním řádu se dokonce tytoněkteré případy změnily v závazky, které vznikají jednostrannýmprávním jednáním, kupř. finanční záruka (§ 2029 a násl. o. z.) neboslib odškodnění (§ 2890 a násl. o. z.)].

Dohody, na základě které zajištění vznikne, tudíž může býtdosaženo, ačkoliv oblát na nabídku nereaguje. Prohlásí-li přitomposkytovatel zajištění, že zajištění sice poskytne, ale danýzávazkový vztah se bude řídit konkrétním právním režimem, pak jenstěží lze dospět k závěru, že pasivita obláta založí závazek zezajištění, nicméně dohody o volbě práva nebude dosaženo. V těchtospecifických případech může tedy dojít i pasivitou obláta kdosažení konsensu ohledně volby práva.

Uzavřel-li by (hypoteticky) odvolací soud za těchtookolností, že konsensus o volbě práva byl dán, pak následně musíprovést materiálně právní posouzení volby práva, tedy zabývat sezejména tím, zda dohoda o volbě práva je v souladu s dánskýmiprávními předpisy a netrpí vadami vůle (čl. 3 odst. 4Úmluvy).

Až v dalším kroku posoudí samotnou dohodu dánským právem (čl.8 a násl. Úmluvy), především ohledně otázky, zda dohoda oposkytnutí zajištění byla vůbec uzavřena. Jestliže by odvolací souddospěl k závěru, že konsesus o volbě práva dán nebyl, pak musíurčit rozhodné právo podle čl. 4 odst. 2 Úmluvy. Tímto právem seposoudí, zda dohoda byla vůbec uzavřena a co je jejím obsahem.Totéž právo je pak rozhodné pro určení právního režimu případnéhoregresu ve smyslu čl. 13 Úmluvy.

Dovolací soud zdůrazňuje, že nikterak nepředjímá, k jakémuvýsledku by měl odvolací soud dospět; to mu ostatně nepřísluší. Jdetu jen o to, aby byly zjištěny právně významné okolnosti a aby bylojejich hodnocení náležitě provedeno.